29. Profesní porada

 "A proč že už nechodíš na Uzavírání?" zamračila se Hermiona.

"Už jsem ti to říkal," zamručel Harry. "Snape si myslí, že nemusím pokračovat, teď, když už umím základy."

"Takže už jsi přestal mít ty podivné sny?" zeptala se skepticky.

"To jo," řekl Harry a díval se jinam.

"Fajn, nemyslím si, že by toho Snape nechal, než si budeš jistý, že to s přehledem zvládneš!" odvětila Hermiona rozhořčeně. Harry, myslím si, že by ses měl k němu vrátit a poprosit –"

"Ne," vyštěkl Harry ostře, "Pusť to z hlavy, Hermiono, jo?"

Byl první den Velikonočních prázdnin a Hermina podle svého zvyku strávila velkou část dne psaním úkolníčků pro všechny tři. Harry a Ron ji nechali; teda bylo to jednodušší, než se s ní hádat a, v každém případě, dělala vlastně věc, která se bude hodit i jim.

Rona děsilo pomyšlení, že do zkoušek je vlastně už jen šest týdnů.

"Co tě na tom tak překvapuje?" utrousila Hermiona. Lehce poklepávala hůlkou na jednotlivá okénka na Ronově Úkolníčků a ta se zabarvovala podle jednotlivých předmětů.

"Co já vím," odvětil Ron, "tolik se toho stalo."

"Tady to máš," řekla a podávala mu hotový rozvrh, "když se jím budeš řídit, všechno zvládneš."

Ron se zasmušile zadíval na rozvrh a pak se mu rozzářily oči.

"Nechalas mi tu jeden volný večer!"

"To je famfrpálový trénink," řekla Hermiona.

Úsměv z Ronovy tváře vyprchal.

"O co ti jde?" zeptal se sklesle. "Máme asi tolik šancí že zvítězíme ve školním turnaji jako že se můj táta stane ministrem kouzel."

Hermiona neříkala nic; sledovala Harryho, jak slepě zírá do zdi zatímco se mu Křivonožka snaží podrápat ucho.

"Co se děje, Harry?"

"Cože?" vyhrkl. "Nic."

Popadla svou Terorii obranných kouzel a dělala, že něco hledá v obsahu. Křivonožka to vzdal a odplížil se pod Hermioninu židli.

"Taky jsem zahlídla Cho," utrousila. "Vypadala taky fakt bídně... to už spolu vy dva zase nemluvíte?"

"C-co – no jo," řekl Harry omluvně.

"Kvůli čemu?"

"Kvůli Mariettě," řekl Harry.

"Jo, tak dobrá, nevyčítám ti to!" zavrčel Ron od rozepsaného rozvrhu. "Jestliže to nebylo kvůli jejímu..."

Ron začal křičet něco o Mariettě Edgecombové a Harry uvítal, že jediné, co musí, je tvářit se nasupeně, přikyvovala říkat "jo" a "máš pravdu" vždycky když se Ron zhluboka nadechoval a nechával svou mysl volně plynout, přestože mu bylo mizerně z toho, co viděl v Myslánce.

Cítil, jak ho vzpomínka na to užírá. Byl si tak jistý, že jeho rodiče byli báječní lidé, takže bez problému házel za hlavy všechny Snapovy urážky na adresu svého otce. Neříkali mu snad lidé jako Hagrid a Sirius jak skvělý byl? (Jo, dobrá, všimni si, že Sirius byl jako on, hlodal tichý hlásek v Harryho hlavě... byl takový mizera, viď?) Jednou Harry zaslechl profesorku McGonagallovou, jak mluví o jeho otci a o Sirousovi jako o průšvihářích, ale popisovala je tak, že by se dnes mohli jít schovat před tím, co zkouší Weasleyovic dvojčata a Harry si nedokázal představit Freda a George jak jenom pro vlastní zábavu někoho věší hlavou dolů. Alespoň ne někoho koho... ještě tak snad Malfoye nebo někoho, kdo si to opravdu zaslouží.

Harry si zkoušel namlouvat, že si Snape možná zasloužil, co mu James udělal; ale nezeptala se Lilly "Co ti udělal?" A neodpověděl James "Snad stačí, že existuje, jestli víš, co tím myslím." Nezačal s tím snad James jednoduše jenom proto, že Sirius řekl, že se nudí? Harry si vzpomněl, jak Lupin na Grimmauldově náměstí říkal, že z něj Brumbál udělal prefekta v naději, že bude schopen Jamese a Siriuse trochu krotit...ale v Myslánce jenom seděl a nic neudělal...

Harry sám sobě připomínal, že Lilly zasáhla; jeho matka byla slušná. Jenže vzpomínka na to, jak se tvářila když křičela na Jamese, ho znepokojila stejně jako všechno ostatní; očividně Jamese nenáviděla, a Harry jednoduše nedokázal pochopit, jak je možné že se nakonec vzali. Jednou nebo dvakrát ho dokonce napadlo, jestli ji k tomu James nedonutil...

Skoro pět let byla myšlenka na jeho otce zdrojem útěchy, inspirace. Kdykoli mu někdo řekl, že je jako James, pocítil uvnitř obrovskou hrdost. A teď... teď se při myšlence na něj cítil chladně a nešťastně.

Jak míjely velikonoční prázdniny, počasí bylo stále větrnější, jasnější a teplejší, ale Harry, spolu se zbytkem pátých a sedmých ročníků, byl zapadlý uvnitř, opakoval si a coural do knihovny a zase zpátky. Harry předstíral, že jeho špatná nálada nemá jinou příčinu než blížící se zkoušky, a protože jeho spolužáci z Nebelvíru už měli sami toho učení až po krk, nikdo proti jeho omluvě nic nenamítal.

"Harry, mluvím s tebou, slyšíš mě?"

"Cože?"

Rozhlédl se. Ginny Weasleyová si přisedla k jeho stolu v knihovně, kde seděl sám. Byla neděle pozdě večer: Hermiona odešla do Nebelvírské věže opakovat si runy a Ron měl famfrpálový trénink.

"Oh, ahoj," řekl Harry a přitáhl si k sobě knížky. "Jakto, že nejsi na tréninku?"

