"Tady ne, chlapče," přerušil ho Moody, "počkej, až budeme uvnitř!"
Sebral Harrymu papírek a zapálil ho hůlkou. Zpráva se zkroutila a popel odletěl na zem. Harry se rozhlížel po okolních domech - stáli před číslem 11; podíval se vlevo a viděl číslo 10; ovšem napravo byla třináctka.
"Ale kde je - ?"
"Mysli na to, co sis právě zapamatoval," řekl tiše Lupin.
Harry přemýšlel a ještě než došel k té části o čísle dvanáct, mezi jedenáctkou a třináctkou se najednou objevily staré dveře, následovány špinavými zdmi a slepými okny. Vypadalo to, jako by se tu ocitl nafukovací dům a odstrčil všechny ostatní stranou. Harry na to nevěřícně zíral. Hudba z čísla jedenáct pokračovala. Mudlové vevnitř si evidentně ničeho nevšimli.
"Tak pojď, honem," pobídl ho Moody a šťouchnul ho do zad.
Harry vyšel po prošlapaných schodech, zíraje na právě se objevivší dveře. Byly natřené na černo, ale nátěr byl oprýskaný. Stříbrné klepadlo mělo tvar hada. Nebyla tu žádná klíčová dírka ani poštovní schránka.
Lupin vytáhl hůlku a klepl na dveře. Harry slyšel spoustu hlasitých kovových zvuků, z nichž poslední zněl jako vytahovaný řetěz. Dveře se s vrzáním otevřely.
"Honem, Harry," zašeptal Lupin, "ale nechoď vevnitř moc daleko a na nic nesahej."
Harry překročil práh, za nímž byla velmi temná hala. Cítil zatuchlinu, vlhkost a prach; dům byl cítit jako dlouho opuštěná budova. Ohlédl se přes rameno a viděl, jak ostatní přicházejí za ním, Lupin s Tonkovou nesli kufr a Hedvičinu klec. Moody stál na vrchním schodě a rozsvěcoval lampy, které předtím Zhasínačem zhasl; oranžové světlo zaplavilo náměstíčko. Pak Moody vešel dovnitř a zavřel za sebou, takže tma v hale teď byla dokonalá.
"Ještě něco -"
Zase praštil Harryho hůlkou do hlavy; Harry cítil známé stružky, stékající mu po zádech, tentokráte horké a věděl, že Moody odstranil kouzlo Disiluze.
"A teď všichni stůjte, než to tu trochu osvětlím," řekl potom Moody.
Z toho, jak všichni mluvili potichu, měl Harry podivný pocit; bylo to jako když vstoupíte do domu, kde někdo umírá. Slyšel syčení a pak dlouhou chmurnou halu s potrhanými tapetami a vyrudlým kobercem blikavě ozářily staré plynové lampy. Nad hlavou se jim třpytil starý lustr plný pavučin a na stěnách visely zčernalé portréty. Harry zaslechl, jak něco rychle peláší pod obložením stěn. Lustr i plynová lampa na stole měly tvar hada.
Pak se ozvaly rychlé kroky a z dveří na konci haly se vynořila paní Weasleyová. Zářila jako sluníčko, i když, jak si Harry všiml, byla trochu pohublá a bledší, než obvykle.
"Harry, jsem tak ráda, že tě vidím," šeptala a sevřela ho po způsobu vpravdě medvědím; potom si ho přidržela rukama a chvíli ho kriticky zkoumala. "Nevypadáš moc dobře, potřebuješ trochu vykrmit, ale obávám se, že budeš muset počkat na večeři."
Otočila se k ostatním čarodějům a zašeptala: "Zrovna přijel, setkání začíná."
Čarodějové zašuměli vzrušením a vydali se chodbou ke dveřím, kterými přišla paní Weasleyová. Harry se pustil za Lupinem, ale paní Weasleyová ho zadržela.
"Ne, Harry, setkání je jen pro členy Rádu. Ron a Hermiona jsou nahoře, můžeš tam s nimi zatím počkat a pak bude večeře. A tady v hale nemluv nahlas," dodala důrazným šepotem.
"Proč?"
"Bude lepší nic neprobudit."
"Co tím -?"
"Vysvětlím později, teď musím jít, čekají na mě na schůzi - jen ti ukážu, kde budeš spát."
