Kajii-cullen | 27. Kentaur a práskač

 Vsadím se, že teď bys ráda chodila na Věštění, Hermiono, co?" ušklíbla se Parvati.

Bylo to u snídaně, dva dny po vyhození profesorky Trelawneyové, a Parvati si natáčela své řasy pomocí hůlky a prohlížela si výsledný efekt v zadní straně lžíce. Dnes ráno měli mít první vyučovací hodinu s Firenzem.

"Ani ne," řekla Hermiona lhostejně, zatímco si četla Denního věštce, "nikdy jsem neměla moc ráda koně."

Otočila na další stránku novin a prohlížela si články.

"On není kůň, ale kentaur!" řekla Levandule šokovaným hlasem.

"Úžasný kentaur," vydechla Parvati.

"Tak či tak, pořád má čtyři nohy," řekla Hermiona chladně. "Každopádně jsem si myslela, že vám vadilo, když Trelawneyovou vyhodili."

"Vadilo!" ujistila ji Levandule. "Šli jsme se za ní podívat do kabinetu a přinesli jí nějaké narcisy, ne tak ubohé, jaké dostala Prýtová, ale pěkné kousky."

"Jak jí je?" zeptal se Harry.

"Moc dobře ne, chudince," řekla Levandule účastně. "Plakala a říkala, že radši odejde z hradu, než by tu byla zároveň s Umbridgovou a já se jí nedivím, když se k ní Umbridgová chovala tak strašně, nemám pravdu?"

"Obávám se, že se Umbridgová chovat strašně teprve začala," poznamenala Hermiona temně.

"To není možné!" protestoval Ron, který se právě pustil do velkého talíře vajec a slaniny. "Horší než teď už být nemůže!"

"Ještě si na moje slova vzpomeneš, bude se chtít pomstít Brumbálovi za to, že přijal nového učitele bez jejího požehnání," prorokovala Hermiona a zavřela noviny, "zvlášť, když je to další poločlověk. Viděl jsi, jak se zatvářila, když Firenze uviděla?"

Po snídani odešla Hermiona na její Věštění z čísel a Harry s Ronem následovali Parvati a Levanduli do vstupní haly na hodinu Věštění.

"Neměli bychom jít nahoru do Severní věže?" zeptal se Ron zmateně, když Parvati minula mramorové schodiště.

Parvati na něj přes rameno vrhla pohrdavý pohled.

"Jak myslíš, že by se Firenze vyšplhal po žebříku? Budeme v učebně jedenáct, včera to bylo na nástěnce."

Učebna jedenáct byla v přízemí, vedle chodby vedoucí ze Vstupní haly, na opačné straně, než byla Velká síň. Harry věděl, že patří k místnostem, které nejsou pravidelně využívány a proto očekával, že bude vypadat trochu jako zanedbané skladiště. Když však následoval Rona dovnitř a ocitl se uprostřed lesní mýtiny, byl na okamžik zcela ohromený.

"Co to...?"

Podlaha učebny byla pokryta měkkým mechem a vyrůstaly z ní stromy, jejich listnaté větve se kolébaly u stropu a oken, takže celá místnost byla plná šikmých pruhů měkkého, flekatého, zeleného světla. Studenti, kteří již dorazili seděli na zemité podlaze, opřeni o kmeny stromů nebo balvany, ruce sepjaté kolem kolen nebo založené na hrudi a vypadali dost nervózně. Uprostřed mýtiny, kde žádné stromy nerostly, stál Firenze.

"Harry Potter," řekl když Harry vstoupil a podal mu ruku.

"Ehm.. Ahoj," řekl Harry a potřásl si ruku s kentaurem, který si ho prohlížel bez mrknutí svých úžasných modrých očí, ale bez úsměvu. "Ehm... rád vás vidím".

"Já také," řekl kentaur, sklánějíc svoji bělovlasou hlavu. "Bylo předpovězeno, že se znovu setkáme."

Harry si všimnul stínu kulaté modřiny na Firenzově hrudi. Když se otočil, aby se připojil ke zbytku třídy, všimnul si, že se na něj všichni s úctou dívají, zjevně hluboce zaujati tím, že mluvil s Firenzem, kterého se ostatní, zdá se, báli.

Když byly zavřené dveře a poslední student se posadil na pahýl stromu vedle koše na papír, Firenze obešel místnost.

"Profesor Brumbál nám tuhle učebnu laskavě připravil," řekl Firenze, když se všichni usadili, "jako napodobeninu mého přirozeného prostředí. Já sám bych vás raději učil v Zakázaném lese, který byl – do pondělka – mým domovem... ale to už teď není možné."

"Prosím – ehm... – pane," vyrazila ze sebe bez dechu Parvati, mávajíc rukou, "Proč ne? Byli jsme tam už s Hagridem, nebojíme se!"

"Není to otázka vaší odvahy," odpověděl Firenze, "ale mé pozice. Nemohu se do lesa vrátit. Moje stádo mě vyhnalo."

"Stádo?" zeptala se Levandule zmateným hlasem a Harry věděl, že jí nejdřív napadly krávy. "Jak... Och!"

Na tváři se jí objevil výraz pochopení. "Takže vás je víc," řekla ohromeně.

"Takže Hagrid vás chová, jako Thestraly?" zeptal se Dean horlivě.

Firenze otočil hlavu k Deanovi, který zřejmě ihned pochopil, že řekl něco velice urážlivého.

"Nechtěl jsem... myslel jsem... omlouvám se," dokončil tichým hlasem.

"Kentauři nejsou sluhové ani hračky lidí," řekl Firenze tiše. Chvíli všichni mlčeli, pak Parvati opět zvedla ruku.

"Prosím, pane... proč vás ostatní kentauři vyhnali?

"Protože jsem souhlasil, že budu pracovat pro profesora Brumbála," odpověděl Firenze. "Oni to považují za zradu našeho druhu."

Harry si pamatoval, jak před asi čtyřmi lety křičel kentaur Bane na Firenzeho kvůli tomu, že se uvolil odnést Harryho do bezpečí na svém hřbetě. Označil ho zato jako ‚obecního mezka‘. Zajímalo by ho, jestli to byl Bane, kdo kopnul Firenze do hrudi.

