Kajii-cullen | 1. Šílený Dudley

Byl hubený, s černými vlasy a brýlemi na nose a vypadal přesně jako někdo, kdo musel během krátké doby o hodně vyrůst. Měl na sobě potrhané špinavé džíny, vyrudlé staré tričko a podrážka jeho tenisek se pomalu, ale jistě odlupovala. Kvůli jeho vizáži si sousedé Harryho Pottera moc neoblíbili, vesměs to byli lidé, podle nichž by za neupravenost měl zákon stanovit přísné tresty; ale když se dnes večer schoval za velkou hortenzií, byl pro kolemjdoucí prakticky neviditelný. Popravdě řečeno, mohl být odhalen jedině v případě, že by jeho strýc Vernon nebo teta Petunie vystrčili hlavu z okna z obýváku a podívali se přímo dolů.

Za ten nápad by si Harry vlastně zasloužil poblahopřát. Ležet na tvrdé rozžhavené zemi sice nebylo dvakrát pohodlné, ale na druhou stranu na něj nikdo nezíral, neskřípal zuby tak hlasitě, že nebyly slyšet zprávy ani mu nedával hloupé otázky, což se stávalo pokaždé, když se pokusil posadit se se strýcem a tetou v obýváku a koukat se na televizi.

Jako by jeho myšlenky proletěly otevřeným oknem dovnitř, Vernon Dursley náhle řekl:

"Zaplaťpámbu, že sem ten kluk přestal pořád strkat nos. Kde vlastně vůbec je?"

"Nemám ponětí," odpověděla bez zájmu teta Petunie, "v domě není."

Strýc Vernon zavrčel.

"Koukat se na zprávy..." pronesl kousavě, "zajímalo by mě, co tím ve skutečnosti sledoval. Jako kdyby se normální kluci zajímali o zprávy - Dudley vůbec netuší, co se děje, pochybuju, že vůbec ví, jak se jmenuje předseda vlády! Navíc pochybuju, že by v našichzprávách mohlo být něco o té jejich chásce -"

"Vernone, psst!" řekla Petunie, "okno je otevřené!"

"No ano - promiň, drahá."

Dursleyovi zmlkli. Harry slyšel znělku reklamy na cereálie Fruit 'n' Bran, zatímco pozoroval paní Figgovou, divnou, kočky milující starou paní z Vistáriové ulice, jak pomalu přechází kolem. Mračila se a něco si pro sebe bručela.

Harry byl rád, že je schovaný za keřem, protože paní Figgová měla poslední dobou zvyk zvát ho na čaj pokaždé, když ho potkala. Zabočila za roh a ztratila se z dohledu ještě než z okna opět zazněl hlas strýce Vernona.

"Dudley je venku na čaji?"

"U Polkissů," odpověděla Petunie něžným hlasem, "má tolik malých kamarádů, je tak oblíbený..."

Harry málem nepotlačil zakuckání. Dursleyovi byli, co se jejich syna týkalo, úžasně slepí. Bez mrknutí oka spolkli všechny jeho hloupé lži o čaji, na který údajně každý letní večer chodil za různými kamarády ze své party. Harry dobře věděl, že Dudley na žádném čaji nebyl; on a jeho kámoši trávili večery rozbíjením parku pro děti, pokuřováním a házením kamenů na projíždějící auta a procházející děti. Harry je jednou viděl, když se procházel kolem Kvikálkova; celé prázdniny se potloukal po ulicích a prohlížel si noviny, vytažené z odpadkových košů.

K Harryho uším doletí začátek znělky pravidelných večerních zpráv a jeho žaludek udělal salto. Možná dnešní noc - po měsíci čekání - bude ta noc.

