Stefan seděl u Gilbertů v obývacím pokoji a vyjadřoval zdvořilý souhlas se vším, co teta Judith řekla. Teta byla nesvá z toho, že tam je - na to člověk ani nepotřeboval umět číst myšlenky, aby to poznal. Ale snažila se, a tak se Stefan snažil také. Chtěl, aby byla Elena šťastná.

Elena. I ve chvílích, kdy se na ni nedíval, vnímal její přítomnost intenzivněji, než cokoli jiného

Ale on musí k doktorovi. Vždyť vypadá na umření!" přela se Bonnie.

"To nejde. Teď ti to nemůžu vysvětlovat. Prostě ho odvezeme domů, dobře? Je promočený a mrzne tu. Pak si o tom můžeme promluvit."

Dostat Stefana přes les dalo dost práce, aby na chvíli nepřemýšleli vůbec o ničem jiném. Zůstával v bezvědomí, a když ho konečně položili na zadní

Bonnie zůstala zírat. "Nevzpomínám si na nic o mostu. Neměla jsem pocit, že je to most."

"Ale sama jsi to řekla, na konci. Myslela jsem, že si pamatuješ..." Eleně odumřela slova na rtech. "Tuhle část si nepamatuješ," řekla nevýrazně. A nebyla to otázka.

"Pamatuju si, že jsem byla sama na nějakém tmavém a studeném místě

Nad opuštěným hřbitovem se vznášelo nepřirozené šero. Sníh Eleně oslepoval oči a vítr se zakusoval do těla, jako by vkročila do proudící ledové vody. Přesto se však tvrdohlavě odmítala obrátit k modernímu hřbitovu a silnici za ním. Pokud dokázala odhadnout, Wickery Bridge byl přímo před ní. Zamířila k němu.

Policie našla Stefanovo opuštěné auto vedle Old Creek Road. To znamená,

Studený vítr Eleně rozevlál vlasy kolem obličeje a rval její lehký svetřík. Dubové listy vířily mezi řadami žulových náhrobků a stromy se zuřivě srážely větvemi. Elena měla studené ruce, chladem necítila tváře ani rty, ale stála proti vyjícímu větru zpříma a znovu zakřičela:

"Damone!"

Tohle počasí byla demonstrace jeho