Kajii-cullen | 36. Jediný, koho se kdy bál

 "Není pryč!" zaječel Harry.

Nevěřil tomu; nemohl tomu uvěřit; snažil se Lupinovi vytrhnout vší silou, kterou ještě měl. Lupin to nechápal; za tím závěsem byli lidé; Harry je tam předtím slyšel šeptat. Sirius byl jen skrytý za tím závěsem.

"SIRIUSI!" vyl. "SIRIUSI!"

"Nemůže se vrátit, Harry," řekl Lupin a jeho hlas byl přerývaný, jak se snažil Harryho zadržet. "Nemůže se vrátit, protože je m-"

"NENÍ – MRTVÝ!" zařval Harry. "SIRIUSI!"

Kolem byl ještě pohyb, nesmyslný spěch, poletující kouzla. Pro Harryho to byl bezvýznamný šum, odražené kletby, létající kolem ho nezajímaly, nic ho nezajímalo, jen kdyby Lupin přestal předstírat, že Sirius – který stál stopu od nich za závěsem – se co chvíli neobjeví, nepotřese tmavou hlavou a nepustí se zase do boje.

Lupin odtáhl Harryho od podstavce. Harry stále upřeně zíral na oblouk, teď už rozzlobený na Siriuse, že ho nechává čekat.

Ale jedna jeho část už si uvědomila, zatímco se snažil vytrhnout Lupinovi, že Sirius ho ještě nikdy nenechal čekat... Vždycky risknul cokoliv, aby mohl Harryho vidět, pomoci mu... Jestliže se teď neobjevoval, přestože ho Harry volal, jako by na tom visel jeho život, jediným možný vysvětlením bylo, že nemůže jít zpátky... Že je opravdu...

Brumbál zpacifikoval většinu zbývajících Smrtijedů a shromáždil je uprostřed místnosti, spoutané neviditelnými pouty; Pošuk Moody se doškrábal k Tonkové, ležící na podlaze a snažil se ji probrat; na druhé straně oblouku se ještě pořád blýskalo, jak Kingsley pokračoval v Siriusově načatém souboji s Bellatrix.

"Harry?"

Neville se pomalu sklouzl po lavicích k Harrymu. Harry už se s Lupinem nepral, ten ho však pořád preventivně držel za ruku.

"Harry... Je bi to boc líto," huhňal Neville. Nohy mu pořád tančily. "Byl ten buž – ten Sirius Black – tvůj přítel?"

Harry přikývl.              

Lupin namířil hůlkou na Nevillovy nohy a řekl: "Finite". To kouzlo zrušilo; Nevillovy nohy padly na podlahu a zůstaly ležet. Lupin byl bledý. "Pojďme –pojďme najít ostatní. Kde jsou, Neville?"

Lupin se otočil od oblouku. Vypadalo to, že každé slovo mu působí bolest.

"Jsou všichdi tab," řekl. "Roda dapadl bozek, ale byslíb, že je v pořádku –a Herbioda je v bezvědobí, ale má puls –"

Za obloukem se ozvalo hlasité bouchnutí a výkřik. Harry viděl, jak Kingsley upadl na zem a křičí bolestí; Bellatrix Lestrangeová se dala do běhu. Brumbál se otočil a mrštil po ní kouzlo, ale Bellatrix ho odrazila; byla teď už na půli cesty vzhůru.

"Harry – ne!" vykřikl Lupin, ale to už se mu Harry vytrhl.

"ZABILA SIRIUSE!" zavyl, "ZABILA HO A JÁ TEĎ ZABIJU JI!"

A už byl pryč, škrábal se po kamenných schodech; všichni na něj křičeli, ale nevnímal to. Lem Bellatrixina hábitu se ztratil za dveřmi a za chvíli byli oba v místnosti s plovoucími mozky...