"Rekordní počty lidí odjíždějících na dovolenou zaplňují letiště, neboť stávka španělských nosičů zavazadel pod dvou týdnech stále trvá -"

"Já bych je poslal na celoživotní siestu," komentoval strýc Vernon, ale to bylo jedno: Harryho žaludek se zase uklidnil. Kdyby se cokoliv stalo, bylo by to určitě hned jako první zpráva. Smrt a ničení byly vždycky důležitější než uvízlí rekreanti.

Dlouze si oddychl a zadíval se na blankytně modrou oblohu. Každý den tohoto léta to bylo stejné: napětí, očekávání, chvilková úleva a pak opět stoupající napětí; a k tomu ta dotěrná otázka, proč se pořád nic neděje.

Poslouchal dál, pro případ, že by se objevilo nějaké vodítko, něco, čemu by mudlové nepřičítali žádnou důležitost - nevysvětlitelné zmizení nebo podivná nehoda - ale po zprávě o stávce nosičů následovalo sucho na jihovýchodě. ("Doufám, že poslouchá za dveřma!" hulákal strýc Vernon, "on a jeho sprchy ve tři ráno!"), pak vrtulník, který málem havaroval v poli u Surrey a rozvod slavných herců ("Jako kdyby mě ty jejich špinavý aférky zajímaly," rozčilovala se teta Petunie, která rozvod pečlivě sledovala ve všech časopisech, které jí padly do jejích kostnatých rukou).

Harry zavřel oči a hlasatel četl další zprávu: "- a konečně, ovčák Bungy přišel na nový způsob, jak se v létě pořádně zchladit. Bungy, který žije u Pěti per v Barnsley, se naučil vodní lyžování! Podrobněji naše zpravodajka Mary Dorkinsová.."

Harry otevřel oči. Jestliže už došlo na lyžující zvířátka, nic, co by stálo za to slyšet, už se neobjeví. Opatrně se převalil na břicho a zvedl se na kolena a na lokty, aby se mohl odplížit zpod okna.

Urazil asi dva palce, když se ve velmi rychlém sledu událo několik věcí.

Ospalé ticho prolomilo hlasité prásk, jako když vystřelí z pistole; zpod zaparkovaného auta vyletěla kočka a okamžitě zmizela z dohledu; z Dursleyovic obýváku se ozvalo zaječení, hlasitá kletba a zvuk rozbíjeného porcelánu. Harry jako by na ten signál čekal, vyskočil, v tu samou chvíli vytasil z džínů tenkou dřevěnou hůlku - ale ještě než se úplně narovnal, narazil hlavou do otevřeného okna. Výsledná rána způsobila, že teta Petunie zaječela ještě hlasitěji.

Harry měl pocit, jako kdyby jeho hlavu něco rozpůlilo. Vrávoral a zamlženým viděním se snažil zaostřit na ulici, aby vypátral zdroj hluku, jenže sotva se trochu probral, z okna se natáhly dvě velké rudé ruce a pevně ho chytily kolem krku.

"Dej - to - pryč!" vrčel mu strýc Vernon přímo do ucha, "Hned. Než - to - někdo - uvidí!"

"Pusť mě!" sípal Harry. Několik vteřin se prali, Harry tahal levou rukou za párkovité prsty svého strýce, zatímco pravou pevně třímal zdviženou hůlku; pak, zrovna když bolest v Harryho hlavě pořádně dloubla, Vernon zakvičel a pustil ho, jako by dostal elektrickou ránu. Zdálo se, že do jeho synovce vstoupila neviditelná síla, takže už není možné ho dál udržet.

Těžce oddechuje, upadl Harry dopředu přes hortenziový keřík, postavil se a opatrně se rozhlížel. To, co způsobilo to prásknutí, nebylo nikde vidět, ovšem z několika oken okolních domů vykukovaly tváře jejich obyvatel. Harry rychle zastrčil hůlku zpět do kalhot a snažil se vypadat nevinně.

"Krásný večer!" zařval strýc Vernon a zamával paní Číslo Sedm, která na něj zírala zpoza krajkových záclon, "slyšela jste ten výstřel z výfuku? Já a Petunie jsme se pěkně lekli!"

