28. Snapeova nejhorší vzpomínka

 NA PŘÍKAZ MINISTERSTVA KOUZEL Nahrazuje Doloros Jane Umbridgová (nejvyšší vyšetřovatelka) Albuse Brumbála jako ředitele Bradavické školy Čar a Kouzel.

Výše uvedené je v souladu s Výnosem o vzdělání číslo dvacetosm. Podepsán: Kornelius Osvald Popletal, Ministr kouzel.

Toto oznámení se přes noc objevilo po celé škole, ale nebylo známo, jak to, že zřejmě celý hrad už ví, že Brumbál přemohl dva Bystrozory, nejvyššího vyšetřovatele, ministra kouzel a jeho mladého asistenta a unikl jim. Ať už Harry procházel kteroukoli částí hradu, jediným tématem hovoru byl Brumbálův únik a ačkoli některé věci byly přehnané (Harry slyšel jednu druhačku, jak tvrdí, že Popletal teď leží u svatého Munga s dýní místo hlavy) bylo překvapivé, jak přesný byl zbytek informací. Všichni věděli, například, že Harry a Marietta byli jediní studenti, kteří byli svědkem scény v Brumbálově kanceláři a protože Marietta ležela v nemocničním křídle, stal se Harry terčem neustálých žádostí o svědectví z první ruky.

"Brumbál se vrátí brzy," tvrdil přesvědčeně Ernie Macmillan na cestě z Bylinkářství, po pozorném vyslechnutí Harryho vyprávění. "Nedokázali ho dostat pryč ve druhém ročníku a teď se jim to taky nepovede. "Tlustý mnich mi řekl," ztišil spiklenecky hlas, takže se Harry, Ron a Hermiona k němu museli naklonit, aby ho slyšeli, "že se Umbridgová poté, co prohledala kvůli Brumbálovi celý hrad a pozemky, snažila vrátit zpátky do jeho pracovny. Nedostala se přes chrlič. Ředitelská pracovna se před ní uzavřela," ušklíbl se Ernie, "samozřejmě, poněkud jí to rozčílilo".

"Vsadím se, že už se viděla, jak sedí nahoře v ředitelské pracovně," poznamenala Hermiona zlomyslně, když vycházeli po kamenných schodech do vstupní haly, "a vládne tam nade všemi učiteli, ta hloupá, nafoukaná, moci chtivá stará..."

"Určitě chceš tu větu dokončit, Grangerová?"

Draco Malfoy vyklouznul zpoza dveří, následován Crabbem a Goylem. Jeho bledá, pihovatá tvář potměšile zářila.

"Obávám se, že budu muset odebrat pár bodů Nebelvíru a Mrzimoru," pronesl.

"Jenom učitelé můžou strhávat kolejím body, Malfoyi!" protestoval Ernie.

"Jo a my jsme taky prefekti, víš?" zavrčel Ron.

"Já vím, že prefekti nemůžou strhávat body, zrzku," ušklíbl se Malfoy. Crabbe a Goyle se zahihňali. "Ale členové Vyšetřovatelské jednotky..."

"Čeho?" řekla ostře Hermiona.

"Vyšetřovatelské jednotky, Grangerová," odpověděl Malfoy a ukázal na malé stříbrné "V", umístěné hned vedle jeho prefektského odznaku.

"Vybraná skupina studentů, kteří podporují ministerstvo kouzel, jmenovaná profesorkou Umbridgovou. Každopádně, členové Vyšetřovatelské jednotky mají právo odebírat body... takže, Grangerová, strhávám ti pět bodů za neslušné chování k nové ředitelce. Tobě, Macmilliane pět bodů dolů za to, žes mi odporoval. Pět za to, že tě nemám rád, Pottere. Weasley, nemáš zapnutou košili, takže to je dalších pět. A samozřejmě, na to jsem zapomněl, Grangerová, jsi mudlovská šmejdka, takže deset bodů dolů."

Ron vytáhnul hůlku, ale Hermiona ho odtáhla a šeptala: Nedělej to!

"Moudrý tah, Grangerová," vydechl Malfoy, "nový ředitel, nová doba."

"Chovej se slušně Pottere, ty taky zrzku..."

Srdečně se zasmál a odešel s Crabbem a Goylem.

"Jenom blafoval," řekl vystrašeně Ernie, "nemůže přece odečítat body... to by bylo směšné... to by úplně podkopalo systém prefektů."

Ale Harry, Ron a Hermiona se automaticky otočili k velkým přesýpacím hodinám stojícím ve výklenku u zdi, které zobrazovali body jednotlivých kolejí. Nebelvír a Mrzimor byly ráno oba ve vedení. Ale jak se na ně dívali, kameny vylétly nahoru, snižujíc tak množství ve spodní baňce. Popravdě, jediné hodiny, které vypadaly nezměněné byly ty smaragdové, Zmijozelské.

"Taky jste si všimli?" zazněl Fredův hlas.

On a George právě sešli po mramorovém schodišti a připojili se k Harrymu, Ronovi, Hermioně a Ernimu, kteří stáli před přesýpacími hodinami.

"Malfoy nám právě odebral asi padesát bodů", řekl Harry rozzuřeně, když sledoval, jak se další kameny vznášejí z nebelvírských hodin.

"Jo, Montague to na nás taky zkusil," oznámil George.

"Jak to myslíš, zkusil?" zeptal se Ron rychle.

"Nedokázal to nějak dopovědět," odpověděl Fred, protože jsme ho strčili hlavou napřed do Mizicí skříně v prvním patře.

Hermiona se zatvářila šokovaně. "Ale z toho budete mít strašné problémy!"

"Ne, dokud se Montague nenajde, a to může trvat celé týdny, nevím, kam jsme ho poslali," zářil Fred nadšením. "Ovšem, rozhodli jsme se, že už se o případné problémy nebudeme starat."

"A dřív jste se starali?" zeptala se Hermiona.

"Jistěže ano," řekl George, "zatím nás přece nevyhodili, ne?"

"Vždycky jsme měli určitou hranici..." řekl Fred, "kterou jsme možná jen tu a tam přešlápli," pokračoval George, "ale vždycky jsme se zastavili dřív, než bychom rozpoutali opravdové peklo!" dokončil opět Fred.

"A ted?" zeptal se Ron.

"No, teď..." řekl George, "když je Brumbál pryč..." doplnil Fred, "řekli jsme si, že peklo..." opět George, "je přesně to, co si naše nová ředitelka zaslouží..." řekl Fred.

