Kajii-cullen | 20. Hagridův příběh

 Harry utíkal do pokoje pro neviditelný plášť a Pobertův plánek; byl tak rychlý, že byli s Ronem hotoví pět minut před tím, než se objevila Hermiona, omotaná v šále, rukavicích a s jedním z uzlovitých skřítcích kloboučků na hlavě.

"Je tam zima!" namítla, když Ron netrpělivě zamlaskal.

Prolezli dírou za obrazem a rychle se přikryli pláštěm – Ron už tak vyrostl, že se musel skrčit, aby schoval nohy – a pomalu a opatrně vyrazili po schodištích, nahlížejíce co chvíli do Pobertova plánku, jestli není poblíž Filch nebo paní Norrisová. Měli štěstí; nepotkali nikoho, jen Skoro bezhlavého Nicka, který se nepřítomně vznášel chodbami a pobrukoval si něco, co podezřele připomínalo nápěv songu "Weasley je náš král". Vyplížili se ze vstupní síně na zasněžený pozemek kolem hradu. Harryho srdce poskočilo radostí, když spatřil malé zlaté čtverečky okýnek a dým stoupající z komína Hagridovy chýše. Vyrazil svižným pochodovým krokem a Ron s Hermionou klopýtali za ním. Nadšeně se provrzali čerstvým sněhem až k dřevěným dveřím. Když Harry třikrát zaklepal, ozval se zevnitř zuřivý štěkot.

"Hagride, to jsme my!" zavolal Harry.

"Já jsem to věděl!" odpověděl mu hluboký drsný hlas.

Zazářili jeden na druhého; podle Hagridova hlasu poznali, že je potěšen. "Jsem doma tři vteřiny... Uhni, Tesáku... Uhni, ty psisko jedno přitroublý..."

Cvakla petlice, dveře se otevřely a Hagridova hlava vykoukla ven.

Hermiona zaječela.

"U brady Merlinový, potichu!" řekl Hagrid rychle a rozhlížel se přes jejich hlavy. "Jste pod tim pláštěm? Tak šup, dovnitř!"

"Promiň," zajíkala se Hermiona, když se všichni tři nacpali do dveří a sundali si plášť, aby je Hagrid mohl vidět. "Já jen – ach Hagride!"

"To nic, to nic," uklidňoval je Hagrid, zabouchl dveře a zatáhl záclony, ale Hermiona na něj nepřestávala zděšeně civět.

Hagridovy vlasy byly slepené zaschlou krví a jeho levé oko se smrsklo na malou škvírečku v purpurovočerné modřině. Na tváři i rukách měl řezné rány, z toho některé ještě krvácely a pohyboval se opatrně, jako by měl polámaná žebra. Bylo jasné, že se právě dostal domů; přes židli visel tlustý černý cestovní plášť a o zeď se opírala brašna velká tak, že by se do ní vešlo několik malých dětí. Hagrid, který sám byl velký jako dva normální muži, překulhal k ohništi a postavil na něj měděnou konvičku.

"Co se ti stalo?" zeptal se Harry, zatímco Tesák poskakoval kolem a snažil se jim olíznout obličeje.

"Už sem řek, nic," řekl pevně Hagrid. "Dáte si hrnek?"

"Nech toho," řekl Ron, "vypadáš děsně!"

"Jak jsem řek, jsem v pořádku," trval na svém Hagrid, narovnal se a snažil se usmívat, ale občas sykl. "Jsem tak rád, že vás zase všecky vidim – jaký bylo léto?"

"Hagride, tebe přepadli!" řekl Ron.

"Naposled říkám, to nic není!" řekl Hagrid neústupně.

"Řekl bys, že to nic není, kdyby se někdo z nás objevil s kilem sekané místo obličeje?" zeptal se ho Ron.

"Měl bys jít za madam Pomfreyovou," řekla Hermiona nervózně, "některé z těch ran vypadají ošklivě."

"Já to zvládnu, jasný?" bránil se Hagrid.

Přešel k velkému dřevěnému stolu, stojícímu uprostřed chýše a odhodil ubrus, který na něm ležel. Pod ním byl syrový, krvavý a lehce nazelenalý kus masa o něco větší, než průměrná automobilová pneumatika.

"Nebudeš to jíst, Hagride, že ne?" řekl Ron a podíval se zblízka. "Vypadá to jedovatě."

"To tak má vypadat, to je dračí maso," vysvětloval Hagrid, "a nepřines jsem si to, abych to jed."

Pak plát masa zvedl a připleskl si ho na levou stranu tváře. Nazelenalá krev mu kapala do vousů. Hagrid spokojeně zamručel.

"To je vono. Pomáhá to proti tomu píchání, víte."

"Tak řekneš nám, co se ti stalo?" nedal pokoj Harry.

"Nemůžu, Harry. Přísně tajný. Kdybych to řek, stálo by mě to víc než mý místo."

