Harry zalapal po dechu; nemohl si pomoci. Sklepení, ve kterém byl, mu bylo až moc povědomé. Nejen že ho už viděl - už tu i 

Harry se druhý den vzbudil v půl šesté a to tak náhle, jako kdyby mu někdo zařval do ucha. Chvíli nehybně ležel, zatímco vyhlídka na disciplinární řízení zaplňovala každičkou buňku v jeho mozku a potom, když už to nešlo snést, vyskočil z postele a nasadil si brýle.

Paní Weasleyová je následovala po schodech a vypadala zachmuřeně.

"Tvoje -?"

 "Co je to ten Fénixův - ?" začal Harry.

 Právě mě napadli mozkomorové a možná budu vyloučen z Bradavic. Chci vědět, co se děje, a chci odtud pryč.

"Co?" zeptal se Harry inteligentně.

Nejteplejší den letošního léta se pomalu chýlil ke konci a na velké, hranaté domy v Zobí ulici se snášelo ospalé ticho. Vždycky tak nablýskaná auta stála před domy celá zaprášená a původně smaragdově zelené trávníky usychaly a žloutly - mytí a zavlažování bylo totiž