Přitiskla si prst na rty a vedla ho - šla po špičkách - kolem moly prožraných závěsů, za kterými Harry tušil dveře a stojanu na deštníky, který byl evidentně vyroben z useknuté trollí nohy, na tmavé schodiště, kde byly na stěnách pověšené kovové placky s vysušenými hlavami. Bližší pohled Harrymu prozradil, že to jsou hlavy domácích skřítků. Všechny měly stejný, čenichu podobný nos.
Harry byl s každým schodem stále zmatenější. Co jen, pro všechno na světě, dělali v domě, který vypadal, jako by patřil těm nejtemnějším z temných mágů?
"Paní Weasleyová, proč -?"
"Ron a Hermiona ti všechno vysvětlí, miláčku, já opravdu musím jít," zašeptala nepřítomně paní Weasleyová a ukázala přes odpočívadlo na dveře vpravo. "Tady budeš bydlet. Až bude po schůzi, zavolám tě."
A uháněla zase po schodech dolů.
Harry přešel odpočívadlo, vzal za kliku, která měla pochopitelně tvar hadí hlavy, a otevřel dveře.
V ponuré místnosti byly dvě postele; to bylo všechno, čeho si všiml, pak se ozvalo zašveholení, zaječení a jeho zorné pole vyplnilo neuvěřitelné množství rozčepýřených vlasů. Hermiona se vrhla do jeho náruče s takovou silou, že ho málem srazila na zem, zatímco Ronova sovička Papušík vzrušeně poletovala kolem jejich hlav.
"HARRY! Rone, už je tady, Harry je tady! Neslyšeli jsme tě přijít! Oh, jak se máš? Jsi v pořádku? Zlobil ses na nás? Vsadím se, že ano, vím, že naše dopisy byly na nic - ale nemohli jsme ti nic říct, Brumbál nás donutil přísahat, že budeme držet jazyk za zuby, panebože, musíme ti toho tolik říct a ty nám taky - mozkomorové! Když jsme se to dozvěděli - a to řízení na ministerstvu - je to neslýchané, podívala jsem se na to, nemůžou tě vyloučit, existuje výjimka z výnosu o zákazu používání kouzel pro nezletilé čaroděje, pokud jde o život ohrožující situace -"
"Nech ho vydechnout, Hermiono," řekl Ron a zavřel za Harrym dveře. Vypadalo to, že poporostl o dalších pár palců a teď byl ještě vytáhlejší než dřív, i když ten dlouhý nos, rudé vlasy a pihy se nezměnily.
Zářící Hermiona pustila Harryho, ale než stačil promluvit, zasvištělo to a na jeho rameni přistálo něco velkého a bílého, co doteď sedělo na skříni.
"Hedviko!"
Sněhově bílá sova zacvakala zobákem a jemně ho štípla do ucha, zatímco Harry ji hladil po peří.
"Byla pěkně rozparáděná," řekl Ron, "málem nás uklovala k smrti, když přinesla poslední dopisy, podívej -" a ukázal Harrymu svůj ukazováček, sice už napůl zahojený, ale i tak bylo vidět, že se do něj zobák zabořil pěkně hluboko.
"Ach, ano," řekl Harry, "za to se omlouvám, ale fakt jsem chtěl ty odpovědi, takže -"
"Chtěli jsme ti je poslat, kamaráde, Hermiona byla jako na trní, pořád říkala, že určitě provedeš něco hloupého, když tam budeš muset zůstat sám, beze zpráv, ale Brumbál -"
"- vás donutil přísahat," doplnil Harry, "já vím, Hermiona už mi to řekla."
Hřejivý pocit, který ho obklopil, když spatřil své přátele, se náhle vytratil, jako by ho někdo uhasil ledovou vodou. Po takové době, kdy toužil je vidět -najedou by byl raději, kdyby ho Ron s Hermionou nechali o samotě.
Rozhostilo se napjaté ticho, během kterého Harry automaticky hladil Hedviku a na nikoho se nedíval.
"Myslel si, že je to tak nejlepší," řekla Hermiona, "myslím Brumbál."
"Jasně," odpověděl Harry a všiml si, že její ruce také nesou stopy Hedvičina zobáku a zjistil, že mu to není zas až tak moc líto.
"Nejspíš předpokládal, že u mudlů budeš v bezpečí," začal Ron.
