Kajii-cullen | 18. Brumbálova armáda

 "Umbridgová četla tvoji poštu, Harry. Není jiná možnost."

"Myslíš, že Umbridgová napadla Hedviku?" zuřil Harry.

"Jsem si tím téměř jistá," řekla temně Hermiona. "Pozor na žábu, utíká ti."

Harry namířil hůlku na ropuchu, která v marném pokusu uniknout hopkala k hraně stolu – "Accio!" – a žába vletěla zpět do jeho ruky.

Na formulích se vždycky dobře povídalo; bylo tu tolik pohybu a aktivity, že riziko, že by je někdo slyšel, bylo velmi malé. Dnes, když tu ještě navíc skřehotaly žáby a krákaly vrány a k tomu na okna dopadaly kapky silného lijáku, mohli se Harry, Ron a Hermiona bez obav bavit o tom, jak Umbridgová málem chytila Siriuse.

"Už ji podezřívám od doby, kdy tě Filch obvinil, že si objednáváš hnojůvky, protože to byla opravdu stupidní lež," šeptala Hermiona, "po přečtení toho dopisu by přece bylo hned jasné, že sis nic takového neobjednával – trochu chatrný vtip, ne? Ale pak jsem si říkala – co když někdo potřeboval výmluvu, aby si mohl přečíst tvoji poštu? Takhle by toho Umbridgová krásně mohla dosáhnout – dát tip Filchovi, nechat ho udělat špinavou práci a zkonfiskovat dopis a pak ho o něj buď požádat nebo mu ho ukrást – nemyslím, že by Filch protestoval, kdy se staral o práva studentů? Harry, rozmáčkneš tu žábu."

Harry se podíval dolů; opravdu mačkal žábu tak silně, že jí vylézaly oči z důlků; rychle ji vrátil na stůl.

"Posledně to bylo opravdu, opravdu o fous," řekla Hermiona, "až si říkám, jestli Umbridgová ví, o jaký fous. Silencio."

Žába, na které trénovala ztišovací formuli oněměla uprostřed skřehotání a teď na ni vyčítavě koukala.

"Kdyby Čmuchala chytila –"

Harry dokončil větu za ni.

"– byl by pravděpodobně dnes ráno už v Azkabanu." Mávl rukou, aniž by se nějak zvlášť soustředil; jeho ropucha se nafoukla jako velký zelený balón a vydala vysoký pištivý zvuk.

,Silencio!" ukázala na ni rychle Hermiona hůlkou a žába se tiše vyfoukla. "Každopádně už to nesmí znova zkoušet. Jen nevím, jak mu to dáme vědět. Sovu mu poslat nemůžeme."

"Pochybuju, že to bude znova zkoušet," řekl Ron, "není tak hloupej, ví, že ho málem dostala. Silencio."

Velký ošklivý havran před ním na stole výsměšně zakrákal.

"Silencio. SILENCIO!"

Havran přidal na hlasitosti.

"Je to ve způsobu, jakým mávneš hůlkou," vysvětlovala Hermiona, "není to jen mávnutí, je to spíš ostré bodnutí."

"Havrani jsou těžší než žáby," vrčel Ron skrze zaťaté zuby.

"Fajn, tak si je prohodíme," řekla Hermiona a vyměnila Ronova havrana za svou tlustou žábu. "Silencio!" Havran stále otevíral a zavíral ostrý zobák, ale nevydal ani hlásku.

"Velmi dobře, slečno Grangerová!" pochválil ji najednou kvikavým hláskem profesor Kratiknot a všichni tři nadskočili. "A teď vy, pane Weasleyi."

"Co? Aha – ano, hned," koktal Ron. "Eh – silencio!"

Šťouchl do žáby tak prudce, že ji píchl do oka; žába vydala ohlušující zaskřehotání a seskočila se stolu.

Nebylo nijak překvapivé, že Harry a Ron dostali za domácí úkol cvičení ztišovacího kouzla navíc.

Protože venku lilo, mohli všichni přes přestávku zůstat v budově. Našli si místa v hlučné a zalidněné místnosti v prvním patře, kde kolem lustru zasněně poletoval Protiva a občas po někom střelil inkoustovou kuličku. Ještě se ani neposadili a už se k nim mezi studenty prodírala Angelina.

"Dostala jsem povolení!" řekla, "můžeme zas dát dohromady famfrpálový tým!"

"Skvělý!" řekli unisono Ron a Harry.

"Jo," řekla Angelina a zářila, "šla jsem za McGonagallovou a myslím, že apelovala na Brumbála. Každopádně, Umbridgová to vzdala. Ha! Takže chci, abyste v sedm byli na hřišti, protože máme co dohánět. Je vám jasné, že zbývají jen tři týdny do prvního zápasu?"

O vlas se vyhnula inkoustovému náletu, který místo ní zasáhl opodál stojícího prvňáka a zmizela.

Ronův úsměv trochu ochabl, když se podíval z okna, zalévaného proudy vody.

"Snad se trochu vybere. Co je s tebou, Hermiono?"

Také se dívala z okna, ale spíš do prázdného prostoru někde před ním. Mračila se.

"Jen přemýšlím..." řekla a nepřestávala se mračit na zmoklé okno.

"O Siri– Čmuchalovi?" zeptal se Harry.

"Ne... Ne tak úplně..." řekla pomalu Hermiona. "Spíš... Jestli... Snad děláme dobře... Myslím... Děláme?"