"Už skončil," řekla Ginny, "Ron musel vzít Jacka Slopera na ošetřovnu."

"Proč?"

"No, nejsme si jistí, ale domníváme se, že se odrovnal vlastní pálkou." Těžce si povzdechla. "To je fuk... zrovna přišel balík, právě prošel Umbridgovským filtrem."

Vyndala na stůl balíček zabalený v hnědém papíru; očividně už ho někdo rozbalil a nedbale zase zabalil. Přes balík bylo červeným inkoustem načmáráno: Zkontrolováno a schváleno bradavickou nejvyšší vyšetřovatelkou.

"Jsou to velikonoční vajíčka od mamky," řekla Ginny. "Je tam jedno pro tebe...tady je."

Podala mu krásné čokoládové velikonoční vejce, ozdobené malými zlatonkami z cukrové polevy a podle obalu obsahující pytlík šumivých bzučivek. Harry se na něj chvíli díval a pak, k jeho zděšení, ucítil jak mu v hrdle roste něco jako otok.

"Jsi OK, Harry?" zeptala se Ginny tiše.

"Jo, je mi fajn," odpověděl Harry chraplavě. V krku ho bolelo. Nechápal, proč se kvůli velikonočnímu vajíčku takhle cítil.

"Poslední dobou mi připadáš opravdu sklesle," pokračovala Ginny. "Víš, jsem si jistá, kdyby sis s Cho promluvil..."

"Není to Cho, s kým bych chtěl mluvit," řekl Harry zprudka.

"Tak teda s kým," zeptala se Ginny a prohlížela si ho pozorněji.

"Já..."

Rozhlédl se, aby se ujistil, že nikdo neposlouchá. Madam Pinceová byla o několik polic dál a připravovala hromadu knížek pro zoufale vypadající Hannah Abbottovou.

"Chtěl bych mluvit se Siriusem," zamumlal. "Ale vím, že nemůžu."

Ginny ho dál zamyšleně pozorovala. Ne že by měl chuť na vajíčko, ale chtěl něco dělat, a tak svoje velikonoční vejce rozbalil, ulomil si z něj velký kus a strčil si ho do pusy.

"No," řekla Ginny pomalu a taky si vzala kousek vajíčka, "jestli opravdu chceš mluvit se Siriusem, myslím, že bych možná věděla jak na to."

"Ale prosím tě," řekl Harry zachmuřeně. "Když Umbridgová hlídá krby a čte naši poštu?"

"Víš když vyrůstáš s Fredem a Georgem," řekla Ginny zamyšleně, "začneš být tak nějak přesvědčený, že všechno je možné, pokud na to máš nervy."

Harry se na ní podíval. Možná to způsobila ta čokoláda – Lupin vždycky doporučoval nějakou sníst po srážce s mozkomory – nebo to jednoduše bylo tím, že konečně vyslovil nahlas přání, které ho pálilo celý týden, ale trochu víc naděje.

"CO SI MYSLÍTE ŽE DĚLÁTE?"

"Oh sakra," zašeptala Ginny a vyskočila na nohy. "Zapomněla jsem –

Madam Pinceová se k nim řítila, svraštělou tvář měla zkřivenou vzteky.

"Čokoláda v knihovně!" ječela. "Ven – ven – VEN!" Vytáhla hůlku a poslala Harryho knihy, batoh a lahvičku s inkoustem za nimi, takže se za nimi hnaly ven z knihovny a tloukly je po hlavě.

Skoro jako zdůraznění důležitosti nadcházejících zkoušek, krátce před koncem prázdnin se na nástěnkách v Nebelvírské věži objevila hromada brožurek, letáků a cedulek zabývajících se různými kouzelnickými povoláními, spolu s další zprávou, ve které stálo:

PORADA OHLEDNĚ POVOLÁNÍ

Všichni žáci pátého ročníku se v prvním týdnu letního

semestru dostaví na schůzku s ředitelem své koleje, aby projednali jejich budoucí zaměstnání. Termíny jednotlivých schůzek jsou uvedeny níže.

Harry se do seznamu podíval a zjistil, že je očekáván v kabinetu profesorky McGonagallové v pondělí v půl třetí, což znamenalo, že bude chybět skoro na celé jasnovidectví. On a ostatní studenti pátého ročníku strávili spoustu času o posledním prázdninovém víkendu čtením všech těch informací o zaměstnáních, které tam měli k pročtení.

"No, Léčitelství není pro mě," řekl Ron poslední prázdninový večer. Byl pohroužený do letáku s emblémem svatého Munga. "Píšou tu, že musíš mít alespoň "N" při OVCE z lektvarů, bylinkářství, přeměňování, formulí a obrany proti černé magii. Chci říct... no vážně... nechtějí tak moc, ne?"

"No, je to velmi odpovědná práce, ne?" řekla Hermiona nepřítomně.

Studovala jasně žlutooranžový leták, nadepsaný "TAKŽE SI MYSLÍTE, ŽE BYSTE RÁDI PRACOVALI S MUDLY?" "Nevypadá to, že pro styk s mudly je potřeba zvláštní kvalifikace; všechno co chtějí je NKÚ ze studia mudlů: Mnohem důležitější je vaše nadšení, trpělivost a smysl pro legraci!"

"U mého strýce bys potřebovala víc než smysl pro legraci," řekl Harry. "Spíš dobrý smysl pro to, kdy se přikrčit." Byl v polovině brožury o kouzelnickém bankovnictví. "Poslouchejte: Hledáte podnětné zaměstnání zahrnující cestování, dobrodružství a hmotné, s nebezpečím spojené bonusy? Pak zvažte pozici v Gringottově kouzelnické bance, která právě nabírá Odeklínače pro vzrušující příležitosti v zahraničí... Chtějí věštění z čísel; mohla bys to zkusit, Hermiono!"

"Mě bankovnictví moc nebere," řekla Hermiona, teď pohroužená do MÁTE NADÁNÍ K TRÉNOVÁNÍ BEZPEČNOSTNÍCH TROLLŮ?

