MASON JE PŘINESL.
Přišel za mnou hned druhý den před vyučováním, s krabicí knih.
"Mám je." Prohlásil. "Honem si je odnes, než budeš mít průšvih, že se mnou mluvíš."
Podal mi je a já zavrčela. Ta krabice byla těžká. "To ti dal Christian?"
"Jo. Zvládl jsem s ním promluvit, aniž by si toho někdo všiml. Tak nějak už v tom umí chodit, všimla sis toho někdy?"
"Jo všimla." Odměnila jsem Masona úsměvem. "Díky. Moc to pro mě znamená."
Odvlekla jsem tu kořist do svého pokoje a plně jsem si u toho uvědomovala, jak divně asi musí působit, když někdo, kdo nenávidí učení tak jako já, se hodlá zahrabat do zaprášených krámů ze čtrnáctého století. Když jsem otevřela první knihu, došlo mi, že tohle musí být kopie z kopie z další kopie, protože tak stará věc by se nejspíš už dávno rozpadla.
Jak jsem tak probírala knihy, objevila jsem, že spadají do tří kategorií: knihy, co napsali lidé po Vladimírově smrti, knihy, co byly napsány, když ještě žil, a jeden deník, který napsal osobně. Co to Mason povídal o primárních a sekundárních zdrojích? Ty poslední dvě skupiny knih byly právě těmi zdroji, které jsem potřebovala.
Ať už ty knihy znovu vytiskl kdokoli, pozměnil styl natolik, že jsem nemusela číst ve staroangličtině. Ani v ruštině. Svatý Vladimír žil ve staré zemi.
Dnes jsem uzdravil matku Savy, která trpěla vleklými ostrými bolestmi břicha. Její nemoc jit odešla, ale Bůh mi nedovolil vykonat takovou věc lehce. Jsem slabý a malátný a do hlavy se mi vlévá šílenství. Každý den děkuji Bohu za stínem políbenou Annu, bez níž bych jistě nebyl schopen vytrvat.
Zase Anna. A "stínem políbená". Kromě jiných věcí se
i o ní zmiňoval často. Jinak psal většinou jen dlouhá kázání, podobná, jaká jsem slýchala v kostele. Supernuda. Místy ale kniha byla jako opravdový deník, ve kterém se zrekapitulovalo, co Vladimír každý den dělal. A pokud to nebyly jen kecy, pořád někoho uzdravoval. Nemocné. Zraněné. Dokonce i rostliny. Vzkřísil poničené obilí, když lidé hladověli. Někdy nechával jen tak rozkvést kytky.
Četla jsem dál a došlo mi, jak bylo dobře, že ten starý Vlad měl u sebe Annu, protože byl slušně pomatený. Čím víc používal svoje schopnosti, tím to bylo horší. Bezdůvodně propadal vzteku a smutku. Sváděl to na démony a podobné kraviny, ale bylo jasné, že trpěl depresemi. Jednou, jak přiznal ve svém deníku, se dokonce pokusil o sebevraždu. Anna ho zastavila.
Listovala jsem knihou, kterou napsal někdo, kdo Vladimír znal, a četla:
A mnoho lidí shledávalo schopnosti, které požehnaný Vladimír předváděl na jiných, zázračnými. Přicházeli k němu Morojové i dhampýři a naslouchali jeho slovům, šťastní, že mohou být s ním. Někteří říkají, že se jej dotklo šílenství, a ne duch, ale většina jej obdivuje a udělala by cokoli, oč by je požádal. Takto Bůh označuje své oblíbence. A jsou-li takové chvíle následovány halucinacemi a zoufalstvím, je to jen malá oběť za vše dobré, co lidem prokazuje, a jak je vede.