Harryho poslední měsíc u Dursleyových nebyl nijak příjemný. Jistě, Dudley teď z něho měl takový strach, že s ním nikdy nezůstal v jedné místnosti, a teta Petunie ani strýc Vernon ho nezavírali do přístěnku, nenutili ho do žádné práce ani na něj nekřičeli - po pravdě, nepromluvili na něj jediné slovo. Napůl zděšení a napůl rozzuření se k

Příštího dne ráno se Harry probudil časně. I když věděl, že venku už je světlo, zůstal ještě ležet se zavřenýma očima.

"Byl to jen sen," ujištoval sám sebe. "Zdálo se mi, že z nebe spadl obr Hagrid a oznámil mi, že půjdu do čarodějné školy. Až otevřu oči, budu zas u sebe v přístěnku."

BUM! Někdo znovu zabouchal na dveře. Dudley sebou trhl a probudil se.

"Kde je to dělo?" zeptal se hloupě.

Za jejich zády se ozvala hlasitá rána a do místnosti klusem dorazil strýc Vernon. V rukou držel pušku - teď už věděli, co bylo v tom dlouhém,

Útěk brazilského hroznýše Harrymu vynesl vůbec nejdelší trest. Když konečně zase směl ven z přístěnku, letní prázdniny už začaly a Dudley mezitím stačil zničit svou novou kameru, letadlo s dálkovým ovládáním mu spadlo na zem a rozbilo se, a když si poprvé vyjel na závodním kole, porazil starou paní Figgovou, která o berlích přecházela Zobí

Ode dne, kdy se Dursleyovi probudili a našli na prahu přede dveřmi svého synovce, uplynulo bezmála deset let, Zobí ulice se však skoro vůbec nezměnila. Paprsky vycházejícího slunce ozářily tytéž upravené předzahrádky a na domovních dveřích u Dursleyových se v nich zaleskla mosazná číslice čtyři; pak pronikly i do obývacího pokoje, kde to

Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání. Byli opravdu poslední, od koho byste čekali, že se zaplete do něčeho podivného nebo záhadného, poněvadž takové nesmysly zkrátka a dobře neuznávali.

Pan Dursley byl ředitelem