Kajii-cullen | 26. Věci viděné i nepředvídané

 Luna řekla, že netuší, kdy se Ritin rozhovor s Harrym objeví v Pokroucených slovíčkách, protože její táta očekává ještě dlouhý článek o nedávném spatření zmuchloroha smrkáče, "a to je pochopitelně velmi důležité, takže Harryho interview možná bude muset počkat do příštího čísla."

Harry zjistil, že mluvit o noci Voldemortova návratu není jednoduché. Rita chtěla znát každičký detail a on jí řekl vše, na co si vzpomněl, neboť tohle byla velká příležitost sdělit světu pravdu. Byl zvědav, jak budou lidé na příběh reagovat. Byl si jist, že pro některé to bude potvrzení jeho totálního šílenství, už proto, že se rozhovor objeví hned vedle výmyslů o zmuchlorohovi. Ale po útěku Bellatrix Lestrangeové a dalších Smrtijedů Harry toužil něco udělat, ať už to mělo fungovat nebo ne...

"Nemůžu se dočkat, jaký bude mít Umbridgová na tvoje veřejné vystoupení názor," řekl Dean v pondělí u večeře. Seamus seděl vedle něj a ládoval se kuřetem a šunkovým koláčem, ale Harry věděl, že poslouchá.

"Byla to správná věc, Harry," řekl Neville, který seděl naproti. Byl bledý, ale tiše pokračoval: "Muselo to být... těžké... Mluvit o tom... Bylo?"

"Jo," zamumlal Harry, "ale lidi by přece měli vědět, čeho je Voldemort schopný."

"Přesně tak," přikývl Neville, "a jeho Smrtijedi... Lidi by měli vědět..."

Neville přestal uprostřed věty a vrátil se k zapečeným bramborám. Seamus zvedl hlavu, ale když zachytil Harryho pohled, rychle se vrátil zpět k talíři. Po nějaké době se Dean, Seamus a Neville zvedli k odchodu a u stolu zůstali Harry s Hermionou a čekali na Rona, který se kvůli tréninku ještě ani na večeři nedostal.

Do velké síně vstoupila Cho Changová s Mariettou. Harryho žaludek nepříjemně poskočil, ale Cho se k nebelvírskému stolu nepodívala a posadila se tak, aby byla zády k němu.

"Zapomněla jsem se tě zeptat," řekla Hermiona a hodila pohledem k havraspárskému stolu, "co se stalo na rande s Cho? Proč jsi byl tak brzo zpátky?"

"Eh... no, bylo to..." začal Harry a přitáhl si talíř rebarborové dřeně, čímž získal několik vteřin času, "totální fiasko, když o tom tak mluvíš."

A pak jí řekl, co se stalo v čajovně u paní Pudinožkové.

"...no a pak," dokončil po několika minutách a spolkl poslední kus rebarbory, "vyskočila a řekla: ‚ahoj, Harry‘ a utekla!" Položil lžíci a podíval se na Hermionu. "Co to mělo být? Co se jí to stalo?"

Hermiona pohlédla na Choinu hlavu a vzdychla.

"Ach Harry," řekla, "je mi to líto, ale byl jsi trochu netaktní."

"Já, netaktní?" rozzlobil se Harry. "V jedné chvíli nám to spolu šlo, pak najednou spustila, že ji Roger Davies pozval na rande a jak chodila do té pitomé čajovny s Cedrikem – jak jsem se měl asi cítit?"

"Víš," řekla Hermiona trpělivým hlasem, jakým se obvykle vysvětluje hysterickému batoleti, že jedna plus jedna jsou dvě, "neměl jsi jí říkat, že se v polovině vašeho rande potřebuješ setkat se mnou."

"Ale, ale," mektal Harry, "ale – říkala jsi mi, ať za tebou v poledne přijdu a vezmu ji s sebou, jak jsem to měl asi udělat, aniž bych jí to řekl?"

"Měl jsi jí to sdělit jinak," pokračovala Hermiona stejným trpělivým tónem. "Měl jsi jí říct, že je to opravdu otravné, ale že jsi slíbil, že přijdeš ke Třem košťatům, že se ti vůbec nechce, protože bys raději byl celý den s ní, ale naneštěstí sis myslel, že by ses se mnou měl přece jen setkat a byla by tak hodná a šla prosím s tebou, protože pak by ses mohl dostat pryč o něco rychleji. A byl by býval dobrý nápad zmínit se, za jak ošklivou mě pokládáš," dodala.

"Ale já si nemyslím, že jsi ošklivá!" bránil se Harry.

Hermiona se zasmála.

"Harry, ty jsi horší než Ron... Ne, vlastně nejsi," povzdychla si, protože do síně právě vdusal Ron, pokrytý bahnem a s velmi nevrlým výrazem na tváři. "Koukni – naštval jsi Cho, když jsi jí řekl, že půjdeš za mnou, proto se pokusila vzbudit v tobě žárlivost. Byl to způsob, jak zjistit, jak moc ji máš rád."

"Tak tohle tím chtěla říct?" řekl Harry a na lavici proti němu právě ztěžka dosedl Ron a začal si přitahovat všechny talíře, které byly v dosahu. "A nebylo by jednodušší, kdyby se mě prostě zeptala, jestli ji mám radši než tebe?"

"Děvčata se na takové věci obvykle neptají," řekla Hermiona.

"Tak to by měly!" řekl Harry rozhodně. "Protože pak bych jí jednoduše řekl, ji mám rád a nemusela by zase znova vyvádět kvůli Cedrikově smrti!"

"Já neříkám, že to, co udělala mělo smysl," řekla Hermiona, když se k nim přidala Ginny, stejně zablácená a otrávená jako Ron. "Jen se ti snažím naznačit, jak se cítila."

"Měla bys o tom napsat knihu," řekl Ron a krájel si brambory, "slovník holčičích hloupostí, přeložených do řeči, které by kluci rozuměli."

"Ano," souhlasil horlivě Harry a ohlédl se k havraspárskému stolu. Cho se zrovna zvedla a – aniž by se na něj podívala – opustila velkou síň. S poněkud pokaženou náladou se otočil zpátky a zeptal se Rona a Ginny: "Tak co, jaký byl trénink?"

"Byla to noční můra," zavrčel Ron.

"Ale jděte," řekla Hermiona a podívala se na Ginny, "jsem si jistá, že to nebylo tak –"

"Ano, bylo," řekla Ginny. "Bylo to strašné. Na konci už Angelina skoro brečela."