Pokračoval v rozdávání přímo maniakálně veselých grimas na všechny strany, dokud všichni zvědaví sousedé nebyli spolehlivě zalezlí, a pak se jeho škleb změnil ve výraz naprosté nenávisti a gestem dal Harrymu najevo, aby se okamžitě vrátil.

Harry popošel o pár kroků vpřed, dávaje dobrý pozor, aby se zastavil těsně před místem, na které ještě Vernonovy natažené ruce, připravené opět škrtit, nedosáhly.

"Cos tím krucinál ty kluku myslel?" tázal se strýc Vernon krákavým hlasem, třesoucím se zlostí.

"Co jsem myslel čím?" odsekl Harry chladně, aniž by se ovšem přestal rozhlížet na všechny strany, doufaje, že přece jen zahlédne toho, kdo měl na svědomí ten divný zvuk.

"Tím kraválem, jako když střílí ze startovní pistole, co jsi dělal přímo před naším -"

"Já jsem to nebyl," odpověděl Harry pevně.

Za širokou rudou tváří strýce Vernona se objevil hubený koňský obličej tety Petunie. Byla bílá jako stěna.

"Proč jsi se schovával pod naším oknem?"

"No ano - ano, dobrá otázka, Petunie! Cos dělal pod tím oknem, kluku?"

"Poslouchal jsem zprávy," řekl rezignovaně Harry a jeho strýc s tetou si vyměnili rozzlobené pohledy.

"Poslouchal zprávy! Už zase?"

"No, přece se každý den děje něco nového, že," zkusil to Harry.

"Nehraj to na mě, kluku! Chci vědět, co máš doopravdy za lubem - a už nezkoušej tu blbost s posloucháním zpráv! Ty víš moc dobře, že ten váš spolek -"

"Opatrně, Vernone!" vydechla Petunie, a Vernon ztišil hlas tak, že ho Harry sotva slyšel: "- že oni nikdy v našich zprávách nejsou!"

"To říkáš ty," odpověděl Harry.

Dursleyovi na něj chvíli valili oči a pak teta Petunie řekla: "Jsi malý odporný lhář. Co tedy dělají všechny ty -" a také ztišila hlas, že Harry musel další slovo odezřít, "sovy, když ti nenosí zprávy?"

"Aha!" zašeptal triumfálně strýc Vernon, "a teď jsme tě dostali, kluku! Jako kdybychom nevěděli, že všechny zprávy dostáváš od těch prašivých ptáků!"

Harry na chvíli zaváhal. Tentokrát bylo těžší přiznat pravdu, i když teta se strýcem určitě netušili, jak moc špatně se cítil, když to říkal.

"Ty sovy... mi nenosí zprávy," řekl bezbarvým hlasem.

"Tomu nevěřím," zareagovala okamžitě Petunie.

"Ani já ne," přidal se Vernon.

"My víme, že máš něco za lubem," dodala Petunie.

"Nejsme tak pitomí, víš," podpořil ji Vernon.

"No, tak to je pro mě zrovna nová zpráva," rozčílil se už Harry a než stihli Dursleyovi zasáhnout, otočil se, přeběhl trávník, přeskočil zídku a vydal se ulicí pryč.

Věděl, že teď bude mít průšvih. Až se vrátí, bude muset čelit tetině a strýcově odvetě za tu drzost, ale teď mu to bylo jedno; zaměstnávaly ho důležitější věci.

Harry si byl jistý, že prásknutí způsobilo kouzlo Přemístění. Byl to přesně tentýž zvuk, který při svém přemisťování dělal domácí skřítek Dobby. Mohl to snad být Dobby, kdo se objevil v Zobí ulici? Mohl ho skřítek zrovna teď sledovat? Jakmile ho to napadlo, otočil se a prohlížel si celou ulici, ale vypadala docela opuštěná a Harry si byl jist, že být neviditelný Dobby neumí.

