Kajii-cullen | 21. Hadí oko

 Hermiona se v neděli ráno prokousala dvěma stopami sněhu k Hagridově chýši. Harry a Ron chtěli jít také, ale velehora domácích úkolů zase dosáhla alarmující výšky a tak zůstali ve společenské místnosti a snažili se ignorovat výkřiky zvenku, kde se ostatní studenti bavili bruslením na zamrzlém jezeře, ježděním na pekáčích a, což bylo zdaleka nejhorší, házením sněhových koulí na okna nebelvírské věže.

"Hej!" zavyl Ron, když konečně ztratil trpělivost a vystrčil hlavu z okna, "já jsem prefekt a jestli ještě jedna koule trefí tohle – AU!"

Otočil se a tvář měl pokrytou sněhem.

"Fred a George," řekl kysele a zabouchl okno. "Prevíti..."

Hermiona se vrátila od Hagrida před obědem, lehce se klepala a byla promáčená až po kolena.

"Tak co?" zeptal se Ron, "muselas mu naplánovat hodiny?"

"Zkusila jsem to," řekla dutě a sedla si vedle Harryho. Vytáhla hůlku, udělala jemný komplikovaný pohyb a z hůlky vytryskl teplý vzduch; namířila ho na svůj hábit, ze kterého začala stoupat pára, jak schnul. "Ani tam nebyl, když jsem dorazila, klepala jsem dobře půl hodiny. A pak přišel z lesa –"

Harry zasténal. V Zapovězeném lese se proháněly příšery, které by Hagrida stály místo téměř zaručeně. "Co tam schovává? Řekl ti to?" zeptal se.

"Ne," řekla zoufale Hermiona. "Tvrdí, že to má být překvapení. Snažila jsem se mu vysvětlit, co je Umbridgová zač, ale vypadá to, že to nechápe. Říká, že nikdo s normálním mozkem nebude studovat radši sukovce než chiméry – ach, nemyslím si, že tam má chiméru," dodala, když viděla Harryho výraz. "Ale ne, že by to nezkoušel, jenže, jak říká, vejce se špatně shánějí. Nevím kolikrát jsem mu řekla, že by měl raději pokračovat v tom, s čím začala profesorka Červotočková. Upřímně, pochybuju, že mě vůbec poslouchal. Má takovou divnou veselou náladu. Ještě mi pořád neřekl, kde přišel k těm zraněním."

Když se Hagrid objevil ráno u snídaně, ne všichni studenti ho vítali s nadšením. Někteří, jako například Fred, George a Lee vyskočili a běželi k němu mezerou mezi stoly, aby si s ním potřásli rukou; jiní, jako Parvati nebo Levandule, si vyměnili sklíčené pohledy a potřásly hlavami. Harry věděl, že většina dávala přednost hodinám profesorky Červotočkové a nejhorší na tom bylo, že jedná malinká část jeho vlastního já mu říkala, že pro to měli dobrý důvod; zajímavá hodina podle Červotočkové neobsahovala nebezpečí, že někomu něco utrhne hlavu.

Harry, Ron a Hermiona mířili na úterní hodinu péče o magické tvory s jistou neblahou předtuchou. Harry měl obavy nejen z toho, co si pro ně Hagrid přichystal, ale také z toho, jak se ostatní, konkrétně Malfoy a jeho nohsledi, budou chovat, až se objeví Umbridgová.

Ale když postupovali sněhem k Hagridově chýši, nejvyšší vyšetřovatelku nebylo nikde vidět. Hagrid na ně čekal na kraji Zapovězeného lesa. Nevypadal o moc líp; modřiny, které měly v sobotu fialovou barvu teď byly dozelena a dožluta a některé rány vypadaly, jako by pořád ještě krvácely. Tomu Harry nerozuměl; napadla snad Hagrida nějaká potvora, jejíž jed brání škrábancům v zahojení? Aby podivnému celkovému obrazu nic nechybělo, měl Hagrid na rameni něco, co vypadalo jako půlka krávy.

"Dneska budem tam!" volal Hagrid vesele na přicházející studenty a ukazoval hlavou mezi temné stromy za svými zády. "Je to tam takový chráněný! A navíc, maj rádi tmu."

"Co má rádo tmu?" řekl Malfoy ostře Crabbemu a Goylovi a v jeho hlase bylo lze slyšet lehké stopy paniky. "Co to říkal, co má rádo tmu – slyšeli jste to?"

Harry si vzpomněl na jedinou dosavadní příležitost, při níž Malfoy vstoupil do Zapovězeného lesa; moc statečně se tenkrát nechoval. Pousmál se pro sebe; po tom nešťastném famfrpálovém zápase ho potěšilo všechno, co Malfoye nějak rozhodilo.

"Připravený?" zvolal Hagrid a rozhlédl se po třídě. "Fajn. Skovával jsem si pro vás na pátej ročník vejlet do lesa. Řek jsem si, že bysme se mohli na ty tvory podivat v jejich přirozeným prostředí. To, co dneska uvidíte, je docela vzácný, myslim, že jsem jedinej v Británii, kdo je vycvičil."

"A jste si jistý, že jsou opravdu vycvičení?" zeptal se Malfoy a panika v jeho hlase byla o něco zřetelnější. "Nebylo by to poprvé, co jste přivedl na hodinu něco nebezpečného."

Zmijozelští souhlasně zamručeli a několik nebelvírských se zatvářilo tak, že bylo jasné, že o Malfoyových slovech moc nepochybují.

"Samo že jsou cvičený," řekl Hagrid a nadhodil si na rameni mrtvou krávu.

"Tak co se vám to stalo s obličejem?" chtěl vědět Malfoy.

"Starej se o svoje!" odsekl Hagrid. "A teď, esli jste skončili s hloupejma votázkama, za mnou!"

