Brumbálův náhlý odchod Harryho dokonale překvapil. Zůstal sedět v řetězovém křesle a bojoval s pocity šoku a úlevy. Členové Wizengamotu se jeden po druhém zvedali, mluvili, sbírali si papíry a balili si věci. Harry se postavil. Vypadalo to, že mu nikdo nevěnuje ani

Harry zalapal po dechu; nemohl si pomoci. Sklepení, ve kterém byl, mu bylo až moc povědomé. Nejen že ho už viděl - už tu i 

Harry se druhý den vzbudil v půl šesté a to tak náhle, jako kdyby mu někdo zařval do ucha. Chvíli nehybně ležel, zatímco vyhlídka na disciplinární řízení zaplňovala každičkou buňku v jeho mozku a potom, když už to nešlo snést, vyskočil z postele a nasadil si brýle.

Paní Weasleyová je následovala po schodech a vypadala zachmuřeně.

"Tvoje -?"

 "Co je to ten Fénixův - ?" začal Harry.

 Právě mě napadli mozkomorové a možná budu vyloučen z Bradavic. Chci vědět, co se děje, a chci odtud pryč.

"Co?" zeptal se Harry inteligentně.