Hodila dozadu přes rameno kletbu. Nádrž se zvedla do vzduchu a převrhla se. Harryho zalila páchnoucí tekutina; mozky po něm klouzaly a začaly vířit dlouhými barevnými tykadly, ale Harry křikl "Wingardium Leviosa!" a tykadla odletěla pryč. Klouzaje a čvachtaje snažil se prodrat slizem ke dveřím; přeskočil Lunu, která sténala na podlaze, minul Ginny, která se stačila zeptat "Harry – co?", Rona, který se stále ještě chichtal a Hermionu, ležící bez hnutí na podlaze. Otevřel dveře do kruhové haly a spatřil Bellatrix, jak mizí ve dveřích na druhé straně; za ní bylo vidět chodbu vedoucí k výtahům.

Dal se do běhu, ale zabouchla za sebou a stěna se roztočila a Harryho obklopily svítící modré čáry.

"Kde je východ?" zařval zoufale, když se zeď opět zastavila. "Kde je cesta ven?"

Místnost jako by čekala, až se zeptá. Dveře přímo za ním se otevřely a Harry spatřil dlouhou chodbu, osvícenou pochodněmi. Dal se opět do běhu...

Před sebou slyšel klapat výtah; vyběhl chodbou nahoru, zahnul za roh a udeřil pěstí do tlačítka, aby přivolal druhý výtah. Ten za chvíli přihrkal, mříže se otevřely a Harry vletěl dovnitř a zuřivě mačkal tlačítko s nápisem "Atrium". Dveře se zavřely a stoupal...

Vyrazil ven ještě než se mříže zcela otevřely a rozhlédl se. Bellatrix už byla skoro u telefonního výtahu na konci haly, ale když se k ní rozběhl, otočila a se zamířila. Schoval se za vodotryskem; kouzlo proletělo kolem a trefilo zlaté brány, které se rozezněly jako zvony. Nebyly slyšet žádné kroky. Přestala utíkat. Skrčil se za sochami a poslouchal.

"Jen vylez, vylez, Harry!" zavolala tím protivným šišlavým hlasem, který se odrážel od leštěné dřevěné podlahy. "Pročpak jsi za mnou přišel? Myslela jsem, že chceš pomstít mého drahého bratránka!"

"Ano!" křikl Harry a kolem něj jako by přízračný sbor opakoval: "Ano! Ano! Ano!"

"Áááách... Měl jsi ho rád, můj malý Pottere?"

V Harrym zahořela nenávist, jakou ještě nepoznal; vyletěl zeza fontány a vykřikl: "Crucio!"

Bellatrix zaječela; kouzlo ji srazilo k zemi, ale nesvíjela se a nekřičela bolestí jako Neville – hned zase vstala, i když bez dechu a už se nesmála. Harry uhnul za fontánu. Její protikouzlo trefilo hlavu pohledného zlatého čaroděje a ta odletěla dobrých dvacet stop dozadu a udělala dlouhé škrábance na dřevěné podlaze.

"Ještě jsi nikdy nepoužil neprominutelnou kletbu, viď, chlapče?" zaječela. Přestala na něj šišlat jako na dítě. "Musíš ji myslet vážně, Pottere! Musíš opravdu chtít způsobit bolest – mít z ní potěšení – jenom hněv neublíží – ukážu ti, jak se to dělá, ano? Dám ti lekci!"

Harry se snažil obejít fontánu z druhé strany, když křikla "Crucio!" a musel se zase schovat. Kletba trefila ruku kentaura, která i s lukem, který držela, odletěla a s mohutnou ranou přistála na podlaze kousek od hlavy zlatého čaroděje.

"Pottere, nemůžeš nade mnou vyhrát!" vřískla.

Slyšel, jak se přemisťuje doprava, aby mohla lépe zamířit. Schovával se za fontánou, krčil se za kentaurovýma nohama, hlavu v výšce hlavy domácího skřítka.

"Byla jsem a pořád jsem nejoddanější následovnicí Pána zla. Učila jsem se černou magii přímo od něj a znám tak silná kouzla, že ty, ty patetický malý kluku, nemůžeš nikdy doufat, že bys se mnou mohl –"

"Omráčit!" vykřikl Harry. Vynořil se za zlatým skřetem, zbožně hledícím na nyní bezhlavého čaroděje a zamířil jí na záda. Zareagovala tak rychle, že se jen tak tak stačil skrčit.