"Tak začneme," řekl Firenze. Švihl svým dlouhým ocasem, zvedl ruce směrem k listnatému baldachýnu nad jejich hlavami, pak je dal pomalu dolů a jak to učinil, světlo v místnosti pohaslo, takže se zdálo, že sedí na lesním palouku za soumraku a na stropě se objevily hvězdy. Mezi studenty se ozvalo zašumění a povzdechy a Ron nahlas vyjekl: "Páni!"

"Lehněte si na zem," řekl Firenze tichým hlasem, "a sledujte nebe. Pro toho, kdo ho umí číst, je tam zapsán osud našich ras."

Harry se položil na záda a zíral nahoru na strop. Mihotavá červená hvězda na něj zablikala z nebe.

"Vím, že jste se v Astronomii učili jména planet a jejich měsíců," řekl Firenze tiše, "a že jste se učili o vývoji hvězd na nebi. Kentauři odhalovali tajemství jejich pohybu po celá staletí. Naše objevy nás naučily, že budoucnost se na nás může zatřpytit z nebe nad námi."

"Profesorka Trelawneyová s námi dělala astrologii!" řekla vzrušeně Parvati, zvedajíc ruku, která tak zdánlivě visela ve vzduchu, když ona sama ležela na zemi. "Mars způsobuje nehody a požáry a takové věci a při určitém úhlu se Saturnem, jako teď – " nakreslila do vzduchu pravý úhel " – to znamená, že lidé musí být zvlášť opatrní, když pracují s horkými věcmi!"

"To," řekl Firenze klidně, "jsou lidské nesmysly."

Parvatina ruka schlíple klesla.

"Bezvýznamná zranění, malé lidské nehody," řekl Firenze, jak jeho kopyta dusala po mechové podlaze, "nemají pro vesmír větší důležitost, než hemžení mravenců a pohyby planet na ně nemají žádný vliv."

"Profesorka Trelawneyová..." pokračovala Parvati ublíženým a rozhořčeným tónem.

"Je člověk," namítl Firenze prostě. "A proto je krátkozraká a omezená samotnou podstatou svého druhu."

Harry se nenápadně podíval na Parvati. Vypadala velice uraženě, stejně jako mnoho lidí kolem ní.

"Sybila Trelawneyová možná má schopnost Vidění, to já nevím," pokračoval Firenze a Harry opět slyšel svištění jeho ocasu jak mezi nimi procházel sem a tam, "ale většinou maří svůj čas sebestřednými nesmysly, kterým lidé říkají předpovídání osudu. Já, ovšem, vám chci vysvětlit moudrost kentaurů, která je neosobní a nestranná. Sledujeme nebesa kvůli zjištění příchodu zla nebo velké změny, které tam jsou někdy zapsána. Někdy může trvat deset let, než pochopíme, co vlastně vidíme."

Firenze se zadíval na červenou hvězdu přímo na Harryho hlavou.

"V posledních deseti letech, znamení ukazují, že čarodějové jsou uprostřed ničeho jiného, než krátkého zklidnění mezi dvěma válkami. Mars, nositel války, září jasně přímo nad námi, sdělujíc, že boj musí opět brzy vypuknout. Jak brzy, to se mohou kentauři pokusit předpovědět pálením určitých bylin a listů, sledováním plamene a kouře..."

Byla to ta nejneobvyklejší hodina, na které kdy Harry byl. Pálili na podlaze učebny šalvěj a malvaz a Firenze je nabádal k hledání určitých tvarů a symbolů v dráždivém dýmu, ale zdálo se, že je mu úplně jedno, že nikdo nevidí ani jedno ze znamení, které jim popsal, vysvětlujíc jim, že málokterý člověk to může dokázat a že i kentaurům trvá celé roky, než toho jsou schopni a skončil tím, že jim řekl, že by bylo hloupé v něco takového věřit, protože i sami kentauři se často mýlí. Nepodobal se žádnému z lidských učitelů, které Harry znal. Nepovažoval za důležité učit je, co zná, ale spíše přesvědčit je, že nic, včetně znalostí kentaurů, není jisté.

"Nepovažuje nic za jisté, že?" řekl Ron tiše, když zhasínal oheň. "Chci říct, docela by mě zajímalo pár dalších detailů o té válce, která nás čeká, tebe ne?"

Hned u dveří učebny zazněl zvonek a všichni nadskočili. Harry úplně zapomněl, že jsou stále uvnitř hradu a byl zcela přesvědčen, že jsou skutečně v lese. Třída se vyprázdnila a všichni vypadali trochu zmateně.

Harry a Ron je následovali, když náhle Firenze zavolal: "Harry Pottere, na slovíčko, prosím!"

Harry se otočil. Kentaur k němu trochu popošel. Ron zaváhal.

"Můžeš také zůstat," řekl mu Firenze, "ale zavři prosím dveře." Ron rychle poslechnul.

"Harry Pottere, ty jsi Hagridův přítel, nemám pravdu?" zeptal se kentaur.

"Ano," řekl Harry.

"Tak mu předej moje varování. Jeho pokus nevyšel. Měl by ho raději ukončit."

"Jeho pokus nevyšel?" opakoval Harry nechápavě.

"A měl by ho raději ukončit!" dokončil Firenze, pokyvujíc hlavou. "Měl bych varovat Hagrida osobně, ale byl jsem vyhnán – nebylo by moudré, abych se teď přibližoval k Lesu – Hagrid má už tak dost problémů i bez kentauřího boje."

"Ale – o co se vlastně Hagrid pokouší?" zeptal se Harry nervózně.

Firenze se klidně na Harryho zahleděl.

"Hagrid mi kdysi prokázal velikou službu", řekl Firenze, "a už dávno si získal můj respekt za péči, kterou věnuje všem živým tvorům. Neprozradím jeho tajemství. Ale musí to pochopit. Pokus nevyšel. Řekni mu to, Harry Pottere. Přeji ti hezký den."

Štěstí, které Harry cítil po rozhovoru v Pokroucených slovíčkách, nemělo dlouhé trvání. Jak se zasmušilý březen přehoupl do větrného dubna, zdál se jeho život opět jen dlouhou řadou starostí a problémů.

