Skončili jsme zase na pláži a bezcílně se potulovali. Jacob byl ještě celý hrdý na to, jak zorganizoval můj únik.

"Myslíš, že tě přijdou hledat?" zeptal se s nadějí v hlase.

"Ne." Tím jsem si byla jistá. "Budou se ale na mě dneska večer hodně zlobit."

Zvedl kamínek a mrštil jím do vln. "Tak se nevracej,"

Rosalie váhavě stála ve dveřích, v úchvatném obličeji nejistý výraz.

"Samozřejmě," odpověděla jsem a hlas mi překvapením o oktávu povyskočil. "Pojď dál."

Posadila jsem se a posunula se na konec pohovky, abych jí udělala místo. Žaludek se mi nervózně svíral, když se jediná Cullenová, která mě neměla ráda, mlčky pohnula a přišla

Cestou domů jsem se moc nesoustředila na silnici, která se mokře leskla ve slunci. Myslela jsem na tu záplavu informací, které jsem od Jacoba slyšela, a snažila jsem se udělat si v nich pořádek, přinutit je, aby mi dávaly smysl. Ale i když jsem toho měla plnou hlavu, cítila jsem se bezstarostnější. Viděla jsem Jacoba usmívat se, vyříkali jsme si všechna ta tajemství...

Měla jsem špatný týden.

Věděla jsem, že se v podstatě nic nezměnilo. Dobře, takže Victoria to nevzdala, ale o opaku jsem si stejně mohla nechat leda tak zdát. Tím, že se tu znovu objevila, se mi jenom potvrdilo to, co jsem už věděla. Žádný nový důvod k panice.

Teoreticky. Nepanikařit, to se snadněji řekne, než udělá.

Konec školy byl

"Jsi v pořádku, Jaku? Charlie říkal, že máš těžké období... Nijak se to nelepší?"

Jeho teplá ruka se ovinula kolem mojí. "Není to tak zlé," řekl, ale do očí se mi nepodíval.

Šel pomalu zpátky k lavičce z naplaveného kmene, díval se na duhově zbarvené oblázky a táhl mě vedle sebe. Posadila jsem se zpátky na náš strom, ale on

Slunce bylo pohřbené tak hluboko v mracích, že nebylo vůbec poznat, jestli už vyšlo. Po tom dlouhém letu - letěli jsme na západ a slunce jsme měli pořád před sebou, takže se zdálo, že se na obloze nehýbá - to bylo obzvlášť matoucí; čas mi připadal podivně proměnlivý. Zaskočilo mě, když les najednou ustoupil prvním domům a dal tak najevo, že jsme skoro doma.

"Celou

Když jsem šla po hodině španělštiny do jídelny, cítila jsem zvláštní rozjařenost, a nebylo to jenom z toho, že jsem se držela za ruku s nejdokonalejším člověkem na planetě, ačkoliv to k tomu určitě přispělo.

Možná to bylo vědomím, že jsem si odkroutila trest a že jsem znovu na svobodě.

Nebo to konkrétně se mnou nemělo vůbec nic společného. Možná