Ron a Ginny se šli po večeři vykoupat; Harry s Hermionou se vrátili do rušné společenské místnosti ke své obvyklé hromadě práce. Harry se už hodinu a půl potýkal s novou mapkou na astronomii, když se objevili Fred a George.

"Ron a Ginny tu nejsou?" zeptal se Fred a přitáhl si židli a když Harry zavrtěl hlavou, řekl: "Fajn. Viděli jsme je na tréninku. Za tohle je lidi sežerou. Bez nás jsou úplně k ničemu."

"Ale no tak, Ginny není špatná," řekl George a posadil se vedle Freda. "Vlastě netuším, jak může být tak dobrá, když jsme ji nikdy nenechali s námi hrát."

"Protože od doby, kdy jí bylo šest, se pravidelně vloupávala do vaší zahradní kůlny na košťata a tajně trénovala," ozvala se Hermiona zpoza kymácející se věže knih o starobylých runách.

"Ach," řekl George s mírným překvapením v hlase. "Tak tím se to vysvětluje."

"Už Ron chytil nějaký gól?" zeptala se Hermiona, vykukujíc přes okraj Magických hieroglyfů a logogramů.

"No, umí to, když si myslí, že se na něj nikdo nedívá," řekl Fred a obrátil oči v sloup. "Takže to jediné, co musíme v sobotu udělat je požádat diváky, aby se pokaždé, když jeho směrem poletí camrál, otočili zády."

Znovu vstal, neklidně přešel k oknu a zadíval se do tmy.

"Víte, famfrpál už bylo to jediné, kvůli čemu stálo za to tu zůstávat."

Hermiona se na něj ostře podívala.

"Máte před sebou zkoušky!"

"Už jsem ti říkal, že nás OVCE nezajímají," řekl Fred. "Svačinky jsou připravené, už jsme zjistili, jak se zbavit těch puchýřů. Lee na to přišel."

George široce zívl a sklíčeně se zadíval na zataženou noční oblohu.

"Nevím, jestli vůbec chci ten zápas vidět. Jestli nás Zachariáš Smith porazí, budu se muset zabít."

"Spíš zabít jeho, ne," namítl Fred.

"To je ten problém famfrpálu," řekla Hermiona nepřítomně, skloněná nad překládáním run. "Vytváří mezi kolejemi tyhle spory a napětí."

Vzhlédla, aby se podívala po Runovém slovníku a všimla si, že na ni Fred, George a Harry zírají se směsicí znechucení a nedůvěry.

"Je to pravda!" hájila se. "Však je to jen hra, ne?"

"Hermiono," řekl Harry a zavrtěl hlavou, "jsi dobrá ohledně citů a tak, ale famfrpálu prostě nerozumíš."

"Možná ne," řekla temně a vrátila se k práci. "Ale aspoň moje štěstí nezávisí na Ronově schopnosti chytit camrál."

A přestože by Harry raději skočil z vrcholku astronomické věže než aby to přiznal, po sobotním zápase by dal všecky peníze, jen aby ho famfrpál také nezajímal.

Nejlepší, co se o zápase dalo říci bylo to, že byl krátký; nebelvírští museli vydržet jen dvacet minut agónie. To nejtěžší se dalo těžko určit: podle Harryho to byl moment, kdy Ron počtrnácté o fous pustil camrál, Sloper minul potlouk, ale praštil Angelinu pálkou do obličeje a Kirke spadl s koštěte poté, co kolem prosvištěl Zachariáš Smith s camrálem. Byl zázrak, že Nebelvír prohrál jen o deset bodů; Ginny se podařilo chytit zlatonku mrzimorskému chytači Summerbymu přímo pod nosem, takže konečné skóre bylo 240 : 230.

"Dobrá práce," řekl Harry Ginny, když se objevila ve společenské místnosti, kde nálada připomínala pohřeb.

"Měl jsem štěstí," pokrčila rameny. "Zlatonka nebyla moc rychlá a Summerby byl nastydlý, kýchnul a zavřel oči zrovna v tu pravou chvíli. Každopádně, až budeš zpátky v týmu –"

"Ginny, dostal jsem doživotní zákaz."

"Máš zákaz na dobu, kdy bude ve škole Umbridgová," opravila ho Ginny. "To je rozdíl. Každopádně, až budeš zpátky, myslím, že to zkusím jako střelkyně. Angelina i Alice příští rok odcházejí a já radši střílím než chytám."

Harry se podíval na Rona, který seděl schoulený v koutě, koukal se na kolena a v ruce držel láhev máslového ležáku.

"Angelina ho pořád nechce nechat jít," řekla Ginny, jako kdyby četla Harryho myšlenky. "Říká, že ví, že to v něm je."

Harrymu se líbilo, že Angelina Ronovi věří, ale na druhou stranu si myslel, že by od ní bylo laskavější nechat ho tým opustit. Rona na odchodu z hřiště opět provázelo burácející sborové "Weasley je náš král" zmijozelských, kteří teď byli favority famfrpálového poháru.

Fred a George prošli kolem.

"Neměl jsem ani to srdce mu kvůli tomu něco říct," řekl Fred a podíval se na Ronovu shrbenou postavu. "Mimochodem... Jak pustil ten čtrnáctej –"

Zamával rukama jako větrný mlýn.

"– no, ale to si necháme na mejdany, ne?"

Ron se brzy poté odebral na kutě. Harry ze zdvořilosti chvíli počkal, aby mohl Ron při jeho příchodu předstírat, že už spí. A opravdu, když vkročil do pokoje, Ron chrápal až moc hlasitě, aby ho každý dobře slyšel.

Harry zalezl do postele a přemýšlel o zápase. Sledovat ho jako divák bylo frustrující. Ginnin výkon na něj udělal dojem, ale věděl, že kdyby mohl hrát, chytil by zlatonku mnohem dřív... V jednu chvíli se třepotala Kirkemu přímo u kotníku; kdyby Ginny bývala nezaváhala, mohl Nebelvír vyhrát.

Umbridgová seděla pár řad od Harryho a Hermiony. Jednou nebo dvakrát se otočila a podívala se na něj, žabí ústa rozšířená v něčem, co mělo být zřejmě zářivým úsměvem. Vzpomínka na to ho rozpalovala hněvem. Po několika minutách si ovšem vzpomněl, že by měl před spaním osvobodit svou mysl od všech emocí, jak mu Snape připomínal na každé hodině uzavírání.

Chvíli se o to pokoušel, ale myšlenka na Snapea mu na náladě vůbec nepřidala a brzy zjistil, že se pevně soustředí na to, jak ty dva nenávidí. Dlouho mu trvalo, než usnul; jeho tělo bylo unavené, ale mozku chvíli trvalo, než vypnul.