Otočil se a vyrazil do Zapovězeného lesa. Nikdo nevypadal, jako že ho chce opravdu následovat. Harry se podíval na Rona a Hermionu, která si povzdechla, ale přikývla a tak se všichni tři vydali za Hagridem a zbytek třídy váhavě šel za nimi.

Šli asi deset minut, než dorazili na místo, kde stromy stály tak blízko sobě, že tu bylo šero a na zemi nebyl skoro žádný sníh. Hagrid s heknutím hodil půlku krávy na zem, poodstoupil a otočil se ke třídě. Studenti se povětšinou schovávali za stromy a jen nervózně vykukovali, co odkud vyletí.

"Poďte blíž," povzbuzoval je Hagrid. "Přiláká je vůně masa a stejně je rači zavolám, protože budou rádi, že jsem to já."

Otočil se, potřásl zarostlou hlavou, aby odhodil z obličeje vlasy a vydal podivný vřískavý zvuk, který se odrážel mezi temnými stromy jako volání nějakého monstrózního ptáka. Nikdo se nesmál; většina byla tak vyděšená, že by stejně nevydala ani hlásku.

Hagrid znovu zavřískal. Uplynula asi minuta, během které se třída neustále nervózně ohlížela přes ramena a mezi stromy po prvním náznaku toho, co se na ně mělo vyhrnout. A pak, když Hagrid do třetice zatřásl hlavou a nadechl se, Harry šťouchl do Rona a ukázal mezi dva pokroucené tisy.

V šeru zazářil pár prázdných bílých očí, které se zvětšovaly, až se mezi stromy vynořila celá dračí hlava, krk a pak kostnaté tělo velkého černého okřídleného koně. Chvíli si to prohlíželo třídu, mrskajíc dlouhým černým ocasem a pak to sklonilo hlavu a začalo to špičatými tesáky rvát maso z mrtvé krávy.

Harrymu se obrovsky ulevilo. Tady byl důkaz, že si ta stvoření nevymyslel, že jsou reálná; Hagrid o nich také věděl. Podíval se na Rona, ale ten pořád zíral do tmy a po pár vteřinách se zeptal: "Proč Hagrid nezavolá znovu?"

I většina ostatních měla na tvářích také zmatené výrazy nervózního očekávání a koukala všude možně, jen ne na velkého černého koně před sebou. Jen dva další lidé vypadali, že ho vidí: vytáhlý kluk ze Zmijozelu, který ho pozoroval s výrazem odporu; a Neville, jehož oči kopírovaly pohyb mrskajícího se černého ocasu.

"A tady je další!" řekl Hagrid pyšně, když se objevil druhý černý kůň, složil kožená křídla a sklonil hlavu k masu. "A teď... Zvedněte ruce, kdo je vidíte?"

Harry, velmi potěšen, že mu konečně někdo tu záhadu vysvětlí, zvedl ruku. Hagrid na něj kývl.

"Jo... Jo, věděl jsem, že je uvidíš, Harry," řekl vážně, "a ty taky, Neville? A –"

"Promiňte," ozval se Malfoyův lenivý hlas, "ale co přesně bychom měli vidět?"

Hagrid ukázal na mršinu na zemi. Celá třída ji chvíli pozorovala a pak několik lidí zalapalo po dechu a Parvati vykvikla. Harry věděl proč – kusy masa odtrhávající se samy od sebe od kostí a mizící ve vzduchu musely vypadat divně.

"Co to dělá?" zeptala se Parvati zděšeně a schovala se na nejbližší strom. "Kdo jí to maso?"

"Thestralové," děl Hagrid pyšně a Hermiona udělala tiché ,Ach!", jako že pochopila. "Bradavice jich maj celý stádo. A teď, kdo ví –"

"Ale ti znamenají neštěstí!" přerušila ho vyděšeně Parvati. "Přinášejí lidem, kteří je spatří, ta nejhorší neštěstí. Profesorka Trelawneyová mi jednou řekla, že –"

"Ne, ne, ne," zakuckal se Hagrid, "to je jen pověra, jsou zatraceně chytrý a užitečný! Jasně, tyhle nemaj moc práce, jen tahaj školní kočáry, akorát když Brumbál potřebuje někam rychle jet a nechce se přemisťovat – a tady, koukejte –"

Zpoza stromů se tiše vynořili další dva koně a jeden z nich prošel poměrně blízko kolem Parvati, která se otřásla a přitiskla se ke stromu ještě pevněji. "Myslím, že jsem něco cítila, myslím, že je někde blízko!"

"Neboj, nic ti neudělaj," ujišťoval ji Hagrid trpělivě, "a teď, kdo mi poví, proč je někdo vidí a někdo ne?"

Hermiona zvedla ruku.

"Povídej," usmál se na ni Hagrid.

"Lidé, kteří vidí thestraly jsou lidé," řekla Hermiona, "kteří viděli smrt."

"To je přesně vono," řekl vážným hlasem Hagrid. "Deset bodů pro Nebelvír. A teď, thestralové –"

"Hem, hem."

Profesorka Umbridgová dorazila. Stála několik stop od Harryho, na sobě měla zelený plášť a zelenou čepici a v ruce připravený notýsek. Hagrid, který kašlíček profesorky Umbridgové ještě neslyšel, chvíli koukal na thestraly, neboť se domníval, že ten zvuk přišel od nich.

"Hem, hem."

"Á, to jste vy!" usmál se Hagrid, když se mu podařilo zdroj zvuku lokalizovat.

"Dostal jste zprávu, kterou jsem dnes ráno poslala do vašeho domu?" zeptala se Umbridgová tím samým pomalým a hlasitým hlasem, jaký použila už předtím, jako kdyby mluvila s nějakým pomalu chápajícím cizincem. "V níž jsem vám sdělovala, že budu na vaší hodině na inspekci?"