"To nesmíte!" zašeptala Hermiona, "to opravdu nesmíte! S radostí by vás vyloučila!"

"Tys to nepochopila Hermiono, že?" usmál se na ní Fred. "Už nás tu nic nedrží. Kdyby nám nezáleželo na Brumbálovi, už bychom tu nebyli. Každopádně," podíval se na hodinky, "fáze jedna právě začala. Být vámi, šel bych se najíst do Velké haly, aby učitelé viděli, že s tím nemáte nic společného."

"Nemáme nic společného s čím?" zeptala se Hermiona znepokojeně.

"Uvidíte," odpověděl tajemně George, "a teď už jděte!"

Fred a George se otočili a zmizeli v rostoucím shluku lidí, kteří scházeli po schodech na oběd. Ernie, který náhle vypadal krajně rozrušeně zamumlal něco o nedokončeném úkolu z Proměňování a odběhl.

"Víte, myslím, že bychom opravdu měli jít odsud," rozhlížela se nervózně Hermiona, "jen pro jistotu".

"Jo, máš pravdu!" řekl Ron a všichni tři se rozešli ke dveřím velké síně, ale sotva Harry zahlédl denní strop plný bílých mraků, když ho někdo chytil za rameno. Když se Harry otočil, skoro se dotýkal nosem školníka Filche. Rychle o několik kroků ustoupil, od Filche bylo radši lepší být dál.

"Ředitelka tě chce vidět, Pottere," řekl vědoucně.

"Já v tom nejedu," přemýšlel nahlas Harry a uvažoval, co asi Fred s Georgem plánují.

Filchovy rty se zkroutily do tichého smíchu.

"Špatné svědomí, co?" zasípal. "Pojď se mnou."

Harry se otočil na Rona a Hermionu, kteří vypadali znepokojeně. Pokrčil rameny a šel s Filchem zpátky do vstupní haly, proti proudu hladových studentů.

Zdálo se, že Filch má výjimečně dobrou náladu, skřípavě si mumlal pod vousy, když stoupali po mramorovém schodišti. Když došli na první odpočívadlo, řekl: "Věci se tu mění, Pottere"

"Všiml jsem si," odpověděl Harry chladně.

"Jo, říkal jsem to Brumbálovi celá léta, že je na vás moc měkký," řekl Filch a ošklivě se zachechtal. "Vy malí špinavci byste si nikdy nedovolili hodit hnojůvku, kdybyste věděli, že vás za to můžu zbičovat, že? Nikdo by se neodvážil házet talíře do chodby, pokud bych vás za to u mě v kanceláři mohl pověsit za kotníky, že? Ale až bude uveden v platnost Výnos o vzdělání číslo dvacetdevět, Pottere, tak to budu moci udělat. A profesorka už požádala ministra o povolení vyhnat Protivu... ó, věci se teď hodně změní, když to tu vede ona."

Umbridgová zjevně přetáhla Filche na svou stranu, pomyslel si Harry a nejhorší bylo, že se z něj mohla stát účinná a nebezpečná zbraň, ve znalostech úkrytů a tajných chodeb školy byl druhý nejlepší, hned po Weasleyho dvojčatech.

"A jsme tu," řekl a zašilhal dolů na Harryho, když třikrát zaklepal na dveře pracovny profesorky Umbridgové a otevřel je. "Potter je tu, paní."

Pracovna, Harrymu tak dobře známá z doby jeho trestu, vypadala stejně jako dřív s výjimkou velké dřevěné kostky, která ležela vepředu na jejím stole a zlaté písmo na ní hlásilo: ŘEDITELKA. Navíc tu byl i jeho Kulový blesk a Fredův a Georgův Zameták, pohled na ně Harrho zabolel, které byly svázaný řetězem a zamčeny k tlustému kovovému oku na zemi za stolem.

Umbridgová seděla za stolem a zaměstnaně něco škrábala na růžový pergamen, ale když vstoupili, tak vzhlédla a široce se usmála.

"Děkuji, Argusi," řekla sladce.

"Není zač, paní, není vůbec zač," klaněl se Finch tak, jak mu jen jeho revmatismus dovolil a vycouval z místnosti.

"Sednout!" přikázala Umbridgová stroze a ukázala na židli. Harry si sednul. Umbridgová ještě chvíli psala. Díval se na kočičky prohánějící se na talířích nad její hlavou a dumal nad tím, co strašného si pro něj připravila.

"Tak," řekla konečně, když odložila svůj brk a spokojeně si Harryho prohlédla, jako ropucha, která se chystá spolknout pěkně šťavnatou mouchu. "Co si dáte k pití?"

"Prosím?" zeptal se Harry a domníval se, že se přeslechl.

"K pití, pane Pottere," řekla a usmála se ještě víc, "čaj, kávu, dýňovou šťávu?"

Jak vyslovovala jména nápojů, mávala při tom krátce hůlkou a šálek či sklenice se objevovaly na jejím stole.

"Nic, děkuji" odmítl Harry.

"Přála bych si, abyste se u mě napil," řekla a její hlas se stal nebezpečně sladkým. "Jedno si vyberte."

"Dobře, tak tedy čaj," pokrčil Harry rameny.

Vstala a přikouzlila do šálku trochu mléka. Přistrčila k němu šálek s neblahým výrazem ve tváři.

"Tady," podala mu šálek, "vypijte to, než to vychladne. Takže, teď pane Pottere... Myslím, že bychom si měli promluvit o znepokojivých událostech ze včerejší noci."

Nic na to neřekl. Posadila se zpátky do svého křesla a čekala. Když uplynula chvíle ticha, řekla vesele, "Vy nepijete!"

Zvedl šálek ke rtům a pak ho, skoro ihned, položil zpátky. Jedna z těch strašlivých koček za Umbridgovou měla kulaté modré oči přesně jako magické oko Pošuka Moodyho a Harryho okamžitě napadlo, co by mu asi Moody řekl, kdyby slyšel, že Harry vypil cokoli, co mu nabídnul nepřítel.

"Co se děje?" zeptala se Umbridgová, která ho stále pozorně sledovala. "Chcete cukr?"

"Ne," odmítl Harry.

Zdvihl šálek opět ke rtům a předstíral doušek, zatímco měl ústa pevně sevřená. Umbridgová se široce usmála.

"Dobře," zašeptala, "velmi dobře. A teď..." naklonila se trochu dopředu, "kde je Albus Brumbál?"

"Nemám ponětí," řekl Harry okamžitě.