"Protego!"

Proud červeného světla, jeho vlastní omračovací kouzlo, se odrazilo zpátky k němu. Harry zajel za vodotrysk a jedno ze skřetových zlatých uší vyletělo do vzduchu.

"Dám ti šanci, Pottere!" křikla Bellatrix. "Dej mi to proroctví – pošli mi ho po podlaze – a já tě možná ušetřím!"

"Tak to mě budeš muset zabít, protože je po něm!" zařval Harry a jakmile to vypustil z úst, čelem mu projela bolest; jizva byla opět v jednom ohni a pocítil vlnu zuřivosti, která s jeho vlastním hněvem nesouvisela. "A on to ví!" dodal Harry s šíleným smíchem. "Tvůj starej známej Voldemort ví, že je po něm! To ho asi moc nepotěší, co?"

"Co? Co to má znamenat?" vřískala a v jejím hlase se poprvé objevil strach.

"Proroctví se rozbilo, když jsem pomáhal Nevillovi do schodů! Co myslíš, že ti na to řekne Voldemort?"

Jizva ho pálila... Oči mu bolestí slzely...

"LHÁŘI!" ječala, ale hrůza v jejím hlase byla dobře patrná. "TY HO MÁŠ, POTTERE, A DÁŠ MI HO! Accio proroctví! ACCIO PROROCTVÍ!"

Harry se znovu rozesmál, protože věděl, že ji to podráždí a bolest v hlavě byla tak silná, jako by se mu měla hlava za chvíli rozskočit. Zamával prázdnou rukou zpoza jednouchého skřeta a rychle ji zase schoval, když po ní poslala proud zeleného světla.

"Nic tu není!" křikl. "Nic! Rozbilo se a nikdo neslyšel, co říká, řekni to svýmu šéfovi!"

"Ne!" vřeštěla, "to není pravda, ty lžeš! PANE, SNAŽILA JSEM SE, SNAŽILA – NETRESTEJTE MĚ –"

"Šetři dechem!" volal Harry, oči pevně zavřené bolestí, která byla teď zdaleka nejhorší. "Odsud tě neuslyší!"

"Že ne, Pottere?" řekl vysoký ledový hlas.

Harry otevřel oči.

Vysoký, hubený, v černé kápi, bílá vyzáblá hadí tvář, upřeně zírající červené oči s úzkými ještěřími zorničkám... Lord Voldemort se objevil uprostřed haly a hůlkou mířil přímo na Harryho, který nebyl schopen pohybu.

"Takže ty jsi rozbil mé proroctví?" zeptal se Voldemort jemně a sledoval ho bezcitnýma rudýma očima. "Ne, Bello, nelže... Vidím pravdu na dně jeho bezcenné mysli... Měsíce příprav, měsíce úsilí... A moji Smrtijedi zase nechali Harryho Pottera zkřížit mé plány..."

"Mistře, omlouvám se, nevěděla jsem to, bojovala jsem se zvěromágem Blackem!" vzlykala Bellatrix a vrhla se Voldemortovi k nohám. "Mistře, měl byste vědět –"

"Buď zticha, Bello," varoval ji Voldemort. "S tebou si to vyřídím za chvíli. Myslíš si, že jsem vstoupil na ministerstvo kouzel jen proto, abych si poslechl tvoje ufňukané výmluvy?"

"Ale Mistře – je tady – je dole –"

Voldemort tomu nevěnoval pozornost.

"Nemám ti už co říct, Pottere," pravil tiše, "otravuješ mě moc často a už moc dlouho. AVADA KEDAVRA!"

Harry ani neotevřel ústa, aby se pokusil bránit; jeho hlava byla úplně prázdná, hůlkou mířil kamsi na podlahu.

Ale bezhlavá zlatá socha čaroděje na fontáně náhle oživla a seskočila s podstavce přímo mezi Harryho a Voldemorta. Roztáhla ruce, aby Harryho ochránila a kouzlo se odrazilo od její hrudi.

