Kajii-cullen | 10. Lenka Láskorádová

"...pospěš si, máma šílí, říká, že zmeškáme tramvaj..."

V domě byl pořádný rozruch. Z toho, co pochytil, zatímco se bleskově oblékal, pochopil, že Fred s Georgem očarovali své kufry a poslali je se schodů a podařilo se jim narazit jimi přímo do Ginny a srazit ji až dolů do haly; paní Blacková a paní Weasleyová ječely, seč jim plíce stačily.

"-MOHLI JSTE JÍ ZPŮSOBIT VÁŽNÉ ZRANĚNÍ, VY IDIOTI-"

"-ŠPINAVÍ HYBRIDI, ZNESVĚCUJÍCÍ DŮM MÝCH OTCŮ-"

Hermiona vběhla do místnosti celá nervózní, zrovna když si Harry obouval kecky. Na rameni jí balancovala Hedvika a v náruči nesla svíjejícího se Křivonožku.

"Máma s tátou právě poslali Hedviku zpátky." Sova rozčileně zamávala křídly a usadila se na vrcholku své klece. "Už jste hotoví?"

"Skoro. Co Ginny?" staral se Harry a nasadil si brýle.

"Paní Weasleyová ji zafačovala," řekla Hermiona, "ale teď zase Pošuk tvrdí, že nemůžeme vyrazit, dokud tu nebude Sturgis Podmore, protože jinak bude hlídka nekompletní."

"Hlídka?" divil se Harry. "My pojedeme na nádraží s hlídkou?"

"Ty pojedeš na nádraží s hlídkou," opravila ho Hermiona.

"Proč?" řekl Harry podrážděně. "Myslel jsem si, že Voldemort je někde zalezlej a ty mi říkáš, že na nás vyskočí zpoza odpadkového koše?"

"To já nevím, to tvrdí Pošuk," odpověděla nepřítomně Hermiona a dívala se na hodinky, "ale jestli sebou nehodíme, tak ten vlak opravdu zmeškáme..."

"BYLI BYSTE TAK HODNÍ A ŠLI DOLŮ, PROSÍM!" houkla paní Weasleyová a Hermiona vyskočila, jako by ji píchl a utíkala z pokoje. Harry nedůstojně nacpal Hedviku do klece, popadl kufr a vydal se za ní.

Portrét paní Blackové ječel jako divý, ale nikdo neměl čas se s ní obtěžovat; rámus v hale by ji stejně okamžitě zase probudil.

"Harry, ty půjdeš se mnou a s Tonkovou," překřikovala paní Weasleyová nějaké to "MUDLOVSKÝ ŠMEJDI! ZPLOZENCI ŠPÍNY!" "Nech tady kufr a sovu, Alastor se o zavazadla postará... Proboha, Siriusi, Brumbál řekl, že ne!"

Po boku Harryho, který se snažil probít přes hromadu kufrů k paní Weasleyové, se objevil obrovský černý pes.

"Pro mě za mě..." vzdala to paní Weasleyová, "koneckonců, je to tvoje hlava."

Otevřela vchodové dveře a vyšla do slabého svitu zářijového slunce. Harry a pes ji následovali. Dveře se zaklaply a jekot paní Blackové ztichl.

"Kde je Tonková?" ptal se Harry a rozhlížel se kolem, zatímco dům číslo dvanáct zmizel, ještě než vstoupili na chodník.

"Čeká na nás tamhle," odpověděla paní Weasleyová prkenně, vyhýbajíc se pohledu na psa, klusajícího vedle Harryho.

Na rohu ulice stála stará žena. Měla natočené šedé vlasy a fialový klobouk, který vypadal jako koláč.

"Ahoj Harry," pozdravila a mrkla na něj, "měli bychom sebou hodit, že, Molly?" dodala a podívala se na hodinky.

"Já vím, já vím," zasténala paní Weasleyová a přidala do kroku, "ale Pošuk chtěl čekat na Sturgise... Kdyby nám Arthur mohl poslat auta z ministerstva... Ale Popletal už mu teď půjčí maximálně prázdnou lahvičku od inkoustu... Jak jen mudlové můžou cestovat bez kouzel..."

Ale velký černý pes vesele štěkal, pobíhal kolem, honil holuby a chňapal po svém vlastním chvostu. Harry si nemohl pomoci a musel se smát. Sirius byl zavřený v domě hodně dlouho. Paní Weasleyová našpulila rty úplně jako teta Petúnie.

