Vsadím se, že teď bys ráda chodila na Věštění, Hermiono, co?" ušklíbla se Parvati.

Bylo to u snídaně, dva dny po vyhození profesorky Trelawneyové, a Parvati si natáčela své řasy pomocí hůlky a prohlížela si výsledný efekt v zadní straně lžíce. Dnes ráno měli mít první vyučovací hodinu s Firenzem.

"Ani ne," řekla Hermiona lhostejně,

 Luna řekla, že netuší, kdy se Ritin rozhovor s Harrym objeví v Pokroucených slovíčkách, protože její táta očekává ještě dlouhý článek o nedávném spatření zmuchloroha smrkáče, "a to je pochopitelně velmi důležité, takže Harryho interview možná bude muset počkat do příštího čísla."

Harry zjistil, že mluvit o noci Voldemortova návratu není jednoduché.

 Odpověď na svou otázku dostal Harry hned příští ráno. Když Hermioně přišel Denní věštec, uhladila ho, chvíli zírala na titulní stránku a potom vyjekla tak, že každý v její blízkosti na ni zůstal civět.

"Co?" zeptali se Harry a Ron společně.

Místo odpovědi před ně rozprostřela noviny na stůl a ukázala prstem na deset černobílých

 Pišta, jak vyšlo najevo, se schovával v podkroví. Sirius řekl že ho tam našel zaprášeného, a že bezpochyby zase hledal pozůstatky po rodině Blacků, které by mohl schovat k sobě do přístěnku. I když Sirius už se tím dále nezabýval, Harrymu to dělalo starosti. Pišta vypadal, že má teď lepší náladu, jeho protivné mumlání trochu ustalo a rozkazy plnil poslušněji než obvykle, ačkoliv ho Harry

 Tak proto se mu Brumbál nedokázal podívat do očí? Čekal snad, že v nich uvidí Voldemorta, měl snad strach, že jeho jasné zelené oči se najednou promění ve Voldemortovy nepříčetně rudé? Harry si vzpomněl jak kdysi Voldemortův hadí obličej zíral zezadu z hlavy profesora Quirela a přejel si rukou po hlavě; říkal si jaké by to asi bylo, kdyby Voldemortova tvář vyrostla z jeho lebky.

Cítil

 Harrymu se tak ulevilo, že ho brala vážně, že okamžitě vyskočil z postele, oblékl si župan a nasadil si brýle.

"Weasley, měl byste jít s námi", řekla profesorka McGonagallová.

Následovali jí kolem mlčícího Nevilla, Deana a Seamuse, ven z ložnice, po točitých schodech dolů do společenské místnosti, skrz otvor v portrétu a dál chodbou,

 Hermiona se v neděli ráno prokousala dvěma stopami sněhu k Hagridově chýši. Harry a Ron chtěli jít také, ale velehora domácích úkolů zase dosáhla alarmující výšky a tak zůstali ve společenské místnosti a snažili se ignorovat výkřiky zvenku, kde se ostatní studenti bavili bruslením na zamrzlém jezeře, ježděním na pekáčích a, což bylo zdaleka nejhorší, házením sněhových koulí na okna nebelvírské

 Harry utíkal do pokoje pro neviditelný plášť a Pobertův plánek; byl tak rychlý, že byli s Ronem hotoví pět minut před tím, než se objevila Hermiona, omotaná v šále, rukavicích a s jedním z uzlovitých skřítcích kloboučků na hlavě.

"Je tam zima!" namítla, když Ron netrpělivě zamlaskal.

Prolezli dírou za obrazem a rychle se přikryli

 Harry se po následující dva týdny cítil, jako by nosil v hrudi talisman, zářící tajemství, které ho podporovalo na hodinách Umbridgové a dokonce mu dovolovalo se lehce pousmát, když se na něj podívala těma svýma vypouklýma očima. On a BA revoltovali pod jejím nosem, dělali to, z čeho mělo ministerstvo největší obavy a kdykoliv měl číst v knize Wilberta Slinkharda, ponořil se raději do příjemných

 "Umbridgová četla tvoji poštu, Harry. Není jiná možnost."

"Myslíš, že Umbridgová napadla Hedviku?" zuřil Harry.

"Jsem si tím téměř jistá," řekla temně Hermiona. "Pozor na žábu, utíká ti."

Harry namířil hůlku na ropuchu, která v marném pokusu uniknout hopkala k hraně stolu