"Jo?" zvedl Harry obočí, "a byl snad někdo z vás tohle léto napaden mozkomory?"
"No - to ne, ale - proto nechal lidi z Fénixova řádu, aby tě celou tu dobu hlídali -"
Harrym to škublo, asi jako když při chůzi po schodišti nechtěně vynecháte schod. Takže všichni věděli, že je sledován - kromě něj.
"No, ale moc to nezabralo, že?" řekl Harry a snažil se o klidný hlas, "nakonec jsem se tak nějak musel o sebe postarat sám, že?"
"Byl hrozně rozzlobený," hájila Brumbála Hermiona hlasem plným hrůzy, "viděli jsme ho. Když zjistil, že Mundungus opustil službu. Šel z něj strach."
"No, já jsem rád, že opustil službu," řekl ledově Harry, "kdyby to neudělal, nemusel bych použít magii a Brumbál by mě nechal do konce léta v Zobí ulici."
"A ty... Ty se nebojíš toho slyšení na ministerstvu?" zeptala se tiše Hermiona.
"Ne," zalhal Harry. Popošel od nich a rozhlížel se po místnosti, zatímco Hedvika mu seděla na rameni; ale neviděl nic, co by ho potěšilo. Pokoj byl tmavý a pochmurný. Jediné, co ho trochu oživovalo, byl prázdný kus plátna v ornamentálním rámu; když kolem něj Harry přecházel, zdálo se mu, že něco slyší - tichý chichot něčeho, co se rychle vzdalovalo.
"A proč měl Brumbál takový zájem na tom, abych zůstal v nevědomosti?" zeptal se Harry a pořád se snažil znít klidně. "Obtěžovali jste se ho alespoň zeptat?"
Ohlédl se zrovna včas, aby viděl, jak si ti dva vyměnili pohledy, které jasně říkaly, že se chová právě tak, jak se obávali, že se bude chovat. Jeho náladu to příliš nevylepšilo.
"Řekli jsme Brumbálovi, že ti chceme všechno prozradit," řekl Ron, "opravdu. Ale má teď hrozně moc práce, viděli jsme ho jen dvakrát a neměl moc času, jen na nás vynutil tu přísahu, že ti nenapíšeme nic důležitého, protože sovy by mohl někdo chytit."
"Mohl by mi předat informace, kdyby opravdu chtěl," konstatoval Harry, "netvrďte mi laskavě, že nezná způsob, jak mi poslat zprávu bez použití sov."
Hermiona vrhla na Rona rychlý pohled. "Taky nás to napadlo. Ale on prostě nechtěl, abyscokoli věděl."
"Možná si myslí, že mi nemůže věřit," řekl Harry a pozoroval je.
"Nebuď blázen," polekal se Ron.
"Nebo že se o sebe neumím postarat."
"Jistěže si něco takového nemyslí!" zlobila se Hermiona.
"Fajn, tak proč jsem musel zůstat u Dursleyových, zatímco vy jste tady byli přímo u zdroje?" začínal se rozohňovat Harry, "jak to, že vy můžete vědět o všem, co se děje?"
"Nemůžeme!" přerušil ho Ron, "Máma nás nenechá zúčastnit se schůzí, prý jsme moc malí -"
Než si to Harry uvědomil, začal křičet.
"TAK NEPUSTÍ VÁS NA SCHŮZE, NO TO JE HRŮZA! POŘÁD JEŠTĚ MŮŽETE BÝT TADY, NE? TADY A SPOLU! JÁ JSEM MUSEL ZŮSTAT MĚSÍC U DURSLEYŮ! A VYDRŽET VÍC, NEŽ SI VY DVA KDY DOKÁŽETE PŘEDSTAVIT A BRUMBÁL TO VÍ - KDO ZACHRÁNIL KÁMEN MUDRCŮ? KDO NÁS ZBAVIL RIDDLA? KDO VÁM ZACHRÁNIL KŮŽI PŘED MOZKOMORY?"
Každá hořká myšlenka, kterou Harry v posledním měsíci měl, se vyvalila ven; frustrace z izolace; bolest z toho, že tu všichni byli spolu bez něj; zlost na ty, co ho sledovali a nic mu neřekli - pohár trpělivosti přetekl. Hedvika se vystrašeně vrátila zpět na skříň a Papušík rozrušeně štěbetal a divoce poletoval pod stropem.