"Napijte se, napijte se," řekla a stále se usmívala. "Nyní, pane Pottere přestaneme s tou dětskou hrou. Já vím, že vy víte, kde je. Vy a Brumbál jste v tom od začátku. Zvažte svoji pozici, pane Pottere..."

"Já nevím, kde je..." zopakoval Harry.

Musel se znovu napít – sledovala ho při tom velice pečlivě.

"Výborně," řekla nespokojeně, "v tom případě mi laskavě řekněte, kde je Sirius Black."

Harrymu se sevřel žaludek a jeho ruka držící šálek se zatřásla, až talířek zachrastil. Naklonil tak šálek směrem k pevně sevřeným rtům, takže část horké tekutiny mu vytekla na róbu.

"Nevím," řekl trochu moc rychle.

"Pane Pottere," pokračovala Umbridgová, "dovolte, abych vám připomněla, že jsem to byla já, kdo téměř dopadnul zločince Blacka při Nebelvírském požáru v říjnu. Vím zcela jistě, že jste se s ním setkal a kdybych o tom měla sebemenší důkaz, nebyl bystě teď na svobodě, to vás ujišťuji. Opakuji, pane Pottere... Kde je Sinus Black?"

"Nevím," Harryho hlas zesílil, "nemám ponětí."

Zírali na sebe tak dlouho, že Harrymu začaly slzet oči. Pak Umbridgová vstala.

"Tak dobře, Pottere, pro tentokrát vám uvěřím, ale varuji vás: za mnou stojí moc ministerstva. Všechny komunikační kanály mířící dovnitř a ven ze školy jsou monitorovány. Úřad pro kontrolu letaxové sítě kontroluje všechny ohniště v Bradavicích – s výjimkou mého, samozřejmě. Má Vyšetřovatelská jednotka otevírá a čte veškerou poštu, který přichází nebo odchází ze zámku. A pan Filch hlídá všechny tajné průchody dovnitř a ven z hradu. Pokud najdu jenom zlomek důkazu..."

BUM!

Podlaha místnosti se prudce zatřásla. Umbridgová uklouzla, chytila se desky stolu a vypadala šokovaně.

"Co to bylo?"

Vyrazila ke dveřím. Harry využil příležitosti a vyprázdnil stále skoro plný šálek čaje do nejbližší vázy se suchými květinami. Slyšel pobíhat lidi a křik o několik pater níže.

"Jděte do jídelny, Pottere!" vykřikla Umbridgová, vytáhla hůlku a vyběhla z úřadu. Harry jí nechal pár sekund náskok a pak pospíchal za ní, aby zjistil zdroj toho zmatku.

Nebylo těžké ho objevit. O poschodí níž vládlo peklo. Někdo (a Harry velice dobře věděl, kdo) tam nastražil něco, co vypadalo jako obrovská bedna plná kouzelných ohňostrojů.

Draci složení ze zelených a zlatých jisker se proháněli sem a tam po chodbách, vyluzujíc hlasité ohnivé rány a výbuchy, prudce růžová kateřinská kola, pět stop v průměru, strašlivě létala vzduchem jako veliké létající talíře, rakety s dlouhými stříbrnými ohony složenými z diamantových hvězd se odrážely od zdí. Prskavky do vzduchu kreslily neslušná slova, dělbuchy vybuchovaly jako miny všude, kam Harryho oko dohlédlo a místo toho, aby postupně vyhořely a pohasly, zdálo se, že tyhle pyrotechnické zázraky neustále nabírají na síle a rostou tím víc, čím déle se na ně díval.

Filch a Umbridgová jenom stáli, evidentně ochromeni hrůzou, uprostřed schodů. Jak Harry viděl, jedno z větších kateřinských kol usoudilo, že potřebuje více životního prostoru – namířilo si to na Umbridgovou a Filche se zlověstným "Víííííííííí!" Oba vykřikli strachem a podřepli a kolo proletělo přímo skrz okno za nimi a pokračovalo dál. Mezitím, mnozí z draků a veliký fialový netopýr, který zlověstně dýmal, využili otevřených dveří na konci chodby a proletěli do druhého patra.

"Rychle, Filchi, rychle!" zaječela Umbridgová, "rozletí se po celé škole, pokud něco neuděláme!"

"Utlumit!" – z její hůky vyletěl červený paprsek a zasáhl jednu raketu. Místo toho, aby se rozplynula, vybuchla takovou silou, že vypálila díru v obraze čarodějky stojící uprostřed louky, ta se zachránila útěkem v poslední chvíli a po chvíli se objevila ve vedlejším obraze, na kterém se čarodějové hrající karty postavili, aby jí udělali místo.

"Neochromujte je, Filchi!" křičela Umbridgová rozlobená snad na celý svět.

"Máte pravdu, ředitelko," sípal Filch, který jako moták nedokázal ochromit ohňostroj, který je začal pohlcovat. Dobyl se k blízké skříni, vytáhl koště a začal s ním ohňostroj zahánět – v několika vteřinách bylo koště v plamenech.

Harry už viděl dost, smál se, přidřepl a utíkal k tajným dveřím ukrytým za goblénem, které, jak věděl představovaly zkratku mezi chodbami a narazil za nimi na Freda a George, kteří se tu skrývali, poslouchali křik Umbridgové a Filche a třásli se smíchem.

"Působivé," tiše se ušklíbnul Harry, "velice působivé... Doktor Filibuster je vedle vás břídil..

"Na zdraví," zašeptal George a utíral si slzy smíchu z tváře. "Doufám, že na ně zkusí použít Mizící kouzlo... po jeho použití se vždycky desetkrát zvětší."

Do odpoledne se ohňostroj rozšířil po celé škole. Ačkoli způsobil veliký rozruch (dělbuchy obzvlášť), ostatní učitelé se tím zdálo se nijak nevzrušovali.

"Drahoušku," řekla profesorka McGonagallová sarkasticky, když jeden z draků vletěl do její učebny, kde vypouštěl hlasité rány a vypouštěl plameny, "slečno Brownová, mohla byste zajít za paní ředitelkou a informovat ji, že máme ve třídě uprchlý ohňostroj?"

Výsledkem toho všeho bylo, že profesorka Umbridgová strávila své první ředitelské odpoledne pobíháním po celé škole na základě žádostí ostatních učitelů, kteří si, jak se zdálo, nebyli schopni poradit s ohňostrojem bez její pomoci. Když nakonec zazvonilo a oni se vraceli do nebelvírské věže, uviděl Harry s velkým zadostiučiněním rozcuchanou a od sazí špinavou Umbridgovou, jak se propocená potácí z učebny profesora Kratiknota.