Harry a Ron se na sebe podívali.

"Tak to je mi jasné," řekl Ron. "Opravdu bych byl mrzutý, kdybys mi to tak důkladně nevysvětlila."

Hermiona se na něj podívala, jako by si právě všimla, že tam vůbec je.

"Jen jsem přemýšlela," řekla o něco hlasitěji, "jestli děláme dobře s tou skupinou obrany proti černé magii."

"Co?" řekli Harry a Ron najednou.

"Hermiono, byl to přece původně tvůj nápad!" řekl Ron rozhořčeně.

"Já vím," řekla Hermiona a propletla si prsty na rukou. "Ale poté, co jsme mluvili s Čmuchalem..."

"Ale on je všema deseti pro," namítl Harry.

"Ano," řekla Hermiona a zase zírala na okno, "právě proto mě napadlo, že to možná není tak dobrý nápad..."

Protiva udělal přelet nad nimi, v puse připravenou foukačku; automaticky si kryli hlavy taškami, dokud nebyl bezpečně pryč.

"Takže si to vyjasněme," řekl rozzlobeně Harry. "Sirius s námi souhlasí, tak proč si myslíš, že bychom to neměli dělat?"

Hermiona vypadala napjatě a trochu zoufale. Obrátila pohled na svoje ruce a řekla: "Věříš upřímně jeho úsudku?"

"Ano, věřím!" řekl okamžitě Harry. "Vždycky nám radil dobře!"

Kolem proletěla inkoustová kulička a trefila Katie Bellovou do ucha. Hermiona se dívala, jak Katie vyletěla a začala po Protivovi házet různé věci; po chvíli opět promluvila a bylo vidět, že každé slovo pečlivě zvažuje.

"Nemyslíš si, že je teď... Trochu... Lehkomyslný... Co je zavřený v tom domě? Nemyslíš, že... Tak nějak... Žije skrze nás?"

"Co tím myslíš – žije skrze nás?" nechápal Harry.

"Tím chci říct... Jsem si jistá, že by s radostí založil tajné hnutí přímo pod nosem někoho z ministerstva... Myslím, že je opravdu frustrovaný, že nemůže skoro nic dělat... Takže je celý žhavý... Nás do toho zatáhnout."

Rona to přímo omráčilo.

"Sirius měl pravdu," řekl, "ty opravdu mluvíš jako moje matka."

Hermiona se kousla do rtu a neodpověděla. Zrovna zazvonil zvonek, když Protiva přeletěl nad Katie a vylil jí na hlavu celou lahvičku inkoustu.

Počasí se neumoudřovalo a tak když v sedm večer Harry a Ron směřovali na hřiště, byli během deseti minut promočení až na kost a nohy jim ujížděly na klouzavé mokré trávě. Obloha měla temně šedou barvu a oddechli si, když konečně dorazili do teplé a světlé šatny, i když věděli, že je to jen na chvilku. Našli Freda a George, jak debatují, jestli by nestálo za to použít Kosicí svačinku.

"...ale jsem si jistý, že by poznala, co jsme provedli," špital Fred, "kdybych jí jen včera ty Blinkací pastilky nenabízel..."

"Mohli bychom zkusit Horečnaté pokroutky," navrhl George, "ty ještě nikdo neviděl –"

"A funguje to?" zeptal se Ron s nadějí v hlase, když tlukot deště na střechu zintenzivněl a venku zavyl vítr.

"V podstatě ano," řekl Fred, "okamžitě se ti zvýší teplota."

"Ale taky se ti udělají ty velké hnisavé boláky," řekl George, "a ještě jsme nepřišli na to, jak se jich zbavit."

"Jaké boláky, já žádné nevidím," prohlížel si je Ron.

"Nevidíš," řekl Fred temně, "protože jsou na místě, které většinou na veřejnosti neukazujeme."

"Ale sezení na koštěti je díky nim pěkně –"

"Tak dobře, všichni mě poslouchejte," zavolala Angelina, "vím, že nemáme zrovna ideální počasí, ale je tu šance, že budeme hrát se zmijozelskými v podobných podmínkách, takže by nebylo špatné si to vyzkoušet. Harry, neudělal jsi tehdy, jak jsme hráli za bouřky s Mrzimorem, něco s brýlemi, aby se ti v dešti nezamlžovaly?"

"To byla Hermiona," řekl Harry. Vytáhl hůlku, poklepal na brýle a řekl "Impervius!"

"Myslela jsem, že bychom to mohli udělat všichni," řekla Angelina, "kdybychom udrželi déšť od našich obličejů, lépe bychom viděli – tak všichni najednou – Impervius! OK Tak jdeme."

Zastrčili hůlky do vnitřních kapes hábitů, popadli košťata a vyrazili za Angelinou na hřiště.

Pročvachtali přibývajícím blátem doprostřed; viditelnost byla i přes zaklínadlo Impervius slabá; světlo se rychle vytrácelo a zemi skrápěly záclony deště.

"Všichni na mé písknutí," křikla Angelina.

Harry se odrazil od země, cákaje kolem sebe bláto a vyrazil vzhůru; vítr ho trochu vystrkoval z kurzu.