Zdálo se mu, že Neville a profesorka Prýtová tančí valčík v Potřebné místnosti a profesorka McGonagallová jim k tomu hraje na dudy. Chvíli je šťastně pozoroval a pak se rozhodl najít ostatní členy BA. Ale když vyšel ven, zjistil, že proti němu není tapisérie Barnabáše Přitroublého, ale držák s hořící pochodní. Pomalu otočil hlavu doleva. A tam, na konci chodby bez oken, byly černé dveře.

Vyrazil k nim s pocitem stoupajícího vzrušení. Měl podivný pocit, že tentokrát bude mít konečně štěstí a zjistí, jak je otevřít... Byl jen stopu od nich a s překvapením zjistil, že po pravé straně se objevil proužek slabého modravého světla... Dveře se otevíraly... Natáhl ruku, aby do nich strčil a –

Ron hlasitě zachrápal a Harry se náhle probudil, pravou ruku nataženou před sebe do temnot, aby otevřel dveře, vzdálené několik stovek mil. Věděl, že ty dveře neměl vidět, ale současně byl tak zvědavý, co je za nimi, že si nemohl pomoci a musel se na Rona zlobit... Kdyby tak s tím zachrápáním ještě minutu počkal....

V pondělí ráno vstoupili do velké síně přesně ve chvíli, kdy se objevily poštovní sovy. Hermiona nebyla jediná, kdo dychtivě čekal na svého Denního věštce; skoro všichni chtěli znát další novinky o uprchlých Smrtijedech, kteří, i přesto, že byli mnohokrát viděni, byli stále na svobodě. Dala poštovní sově svrček a netrpělivě noviny rozbalila, zatímco Harry si podal pomerančový džus; protože během roku zatím dostal jen jeden dopis, myslel si, že sova, která před ním s žuchnutím přistála, se spletla.

"Za kým letíš?" zeptal se jí, odsunul džus z dosahu jejího zobáku a naklonil se, aby si přečetl adresu:

Harry Potter, Velká síň, Bradavická škola

Zamračil se a natáhl ruku, aby si dopis vzal, ale vtom přistály další tři, čtyři, pět sov a snažily se dostat k němu, šlapajíce při tom do másla a převrhávajíce slánku.

"Co se děje?" zeptal se ohromeně Ron a celý nebelvírský stůl sledoval, jak mezi první várkou s houkáním, škrábáním drápů o stůl a plácáním křídel přistává dalších sedm sov.

"Harry!" vydechla Hermiona, ponořila ruce do pernaté masy a vytáhla sýčka s dlouhým, válcovitým balíčkem. "Myslím, že vím, co to znamená – otevři nejdřív tenhle!"

Harry roztrhl hnědý obal. Z něj vypadlo pevně srolované březnové číslo Pokroucenými slovíček. Rozbalil ho a spatřil svou vlastní tvář, jak se na něj zubí z titulní stránky. Přes obrázek velkými červenými písmeny stálo:

KONEČNĚ PROMLUVIL:

PRAVDA O TOM, JEHOŽ NESMÍME JMENOVAT A NOCI, KDY JSEM VIDĚL JEHO NÁVRAT

"Je to dobré, ne?" řekla Luna, která se právě přivznášela a vtiskla se na lavici mezi Freda a Rona. "Vyšlo to včera, požádala jsem tatínka, aby ti poslal jeden výtisk. Předpokládám, že tohle všechno," ukázala na sovy, klopýtající po stole před Harrym, "jsou dopisy od čtenářů."

"Také si to myslím," řekla Hermiona natěšené. "Harry, měl bys něco proti tomu, kdybych –?"

"Jen si posluž," řekl Harry a cítil se trochu zmateně.

Ron a Hermiona začali roztrhávat obálky.

"Tenhle je od nějakého chlápka, co si myslí, že jsi vyšinutý," řekl Ron, když přeletěl pohledem první dopis. "No dobře..."

"Tady ti nějaká paní doporučuje, abys zkusil kúru šokovými kouzly u svatého Munga," řekla Hermiona a znechuceně zmačkala druhý dopis.

"Tenhle vypadá docela dobře," řekl Harry pomalu, když si přečetl dopis od čarodějky z Paisley. "Hele, píše, že prý mi věří!"

"Tenhle je nerozhodný," řekl Fred, který se nadšeně ke čtení dopisů přidal, "říká, že nevypadáš jako šílenec, ale rozhodně se mu nechce věřit, že by ty-víš-kdo byl zpět, takže teď neví, co si má myslet. Ach jo, takové škrábání papírem."

"Tady je další, koho jsi přesvědčil!" zvolala vzrušeně Hermiona. "Poté, co jsem si přečetl vaši verzi příběhu, jsem nucen přiznat, že k vám Denní věštec nebyl spravedlivý... Jakkoli nechci souhlasit s tím, že se ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, vrátil, musím konstatovat, že říkáte pravdu... Ach, to je báječné!"

"Další, co si myslí, že kecáš," řekl Ron a zahodil zmačkaný dopis, "...ale tahle píše, že jsi ji přesvědčil a že si teď myslí, že jsi opravdový hrdina – dokonce přidala fotografii – páni!"

"Copak se to tu děje?" ozval se falešný, sladký hlásek.

Harry vzhlédl, ruce plné obálek. Mezi Fredem a Lunou stála profesorka Umbridgová a vypoulenýma očima si měřila zástup sov a hromadu dopisů na stole před Harrym. Za ní se zvědavě natahovaly krky mnoha studentů.

"Proč jste dostal všechny ty dopisy, pane Pottere?" zeptala se pomalu.

"To je teď zločin?" zeptal se Fred hlasitě. "Dostávat poštu?"

"Dávejte si pozor, pane Weasleyii, nebo budete po škole," řekla Umbridgová. "Takže, pane Pottere?"

Harry zaváhal, ale nakonec usoudil, že to stejně neudrží v tajnosti; bylo jistě jen otázkou času, kdy se výtisk Pokroucenými slovíček dostane Umbridgové do ruky.

"Lidé mi píší, protože jsem poskytl rozhovor," řekl, "o tom, co se mi stalo vloni v červnu."

Z nějakého důvodu se ohlédl po profesorském stole, když to říkal. Měl podivný pocit, že Brumbál se na něj ještě před chvilkou díval, ale teď byl zabraný do konverzace s profesorem Kratiknotem.