"Moc vám děkuji, profesorko!" řekl profesor Kratiknot svým pištivým hláskem: "Dokázal bych si s tím poradit, ale nebyl jsem si jist, zda k tomu mám oprávnění."

Tvář mu zářila, když jí zavřel dveře před nosem.

Fred a George byli ten večer hrdiny Nebelvírské klubovny. Dokonce i Hermiona se probojovala skrz dav, aby jim pogratulovala.

"Moc pěkný ohňostroj," řekla s obdivem.

"Díky," usmál se George, překvapen a potěšen. "Weasleyův Ohnivý Hvizdbác. Jediný problém je, že jsme na to použili všechno, co jsme měli, budeme muset zase začít od píky."

"Myslím, že to stálo za to," řekl Fred, který přijímal ovace od povykujících nebelvírských. "pokud se chceš zapsat do pořadníku, Hermiono, tak je to pět galeonů za Základní plamennou sestavu a dvacet za Explozi Deluxe..."

Hermiona se vrátila ke stolu, kde se Harry a Ron dívali na svoje brašny, jako by doufali, že jejich domácí úkoly vyskočí a samy se napíšou.

"Proč si jeden večer nedáme pauzu?" zeptala se Hermiona vesele, když stříbrná raketa Weasleyů prolétla za oknem. "Nakonec, velikonoční svátky začínají v pátek, budeme na to mít spoustu času."

"Je ti dobře?" zeptal se Ron a nedůvěřivě se na ní podíval.

"No, když o tom mluvíš," odvětila Hermiona šťastně, "víš, cítím se tak trochu... rebelsky."

Když šli Harry s Ronem o hodinu později spát, stále bylo v dálce slyšet výbuchy uniklých dělbuchů. Právě když se svlékl, proletěla kolem věže rachejtle, stále odhodlaně vypisující slovo Túúúúú.

Lehnul si a zíval. Bez brýlí viděl občasný záblesk ohňostroje za oknem jen rozmazaně, podobající se blikajícímu mráčku, krásně a tajemně se rýsoval proti černé obloze. Obrátil se na bok a myslel na to, jak se asi Umbridgová cítí po prvním dni na místě Brumbála a jak bude Popletal reagovat, až uslyší, že škola strávila většinu dne ve stavu značného zmatku. Když se mu zavíraly oči, usmíval se.

Hvizdy a výbuchy nespoutaného ohňostroje v pozadí se zdály být stále dál, anebo se možná vzdaloval on.

Dopadl přímo do chodby v Oddělení záhad. Pospíchal k prostým černým dveřím... ať se otevřou... ať se otevřou...

Stalo se. Byl v kruhové místnosti lemované dveřmi... prošel jí, položil ruce na jedny z dveří a ty se rozlétly...

Náhle byl v dlouhé, obdélníkové místnosti naplněné podivným mechanickým cvakáním. Na zdech tančily odlesky světla, ale nezastavoval se, aby to prozkoumal... musí pokračovat...

Na konci byly dveře... a při jeho dotyku se také otevřely...

A teď byl ve spoře osvětlené místnosti tak široké a vysoké, že připomínala chrám, která neobsahovala nic jiného, než řady a řady tyčících se polic, každá z nich plná malých zaprášených skleněných kuliček... Harryho srdce začalo vzrušeně bít... věděl, kam jít... rozběhl se, ale jeho kroky v této prázdné obrovské místnosti nevydávaly žádny zvuk...

V téhle místnosti bylo něco, co strašně moc chtěl...

Chtěl něco, nebo někoho...

Jizva ho pálila...

BUM!

Harry se okamžitě probudil, zmatený a rozzlobený. Tmavou ložnicí zněl smích.

"Paráda!" pochvaloval si Seamus, jehož silueta se rýsovala proti oknu. "Myslím, že to bylo jedno z těch kateřinských kol se srazilo s raketou a zdá se, že se spolu sblížili, koukejte na to!"

Harry slyšel, jak se Ron a Dean hrabou z postelí, aby se mohli podívat. Ležel tiše a nehybně, dokud bolest v jizvě nepominula a jeho zklamání se nevytratilo. Měl pocit, že byl jen krůček od úžasného požitku a v poslední chvíli o něj byl oloupen... tentokrát se už dostal tak blízko!

Růžová a stříbrná mihotající se prasátka se teď vznášela kolem nebelvírské věže. Harry ležel a poslouchal pochvalnému pokřiku spolužáků z nižších pater. Břicho se mu svíralo při pomyšlení na zítřejší hodinu Uzavírání.

Harry se celý následující den třásl při pomyšlení, co mu Snape řekne, až se dozví, jak daleko se Harry dostal v Oddělení záhad během včerejšího snu. S pocitem viny si uvědomil, že od poslední hodiny Uzavírání vůbec netrénoval. Od Brumbálova odchodu se toho dělo příliš, věděl, že by nedokázal vyprázdnil mysl i kdyby se o to snažil. Pochyboval však, že by mu to Snape uznal.

Pokusil se během vyučování alespoň na pár minut trénovat, ale nešlo mu to. Vždy, když ztichl a pokusil se uvolnit ode všech myšlenek a emocí, začala se ho Hermiona vyptávat, zda je v pořádku a navíc, doba, kdy učitelé zkouší třídu není zrovna ideální pro vyprázdnění mysli.

Rezignoval a po večeři se vypravil do Snapeovy pracovny. Když však byl v polovině vstupní haly, objevila se náhle Cho, která za ním pospíchala.

"Tady jsem," ozval se Harry, rád, že má důvod k odložení schůzky u Snapea a zamával na ní zpoza rohu vstupní haly u velkých přesýpacích hodin. Ty nebelvírské už byly skoro prázdné. "Jsi v pořádku? Nevyslýchala tě Umbridgová kvůli BA?" zeptal se jí.

"Ne, ne," řekla Cho rychle. "Ne, já jen... chtěla jsem jen... Harry, nikdy by mě nenapadlo, že by Marietta mohla prozradit..."

"No jo," řekl Harry mrzutě. Myslel si, že by si Cho mohla své přátele vybírat opatrněji, bylo malou útěchou, že – jak slyšel – Marietta stále ležela v nemocničním křídle a madam Pomfreyové se nepodařilo nijak pokročit v léčbě jejích vředů.