Umbridgová stále dohlížela na všech hodinách Péče o kouzelné tvory, takže bylo velice obtížné doručit Hagridovi Firenzovo varování. Nakonec Harry předstíral, že ztratil svoji kopii knihy Fantastická zvířata a kde je hledat a vrátil se jednoho dne po hodině zpátky do třídy. Když opakoval Firenzova slova, Hagrid se na něj na chvíli upřeně podíval svýma velikýma černýma očima, evidentně zaražen. Pak se však sebral.

"Firenze je fajn," řekl chraplavě, "ale neví, vo čem mluví. Ten pokus de dobře."

"Hagride, o co jde?", zeptal se Harry vážně. "Protože bys měl být opatrný, Umbridgová už vyhodila Trelawneyovou, a pokud tě to zajímá, ona to tu teď vede. Pokud děláš cokoli, co bys dělat neměl, budeš..."

"Jsou věci mnohem důležitější než si udržet práci," řekl Hagrid, ačkoli se mu ruce trochu zatřásly, když to říkal a mísa plná sukovčího trusu spadl na zem. "Vo mně se neboj Harry, jenom se teď radši drž mimo!"

Harry nemohl dělat nic jiného, než opustit Hagrida roztírajícího hnůj po celé podlaze, ale cítil se velice deprimovaný, když se vracel zpátky do hradu.

Mezitím, jak jim profesoři i Hermiona neustále připomínali, NKÚ se stále blížily. Po celý pátý ročník trpěli do jisté míry stresem, ale Hannah Abothová byla první, kdo dostal Uklidňující lektvar od madam Pomfreyové poté, co náhle propukla v pláč během Bylinkářství a vzlykala, že je moc hloupá, aby udělala zkoušky a chtěla hned opustit školu.

Kdyby nebylo lekcí BA, Harry by se cítil extrémně nešťastný. Někdy cítil, že žije jen kvůli hodinám stráveným v Potřebné místnosti, tvrdě pracující, ale zároveň si to užívající, dmoucí se pýchou nad svými spolučleny BA, a sledování, jak daleko se už dostali. Někdy si samozřejmě říkal, jak bude asi reagovat Umbridgová, až všichni členové BA získají ‚Výbornou‘ při zkoušce z Obrany proti černé magii.

Nakonec začali pracovat na Patronovi, kterého všichni ochotně procvičovali. Ovšem, jak jim Harry stále připomínal, vytvoření Patrona uprostřed jasně osvětlené místnosti, ve chvíli, kdy jim nehrozí žádné nebezpečí je velice odlišné od jeho vytvoření ve chvíli, kdy na ně útočí něco jako Mozkomor.

"Ale nebuď takový suchar," řekla Cho vesele, sledujíc jak se její stříbrný, labuti podobný Patron vznáší kolem Potřebné místnosti během jejich poslední lekce před Velikonocemi. "Jsou tak krásní!"

"Nemají být krásní, mají tě chránit," řekl Harry trpělivě. "Co skutečně potřebujeme je Bubák nebo něco podobného, tak jsem se to naučil, vyvolal jsem Patrona ve chvíli kdy Bubák předstíral, že je Mozkomor.

"Ale to by mohlo být skutečně strašidelné!" zvolala Levandule, z jejíž hůlky vylétaly stříbrné chuchvalce. "A mě se to POŘÁD nedaří," dodala vztekle.

Neville měl taky problémy. Tvář měl zkřivenou soustředěním, ale z jeho hůlky vylétaly jenom slabé obláčky stříbrného kouře.

"Musíš myslet na nějakou šťastnou vzpomínku," připomínal mu Harry.

"Snažím se," říkal Neville smutně, který se tak snažil, že jeho kulatá tvář se přímo leskla potem.

"Harry, myslím, že to mám!" křičel Seamus, kterého dnes přivedl Dean na jeho první schůzku BA. "Podívej – á, je pryč.... ale určitě to bylo něco chlupatého!"

Hermionin Patron, zářící stříbrná vydra, dováděl kolem ní.

"Jsou nádherní, že?" říkala a zamilovaně na něj hleděla.

Dveře Potřebné místnosti se otevřely a zavřely. Harry se rozhlédl, aby zjistil, kdo přišel, ale nikoho neviděl. Hned nato si uvědomil, že studenti poblíž dveří ztichli. Hned poté si uvědomil, že ho cosi tahá za róbu někde u kolen. Podíval se dolů a uviděl, k jeho velikému ohromení, domácího skřítka Dobbyho vykukujícího na něj zpod svého klobouku.

"Ahoj Dobby", řekl. "Co tady... Co se děje?"

Skřítkovy oči byly rozšířené hrůzou a celý se třásl. Členové BA kolem Harryho ztichli a každý v místnosti sledoval Dobbyho. Několik vyčarovaných Patronů se rozplynulo a nechalo tak místnost potemnět.

"Harry Pottere, pane..." zakvičel skřítek, třesoucí se od hlavy až k patám, "Harry Pottere, pane...Dobby vás přišel varovat... ale domácím skřítkům bylo zakázáno to prozradit..."

Vrazil hlavou do zdi. Harry, který už měl s Dobbyho sebetrestáním zkušenosti, ho zkusil zachytit, ale Dobby se jen odrazil od zdi, díky svému měkému klobouku. Hermiona a několik dalších dívek vypískly ze strachu a soucitu.

"Co se stalo, Dobby?", zeptal se Harry, chytil skřítka za ruku a držel ho z dosahu všeho, o co by se mohl zranit.

"Harry Pottere... ona... ona..."

Dobby se tvrdě uhodil do nosu svojí volnou rukou. Harry mu jí taky chytil.

"Kdo je ‚ona‘, Dobby?"

Ale už to věděl, jen jediná ‚ona‘ mohla v Dobbym vzbudit takový strach. Skřítek se na něj díval, trochu šilhal a bezhlase hýbal rty.

"Umbridgová?" zeptal se vyděšeně Harry.

Dobby kývnul a pak se pokusil uhodit do hlavy o Harryho kolena. Harry ho od sebe držel na délku paže.

"Co je s ní? Dobby – neví o tomhle – o nás – o BA?"

Odpověď si přečetl ve skřítkově sklíčené tváři. Ten se pokusil sám sobě podkopnout nohy a spadnul na podlahu.

"Jde sem?" zeptal se Harry tiše.

Dobby zaskučel a začat mlátit hlavou o podlahu.

"Ano, Harry Pottere, ano!"

Harry se napřímil a rozhlédl se po nehybných, vyděšených lidech, kteří zírali na třesoucího se skřítka.