"KDO SE MUSEL MINULÝ ROK VYPOŘÁDAT S DRAKY, SFINGAMI A DALŠÍMI PODOBNÝMI VĚCMI? KDO HO VIDĚL SE VRÁTIT? KDO MU MUSEL UTÉCT? JÁ!"
Ron stál jako přimražený, s otevřenou pusou, neschopen slova, zatímco Hermiona vypadala, že se každou chvíli rozpláče.
"ALE PROČ BYCH ASI MĚL VĚDĚT, CO SE DĚJE? PROČ BY SE VŮBEC MĚL NĚKDO OBTĚŽOVAT MI SDĚLIT, O CO TADY JDE?"
"Harry, my jsme opravdu chtěli -" začala Hermiona.
"ZŘEJMĚ JSTE NECHTĚLI TAK MOC, PROTOŽE JINAK BYSTE MI POSLALI SOVU, ALE VLASTNĚ BRUMBÁL VÁS DONUTIL PŘÍSAHAT -
"Ale to on opravdu -"
"ČTYŘI TÝDNY V ZOBÍ ULICI, KDY JSEM MUSEL VYTAHOVAT KOUSKY PAPÍRU Z ODPADKÁČŮ, ABYCH MĚL VŮBEC ASPOŇ TROCHU PONĚTÍ, CO SE DĚJE -"
"My jsme chtěli -"
"PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE JSTE SE TU PĚKNĚ NASMÁLI, CO, HEZKY POHROMADĚ -"
"Ne, upřímně -"
"Harry, nám je to opravdu líto!" vykřikla zoufale Hermiona, oči plné slz. "Ale máš pravdu, Harry, byla bych stejně rozzlobená jako ty!"
Harry na ni zíral, těžce oddychuje, pak se obrátil a začal přecházet po pokoji. Hedvika temně houkala. Nastala dlouhá pauza, kterou rušilo jen vrzání podlahy pod Harryho nohama.
"Kde to vůbec jsem?" zeptal se potom.
"Ústředí Fénixova řádu," odpověděl okamžitě Ron.
"Byl byste někdo tak laskav a vysvětlil mi, co to je Fénixův řád?"
"Tajné společenství," řekla rychle Hermiona, "Brumbál je předseda, on ho taky založil. Členy jsou lidé, kteří posledně bojovali proti ty-víš-komu."
"Kdo jsou členové?" ptal se Harry dál a nechal chození po pokoji.
"Moc jich není -"
"My jsme jich potkali asi dvanáct," řekl Ron, "ale myslíme si, že jich je víc."
Harry se na ně díval.
"No, a?" vybídl je.
"Eh," řekl Ron. "No, a - co?"
"Voldemort!" houkl Harry a Ron s Hermionou se přikrčili. "Co se děje? Co chystá? Kde je? Co uděláme, abychom ho zastavili?"
"Už jsme ti to řekli, nesmíme na schůze Řádu," řekla nervózně Hermiona, "takže podrobnosti neznáme - ale máme zhruba představu," dodala rychle, když viděla výraz Harryho tváře.
"Fred a George vynalezli Prodloužitelné uši," řekl Ron, "jsou opravdu užitečné."
"Prodloužitelné -?"
"Uši, ano. Ale už jsme je museli přestat používat, protože máma na to přišla a začala strašně vyvádět. Fred a George je museli všechny schovat. Ale ledacos jsme s jejich pomocí zjistili, než na nás máma kápla. Víme, že řád sleduje Smrtijedy, aby měli přehled -"
"Někteří z nich nabírají nové členy pro řád -"
"A někteří něco hlídají," dodal Ron, "vždycky mluvili o strážní službě."
"Ta hlídaná věc jsem nemohl být já, že ne?" zeptal se Harry sarkasticky.
"No, vidíš," řekl Ron, kterému to právě evidentně došlo.
Harry zafuněl, znovu obešel pokoj a podíval se na Rona a Hermionu. "Takže co jste vy dva celou dobu dělali, když nesmíte na schůze? Říkali jste, že máte práci."
"To jsme opravdu měli," řekla Hermiona, "čistili jsme tenhle dům, byl prázdný celé věky a bylo to tu znát. Poda