"No jo," řekl Hagrid. "Dobře, že ste to tu našla! Takže, jak vidíte – nebo nevim – vidíte? Dneska bereme thestraly –"

"Prosím?" řekla profesorka Umbridgová nahlas a přiložila si ruku k uchu. "Co jste říkal?"

Hagrid vypadal trochu zmateně.

"Eh – thestraly!" křikl. "Velký – eh – vokřídlený koně!"

Snaživě zamával lopatovitýma rukama. Profesorka Umbridgová zvedla obočí a mumlala si, jak zapisovala do notýsku: "Musí... používat... hrubý... znakový... jazyk"

"No... Takže..." řekl Hagrid a otočil se zpět ke třídě s výrazem lehkého zmatení. "Ehm... Co jsem to řikal?"

"Zda se... že... má... špatnou... krátkodobou... paměť..." mumlala Umbridgová tak hlasitě, aby ji každý slyšel. Draco Malfoy se tvářil, jako by Vánoce letos přišly o měsíc dřív; Hermiona zrudla potlačovanou zuřivostí.

"No jo," řekl Hagrid a hodil po Umbridgové neklidným pohledem, ale pokračoval. "Jo, chtěl jsem říct, jak to, že tu máme stádo. No, tak, začli jsme jedním samcem a pěti samicema. Tendle," poklepal koně, který se objevil jako první, po krku, "menuje se Tenebrus, je můj voblíbenec, první, co se narodil tady v lese –"

"Jste si vědom," přerušila ho hlasitě Umbridgová, "že ministerstvo kouzel klasifikovalo thestraly jako nebezpečné?"

Harryho srdce kleslo kamsi hluboko, ale Hagrid se jen uchechtl.

"Thestralové nejsou nebezpečný! Jasně, můžou vás kapku kousnout, když je fakt naštvete –"

"Při... zmínce... o... násilí... jeví... známky...potěšení" škrabala Umbridgová do notýsku.

"Ale děte," ohradil se Hagrid a vypadal lehce úzkostlivě, "chci říct, když naštvete psa, tak vás taky hryzne, ne – ale thestralové maj jen špatnou pověst kvůli ty věci s tou smrtí – lidi si mysleli, že sou to špatný znamení. Jen tomu nerozuměj, ne?"

Umbridgová neodpovídala; dopsala poslední poznámku a pak se podívala na Hagrida a pomalu a zřetelně řekla: "Prosím pokračujte s výukou. Já budu chodit..." naznačila chůzi (Malfoy a Pansy Parkinsonová se tiše dusili smíchy) "...mezi studenty..." ukázala na třídu "a budu se jich na něco ptát." Ukázala si na ústa, jako by chtěla naznačit mluvení.

Hagrid na ni zíral a zjevně mu vůbec nedocházelo, proč se chová, jako by nerozuměl normální angličtině. Hermiona měli v očích slzy vzteku.

"Ty babizno, ty zlá babizno," šeptala, zatímco Umbridgová přešla k Pansy Parkinsonové. "Já vím, co to děláš, ty hnusná, pomatená, zvrácená –"

"Ehm... Takže," začal Hagrid, snaže se navázat ztracenou niť, "takže thestralové. Jo. No, je na nich hodně dobrýho..."

"Domníváte se," zeptala se Umbridgová zvučným hlasem Pansy Parkinsonové, "že jste schopna správně porozumět profesoru Hagridovi, když mluví?"

Pansy měla také v očích slzy, ale byly to slzy smíchu; její odpověď byla silně nesrozumitelná, jak se snažila potlačit hihňání.

"Ne... Protože... no... většinu času... to zní jako chrochtání..."

Umbridgová si něco zapsala. Nezamodřinovaná část Hagridovy tváře zrudla, ale dělal, že Pansyinu odpověď neslyšel.

"Eh... Jo... Hodně dobrýho vo thestralech. Jak jsou jednou vochočený, jako todle stádo, už se nikdy neztratíte. Maj skvělej vorientační smysl, jen řeknete, kam chcete –"

"Pokud vám ovšem rozumějí," řekl Malfoy hlasitě a Pansy Parkinsonová se opět rozhihňala. Profesorka Umbridová se na ně shovívavě usmála a otočila se k Nevillovi.

"Vy vidíte thestraly, Longbottome?" zeptala se.

Neville přikývl.

"Koho jste viděl zemřít?" zeptala se suchým tónem.

"Mého... dědečka," řekl Neville.

"A co si o nich myslíte?" řekla a zamávala tlustou rukou směrem ke koním, kteří už ohlodali většinu masa.

"Ehm," řekl Neville nervózně a koukl po Hagridovi. "No, jsou... jsou... eh... v pohodě..."

"Studenti... jsou... příliš... zastrašováni... než.... aby... přiznali... že... mají... strach," mumlala Umbridgová další poznámku do notýsku.

"Ne!" řekl Neville rozčileně, "to ne, nebojím se jich!"

"To je v pořádku," řekla Umbridgová, poklepala Nevilla po rameni a snažila se o chápavý úsměv, který vypadal spíš lstivě. "Dobrá, Hagride," otočila se a nasadila ten pomalý a zvýšený hlas. "Myslím, že už mi to stačí. Obdržíte" (udělala pohyb, jako že něco bere ze vzduchu před sebou) "výsledky inspekce" (ukázala na notýsek) "během deseti dnů." Roztáhla deset tlustých prstů a s úsměvem, který byl tak široký a žabí jako snad ještě nikdy předtím, odešla, zanechávajíc Malfoye a Pansy Parkinsonovou v křečích smíchu. Hermiona se přímo třásla vzteky a Neville vypadal zmateně a rozčileně.