"Je vážně moc milá," řekla Cho, "jenom udělala chybu..."

Harry se na ní nedůvěřivě podíval.

"Tak milá osoba a udělala chybu? Všechny nás prodala a to včetně tebe!"

"No, všichni jsme se z toho dostali, ne?" hájila ji Cho. "Víš, její máma pracuje pro ministerstvo a pro ní je vážně těžké..."

"Ronův táta taky pracuje pro ministerstvo," řekl Harry zuřivě, "a pokud sis to náhodou nevšimla, Ron nemá na obličeji nápis HAD..."

"To byl od Hermiony Grangerové opradvdu ošklivý trik," bránila se Cho divoce, "měla nám říct, že na ten seznam zaklela..."

"Myslím, že to byl skvělý nápad," namítl Harry chladně. Cho se zarděla a v očích jí zasvítilo.

"No jistě, jázapomněla, to byl nápad tvého miláčka Hermiony..."

"Nezačni zase vyvádět," varoval ji Harry.

"Nezačnu!" vykřikla.

"No tak fajn..." řekl. "Myslím, že to by stačilo."

"No tak běž a nějak se s tím vyrovnej," naštvala se Cho, otočila se na podpatku a odkráčela.

Harry hněvivě sešel po schodech do Snapeova doupěte a přestože ze zkušenosti věděl, jak snadno Snape pronikne do jeho mysli, když k němu přijde rozzlobený a naštvaný, nenapadlo ho během cesty k Snapeovi nic lepšího, než myslet na další věci, které měl Cho o Mariettě říct.

"Jdete pozdě, Pottere," pokáral ho Snape chladně, když za sebou Harry zavřel dveře.

Stál k Harrymu zády a ukládal, jak měl ve zvyku, některé ze svých vzpomínek do Brumbálovy Myslánky. Upustil poslední stříbřitý svazek do kamenné misky a otočil se k Harrymu.

"Tak," řekl, "trénoval jste?"

"Ano," zalhal Harry a sledoval opatrně jednu z noh Snapeova stolu.

"No, to brzy zjistíme, že?" poznamenal Snape klidně. "Vytáhněte hůlku, Pottere."

Harry se připravil ve své obvyklé pozici, tváři ke Snapeovi, s deskou stolu mezi nimi. Jeho srdce mu rychle bilo kvůli vzteku na Cho a strachu z toho, co všechno Snape dokáže přečíst z jeho mysli.

"Až řeknu tři..." řekl Snape pomalu. "Jedna, dva..."

Dveře Snapeovy pracovny se prudce otevřely a dovnitř vpadnul Draco Malfoy.

"Profesore Snape, pane... oh, promiňte..."

Malfoy překvapeně hleděl na Snapea a Harryho.

"V pořádku, Draco," řekl Snape a sklonil hůlku. "Potter je tu kvůli pár léčebným elixírům."

Harry neviděl Malfoye tak veselého od chvíle, kdy Umbridgová začala kontrolovat Hagrida.

"To jsem nevěděl," řekl a díval se na Harryho, který věděl, že rudne. Měl sto chutí na něj vykřičet, jak je to doopravdy – a nebo – což by bylo ještě lepší, vypálit na něj nějakou pěknou kletbu.

"Takže Draco, copak potřebujete?" zeptal se Snape.

"Jde o profesorku Umbridgovou, pane, potřebuje vaši pomoc," řekl Malfoy.

"Našel se Montague, pane, našli ho uvízlého v záchodové míse ve čtvrtém patře."

"Jak se tam dostal?" zeptal se Snape.

"Nevím, pane, zdá se trochu zmatený"

"Dobrá, dobrá. Pottere," řekl Snape, "budeme v lekci pokračovat zítra večer."

Otočil se a vyšel z pracovny. Než ho Malfoy následoval, ušklíbl se za Snapeovými zády na Harryho: "Léčebné lektvary?"

Harry rozčileně schoval svoji hůlku zpátky do róby a chtěl odejít. Bude mít alespoň dalších dvacet čtyři hodin na trénink, věděl, že by měl být rád za tuhle šanci, i když bude Malfoy po celé škole vyprávět, že musí být léčen elixíry.

Už byl u dveří, když to uviděl – chvějící se skvrnu světla, tančící na rámu dveří. Zastavil se a jak se na ní díval, něco mu to připomnělo... pak si vzpomněl: podobalo se to světlu z jeho včerejšího snu, ta světla v druhé místnosti, když procházel skrz Oddělení záhad.

Otočil se. Světlo vycházelo z Myslánky na Snapeově stole. Její stříbřitý obsah se přeléval a vířil. Snapeovy myšlenky... věci, které Harry neměl vidět, pokud by se mu podařilo prorazit Snapeovu obranu...

Harry zíral na Myslánku a zvědavost v něm rostla... Co bylo tak důležité, že se to Snape snažil před Harrym ukrýt?

Stříbrné odrazy se tetelily na zdi... Harry udělal dva kroky blíž ke stolu a intenzivně přemýšlel. Mohl se před ním Snape snažit skrýt informace týkající se Oddělení záhad?

Harry se ohlédnul a srdce mu teď bilo ještě více a rychleji. Jak dlouho bude Snapeovi trvat, než uvolní Montagua ze záchodu? Vrátí se pak hned zpátky, nebo doprovodí Montagua do nemocničního křídla? Určitě to druhé... Montague je kapitán zmijozelského famrpálového družstva, Snape by měl mít zájem o jeho stav.

Harry popošel zbývající pár kroků k Myslánce, postavil se nad ní a zahleděl se do ní. Zaváhal, poslouchal a pak znovu vytáhl hůlku. Pracovna i chodba byly zcela tiché. Dloubnul koncem hůlky do obsahu Myslánky.

Stříbrný obsah začal rychle vířit. Harry se nad něj naklonil a uviděl, že zprůhledněl. Hleděl skrze kulaté (zřejmě stropní) okno do místnosti – uvědomil si, že shlíží do Velkého sálu.

Byl tak blízko, že se již téměř ústy dotýkal povrchu Snapeových myšlenek... jeho mysl usínala... to co chtěl udělat, bylo šílené... bál se... Snape se mohl každou chvíli vrátit... Ale Harry byl stále rozzloben kvůli Cho, kvůli Malfoyově šklebící se tváři a bezstarostná odvaha ho nakonec ovládla...

Zhluboka se nadechl a ponořil tvář pod hladinu Snapeových myšlenek. Naráz se podlaha místnosti naklonila a Harryho hlava se ponořila do Myslánky...