Netušil, jak v takovém počasí najde zlatonku; měl co dělat, aby vůbec viděl potlouk, se kterým hráli; minutu po začátku ho málem shodil a musel použít manévr líné překulení, aby se mu vyhnul. Naneštěstí to Angelina neviděla. Vlastně neviděla nejspíš vůbec nic; nikdo neměl tušení, co ostatní dělají. Vítr sílil; i z té dálky Harry slyšel, jak déšť tluče do hladiny jezera.

Angelina je držela na hřišti asi hodinu, než přiznala porážku. Poslala svůj promáčený a demoralizovaný tým do šaten, trvajíc na tom, že trénink nebyl ztráta času, i když to neznělo moc přesvědčeně. Fred a George vypadali velmi rozmrzele; chodili divně širokým krokem a každou chvíli sebou trhli. Když si Harry sušil vlasy, slyšel, jak se o něčem potichu dohadují.

"Myslím, že jich pár prasklo," říkal Fred dutým hlasem.

"Moje ne," cedil George skrz zaťaté zuby, "bolej jako čert... Jsou snad větší nebo co."

"AU!" řekl Harry.

Přitiskl si ručník na obličej, víčka pevně sevřená bolestí. Jizva ho pálila jako už dlouho ne.

"Co je?" ozvalo se několik hlasů.

Harry vykoukl zpod ručníku; šatna byla rozmazaná, protože neměl brýle, ale i tak viděl, že se na něj kouká několik tváří.

"Nic," zahuhlal, "píchnul jsem se do oka."

Ale hodil po Ronovi významným pohledem a zůstali v šatně o něco déle, než všichni ostatní, zabalení do hábitů a klobouky natažené přes uši, odešli.

"Co se stalo?" zeptal se Ron, sotva Alice zmizela za dveřmi. "Jizva?"

Harry přikývl.

"Ale..." polekal se Ron a podíval se z okna. "On – on teď nemůže být někde blízko?"

"Ne," bručel Harry a třel si čelo. "Nejspíš je na míle daleko... Bolí to, protože... je... protože se zlobí."

Harry to nechtěl říct a zdálo se mu, jako by ta slova pronášel cizinec – ale hned věděl, že je to pravda. Nevěděl, jak na to přišel, ale bylo to tak: Voldemort, ať už byl kdekoli a dělal cokoli, měl špatnou náladu.

"Viděl jsi ho?" zděsil se Ron. "Měl jsi... Vizi nebo tak něco?"

Harry seděl tiše, prohlížel si svoje nohy a nechával mysl a paměť, aby si od té bolesti odpočinuly.

Zmatená změť tvarů, vyjící směsice hlasů...

"Chce něco udělat a nedaří se to dostatečně rychle," řekl.

Znovu byl překvapen, jaká slova vyletěla z jeho úst, ale opět mu bylo jasné, že jsou pravdivá.

"Ale... Jak to víš?" řekl Ron.

Harry zařásl hlavou, přikryl si oči rukama a zatlačil na ně dlaněmi. Spatřil malé hvězdičky. Poznal, že Ron se posadil vedle něj na lavici a věděl, že na něj teď upřeně zírá.

"A posledně to bylo taky proto?" zeptal se tiše. "Když tě jizva zabolela u Umbridgové? Ty-víš-kdo se zlobil?"

Harry zavrtěl hlavou.

"Tak proč tedy?"

Harry přemýšlel. Díval se Umbridgové do tváře... Zabolela ho jizva... A měl ten divný pocit v břiše... Podivný poskakující pocit... Šťastný pocit... Ale samozřejmě mu nedošlo proč, protože se cítil tak bídně...

"Posledně to bylo proto, že měl radost," řekl. "Velkou radost. Myslel... Mělo se stát něco dobrého. A tu noc, než jsme přijeli do Bradavic..." Vzpomněl si, jak ho jizva nepříjemně bolela v jeho a Ronově pokoji v Blackovic domě. "...to zuřil."

Podíval se na Rona, který na něj valil oči.

"Měl bys to vzít za Trelawneyovou, kamaráde," řekl obdivně.

"To nejsou žádná proroctví," řekl Harry.

"Ne, víš, co děláš?" řekl Ron napůl obdivně a napůl vyděšeně, "ty čteš ty-víš-komu myšlenky!"

"Ne," zavrtěl Harry hlavou, "spíš... Jeho náladu. Takové záblesky jeho pocitů. Brumbál říkal, že je to něco jako vloni. Že když byl Voldemort poblíž nebo když cítil nenávist, věděl jsem to i já. Tak teď už poznám i když má radost..."

Chvíli bylo ticho, jen déšť bil do stěn budovy.

"Musíš to někomu říct," řekl Ron.

"Říkal jsem to posledně Siriusovi."

"Tak mu to řekni zase!"

"To nemůžu, nebo snad ano?" zachmuřil se Harry. "Umbridgová sleduje sovy a krby, zapomněls?"

"Tak to řekni Brumbálovi."

"Už jsem ti řekl, že ten to ví," odpověděl Harry stručně, vstal a přehodil si přes sebe plášť. "Nemá smysl říkat mu to ještě jednou."

Ron si zapínal plášť a zamyšleně si Harryho měřil.

"Brumbál by to chtěl vědět," namítl.

Harry pokrčil rameny.

"Pojď... Musíme ještě procvičovat ztišovací kouzlo."

Spěchali zpět přes ztemnělé pozemky a nohy jim ujížděly na blátivém trávníku. Harry přemýšlel. Co to bylo, co chtěl mít Voldemort hotové a nedařilo se mu to?"