"Zbili tě obři, Hagride?" zeptala se Hermiona tiše.

Hagridovy prsty sklouzly s dračího masa a to se mlaskavě svezlo na jeho hruď.

"Vobři?" řekl, zachytil maso, než stačilo sjet k pasu a přiložil si ho zpět na tvář. "Kdo řek něco vo vobrech? S kým jste mluvili? Kdo vám řek, že jsem – kdo řek, že mě – ech?"

"Napadlo nás to," řekla Hermiona omluvně.

"Ah – napadlo – napadlo?" řekl Hagrid a zkoumal ji okem, nezakrytým dračím řízkem.

"Bylo to tak nějak... samozřejmé," řekl Ron. Harry přikývl.

Hagrid na ně chvíli zíral, pak popotáhl, praštil masem zpátky na stůl a šel pro hvízdající konvičku.

"Ještě jsem nepoznal děcka jako vy, co věděj víc než by měly," huhlal a lil vařící vodu do tří kbelíkovitých hrnků. "A to neni kompliment. Takový slídilové, řek bych. Šťouralové."

Ale vousy na bradě se mu škubaly.

"Takže tys byl hledat obry?" zubil se Harry a posadil se ke stolu.

Hagrid před ně postavil čaj, sedl si a zase si připleskl na tvář maso.

"Jo, přesně tak," zavrčel, "byl."

"A našel jsi je?" zeptala se Hermiona napjatě.

"No, není těžký je najít, abych byl upřímnej," řekl Hagrid. "Jsou docela velký."

"Kde žijí?" zeptal se Ron.

"V horách," řekl Hagrid, čímž mu moc nepomohl.

"Tak jak to, že mudlové –?"

"Ale jo," pravil temně Hagrid, "jenže je to dycky voznámený jako horský neštěstí."

Trochu maso posunul, aby zakrylo tu nejhorší část modřiny.

"No tak, Hagride, řekni nám, co jsi tam dělal!" nabádal ho Ron. "Řekni nám, jak jsi bojoval s obry a Harry ti poví, jak ho přepadli mozkomorové –"

Hagrid se zakuckal a pustil maso; na stůl dopadla notná sprška čaje a dračí krve, jak kašlal a plát masa se s měkkým plesk svezl na podlahu.

"Cos to řek, přepadli mozkomorové?" zavrčel Hagrid.

"Ty to nevíš?" zeptala se překvapeně Hermiona.

"Nemám žádný zprávy vo tom, co se tu děje vod doby, co jsem vodešel! Byl jsem na tajný misi, nepotřeboval jsem za sebou letku sov – zatracený mozkomorové! Děláš si srandu, viď?"

"Ne, nedělám, objevili se v Kvikálkově a přepadli mě a mého bratrance a ministerstvo kouzel mě vyloučilo –"

"CO?"

"– a měl jsem disciplinární řízení a tak, ale řekni nám nejdřív o těch obrech."

"Tys byl vyloučenejl"

"Popiš nám svoje léto a my ti popíšeme svoje."

Hagrid na pronikavě hleděl svým jedním otevřeným okem. Harry mu pohled opětoval s výrazem dokonalé nevinnosti ve tváři.

"Tak jo," rezignoval Hagrid.

Sklonil se a vyrval dračí maso z Tesákovy tlamy.

"Ale ne, Hagride, nedělej to, to není hygie-" začala Hermiona, ale to už měl Hagrid maso na obličeji.

Znovu si důkladně přihnul čaje a řekl: "Takže – vyrazili jsme hned, jak skončil školní rok –"

"Madam Maxime šla tedy s tebou?" přerušila ho Hermiona.

"Jo, přesně tak," děl Hagrid a na kousku tváře, který nezakrývalo maso nebo vousy, se mu rozhostil klidný výraz. "Jo, šli jsme my dva. A řeknu vám, ta Olympa, ta se ničeho nelekne. Znáte to, taková jemná, hezky voblíkaná, tak jsem měl kapku vobavy z toho, kam jdeme, jak někde bude zakopávat vo šutry a spát v jeskyních a tak, ale neřekla ani slovo."

"Vy jste věděli, kam jdete?" opakoval Harry. "Věděli jste, kde žijí obři?"

"No, Brumbál to věděl a řek nám to."

"Jsou někde schovaní?" zeptal se Ron. "Je to tajemství, kde žijí?"

"Ne tak docela," zavrtěl Hagrid zarostlou hlavou, "ale většina čarodějů se nestará, kde jsou, pokavaď je to dost daleko. Ale tam, co žijou, není lehký se dostat, ani pro lidi, takže jsme potřebovali Brumbálovy instrukce. Trvalo to skoro měsíc –"

"Měsíc?" divil se Ron, jako by o tak dlouhé cestě nikdy neslyšel. "Ale – proč jste prostě nepoužili Přemisťovadlo nebo tak něco?"

Hagridovo volné oko získalo podivný výraz; téměř soucitný.