"NA CO ČEKÁTE?" rozhlédl se Harry. "UTÍKEJTE!"

Všichni najednou vyrazili k východu, vytvářejíc u dveří tlačenici, než postupně začali vybíhat ven. Harry slyšel, jak utíkají chodbami a doufal, že se všichni nebudou pokoušet projít celou cestu až do svých kolejí. Bylo právě deset minut po deváté. Pokud se pokusí utéct do knihovny nebo do sovince, které byly nejblíž...

"Harry, pospěš si!" zaječela Hermiona z prostředka houfu lidí, kteří se tlačili ze dveří.

Harry popadnul Dobbyho, který se stále pokoušel se vážně zranit a běžel s ním aby se připojil k chumlu.

"Dobby – tohle je rozkaz – vrať se zpátky do kuchyně k ostatním skřítkům a pokud se tě budou ptát, jestli jsi mně varoval, lži a řekni ne!" řekl Harry. "A zakazuji ti, aby ses trestal!" doplnil a pustil skřítka, když se nakonec protlačil skrz dveře.

"Děkuji, Harry Pottere!" zakvičel Dobby a zmizel. Harry se rychle rozhlédl – ostatní běželi tak rychle, že zahlédl jen záblesk podpatku na konci chodby. Rozběhl se, před ním na patře byl chlapecký záchod, mohl by tvrdit, že tam byl celou dobu, pokud se tam dostane...

ÁÁRGH!....

Něco ho chytilo za kotníky – prudce upadnul a klouzal dopředu asi šest stop, než se zastavil. Někdo za ním se smál. Otočil se na záda a uviděl Malfoye schovaného ve výklenku za ošklivou vázou ve tvaru draka.

"Zakopávací kouzlo, Pottere!" řekl. "Hej, profesorko, PROFESORKO! Jednoho jsem chytil!"

Umbridgová přiběhla zpoza rohu, bez dechu, ale s potěšeným úsměvem.

"To je on" řekla jásavě při pohledu na Harryho ležícího na podlaze. "Výborně, Draco, výborně, ó, velmi dobře, padesát bodů pro Zmijozel! Vezmu si ho... Vstaňte, Pottere!"

Harry se postavil na nohy, zlostně zíraje na ty dva. Nikdy neviděl, že by Umbridgová vypadala tak šťastně. Sevřela mu skoro zamilovaně ruku a rozzářená se otočila k Malfoyovi.

"Rozhlédni se kolem a zkus chytit ještě nějaké další, Draco," řekla. "Řekni ostatním, ať se podívají v knihovně po komkoli, kdo je udýchaný – zkontrolujte záchody, slečna Parkinsonová může prohlédnout dívčí – do toho! – a vy," dodala svým nejměkčím a nejnebezpečnějším hlasem, když Malfoy odešel, "vy půjdete se mnou do ředitelovy pracovny."

Za několik minut dorazili je kamennému chrliči. Harry přemýšlel, kolik dalších asi bylo chyceno. Myslel na Rona (paní Wesleyová by ho asi zabila) a jak by se asi cítila Hermiona, kdyby byla vyloučena před NKÚ. A Seamus tam byl poprvé... a Nevillovi už to tak šlo...

"Šumivý hvizd", řekla Umbridgová, kamenný chrlič se odsunul, zeď za ním se rozdělila a vyšli po pohyblivém kamenném schodišti. Došli k lesklým dveřím s klepadlem ve tvaru gryfa, ale Umbridgová se nezdržovala s klepáním, vrazila rovnou dovnitř, přičemž Harryho stále pevně držela.

Pracovna byla plná lidí. Brumbál seděl za svým stolem, na tváři měl klidný výraz, konečky prstů tiskl k sobě. Profesorka McGonagallová stále strnule vedle něj a tvářila se velice napjatě. Kornelius Popletal, ministr kouzel se kolébal na patách dopředu a dozadu vedle ohniště, podle všeho nesmírně spokojen se situací. Kingsley Řetězák a tvrdě vyhlížející čaroděj s nakrátko ostřihanými vlasy, kterého Harry neznal, stáli po stranách dveří jako stráž a pihovatá, obrýlená postava Percyho Weasleye postávajícího u zdi s brkem a velkým svitkem pergamenu v rukách měla evidentně za úkol zapisovat poznámky.

Portréty dřívějších ředitelů a ředitelek dnes nepředstíraly spánek. Každý z nich se tvářil vážně a pozorně, sledujíc co se pod nimi děje. Když vstoupil Harry, několik z nich se přemístilo do sousedících rámů a naléhavě si šeptali se svými sousedy.

Harry se uvolnil ze sevření Umbridgové, když se za nimi zavřeli dveře. Kornelius Popletal se na něj zadíval s ošklivým uspokojením na tváři.

"Vida", řekl, "vida, vida, vida..."

Harry odpověděl co nejhorším pohledem, jakého byl schopen. Srdce mu bláznivě bušilo, ale jeho myšlení byl podivně chladné a průzračné.

"Mířil zpátky do nebelvírské věže," řekla Umbridgová. V hlase jí jasně znělo vzrušení, stejné, jaké Harry slyšel, když ve vstupní hale propouštěla profesorku Trelawneyovou. "Ten chlapec Malfoyů ho chytil."

"Tak, tak?", řekl Popletal uznale. "To musím říct Luciusovi. Tak, Pottere... Předpokládám, že víš, proč jsi tady?"

Harry chtěl odpovědět vzdorným ano: otevřela ústa a málem již slovo vyslovil, když náhle jeho pohled padl na Brumbálovu tvář. Brumbál se nedíval přímo na něj – jeho oči sledovaly bod za jeho zády, ale jak se na něj Harry podíval, Brumbál zakroutil hlavou jen několik centimetrů na každou stranu.

Harry změnil slovo během vyslovování.

"An – ne!"

"Co prosím?" řekl Popletal.

"Ne," řekl Harry pevně.

"Ty nevíš, proč jsi tady?"

"Ne, nevím," zopakoval Harry.

Popletal se nedůvěřivě podíval z Harryho na profesorku Umbridgovou. Harry využil jeho chvilkovou nepozornost a vrhl rychlý pohled na Brumbála, který s pohledem upřeným na koberec nepatrně kývnul a nepatrně mrknul.