"Ta hnusná, prolhaná stará harpyje!" vybuchla Hermiona o půl hodiny později, když mířili vyšlapanou cestou zpátky na hrad. "Je vám jasný, o co jí jde? To je zas ten její nesmysl o křížencích – chce z Hagrida udělat nějakého přiblblého trolla jen proto, že jeho máma je obryně – a není to fér, to byla opravdu zajímavá hodina – tím myslím, kdyby to byli třaskaví skvorejši, ale thestralové, to je dobré – na Hagrida opravdu dobré!"

"Umbridgová říkala, že jsou nebezpeční," namítl Ron.

"Je to jak Hagrid říká, umějí se o sebe postarat," řekla Hermiona netrpělivě, "a předpokládám, že učitelka jako je Červotočková by nám je neukázala dřív než před OVCEmi, ale jsou přece zajímaví, ne? Jak je někteří lidé vidí a jiní ne! Přála bych si, abych je mohla vidět."

"Určitě?" zeptal se jí Harry tiše.

Najednou vypadala zděšeně.

"Ach, Harry – promiň – ne, jistěže nechci – to bylo opravdu hloupé, co jsem řekla."

"To nic," řekl rychle, "nic se nestalo."

"Překvapilo mě, kolik lidí je vidělo," řekl Ron, "tři ve třídě..."

"Jo, Weasleyi, zrovna jsme si říkali," ozval se jízlivý hlas. Malfoy, Crabbe a Goyle šli neslyšně sněhem kousek za nimi. "Myslíš, že kdybys viděl někoho zaklepat bačkorama, že bys pak líp viděl camrál?"

Malfoy, Crabbe a Goyle zařvali smíchy a přidali do kroku, prozpěvujíc si "Weasley je náš král." Ronovy uši zrudly.

"Ignoruj je, prostě je ignoruj," zanotovala Hermiona, vytáhla hůlku a provedla kouzlo s horkým vzduchem, aby jim mohla protavit cestu netknutým sněhem ke skleníkům.

Přišel prosinec a s ním ještě víc sněhu a lavina domácích úkolů pro páťáky. Ron s Hermionou měli navíc další prefektské povinnosti, související s Vánocemi. Měli dohlížet na vyzdobování hradu ("Zkus si rozvěšovat girlandy, když druhý konec drží Protiva a snaží se tě uškrtit," říkal Ron), dávat pozor na prvňáky a druháky, kteří museli kvůli špatnému počasí trávit přestávky v budově ("Jsou to drzý malý usmrkanci, my jsme takhle nevychovaní nebyli, když jsme byli v prvním ročníku.") a střídat se s Argusem Filchem v hlídání chodeb, protože Filch se domníval, že atmosféra nadcházejících prázdnin by mohla vyprovokovat souboje ("On má fakt místo mozku hnůj."). Měli tolik práce, že Hermiona nestíhala ani plést skřítčí kloboučky a užírala se myšlenkou, že je pozadu.

"Všichni ti ubozí skřítkové, kteří budou muset zůstat na Vánoce tady a ne na svobodě, protože není dost kloboučků!"

Harry neměl to srdce jí říci, že všechno, co udělá, sebere Dobby a raději se sklonil nad esejem z dějin magie. Stejně nechtěl myslet na Vánoce. Poprvé za tu dobu, co byl ve škole, chtěl strávit Vánoce mimo Bradavice. Teď, když měl zákaz hrát famfrpál a musel se obávat, jestli Hagrid dostane podmínku nebo ne, necítil se tu příliš dobře. Jediné, na co se opravdu těšil, byla setkání BA a ta musela být přes prázdniny zastavena, protože skoro všichni odjížděli na prázdniny ke svým rodinám. Hermiona jela s rodiči lyžovat, což Rona opravdu pobavilo, protože ještě nikdy neslyšel o tom, že si mudlové přivazují na nohy úzká prkénka a klouzají se po nich s kopců. Ron jel domů do Doupěte. Harry si užil pár dnů závisti, než mu Ron řekl, v rámci odpovědi na jeho otázku, jakým způsobem se chystá jet domů: "Ale ty jedeš taky! Já ti to neřek? Máma už mi před několika týdny napsala, že tě mám pozvat taky!"

Hermiona obrátila oči v sloup, ale Harryho nálada vyletěla až do nebes; představa Vánoc v Doupěti byla skvělá, i když ji trochu kazilo pomyšlení, že nebude moci strávit svátky se Siriusem. Přemýšlel, jestli by mohl přesvědčit paní Weasleyovou, aby jeho kmotra pozvala také. I když pochyboval, že by Brumbál dovolil Siriusovi opustit dům na Grimmauldově náměstí; každopádně si nemohl pomoci, zdálo se mu, že paní Weasleyovou by to nijak nenadchlo – na to si příliš často vjížděli do vlasů. Od poslední návštěvy v krbu se Sirius neozval a i když Harrymu bylo jasné, že s Umbridgovou v zádech by nebylo moudré, aby se ho pokoušel kontaktovat, představa Siriuse sedícího o samotě ve starém domě své matky, kde mu společnost dělá jen Pišta, ho moc netěšila.

Na poslední setkání BA do Potřebné místnosti přišel Harry brzy a byl rád, že ho to napadlo, protože když se rozhořely pochodně, spatřil, že Dobby vzal na svá bedra vánoční výzdobu. Bylo na první pohled jasné, že je to skřítkova práce; nikdo jiný by na strop nerozvěsil stovku zlatých koulí, všechny s obrázkem Harryho obličeje a originálním přáním "HARRY CHRISTMAS!"

Harry sotva sundal poslední, když dveře zavrzaly a dovnitř vklouzla Luna Lovegoodová se svým obvyklým zasněným výrazem.

"Ahoj," pronesla nepřítomně a rozhlížela se po zbytcích dekorace. "To je hezké, tos sem dal ty?"

"Ne," řekl Harry, "to byl domácí skřítek Dobby."