"Co –?" vřískl Voldemort a rozhlížel se kolem. A pak vydechl: "Brumbál!"

Harry se otočil a srdce mu tlouklo. Brumbál stál u zlatých bran.

Voldemort pozvedl hůlku a proti Brumbálovi vyrazilo zelené světlo. Ten se jen otočil, až zavířil plášť a byl pryč. V příští chvíli se objevil za Voldemortem a mávl hůlkou k troskám fontány. Zbylé sochy oživly. Socha čarodějky vyrazila za Bellatrix, která zaječela a pokoušela se ji marně odrazit kouzly, až ji socha srazila k zemi a zalehla. Skřet a domácí skřítek odpelášili ke krbům a jednoruký kentaur se cvalem řítil na Voldemorta, který také zmizel a objevil se vedle bazénku. Bezhlavá socha odhodila Harryho stranou, zatímco Brumbál šel na Voldemorta. Kolem klusal zlatý kentaur.

"Bylo pošetilé sem dnes v noci chodit, Tome," řekl Brumbál klidně. "Bystrozorové už jsou na cestě –"

"Do té doby budu pryč a ty mrtvý!" vyplivl Voldemort. Poslal po Brumbálovi smrtící kletbu, ale minul a místo něj trefil stůl bezpečnostní služby, který okamžitě vzplál.

Brumbál švihl hůlkou; síla kouzla, která z něj vyrazila byla taková, že Harry, ačkoliv ho chránil jeho zlatý strážce, cítil, jak se mu ježí vlasy. Voldemort musel rychle vykouzlit třpytivý stříbrný štít. Kouzlo neudělalo na štítě žádné viditelné škody, jen se ozval hluboký zvuk jako z gongu – podivně mrazivý zvuk.

"Ty mě nechceš zabít, Brumbále?" volal Voldemort a zúžené červené oči vykukovaly přes horní okraj štítu. "Nad takovou brutalitu jsi povznesen?"

"Oba víme, že jsou i další způsoby jak zničit člověka, Tome," řekl Brumbál klidně a postupoval proti Voldemortovi, jako by se ničeho na světě nebál, jako by se nestalo nic, co by jeho pochod halou mohlo zastavit. "Přiznávám, že jen tak tě připravit o život by mě neuspokojilo –"

"Není nic horšího než smrt, Brumbále!" zavrčel Voldemort.

"Špatná domněnka," řekl Brumbál a stále se blížil k Voldemortovi a mluvil tak lehce, jako by to spolu probírali u piva. Harry byl vyděšený, když ho viděl tak jít, bez obrany, bez štítu; chtěl ho varovat, vykřiknout, ale bezhlavá socha ho pevně tiskla na zeď a mařila všechny jeho pokusy se odsud dostat. "Ovšem tvá neschopnost pochopit, že jsou i horší věci než smrt byla vždycky tvou největší slabostí –"

Zpoza stříbrného štítu vyletěl další proud zeleného světla. Tentokrát to byl jednoruký kentaur, který se vrhl před Brumbála, schytal kouzlo a rozprskl se na kousky, ale než střepy dopadly na podlahu, Brumbál se napřáhl a mávl hůlkou jako bičem. Ze špičky vyletěl tenký ohnivý provazec; ovinul se kolem Voldemorta i jeho štítu. Na chvíli se zdálo, že Brumbál zvítězil, ale pak se oheň proměnil v hada, který Voldemorta pustil a se zuřivým sykotem se obrátil proti Brumbálovi.

Voldemort zmizel; had se napřímil, připraven zaútočit...

Ze vzduchu nad Brumbálem vyšlehly plameny, jak se Voldemort objevil na fontáně, na podstavci, kde ještě před nedávném stálo pět soch.

"Pozor!" vykřikl Harry.

Ale v tutéž chvíli vyletěl proti Brumbálovi další proud zeleného světla a had zaútočil...