"Sledujou nás, Rone," řekl.

"Co tím myslíš?"

"Ty tomu nerozumíš," řekl Hagrid. "Ministerstvo hlídá Brumbála a každýho, o kom si myslej, že táhne s nim –"

"My víme," řekl Harry rychle, neboť dychtivě očekával pokračování. "My víme, že ministerstvo hlídá Brumbála –"

"Takže jste nemohli použít kouzla, abyste se tam dostali?" zeptal se Ron a vypadal jako kdyby ho zasáhl blesk, "museli jste se celou dobu chovat jako mudlové?"

"No, ouplně celou dobu ne," přiznal Hagrid, "jsme museli bejt vopatrný, protože my s Olympou kapku vyčuhujem –"

Ron vydal přidušený zvuk někde mezi posmrknutím a začenicháním a rychle se napil čaje.

"– takže by nebylo těžký nás sledovat. Dělali jsme, že jako jedem na dovolenou, takže jsme to vzali přes Francii a jako že jdem k Olympině škole, protože jsme věděli, že za náma slídí někdo z ministerstva. Museli jsme jít pomalu, protože já vlastně nesmim používat kouzla a dali bysme tak ministerstvu záminku, aby nás sebralo. Ale pěkně jsme protáhli toho parchanta, co šel za náma, přes Dee-John –"

"Aaaach, Dijon?" skočila mu Hermiona vzrušeně do řeči. "Byla jsem tam na prázdninách, viděli jste –?"

Ron se na ni tak podíval, že okamžitě zmlkla.

"Pak se nám povedlo použít kapku kouzel a tak to nebyla tak zlá cesta. Na polskejch hranicích jsme potkali pár naštvanejch trollů a v hospodě v Minsku jsem se kapku pohádal s ňákým upírem, ale jinak to nemohlo bejt lepší."

"A pak jsme tam teda dorazili a šli jsme do hor a koukali po nich..."

"Museli jsme nechat čarování, když jsme se dostali blíž. Jednak proto, že nemaj moc rádi čaroděje a nechtěli jsme je hned ze začátku naštvat, a taky proto, že Brumbál nás varoval, že vy-víte-kdo by taky chtěl vobry a vůbec. Prej že už k nim taky moh někoho poslat. Řek, abysme byli vopatrný a nepřitahovali na sebe pozornost, kdyby tam byli někde Smrtijedi."

Hagrid udělal přestávku a dlouze se napil.

"Pokračuj!" naléhal Harry.

"Našli jsme je," řekl stručně Hagrid. "Přešli jsme v noci hřeben a tam byli, přímo pod náma. Malý vohýnky a velký stíny u nich... Bylo to jako koukat na chodící hory..."

"Jak jsou velcí?" zeptal se potichu Ron.

"Tak dvacet stop," řekl Hagrid věcně, "některý z těch větších můžou mít pětadvacet."

"A kolik jich tam bylo?" zeptal se Harry.

"Tak sedumdesát – vosumdesát," řekl Hagrid.

"A to byli všichni?" zeptala se Hermiona.

"Jo," řekl Hagrid smutně, "zůstalo jich vosumdesát, a to jich bejvaly mraky, možná nějakejch sto kmenů po celým světě. Ale vymíraj, už dlouho. Pár jich zabili čarodějové, to jo, ale spíš se pozabíjeli sami a teď vymíraj rychlejc než kdy jindy. Nejsou zvyklí žít takhle pohromadě. Brumbál říká, že je to naše vina, byli to čarodějové, kdo je donutil žít takhle daleko vod nás a tak neměli jinou možnost než se dát dohromady, kvůli vobraně."

"Takže," řekl Harry, "jste je uviděli a dál co?"

"No, počkali jsme do rána, nechtěli jsme se k nim plížit v noci, bylo by to nebezpečný. Kolem třetí ráno usnuli tak, jak seděli. My jsme si netroufali spát. Nechtěli jsme, aby se některej probudil a našel nás a taky to chrápání bylo děsný. K ránu to spustilo lavinu. No, ale jak se uďálo světlo, tak jsme slezli dolů."

"Jen tak?" nevěřil Ron. "Jen tak jste šli dolů do tábora obrů?"

"Brumbál nám řek, jak to máme udělat," řekl Hagrid, "dát gurgovi dary, jako že ho respektujem."

"Jaké dary?" zeptal se Harry.

,Ale, gurg – to je jejich šéf."

"Jak jste poznali, který z nich je gurg?" zeptal se Ron.

Hagrid pobaveně zachrochtal.

"Nebyl problém," řekl, "to byl ten největší, nejvošklivější a nejlínější. Seděl a čekal na jídlo, co mu donesou vostatní. Mrtvý kozy a tak. Jmenoval se Karkus. Moh mít tak dvaadvacet – třiadvacet stop a váhu jako pár slonů. Kůži jako nosorožec a tak dále."

"A vy jste k němu prostě jen tak přišli?" řekla Hermiona a ani nedýchala.