"Jmelí," řekla Luna snivým hlasem a ukázala na velký trs jmelí přímo nad Harryho hlavou. Uskočil stranou. "Dobrý nápad," řekla Luna vážně, "často je zamořené nargly."

Harry byl naštěstí uchráněn nutnosti zeptat se, co jsou to narglové příchodem Angeliny, Katie a Alice. Všechny tři sotva popadaly dech a byly očividně zmrzlé.

"No," řekla Angelina a odhodila plášť do rohu, "konečně jsme za tebe našli náhradu."

"Náhradu?" opakoval Harry dutě.

"Za tebe a za Freda a George," řekla netrpělivě. "Máme jiného chytače!"

"Koho?" zeptal se Harry rychle.

"Ginny Weasleyovou," řekla Katie.

Harry na ni vytřeštil oči.

"Jo, já vím," řekla Angelina, vyndala hůlku a protáhla si ruku, "ale je docela dobrá. Na tebe samozřejmě nemá," dodala a věnovala mu opravdu ošklivý pohled. "Ale když nemůžeme mít tebe..."

Harry spolkl odpověď, která se mu drala na jazyk; napadlo ji taky aspoň na chvíli, že litoval svého vyhození z týmu stokrát víc než ona?

"A co odrážeči?" zeptal se a snažil se mluvit normálně.

"Andrew Kirke," řekla Alice bez nadšení, "a Jack Sloper. Ani jeden z nich není výborný, ale v porovnání s těmi ostatními idioty, kteří přišli..."

S příchodem Rona, Hermiony a Nevilla ten depresivní rozhovor skončil a během pěti minut už byla místnost tak plná, že Harry Angelininy planoucí a vyčítavé pohledy neviděl.

"OK," řekl. "Myslím, že dnes večer bychom si měli jen zopakovat, co jsme si zatím probrali, protože je to poslední setkání před prázdninami a nezdá se mi dobré začínat před třítýdenním volnem něco nového –"

"My nebudeme dělat nic nového?" ozval se Zachariáš Smith nespokojeným šepotem, který byl dost hlasitý na to, aby se donesl až k Harryho uším. "Kdybych to věděl, nikam bych nešel."

"Tak to je nám všem moc líto, že ti to Harry nesdělil," řekl Fred nahlas.

Několik lidí se uchichtlo. Harry viděl, jak se Cho směje a cítil zase ten známý létavý pocit v břiše, jako by při chůzi se schodiště minul jeden schod.

"Budeme procvičovat ve dvojicích," řekl. "Začneme zaklínadlem Překážka, to tak deset minut, pak půjdeme na polštáře a vyzkoušíme si Omračování."

Všichni se rozdělili do dvojic; Harry si, jako obvykle, vzal Nevilla. Brzy byla místnost plná výkřiků "Impedimenta!" Na to se studenti zastavili, zatímco jejich partneři se rozhlíželi po místnosti a pozorovali ostatní, a pak zase rozmrzli a vystřídali se.

Neville se neuvěřitelně zlepšil. Po chvíli, kdy Harry už potřetí roztál, nechal Nevilla připojit se k Ronovi a Hermioně a začal chodit mezi lidmi a pozorovat, jak si vedou. Když šel kolem Cho, zazářila na něj; odolal však pokušení projít se kolem ní ještě několikrát.

Po deseti minutách Překážky rozložili po podlaze polštáře a začali procvičovat Omračování. Bylo tu příliš málo místa, než aby mohli cvičit všichni najednou; jedna polovina se musela jen dívat a pak si to s tou druhou vyměnit.

Harry se přímo nadýmal pýchou. Jistě, Nevillovi se podařilo omráčit Padmu Patilovou místo Deana, na kterého mířil, ale už to bylo přesnější než předtím a všichni ostatní se velmi zlepšili.

Na konci hodiny Harry vyhlásil konec.

"Začínáte být opravdu dobří," řekl. "Až se vrátíme z prázdnin, mohli bychom začít s něčím pořádným – možná dokonce s Patronem."

Kolem to vzrušeně zašumělo. Místnost se začala po obvyklých dvojicích a trojicích vyprazdňovat; většina lidí ještě popřála Harrymu veselé Vánoce. Celý šťastný posbíral s Ronem a Hermionou polštáře a narovnali je do kouta. Ron a Hermiona odešli před ním; trochu se zdržoval, protože Cho tam ještě pořád byla a on doufal, že dostane "veselé Vánoce" i od ní.

"Ne, běž napřed," slyšel ji říkat své kamarádce Mariettě a jeho srdce nadskočilo tak, že ho měl až v krku.

Předstíral, že urovnává hromadu polštářů. Byl si jist, že už jsou sami a čekal, až začne mluvit. Místo toho uslyšel srdceryvný vzlyk.

Otočil se a uviděl Cho stát uprostřed místnosti s tvářemi zalitými slzami.

"Co– ?"

Nevěděl, co má dělat. Jen tak tam stála a tiše plakala.

"Co se děje?" zeptal se mdle.

Zatřásla hlavou a utřela si oči rukávem.

"Já – promiň," řekla. "Já jen... totiž... to všechno, co se učíme... jen by mě... zajímalo, jestli... kdyby to všechno znal... Jestli by byl ještě živý."

Harryho srdce se zase propadlo zpátky a ještě níž, takže ho teď měl někde v pase. Měl to vědět. Chtěla mluvit o Cedrikovi.

"On to všechno znal," řekl těžce, "a byl v tom dobrej, jinak by se nikdy nedostal do středu bludiště. Ale když tě Voldemort chce opravdu zabít, nemáš šanci."

Při zaslechnutí Voldemortova jména škytla, ale pohledem z Harryho neuhnula.

"Ty jsi přežil, když jsi byl ještě mimino," řekla tiše.

"To jo," řekl Harry slabě a vykročil ke dveřím. "A netuším proč a neví to ani nikdo jinej, takže to není nic, na co bych měl bejt pyšnej."