"Rozhovor?" opakovala Umbridgová o něco vyšším hláskem než obvykle. "Co tím myslíte?"

"Tím myslím, že jsem odpovídal na otázky, které mi dávala reportérka," řekl Harry. "Tady –"

Hodil jí Pokroucená slovíčka. Chytila je a chvíli zírala na titulní stranu. Její těstovitá, bledá tvář se pokryla ošklivými fialovými skvrnami.

"Kdy jste to udělal?" zeptala se a hlas se jí slabě třásl.

"O posledním víkendu v Prasinkách," řekl Harry.

Podívala se na něj, zlostí rozžhavená až do bělá, časopis se jí v tlustých prstech třásl.

"Už žádné další víkendy v Prasinkách, pane Pottere," zašeptala. "Jak jste se opovážil... Jak jste mohl..." Zhluboka se nadechla. "Už několikrát jsem se pokoušela naučit vás, že nesmíte lhát. Evidetně jste to stále nepochopil. Strhávám Nebelvíru padesát bodů a budete týden po škole."

S Pokroucenými slovíčky přitisknutými pevně k hrudi odkráčela, provázena pohledy studentů.

Dopoledne byly po škole rozmístěny obrovské cedule – nejen na nástěnkách na kolejích, ale i na chodbách a ve třídách.

NAŘÍZENÍ NEJVYŠŠÍ BRADAVICKÉ VYŠETŘOVATELKY

Každý student, u kterého bude nalezen časopis Pokroucená slovíčka bude vyloučen. Toto je v souladu s výnosem o vzdělávání číslo 27.

Podepsána: Doloresjane Umbridgová, nejvyšší vyšetřovatelka

Hermiona pokaždé, když některou z cedulí zahlédla, kupodivu zářila radostí.

"Z čeho máš takovou radost?" zeptal se Harry.

"Ach, Harry, copak to nevidíš?" vydechla Hermiona. "Kdyby chtěla udělat jen jednu jedinou věc, a to zajistit, že si všichni do jednoho v téhle škole ten článek přečtou, tak to bylo tohle – zakázat ho!"

A zdálo se, že Hermiona má pravdu. Ke konci dne, ačkoliv Harry nezahlédl nikde ani růžek Pokroucených slovíček, nikdo nemluvil o ničem jiném než o jeho rozhovoru. Šeptali si o něm, když čekali před třídami, diskutovali o něm při obědě i o hodinách a Hermiona hlásila, že i v budkách na dívčích záchodcích se nemluví o ničem jiném.

"Když mě zahlédly, a to určitě věděly, že tě znám, zasypaly mě otázkami," vykládala Hermiona Harrymu se zářícíma očima. "A Harry, myslím, že ti věří, opravdu, myslím, že jsi je všechny konečně přesvědčil!"

Profesorka Umbridgová se mezitím plížila po škole, náhodně zastavovala studenty a nutila je obracet kapsy a otevírat knihy; Harry věděl, že pátrá po Pokroucených slovíčkách, ale studenti byli několik kroků před ní. Stránky s Harryho rozhovorem si očarovali tak, aby vypadaly jako výpisky z knížky, když se je pokusil přečíst někdo jiný, nebo je rovnou dočasně vymazali. Brzy to vypadalo, že ve škole nezbyl jediný, kdo by interview nečetl.

Učitelé pochopitelně nesměli o rozhovoru mluvit, protože by tím porušili výnos, ale i tak si našli cestičky, jak vyjádřit svůj názor. Profesorka Prýtová přidala Nebelvíru dvacet bodů za to, že jí Harry podal konvičku na vodu; zářící profesor Kratiknot mu na konci hodiny formulí dal krabičku pištících cukrových myší; a profesorka Trelawneyová na hodině jasnovidectví propukla v hysterické štkaní a oznámila šokované třídě a velmi znechucené Umbridgové, že Harry nakonec přece jen nezemře předčasnou smrtí, ale bude žít dlouhý život, stane se ministrem kouzel a bude mít dvanáct dětí.

Ovšem nejvíc Harryho potěšilo, že se k němu na cestě na proměňování přidala Cho. Než se vzpamatoval, vklouzla její ruka do jeho a zašeptala mu do ucha: "Je mi to opravdu, opravdu líto. Ten rozhovor byl tak odvážný... Rozplakal mě."

Harryho zamrzelo, že Cho opět prolévala slzy, ale na druhou stranu byl velmi rád, že s ním zase mluví a ještě víc ho potěšilo, když mu dala pusu na tvář, než zase odspěchala. A když dorazil na proměňování, přihodila se další dobrá věc – Seamus vystoupil z fronty a podíval se na něj.

"Jen jsem chtěl říct," zamumlal, upíraje zraky na Harryho levé koleno, "že ti věřím. A poslal jsem ten časopis mojí mámě."

A jestli něco mohlo Harryho potěšit ještě víc, pak to byla Malfoyova, Goylova a Crabbeho reakce. Odpoledne je viděl, jak sedí s hlavami u sebe v knihovně, spolu s vyhublým chlapcem, o kterém mu Hermiona pošeptala, že je to Theodor Nott. Když Harry hledal v regálu knihu, podívali se po něm; Goyle výhružně zapraskal klouby na rukách a Malfoy něco šeptal Crabbemu. Harry dobře věděl, proč se tak chovají; jejich otce totiž v rozhovoru označil jako Smrtijedy.

"A nejlepší je," šeptala vesele Hermiona, když opouštěli knihovnu, "že tě nemůžou z ničeho obvinit, protože nemůžou přiznat, že ten článek četli!"

K dovršení všeho mu Luna u večeře řekla, že ještě žádné číslo Pokroucených slovíček nebylo vyprodáno tak rychle.

"Táta zařizuje dotisk!" řekla Harrymu a valila oči. "Nemůže tomu uvěřit, prý to čtenáře zajímá ještě víc než zmuchloroh smrkáč!"

Harry byl nebelvírským hrdinou večera. Fred s Georgem směle zvětšili titulní stránku časopisu a vyvěsili ji na zdi, takže Harryho gigantická hlava shlížela na kolemjdoucí a občas pronášela dunivým hlasem věci jako "NA MINISTERSTVU JSOU PITOMCI" nebo "UMBRIDGOVÁ FUJ, ŽERE HNŮJ". Hermioně to nepřišlo moc zábavné; tvrdila, že ji to ruší v soustředění a brzy odešla do postele. Po dvou hodinách si musel Harry přiznat, že plakát už opravdu není moc vtipný, zvláště když mluvicí kouzlo začalo vyprchávat, takže vykřikoval jen útržky jako "HNŮJ" a "UMBRIDGOVÁ", navíc stále častěji a vyšším hlasem. Vlastně ho z toho začínala bolet hlava a také jizva se přihlásila. K velké nelibosti kolem sedících studentů, kteří chtěli snad posté slyšet, o čem mluvil v rozhovoru, se nakonec také zvedl a šel spát.