Padal chladnou temnotou, divoce se otáčel a pak...

Stál uprostřed Velké síně, ale čtyři dlouhé stoly tu nebyly. Místo toho tu byla spousta menších stolků, všechny obrácené stejným směrem, u každého seděl student se sehnutou hlavou a psal na svitek pergamenu. Jedinými zvuky bylo škrábání per a občasné zašustění posunujícího se pergamenu. Evidentně tu probíhala zkouška.

Sluneční svit z vysokých oken padal na skloněné hlavy, které v jeho jasném světle zářily kaštanově a měděné a zlatě. Harry se opatrně rozhlížel. Snape tu někde musí být... je to jeho vzpomínka...

A také že tu byl, u stolu právě před Harrym. Harry strnul. Mladý Snape byl střapatý a bledý, jako rostlina, která nemá dost světla. Vlasy měl dlouhé a mastné, na stole téměř ležel a zahnutý nos měl těsně u pergamenu, na který psal. Harry Snapea obešel a přečetl si zadání zkoušky:

OBRANA PROTI ČERNÉ MAGII NÁLEŽITÁ KOUZELNICKÁ ÚROVEŇ

Takže Snapeovi bylo patnáct nebo šestnáct, asi tolik, kolik bylo právě Harrymu. Ruka se mu míhala nad pergamenem, psal o mnoho rychleji než jeho nejbližší sousedé a jeho písmo bylo malé a stěsnané.

"Pět minut do konce!"

Hlas Harryho vylekal, až poskočil. Otočil se a uviděl profesora Kratiknota, jak blízko prochází mezi stoly. Právě šel kolem chlapce s rozcuchanými černými vlasy... velice rozcuchanými černými vlasy...

Harry se pohnul tak rychle, že kdyby tu doopravdy byl, stoly by se rozlétly. Namísto toho se jako ve snu zdánlivě sklouzl přes dvě uličky a zastavil se ve třetí. Týl hlavy černovlasého chlapce byl stále blíž... Hoch se náhle postavil, položil brk a vzal pergamen do rukou, aby si přečetl, co napsal...

Harry se postavil zepředu a sledoval na svého patnáctiletého otce.

Zaplavilo ho vzrušení: jako by se díval na sebe bez chyb. James měl oříškové oči, nos o trochu delší než Harry a neměl žádnou jizvu, ale jeho tvář byla stejně hubená, stejná ústa, stejné obočí; Jamesovy vlasy trčely nahoru stejně jako Harrymu, ruce mohly patřit Harrymu a když se James postavil, bylo vidět, že je téměř stejně vysoký.

James hluboce zívnul a uhladil si vlasy, čímž je ještě více rozcuchal. Potom, s rychlým pohledem na profesora Kratiknota se otočil dozadu a ušklíbnul se na chlapce, který seděl o čtyři místa dál.

S dalším vzrušením uviděl Harry, jak Sirius ukazuje Harrymu vztyčený palec. Sirius se houpal na své židli, která tak stála jen na dvou nohách. Byl velice pohledný, tmavé vlasy mu padaly do očí s takovou elegancí, jakou by James ani Harry nemohli nikdy docílit a dívka, která seděla za ním ho toužebně sledovala, i když si jí vůbec nevšímal. A další dvě místa od té dívky – Harry opět pocítil příjemné potěšení – seděl Remus Lupin. Byl bledý a vypadal nemocně (blížil se snad úplněk?) a byl ponořen do testu – při pročítání svých odpovědí krčil bradu a mračil se.

To znamenalo, že Červíček tu taky musí někde být... a Harry ho poznal v několika sekundách: malý, podobný myšce s ostrým nosem. Vypadal nervózně, kousal si nehty, zíral na svůj papír a šoupal nohama po zemi. Neustále se snažil zahlédnout něco z papírů svých sousedů. Harry chvíli Červíčka sledoval a pak se vrátil k Jamesovi, který teď něco kreslil na kousek pergamenu. Už měl nakreslenou Zlatonku a teď črtal písmena L.E. Co asi znamenala?

"Položte brky prosím!" zapištěl profesor Kratiknot. "To platí i pro vás, Stebbinsi! Prosím, sůstaňte sedět, dokud nevyberu vaše pergameny. Accio!"

Stovky svitků se vznesly do vzduchu a přilétly do profesorových rozpražených rukou, až spadnul na zem. Někteří lidé se rozesmáli. Pár studentů vepředu vstalo, vzali profesora pod pažemi a zvedli ho zpět na nohy.

"Děkuji vám... Děkuji vám..." supěl profesor Kratiknot. "Výborně, všichni už můžete jít."

Harry se podíval na svého otce, který rychle přeškrtal písmena L.E., vstal, zastrčil brk a zadání testu do tašky, kterou si hodil přes rameno a čekal na Siriuse, až se k němu připojí.

Harry se rozhlédl a zahlédl, jak Snape rychle mizí mezi stoly ke dveřím do vstupní haly, stále ponořen do zadání testu. S ohnutými zády, přesto působil hranatým dojmem, trhaná chůze připomínala pavouka a jeho mastné vlasy létaly kolem tváře

Skupina švitořících dívek oddělila Snapea od Jamese, Siria a Lupina a Harry, který byl mezi nimi, se snažil neztratit Snapea z dohledu, zatímco poslouchal Jamese a jeho přátele.

"Líbila se ti desátá otázka, Moony?" zeptal se Sirius, když vcházeli do vstupní haly.

"Moc," odpověděl Lupin živě, "uveďte pět znaků pro identifikaci vlkodlaka. Skvělá otázka."

"Myslíš, že jsi správně uvedl všechny znaky?" popichoval ho James žertovným tónem.

"Myslím, že ano," odpověděl Lupin vážně, když se připojili k davu lidí, toužících dostat se ven u předních dveří. "Za prvé: sedí na mé židli. Za druhé: obléká si mé šaty. Za třetí: Jmenuje se Remus Lupin."

Červíček byl jediný, kdo se tomu nesmál.

"Já napsal tvar čenichu, oční panenky a chlupatý ocas," řekl nervózně, "ale nevěděl jsem, co jiného bych ještě..."

"To jsi tak hloupý, Červíčku?" řekl James nedůtklivě, "už se stýkáš vlkodlakem víc než měsíc."

"Ne tak nahlas," poprosil Lupin.