"Hej," řekl hlas do Harryho ucha. Ohlédl se; Fred a George se k nim přidali. "Ginny se nám o tobě zmínila," řekl Fred a natáhl nohy na stůl, takže několik brožurek o práci na Ministerstvu kouzel spadlo na zem. "Říká, že potřebuješ mluvit se Siriusem."

"Co?" řekla Hermiona ostře a její ruka, zvedající "USPĚJTE V ODDĚLENÍ MAGICKÝCH NEHOD A KATASTROF" ztuhla v půli cesty.

"Jo..." řekl Harry a snažil se znít lhostejně, "jo, myslel jsem, že bych..."

"Nebuď tak hloupý," řekla Hermiona, napřímila se a dívala se na něj skoro jakoby nevěřila svým očím. "S Umbridgovou šmátrající v krbech a kontrolující všechny sovy?"

"No, domníváme se, že bychom věděli jak to obejít," řekl George, protáhl se a usmál. "Jde jednoduše o to nějak ji rozptýlit. Takže, možná jste si všimli, že jsme během velikonočních prázdnin poněkud utlumili své válečné aktivity?"

"Jaký by mělo smysl, ptali jsme se sami sebe, narušovat volný čas?" pokračoval Fred. "Vůbec žádný smysl, odpověděli jsme si. A samozřejmě, nechtěli jsme rušit studenty při učení, to je to poslední, co bychom chtěli."

A kývnul svatouškovsky na Hermionu. Ta vypadala, že jí taková přemýšlivost tak trochu vyrazila dech.

"Ale to už je samozřejmě záležitost včerejška," pokračoval hbitě Fred. "A jestli hodláme způsobit menší poprask, proč to neudělat tak, aby si Harry mohl pokecat se Siriusem?"

"Ano, ale stejně," řekla Hermiona tónem, jakoby vysvětlovala něco velmi jednoduchého někomu velmi tupému, "i když jí rozptýlíte, jak si má Harry promluvit se Siriusem?"

"Kabinet Umbridgové," řekl Harry tiše.

Přemýšlel o tom už dva týdny a nemohl přijít na žádnou alternativu. Sama Umbridgová mu řekla, že jediný nesledovaný krb je ten její.

"Jste – snad – šílení?" zeptala se Hermiona potichu.

Ron spustil leták s obchodováním s pěstovanými houbami a se zájmem sledoval konverzaci.

"Nemyslím," řekl Harry a pokrčil rameny.

"A jak se tam hodláš dostat?"

Harry byl na tuhle otázku připravený.

"Siriusův nůž," řekl.

"Pardon?"

"Předminulé vánoce mi Sirius dal nůž, který odemkne jakýkoliv zámek," řekl Harry. "Takže i kdyby začarovala dveře tak, aby na ně nefungovala Alohamora, což určitě udělala..."

"Co si o tom myslíš?" dožadovala se Hermiona odpovědi od Rona, a Harrymu to přesně připomnělo paní Weasleyovou při jeho první večeři na Grimmauldově náměstí.

"Já nevím," řekl Ron a vypadal vystrašeně, že musí říct svůj názor. "Jestli to chce Harry udělat, je to na něm, ne?"

"Mluvíš jako opravdový přítel a Weasley," řekl Fred a pořádně Rona poplácal po zádech. "Tak dobře. Zřejmě to uděláme zítra, hned po vyučování, protože by to mělo mít maximální účinek, pokud budou všichni na chodbách – Harry, spustíme to někde ve východním křídle, vytáhneme ji pryč z její kanceláře – počítám, že ti můžeme zaručit, kolik, dvacet minut?" řekl a podíval se na George.

"V pohodě," řekl George.

"O jaký druh rozptýlení jde?" zeptal se Ron.

"Uvidíš, bratříčku," řekl Fred a zase s Georgem vstali. "Teda uvidíš, pokud se budeš zítra okolo páté poflakovat v chodbě Gregory Smarmyho."

Příštího dne se Harry probudil velmi brzo a cítil téměř stejnou úzkost, jako toho rána kdy měl disciplinární slyšení na Ministerstvu kouzel. Nebyla to jenom vyhlídka na vloupání do kabinetu Umbridgové, co ho znervózňovalo, i když to bylo určitě dost hrozné; dnes byl zároveň první den, kdy bude ve Snapeově blízkosti od toho dne, co ho Snape vyhodil ze svého kabinetu.

Chvíli ležel v posteli a myslel na nadcházející den, potom tiše vstal, přešel k oknu u Nevillovy postele a díval se ven do opravdu krásného rána. Obloha byla čistě, mlhavě, duhově modrá. Přímo před sebou mohl vidět ten vysoký buk, pod kterým jeho otec kdysi mučil Snapea. Nebyl si jistý, co by mu Sirius mohl říct, aby se vysvětlilo co viděl v myslánce, ale zoufale toužil slyšet Siriusův vlastní popis toho co se stalo, dozvědět se nějaká zmírňující fakta, která by omluvila otcovo chování...

Něco upoutalo Harryho pozornost: pohyb na kraji Zakázaného lesa. Harry zamžoural do slunce a uviděl Hagrida, jak se objevil mezi stromy. Vypadalo to, že kulhá. Zatímco ho Harry pozoroval, Hagrid se dopotácel ke dveřím svého srubu a zmizel uvnitř. Harry srub několik minut pozoroval. Hagrid už se ne objevil, ale z komína ze začalo kouřit, takže Hagrid nemohl být tak zle zraněn, když si zvládnul zatopit.

Harry se obrátil od okna, šel zpátky ke kufru a začal se oblékat. S vyhlídkou na násilné vniknutí do kabinetu Umbridgové Harry nečekal, že tenhle den bude poklidný, ale nepočítal s Hermioninými skoro nepřetržitými pokusy odradit ho od toho, co měl v plánu v pět hodin udělat. Vůbec poprvé byla při hodině profesora Binnse stejně nepozorná jako Harry a Ron a nepřestávala šeptat námitky, které se Harry snažil ignorovat.

"...a jestli tě tam chytí, kromě toho že tě vyloučí si taky domyslí, že si mluvil s Čmuchalem a tentokrát tě donutí vypít Veritasérum a odpovědět jí na otázky..."