Šel dál, ani si nevšímal kudy, chodil tudy konečně tak často, že ho nohy samy nesly na jeho obvyklá místa. Co pár kroků se rychle ohlédl přes rameno. Nepochyboval o tom, že zatímco ležel na usychajících begóniích tety Petunie, byl někde poblíž někdo z jeho světa. Proč ho ale nekontaktoval, nechtěl s ním mluvit, proč se teď skrýval?

A pak, jak pocit frustrace stoupal, jeho jistota se pomalu vytrácela.

Možná, že v tom nakonec žádná magie nebyla. Možná, že tak zoufale toužil po sebemenším náznaku kontaktu ze světa, do kterého patřil, že zkrátka reagoval trochu přemrštěně na zcela obvyklé zvuky. Co když to byl třeba zvuk zloděje, vkrádajícího se do sousedního domu?

Harry vnímal tupý pocit, který se usídlil v jeho žaludku a než si to stačil uvědomit, přepadl ho důvěrně známý pocit beznaděje, který se vracel každé léto.

Zítra ráno ho zase v pět ráno vzbudí budík, aby mohl zaplatit sově, která mu nosilaDenního věštce - ale mělo to vůbec smysl ho odebírat? Poslední dobou se Harry sotva podíval na titulní stranu a už noviny odhodil; až si totiž ti pitomci, co noviny řídili, všimnou, že Voldemort je zpátky, stoprocentně to bude na titulní straně a to bylo to jediné, co Harryho zajímalo.

Když měl štěstí, přiletěla i poštovní sova s dopisem od jeho nejlepších kamarádů Rona a Hermiony, ačkoliv naděje, že by se snad nějaká zpráva objevila v některém psaní, už také dávno vzala za své.

Nemůžeme samozřejmě napsat nic o ty-víš-kom... Řekli nám, abychom nepsali nic důležitého, pro případ, že by dopis padl do nepovolaných rukou... Máme dost práce, ale nemůžu ti popisovat detaily... Dost věcí se dalo do pohybu, až se uvidíme, všechno si řekneme...

Ale kdy se konečně uvidí? Nikdo se neobtěžoval sdělit mu přesnější datum. Hermiona mu připsala do narozeninového blahopřání, že očekávám, že se uvidíme docela brzy, ale jak brzy mělo být to brzy? Podle toho, co Harry z dopisů vyrozuměl, byli Ron a Hermiona na stejném místě, pravděpodobně u Weasleyů. Snažil se nemyslet na to, jak si asi v Doupěti užívají, zatímco on trčí v Zobí ulici. Vlastně byl na ně tak rozzlobený, že ani neotevřel a rovnou vyhodil balíčky čokolády, které mu poslali k narozeninám. Později, když mu teta Petunie naservírovala k večeři značně povadlý salát, toho litoval.

A s čím měli Ron a Hermiona tolik práce? Proč on neměl hodně práce? Nedokázal snad, že zvládne ještě víc, než oni? Zapomněli snad, co všechno má za sebou? Nebyl to náhodou on,kdo šel na ten hřbitov a koukal se, jak zavraždili Cedrika a pak byl přivázán k náhrobnímu kameni a málem zabit?

Nemysli na to, přikázal si Harry, toto léto už asi po sté. Dost na tom, že se na ten hřbitov vracel ve svých nočních můrách, ve dne se jím zabývat nechtěl.

Zahnul za roh do Magnoliové ulice; asi tak v půlce přešel úzkou uličkou dolů ke garáži, kde poprvé narazil na svého kmotra. Sirius aspoň vypadal, že rozumí tomu, jak se Harry cítí. Jeho dopisy byly sice stejně nicneříkající jako ty Ronovy a Hermioniny, ale byla v nich trochu konkrétnější slova namísto mlhavých náznaků:

Vím, že to musí být frustrující... Dávej na sebe pozor a všechno bude v pořádku... Buď opatrný a nevyváděj nic zbrklého...