"No... Slezli jsme k němu do údolí. Byli v údolí mezi čtyřma vysokejma horama u horskýho jezera a Karkus ležel u toho jezera a hulákal na vostatní, aby mu a jeho ženě přinesli jídlo. Olympa a já jsme slezli dolů –"

"A to se vás nepokusili zabít, když vás uviděli?" zeptal se Ron zvědavě.

"Některý z nich to napadlo," pokrčil Hagrid rameny. "Ale udělali jsme, co nám řek Brumbál, to jest zvednout ten dar a koukat na gurga a nevšímat si vostatních. A tak jsme to uďáli. A všichni byli zticha a koukali, jak jsme šli ke Karkusovejm nohám a uklonili jsme se mu a dali mu ten dárek."

"Co se dává obrovi jako dárek?" zeptal se Ron, "jídlo?"

"Ne, jídlo si umí sehnat sám," řekl Hagrid, "přinesli jsme něco kouzelnýho. Vobři milujou kouzla, jen je nesmíš použít proti nim. První den jsme mu dali větev Gubraithianskýho vohně."

Hermiona tiše uznale vyjekla, ale Harry a Ron se zamračili.

"Větev čeho?"

"Věčného ohně," řekla podrážděně Hermiona, "to byste ale měli vědět, profesor Kratiknot už o něm mluvil nejméně dvakrát!"

"Každopádně," řekl rychle Hagrid, než Ron stačil odpovědět, "Brumbál tu větev vočaroval, aby pořád hořela, což hned tak nějakej čaroděj neumí a tak jsem ji položil Karkusovi k nohám a řek sem: dárek pro gurga vobrů vod Albuse Brumbála, kterej posílá svý neujctivější pozdravy."

"A co na to Karkus?" zeptal se nedočkavě Harry.

"Nic," řekl Hagrid, "neuměl anglicky."

"Děláš si legraci!"

"To nic," řekl Hagrid, "Brumbál nás varoval, že to tak asi bude. Karkus byl schopnej zařvat na pár svejch vobrů, který věděli anglicky a překládali."

"A líbil se mu ten dárek?" chtěl vědět Ron.

"No jo, ouplně bláznili, když jim došlo, co to je," řekl Hagrid a obrátil dračí maso, aby ho měl na tváři chladnější stranou. "Moc se jim to líbilo. No a pak jsem řek: Albus Brumbál žádá gurga, aby zejtra promluvil s jeho poslem, až mu přinese další dárek."

"Proč jste s ním nemohli mluvit hned?" zeptala se Hermiona.

"Brumbál chtěl, abysme to brali pomalu," řekl Hagrid, "aby viděli, že držíme sliby. Zejtra přijdeme s dalším darem, a pak jsme vopravdu přišli a přinesli dárek – dělá to dobrej dojem, jasný? A taky měli čas votestovat první dárek a zjistit, že je dobrej a těšit se na druhej. V každým případě, vobři jako Karkus – nahrň na ně moc věcí najednou a zabijou tě jen proto, aby to zjednodušili. Tak jsme se zase poklonili a našli jsme si hezkou malou jeskyň na noc a ráno jsme zase šli zpátky a Karkus už tam seděl, celej natěšenej."

"A zase jste s ním mluvili?"

"No jo, zase. Nejdřív jsme mu dali takovou pěknou válečnou helmu – udělali ji skřetové a je nezničitelná – a pak jsme si sedli a mluvili jsme."

"A co říkal?"

"Nic moc," řekl Hagrid, "spíš poslouchal. Ale byly v tom dobrý znamení. Slyšel vo Brumbálovi a vo tom, že nesouhlasí se zabíjením posledních vobrů. Karkus vypadal, že ho to fakt zajímá, co Brumbál řiká. A pár těch vostatních, zvlášť těch, co mluvili anglicky, tam sedělo taky a poslouchali. Měli jsme dobrej pocit, když jsme vodcházeli. Slíbili jsme, že ráno přinesem další dárek... Jenže v noci se všecko pokazilo.

"Co tím chceš říct?" řekl Ron.

"Jak už jsem řek, vobři nejsou stavěný na to, aby žili pohromadě," řekl Hagrid smutně. "Ne v tak velkejch skupinách. Nemůžou si pomoct, každej tejden se navzájem přizabijou. Chlapi bojujou proti sobě a ženský taky; zbytky starejch kmenů bojujou proti sobě a to nepočítám hádky vo jídlo a voheň a místo na spaní. Jeden by řek, když vidíš, jak jsou na tom, že si daj pokoj a budou držet pohromadě, ale...

Hagrid si povzdechl.

"V noci se začali prát, viděli jsme to z naší jeskyně. Trvalo to pár hodin, nevěřil bys, jakej to byl rámus. A když vyšlo slunce, sníh byl celej rudej a jeho hlava ležela na dně jezera."

