Paní Weasleyová je následovala po schodech a vypadala zachmuřeně.
"Chci, abyste všichni hned šli do postele a žádné mluvení," řekla, když dorazili na první odpočívadlo, "zítra tu bude rušno. Předpokládám, že Ginny už spí," dodala k Hermioně, "pokuste se ji nevzbudit."
"Už spí, jasně," zahučel potichu Fred poté, co jim Hermiona dala dobrou noc a oni se vydali do dalšího patra, "jestli Ginny nečeká na Hermionu celá žhavá vytáhnout z ní, o čem jsme se dole bavili, tak já jsem tlustočerv..."
"Teď vy, Rone, Harry," řekla paní Weasleyová na druhém odpočívadle a ukázala směrem k jejich pokoji, "šup do postele."
"Dobrou," řekli Ron a Harry dvojčatům.
"Dobře se vyspěte," mrkl na ně Fred.
Paní Weasleyová za Harrym dveře ihned zavřela. Ložnice teď vypadala, jako by to snad šlo, ještě tmavší a tajuplnější. Prázdný obraz na stěně pomalu a zhluboka oddychoval, jako by jeho neviditelný obyvatel spal. Harry se převlékl do pyžama, sundal si brýle a vlezl si do studené postele, zatímco Ron ještě hodil sovám na skříň něco k snědku, aby přestaly poskakovat a šustit křídly.
"Nemůžeme je každou noc pouštět na lov," vysvětloval Ron, když si natahoval své pyžamo kaštanové barvy, "Brumbál nechce, aby kolem náměstí poletovalo moc sov, myslí, že by to bylo podezřelé. Ach... Málem bych zapomněl..."
Vrátil se ke dveřím a zastrčil závoru.
"Proč to děláš?"
"Pišta," řekl Ron a zhasl světlo, "když jsem tu byl první noc, objevil se ve tři ráno. Věř mi, nechtěl by ses vzbudit a vidět ho, jak se plíží po místnosti. V každém případě..."Zalezl do postele, uvelebil se pod peřinou a pak se podíval na Harryho; v té tmě Harry viděl jen siluetu v měsíčním světle, procházejícím oknem, "jak to vidíš?"
Harry hned věděl, co tím Ron myslí.
"No, neřekli nám moc toho, co bychom už nevěděli, že?" řekl a přemýšlel o tom, co se dozvěděl, "v podstatě nám jen prozradili, že Řád se pokouší odradit lidi od paktování s Vol -"
Ron se ostře nadechl.
"-demortem," dořekl Harry pevně. "Kdy už se naučíš vyslovovat jeho jméno? Sirius a Lupin to dělají."
Ron poznámku ignoroval.
"Jo, máš pravdu," řekl, "skoro všechno, co nám řekli, jsme už věděli díky Prodlouženým uším. Jediná novinka byla -"
Prásk.
"AU!"
"Ztichni, Rone, nebo je tu máma za chvíli zpátky."
"Vy dva jste se právě přemístili na moje kolena!"
"Ve tmě je to trochu složitější."
Harry viděl rozmazané obrysy Freda a George, jak seskakují s Ronovy postele. Pak zaskřípala péra a Harryho matrace se o pár palců pohnula, jak se na ni George posadil.
"Už jste se k tomu dostali?" zeptal se dychtivě.
"K té zbrani, co se o ní zmínil Sirius?" řekl Harry.
"Spíš o které mu to ukouzlo," řekl Fred, který seděl u Rona, spokojeně. "Skrze Uši jsme o ničem takovém neslyšeli, ne?"
"Co si myslíte, že to je?" řekl Harry.
"Může to být cokoliv," řekl Fred.
"Ale nic horšího než kletba Avada Kedavra to snad být nemůže, ne?" řekl Ron, "co může být horší než smrt?"
"Možná je to něco, co dokáže zabít najednou spoustu lidí," přemýšlel nahlas George.
"Možná je to nějaký obzvlášť bolestivý způsob, jak zabíjet lidi," řekl se strachem v hlase Ron.
"Na bolest má kletbu Cruciatus," řekl Harry, "nic výkonnějšího už nepotřebuje."
Nastalo ticho a Harry věděl, že ostatní, stejně jako on, přemýšlejí, jaké hrůzy by ta nová zbraň mohla napáchat.