"Má i jiné plány, které může rozjet velice tiše, a na ty se teď soustředí... Věci, které může získat jedině tajně... Něco jako zbraň. Něco, co předtím neměl..."

Harry o těch slovech v uplynulých týdnech skoro nepřemýšlel; zaměstnávalo ho dění v Bradavicích, boje s Umbridgovou, nespravedlnost toho, jak se ministerstvo vměšovalo do záležitostí školy... Ale teď si je připomněl a napadlo ho... Voldemortův hněv nejspíš znamenal, že se nedostal k té zbrani o moc blíž – ať už to bylo cokoli. Překazil mu snad Řád plány, zastavil ho? Kde ta zbraň je? Kdo ji má?

"Mimbulus mimbletonia," ozval se Ronův hlas a Harry si uvědomil, že už jsou u dveří do společenské místnosti.

Hermiona šla zřejmě brzy spát, Křivonožka se rozvaloval v křesle a na stolku u krbu se povalovala směsice pletených skřítcích čepiček. Harry byl rád, protože se mu nechtělo vykládat jí o své jizvě a poslouchat, jak ho posílá k Brumbálovi. Ron po něm stále vrhal úzkostné pohledy, ale Harry vytáhl učebnice formulí a pustil se do eseje, i když soustředění jen předstíral a od chvíle, kdy Ron odešel do postele už skoro nic nenapsal.

Půlnoc přišla a zase minula a Harry pořád dokolečka četl pasáž o použití mrzkotrávy, libečku a kýchavky, aniž by si z ní něco pamatoval.

Tyto byliny jsou nejúčinnějšími pro mozku zanícení a jsou tedy více používány v matoucích a otupovacích výtažcích, kde čaroděj touží horkost hlavy a lehkomyslnost vyvolati...

...Hermiona říkala, že Sirius začíná být lehkomyslný, co je zavřený na Grimmauldově náměstí... ...nejúčinnějšími pro mozku zanícení a jsou tedy více používány... ...v Denním Věštci by si mysleli, že má zánět mozku, kdyby zjistili, že ví, co Voldemort cítí... ... tedy více používány v matoucích a otupovacích výtažcích... ...matoucí, to je to správné slovo – proč věděl, co Voldemort cítí? Co to bylo za divné pouto mezi nimi, které mu nikdy Brumbál uspokojivě nevysvětlil? ... kde čaroděj touží... ...jak Harry toužil po spánku... ... horkost hlavy...... v křesle u ohně bylo tak teplo a pohodlně, déšť ťukal na okna, Křivonožka předl a plameny praskaly...

Kniha vyklouzla Harrymu z ruky a s dutým žuchnutím přistála na rohoži. Hlava se mu naklonila na stranu...

Šel prázdnou chodbou bez oken, jeho kroky se rozléhaly do ticha. Jak se dveře na konci přibližovaly, jeho srdce samý vzrušením bilo rychleji... Kdyby je tak mohl otevřít... Podívat se za ně... Natáhl ruku... Jeho prsty byly kousek od nich...

"Harry Pottere, pane!"

Leknutím se probudil. Svíčky v místnosti byly sfouknuté, ale kousek od něj se něco pohybovalo.

"Kdo je to?" zeptal se Harry a narovnal se. Oheň už skoro vyhasl a kolem byla tma.

"Dobby má vaši sovu, pane!" zapištělo to.

"Dobby?" řekl Harry rychle a pátral v temnotě po zdroji toho hlasu.

Domácí skřítek Dobby stál vedle stolu, na který Hermiona položila asi půl tuctu pletených kloboučků. Jeho špičaté uši vykukovaly zpod něčeho, co vypadalo jako kompletní sbírka všech klobouků, které kdy Hermiona upletla; jeden na druhém, takže skřítkova hlava vypadala o dvě až tři stopy vyšší a úplně nahoře stála Hedvika, klidně houkala a byla očividně zdravá.

"Dobby se nabídl, že vrátí Harrymu Potterovi sovu," kvikl skřítek s uctivým výrazem, "profesorka Červotočková říká, že teď už je úplně v pořádku." Hluboce se uklonil, takže jeho tužkovitý nos zametl rohožku a Hedvika zahoukala a odletěla na opěrku Harryho křesla.

"Díky, Dobby!" řekl Harry, hladil Hedviku po hlavě a mrkal, jak se snažil zbavit obrazu dveří ze snu... Byl velmi živý. Prozkoumal Dobbyho pozorněji a zjistil, že má také několik vlněných šálek a nespočet ponožek, takže jeho nohy v poměru k tělu vypadaly nepřirozeně velké.

"Eh... ty jsi sbíral všechno oblečení, které tu Hermiona nechávala?"

"Ale ne, pane," řekl šťastně Dobby, "Dobby také něco dal Winky, pane."

"Jak se má Winky?" zeptal se Harry.

Dobbyho uši se trochu sklopily.

"Winky pořád hodně pije, pane," řekl smutně a smutek se mu zračil i v obrovských zelených očích. "Pořád se nestará o oblečení, Harry Pottere. Ani ostatní domácí skřítkové. Nikdo z nich nebude uklízet nebelvírskou věž, ne, když je tu tolik poschovávaných klobouků a ponožek, uráží je to, pane. Dobby dělá všechno sám, ale Dobbymu to nevadí, pane, protože vždycky doufá, že potká Harryho Pottera a dnes, pane, se mu přání splnilo!" Dobby se opět hluboce uklonil. "Ale Harry Potter nevypadá šťastně," pokračoval, když se narovnal. "Dobby ho slyšel mluvit ze spaní. Měl Harry Potter špatné sny?"