To jsem koneckonců poslechl, přemítal Harry, když přecházel Magnoliovou ulici, zahýbal na Magnoliovou cestu a směřoval k potemnělému parku. Minimálně jsem odolal touze přivázat svůj kufr na koště a vyrazit do Doupěte. Vlastně bylo moje chování přímo vzorné, uvážíme-li, jak frustrující je trčet tak dlouho v Zobí ulici a muset se schovávat do kytek, abych měl alespoň naději, že zaslechnu něco, co by mi napovědělo, co chystá lord Voldemort. Na druhou stranu bylo ovšem trochu zvláštní, když mu muž, který strávil dvanáct let v Azkabanu, utekl, pokusil se spáchat vraždu, za kterou byl původně odsouzen a nakonec utekl s ukradeným hipogryfem psal, aby nedělal nic zbrklého.

Harry přelezl zamčenou bránu do parku a vydal se přes trávník. Park byl prázdný jako ulice kolem. Když došel k houpačkám, posadil se na tu jedinou, kterou Dudley a jeho kámoši ještě nestihli rozbít, omotal ruku kolem řetězu a zamyšleně hleděl do země. Teď už se mu těžko podaří schovat se v záhoně. Zítra bude muset vymyslet něco nového. Do té doby ho čekala další bezesná noc, protože i když se mu podařilo vyhnout se noční můře o Cedrikovi, zdálo se mu o dlouhých tmavých chodbách, končících zdí nebo zamčenými dveřmi, což podle něj souviselo s pocitem uvíznutí v pasti, který měl, když zrovna nespal. V jizvě na čele to občas zaškubalo, ale teď už si nemyslel, že by to Ronovi, Hermioně nebo Siriusovi přišlo zajímavé. V minulosti ho jizva varovala, kdykoli Voldemortova síla povyrostla, ale teď by nejspíš řekli, že jelikož se Voldemort vrátil, dá se to očekávat tak nějak samozřejmě a pravidelně... Nic, kvůli čemu by ses musel rozrušovat... Stará známá věc...

Nespravedlivost toho všeho v něm bublala tak silně, že měl chuť ječet vzteky. Kdyby nebylo jeho, nikdo by ani nevěděl, že se Voldemort vrátil! A co bylo jeho odměnou - čtyři týdny v Kvikálkově, kompletně odříznutý od světa kouzel, nucený schovávat se mezi schnoucími begóniemi, aby si mohl poslechnout zprávy o ovčácích na vodních lyžích! Jak na něj mohl Brumbál takhle zapomenout? Proč se Ron s Hermionou sešli a jeho mezi sebe nepozvali? Jak dlouho ještě mu bude muset Sirius psát, aby seděl na zadku a byl hodný chlapeček? A jak dlouho bude muset odolávat touze sednout, napsat do Denního věštce a zeptat se, zda vůbec mají ponětí, že se Voldemort vrátil? Myšlenky mu zuřivě vířily v hlavě a jeho vnitřnosti se kroutily zlostí, zatímco kolem pomalu padala sametová letní noc, ve vzduchu vonělo seno a jediné, co narušovalo ten klid, byl vzdálený šum dopravy ze silnice.

Nevěděl, jak dlouho seděl na houpačce, když tu zaslechl hlasy. Lampy z okolních ulic vrhaly do parku trochu mlhavého světla, dost na to, aby byly vidět siluety několika lidí, jdoucích přes trávník. Jeden z nich hrubě a nahlas cosi zpíval a ostatní se smáli. Do toho tiše zvonila drahá jízdní kola, která vedli.Harry věděl, co je to za lidi. Silueta vpředu byla zcela stoprocentně jeho bratranec, Dudley Dursley, směřující k domovu ve společnosti své věrné bandy.