"Čí hlava?" vyděsila se Hermiona.

"Karkusova," řekl Hagrid těžce. "Měli novýho gurga, Golgomatha." Zase vzdychl. "Nepočítali jsme s novým gurgem dva dny poté, co jsme navázali přátelskej kontakt a měli jsme takovej pocit, že s Golgomathem nebude tak lehký se domluvit, ale zkusili jsme to."

"Vy jste si s ním šli promluvit?" zeptal se Ron. "Poté, co jste viděli, jak urval hlavu jinému obrovi?"

"No jistě," řekl Hagrid, "přece jsme tam nešli celou tu cestu jen proto, abysme to po dvouch dnech vzdali! Přinesli jsme mu ten další dar, co jsme chtěli dát Karkusovi."

"Ale bylo mi jasný, že to nemá smysl ještě než jsem votevřel pusu. Seděl tam s Karkusovou helmou na hlavě a šilhal po nás. Černý vlasy a stejný zuby a náhrdelník z hnátů. Některý vypadaly jako lidský. No, zkusil jsem to – dal jsem mu velkej kus dračí kůže – a řek sem: dar pro gurga vobrů – a další, co jsem věděl bylo, že jsem visel vzhůru nohama ve vzduchu, drželi mě dva jeho kámoši."

Hermiona si přitiskla ruce na ústa.

"Jak ses z toho dostal?" zeptal se Harry.

"Bejval bych se z toho nedostal, kdyby tam nebyla Olympa. Vytáhla hůlku a uďála pár kouzel tak rychlejch, že jsem to ještě neviděl. Prostě úžasný. Trefila ty dva co mě drželi do vočí kletbou Conjuctivitus a voni mě hned pustili – ale stejně jsme byli v rejži, protože jsme proti nim použili kouzla a to právě vobři na kouzelníkách nesnášej. Museli jsme vzít kramle a bylo jasný, že už se do toho tábora nikdy nedostanem."

"No teda, Hagride," řekl tiše Ron.

"Tak jak to, že ti to dalo tolik času dostat se domů, když jsi tam byl jen tři dny?" zeptala se Hermiona.

"Neodešli jsme po třech dnech!" řekl Hagrid a vypadal rozzlobeně, "Brumbál na nás spolíhal!"

"Ale teď jsi právě řekl, že nebyl způsob, jak se do tábora vrátit!"

"Ve dne ne. Jen jsme to museli kapku promyslet. Pár dní jsme leželi v ty jeskyni a koukali jsme dolu. A co jsme viděli, to nebylo dobrý."

"Trhal další hlavy?" zakníkala Hermiona.

"Ne," řekl Hagrid, "kéž by."

"Co tím chceš říct?"

"Tím chci říct, že jsme brzo zjistili, že není proti všem čarodějům – jen proti nám."

"Smrtijedi?" řekl Harry rychle.

"Jo," řekl temně Hagrid, "každej den jich za nim pár chodilo, nosili gurgovi dárky a von s nima nemával nohama nahoru."

"Jak jsi věděl, že jsou to Smrtijedi?" zeptal se Ron.

"Protože jsem jednoho poznal," zavrčel Hagrid. "Macnaira, vzpomínáte na něj? Ten chlap, co ho poslali zabít Klofana? Maniak. Má rád zabíjení stejně jako Golgomath; nejni divu, že si tak rozuměli."

"Takže Macnair přesvědčil obry, aby se přidali k ty-víš-komu?" zeptala se zoufale Hermiona.

"Drž svý hipogryfy na uzdě, ještě jsem neskončil!" řekl Hagrid pobouřeně; na to, že jim původně nechtěl říci vůbec nic se teď rozpovídal a vypadalo to, že si to docela užívá. "Trošku jsme to s Olympou probrali a usnesli jsme se, že to, že gurg dává přednost ty-víš-komu neznamená, že to platí pro všecky. Museli jsme zkusit přesvědčit vostatní, ty, co nechtěli Golgomatha za gurga."

"Jak jste poznali, kteří to jsou?" zeptal se Ron.

"No to byli ty, co byli zmlácený na kaši, ne?" vyprávěl Hagrid trpělivě. "Ty co měli kapku rozum šli Golgomathovi z cesty a skovávali se po jeskyních kolem údolí jako my. Tak jsme v noci chodili po těch jeskyních a zkoušeli jsme je ukecat."

"Vy jste chodili po temných jeskyních a hledali obry?" řekl Ron obdivně.

"Nebyli to vobři, čeho jsme se báli nejvíc," řekl Hagrid. "Víc jsme se měli vobavy z těch Smrtijedů. Brumbál nám řek, ať se s nima nezaplítáme, když bude možný se tomu vyhnout a problém byl, že věděli, že tam někde jsme – Golgomath jim vo nás řek. V noci, když vobři spali a chtěli jsme se plížit po jeskyních, Macnair a vostatní se poflakovali kolem a hledali nás. Měl jsem co dělat, abych zadržel Olympu, chtěla na ně skočit," řekl Hagrid a koutky úst se mu zvedaly, "byla do toho celá hotová... Ta když se naštve, to je něco... Celá žhavá... Asi to dělá ten francouskej původ..."