"A kdo si myslíte, že ji teď má u sebe?" zeptal se George.
"Doufám, že někdo z našich," ozval se nervózně Ron.
"Jestli jo, tak ji pravděpodobně u sebe má Brumbál," řekl Fred.
"Ale kde?" řekl rychle Ron, "v Bradavicích?"
"To se vsaď!" řekl George. "Schoval tam přece i kámen mudrců!"
"Zbraň bude určitě větší než kámen mudrců," řekl Ron.
"Nemusí být," řekl Fred.
"To je pravda, velikost nerozhoduje," řekl George, "podívej se na Ginny."
"Co tím myslíš?" zeptal se Harry.
"Nikdy na tebe nevyčarovala jednoho z těch svých netopýřích strašáků?"
"Psst!" řekl Fred a zvedl se z postele, "poslouchejte!"
Všichni ztichli. Po schodech stoupaly kroky.
"Máma," řekl George a téměř okamžitě se ozvalo hlasité prásk a Harry cítil, jak se zátěž z jeho matrace ztratila. O pár sekund později zavrzala podlaha přede dveřmi; paní Weasleyová evidentně poslouchala, jestli vevnitř někdo nemluví.
Hedvika a Papušík žalostně zahoukali. Podlaha znovu zavrzala a pak slyšeli, jak jde nahoru zkontrolovat Freda a George.
"Ona nám vůbec nevěří, víš," komentoval to Ron lítostivě.
Harry si byl jist, že nedokáže usnout; tenhle večer byl tak napěchovaný událostmi, o kterých mohl přemýšlet, že čekal, že bude několik hodin bdít a všechno to pořád dokola přebírat. Chtěl ještě mluvit s Ronem, ale paní Weasleyová zase vrzala po schodech dolů a když zmizela, slyšel, jak jdou jiní nahoru... Vlastně to byla spousta mnohonohých příšerek, která se tiše proháněla za dveřmi ložnice a Hagrid, učitel péče o čarovné tvory, říkal:Nejsou to miláčkové, Harry? Tento rok budeme studovat zbraně... a Harry viděl, že příšerky mají místo hlav kanóny a blížily se k němu... uhnul...
Příští věc, kterou věděl byla, že leží stočen do klubíčka pod vyhřátou peřinou a místností se nese Georgovo volání.
"Máma říká, abyste vstali, v kuchyni máte snídani a pak vás chce v salóně, je tam mnohem víc dorot než předpokládala a myslí si, že taky pod pohovkou našla hnízdo mrtvých klubkobuchů."
O půl hodiny později už Ron s Harrym, kteří se rychle oblékli a nasnídali, vstupovali do salónu, dlouhé místnosti v prvním patře s vysokým stropem a olivově zelenými stěnami pokrytými špinavými tapetami. Koberec vydechoval obláčky prachu pokaždé, když na něj dopadla něčí noha a dlouhé, mechově zelené sametové závěsy bzučely jako by se v nich proháněly neviditelné včely. Kolem nich se také paní Weasleyová, Hermiona, Ginny, Fred a George seskupili; vypadali zvláštně, protože měli přes nos a ústa převázaný kus hadru. V rukách drželi velké láhve s černou tekutinou a namontovanými tryskami.
"Zakryjte si obličeje a vezměte si spreje," řekla paní Weasleyová Harrymu a Ronovi, když je spatřila a ukázala na další dvě láhve černotiny na vřetenovitých nohách. "To je dorotocid. Ještě nikdy jsem neviděla tak zamořené místo - co tu ten domácí skřet posledních deset let dělal -"
Hermionin obličej byl skoro celý zamotán do čajového ubrusu, ale i tak Harry viděl, jak na paní Weasleyovou vrhla vyčítavý pohled.
"Pišta je opravdu starý, nejspíš už nezvládne -"
"Divila by ses, co Pišta všechno zvládne, když chce, Hermiono," řekl Sirius, který právě vstoupil do místnosti a nesl krvavými skvrnami posetý pytel, který byl patrně plný mrtvých krys. "Zrovna jsem krmil Klofana," dodal, když viděl Harryho tázavý pohled. "Nechávám ho nahoře v ložnici mé matky. Každopádně... Tenhle psací stůl..."