"Takže ty nemáš ani ponětí," řekl Popletal hlasem plným sarkasmu, "proč tě profesorka Umbridgová přivedla to této pracovny? Nevíš o tom, že bys porušil nějaká školní pravidla?"

"Školní pravidla?" řekl Harry. "Ne."

"Nebo ministerské výnosy?" opravil se Popletal vztekle.

"Ne, na to si dávám pozor," řekl Harry ironicky.

Jeho srdce stále rychle bušilo. Skoro to stálo za to, říkat tyhle lži a sledovat jak Popletalovi stoupá tlak, ale neměl představu, jak by se z toho mohl dostat. Pokud někdo udal Umbridgové BA, pak on, její velitel, si může rovnou balit kufry.

"Takže je pro tebe novinkou," řekl Popletal velice zlostným hlasem, "že byla ve škole odhalena ilegální studentská organizace?"

"Ano, to je." řekl Harry, snažíc se vyvolat na tváři výraz nevinného překvapení.

"Myslím pane ministře," řekla Umbridgová hlasem jako hedvábí, "že bychom se dostali dál, kdybych přivedla našeho informátora".

"Ano, ano, udělejte to!" řekl Popletal, pokyvujíc a pohlédl zlomyslně na Brumbála, když Umbridgová odešla z místnosti. "Není nad dobrého svědka, že, Brumbále?"

"To tedy není, Kornelie," řekl Brumbál vážně a sehnul hlavu.

Čekalo se několik minut, během kterých se nikdo na nikoho nepodíval, pak Harry uslyšel, že se za ním otevřely dveře. Umbridgová vešla do místnosti, držíc za rameno Choinu kudrnatou kamarádku Mariettu, která měla schovanou tvář v dlaních.

"Neboj se miláčku, neměj strach," řekla profesorka Umbridgeová mile, poplácávajíc ji po zádech, "teď už je všechno v pořádku. Udělala jsi správnou věc. Ministr má z tebe velikou radost. Řekne tvé matce, jaké jsi správné děvče."

"Marrietina matka, pane ministře," dodala směrem k Opletalovi, "je paní Edgecombová z Oddělení kouzelné dopravy, úřad Letaxové sítě – pomáhá nám uklidňovat rozpory v Bradavicích, jak víte."

"Skvěle, skvěle!" řekl Popletal srdečně. "Jaká matka, taková dcera, že?" Dobrá, do toho drahoušku, podívej se na nás, nestyď se, řekni nám, co víš –u všech chrličů!"

Když Marietta zvedla hlavu, Popletal v šoku couvnul, málem při tom šlápnul do ohniště. Zaklel a šlápl si na lem svého pláště, ze kterého se začalo kouřit. Marietta zanaříkala a vytáhla si límec pláště až k očím, ale ne dostatečně rychle, aby všichni v místnosti nezaznamenali, že její tvář je strašně znetvořena spoustou fialových puchýřů, které dohromady tvoří na jejím nose a tvářích slovo HAD.

"Na ty znaménka nemysli!" přesvědčovala ji Umbridgová netrpělivě, "jenom si sundej róbu z obličeje a řekni ministrovi..."

Ale Marietta vydala další zdušený výkřik a zuřivě vrtěla hlavou.

"Dobrá ty hloupá holko, já jim to povím!" vyštěkla Umbridgová. Znovu vyvolala na své tváři mdlý úsměv a řekla: "Takže, ministře, slečna Edgecombová přišla do mé pracovny krátce po večeři a řekla, že by mi chtěla něco říct. Řekla mi, že pokud půjdu do tajné místnosti v sedmém patře, někdy také nazývané jako Potřebná místnost, mohu tam objevit něco, co by mě mohlo zajímat. Ptala jsem se jí na podrobnosti a ona potvrdila, že se tam koná jakási schůzka. Naneštěstí," pohlédla netrpělivě na Marietinu zakrytou tvář, "došlo k tomuhle a dívka se při pohledu na odraz své tváře v mém zrcadle tak rozrušila, že nebyla schopná mi cokoli říct."

"Dobře, ale teď," řekl Popletal a podíval se na Marritetu pohledem, který zřejmě považoval za otcovský, "bude od tebe velice statečné, když všechno řekneš profesorce Umbridgové. Udělala jsi správnou věc. A teď, řekneš nám, co se dělo na té schůzce? Jaký byl její účel? Kdo tam byl?"

Ale Marrieta nepromluvila, jenom znovu zavrtěla hlavou, oči rozšířené a plné strachu.

"Nemáme na to nějaké protikouzlo?" zeptal se Popletal netrpělivě Umbridgové, ukazujíc na Marrietinu tvář. "Tak, aby mohla volně mluvit?"

"Zatím jsem žádné nenašla," potvrdila nerada Umbridgová a Harry pocítil vlnu pýchy nad Hermioninou znalostí tvorby kleteb. "Ale na tom nezáleží, že nechce mluvit. Já ten příběh můžu dopovědět:

Jak si budete pamatovat, ministře, v říjnu jsem vám hlásila, že Potter se setkal se spoustou studentů u Prasečí hlavy v Prasinkách..."

"A kde máte důkaz?" přerušila ji profesorka McGonagallová.

"Mám tu svědectví Willyho Widdershinse, Minervo, který byl v té době v baru. Byl silně obvázán, to je pravda, ale jeho svědectví tím nebylo nijak omezeno," řekla Umbridgová samolibě. "Slyšel každé Potterovo slovo a pospíchal přímo do školy, aby mi to nahlásil..."

"Aha, tak proto nebyl vyšetřován za nalíčení těch přetékajících záchodů!" řekla profesorka McGonagallová, zvedajíc obočí. "Jak zajímavý pohled na náš justiční systém!"

"Donebevolající korupce!" vykřikl portrét korpulentního, rudonosého čaroděje na zdi za Brumbálovým stolem. "Za mých časů se ministerstvo nepaktovalo s kriminálníky, to tedy ne!"

"Díky, Fortescue," řekl Brumbál měkce.

"Důvod Potterova setkání s těmi studenty", pokračovala profesorka Umbridgeová, "byl přemluvit je, aby se stali členy ilegálního spolku, ve kterém by se učili kouzla a zakletí, které podle ministerstva nejsou vhodné pro jejich věk."