Harry se znovu úzkostlivě podíval za sebe. Snape zůstal blízko, stále zahloubán do testových otázek – ale toto byla Snapeova vzpomínka a Harry si byl jistý že jestli si Snape vybere jiný směr, kudy jít, Harry nebude moci sledovat Jamese a ostatní. K jeho velké úlevě, když James a jeho tři přátelé odcházeli přes trávník směrem k jezeru, Snape je následoval, i když stále studoval papír se zkouškou a zřejmě neměl jasný směr. kam vlastně jde. Harry šel kousek před ním, stále blízko Jamesovi a ostatním.

"Fajn. Myslím, že zkouška byla hračka," slyšel Siriusův hlas. "Byl bych překvapen, kdybych za ni nedostal minimálně V."

" Já taky," přidal se James. Dal ruku do kapsy a vytáhl z ní Zlatonku.

"Kdes ji vzal?"

"Ukradl," odpověděl James uvolněně a začal si s ní hrát, dovolující jí odletět jen na pár centimetrů, než ji zase chytil, jeho reflexy byly excelentní. Červíček ho s úctou sledoval.

Zastavili se na břehu jezera, ve stínu stejného buku, kde Harry, Ron a Hermiona jednou strávili neděli doděláváním domácích úkolů, a plácli sebou na trávu. Harry se znovu ohlédl přes rameno a ke své spokojenosti viděl, jak se Snape uvelebil na trávě ve stínu hustého křoví. Byl tak zabrán do studia svých NKÚ, že si Harry dovolil sednout na trávník mezi bukem a křovím a sledovat čtveřici pod stromem. Slunce se odráželo v klidné hladině jezera a na mělčině si skupina dívek, která před chvíli opustila Velkou síň, chladila bosé nohy ve vodě.

Lupin vytáhl knihu a pustil se do čtení. Sirius koukal na studenty posazené různě na trávníku a vypadal spíše hrdě a znuděně, ale přesto velmi hezky. James si stále hrál se Zlatonkou, nechávajíc ji znovu a znovu odletět, ale vždy ji na poslední chvíli chytil. Červíček ho sledoval s otevřenou pusou. Pokaždé, když James udělal extra obtížný chvat, Červíček zalapal po dechu a aplaudoval. Když se během pěti minut nic nezměnilo, Harry přemýšlel, proč James neřekne Červíčkovi, aby se vzpamatoval, nebo tak něco. Ale zdálo se, že James si tu pozornost a obdiv vychutnává. Harry si všiml, že jeho otec má zvyk rozcuchávat si vlasy jako by mu vadilo mít je příliš upravené, a také že stále sleduje dívky ve vodě.

"Už toho nech," nakonec promluvil Sirius, když James opět chytil Zlatonku a Červíček opět spustil pochvaly, "než se Červíček vzrušením pomočí."

Červíček zrudl, ale James se zašklebil.

"Jestli vás to obtěžuje..." pokrčil rameny a zastrčil Zlatonku opět do kapsy. Harry měl matný dojem, že Sirius je jediný, kdo dokáže Jamese zastavit.

"Nudím se," řekl Sirius, "už aby byl úplněk."

"Možná že bys mohl..." ozval se Lupin zpoza knihy. "Už bude přeměňování, tak jestli se nudíš, možná bys mě mohl vyzkoušet. Na..." a podával Siriusovi knihu.

Ale Sirius odfrkl: "Nepotřebuju se na to dívat, všechno umím!"

"Tohle tě probere, Tichošlápku," promluvil James tiše. "Podívej, kdo..."

Sirius se otočil a ztichl, jako pes když ucítí kořist. "Výborně," pochvaloval si, "Severus."

Harry se otočil, aby viděl, na co se Sirius dívá.

Snape byl opět na nohou a ukládal si test do tašky. Když opustil vylezl ze stínu křoví a kráčel před trávník, Sirius a James vstali.

Lupin a Červíček zůstali sedět – Lupin stále strnule zíral do knihy, ale jeho oči se nehýbaly a mezi jeho obočím se objevila zamračená vráska. Červíček těkal pohledem mezi Siriusem a Jamesem a v obličeji měl výraz napjatého očekávání.

"Vše v pořádku, Severusi?" zeptal se James hlasitě.

Snape reagoval rychle, jako by očekával útok. Shodil tašku, ruku vstrčil do hábitu a jeho hůlka už byla na půli cesty, když James vykřikl "Expelliarmus!"

Snapeova hůlka vyletěla vysoko do vzduchu a spadla s malým žuchnutím na trávu za ním. Sirius vyprskl smíchy. "Impedimenta!" řekl a mířil svoji hůlkou na Snapea, kterého tím srazil na půli cesty k ležící hůlce.

Studenti všude kolem se začali otáčet a sledovat je. Někteří z nich si stoupli a popošli blíž. Část vypadala bojácně, jiní se bavili.

Snape ležel na zemi. James a Sirius stáli nad ním, hůlky zvednuté. James se podíval přes rameno na dívky, které se brouzdaly ve vodě. Červíček už také vstal a s hlasovým výrazem obešel Lupina, aby měl lepší pohled.

"Jak ti šla zkouška, Severusi?" ptal se James.

"Koukal jsem se na něj, nos měl přilepený k pergamenu," odpověděl místo Snapea zlomyslně Sirius. "Ten bude tak mastný, že nikdo nebude moci přečíst ani slovo."

Pár lidí se rozesmálo, Snape byl zjevně nepopulární. Červíček se chechtal nahlas. Snape zkoušel vstát, ale kouzlo na něj stále působilo, bojoval, jako by byl svázán neviditelnými lany.

"Ty... počkej..." chvěl se a strnule zíral nahoru na Jamese s výrazem čistého odporu, "počkej..."

"Počkej na co?" zeptal se chladně Sirius. "Co se chystáš udělat, utřít si o nás svůj nos?"

Snape vypustil proud kledeb a nadávek, ale jeho hůlka byla daleko a nic se nestalo.

"Umyj si pusu," bavil se James, "Scourgify!"

Ze Snapeových úst se najednou hrnuly růžové mýdlové bubliny, pěna tekla přes rty, vytvářela jakýsi roubík a dusila ho...

"Nechte ho být!"

James a Sirius se rozhlédli. Jamesova volná ruka okamžitě vystřelila k vlasům. Byla to jedna z těch dívek, které se před chvíli brouzdaly ve vodě. Měla husté rudé vlasy, které jí padaly na záda a překvapující zelené oči – Harryho oči.

Harryho matka.

"V pořádku, Evansová?" zeptal se James a tón jeho hlasu byl náhle příjemný, hluboký, zralý.