"Hermiono," řekl Ron tichým, pobouřeným hlasem, "mohla bys přestat Harrymu nadávat a poslouchat Binnse, nebo si musím dělat poznámky sám?"

"Piš si je pro změnu sám, to tě nezabije!"

Ve chvíli, kdy došli do sklepení, Harry ani Ron s Hermionou nemluvili. Ta se nedala zastrašit a využila jejich mlčení k pokračování v proudu hrozivých varování, která pronášela tichým, úporným syčením, takže Seamus promarnil celých pět minut kontrolováním, jestli nemá děravý kotlík.

Mezitím se Snape rozhodl chovat se jako by byl Harry neviditelný. Harry byl samozřejmě na tuhle taktiku dobře zvyklý, protože to byla nejoblíbenější taktika strýce Vernona, a byl rád, že nemusel snášet nic horšího. Vlastně v porovnání s narážkami a poznámkami, které musel od Snapea obvykle snášet, považoval tenhle nový přístup za zlepšení a potěšilo ho, že když byl ponechán sám se sebou, dokázal namíchat Povzbuzující lektvar docela snadno. Na konci hodiny ho trochu nalil do lahvičky, zazátkoval jí a odnesl ke Snapeovu stolu k oznámkování, s pocitem, že by mohl dostat alespoň "N".

Zrovna se otočil, když uslyšel jak se něco rozbíjí. Malfoy vyjekl smíchy. Harry se otočil. Vzorek jeho lektvaru ležel v kouscích na zemi a Snape Harryho pozoroval s výrazem škodolibého uspokojení.

"Ale ale," řekl jemně. "Dalších nula bodů, Pottere."

Harry byl příliš rozzuřený aby promluvil. Šel zpátky ke svému kotlíku, rozhodnutý naplnit další lahvičku a donutit Snapea ji oznámkovat, ale ke své hrůze zjistil, že zbytek lektvaru zmizel.

"Omlouvám se!" řekla Hermiona, s rukama přes ústa. "Opravdu se omlouvám, Harry. Myslela jsem, že už si skončil, tak jsem ho vyčistila!"

Harry se nezmohl na odpověď. Když zazvonilo, vystřelil ze sklepení bez jediného ohlédnutí, a ujistil se, že si u oběda najde místo mezi Nevillem a Seamusem, aby ho Hermiona nemohla zase začít otravovat.

Když dorazil na jasnovidectví, byl v tak špatné náladě, že úplně zapomněl na schůzku ohledně zaměstnání s profesorkou McGonagallovou, a vzpomněl si na ní teprve když se ho Ron zeptal, proč není v jejím kabinetu. Vyběhl po schodech a dorazil k ní bez dechu jen o několik minut později.

"Omlouvám se, paní profesorko," supěl když zavíral dveře. "Zapomněl jsem."

"To nic, Pottere," řekla rázně, ale když promluvila, někdo jiný v rohu popotáhnul nosem. Harry se ohlédl.

Seděla tam profesorka Umbridgová, notýsek na koleni, kolem krku nazdobený límeček a na tváři hrozivě samolibý úsměv.

"Sedněte si, Pottere," řekla profesorka McGonagallová stručně. Když shrnovala letáky, pokrývající její stůl, lehce se jí třásly ruce.

Harry se posadil zády k Umbridgové a ze všech sil se snažil předstírat, že neslyší škrábání jejího brku v jejích deskách.

"Takže, Pottere, na téhle schůzce máme probrat jakékoliv vaše nápady ohledně zaměstnání, a pomoct vám rozhodnout, jaké předměty byste měl dále studovat v šestém a sedmém ročníku," řekla profesorka McGonagallová. "Už jste přemýšlel nad tím, co byste chtěl dělat až vyjdete z Bradavic?"

"Ehm – " řekl Harry.

To škrábání brku ho rušilo.

"Ano?" vybídla ho profesorka McGonagallová.

"No, přemýšlel jsem, že bych se mohl stát bystrozorem," zamumlal Harry.

"Na to budete potřebovat nejlepší známky," řekla profesorka McGonagallová, vytáhla z pod hromady letáků na stole jeden tmavý a otevřela ho. "Požadují minimálně pět OVCE a nejhůře "Nade všechna očekávání", jak vidím. Potom se po vás bude vyžadovat abyste prošel přísnými testy osobnosti a schopností, v bystrozorském oddělení. Je to těžké zaměstnání, Pottere, berou jen ty nejlepší. Vlastně myslím, že v posledních třech letech nepřijali nikoho."

V tu chvíli si profesorka Umbridgová velice jemně odkašlala, skoro jakoby chtěla zjistit, jak moc potichu to dokáže. Profesorka McGonagallová ji ignorovala.

"Předpokládám, že chcete vědět, jaké předměty si máte napsat?" pokračovala trochu hlasitěji než předtím.

"Ano," řekl Harry. "Obranu proti černé magii, předpokládám?"

"Samozřejmě," řekla profesorka McGonagallová rázně. "Také bych doporučovala –

Profesorka Umbridgová si znovu odkašlala, tentokrát o něco hlasitěji. Profesorka McGonagallová na chvíli zavřela oči, znovu je otevřela a pokračovala jakoby se nic nestalo.

"Také bych doporučovala přeměňování, protože bystrozorové ho během své práce často potřebují. A měl byste vědět, Pottere, že do svých OVCE tříd neberu studenty, pokud nedosáhnou "Nade všechna očekávání" nebo lepší známku z NKÚ. Řekla bych, že vy jste momentálně na "Chvalitebně", takže budete muset před zkouškami tvrdě zapracovat, abyste měl šanci pokračovat. Pak budete muset dělat formule, ty se vždycky hodí, a lektvary. Ano, Pottere, lektvary," dodala s náznakem úsměvu. "Studium jedů a protijedů je pro bystrozory nezbytné. A musím vám říct, že profesor Snape absolutně odmítá brát studenty, kteří dostanou při NKÚ cokoliv jiného než Výbornou, takže –"

Profesorka Umbridgová vydala zatím nejhlasitější zakašlání.

"Můžu vám nabídnout kapky proti kašli, Dolores?" zeptala se profesorka McGonagallová odměřeně, aniž by se na Umbridgovou podívala.