"Myslím, že v tomhle se mýlíte, Dolores," promluvil Brumbál tiše, pozorujíc jí přes půlkruhové brýle sedící na špičce jeho zahnutého nosu.

Harry na něj zíral. Netušil, jak by ho z toho mohl Brumbál dostat – pokud Willy Widdershins slyšel každé slovo, které Harry pronesl v Prasečí hlavě, nebyla žádná možnost úniku.

"Ohó!" vykřikl Popletal, který se znovu začal kolébat na svých podpatcích. "Jistě, poslechněme si další připravenou pohádku, která má dostat Pottera z problémů. Jen do toho, Brumbále, jen do toho..."

"Willy Widdershins lhal, že ano? A nebo ten den bylo v Prasečí hlavě Potterovo identické dvojče? Anebo to bude běžné vysvětlení zahrnující cesty časem, mrtvý muž znovu obživl a do toho pár neviditelných Mozkomorů?"

Percy Weasley se srdečně rozesmál.

"To bylo dobré, ministře, skutečně dobré!"

Harry by ho nejradši nakopnul. Pak uviděl, ke svému ohromení, že Brumbál se také mírně pousmál.

"Kornelie, já nepopírám... a jak jsem si jist, Harry také ne, že byl ten den v Prasečí hlavě a že se snažil naverbovat studenty do skupiny pro obranu proti černé magii. Pouze poukazuji na to, že Dolores se zcela mýlí, když se domnívá, že taková skupina byla, v té době, ilegální. Pokud si pamatuje, ministerský výnos zakazující všechna studentská sdružení byl vyhlášen až dva dny po Harryho schůzce, takže neporušil žádná pravidla."

Percy se zatvářil, jako by ho něco těžkého uhodilo do obličeje. Popletal se zastavil uprostřed pohupu a jeho spodní čelist poklesla.

Umbridgová se vzpamatovala jako první:

"To je všechno moc hezké, řediteli," řekla a sladce se usmála, "ale teď už Výukový výnos číslo 24 platí šest měsíců. Pokud první schůzka ilegální nebyla, ty následující už nepochybně ano!"

"Jistě", pokračoval Brumbál, sledujíc jí se zdvořilým zájmem přes horní část svým semknutých prstů, "tak by tomu nepochybně bylo, pokud by schůzky pokračovaly potom, co byl Výnos vyhlášen. Máte nějaký důkaz, že k nějakým dalším schůzkám došlo?"

Jak Brumbál mluvil, uslyšel Harry za sebou zašustění, jako by si Kingsley něco zašeptal. Také by přísahal, že cítil, jako by kolem něj něco prolétlo, něco jemného jako větřík, nebo ptačí křídla, ale když se podíval dolů, nic neviděl.

"Důkaz?" opakovala Umbridgová, se strašným širokým ještěrčím úsměvem. "Vy jste neposlouchal, Brumbále? Proč myslíte, že je tu slečna Edgecombová?"

"Ó, takže ona nám může říct o schůzkách, trvajících šest měsíců?" řekl Brumbál, zvedajíc obočí. "Měl jsem dojem, že sotva může něco říct o té dnešní schůzce."

"Slečno Edgecombová," reagovala ihned Umbridgová, "řekněte nám, má drahá, jak dlouho už ty schůzky trvají. Stačí když jednoduše kývnete nebo zavrtíte hlavou, jsem si jista, že to nijak nezhorší vaši vyrážku. Scházeli se pravidelně v posledních šesti měsících?"

Harry ucítil v žaludku strašnou tíhu. Bylo to tu, konečný důkaz, který ani Brumbál nebude schopen vyvrátit.

"Jen kývněte nebo zavrťte hlavou miláčku," přesvědčovala ji Umbridgeová chlácholivě, "do toho, nebojte se, to kletbu znovu nespustí."

Všichni v místnosti upřeně hleděli na horní část Mariettina obličeje. Vidět byly jen její oči, vykukující mezi ke krku vytaženou róbou a kudrnatou ofinou. Možná to bylo jen šálení mihotajícího se světla z ohniště, ale její oči byly podivně prázdné. A potom – k Harrymu velkému překvapení – Marietta zavrtěla hlavou.

Umbridgová se podívala na Popletala a potom zpátky na Mariettu.

"Myslím, že jsi asi neporozuměla otázce, že, drahá? Ptám se, jestli jsi chodila na ty schůzky v posledních šesti měsících? Chodila, že ano?"

Marietta opět zavrtěla hlavou.

"Co myslíš tím vrtěním hlavy, drahá?" zeptala se Umbridgová nedůtklivě.

"Já tomu rozumím docela dobře," řekla profesorka McGonagallová ostře, "v posledních šesti měsících se žádné schůzky nekonaly. Je to tak, slečno Edgecombová?"

Marietta přikývla.

"Ale dnes večer se schůzka konala!" křičela Umbridgová zuřivě. "Konala se! Slečno Edgecombová, vy jste mi o ní řekla, že se koná v Potřebné místnosti! A vedl ji Potter, ne? On ji organizoval, Potter... proč vrtíte hlavou, děvče?"

"No, většinou, když osoba vrtí hlavou," řekla McGonagallová chladně, "znamená to ‚ne‘. Takže pokud nepoužívá slečna Edgecombová formu znakové řeči dosud neznámou lidstvu..."

Profesorka Umbridgová zírala na Mariettu, přitáhla si ji k sobě a začala s ní silně třást. V následující vteřině Brumbál vyskočil a vytáhl hůlku, Kingsley vyrazil dopředu a Umbridgová odskočila od Marietty, mávajíc rukama ve vzduchu, jako by je měla popálené.

"Nemohu vám dovolit hrubě zacházet se studenty, Dolores," řekl Brumbál a poprvé vypadal rozzlobeně.

"Měla byste se uklidnit, paní Umbridgová", řekl Kingsley hlubokým, pomalým hlasem. "Určitě se nechcete dostat do problémů."

"Ne," řekla Umbridgeová bez dechu, hledíc na tyčící se Kingsleyovu postavu. "Chci říct, ano – máte pravdu Řetězáku – zapomněla jsem se."

Marietta zůstala stát právě tam, kde ji Umbridgová pustila. Nezdála se nijak rozrušená Umbridgovým náhlým útokem, ani uklidněna jejím uvolněním, stále si jen držela svoji róbu u svých zvláštně modrých očí a zírala přímo před sebe.