"Ne tak špatné," zazíval Harry a protřel si oči. "Už jsem měl horší."

Skřítek Harryho zkoumal velkýma kulatýma očima. Pak svěsil uši a velmi vážně pronesl: "Dobby by si přál, aby mohl Harrymu Potterovi pomoci, protože Harry Potter Dobbyho osvobodil a Dobby je teď mnohem, mnohem šťastnější."

Harry se usmál.

"Nemůžeš mi pomoct, Dobby, ale děkuju za nabídku."

Sehnul se a zvedl spadlou knihu. Bude muset zkusit dokončit esej zítra. Když knihu zavíral, světlo ohně mu ozářilo ruku a bylo vidět tenké bílé jizvy –památku na trest u Umbridgové...

"Počkej, Dobby – je tu něco, co bys pro mě mohl udělat," řekl pomalu.

Skřítek se ohlédl a svítil očekáváním.

"Řekněte co, Harry Pottere, pane!"

"Potřeboval bych najít místo, kde by si dvacetosm lidí mohlo procvičovat obranu proti černé magii, aniž by je objevil některý z učitelů, zvláště," zaťal Harry ruku na knize, takže jizvy ještě zbělely, "profesorka Umbridgová."

Čekal, že skřítkův úsměv se vytratí a jeho uši svěsí; čekal, že řekne, že to nejde nebo že se po něčem podívá, ale moc nedoufá. Co rozhodně nečekal bylo, že Dobby poskočí, zatleská ručičkama a jeho uši se vesele zatřesou.

"Dobby zná perfektní místo, pane!" zapěl šťastně. "Dobby to slyšel od jiných skřítků v Bradavicích, pane. To místo je známé jako místnost přijdi-odejdi, neboli jako Potřebná místnost!"

"Proč?" zeptal se Harry zvědavě.

"Protože je to místnost, do které může někdo vstoupit," řekl Dobby vážně, "jen když opravdu potřebuje. Někdy tam je, někdy tam není, ale když se objeví, vždycky vypadá tak, jak je potřeba. Dobby ji použil, pane," ztišil skřítek hlas a tvářil se provinile, "když byla Winky hodně opilá; schoval ji v Potřebné místnosti a našel tam protilék na máslový ležák a hezkou postel akorát na skřítka, kde se z toho mohla vyspat, pane... A Dobby ví, že pan Filch tu našel nové zásoby čistidel, když mu došly, pane, a –"

"A kdyby byly opravdu potřeba záchody," řekl Harry, protože si vzpomněl na něco, co řekl Brumbál o loňském Vánočním plesu, "byly by tam?"

"Dobby myslí, že ano, pane," přikývl Dobby, "je to ta nejúžasnější místnost, pane."

"Kolik lidí o tom ví?" narovnal se Harry v křesle.

"Velmi málo, pane. Hodně lidí na ni narazí, když ji potřebují, pane, ale často už ji pak nenajdou, protože nevědí, že vždycky čeká, až bude povolána do služby, pane."

"To zní výborně," řekl Harry a srdce mu tlouklo, "to je perfektní, Dobby. Kdy mi můžeš ukázat, kde to je?"

"Kdykoliv, Harry Pottere, pane!" řekl Dobby a Harryho nadšení ho zjevně potěšilo. "Můžeme jít třeba hned, jestli chcete!"

Na chvíli to Harryho svádělo, aby šel s Dobbym. Už vstával a chtěl si dojít nahoru pro neviditelný plášť, ale pak mu – a ne poprvé – v uchu zašeptal hlas ne nepodobný Hermioninu: lehkomyslný. Bylo už koneckonců velmi pozdě, byl vyčerpaný a musel dodělat esej pro Snapea.

"Dnes ne, Dobby," řekl váhavě a znovu se posadil. "Je to velmi důležité... Nechci to zkazit, musí se to naplánovat. Můžeš mi říct, kde přesně ta Potřebná místnost je a jak se do ní dostanu?"

Hábity jim vířily kolem kotníků, když mířili přes zeleninový záhon na dvouhodinovku bylinkářství, kde pak skoro ani neslyšeli, co jim profesorka Prýtová říká, protože do střechy skleníku mlátily dešťové kapky velikosti ledových krup. Odpolední péče o kouzelné tvory musela být přesunuta do prázdné třídy v přízemí a, k jejich nemalé úlevě, jim u oběda Angelina sdělila, že dnešní famfrpálový trénink se odkládá.

"Fajn," řekl jí Harry tiše, "protože jsme našli místo, kde bychom mohli mít obranu proti černé magii. Večer v osm, sedmé patro u té tapisérie Barnabáše Přitroublého, co dostává nakládačku od trollů. Řekneš to Katie a Alici?"

Trochu ji to zarazilo, ale slíbila, že to řekne ostatním. Harry se hladově pustil do zbytku bramborové kaše a klobásy. Když vzhlédl, aby se napil ze sklenice dýňové šťávy, zjistil, že Hermiona se na něj dívá.

"Co?" zeptal se.

"Já jen že Dobbyho plány nejsou vždycky bezpečné. Vzpomínáš si, jak jsi přišel o všechny kosti v ruce?"