"Oh, ne, mockrát vám děkuji," odpověděla Umbridgová, s tím samolibým úsměvem, který Harry tolik nenáviděl. "Jenom mě zajímalo, jestli vás mohu na chviličku přerušit, Minervo?"

"Řekla bych, že jste zjistila, že můžete," řekla profesorka McGonagallová přes těsně sevřené zuby.

"Jenom mě zajímalo, jestli je pan Potter vhodným kandidátem na bystrozora?" řekla profesorka Umbridgová sladce.

"Opravdu?" zeptala se profesorka McGonagallová zpupně. "Takže, Pottere," pokračovala jakoby ji ani nikdo nepřerušil, "jestli to berete vážně, radila bych vám, abyste se soustředil na zlepšení v přeměňování a lektvarech. Vidím, že profesor Kratiknot vás poslední dva roky známkoval mezi "Chvalitebnou" a "Nade všechna očekávání", takže vaše práce při formulích vypadá uspokojivě. Stejně jako u obrany proti černé magii, vaše známky byly všeobecně vysoké, profesor Lupin se domníval, že jste – jste si opravdu jistá, že nechcete kapky proti kašli, Dolores?"

"Oh, to není potřeba, díky, Minervo," culila se profesorka Umbridgová, která právě vydala zatím nejhlasitější zakašlání. "Jenom mě znepokojilo, že u sebe asi nemáte Harryho poslední známky z obrany proti černé magii. Jsem si jistá, že jsem k nim dodala několik poznámek."

"Myslíte tohle?" zeptala se profesorka McGonagallová s odporem, zatímco vytáhla z listů v Harryho složce list růžového pergamenu. Koukla se na něj, s lehce povytaženým obočím, a pak ho beze slova vrátila do složky.

"Ano, jak už jsem říkala, Pottere, profesor Lupin se domníval, že máte opravdu velké schopnosti pro tento předmět, a očividně na bystrozora..."

"Nerozuměla jste mým poznámkám, Minervo?" zeptala se profesorka Umbridgová medovým hlasem a úplně zapomněla zakašlat.

"Samozřejmě že jsem jim rozuměla," řekla profesorka McGonagallová, její zuby byly tak sevřené, že ta slova zazněla trochu přidušeně.

"Potom jsem ale poněkud zmatená... obávám se, že nechápu jak můžete dávat panu Potterovi falešné naděje, když..."

"Falešné naděje?" opakovala profesorka McGonagallová a stále se na Umbridgovou nedívala. "Dostal vysoké známky ve všech testech obrany proti černé magii."

"Je mi hrozně líto, že vám musím odporovat, Minervo, ale jak můžete vidět z mých poznámek, Harry má velice ubohé výsledky v mých hodinách"

"Měla jsem se vyjádřit jasněji," řekla profesorka McGonagallová a konečně se podívala Umbridgové přímo do očí. "Obdržel vysoké známky ve všech testech obrany proti černé magii sestavovaných kompetentním učitelem."

Úsměv profesorky Umbridgové zmizel stejně náhle jako když zhasne žárovka. Opřela se ve své židli, otočila list na svých deskách a začala rychle něco škrábat, její vypoulené oči se míhaly ze strany na stranu. Profesorka McGonagallová se otočila zpátky k Harrymu, nosní dírky se jí chvěly a oči jí plály.

"Nějaké otázky, Pottere?"

"Ano," řekl Harry. "Jaký druh testů osobnosti a schopností provádí Ministerstvo na těch, kteří dostanou dost OVCE?"

"No, musíte prokázat schopnost reagovat dobře pod tlakem a tak dále," řekla profesorka McGonagallová, "vytrvalost a obětavost, protože trénink bystrozorů zahrnuje další tři roky, ani nezmiňuji velice vysokou dovednost v praktické obraně. Bude to znamenat spoustu dalšího studia až vyjdete z Bradavic, takže pokud nejste připraven..."

"Také zjistíte," řekla Umbridgová, teď velice chladným hlasem, "že Ministerstvo se dívá do záznamů těch, kteří se chtějí stát bystrozory. Do jejich kriminálních záznamů."

"...pokud nejste připraven na další zkoušky až vyjdete z Bradavic, měl byste se poohlédnout po jiné..."

"Což znamená, že tenhle kluk má asi tak stejnou šanci stát se bystrozorem, jako Brumbál že se někdy vrátí do téhle školy."

"Potom má opravdu velikou šanci," řekla profesorka McGonagallová.

"Potter má kriminální záznamy," řekla Umbridgová nahlas.

"Potter byl zbaven všech obvinění," řekla profesorka McGonagallová ještě hlasitěji.

Profesorka Umbridgová se postavila. Byla tak malá, že v tom nebyl moc rozdíl, ale její samolibé chování dalo průchod obrovskému vzteku, díky kterému vypadala její široká, povislá tvář poněkud hrozivě.

"Potter nemá absolutně žádnou šanci stát se bystrozorem!"

Profesorka McGonagallová se také postavila, a v jejím případě to byl daleko působivější pohyb: úplně Umbridgovou převyšovala.

"Pottere," řekla zvučně, "Pomůžu vám stát se bystrozorem i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělám! I kdybych vás měla učit po nocích, ujistím se, že dosáhnete požadovaných výsledků!"

"Ministr kouzel Harryho Pottera nikdy nezaměstná!" řekla Umbridgová, hlas jí vzteklá stoupal.

"Až bude Potter připraven nastoupit, může už být na Ministerstvu jiný ministr!" řvala profesorka McGonagallová.

"Aha!" ječela Umbridgová, a mířila na McGonagallovou tlustým prstem. "Ano! Ano, ano, ano! Samozřejmě! To je to co chcete, že Minervo McGonagallová? Chcete aby byl Kornelius Popletal nahrazen Albusem Brumbálem! Myslíte si, že budete na mém místě, že: starší sekretářka ministra a ředitelka školy!"

"Zbláznila jste se," řekla profesorka McGonagallová dokonale pohrdavě. "Pottere, tímto je naše konzultace u konce."