V Harryho mysli vytanulo náhle podezření, spojené s Kingsleyovým šepotem a čímsi, co kolem něj proletělo.

"Dolores," řekl Popletal, snažíc se alespoň něco vyřešit jednou a provždy, "ta schůzka dnes večer, ta o které určitě víme, že se konala..."

"Jistě," vzpamatovala se Umbridgová, "jistě... takže, slečna Edgecombová mi o ní všechno prozradila a já jsem pospíchala do sedmého patra, doprovázená skupinou důvěryhodných studentů, abych je přistihla při činu. Podle všeho však byli bohužel varováni, protože když jsme tam dorazili, utíkali pryč všemi směry. Na tom ovšem vůbec nezáleží. Slečna Parkinsonová běžela do Potřebné místnosti, aby našla cokoli, co by tam mohli nechat. Potřebovali jsme důkaz a místnost nám ho poskytla."

A k Harryho hrůze, vytáhla z kapsy seznam jmen, který byl připíchnut na stěně Potřebné místnosti a podala ho Popletalovi.

"Jakmile jsem na seznamu uviděla Potterovo jméno, bylo mi jasné, o co jde!"

"Skvělé" řekl Popletal a na tváři se mu objevil úsměv, "skvělé, Dolores. A... u všech hromů..."

Podíval se na Brumbála, který stále stál vedle Marriety, hůlku držíc volně v ruce.

"Vidíte, jaké si dali jméno?" řekl Popletal tiše, "Brumbálova Armáda."

Brumbál se natáhl a převzal od Popletala kus pergamenu. Prohlédl si záhlaví, napsané Hermionou pře měsícem a na chvíli se zdál neschopen řeči. Potom vzhlédnul a usmíval se.

"Dobrá, hra je u konce," řekl prostě. "Chcete napsané přiznání, Kornelie, nebo vám bude stačit moje prohlášení před svědky?"

Harry viděl, že se McGonagallová a Kingsley na sebe podívali. Ve tváři měli strach. Nechápali, o co se jedná a Popletal také ne.

"Prohlášení?" řekl Popletal pomalu. "Co... Já ne..."

"Brublálova Armáda, Kornelie!" zopakoval Brumbál a stále se usmíval když mával seznamem jmen před Popletalovým obličejem. "Ne Potterova armáda. Brumbálova armáda."

"Ale... ale..."

Výraz pochopení se náhle objevil na Popletalově tváři. Vyděšeně ustoupil a znovu vyjekl, jak opět šlápnul do ohně.

"Ty!", zašeptal, dupajíc si opět na kouřící plášť.

"Správně", řekl Brumbál.

"Tys naverboval tyhle studenty do... do své armády?"

"Dnes večer měla být první schůzka," kývnul Brumbál. "Chtěl jsem zjistit, kdo z nich by měl zájem se ke mně přidat. Teď už samozřejmě vím, že zvát slečnu Edgecombovou byla chyba."

Marietta kývla. Popletal se podíval na ní, pak zpátky na Brumbála a jeho hruď se zvedala.

"Takže jsi proti mě plánoval spiknutí!" vykřikl.

"Správně," řekl Brumbál vesele.

"NE!" vykřikl Harry.

Kingsley na něj vrhl varovný pohled, Mc Gonagallová na něj výhružně vykulila oči, ale Harry náhle pochopil, o co se Brumbál snaží a nemohl to dopustit.

"Ne! Profesore Brumbále.. !"

"Buď zticha Harry, nebo tě budu muset vykázat z mé pracovny," řekl Brumbál klidně.

"Ano, ztichni Pottere!" vyštěkl Popletal, který stále civěl na Brumbála pohledem, v němž se mísila hrůza s potěšením. "Vida, vida, vida – přišel jsem sem dnes, abych vyloučil Pottera a místo toho..."

"A místo toho můžeš zatknout mně," řekl Brumbál a usmíval se. "Je to jako ztratit svrčka a najít galeon, co?"

"Weasley!" vykřikl Popletal, teď už evidentně potěšen, "Weasley, zapsal jste to všechno, jeho přiznání, máte to?"

"Ano, pane, myslím že mám, pane!" řekl Pearcy horlivě – psal tak rychle, že měl nos pokropený inkoustem.

"I tu část, kde říká, že se snažil vybudovat armádu proti ministerstvu a jak chtěl podrýt moji pozici?

"Ano, pane, mám to, ano!" přitakal Percy a prohlížel si radostně svoje zápisky.

"Výborně," řekl Popletal, přímo zářící radostí. "Okopírujte své poznámky, Weasley a pošlete okamžitě kopii Dennímu věštci. Pokud pošleme rychlou sovu, můžeme stihnout ranní vydání." Percy vyběhl z místnosti a zabouchnul za sebou dveře. Popletal se obrátil zpátky k Brumbálovi: "A ty teď budeš dopraven zpátky na ministerstvo, kde budeš formálně obviněn a pak tě pošleme do Azkabanu do vazby!"

"Ehm," řekl měkce Brumbál, "jistě. Ovšem myslím, že v tom bude menší háček."

"Háček?" zeptal se Popletal a jeho hlas se chvěl radostí, "nevím o žádném háčku, Brumbále!"

"Tedy," pokračoval Brumbál omluvně, "já bohužel ano".

"Vážně?"

"No – jde o to, že jak se zdá jsi přesvědčen, že to vyřídíme – jak se to říká? – klidně a tiše. Obávám se, že to klidně a tiše nevyřídíme, Kornelie. Nemám vůbec zájem nechat se poslat do Azkabanu. Mohl bych odtamtud samozřejmě utéct, ale proč tak plýtvat časem, že?... a upřímně, mám na práci spoustu mnohem důležitějších věcí."

Tvář Umbridgové byla stále rudější, vypadala, jako by měla za chvíli vybuchnout. Popletal civěl na Brumbála s velmi hloupým výrazem ve tváři, stál jako opařený a nemohl tomu uvěřit. Vydal krátký dusivý zvuk, pak se podíval na Kingsleye a na muže s krátkými šedými vlasy, který zatím nevydal ani slovo. Ten na Popletala kývnul a trochu se pohnul od zdi. Harry viděl pohyb jeho ruky, zdánlivě náhodný, směrem ke kapse jeho pláště.