"Ta místnost není jen nějaký šílený Dobbyho nápad; Brumbál o ní ví také, řekl to na Vánočním plese."

Hermiona se uklidnila.

"Brumbál ti o ní řekl?"

"Zmínil se," pokrčil Harry rameny.

"Tak potom je to v pořádku," řekla Hermiona a už neměla námitek.

Většinu dne strávili i s Ronem tak, že vyhledávali lidi, kteří podepsali seznam v Prasečí hlavě a sdělovali jim, kde se večer sejdou. K Harryho nelibosti Cho Changovou a její kamarádku našla jako první Ginny; tak jako tak, u večeře už měli jistotu, že o setkání ví všech pětadvacet lidí.

O půl osmé opustili Harry, Ron a Hermiona nebelvírskou věž, Harry s kusem starého pergamenu v ruce. Páťáci se mohli pohybovat po chodbách až do devíti, ale stejně se všichni celou cestu do sedmého patra nervózně rozhlíželi kolem.

"Tady zastavte," řekl nakonec Harry, rozložil pergamen na posledním schodě, poklepal na něj hůlkou a řekl: "Slavnostně přísahám, že nechystám nic dobrého."

Na papíře se objevila mapa Bradavic. Pohybovaly se po ní malé tečky s jmény, které ukazovaly, kde kdo právě je.

"Filch je ve druhém patře," řekl Harry a pozorně si mapu prohlížel, "a paní Norisová ve čtvrtém."

"A Umbridgová?" zeptala se Hermiona úzkostlivě.

"Ve svém kabinetě," ukázal Harry, "tak jdeme."

Doběhli k místu, které Harrymu popsal Dobby – kusu prázdné zdi proti obrovské tapisérii, na které se Barnabáš Přitroublý marně snažil naučit trolly balet.

"OK," řekl Harry tiše a jeden z moly prožraných trollů přestal mlátit kyjem samozvaného učitele baletu a díval se na ně. "Dobby říkal, ať třikrát projdeme kolem téhle zdi a soustředíme se na to, co potřebujeme."

Udělali, jak řekl, otáčejíce se na jedné straně u okna a na druhé u vysoké vázy. Ron pevně zavřel oči; Hermiona si pro sebe něco šeptala; Harry zatínal pěsti a zíral před sebe.

Potřebujeme se někde naučit bojovat ... říkal si. Jen nám dej místo, kde můžeme cvičit... Někde, kde nás nenajdou...

"Harry!" řekla náhle Hermiona a všichni se zastavili.

Ve dveřích se objevily naleštěné dveře. Ron se na ně chvíli opatrně koukal. Harry se natáhl, vzal za mosaznou kliku, otevřel a vstoupil do prostorné místnosti osvícené mrkajícími pochodněmi, podobnými těm ve sklepení osm pater pod nimi.

Stěny byly lemovány dřevěnými regály na knihy a místo židlí tu byly velké hedvábné polštáře, položené na zemi. Na policích na nejvzdálenějším konci místnosti byly různé nástroje jako lotroskopy, čidla tajností a velké popraskané slídivé kukátko, pravděpodobně to, co loni viselo v kabinetě falešného Moodyho.

"Tohle se hodí, až budeme procvičovat omračování," řekl Ron a šťouchal do polštářů botou.

"A podívejte na ty knihy!" jásala Hermiona a přejížděla prstem přes v kůži vázané hřbety, kompendium běžných kleteb a protiútoků... Černá magie poražená... Kouzelná sebeobrana... páni..." Otočila se na Harryho a ten viděl, že přítomnost stovek knih konečně Hermionu přesvědčila, že to, co dělají, je správné. "Harry, to je báječné, je tu všechno, co potřebujeme!"

A pak bez váhání vyndala z police Zaklínadla pro zakleté, posadila se na nejbližší polštář a začetla se.

Na dveře kdosi jemně zaklepal. Harry se otočil. Přišla Ginny, Neville, Levandule, Parvati a Dean.

"Páni," řekl Dean a nevěřil svým očím. "Co je to za místo?"

Harry začal vysvětlovat, ale než skončil, přišli další a musel vysvětlovat zase znovu. V osm hodin už byly všechny polštáře obsazené. Harry otočil klíčem v zámku; nahlas to zacvakalo a všichni ztichli. Hermiona si založila stránku v Zaklíndlech pro zakleté a knížku odložila.

"Dobře," řekl trochu nervózně Harry. "Tohle místo jsme našli pro naše setkání a vy jste – eh – ho očividně shledali vhodným."

"Je to tu fantastické!" řekla Cho a pár lidí souhlasně zamručelo.

"Je to bizarní," řekl Fred a mračil se. "Jednou jsme se tu schovali před Filchem, Georgi, pamatuješ? Ale to byl jen kumbál na košťata."

"Hej, Harry, co je tohle?" zeptal se Dean a ukazoval na lotroskopy a slídivé kukátko.

"Detektory černé magie," řekl Harry a přistoupil blíž. "Obecně všechny ukazují, když jsou poblíž černí mágové nebo nepřátelé, ale není možné se na ně úplně spoléhat, je možné je obelhat..."

Nahlédl do prasklého slídivého kukátka; pohybovaly se v něm mlhavé postavy, ale žádnou nebylo možno rozpoznat. Otočil se k němu zády.

"Tak, promýšlel jsem si, čím bychom měli začít a – co je, Hermioně?" všiml si zvednuté ruky.