"Ach ne, nechoď!" řekla Cho a už měla zase na krajíčku. "Opravdu mě mrzí, že jsem to takhle pokazila... Nechtěla jsem..."

Znovu se rozvzlykala. Byla velmi hezká i s oteklýma červenýma očima. Harry se cítil opravdu zoufale. Bylo by ho potěšilo prosté "veselé Vánoce".

"Já vím, že to pro tebe musí být strašné," začala a opět si utřela slzy rukávem. "Že tu mluvím o Cedrikovi, když jsi ho viděl zemřít... Předpokládám, že bys na to chtěl prostě zapomenout?"

Harry na to nic neřekl; byla to víceméně pravda, ale cítil, že by bylo bezcitné říci to nahlas.

"Jsi opravdu d-dobrý učitel, víš," řekla Cho se slabým úsměvem. "Ještě nikdy se mi nepodařilo nikoho omráčit."

"Díky," řekl inteligentně Harry.

Dlouhou chvíli se na sebe jen tak dívali. Harry cítil neodolatelnou touhu co nejrychleji utéci, ale zároveň měl nohy jako vrostlé do podlahy.

"Jmelí," řekla Cho tiše a ukázala na strop nad hlavou.

"Jo," řekl Harry. V puse měl úplně sucho. "Nejspíš je plné narglů."

"Co jsou to narglové?"

"Nemám tušení," řekl Harry. Popošla blíž. Jeho mozek byl zjevně pod vlivem Omráčení. "Budeš se muset zeptat Bláznivky. Chci říct, Luny."

Cho vyloudila komický zvuk mezi vzlykem a zasmáním. Byla teď ještě blíž. Mohl by počítat pihy na jejím nose.

"Já tě mám opravdu ráda, Harry."

Nebyl schopen myslet. Po těle se mu šířil zvláštní chvějivý pocit, který paralyzoval jeho ruce, nohy i mozek.

Byla až moc blízko. Mohl vidět každou slzu, která se zachytila na jejích řasách...

Hodinu a půl poté se vrátil do společenské místnosti, kde našel Rona a Hermionu na těch nejlepších místech u krbu; jinak už tam skoro nikdo nebyl, téměř všichni se odebrali na kutě. Hermiona psala opravdu dlouhý dopis; už zaplnila polovinu role pergamenu, který visel přes okraj stolu dolů. Ron ležel na rohoži u krbu a snažil se dokončit domácí úkol z proměňování.

"Co tě zdrželo?" zeptal se, když Harry zapadl do křesla vedle Hermiony.

Harry neodpověděl. Byl v šoku. Jedna jeho polovina chtěla Ronovi a Hermioně ihned vyklopit, co se stalo, zatímco druhá polovina si chtěla odnést to tajemství s sebou do hrobu.

"Jsi v pořádku, Harry?" zeptala se Hermiona a pohlédla na něj přes svůj brk.

Harry pokrčil rameny. Ve skutečnosti nevěděl, jestli je nebo není. "Co je?" řekl Ron a nadzvedl se na předloktích, aby na něj lépe viděl. "Co se stalo?"

Harry nevěděl, jak by měl nejlépe začít a ještě pořád si nebyl jist, jestli vůbec chce. Zrovna když se rozhodl být zticha, Hermiona vzala věc do svých rukou.

"Je v tom Cho?" zeptala se věcně. "Zahnala tě po schůzi do rohu?"

Harry kývl. Ron se zakuckal, ale hned přestal, když se po něm Hermiona koukla.

"A – eh – co chtěla?" zeptal se lehce škádlivým tónem.

"Ona –" začal Harry trochu chraptivě; odkašlal si a zkusil to znova. "Ona – eh –"

"Políbila tě?" zeptala se Hermiona hbitě.

Ron se posadil tak rychle, že si rozlil inkoust po rohoži. Ale ignoroval to a dychtivě zíral na Harryho.

"No?" pobídl ho.

Harry se podíval na Ronův výraz kombinující zvědavost a pobavenost a pak na Hermionino lehké zamračení a přikývl.

"HA!"

Ron udělal triumfální gesto zaťatou pěstí a zasmál se tak drsně, že skupinka plaše se tvářících druháků u okna nadskočila. Na Harryho tváři se rozhostil váhavý úsměv, když viděl, jak se Ron válí na rohoži.

Hermiona mu věnovala krajně znechucený pohled a vrátila se ke svému dopisu.

"No, a?" řekl konečně Ron a podíval se na Harryho, "jaké to bylo?"

Harry chvíli váhal.

"Mokré," odpověděl po pravdě.

Ron udělal zvuk, který mohl vyjadřovat stejně dobře potěšení jako znechucení – nedalo se to poznat.

"Protože brečela," pokračoval Harry.

"Ach," řekl Ron a jeho úsměv trochu ochabl. "To líbáš tak špatně?"

"To nevím," řekl Harry, kterého to předtím nenapadlo a teď mu to začalo dělat starosti. "Možná, že jo."

"Jistěže ne," řekla Hermiona nepřítomně a dál se věnovala dopisu.

"Jak to víš?" zeptal se jí Ron velmi ostrým tónem.

"Protože Cho teď tráví pláčem polovinu dne," řekla Hermiona. "Brečí u jídla, na záchodě, všude."

"Jeden by řekl, že trochu líbání jí zvedne náladu," zakřenil se Ron.

"Rone," řekla Hermiona povýšeně a namočila brk do inkoustu, "ty jsi ten nejbezcitnější prevít, jakého jsem kdy měla to neštěstí potkat."

"Co to mělo znamenat?" ozval se dotčeně Ron. "Kdo by brečel, když ho někdo líbá?"

"Jo," řekl trochu zoufale Harry, "kdo?"

Hermiona se na ně soucitně podívala.