V ložnici už byla tma. Na chvíli si opřel čelo o studené sklo okna vedle postele. Pak se převlékl a zalezl do peřin a přál si, aby bolest hlavy ustala. Bylo mu také trochu špatně. Obrátil se na bok, zavřel oči a téměř okamžitě usnul...

Stál v tmavé místnosti se závěsy, osvětlené jedním jediným svícnem. Rukama svíral opěradlo křesla, stojícího před ním. Měly dlouhé prsty a byly bledé, jako by se jich už léta nedotklo slunce; připomínaly velké, bílé pavouky, sedící na černém sametovém potahu křesla.

Vedle křesla, ve světle svící, klečel muž v černém hábitu.

"Vidím, že jsem dostal špatné doporučení," řekl Harry vysokým, ledovým hlasem, plným hněvu.

"Mistře, prosím o prominutí," zakrákal muž na podlaze. Na jeho hlavě se mihotaly odlesky světla. Zdálo se, že se třese.

"Já tě z ničeho neviním, Rookwoode," řekl Harry tím ledovým, krutým hlasem.

Pustil křeslo a obešel ho, šel blíž k muži hrbícímu se na podlaze, až stál přímo nad ním a shlížel na něj z mnohem větší výšky, než byl zvyklý.

"Trváš na svých tvrzeních, Rookwoode?" zeptal se Harry.

"Ano, můj pane, ano... Pracoval jsem koneckonců na oddělení..."

"Avery mi řekl, že Bode bude schopen to přinést."

"Bode by to nikdy nemohl vzít, Mistře... Bode věděl, že ne... Proto také nepochybně tak silně bojoval proti Malfoyově kletbě Imperius..."

"Vstaň, Rookwoode," zašeptal Harry.

Klečící muž splnil rozkaz tak rychle, že málem upadl. Tvář měl poďobanou; v matném světle vypadaly jizvy ještě hlubší. I poté, co vstal, zůstal trochu shrbený jako v poloviční úkloně a vrhal po Harrym zděšené pohledy.

"Udělal jsi dobře, že jsi mi to řekl," pravil Harry. "Moc dobře... Ztratil jsem měsíce neplodnými pokusy, zdá se... Ale to nic... Začneme znovu od začátku. Zasloužil sis vděčnost lorda Voldemorta, Rookwoode..."

"Můj pane... Ano, můj pane," sykl Rookwood, hlas zesláblý úlevou.

"Budu potřebovat tvou pomoc. Budu potřebovat všechny informace, které mi můžeš dát."

"Jistě, můj pane, jistě... Cokoliv..."

"Dobrá... Můžeš jít. Pošli sem Averyho."

Rookwood spěšně vycouval ze dveří, skloněný až k zemi.

Harry osaměl v temné místnosti. Otočil se ke zdi, kde viselo popraskané, skoro slepé zrcadlo. Harry přišel až k němu. Jeho odraz byl stále zřetelnější... Tvář, bělejší než lebka... Rudé oči se štěrbinkami místo zornic...

"NEEEEEEE!"

"CO?" zaječel jiný hlas poblíž.

Harry sebou divoce zazmítal, zamotal se do závěsů a spadl s postele. Několik vteřin nevěděl, kde je; byl přesvědčen, že ve tmě znovu spatří bílou lebkovitou tvář, ale pak se velmi blízko ozval Ronův hlas: "Mohl by ses přestat chovat jako maniak, abych tě mohl odtud vytáhnout?"

Ron rozhrnul závěsy a Harry na něj zůstal koukat, ležel na zádech a jizva ho bolela. Ron vypadal, jako by se právě chystal do postele; jednu ruku měl ještě v hábitu.

"Byl zase někdo napaden?" ptal se Ron a vytáhl Harryho na nohy. "Je to táta? Je to zase ten had?"

"Ne – všichni jsou v pořádku –" sípal Harry a čelo ho pálilo, jako by ho měl v ohni. "Vlastně... Avery není... Má potíže... Dal mu špatné informace... Voldemort je opravdu naštvaný..."

Harry zasténal, vylezl zpět na postel a mnul si jizvu.

"Ale Rookwood mu teď pomůže... Je zas na správné stopě..."

"O čem to mluvíš?" ptal se vyděšeně Ron. "Tím chceš říct... Že jsi právě viděl ty-víš-koho?"

"Já jsem byl ty-víš-kdo," řekl Harry a natáhl ruce před sebe, aby se přesvědčil, že už nejsou smrtelně bledé a nemají ty dlouhé prsty. "Byl s Rookwoodem, je to jeden z těch Smrtijedů, co utekli z Azkabanu, vzpomínáš? Rookwood mu právě řekl, že Bode to nemohl udělat."

"Udělat co?"

"Něco sebrat... Řekl, že Bode by věděl, že nemůže... Bode byl pod vlivem kletby Imperius... Myslím, že říkal, že ji na něj použil Malfoyův otec."

"Bodeho očarovali, aby něco přinesl?" řekl Ron. "Ale – Harry, to musí být –"

"Ta zbraň," dokončil za něj Harry. "Já vím."

Dveře do ložnice se otevřely a vstoupili Seamus a Dean. Harry vytáhl nohy na postel. Nechtěl, aby to teď, zrovna když si Seamus přestal myslet, že je šílenec, vypadalo, že se stalo něco divného.

"Říkal jsi," zamumlal Ron a přiblížil svou hlavu až k Harrymu a předstíral, že si bere se stolku vodu, "že jsi byl ty-víš-kdo?"

"Jo," řekl Harry tiše.

Ron upil zbytečně moc vody, takže mu šplíchla na bradu a na hruď.

"Harry," řekl, zatímco Dean a Seamus se převlékali a bavili se, "musíš to říct –"

"Nemusím to říkat nikomu," řekl Harry. "Kdybych trénoval uzavírání, nic bych neviděl. Měl bych se naučit tyhle věci nevidět. To je to, co chtějí."

Tím nevysloveným "oni" myslel Brumbála. Opět se otočil na bok, zády k Ronovi a za chvíli uslyšel zavrzat matraci, jak si Ron také lehl. Jizva ho začala pálit; zakousl se do polštáře, aby nevydal ani hlásku. Věděl, že někde daleko Avery právě podstupuje trest.