Trvalo jim dvacet minut, než se pěšky dostali na nádraží King's Gross a nic zaznamenáníhodného se nestalo, kromě toho, že Sirius poděsil hejno koček, aby pobavil Harryho. Když konečně dorazili, chvíli se loudali poblíž stěny mezi devátým a desátým nástupištěm, dokud nebylo kolem prázdno a pak jeden po druhém proběhli zdí na nástupiště devět a tři čtvrtě, kde už čekal Bradavický expres a nedočkavě vyfukoval oblaka páry na hloučky odjíždějících studentů a jejich rodičů. Harry se nadechl známé vůně a přímo se vznášel... Opravdu se tam vracel...

"Doufám, že to ostatní stihnou," řekla paní Weasleyová a nervózně pozorovala zeď, skrz kterou přicházeli další a další lidé.

"Hezký pes, Harry!" volal vysoký chlapec s dredy.

"Díky, Lee," šklebil se Harry a Sirius zuřivě vrtěl ocasem.

"Konečně," oddechla si paní Weasleyová, "to je Alastor se zavazadly, podívejte..."

Moody, s portýrskou čepičkou staženou přes oči, prokulhal podloubím a tlačil vozík s kufry.

"Všechno v pořádku," zahučel na paní Weasleyovou a Tonkovou, "nemyslím, že by nás někdo sledoval..."

O pár vteřin později se objevil i pan Weasley s Ronem a Hermionou. Ještě než sundali z vozíku všechny kufry, dorazil Fred, George a Ginny s Lupinem.

"Žádné problémy?" zavrčel Moody.

"Nic," odpověděl Lupin.

"Stejně to na Sturgise oznámím Brumbálovi," řekl Moody, "to už je podruhé, co se během týdne vůbec neukázal. Začíná být stejně nespolehlivý jako Mundungus."

"Takže, dávejte na sebe pozor," popřál jim Lupin a všem potřásl rukama; Harrymu jako poslednímu a ještě ho poplácal po rameni. "Ty taky, Harry. Buď opatrný."

"Jo, drž hlavu dole a měj oči na šťopkách," přidal se Moody a taky mu potřásl rukou. "A nezapomínejte - všichni - dávejte si pozor, co píšete v dopisech. Když budete mít pochybnosti, radši nepište nic."

"Jsem ráda, že jsem vás všechny poznala," řekla Tonková a objala Hermionu a Ginny, "předpokládám, že se zas brzy uvidíme."

Zazněla píšťala; studenti z nástupiště se rychle hrnuli do vlaku.

"Honem, honem," pobízela je nepřítomně paní Weasleyová a ještě je rychle objímala: "Napiš... Buď hodná... Jestli jste něco zapomněli, pošleme vám to... Do vlaku, šup..."

Velký černý pes se na chvíli vztyčil na zadní a položil přední tlapy Harrymu na ramena, ale paní Weasleyová popostrčila Harryho k vagónu a zasyčela: "proboha, Siriusi, chovej se víc jako pes!"

"Uvidíme se!" volal Harry z okýnka, když se vlak rozjel, zatímco Ron, Hermiona a Ginny mávali. Postavy Tonkové, Lupina, Moodyho a Weasleyových se rychle zmenšovaly, ale černý pes upaloval podél vlaku a vrtěl ocasem; lidé na nástupišti se smáli. Pak minuli konec nástupiště a Sirius zmizel.

"Neměl s námi chodit," řekla Hermiona a v jejím hlase se zračily obavy.

"Ale no tak," řekl Ron, "vždyť chudák neviděl slunce už celé dlouhé měsíce."

"Dobrá," řekl Fred a zamnul si ruce, "nemám čas tu stát a kecat, musíme něco prodiskutovat s Leem. Uvidíme se," a spolu s Georgem zmizeli v chodbičce.

Vlak jel stále rychleji, takže domy za okny se měnily ve šmouhy.

"Tak co, půjdeme si najít kupé?" zeptal se Harry.

Ron a Hermiona si vyměnili pohledy.

"Eh," řekl Ron.

"My - totiž - Ron a já bychom měli jít do vagónu pro prefekty," řekla Hermiona pomalu.

Ron se nedíval na Harryho; zdálo se, že ho velmi zaujaly prsty na levé ruce.