"Nechápete, jak se teď Cho cítí?" zeptala se.

"Ne," odpověděli Ron a Harry najednou.

Hermiona si povzdechla a položila brk.

"Tak samozřejmě cítí smutek, protože Cedrik zemřel. Pak se také dá předpokládat, že se cítí zmatená, protože měla ráda Cedrika a teď má ráda Harryho a nemůže přijít na to, koho z nich má ráda víc. Také cítí vinu, protože se jí zdá, že když políbí Harryho, pohaní Cedrikovu památku a také si dělá starosti, co by o ní řekli ostatní, kdyby začala chodit s Harrym. A nejspíš si ani není jistá, co vlastně k Harrymu cítí, protože koneckonců on byl ten poslední, kdo byl s Cedrikem před jeho smrtí, takže je to celé pomíchané a velmi bolestivé. Jo, a ještě se bojí, že ji vyhodí z havraspárského famfrpálového týmu, protože tak špatně létala."

Když skončila, rozhostilo se omráčené ticho a pak Ron řekl: "Tohle všechno nemůže jeden člověk cítit najednou, explodoval byl."

"To, že tvá škála emocí je stejně široká jako u čajové lžičky neznamená, že to platí pro všechny," řekla Hermiona sprostě a zvedla brk.

"Ale ona začala," řekl Harry. "Já bych ne – ona prostě tak nějak ke mně přišla – a najednou mi brečela na rameni – nevěděl jsem, co mám dělat –"

"Nic si nevyčítej, kamaráde," řekl Ron, kterého jen ta představa vyděsila.

"Stačilo být na ni prostě hodný," řekla Hermiona, "ale to jsi byl, viď?"

"No," řekl Harry a tváře se mu začínaly zahřívat, "tak nějak jsem ji – trochu poplácal po zádech."

Hermiona vypadala, že se vší silou snaží neobrátit oči v sloup.

"Ale myslím, že to mohlo být horší," řekla po chvíli, "uvidíš se s ní zase?"

"To každopádně budu muset, ne?" řekl Harry. "Na setkání BA, ne?"

"Ty víš, co myslím," řekla netrpělivě Hermiona.

Harry nic neříkal. Hermionina slova před ním otevřela celou řadu děsivých možností. Snažil se představit si, jak jde někam s Cho – nejspíš do Prasinek – a je s ní sám několik hodin. No samozřejmě, že bude očekávat, že ji někam pozve, po tom, co se stalo... Z té myšlenky se mu bolestivě sevřel žaludek.

"Ale," ozval se jakoby z dálky Hermionin hlas; už zase byla ponořená do svého dopisu, "budeš mít spoustu příležitostí se jí zeptat."

"A co když s ní nikam jít nechce?" řekl Ron, který pozoroval Harryho s neobvykle bystrým výrazem ve tváři.

"Nebuď hloupej," řekla Hermiona, "Harry už ji má rád dlouho, viď, Harry?"

Neodpovídal. Ano, měl Cho rád už dlouho, ale vždycky, když si představoval jejich společné chvíle, byla v nich dobře se bavící Cho a ne Cho plačící na jeho rameni.

"A komu že to píšeš ten román?" obrátil Ron svou pozornost k Hermioně a snažil se přečíst kousek pergamenu, který už lezl po podlaze. Hermiona ho vytáhla nahoru.

"Viktorovi."

"Krumovi?"

"Kolik dalších Viktorů známe?"

Ron neřekl nic, ale tvářil se znechuceně. Dalších dvacet minut seděli v tichu, Ron dokončil esej z proměňování, doprovázeje to mnoha netrpělivými zvuky a škrtáním, Hermiona se dostala na samý konec pergamenu, zarolovala ho a pečlivě zapečetila a Harry zíral do ohně a víc než kdy jindy si přál, aby se objevila Siriusova hlava a dala mu nějakou radu ohledně děvčat. Ale oheň postupně vyhasínal, až se i žhavé uhlíky proměnily v popel a když se Harry rozhlédl, zjistil, že už jsou ve společenské místnosti zase sami.

"Tak dobrou," zívla Hermiona a odebrala se do dívčích pokojů.

"Co na Krumovi vidí?" ptal se Ron, když s Harrym stoupali po schodech ke svým pokojům.

"No," popřemýšlel Harry, "tak předně je starší... Je to mezinárodně známý hráč famfrpálu..."

"Jistě, ale kromě toho," řekl Ron nazlobeně, "je to mrzutej trouba, ne?"

"Trochu mrzutej, to jo," řekl Harry, který stále myslel na Cho.

V tichosti se převlékli do pyžama; Dean, Seamus a Neville už spali. Harry odložil brýle, vlezl si do postele, ale závěsy nezatáhl; místo toho pozoroval kousek hvězdnaté oblohy, viditelné Nevillovým oknem. Kdyby jen včera touto dobou věděl, že o čtyřiadvacet hodin později políbí Cho Changovou...

"Dobrou," zabručel Ron.

"Dobrou," řekl Harry.

Možná příště... Jestli bude nějaké příště... Už bude trochu šťastnější. Měl ji pozvat někam ven; možná to čekala a teď se na něj opravdu zlobí... Nebo taky leží v posteli a pláče pro Cedrika? Nevěděl, co si o tom má myslet. Hermionino vysvětletí to spíš zkomplikovalo, než aby mu v něčem pomohlo.

Tohle by nás tu měli učit, přemýšlel a obrátil se na bok, jak to vypadá v dívčí hlavě... Bylo by to užitečnější než jasnovidectví...

Neville ze spánku zafuněl; venku zahoukala sova.