Harry si hodil batoh na rameno a pospíšil si ven z místnosti, ani se neodvažoval podívat se na Umbridgovou. Slyšel jak na sebe s profesorkou McGonagallovou křičí celou cestu chodbou.

Profesorka Umbridgová stále dýchala tak těžce, jakoby právě běžela závod, když dorazila na jejich hodinu obrany proti černé magii.

"Doufám, že sis pořádně rozmyslel co uděláš, Harry," šeptala Hermiona, zatímco si otvírali knihy u kapitoly třicet tři, ‚Neodplácení a vyjednávání‘. "Umbridgová vypadá, že je už tak v dost špatné náladě..."

Umbridgová po něm neustále házela planoucím pohledem, zatímco byl skloněný nad Obrannou magickou teorií, oči nesoustředěné a přemýšlel...

Dokázal si představit reakci profesorky McGonagallové, kdyby byl chycen v kabinetu Umbridgové několik hodin po tom, co se za něj tak zaručila... nic mu nemohlo zabránit jít jednoduše zpátky do Nebelvírské věže a doufat, že někdy během příštích letních prázdnin bude mít možnost zeptat se Siriuse na tu scénu, kterou viděl v myslánce... nic, kromě toho, že při myšlence na takové jednání pocítil jakoby mu do žaludku spadlo něco hrozně těžkého... a pak tu byli Fred a George, jejichž akce na odvrácení pozornosti už byla naplánovaná, nehledě na Siriusův nůž, který ležel v jeho školním batohu spolu s neviditelným pláštěm jeho otce.

Ale pořád tu byla ta skutečnost, že jestli ho chytí...

"Brumbál se obětoval, abys ty mohl zůstat ve škole, Harry!" šeptala Hermiona a zvedla svou učebnici, aby skryla tvář před Umbridgovou. "A jestli tě dneska vyhodí, bylo to všechno k ničemu!"

Mohl zrušit ten plán a jednoduše se naučit žít se vzpomínkou na to, co jeho otec udělal letního dne před více než dvaceti lety...

A pak si vzpomněl na Siriuse v krbu v Nebelvírské věži...

Jsi svému otci podobný míň než jsem si myslel... ten risk by pro Jamese znamenal zábavu...

Ale chtěl ještě pořád být jako jeho otec?

"Harry, nedělej to, prosím nedělej to!" řekla Hermiona úzkostně když na konci hodiny zazvonilo.

Neodpověděl. Nevěděl co dělat.

Ron vypadal že je rozhodnutý neříct ani svůj názor ani radu; ani se na Harryho nepodíval, ačkoliv když Hermiona otevřela pusu aby to Harrymu dál rozmlouvala, řekl tichým hlasem, "Dej už s tím pokoj, OK? Zvládne se rozhodnout sám."

Harryho srdce bušilo hrozně rychle když opouštěl třídu. Byl v polovině chodby když zaslechl z dálky nezaměnitelné zvuky nepořádku. Nad nimi se ozývaly výkřiky a jekot; studenti kteří vycházeli ze tříd se zastavovali se strachem se dívali na strop –

Umbridgová se vyřítila ze třídy tak rychle jak jí to její krátké nohy dovolily. Vytáhla hůlku a spěchala pryč opačným směrem: bylo to teď nebo nikdy.

"Harry – prosím!" prosila Hermiona slabě.

Ale on už se rozhodl; pořádně si nasadil batoh a rozběhl se, vyhýbal se přitom studentům, kteří teď spěchali opačným směrem, aby viděli co se to ve východním křídle děje.

Harry doběhl do chodby s kabinetem Umbridgové, která byla úplně prázdná. Schoval se za velké brnění, jehož helma se skřípavě otočila aby ho pozorovala a přitom otevřel svůj batoh, popadl Siriusův nůž a natáhl si neviditelný plášť. Pak se pomalu a opatrně vyplížil zpoza brnění a prošel chodbou ke dveřím k Umbridgové.

Vložil ostří kouzelného nože do mezery mezi dveřmi a stěnou, pohnul jím jemně nahoru a dolů a vytáhl ho. Ozvalo se lehké cvaknutí a dveře se otevřely. Vešel přikrčeně do místnosti, zavřel rychle dveře a rozhlédl se.

Nic se tam nehýbalo kromě těch hrozných koťat na deskách, které visely na stěně nad zabavenými košťaty.

Harry si stáhl neviditelný plášť, došel ke krbu a hned našel co hledal: malou krabičku s třpytícím se Letaxem.

Sehnul se dolů k prázdnému ohništi, třásly se mu přitom ruce. Ještě nikdy tohle nedělal, i když věděl jak to musí fungovat. Strčil hlavu do krbu, nabral si pořádnou dávku letaxu a hodil ho na úhledně srovnaná polena pod sebou. Ta najednou explodovala do smaragdově zeleného světla.

"Číslo dvanáct, Grimmauldovo náměstí!" řekl Harry jasně a nahlas.

Byl to jeden z nejpodivnějších pocitů, jaké kdy zažil. Už s letaxem samozřejmě cestoval, ale tehdy to bylo celé jeho tělo, co se otáčelo dokola v plamenech skrz síť kouzelnických krbů po celé zemi. Tentokrát zůstala jeho kolena na chladné podlaze kabinetu a jen jeho hlava se hnala smaragdovými plameny...

A potom, stejně náhle jako to začalo, otáčení přestalo. Bylo mu trochu špatně a cítil se skoro jakoby měl kolem hlavy omotanou horkou šálu. Otevřel oči a zjistil, že se dívá z kuchyňského krbu na dlouhý, dřevěný stůl kde se nějaký muž skláněl nad kusem pergamenu.

"Siriusi?"

Muž nadskočil a rozhlédl se. Nebyl to Sirius ale Lupin.

"Harry!" řekl a vypadal pořádně šokovaně. "Co to – co se stalo, je všechno v pořádku?"

"Jo," řekl Harry. "Jenom mě zajímalo – chci říct, jenom jsem chtěl – popovídat si se Siriusem."

"Zavolám ho," řekl Lupin a vyskočil na nohy, pořád pěkně zmatený, "šel se nahoru podívat po Pištovi, vypadá to, že se zase schovává v podkroví..."