"Aha," řekl Harry. "Fajn. Dobře."

"Nemyslím si, že tam budeme muset zůstat celou cestu," dodala rychle Hermiona. "V dopisech stálo, že jen dostaneme instrukce od primuse a od primusky a pak bychom měli procházet chodbičkami."

"Fajn, řekl Harry ještě jednou, "no - tak se tedy uvidíme potom."

"Jo, potom," řekl Ron a vrhl na Harryho nervózní pohled, "Fakt se mi tam nechce, radši bych - ale musíme - chci říct, nemám z toho žádné potěšení. Nejsem Percy," dodal vzpurně.

"Já vím že nejsi," zakřenil se Harry. Ale když Hermiona a Ron táhli kufry, Křivonožku a klec s Papušíkem směrem k lokomotivě, cítil se trochu ztraceně. Ještě nikdy necestoval do Bradavic bez Rona.

"Pojď," pobídla ho Ginny, "když sebou hodíme, můžeme jim držet místa."

"Máš pravdu," řekl Harry, zvedl klec s Hedvikou a kufr. Probíjeli se chodbičkou a nakukovali do kupé, ta však byla plná. Harry si nemohl nevšimnou, že někteří na něj zírali s neskrývaným zájmem a sem tam někdo šťouchl do svého souseda a ukázal na něj. Poté, co se se stejným chováním setkal v pěti vagónech, došlo mu, že všichni si celé léto četli vDenním věštci, že je prolhaný podvodník. Přemýšlel, jestli ti zírající a šeptající studenti těm historkám věří nebo ne.

V posledním vagónu potkali Harryho spolužáka Nevilla Longbottoma, jak se snaží zároveň táhnout kufr a neztratit svou žábu, Trevora, kterou svíral v druhé ruce.

"Ahoj Harry," zafuněl, "ahoj Ginny... Všude je obsazeno... Nemůžu najít místo..."

"Co to říkáš?" řekla Ginny, která se protáhla kolem něj a nakoukla do kupé. "Tady je místo, je tam jen Bláznivka Lovegoodová -"

Neville zahuhlal, že nechce nikoho vyrušovat.

"Nebuď hloupej," smála se Ginny, "ta je v pohodě."

Otevřela dveře a vtáhla svůj kufr dovnitř. Harry a Neville ji následovali.

"Ahoj Luno," pozdravila Ginny, "můžeme si k tobě sednout?"

Dívka u okna se na ně podívala. Měla bujnou hřívu až po pás dlouhých, špinavě blonďatých vlasů, bledé obočí a vypoulené oči, takže vypadala, jako by se pořád něčemu divila. Harry hned věděl, proč se Neville tomu kupé vyhnul. Dívka totiž působila dost potřeštěným dojmem. Možná to bylo tím, že si hůlku umístila za levé ucho, nebo možná za to mohl náhrdelník ze zátek od máslového ležáku a možná i fakt, že si četla časopis obrácený vzhůru nohama. Pohlédla na Nevilla a na Harryho a přikývla.

"Dík," usmála se na ni Ginny.

Harry a Neville nacpali kufry a klec se sovou na polici na zavazadla a posadili se. Luna si je prohlížela přes okraj časopisu, který se jmenoval Pokroucené slovíčka. Zdálo se, že nemrká jako normální lidé. Bez přestání zírala na Harryho, který si sedl proti ní a teď toho litoval.

"Měla jsi hezké prázdniny, Luno?" zeptala se Ginny.

"Ano," řekla Luna zasněně, aniž by spustila oči z Harryho. "Byly celkem hezké. Ty jsi Harry Potter," dodala.

"Já vím," odpověděl Harry.

Neville se zakuckal. Luna obrátila své bledé oči na něj.

"A tebe neznám."

"Já nejsem nikdo," řekl rychle Neville.

"To tedy nejsi," řekla ostře Ginny, "Neville Longbottom - Luna Lovegoodová. Luna je ve stejném ročníku jako já, ale v Havraspáru."

"Drž se svého důvtipu jako největšího pokladu" pronesla Luna zpěvavým hlasem. Pak zvedla časopis tak, že jí zakryl celou tvář a ztichla. Harry a Neville se na sebe podívali se zdviženým obočím a Ginny potlačila zachichtání.