Hagrid hleděl zamlženým pohledem do ohně. Harry mu dal třicet sekund na vzpomínání a pak si hlasitě odkašlal.

"A co se stalo potom? Podařilo se vám dostat k obrům?"

"Co? Aha... Ale jo, povedlo se to. Třetí noc po Karkusově smrti jsme se vyplížili z naší jeskyně a dali jsme se do údolí a samozřejmě koukáme po Smrtijedech. Vlezli jsme do pár jeskyní, nic – a pak, v ty šestý, se schovávali tři vobři."

"Ta jeskyně musela být nacpaná," řekl Ron.

"Už by se tam nevešel ani těstovec," řekl Hagrid.

"A to vás nenapadli, když vás viděli?" zeptala se Hermiona.

"Asi by to udělali, kdyby na to měli," řekl Hagrid, "ale byli dost zmlácený; Golgomathova banda je seřezala na hromádku; když se probrali, vlezli do nejbližšího úkrytu, kterej našli. Ale jeden z nich uměl kapku anglicky a překládal vostatním a co jsme jim řekli se jim docela líbilo. Tak jsme se k těm zraněnejm párkrát vraceli; v jedný chvíli jsme jich už měli přesvědčenejch asi šest nebo sedum."

"Šest nebo sedm?" řekl Ron, "to není špatné – a přijdou sem a budou bojovat s námi proti ty-víš-komu?"

"Ale Hermiona řekla: "Co tím myslíš – v jednu chvíli?"

Hagrid se na ni smutně podíval.

"Golgomathovi kumpáni udělali razii. Ty, co přežili, už s náma pak nechtěli nic mít."

"Takže... žádní obři nebudou?" zeptal se Ron.

"Ne," řekl Hagrid a zhluboka si povzdechl a zase obrátil maso. "Ale udělali jsme, co jsme měli, dali jsme jim Brumbálův vzkaz a některý z nich to slyšeli a myslim, že si to budou pamatovat. Možná se ty, co nemaj rádi Golgomatha, vydaj z hor pryč a je tady šance, že si vzpomenou, že Brumbál k nim byl přátelskej... Možná by pak mohli přijít."

Okno už bylo skoro zapadané sněhem. Harry si všiml, že má hábit na kolenou úplně promáčený; Tesák měl hlavu na jeho klíně a slintal.

"Hagride?" řekla po chvíli Hermiona tiše.

"Hmm?"

"Nenašel jsi... Nebylo tam něco... Neslyšel jsi něco o... o tvojí... mámě, když jsi tam byl?"

Hagridovo nezakryté oko se na ni zahledělo a Hermiona se trochu lekla.

"Promiň... Já... Zapomeň na to –"

"Mrtvá," zahučel Hagrid. "Umřela už před lety. To mi řekli."

"Ach... To mě opravdu mrzí," špitla Hermiona. Hagrid pokrčil obrovskými rameny.

"Není třeba," řekl stručně. "Moc si ji nepamatuju. Nebyla moc dobrá máma."

Chvíli bylo ticho. Hermiona nervózně pokukovala po Harrym a Ronovi, očividně čekala, že někdo promluví.

"Ale ještě jsi nám nevysvětlil, jak se ti to stalo, Hagride," řekl Ron, ukazuje na Hagridovu zakrvácenou tvář.

"Nebo proč jsi přišel tak pozdě," dodal Harry, "Sirius říkal, že madam Maxime už byla dávno zpátky –"

"Kdo tě napadl?" zaútočil Ron zpříma.

"Ale mě nikdo nenapadl!" řekl Hagrid důrazně, "já –"

Ale zbytek věty byl přehlušen ranami na dveře. Hermiona zalapala po dechu; hrnek jí vyklouzl z ruky na podlahu a rozbil se; Tesák štěkl. Všichni čtyři koukali na okno vedle dveří. Na záclonkách bylo vidět stín něčeho malého a rozteklého.

"To je ona!" zašeptal Ron.

"Honem sem!" řekl rychle Harry a přehodil přes Hermionu a Rona neviditelný plášť a společně zalezli do kouta. Tesák štěkal jako blázen. Hagrid vypadal dokonale zmateně.

"Hagride, schovej naše hrnky!"

Hagrid popadl Harryho a Ronův hrnek a hodil je pod polštářek v Tesákově koši. Tesák teď skákal na dveře; Hagrid ho odsunul z cesty a otevřel.

Venku stála profesorka Umbridgová ve svém zeleném tvídovém plášti a stejné čepici s klapkami na uši. Našpulila rty a zaklonila se, aby viděla na Hagridovu tvář; sahala mu sotva po pás.