Upustil pytel na křeslo a pak se sehnul, aby prozkoumal zamčené zásuvky stolu, který se - jak si Harry právě všiml - lehce třásl.
"No, Molly, vypadá to opravdu na bubáka," řekl Sirius a koukal skrz klíčovou dírku, "ale měli bychom nechat Pošuka, ať se na to podívá, než ho pustíme ven - jak znám svou matku, mohlo by to být i něco horšího."
"Máš pravdu, Siriusi," řekla paní Weasleyová.
Oba mluvili jemnými, zdvořilými hlasy, takže Harry si byl jist, že ani jeden z nich na včerejší noc nezapomněl.
Z haly se ozval hlasitý zvonivý třesk, následovaný kakofonickou směsí ječivých hlasů, které už včera probudila Tonková svou nehodou se stojanem na deštníky.
"Pořád jím říkám, aby nezvonili na zvonec!" řekl podrážděně Sirius a spěchal dolů. Slyšeli ho dupat po schodech, zatímco domem se nesla ozvěna vřískotu paní Blackové:
Nečestné skvrny, zatracení bastardi, zrádci krve, děti špíny..."
Harry strávil zavíráním dveří tolik času, kolik si jen troufl, protože chtěl vědět, co se dole děje. Siriusovi se evidentně podařilo zatáhnout závěsy nad portrétem své matky, protože skřeky ustaly. Slyšel, jak jde halou, pak zaklapal řetěz a potom se ozval hluboký hlas, který identifikoval jako hlas Kingsleyho Řetězáka: "Hestie mě právě propustila, má teď Moodyho plášť, říkal jsem si, že nechám zprávu Brumbálovi..."
Harry cítil v zádech pohled paní Weasleyové, neochotně dveře zavřel a připojil se k "večírku" s dorotami.
Paní Weasleyová právě konzultovala Rádce o domácích škůdcích Zlatoslava Lockharta,který měla položený na pohovce.
"Dobře - musíme být opatrní, doroty koušou a mají jedovaté zuby. Mám tu protijed, ale raději bych ho nepoužila."
Narovnala se, postavila se proti závěsům a pobídla je všechny vpřed.
"Až řeknu, musíte hned začít stříkat," řekla, "předpokládám, že na nás vyrazí, ale na těch sprejích je napsáno, že by je měly paralyzovat. Až budou znehybněné, házejte je tady do kbelíku."
Opatrně vystoupila o krok z palebné linie a zvedla sprej.
"Tak - teď!"
Harry stříkal jen pár sekund, když ze záhybů závěsu vyletěla plně vzrostlá dorota, mávajíc lesklými včelími křídly a ceníc zoubky jako jehličky; její tělo, připomínající tělo víly, bylo zakryto závojem hustých černých vlasů a všechny čtyři pěstičky byly zuřivě zaťaté. Harry jí stříkl do obličeje plnou dávku doroticidu. Znehybněla ve vzduchu a s překvapivě hlasitým žuch spadla na prochozený koberec. Harry ji zvedl a hodil ji do kbelíku.
"Frede, co to vyvádíš?" řekla ostře paní Weasleyová, "prostě na ni jednou stříkni a pak ji zahoď!"
Harry se otočil. Fred držel mezi palcem a ukazováčkem škubající se dorotu.
"Okej," souhlasil Fred a okamžitě prsknul dávku spreje dorotě přímo do obličeje, ale jakmile se paní Weasleyová otočila zpátky, se šibalským mrknutím strčil dorotu do kapsy.
"Chceme zkusit dorotí jed na našich Vyhýbacích svačinkách," prozradil George tiše Harrymu.
Harry obratně sejmul dvě Doroty, které mu mířily přímo do obličeje, přesunul se ke Georgovi a zahuhlal: "Co jsou to Vyhýbací svačinky?"