"Nebuď hloupý Dawlishi," zastavil ho Brumbál mile, "vím, že jsi výborný Bystrozor – pamatuji se, že jsi dostal výbornou ze všech tvých OVCE – ale pokud se pokusíš na mě použít sílu, budu ti muset ublížit."

Muž nazvaný Dawlishem trochu komicky zamrkal. Podíval se zpátky na Popletala, ale tentokrát se zdálo, že žádá o radu, co dělat dál.

"Takže", ušklíbl se Popletal s novou sebejistotou, "ty se chceš postavit Dawlishovi, Řetězákovi, Dolores a mně sám, Brumbále?"

"U Merlinova vousu, ne!" protestoval usmívající se Brumbál, "ne, pokud nebudete tak hloupí a nedonutíte mě k tomu."

"Nebude sám!" ozvala se hlasitě profesorka McGonagallová a zasunula ruku pod svojí róbu.

"Ale jistě že bude, Minervo!" zastavil ji ostře Brumbál, "Bradavice tě potřebují!"

"Dost těch nesmyslů!" řekl Popletal a vytáhl svoji vlastní hůlku, "Dawlishi! Řetězáku! Na něj!"

Pruh stříbrného světla blesknul místností – zazněla rána podobná výstřelu a podlaha se zatřásla – čísi ruka popadla Harryho za krk a srazila ho na podlahu ve chvíli, kdy se zablesklo podruhé. Lidé na portrétech křičeli, Fawkes zakřičel a vzduch se zaplnil mračny prachu. Harry se rozkašlal a uviděl temný obrys postavy padající před něj na zem. Zaznělo zaječení a rána a někdo vykřikl: Ne! následoval zvuk rozbitého skla, pak rychlé kroky a... ticho.

Harry se namáhavě otočil, aby zjistil, kdo ho to málem uškrtil a uviděl za sebou profesorku McGonagallovou – to ona jeho i Mariettu srazila do bezpečí. Prach se ve vzduchu pomalu usazoval. Harry těžce oddychoval, uviděl vysokou postavu, jak se k němu blíží.

"Jste všichni v pořádku?" zeptal se Brumbál.

"Ano!" odpověděla profesorka McGonagallová, která vstala a zvedla Harryho a Marrietu.

Prach se již usadil. Poničená místnost skýtala zvláštní pohled: Brumbálův stůl ležel převržený, všechny ostatní stolky ležely rozházené po podlaze a stříbrné části byly rozbité na kousky. Popletal, Umbridgová, Kingsley a Dawlish leželi nehybně na podlaze. Fénix Fawkes nad nimi široce kroužil a tiše si zpíval.

"Bohužel jsem musel očarovat i Kingsleye, jinak by to vypadalo podezřele," řekl Brumbál tiše. "Skutečně mu to myslelo velmi rychle, když upravil vzpomínky slečny Edgecombové, když se ostatní dívali jinam... můžeš mu za mně poděkovat, Minervo?"

"A teď, tihle se velmi brzo probudí a bude nejlepší, pokud se nedozví, že jsme měli čas si promluvit – musíte se chovat, jakoby mezi jejich uvedením do bezvědomí a probuzení neuplynul žádný čas, nebudou si to pamatovat..."

"Kam půjdete, Brumbále?" zašeptala profesorka McGonnagalová, na Grimauldovo náměstí?"

"Kdepak", řekl Brumbál s úšklebkem. "Neodejdu se schovat. Popletal si bude brzy přát, aby mě býval odsud nevypudil, to vám slibuji."

"Profesore Brumbále," začal Harry.

Nevěděl, kde má začít: jak je mu líto, že založil BA a způsobil všechny následné problémy, nebo jak hrozně se cítí, že Brumbál musí odejít, aby ho zachránil před vyloučením. Ale Brumbál ho přerušil dřív, než mohl vyslovit další slovo.

"Poslouchej mně, Harry," mluvil naléhavě, "musíš studovat Uzavírání tak tvrdě, jak jen můžeš, rozumíš? Udělej všechno, co ti profesor Snape řekne a hlavně si to každý večer před spaním procvičuj, abys uzavřel svoji mysl zlým snům – proč, to brzy pochopíš, ale teď mi to musíš slíbit..."

Muž, kterému říkali Dawlish se zavrtěl. Brumbál chytil Harryho za ruku.

"Pamatuj si – uzavři svojí mysl..."

Ale jakmile se Brumbálovi prsty dotkly Harryho kůže, vystřelila skrze jeho jizvu bolest a on opět ucítil hrozné hadí nutkání zaútočit na Brumbála, kousnout ho, zranit ho...

"...to brzy pochopíš," šeptal Brumbál.

Fawkes kroužil po pracovně a snesl se nízko nad něj. Brumbál pustil Harryho, zvedl ruku a uchopil fénixův dlouhý zlatý ocas. Ohnivě se zablesklo a oba dva byli pryč.

"Kde je?" křičel Popletal, když se zvedal z podlahy, "Kde je?"

"Nevím!" křičel Kingsley a také se zvednul.

"Přece se nemohl jen tak přemístit," fňukala Umbridgová, "Ze školy to přece není možné provést..."

"Schody!" vykřikl Dawlish a vrhnul se ke dveřím, trhnutím je rozrazil a zmizel v nich, následován Kingsleyem a Umbridgovou. Popletal zaváhal, pak se pomalu postavil a otíral ze sebe prach. Nastalo dlouhé a bolestivé ticho.

"No, Minervo," řekl Popletal ošklivě a dával si do pořádku šaty, "obávám se, že tohle je konec našeho přítele Brumbála."

"Myslíte?" zeptala se profesorka McGonagallová pohrdavě.

Popletal ji zdá se nevnímal. Rozhlížel se po zničené pracovně. Některé z portrétů na něj syčely, jeden nebo dva na něj dělaly neslušná gesta.

"Měla byste ty dva radši odvést do postele," řekl Popletal profesorce McGonagallové s kývnutím směrem k Harrymu a Marrietě.

Profesorka McGonagallová neřekla nic, ale nasměrovala Harryho a Mariettu ke dveřim. Jak se za nimi zavírali, uslyšel Harry ještě hlas Phinease Nigelluse: "Víte, ministře, nesouhlasím s Brumbálem v mnoha věcech, ale musíte uznat, že má styl..."