"Nechte ho být!" opakovala Lilly. Dívala se na Jamese s jasným znamením nechutě. "Co vám udělal?"

"Dobře," prohlásil James, odmítaje pustit svoji oběť, "stačí, že existuje, jestli víš, co tím myslím..." Hodně z přihlížejících studentů se smálo, včetně Červíčka a Siriuse, ale ne Lupin, stále začtený do své knihy, ani Lilly.

"Myslíš si, že jsi vtipný," pokračovala chladně, "ale jsi jen arogantní, násilnický šupák, Pottere. Nech ho být!"

"Nechám, když si se mnou vyrazíš, Evansová," reagoval rychle James. "Odejdi se mnou a já už nikdy nepřiložím svoji hůlku na Severuse."

Za jeho zády pomalu přestávalo působit ochromovací kouzlo. Snape se přibližoval ke své hůlce a jak se plazil, vyplivoval mydliny.

"Nikdy bych s tebou nikam nešla, ani kdybych si mohla vybrat mezi tebou a obrem," prohlásila Lilly.

"Smůla, Dvanácteráku," poznamenal hbitě Sirius a otočil se zpět ke Snapeovi. "Ou!"

Ale pozdě. Snape namířil svou hůlku proti Jamesovi. Záblesk světla a rána dorazila k Jamesově tváři a postříkala jeho hábit krví. Další záblesk a Snape visel nohama vzhůru ve vzduchu, jeho hábit spadl přes hlavu a odhalil vyzáblé, bledé nohy a pár šedých spodků.

Většina přihlížejícího zástupu povzbuzovala – Sirius, James a Červíček se z plna hrdla smáli, Lilly, jejíž zuřivý výraz se v okamžiku změnil, jako by se chtěla usmívat, trvala na svém: "Dej ho dolů!"

"Zajisté," ušklíbl se James a trhl hůlkou nahoru, Snape spadl do pomačkané hromady na trávníku. Rozmotával se rychle ze svého hábitu, zvedl se na nohy a držel hůlku, ale Sirius ho zastavil: "Petrificus totalus!" Snape opět upadl, tuhý jako kus dřeva.

"NECHTE HO BÝT!" křičela Lilly a vytáhla svoji hůlku. Sirius a Snape to ostražitě sledovali. "Ou, Evansová, neočaruj mne," řekl James vážně.

"Nechte ho mimo své kletby, jinak..."

James si hluboce povzdechl, obrátil se na Snape a mumlal si kletby.

"Běž," prohlásil, "máš štěstí, že tady Evansová byla, Severusi,"

"Nepotřebuju pomoc od oplzlé malé mudlovské šmejdky jako je ona!"

Lilly zamrkala.

"Fajn," oznámila chladně, "příště nebudu rušit. Ale být tebou, vyprala bych si spodky, Severusi,"

"Omluv se jí!" křičel James na Snapea a mířil na něj hrozivě hůlkou.

"Nechci aby se mi omlouval!" křičela Lilly, "jsi stejně zlý jako on!"

"Cože?" vyjekl James. "Já jsem tě nikdy nenazval... ty-víš-jak!"

"Rozcucháváš si vlasy, protože si myslíš, že vypadáš přitažlivě jako kdybys právě prolétl koštětem, ukazuješ stupidní Zlatonku, procházíš chodbami a okouzluješ každého, protože si myslíš, že to umíš. Jsem překvapená, že se tvoje koště dokáže odlepit od země, když na něm sedí takový zabedněnec... Unavuješ mě!"

Otočila se na podpatku a uháněla pryč.

"Evansová!" křičel za ní James, "Hej, Evansová!"

Ale ona se ani neohlídla.

"Co je to s ní?" přemýšlel James a zkoušel vypadat tak, jako by tahle otázka pro něj neměla žádný význam.

"Čti mezi řádky. Mám pocit, že tím chtěla říci, že tě považuje za trochu domýšlivého, kamaráde," prohlásil Sirius.

"Právě," řekl James, který nyní vypadal trochu rozzuřeně, "no právě."

Další záblesk světla a Snape znovu visel ve vzduchu vzhůru nohama. "Kdo chce vidět, jak sundám Snapeovi kalhoty?"

Ale jestli James skutečně sundal Snapeovy kalhoty, Harry nezjistil. Ruka sevřela jeho těsně nad loktem a pak povolila sevření. Harry uskočil a rozhlédl se, kdo ho držel a s hrůzou spatřil Snapea, velkého, dospělého Snapea bledého zlostí vedle sebe.

"Bavíte se?"

Harry cítil jako by rostl, letní den kolem něj se vypařil a on plul černočernou tmou. Snape ho stále držel nad loktem. Pak, rázem jako by se otočil, jeho nohy přistály na kamenné podlaze Snapeovy kanceláře a on znovu stála vedle Myslánky na Snapeově psacím stole.

"Tak," řekl Snape, svírající Harryho paži tak silně, že mu začínala dřevěnět. "Tak, užil jste si to, Pottere?"

"Ne-e," koktal Harry a snažil se osvobodit svoji ruku.

Bylo to děsivé – Snapeovy rty se chvěly, jeho tvář byla bílá, jeho zuby vyceněné.

"Úžasný muž, váš otec, že?" ptal se Snape a třásl Harrym tak silně, že mu brýle sklouzly z nosu. "Já... nebylo..."

Snape od sebe odhodil Harryho vší silou, jakou měl. Harry padl na tvrdou podlahu.

"Nebudete nikde nikomu vykládat, co jste viděl!" křičel Snape.

"Ne," souhlasil Harry a snažil se dostat co nejdále od Snapea. "Samozřejmě že ..."

"Odejděte, vypadněte! Už vás nikdy nechci ve své kanceláři vidět!"

A jak se Harry řítil ke dveřím, nad jeho hlavou explodovala sklenice s mrtvým švábem. Otevřel dveře a vylétl do chodby a zastavil se až o tři patra níže. Tam se opřel o zeď, funěl a třel si pohmožděnou ruku. Neměl pražádnou chuť vrátit se do Nebelvírské věže tak brzo, ani říci Ronovi a Hermioně co právě viděl. Harry se cítil tak vyděšený a nešťastný, ale ne kvůli sklenici, kterou na něj hodil, věděl přesně jak se Snape cítil když byl ponížen před diváky, a že soudě podle toho, co právě viděl, jeho otec byl přesně tak arogantní, jak mu Snape vždycky říkal.