Harry a Ron čekali na příhodnou chvíli, než Hermioně všechno řekli; chtěli si být jistí, že je nikdo neuslyší. Stáli ve svém oblíbeném rohu na studeném nádvoří a Harry jí vylíčil každý detail svého snu. Když skončil, chvíli nic neříkala, jen s jistou bolestí ve tváři sledovala Freda s Georgem, kteří byli oba bezhlaví a nenápadně prodávali na druhé straně nádvoří magické klobouky.

"Tak proto ho zabili," řekla nakonec tiše. "Když se Bode pokusil ukrást tu zbraň, něco se mu stalo. Myslím, že tam musí být obranná kouzla, aby se toho lidé nemohli dotknout. Proto byl u svatého Munga, zbláznil se a nemůže mluvit. Ale vzpomínáte, co nám řekl ten léčitel? Zotavoval se. A oni nemohli riskovat, že se vzpamatuje. Ten šok, který dostal, když se dotkl zbraně, zřejmě zrušil kletbu Imperius. Jakmile by získal zpět schopnost mluvit, prozradil by, co se chystal ukrást, že? Všichni by se dozvěděli, co měl v plánu. Samozřejmě, pro Luciuse Malfoye bylo jednoduché použít na něj kletbu Imperius. Je přece pořád na ministerstvu, ne?"

"Byl tam dokonce ten den, co jsem měl slyšení," řekl Harry. "V – moment..." dodal pomalu. "Byl v chodbě na oddělení záhad! Tvůj táta říkal, že se zřejmě snažil zjistit, co se děje na slyšení, ale co když –"

"Sturgis!" zalapala Hermiona zděšeně po dechu.

"Cože?" nechápal Ron.

"Sturgis Podmore –" vydechla Hermiona, "odsouzen za to, že se snažil dostat skrz dveře! Lucius Malfoy ho k tomu musel donutit! Vsadím se, že to udělal v ten den, kdy jsi ho tam viděl, Harry. Sturgis měl Moodyho neviditelný plášť, že? Takže co když zrovna byl neviditelný a hlídal dveře a Malfoy ho zaslechl – nebo si domyslel, že tam někdo je – nebo jen použil kletbu Imperius naslepo? Takže když měl Sturgis další příležitost – zřejmě při příští službě – pokusil se dostat na oddělení a ukrást pro Voldemorta zbraň – Rone, buď zticha – ale chytili ho a poslali do Azkabanu..."

Zmlkla s pohledem upřeným na Harryho.

"A teď Rookwood Voldemortovi řekl, jak zbraň dostat?"

"Celý rozhovor jsem neslyšel, ale vypadalo to tak," řekl Harry. "Rookwood tam pracoval... Možná, že ho Voldemort pošle, aby to udělal?"

Hermiona nepřítomně přikývla. Pak najednou řekla: "Ale ty jsi to přece neměl vidět, Harry."

"Co?" zeptal se překvapeně Harry.

"Měl bys umět svou mysl před těmi věcmi uzavřít," pokračovala ostře Hermiona.

"Já vím," začal Harry, "ale –"

"No, myslím, že bychom se měli pokusit zapomenout, cos viděl," řekla Hermiona pevně. "A ty se musíš s uzavíráním odteď víc snažit."

Harry na ni byl rozzlobený po celý zbytek dne, který také nebyl moc dobrý. Kdo nediskutoval o uprchlých Smrtijedech, vysmíval se nebelvírskému výkonu v zápase proti mrzimorským; zmijozelští zpívali "Weasley je náš král" tak často a tak nahlas, že k večeru je Filch vykázal z chodeb.

Týden se nevyvíjel podle jeho představ. Dostal dvě další "H" z lektvarů; stále se obával, že by Hagrid mohl být vyhozen; a nemohl se zbavit snů, ve kterých byl Voldemortem – i když před Ronem a Hermionou o tom nemluvil; nestál o další kázání od Hermiony. Přál si, aby si o tom mohl promluvit se Siriusem, ale to nepřipadalo v úvahu, takže se pokusil na celou tu věc zapomenout.

Naneštěstí, ani nejhlubší místo jeho paměti už nebylo bezpečné.

"Vstaňte, Pottere."

Několik týdnů po snu o Rookwoodovi se Harry opět ocitl na kolenou na podlaze ve Snapeově kabinetě a snažil se pročistit si hlavu. Opět byl donucen vybavit si z paměti proud vzpomínek, o kterých ani netušil, že je má – většinou se týkaly Dudleyho šikany, kterou si užil na základní škole.

"Ta poslední vzpomínka," řekl Snape, "co to bylo?"

"Nevím," řekl Harry a pomalu se zvedl. Rozpoznávat ve změti obrazů a zvuků jednotlivé myšlenky bylo stále těžší. "Myslíte tu, kde se mě můj bratranec pokoušel donutit stát na záchodě?"

"Ne," řekl Snape klidně. "Myslím tu o tom muži, klečícím uprostřed temné místnosti..."

"To... To nic není," řekl Harry.

Snapeovy černé oči ho probodávaly. Harry si vzpomněl, co říkal Snape o důležitosti očního kontaktu při čtení myšlenek a zamrkal a podíval se jinam.

"Jak se ten muž a ta místnost dostala do vaší hlavy, Pottere?" zeptal se Snape.

"To –" začal Harry a díval se všude kolem, jen ne na Snapea, "to byl jen – nějaký sen."

"Sen?" opakoval Snape.

Nastalo ticho. Harry upřeně zíral na velkou mrtvou žábu naložené ve sklenici plné purpurového láku.

"Víte, proč jsme tady, Pottere?" řekl Snape nebezpečně tichým hlasem. "Víte, proč věnuji svoje večery téhle nevděčné práci?"

"Ano," odpověděl prkenně Harry.

"Připomeňte mi, proč jsme tady, Pottere."

"Abych se naučil uzavírání," řekl Harry a prohlížel si mrtvého úhoře.

"Správně, Pottere. A i když jste slabé mysli –" Harry se na něj nenávistně podíval "– řekl bych, že po dvou měsících byste mohl jevit nějaký pokrok. Kolik dalších snů o Pánovi zla se vám zdálo?"

"Jen tenhle," zalhal Harry.

"Možná," řekl Snape a jeho tmavé, studené oči se trochu zúžily, "možná že se vám ty sny a vize ve skutečnosti líbí, Pottere. Možná se pak cítíte neobyčejný – důležitý?"