A Harry viděl Lupina jak vyběhl z kuchyně. Teď tam zůstal a neměl se na co dívat, kromě křesla a noh stolu. Zajímalo ho, proč se Sirius nikdy nezmínil jak je to nepohodlné mluvit z ohně; jeho kolena už se bolestivě ozývala, jak se jejich kontakt s tvrdou kamennou podlahou u Umbridgové prodlužoval.

Lupin se vrátil o chvíli později, se Siriusem v závěsu.

"O co jde?" řekl Sirius naléhavě, odhrnul si dlouhé tmavé vlasy z očí a kleknul si na zem před oheň, takže byl ve stejné výšce jako Harry. Lupin si taky kleknul, vypadal rozrušeně. "Jsi v pořádku? Potřebuješ pomoc?"

"Ne," řekl Harry, "nic takového... jenom jsem si chtěl promluvit... o mém tátovi.

Ti dva si vyměnili překvapené pohledy, ale Harry neměl čas cítit se hloupě nebo trapně; kolena ho bolela víc s každou další vteřinou a hádal, že od začátku poprasku uplynulo už pět minut; George mu zaručil jenom dvacet. Proto okamžitě odvyprávěl co viděl v myslánce.

Když skončil, Sirius ani Lupin chvíli nepromluvili. Pak Lupin tiše řekl, "Nerad bych, abys kvůli tomu svého otce odsuzoval, bylo mu teprve patnáct –

"Mě je taky patnáct," řekl Harry prudce.

"Podívej, Harry," řekl Sirius konejšivě, "James se Snapem se nenáviděli od první chvíle, kdy se uviděli, byla to prostě jedna z těch věcí, kterým nemůžeš rozumět, chápeš? Myslím, že James byl vším, čím chtěl být Snape – byl oblíbený, dobrý ve famfrpálu – dobrý ve všem. A Snape byl jenom ten malý divný skrček zažraný do černé magie, a James – ať už ti připadal jakkoliv – vždycky nenáviděl černou magii."

"Jo," řekl Harry, "jenže napadl Snapea bez jakéhokoliv dobrého důvodu, prostě jenom proto – jenom proto že jsi řekl že se nudíš," řekl lehce omluvným tónem.

"Nejsem na to pyšný," řekl Sirius rychle.

Lupin se podíval na Siriuse, potom řekl, "Podívej, Harry, musíš pochopit, že tvůj táta a Sirius byli ve škole nejlepší ve všem co dělali – všichni je brali jako ty nejskvělejší – a jestli se někdy nechali trochu unést..."

"Jestli jsme někdy byli arogantní malí zmetci, chceš říct," řekl Sirius.

Lupin se usmál.

"Pořád si cuchal vlasy," řekl Harry ztrápeným hlasem.

Sirius s Lupinem se zasmáli.

"Zapomněl bych, že to dělal," řekl Sirius láskyplně.

"Hrál si se zlatonkou?" zeptal se Lupin nedočkavě.

"Jo," řekl Harry a nechápavě pozoroval jak Sirius s Lupinem se smíchem vzpomínají. "No... myslím, že byl tak trochu idiot."

"Samozřejmě že byl idiot!" řekl Sirius usměvavě, "všichni jsme byli idioti! No – Náměsíčník zas tolik ne," řekl zdvořile a podíval se na Lupina.

Ale Lupin zakroutil hlavou. "Řekl jsem vám někdy, ať necháte Snapea na pokoji? Měl jsem někdy odvahu říct vám, že to přeháníte?"

"Jo, no," řekl Sirius, "někdy si nás přiměl se za sebe stydět...to něco znamenalo..."

"A," řekl Harry umíněně, toužíc říct všechno, na co myslel teď když byl tady, "pořád se díval na ty holky u jezera, doufal, že ho pozorují!"

"Oh, no, vždycky ze sebe dělal blázna kdykoliv byla Lilly nablízku," řekl Sirius a pokrčil rameny, "nedokázal se přestat předvádět kdykoli se dostal do její blízkosti."

"Jakto že si ho vzala?" zeptal se Harry zoufale. "Nesnášela ho!"

"Ne, tak to není," řekl Sirius.

"V sedmém ročníku s ním začala chodit," řekl Lupin.

"Jakmile se James trochu uklidnil," řekl Sirius.

"A přestal očarovávat lidi jenom proto, že ho to bavilo," řekl Lupin.

"I Snapea?" zeptal se Harry.

"No," řekl Lupin pomalu, "Snape byl speciální případ. Chci říct, nikdy si nenechal ujít příležitost zaklít Jamese, takže nemůžeš čekat, že to tak James nechal, ne?"

"A mojí mámě to nevadilo?"

"No ona o tom moc nevěděla, abych ti řekl pravdu," řekl Sirius. "Chci říct, James nebral Snapea sebou na rande s Lilly a nezaklínal ho před ní, víš?"

Sirius se zamračil na Harryho, který stále vypadal nepřesvědčeně.

"Jo, OK," řekl Harry ztěžka. "Jenom mě nikdy nenapadlo, že mi bude líto Snapea."

"Teď když ses o něm zmínil," řekl Lupin a mezi obočím se mu objevila malá vráska, "jak Snape reagoval, když zjistil, žes to všechno viděl?"

"Řekl mi, že mě už nikdy nehodlá učit Uzavírání," řekl Harry lhostejně, "jako by to pro mě bylo bůhvíjaké zklamá –

"CO ŽE UDĚLAL?" zařval Sirius, až Harry nadskočil a nadýchal se popela.

"Mluvíš vážně, Harry?" zeptal se rychle Lupin. "Přestal ti dávat hodiny?"

"Jo," řekl Harry, překvapený tím, co on sám považoval za přemrštěnou reakcí. "Ale to je OK, je mi to jedno, docela se mi ulevilo, abych vám řekl pra –

"Půjdu tam a něco Snapeovi řeknu!" řekl energicky, a začal vstávat, ale Lupin ho donutil si zase kleknout.

"Jestli někdo půjde za Snapem, budu to já!" řekl Lupin pevně. "Ale Harry, nejdřív ze všeho musíš jít zpátky za Snapem a říct mu, že ti v žádném případě nesmí přestat dávat hodiny – až se to dozví Brumbál!"