Harrymu se zdálo, že je zpátky v místnosti, kde probíhají setkání BA. Cho ho obviňovala, že ji tam vlákal pod falešnými sliby; říkala, že jí slíbil stopadesát kartiček z čokoládových žabek, když přijde. Harry protestoval... Cho vykřikla: "Cedrik mi dal spoustu kartiček, podívej!" A vytáhla zpod hábitu hrsti kartiček a vyhodila je do vzduchu. Pak se proměnila v Hermionu a řekla: "Ty jsi jí to slíbil, Harry... Měl bys jí raději dát něco jiného... Co třeba tvůj Kulový blesk?" A Harry se bránil, že nemůže dát Cho svého Kulového bleska, protože ho má Umbridgová a celé je to nesmysl, on přišel jen rozvěsit po místnosti ozdoby ve tvaru Dobbyho hlavy...

Pak se sen změnil...

Cítil, že jeho tělo je klidné, silné a pružné. Prokluzoval mezi lesknoucími se kovovými tyčemi, podél temného studeného kamene... Ležel na podlaze a klouzal po břiše... Byla tma, ale i tak viděl předměty kolem sebe, zářily podivnými vibrujícími barvami... Otočil hlavu... Na první pohled byla chodba prázdná... Ale... Na podlaze před ním seděl muž, tvář mu padala na rameno, jeho obrys zářil do tmy...

Harry vystrčil jazyk... Cítil ve vzduchu mužův pach... Byl živý, ale nehýbal se... Seděl přede dveřmi na konci chodby... Harry toužil ho kousnout... Ale ovládl se... Měl na práci důležitější věci... Ale muž se pohnul... S jeho nohou spadl stříbrný plášť, jak rychle vyskočil; a Harry viděl jeho vibrující rozmazaný obrys přímo nad sebou, viděl vytaženou hůlku... Neměl na vybranou... Napřímil se a ťal jednou, dvakrát, třikrát, jeho špičaté zuby se nořily do masa, cítil praskat mužova žebra, jeho teplou krev...

Muž ječel bolestí; pak ztichl... Upadl na zeď za sebou... Po podlaze stříkala krev...

Čelo ho strašlivě bolelo... Měl pocit, že mu praskne...

"Harry! HARRY!"

Otevřel oči. Celé tělo mu pokrýval ledový pot; pokrývky měl omotané kolem sebe jako svěrací kazajku; měl pocit, jako by mu na čelo přitiskli do bělá rozžhavený pohrabáč.

"Hany?

Ron stál nad ním a vypadal opravdu vyděšeně. U nohou postele stály další postavy. Harry se chytil za hlavu; bolest byla nesnesitelná... Nahnul se přes okraj postele a zvracel.

"Je opravdu nemocný," řekl polekaný hlas. "Neměli bychom někoho zavolat?"

"Harry! Harry!"

Musel to říci Ronovi, bylo velmi důležité, aby mu to řekl... Harry se posadil, lapaje po dechu, odhodlán nezačít zase zvracet, i když bolest byla přímo oslepující.

"Tvůj táta," řekl a těžce oddychoval, "tvůj táta... Byl napaden..."

"Co?" nechápal Ron.

"Tvůj táta! Je pokousaný, je to vážný, všude byla krev..."

"Jdu pro pomoc," řekl ten samý vylekaný hlas a Harry slyšel, jak někdo běží z pokoje ven.

"Harry, kamaráde," řekl Ron nejistě, "to... To se ti jen něco zdálo..."

"Ne!" řekl Harry zuřivě; Ron musel porozumět.

"To nebyl sen... Ne obyčejný sen... Byl jsem tam, viděl jsem to... Udělal jsem to..."

Slyšel, jak si Seamus s Deanem něco šeptají, ale nevěnoval tomu pozornost. Bolest v čele pomalu polevovala, ovšem stále se potil a třásl jako v horečce. Znovu se pozvracel a Ron uskočil dozadu.

"Harry, tobě není dobře," zapípal, "Neville šel pro pomoc."

"Nic mi není!" zakuckal Harry, utřel si pusu rukávem a nekontrolovatelně se roztřásl. "Mně nic není, měl by ses bát o tátu – musíme zjistit, kde je – strašně krvácí – byl jsem – obrovský had."

Chtěl vylézt z postele, ale Ron ho zamáčkl zpátky; Dean a Seamus si pořád špitali. Jestli uplynula jedna minuta nebo deset Harry nevěděl; prostě tam seděl a třásl se a cítil, jak se bolest z jizvy pomalu vytrácí... Pak zaslechl na schodech kroky a Nevillův hlas:

"Tady, profesorko."

Profesorka McGonagallová v kostkovaných šatech přispěchala do pokoje, brýle měla nakřivo posazené na kostnatém nose.

"Co se děje, Pottere? Kde to bolí?"

Ještě nikdy nebyl tak potěšený, že ji vidí; to bylo přesně to, co potřeboval, člena Fénixova řádu, ne někoho, kdo mu bude předepisovat neúčinné lektvary.

"Ronův táta," řekl a posadil se. "Napadl ho had a je to vážné, viděl jsem to."

"Co tím myslíte, že jste to viděl?" zeptala se profesorka McGonagallová a svraštila tmavé obočí.

"Já nevím... Spal jsem a pak jsem tam byl..."

"Tedy se vám to zdálo?"

"Ne!" rozčílil se Harry; copak to nikdo z nich nechápe? "Nejdřív se mi zdálo o něčem úplně jiném, taková hloupost... A pak to tohle přerušilo. Byla tu skutečnost, ne představa. Pan Weasley spal na podlaze a napadl ho obrovský had, byla tam spousta krve, upadl, někdo musí zjistit, kde je..."

Profesorka McGonagallová na něj zírala skrze nakloněné brýle, jako kdyby ji to, co vidí, děsilo.

"Já nelžu, já nejsem blázen!" řekl Harry a už skoro křičel. "Říkám vám, viděl jsem to!"

"Já vám věřím, Pottere," řekla profesorka McGonagallová stručně. "Vezměte si hábit – půjdeme za ředitelem."