"Myslím, že bychom měli zvolit vedoucího," řekla Hermiona.

"Harry je vedoucí," řekla okamžitě Cho a koukala na ni, jako by to neměla v hlavě v pořádku.

Harryho žaludek opět poposkočil.

"Ano, ale myslím, že bychom měli volit," nedala se rozházet Hermiona. "Bude to formální a bude mít autoritu. Takže – kdo je pro, aby byl Harry naším vedoucím?"

Všichni zvedli ruce, včetně Zachariáše Smithe, i když ten trochu neochotně.

"Eh – dobře, díky," řekl Harry a cítil, že se červená. "A – co zas?"

"Také si myslím, že bychom měli mít jméno," řekla Hermiona s rukou stále ve vzduchu, "podpoří to týmového ducha a pocit jednoty, nemyslíš?"

"Co třeba Liga proti Umbridgové?" navrhla Angelina.

"Nebo skupina Ministerstvo magie jsou pitomci?" řekl Fred.

"Myslela jsem," zamračila se na něj Hermiona, "něco, co by na první pohled nenaznačovalo, co tu děláme, takže bychom ho mohli bezpečně používat i mimo setkání."

"Co třeba BA – jako bránit a asociace?" řekla Cho. "Ze zkratky by nikdo nevytušil, o čem mluvíme."

"BA je dobré," řekla Ginny, "ale ať je to BA jako Brumbálova armáda, protože to je to, čeho se ministerstvo nejvíc bojí, ne?"

Všichni souhlasně mručeli a smáli se.

"Všichni jsou pro BA?" zeptala se Hermiona oficiálním hlasem a nadzvedla se, aby přepočítala hlasy. "To je většina – návrh prošel!"'

Připíchla pergamen s podpisy na zeď a nahoru velkými písmeny napsala: Brumbálova armáda".

"Fajn," řekl Harry, když se zase posadila, "můžeme začít s cvičením? Myslel jsem, že bychom mohli začít zaklínadlem Expelliarmus – odzbrojováním. Vím, že je to spíš pro začátečníky, ale hodně se mi to osvědčilo –"

"Ale proboha" obrátil Zachariáš Smith oči v sloup a založil si ruce na hrudi. "Nemyslím, že Expelliarmus je to, co nám pomůže proti ty-víš-komu."

"Já jsem to použil," řekl tiše Harry. "V červnu mi to zachránilo život."

Smith hloupě otevřel pusu. V místnosti bylo ticho.

"Ale jestli si někdo myslí, že je to pod jeho úroveň, nemusí tu být," dodal Harry.

Smith se nepohnul, ani nikdo jiný.

"OK," řekl Harry a v ústech měl trochu sucho. "Tak bychom se mohli rozdělit do dvojic a zkusit si to."

Bylo to trochu nezvyklé, rozdávat povely, ale ještě neobvyklejší bylo vidět, jak je ostatní plní. Všichni hned vstali a rozdělili se. Jak se dalo předpokládat, Neville zůstal sám.

"Můžeš si to procvičovat se mnou," řekl Harry. "Tak na tři – jedna, dva, tři –"

Místností zadunělo sborové Expelliarmus. Hůlky vyletěly do všech směrů; špatně namířená kouzla trefila knihovničku a vyházela z ní několik knih. Harry byl na Nevilla moc rychlý a tomu vyletěla z ruky hůlka, narazila do stropu, vypustila něco jiskřiček a dopadla na horní polici jednoho regálu, odkud ji Harry sundal přivolávacím kouzlem. Jak se tak rozhlížel, bylo mu jasné, že začít základními kouzly byl dobrý nápad; mnoho kouzel bylo dost chatrných; hodně lidem se nepodařilo své oponenty odzbrojit, ale jen tak do nich žďuchli nebo ťukli, jak nepovedené kouzlo proletělo kolem.

"Expelliarmus!" řekl Neville a zastihl Harryho nepřipraveného; hůlka mu vyletěla z ruky.

"DOKÁZAL JSEM TO!" jásal Neville, "ještě nikdy se mi to nepodařilo – DOKÁZAL JSEM TO!"

"Dobrá práce!" podpořil ho Harry a rozhodl se ohleduplně Nevillovi nepřipomínat, že v opravdovém souboji by asi protivník nekoukal někam do prázdna s hůlkou svěšenou. "Poslechni, Neville, můžeš se chvíli střídat s Ronem a Hermionou? Já se projdu a podívám se, jak to jde ostatním."

Harry se postavil doprostřed místnosti. Se Zachariášem Smithem se dělo něco divného. Pokaždé, když otevřel pusu, aby odzbrojil Anthonyho Goldsteina, jeho vlastní hůlka mu vyletěla z ruky, aniž by Anthony něco řekl. Harry nemusel dlouho zkoumat, v čem je příčina záhady; kousek od Smithe stáli Fred a George a střídavě mířili hůlkami na jeho záda.

"Promiň, Harry," řekl rychle George, když zachytil jeho pohled. "Nemohl jsem odolat."

Harry obešel ostatní a pokusil se opravit ty, kteří kouzlili špatně. Ginny byla v páru s Michaelem Cornerem; vedla si velmi dobře, zatímco Michaelovi to vůbec nešlo nebo se mu nechtělo ji začarovat. Ernie Macmillan zbytečně efektně mával hůlkou, takže jeho partner měl spoustu času se připravit a dostat ho; bratři Creeveyovi čarovali s nadšením, ale dosti nekontrolovatelně a byli zodpovědní za většinu knih, vyházených z police; Luna Lovegoodová podávala poněkud nevyrovnaný výkon, někdy poslala hůlku Justina Finch-Fletchleyho v divokých spirálách do vzduchu a jindy se mu sotva zježily vlasy.