"Takže," řekla pomalu a nahlas, jako by mluvila na někoho hluchého, "vy jste Hagrid, že ano?"

Aniž by čekala na odpověď, vklouzla do místnosti a vypouklýma očima jezdila po celém interiéru.

"Uhni," křikla a zamávala kabelkou na Tesáka, který se jí také snažil olíznout.

"Eh – nechci bejt nezdvořilej," řekl Hagrid, "ale kdo ksakru jste?"

"Jmenuji se Dolores Umbridgová."

Její oči pátraly po chýši. Dvakrát se dívaly přímo do kouta, kde stál Harry, smáčknutý mezi Ronem a Hermionou.

"Dolores Umbridgová?" řekl Hagrid a vypadal dokonale zmateně, "já myslel, že jste byla na ministerstvu – neděláte pro Popletala?"

"Byla jsem jeho tajemnicí, to ano," řekla Umbridgová a chodila po chýši, prohlížejíc si každý detail, od cestovní kabely opřené o zeď až po opuštěný cestovní plášť. "Teď jsem učitelka obrany proti černé magii –"

"To jste vodvážná," řekl Hagrid, "těch, co by to chtěli, už moc nezbylo."

"– a nejvyšší bradavická vyšetřovatelka," dodala Umbridgová, aniž by ho poslouchala.

"Co to má bejt?" zamračil se Hagrid.

"Přesně na to jsem se chtěla zeptat," řekla Umbridgová a ukazovala na střepy na podlaze, které bývaly Hermioniným hrníčkem.

"Oh," řekl Hagrid a hodil do kouta tím nejbezradnějším pohledem. "To byl... Tesák. Rozbil hrnek. Takže jsem musel použít tendle."

Hagrid jí ukázal hrnek, ze kterého pil a druhou rukou si stále držel na tváři maso. Umbridgová si stoupla proti němu a prohlížela si ho stejně pečlivě jako chýši.

"Slyšela jsem hlasy," řekla tiše.

"Mluvil jsem s Tesákem," děl Hagrid odvážně.

"A on vám odpovídal?"

"No... V podstatě ano," řekl Hagrid a necítil se moc dobře, "někdy řikám, že Tesák je úplně lidskej –"

"Venku ve sněhu jsou troje stopy, které vedou od hradu do vaší chýše," pokračovala hladce Umbridgová.

Hermiona lapla po dechu; Harry jí rychle zakryl ústa rukou. Naštěstí Tesák očichával lem hábitu profesorky Umbridgové tak hlasitě, že si ničeho nevšimla.

"Právě jsem se vrátil," řekl Hagrid a mávl obrovskou tlapou směrem k cestovnímu vaku. "Možná tu někdo byl a minuli jsme se."

"Ale žádné stopy nevedou zpátky."

"No, tak... Tak to teda nevim," řekl Hagrid a nervózně si hladil vousy a pokukoval do rohu, kde stáli Harry s Ronem a Hermionou, jako by je prosil o pomoc. "Ehm..."

Umbridgová obkroužila chýši a pečlivě se rozhlížela. Sehnula se nahlédla pod postel. Otevřela kredenc. O dva palce minula místo, kde Harry, Ron a Hermiona stáli; Harry zatáhl břicho, když šla kolem. Poté, co nakoukla do kotle, ve kterém si Hagrid vařil, otočila se a zeptala se: "Co se vám stalo? Jak jste přišel k těm poraněním?"

Hagrid rychle sundal z obličeje maso, což podle Harryho mínění byla chyba, protože teď byla krásně vidět fialovočerná modřina kolem oka včetně spousty krve okolo. "Ale... Taková menší nehoda," zalhal.

"Jaká nehoda?"

"Zakop jsem."

"Zakopl jste," opakovala chladně.

"Jo, zakop. Přes... Přes kámošovo koště. Já sám nelítám. Však se na mě koukněte, pochybuju, že by mě ňáký koště uneslo. Můj kámoš chová abraxanský koně, nevim, jestli jste je už viděla – velký potvory, s křídlama, jednou jsem na jednom jel a –"

"Kde jste byl?" přerušila Umbridgová ledově jeho blekotání.

"Kde jsem –?"

"Byl, ano," řekla. "Školní rok začal už před dvěma měsíci. Musela za vás suplovat jiná učitelka. Nikdo z vašich kolegů mi nebyl schopen poskytnout vysvětlení, kde jste. Nenechal jste žádnou adresu. Kde jste byl?"

Chvíli bylo ticho a Hagrid na ni zíral odkrytým okem. Harry skoro slyšel, jak mu kolečka v hlavě pracují.

"Byl jsem – byl jsem pryč kvůlivá zdraví," řekl.

"Kvůli zdraví," opakovala profesorka Umbridgová. Její zrak cestoval po Hagridově oteklé, všemi barvami hrající tváři; na opasek mu pomalu a tiše odkapávala dračí krev. "To vidím."