Před Brumbála se snesl Fawkes, otevřel zobák a zelený proud spolkl; pak explodoval a spadl na podlahu, malý, vrásčitý a bez křídel. Zároveň Brumbál mávl hůlkou jedním dlouhým, plynulým pohybem – had, který do něj už už zasekl své jedové zuby vyletěl vysoko do vzduchu a rozplynul se v obláček tmavého kouře; a voda z bazénku se zvedla a obklopila Voldemorta jako kokon z roztaveného skla.

Pár vteřin bylo Voldemorta vidět jen jako vlnící se černý stín bez tváře, nezřetelně se lesknoucí na podstavci, zjevně bojující s dusící vodní masou.

Pak zmizel a voda s třesknutím spadla zpět do bazénku, vyšplíchla ven a zalila naleštěnou podlahu.

"MISTŘE!" zaječela Bellatrix.

Jistě bylo po všem, Voldemort určitě utekl; Harry se chystal vyběhnout zpoza sochy, ale Brumbál křikl: "Zůstaň kde jsi, Harry!"

V jeho hlase se poprvé objevil strach. Harry nechápal proč; hala byla v podstatě prázdná, byli tu jen oni, vzlykající Bellatrix uvězněná pod sochou čarodějky a malý fénix Fawkes, pokvikávající na podlaze...

Pak Harryho jizva vybuchla a věděl, že je mrtvý; bolest byla nepředstavitelná, nesnesitelná...

Už nebyl v hale, byl uzamčen v objetí příšery s červenýma očima, tak pevně, že nevěděl, kde končí jeho tělo a začíná tělo příšery; byli zataveni jeden do druhého, spoutáni bolestí a nebylo úniku...

A když příšera promluvila, mluvila Harryho ústy, i ve své agónii cítil, jak se mu pohybují čelisti:

"Teď mě zabij, Brumbále..."

Harry oslepl, umíral, každá jeho část volala po osvobození, cítil, jak ho příšera znovu použila...

"Jestliže smrt není nic, Brumbále, zabij toho kluka..."

Ať ta bolest skončí, toužil Harry... Nech ho, ať nás zabije... Skonči to, Brumbále... V porovnání s tímhle není smrt nic...

A zase uvidím Siriuse...

A když se Harryho srdce naplnilo citem, pouta povolila, bolest zmizela; Harry ležel obličejem na podlaze, bez brýlí a třásl se, jako by ležel na ledě a ne na dřevě...

A halou se rozléhaly hlasy, víc hlasů, než by tu mělo být; Harry otevřel oči a viděl svoje brýle u nohou bezhlavé sochy, která ho hlídala a teď ležela nehybně na zemi. Nasadil si je, zvedl hlavu a spatřil Brumbálův zahnutý nos kousíček od toho svého.

"Jsi v pořádku, Harry?"

"Ano," řekl Harry a klepal se tak, že pomalu neudržel hlavu zvednutou. "Jo, jsem – kde je Voldemort, kde – kdo jsou ti – co –"

Atrium bylo plné lidí; v podlaze se odrážely zelené plameny z oživlých krbů u stěny, ze kterých teď dovnitř proudily davy čarodějů a čarodějek. Brumbál postavil Harryho na nohy a ten spatřil, jak malé zlaté sochy domácího skřítka a skřeta vedou halou zjevně šokovaného Korneliuse Popletala.

"Byl tady!" volal muž s culíkem, oblečený do šarlatového hábitu a ukazoval na hromádku zlatých trosek na druhé straně haly, kde ještě před chvílí ležela Bellatrix. "Viděl jsem ho, pane Popletale, přísahám, že to byl vy-víte-kdo, sebral nějakou ženu a přemístili se!"

"Já vím, Williamsone, já vím, také jsem ho viděl," brebentil Popletal, který měl na sobě pyžamo a přes něj plášť a funěl, jako by právě uběhl několik mil. "U Merlinovy brady – tady – tady! Na ministerstvu kouzel! Nebesa – to není možné – jak se to mohlo –?"