"Dobře, dost," křikl Harry, "Dost! DOST!"

Potřebuju píšťalku, napadlo ho a okamžitě jednu spatřil na nejbližší řadě knih. Vzal ji pořádně foukl. Všichni sklonili hůlky.

"To nebylo špatné," řekl, "ale ještě máme co zlepšovat." Zachariáš Smith na něj zkoumavě hleděl. "Tak to zkusíme znovu."

Opět chodil kolem místnosti a sem tam se zastavil a utrousil radu. Pomalu, ale jistě celková úroveň stoupala.

Cho a její kamarádce se chvíli vyhýbal, ale když už všechny ostatní obešel dvakrát, usoudil, že dál ji ignorovat nemůže.

"Ach ne," řekla Cho trochu vynervovaně, když přistoupil blíž. "Expelliarmious! Chci říct, Expellimellius! – Já – promiň, Marietto!"

Rukáv její kudrnaté přítelkyně začal hořet; Marietta ho uhasila hůlkou a vyčítavě se podívala na Harryho, jako kdyby to byla jeho vina.

"Znervózňuješ mě, zatím mi to šlo dobře!" řekla Cho žalostně.

"To bylo docela dobrý," zalhal Harry, ale když Cho zvedla obočí, dodal: "No, vlastně to nestálo za nic, ale vím, že to umíš dobře, díval jsem se na tebe předtím."

Zasmála se. Marietta se na ně podívala trochu kysele a otočila se.

"Nevšímej si jí," zamumlala Cho, "ve skutečnosti tu nechce být, ale přinutila jsem ji. Její rodiče jí zakázali dělat cokoliv, co by mohlo naštvat Umbridgovou. Její máma pracuje na ministerstvu."

"A co tvoji rodiče?" zeptal se Harry.

"No, ti mi taky zakázali si s Umbridgovou zahrávat," řekla Cho a hrdě se napřímila. "Ale jestli si myslí, že po tom, co se stalo Cedrikovi, nebudu s ty-víš-kým bojovat –"

Zarazila se a nastalo trapné ticho; kolem Harryho ucha prosvištěla hůlka Terryho Boota a zasáhla Alici Spinnetovou do nosu.

"Můj táta podporuje všechno, co je proti ministerstvu!" řekla Luna Lovegoodová Harrymu přímo za zády; evidentně odposlouchávala jejich rozhovor, zatímco Justin Finch-Fletchley se snažil vymotat z hábitu, který mu vyletěl nad hlavu, "vždycky říkal, že věří všemu o Popletalovi; myslím to o tom, kolik zavraždil goblinů! A samozřejmě zneužívá Oddělení mystérií, aby mu dodávali strašlivé jedy, které dává každému, kdo s ním nesouhlasí. A pak je tu ještě ten jeho Umgubular Slashkilter –"

"Neptej se," zamumlal Harry, když viděl, že Cho otevírá pusu. Zahihňala se.

"Hej, Harry," zavolala Hermiona, "hlídáš hodiny?"

Harry se podíval na hodinky a ke svému nemalému zděšení zjistil, že už je deset minut po deváté, což znamenalo, že se musí všichni rychle dostat do svých kolejí, neboť jinak riskují, že je chytí Filch. Zapískal na píšťalku; všichni přestali vykřikovat "Expelliarmus" a na podlahu dopadlo několik posledních hůlek.

"Šlo nám to docela dobře," řekl Harry, "ale přetáhli jsme a musíme toho nechat. Tak příští týden, ve stejnou dobu na stejném místě?"

"Dřív!" řekl Dean Thomas a ostatní souhlasně kývali.

Angelina okamžitě namítla, že začíná famfrpálová sezóna a budou potřeba i tréninky.

"Tak řekněme příští středu večer," řekl Harry, "pak se můžeme dohodnout na dalších setkáních. A teď honem, musíme jít."

Vytáhl Pobertův plánek a zkontroloval učitele v sedmém patře. Rozdělil skupinu do trojic a čtveřic a posílal je ven, pečlivě sleduje jejich znamínka, jestli se bezpečně dostali do svých kolejí – mrzimorští do sklepní chodby, která vedla také ke kuchyni, havraspárští do západní věže a nebelvírští do chodby u Buclaté dámy.

"To bylo opravdu, opravdu skvělé, Harry!" řekla Hermiona, když už zůstali jen ona, Harry a Ron.

"To teda jo!" souhlasil nadšeně Ron, když vyklouzli ze dveří a ty ihned zmizely. "Viděl jsi, jak jsem odzbrojil Hermionu?"

"Jen jednou," řekla Hermiona dotčeně. "Dostala jsem tě víckrát –"

"Nebylo to jen jednou, bylo to minimálně třikrát –"

"Jestliže započítáváš i to, jak jsi zakopl o svoje vlastní nohy a spadl na mě a vyrazil mi hůlku z ruky –"

Hádali se celou cestu do společenské místnosti, ale Harry je neposlouchal. Jedním okem sledoval Pobertův plánek, ale také myslel na to, jak mu Cho řekla, že ji znervózňuje.