"Jo," řekl Hagrid, "trošku – trošku čerstvýho vzduchu, však víte –"

"No ano, jako hajný jistě těžko přijdete na čerstvý vzduch," řekla Umbridgová medově. Zbývající kousíček Hagridovy tváře, který ještě nebyl černý nebo fialový, zrudl.

"No jo – změna ovzduší, chápete –"

"Horské ovzduší?" zeptala se Umbridgová bez váhání.

Ona to ví, uvědomil si Harry zoufale.

"Hory?" zopakoval Hagrid a přemýšlel, seč mu síly stačily. "Ne, jižní Francie. Kapku slunce... A moře."

"Opravdu? Nejste moc opálený."

"Jo... Mám citlivou pokožku," dodal a pokusil se o úsměv. Harry si všiml, že mu chybějí dva zuby. Umbridgová si ho ledově měřila; úsměv byl ten tam. Pak si nadhodila kabelku na předloktí a řekla: "Samozřejmě musím informovat pana ministra o vašem pozdním návratu."

"Jasně," přikývl Hagrid.

"A měl byste také vědět, že jakožto nejvyšší vyšetřovatelka mám tu nešťastnou, leč nutnou povinnost vykonávat u svých kolegů inspekce. Takže mohu říci, že se opět brzy uvidíme."

Otočila se na podpatku a vypochodovala ze dveří.

"Vy děláte inspekce?" opakoval Hagrid prázdným hlasem.

"No ano," řekla Umbridgová jemně a otočila se, ruku na klice. "Ministerstvo je rozhodnuto zbavit se nezpůsobilých učitelů, Hagride. Dobrou noc."

Odešla a svižně za sebou zavřela dveře. Harry chtěl stáhnout plášť, ale Hermiona ho chytila za zápěstí.

"Ještě ne," vydechla mu do ucha, "ještě nemusí být pryč."

Hagrid zjevně myslel na totéž; odkulhal ke dveřím a o kousek poodtáhl záclonu.

"Jde zpátky do hradu," řekl tiše, "no nazdar... Tak vona chodí na inspekce?"

"Jo," řekl Harry a sundal plášť. "Trelawneyová už má podmínku..."

"Um... A co nás plánuješ učit, Hagride?" zeptala se Hermiona.

"Tak vo to se nebojte, mám naplánováno spoustu hodin," začal Hagrid nadšeně, vzal si se stolu dračí maso a vrátil ho na oko. "Nechával jsem si na rok před NKÚ spoustu zajímavejch příšerek; jen počkejte, jsou fakt speciální."

"Ehm... Jak speciální?" zeptala se Hermiona opatrně.

"To neřeknu," odbyl ji Hagrid vesele. "Nechci vám to překvápko zkazit."

"Podívej, Hagride," řekla mu Hermiona zpříma, "profesorka Umbridgová nebude moc šťastná, když přineseš na hodinu něco, co by mohlo být nebezpečné."

"Nebezpečný?" řekl Hagrid pobaveně. "Nebuď hloupá, nic nebezpečnýho bych nepřitáh! Jasně, uměj se trochu vohánět –"

"Hagride, musíš projít její inspekcí a to znamená, že by bylo lepší, kdybys nám ukazoval, jak se starat o dírkovce, jak rozlišit ježky od sukovců a tak podobně!" naléhala Hermiona.

"Ale to není nic zajímavýho, Hermiono," řekl Hagrid, "to, co mám v plánu, je mnohem lepší. Už je chovám pár roků, hádám, že je to jediný domestikovaný stádo v Británii."

"Hagride... Prosím..." řekla Hermiona s výrazem naprostého zoufalství. "Umbridgová hledá záminky, jak se zbavit učitelů, kteří jsou podle ní moc blízcí Brumbálovi. Prosím, Hagride, uč nás něco pitomýho, co bude u zkoušek NKÚ."

Ale to už Hagrid široce zíval a vrhal toužebným jednookým pohledem po obrovské posteli v koutě.

"Poslouchejte, byl to dlouhej den a je pozdě," řekl a lehce poplácal Hermionu po rameni, takže její kolena to nevydržela a dutě narazila do podlahy. "Ježiš – promiň.." Vytáhl ji za límec hábitu zpátky na nohy. "Hele, neboj se vo mě, slibuju, že teď už mám naplánovaný fakt dobrý hodiny, když jsem teda zpátky... A teď se rači vraťte do hradu a nezapomeňte za sebou zamíst stopy!"

"Nevím, jestli mu to došlo," řekl Ron o něco později, když (poté, co si ověřili, jestli je vzduch čistý) směřovali rostoucími závějemi zpět k hradu, aniž by za sebou zanechávali stopy, protože Hermiona použila Vymazávací kouzlo.

"Tak se sem zítra vrátím," rozhodla se Hermiona, "a ty hodiny naplánuju sama, když budu muset. Je mi fuk, jestli vyhodí Trelawneyovou, ale Hagrida vyhazovat nebude!"