"Jestliže se vypravíte dolů do Oddělení záhad, Korneliusi," řekl Brumbál, evidentně spokojený, že Harry je v pořádku a šel ministrovi naproti, takže několik nově příchozích si teprve teď všimlo, že je tady (někteří zvedli hůlky; někteří byli jen ohromeni; sochy skřítka a skřeta zatleskaly a Popletal nadskočil tak, že jeho opantoflované nohy byly chvíly ve vzduchu) "– v Komoře smrti najdete několik uprchlých Smrtijedů, spoutaných protipřemisťovacím zaklínadlem a očekávajících vaše rozhodnutí, co s nimi uděláte."

"Brumbále!" zasípal Popletal bez sebe úžasem. "Vy – tady –"

Divoce se rozhlédl po bystrozorech, které si přivedl a bylo jasné, že není daleko od toho zařvat: "Chopte se ho!"

"Korneliusi, jsem připraven opět bojovat s vašimi muži – a opět vyhrát!" zaburácel Brumbál. "Ale před několika minutami jste na vlastní oči viděl důkaz, že jsem vám po celý rok říkal pravdu. Lord Voldemort je zpět, celý rok jste pronásledoval špatného člověka a je čas – abyste přišel k rozumu!"

"Já – ne – ano –" mektal Popletal a rozhlížel se kolem, jako by doufal, že mu někdo poradí, co má dělat. Když se tak nestalo, řekl: "Tak dobře – Dawlishi! Williamsone! Jděte do Oddělení záhad... Brumbále, vy – vy mi musíte říci – fontána Magických bratří – co se stalo?" dodal blekotavě a rozhlížel se po podlaze, kde se povalovaly zbytky soch čaroděje, čarodějky a kentaura.

"O tom si můžeme popovídat, až pošlu Harryho zpět do Bradavic," řekl Brumbál.

"Harry – Harry Potter?"

Fudge se otočil a civěl na Harryho, který pořád ještě stál u zdi vedle rozbité sochy.

"On – tady?" koktal a valil na něj oči. "Proč – o co to tady vlastně jde?"

"Všechno vám vysvětlím," opakoval Brumbál, "až bude Harry zpátky ve škole."

Přešel od vodotrysku k místu, kde ležela hlava zlatého čaroděje. Namířil na ni hůlku a řekl: "Portus." Hlava modře zazářila a chvíli vibrovala, než zase ztichla.

"Moment, Brumbále!" ozval se Popletal, když Brumbál hlavu zvedl a nesl ji Harrymu. "Na to Přemisťovadlo nemáte povolení! Takové věci nemůžete dělat přímo před ministrem kouzel, vy – vy –"

Jeho hlas se váhavě vytratil, když si ho Brumbál autoritativně změřil přes půlkruhová skla brýlí.

"Nařídíte odvolání Dolores Umbridgové z Bradavic," řekl. "Řeknete bystrozorům, aby přestali hledat mého učitele péče o magické tvory, takže se bude moci vrátit do práce. Dám vám..." Brumbál vytáhl z kapsy hodinky s dvanácti ručičkami a chvíli se na ně díval, "...dnes v noci půl hodiny svého času, což by mělo stačit, abychom probrali důležité body dnešních událostí. Potom se budu muset vrátit do své školy. Pokud budete potřebovat další pomoc, samozřejmě neváhejte a kontaktujte mě. Dopisy adresujte řediteli Bradavické školy."

Popletalovy oči už opravdu hrozily vypadnout z důlků; ústa měl otevřená a tvář pod rozházenými šedými vlasy rudla.

"Já – vy –"

Brumbál se k němu otočil zády.

"Vezmi si to Přemisťovadlo, Harry."

Podal mu zlatou hlavu a Harry na ni položil ruku, aniž by se staral, co se teď stane nebo kam půjde.

"Za půl hodiny se uvidíme," řekl Brumbál tiše. "Jedna... Dva... Tři..."

Harry pocítil známý pocit háku zaháknutého kolem pasu. Leštěná dřevěná podlaha zmizela; atrium, Popletal i Brumbál se ztratili a letěl vpřed ve víru barev a zvuků...