"Kolekce sladkostí, po kterých se ti udělá špatně," zašeptal George, pečlivě sleduje záda paní Weasleyové, "ne nijak opravdu špatně, ale dost na to, abys nemusel do školy, když nechceš. Vyvíjeli jsme je s Fredem celé léto. Jsou zabalené v barevných papírcích, podle kterých je rozeznáš - když sníš oranžovou polovinu Blinkací pastilky, pozvracíš se. Hned jak tě pošlou ze třídy na ošetřovnu, spolkneš fialovou půlku -"
"- a ta tě dá zase dohromady, takže můžeš podle svého využít volnou hodinu, která by jinak byla zaplněna naprosto příšernou nudou. To taky dáváme do reklamních letáčků," šeptal Fred, který se také dostal ze zorného pole paní Weasleyové a sbíral do kapsy několik Dorot z podlahy. "Ale chce to ještě trochu zapracovat. Zatím se pokusným objektům nedaří přestat zvracet na dostatečně dlouhou chvíli, aby mohli spolknout fialovou půlku."
"Pokusné objekty?"
"My," řekl Fred, "střídáme se. George si vzal Omdlévací řezy - oba jsme zkoušeli nugátky Krvavý nos -"
"Máma si myslela, že mezi sebou bojujeme," řekl George.
"Takže pořád uvažujete o krámku se šprýmovnými předměty?" zamumlal Harry, předstíraje, že upravuje trysku na svém spreji.
"No, ještě jsme nesehnali prostory," přiznal Fred a ještě ztišil hlas, protože paní Weasleyová si právě otírala kapesníkem obočí, "takže zatím máme jen zásilkový obchod. Minulý týden jsme dali inzeráty do Denního věštce."
"Dlužíme ti díky, kamaráde," řekl George, "ale neboj... Máma se nic nedozví. Už Denního věštce nečte, protože jsou tam lži o Brumbálovi."
Harry se zakřenil. Vnutil Weasleyovic dvojčatům tisícigaleonovou výhru, kterou získal v turnaji tří kouzelnických škol, aby jim s jejich krámkem pomohl, ale byl rád, že se to paní Weasleyová nedozvěděla. Nebyla toho názoru, že mít krámek se šprýmovnými předměty je tou správnou kariérou pro její syny.
Oddorotovávání závěsů zabralo skoro celé dopoledne. Už bylo po poledni, když si paní Weasleyová sundala ochranný šátek, zabořila se do rozpadajícího se křesla a hned zase s výkřikem vyskočila, neboť si sedla na pytel mrtvých krys. V závěsech už to nebzučelo; visely zplihlé a zvlhlé od spreje. V kbelících na zemi ležely omráčené doroty a vedle mísa jejich černých vajíček, které Křivonožka očichával a po nichž Fred s Georgem vrhali chtivé pohledy.
"Myslím, že do tohohle se dáme až po obědě," ukázala paní Weasleyová na zaprášené prosklené skříně, stojící po stranách vedle krbové římsy. Byla v nich uložená spousta podivných věcí: sbírka rezavějících dýk, drápy, hadí kůže, několik zčernalých stříbrných krabiček s vytepanými nápisy v řečích, které Harry neznal a, coby nejošklivější kousek, zdobená křišťálová láhev s velkým opálem namísto zátky, plná - a tím si byl Harry poměrně jistý - krve.
Zezdola se opět ozval zvon. Všichni se podívali na paní Weasleyovou.
"Zůstaňte tady," řekla pevně a popadla pytel s krysami, zatímco v hale se rozezněl ječák paní Blackové, "přinesu nějaké sendviče."
Odešla a opatrně za sebou zavřela. Všichni se jako jeden muž vrhli k oknu, odkud viděli na venkovní práh. Spatřili vršek nečesané nazrzlé hlavy a hromádku pečlivě vybalancovaných kotlíků.
"Mundungus!" řekla Hermiona, "na co si přinesl všechny ty kotlíky?"
"Zřejmě si je potřebuje někde nechat, než je prodá," řekl Harry, "to bylo přece to, co dělal tu noc, kdy mě měl sledovat. Kupoval někde nějaké kotlíky."
"No jo, máš pravdu," souhlasil Fred, když se dveře otevřely; Mundungus strčil kotle dovnitř a ztratil se jim ze zorného pole. "No nazdar, to se mámě nebude líbit..."
Přešli s Georgem ke dveřím a pozorně poslouchali. Paní Blacková už byla zase zticha.
"Mundungus mluví se Siriusem a Kingsleym," zamumlal Fred, zamračený soustředěním, "moc ho neslyším... Myslíš, že bychom mohli risknout Uši?"
"Možná by to stálo za to," řekl George, "mohl bych se vyplížit nahoru a přinést -&quo