EPILOG – SMLOUVA

Téměř všechno se vrátilo k normálu – tomu dobrému normálu před Edwardovým odchodem – v kratším čase, než bych věřila, že bude možné. V nemocnici přivítali Carlislea zpátky s otevřenou náručí a ani se nenamáhali skrývat svou radost, že se Esme život

24. HLASOVÁNÍ

Neměl radost, to bylo z jeho tváře jasně patrné. Ale bez dalšího dohadování mě vzal do náruče a zlehka vyskočil z okna. Přistál s minimálním nárazem, jako kočka. Bylo to trochu výš, než jsem si představovala.

23. PRAVDA

Měla jsem pocit, že jsem spala hrozně dlouho – tělo jsem měla ztuhlé, jako kdybych se za celou tu dobu ani jednou nepohnula. Mysl jsem měla omámenou a pomalou; v hlavě mi závratně vířily podivné, barevné sny – sny a noční můry. Byly tak živé.

22. LET

Demetri nás nechal ve vesele honosné recepční místnosti, kde žena jménem Gianna stále zaujímala své místo za nablýskaným pultem. Ze skrytých reproduktorů cinkala radostná, neškodná hudba.

"Neodcházejte, dokud se nesetmí,"

21. ROZSUDEK

Stáli jsme v jasně osvětlené, ničím pozoruhodné hale. Zdi byly špinavě bílé, na podlaze koberec v průmyslově šedé. Po stropě byla rovnoměrně rozmístěná obyčejná čtverhranná fluorescenční světla. Bylo tu tepleji, za což jsem byla vděčná. Tato hala mi připadala

20. VOLTERRA

Začaly jsme prudce stoupat do kopce. Silnice byla čím dál ucpanější. Jak jsme se dostaly výš, auta začínala být tak blízko u sebe, že mezi nimi Alice nedokázala bezpečně kličkovat. Zpomalily jsme a plížily se za malým hnědým peugeotem.

19. ZÁVOD

Nasedly jsme do letadla pár vteřin před odletem a pak začalo skutečné mučení. Letadlo líně sedělo na rozjezdové dráze, zatímco letušky se procházely – tak zvolna – uličkou a poplácávaly tašky v úložných prostorách nad hlavami cestujících, aby se ujistily

18. POHŘEB

Spěchala jsem dolů po schodech a rozrazila dveře dokořán.

Samozřejmě to byl Jacob. I když Alice neviděla, nebyla hloupá.

Jacob stál asi šest kroků ode dveří, nos nakrčený

17. NÁVŠTĚVA

Nepřirozeně klidná a bílá, s velkýma černýma očima upřenýma do mého obličeje, čekala moje návštěva zcela bez pohnutí uprostřed chodby, krásná nad všechno pomyšlení.

Na vteřinu se mi roztřásla kolena a málem jsem upa

16. PARIS

V tu chvíli jsem hlavou narazila na hladinu.

Jak dezorientující. Byla jsem si jistá, že se potápím.

Proud mě nechtěl pustit. Narážel mě na další skály; ostře, rytmicky mě bily