"Ne, necítím," řekl Harry, zuby zaťaté a prsty pevně sevřené kolem hůlky.

"To je dobře, Pottere," řekl Snape ledově, "protože nejste ani neobyčejný, ani důležitý a není vaše práce zjišťovat, co si Pán zla povídá se svými Smrtijedy."

"Ne – to je vaše práce, ne?" odsekl Harry.

Nechtěl to říct; vyletělo to z něj z čiré zlosti. Dlouhou chvíli na sebe koukali a Harry byl přesvědčen, že zašel příliš daleko. Ale když Snape odpovídal, měl skoro spokojený výraz.

"Ano, Pottere," řekl, "to je moje práce. A teď, jestli jste připraven, začneme znovu."

Zvedl hůlku: "Jedna – dva – tři – Legilimens!"

Stovka mozkomorů se blížila k Harrymu přes jezero... Tvář se mu zkřivila soustředěním... Blížili se... Viděl temné otvory pod jejich kápěmi... Ale viděl i Snapea, jak stojí před ním, pohled upřený na jeho tvář a něco mumlá... A pak se Snape stal zřetelnější a mozkomorové se vytráceli...

Harry zvedl hůlku.

"Protego!"

Snape zavrávoral – jeho hůlka vyletěla vzhůru, směrem od Harryho – a najedou byla Harryho mysl plná vzpomínek, které mu nepatřily: muž se skobovitým nosem křičel na krčící se ženu a v koutě plakal malý, tmavovlasý chlapec... Mladík s mastnými vlasy seděl osamělý v tmavé ložnici a hůlkou sestřeloval mouchy... Dívka se smála šlachovitému chlapci, pokoušejícímu se nasednou na škubající se koště –

"DOST!"

Harry cítil, jako by ho něco tvrdě udeřilo do hrudi; odpotácel se několik kroků nazpět, narazil do nějaké police a slyšel, jak něco prasklo. Snape se třásl a tvář měl bílou.

Harry cítil na zádech vlhko. Jedna ze sklenic za ním se rozbila; ve vytékající tekutině se mrskalo něco slizkého.

"Reparo," zasyčel Snape a sklenice se spravila. "Dobře, Pottere... To byl pokrok..." Snape si, lehce oddychuje, přitáhl Myslánku, do které si před hodinou opět uložil některé vzpomínky, jako by si chtěl překontrolovat, že tam pořád jsou. "Nevzpomínám si, že bych vám radil, abyste použil štít... Ale není pochyb, že to bylo efektivní..."

Harry nic neřekl; měl pocit, že ať řekne cokoli, mohlo by to být nebezpečné. Byl si jist, že se dostal do Snapeových vzpomínek, že viděl výjevy z jeho dětství. Nebylo příjemné vědět, že ten plačící chlapec, jehož rodiče se hádali, tu teď stál před ním s nenávistí v očích.

"Zkusíme to ještě jednou, ano?" řekl Snape.

Harry se zhrozil; teď určitě zaplatí za to, co se stalo. Přesunuli se zpět do výchozích pozicí, každý na jednu stranu stolu a Harry zjistil, že tentokrát bude těžší vyčistit mysl.

"Takže na tři," začal Snape a zvedl hůlku, "jedna – dva –"

Harry neměl čas vzpamatovat se, než Snape opět křikl "Legilimens!"

Spěchal chodbou k oddělení záhad, kolem prázdných kamenných zdí, pochodní – černé dveře se zvětšovaly; pohyboval se tak rychle, že do nich musel narazit, byl stopu od nich a znovu spatřil proužek modrého světla –

Dveře se rozletěly! Konečně byl za nimi, v kruhové místnosti s černou podlahou a černými stěnami, osvětlenou modrými plameny svic, všude kolem byly další dveře – musel pokračovat – ale kterými –?

"POTTERE!"

Harry otevřel oči. Opět ležel na zádech, aniž by si vzpomínal, jak se to stalo; prudce oddechoval, jako kdyby opravdu běžel chodbou na oddělení záhad a pak dveřmi, za kterými nalezl kruhovou místnost.

"Vysvětlete mi to," žádal Snape, který stál nad ním a evidentně zuřil.

"Já... nevím, co se stalo," řekl Harry popravdě a vstal. Vzadu na hlavě měl bouli od pádu na zem a nebylo mu dobře. "Nikdy předtím jsem to neviděl. Jak jsem vám už říkal, zdálo se mi o těch dveřích... Ale ještě nikdy se neotevřely..."

"Málo se snažíte!"

Snape vypadal z nějakého důvodu ještě rozzuřeněji než před pár minutami, kdy Harry viděl jeho vzpomínky.

"Jste líný lajdák, Pottere, není divu, že Pán zla –"

"Můžete mi něco říct, pane?" naštval se Harry. "Proč říkáte Voldemortovi Pán zla? Slyšel jsem jen Smrtijedy mu tak říkat."

Snape otevřel ústa a zavrčel – a někde venku zaječel ženský hlas.

Snape rychle vzhlédl ke stropu a zíral na něj.

"Co to –?" zamumlal.

Harry slyšel tlumený hluk, ozývající se pravděpodobně ze vstupní síně. Snape se na něj podíval a zamračil se.

"Viděl jste něco neobvyklého, když jste sem šel, Pottere?"

Harry zavrtěl hlavou. Žena nad nimi znovu zaječela. Snape vyrazil ke dveřím, hůlku stále napřaženou a pak zmizel z dohledu. Harry zaváhal a pak ho následoval.

Výkřiky opravdu přicházely ze vstupní síně; byly stále hlasitější, jak Harry stoupal po schodech ze sklepení. Když dorazil do vstupní síně, zjistil, že je plná; z velké síně, kde se právě večeřelo, se sem hrnuli studenti, aby viděli, co se děje; ostatní se mačkali na mramorovém schodišti. Harry se protáhl skupinou vysokých zmijozeláků a zjistil, že přihlížející, někteří evidentně šokovaní, jiní vystrašení, zformovali velký kruh. Přímo naproti Harrymu stála profesorka McGonagallová a vypadala, že z toho, co vidí, je jí špatně.

Uprostřed vstupní síně stála profesorka Trelawneyová, v jedné ruce měla hůlku a v druhé láhev sherry a vypadala jako šílenec. Vlasy měla slepené a brýle jí seděly na nose nakřivo, takže jedno oko bylo zvětšené a druhé ne; šály a šátky jí neuspořádaně povlávaly s ramen, jako kdyby byly rozpárané. Na podlaze vedle ní ležely dva velké kufry, jeden vzhůru nohama, jako kdyby je za ní někdo hodil dolů se schodů. Profesorka Trelawneyová s hrůzou zírala na něco, co Harry neviděl, ale co stálo na začátku schodiště.