"To mu nemůžu říct, zabil by mě!" řekl Harry pobouřeně. "Vy jste ho neviděli když jsem se dostal ven z myslánky."

"Harry, není nic natolik důležitého jako tvoje studiu Uzavírání!" řekl Lupin přísně. "Rozumíš mi? Nic!"

"OK, OK," řekl Harry; byl úplně rozhozený, skoro naštvaný. "Já... já se pokusím mu něco říct... ale nebude to k –

Zmlknul. Zaslechl vzdálené kroky.

"Jde Pišta sem dolů?"

"Ne," řekl Sirius a ohlédl se. "Musí to být někdo u tebe."

Harrymu jakoby na chvíli přestalo bít srdce.

"Radši půjdu!" řekl rychle a vytáhl hlavu z krbu. Na chvíli to vypadalo, že se mu hlava na ramenou otáčí, potom zase klečel před krbem u Umbridgové a díval se jak smaragdové plameny blikají až úplně zhasly.

"Rychle, rychle!" slyšel sípavý hlas přímo za dveřmi. "Oh, nechala je otevřené –"

Harry popadl neviditelný plášť a natáhl si ho těsně před tím, než do kabinetu vrazil Filch. Vypadal že ho něco strašně potěšilo a jak procházel místností, horečně si pro sebe mumlal; vytáhl zásuvku ve stole Umbridgové a začal se prohrabovat papíry uvnitř.

"Schválení bičování... schválení bičování... konečně to můžu udělat... říkali si o to už roky..."

Vytáhl kus pergamenu, políbil ho, pak se rychle vybelhal ze dveří a pergamen si tisknul k hrudi.

Harry vyskočil na nohy, ujistil se že má svůj batoh a že neviditelný plášť ho zcela zakrývá, otevřel dveře a pospíšil si ven z kabinetu, za Filchem, který se belhal rychleji než jak ho Harry kdy viděl.

O jedno patro níž si řekl, že je bezpečné se zase zviditelnit. Stáhl si plášť, nacpal ho do batohu a pospíchal dál. Ze Vstupní síně bylo slyšet pohyb a hlasitý křik. Seběhl mramorové schodiště a uviděl, že se tam shromáždila skoro celá škola.

Bylo to jako té noci, kdy byla propuštěna Trelawneyová. Studenti stáli všude kolem zdí ve velkém kruhu (Harry si všimnul že někteří byli pokrytí látkou, která vypadala jako ta smradlavá šťáva z Nevillova kaktusu; učitelé a duchové tam byli také. Mezi všemi vyčnívali členové Vyšetřovacího komanda, kteří vypadali náramně spokojení sami se sebou, a Protiva, který se houpal nad hlavami a zíral dolů na Freda a George, kteří stáli uprostřed síně s nezaměnitelnými výrazy dvou lidí, kteří byli právě zahnáni do kouta.

"Tak!" řekla Umbridgová triumfálně. Harry pochopil že stojí jen několik schodů před ním a zase se dívá na svou kořist. "Takže – vy si myslíte, že je zábavné udělat ze školní chodby močál, že?"

"Pěkně zábavné, to teda jo," řekl Fred a díval se na ní bez sebemenší známky strachu.

Filch se prodral blíž k Umbridgové a skoro brečel štěstím.

"Mám tu listinu, paní ředitelko," řekl chraplavě a mával tím kusem pergamenu, který právě vytáhl z jejího stolu. "Mám tu listinu a mám připravené biče... oh, nechte mě udělat to teď..."

"Velmi dobře, Argusi," řekla. "Vy dva," pokračovala a zírala přitom na Freda a George, "teď zjistíte, jak se v mé škole zachází s provinilci."

"Víte co?" řekl Fred. "Já myslím, že nezjistíme."

Otočil se na své dvojče.

"George," řekl Fred, "myslím, že vzdělávání už máme za sebou dost."

"Jo, taky bych řekl," řekl George lehce.

"Nastal čas otestovat naše schopnosti ve skutečném světě, nemyslíš?" zeptal se Fred.

"Rozhodně," řekl George.

A než mohla Umbridgová říct jediné slovo, zvedli hůlky a společně řekli:

"Accio košťata!"

Harry zaslechl někde v dálce hlasitý rachot. Ohlédl se nalevo a právě včas sklonil hlavu. Košťata Freda a George, jedno stále ještě s těžkým řetězem a železným okem, kterým je Umbridgová připevnila k podlaze, se řítila chodbou ke svým majitelům; odbočila doleva, prosvištěla po schodech a zastavila se prudce před dvojčaty, řetěz hlasitě rachotil po dlážděné podlaze.

"Už se neuvidíme," řekl Fred profesorce Umbridgové a přehodil nohu přes své koště.

"Jo, neobtěžujte se zůstávat s námi v kontaktu," řekl George a vylezl na svoje.

Fred se rozhlédl po shromážděných studentech, po tom tichém, pozorném davu.

"Jestli někdo touží koupit si Přenosný močál, který jste si mohli prohlédnout nahoře, přijďte do čísla devadesát tři, Příčná ulice – Weasleyovic kouzelnické vtípky," řekl nahlas. "Naše nové sídlo!"

"Speciální slevy pro ty Bradavické studenty, kteří odpřísáhnou, že naše produkty použijí k tomu, aby se zbavili téhle staré ježibaby," dodal George a ukázal na Umbridgovou.

"ZASTAVTE JE!" vřískala Umbridgová, ale už bylo pozdě. Jakmile se Vyšetřovací komando pohnulo, Fred a George se odrazili od země, vyletěli patnáct stop vysoko, železné oko se nebezpečně pohupovalo. Fred se podíval přes síň na ducha, který se houpal nad davem.

"Natři jí to za nás, Protivo."

A Protiva, kterého Harry nikdy předtím neviděl přijmout rozkaz od studenta, si stáhl svůj orolničkovaný klobouk a zasalutoval, zatímco Fred s Georgem se otočili a za bouřlivého jásotu studentů dole se vyřítili přední bránou ven do nádherného západu slunce.