"Ne!" zaječela. "NE! To není možné... To není... To já odmítám akceptovat!"

"Nedošlo vám, že se k tomu schyluje?" ozval se vysoký dívčí hlásek, ve kterém se zračilo kruté potěšení a Harry se posunul trochu doprava a spatřil to, na co profesorka Trelawneyová zírala – Umbridgovou. "Jelikož jste neschopná předpovědět byť jen zítřejší počasí a váš výkon během mých inspekcí byl politováníhodný a nijak se nelepšil, musela jste alespoň vědět, že budete propuštěna!"

"To n-nemůžete!" zavyla profesorka Trelawneyová a zpod obrovských čoček se jí pod tvářích koulely slzy. "N-nemůžete mě vyhodit! Jsem t-tu šestnáct let! B-Bradavice jsou můj d-domov!"

"Byl to váš domov," pravila profesorka Umbridgová a Harry s nechutí pozoroval radostný úsměv, roztahující se po její žabí tváři, když se hlasitě štkající profesorka Trelawneyová svezla na jeden z kufrů. "Ještě před hodinou, než ministr kouzel podepsal vaši výpověď. A teď laskavě opusťte síň. Obtěžujete nás."

Ale zůstala stát a s rostoucím potěšením sledovala, jak se profesorka Trelawneyová otřásá vzlyky a sténá a nepřítomně se kývá dopředu a dozadu. Harry zaslechl potlačený vzlyk po své levici a otočil se. Levandule a Parvati, pevně přitisknuté k sobě, tiše plakaly. Pak zaslechl kroky. Profesorka McGonagallová se prodrala zástupem, přiřazovala přímo k profesorce Trelawneyové, poplácala ji po rameni a vytáhla z kapsy velký kapesník.

"Ale, ale, Sybillo... Uklidni se... Vysmrkej se... Není to tak hrozné, jak si myslíš... Nemusíš opustit Bradavice..."

"Ach, opravdu, profesorko McGonagallová?" řekla ledově Umbridgová a postoupila o pár kroků vpřed. "A vaše oprávnění pro takové tvrzení je –"

"To budu já," řekl hluboký hlas.

Dubové vstupní dveře se otevřely. Studenti, kteří stáli poblíž, uhnuli, když dovnitř vstoupil Brumbál. Co asi dělal venku Harryho nenapadlo, ale v tom, jak tam stál, orámován rámem dveří, bylo něco působivého. Aniž by za sebou zavřel, vkráčel doprostřed kruhu ke třesoucí se profesorce Trelawneyové, stále sedící na kufru a profesorce McGonagallové, stojící vedle ní.

"Vy, profesore Brumbále?" řekla Umbridgová s nejistým uchechtnutím. "Obávám se, že tomu nerozumíte. Mám zde –" vytáhla z hábitu kus pergamenu "– výpověď, podepsanou mnou a ministrem kouzel. Podle výnosu o vzdělání číslo dvacettři má nejvyšší vyšetřovatelka pravomoc dohlížet, dávat zkušební lhůty a propuštět všechny vyučující, kteří podle ní – tedy podle mě – nesplňují nároky kladené na ně ministerstvem. Rozhodla jsem se, že profesorka Trelawneyová tyto nároky nesplňuje. Propustila jsem ji."

K Harryho nemalému překvapení se Brumbál nepřestával usmívat. Podíval se na profesorku Trelawneyovou, štkající na kufru a řekl: "Máte pravdu, profesorko Umbridgová. Nejvyšší vyšetřovatelka má právo propouštět mé učitele. Nemáte ovšem právo posílat je pryč z hradu. Obávám se," pokračoval s mírnou, zdvořilou úklonou, "že toto právo má stále ředitel a mým přáním je, aby profesorka Trelawneyová nadále žila v Bradavicích."

Na to se profesorka Trelawneyová krátce, divoce zasmála.

"Ne – ne, já p-půjdu, Brumbále! Op-opustím Bradavice a půjdu h-hledat štěstí jinam –"

"Ne," řekl ostře Brumbál. "Je mým přáním, abys zůstala, Sybillo."

Otočil se na profesorku McGonagallovou.

"Mohl bych vás požádat, abyste doprovodila Sybillu zpět nahoru, profesorko McGonagallová?"

"Jistě," řekla McGonagallová, "pojďme, Sybillo..."

Z davu vyběhla profesorka Prýtová a chytila profesorku Trelawneyovou za druhou ruku. Společně ji odvedly kolem Umbridgové na mramorové schodiště. Za nimi vyrazil profesor Kratiknot, namířil hůlku, řekl "Locomotor kufry!" a zavazadla profesorky Trelawneyové se zvedla do vzduchu a vydala se za ní po schodech, řízená zezadu profesorem Kratiknotem.

Profesorka Umbridgová stála jako solný sloup a zírala na Brumbála, který se stále jemně usmíval.

"A co," zašeptala hlasitě, takže to slyšela celá vstupní síň, "s ní uděláte, až jmenuji nového učitele jasnovidectví, který bude potřebovat její byt?"

"Ach, to nebude problém," řekl Brumbál vesele, "víte, už jsem nového učitele našel a ten preferuje ubytování v přízemí."

"Vy jste našel –?" zakničela Umbridgová. "Vy jste našel? Mohu vás upozornit, Brumbále, že podle výnosu číslo dvacetdva –"

"Má ministerstvo právo dodat vhodného kandidáta, pokud – a jedině tehdy – když ředitel nemůže žádného najít," řekl Brumbál. "A s radostí vám sděluji, že v tomto případě jsem uspěl. Mohu vás představit?"

Otočil se k otevřeným vstupním dveřím, kterými se dovnitř plížila vlhká noc. Harry zaslechl klapot kopyt. Síní se ozval rozrušený šepot a ti, kteří stáli u dveří rychle couvali, někteří dokonce zakopli, jak se snažili uvolnit nově příchozímu cestu.

Z mlhy se vynořila tvář, kterou už Harry viděl jedné nebezpečné noci v Zapovězeném lese: světlé, skoro bílé vlasy a úžasné modré oči; hlava a trup muže, spojený s plavým koňským tělem.

"To je Firenze," oznámil Brumbál vesele šokované Umbridgové. "Myslím, že ho shledáte vhodným."