Vlak se rychle kodrcal kupředu, teď už neobydlenou krajinou. Počasí bylo zvláštní - v jedné chvíli byl vagón plný slunečního svitu a pak zase projížděli pod těžkými černými mraky.

"Hádejte, co jsem dostal k narozeninám," řekl Neville.

"Dalšího pamatováčka?" zeptal se Harry a vzpomněl si na zařízení, které Nevillovi poslala babička, aby mu pomohla v boji s jeho děravou pamětí.

"Ne," řekl Neville, "jeden mi stačí, ačkoli ten starý jsem už dávno ztratil... Ne, koukněte se na tohle..."

Vrazil volnou ruku, kterou nedržel Trevora, do školního batohu a po chvíli přehrabování vytáhl něco, co vypadalo jako malý šedý kaktus v květináči, jenom to na sobě místo ostnů mělo puchýře.

"Mimbulus mimbletonia," řekl pyšně.

Harry na tu věc zíral. Lehce pulsovala, což jí dodávalo zlověstný vzhled nějaké nemocné vnitřnosti.

"Je velmi, velmi vzácný," zářil Neville, "ani nevím, jestli je nějaký ve skleníku v Bradavicích. Nemůžu se dočkat, až ho ukážu profesorce Prýtové. Můj prastrýc Algie ho pro mě sehnal v Asýrii. Zkusím ho rozmnožit."

Harry věděl, že Nevillovým nejoblíbenějším předmětem je bylinkářství, ale za nic na světě nemohl pochopit, proč by měl chtít tuhle zakrslou rostlinku.

"A umí to - eh - umí to něco?" zeptal se.

"Spoustu věcí!" nadmul se Neville, "má to nádherný ochranný mechanismus. Podrž mi na chvíli Trevora..."

Položil žábu Harrymu na klín a vytáhl brk. Luniny vyvalené oči se objevily nad okrajem časopisu a čekaly, co se bude dít. Neville si přidržel Mimbulus mimbletonia před obličejem, soustředěně skousl špičku jazyka a vší silou do něj bodl brkem.

Ze všech puchýřů na rostlině vyprskla tekutina; velké gejzíry husté, páchnoucí zelené tekutiny. Zasáhly strop, okna a Lunin časopis; Ginny, která si jen tak tak stačila zakrýt obličej rukama, vypadala, jako by měla na hlavě slizký zelený klobouk, ale Harry, který oběma rukama držel Trevora, to dostal přímo do obličeje. Smrdělo to jako žluklý hnůj.

Neville, jehož obličej a trup byly kompletně promáčené, provinile potřásl hlavou.

"O-omlouvám se," zalapal po dechu, "já jsem to předtím nezkusil... Nenapadlo mě, že toho bude tolik... Ale nebojte se, není to jedovatý," dodal nervózně, když Harry vyplivl sliz na podlahu.

V ten moment se dveře do kupé otevřely.

"Ach... Ahoj, Harry," řekl lehce nervózní hlas, "ér... jdu nevhod?"

Harry si otřel brýle rukávem. Usmívala se na něj velmi pěkná dívka s dlouhými lesklými černými vlasy: Cho Changová, chytačka havraspárského famfrpálového týmu.

"Oh... Ahoj," řekl Harry.

"Eh..." řekla Cho, "no... jen jsem si říkala, že tě půjdu pozdravit... Tak ahoj..."

A, celá červená, dveře zase zavřela a zmizela. Harry se zabořil do sedadla a povzdechl si. Dal by přednost tomu, kdyby ho Cho našla ve společnosti co nejbáječnějších lidí, kteří by se právě chechtali vtipu, který řekl; určitě ne ve společnosti Nevilla a Bláznivky Lovegoodové, s žábou v ruce a zeleným slizem na hlavě.

"Nic si z toho nedělej," řekla Ginny povzbudivě, "hned se toho zbavíme." Vytáhla hůlku."Vyčistit!"

Smradlavá šťáva zmizela.

"Promiňte," opakoval Neville provinile.

Už jeli hodinu a Ron a Hermiona nikde. Kolem projel vozík s občerstvením a Harry, Ginny a Neville právě dojídali dýňové koláčky a vyměňovali si kartičky z čokoládových žabek, když se dveře otevřely a ti dva vstoupili dovnitř, doprovázeni Křivonožkou a ječícím Papušíkem v kleci.

google_ad_client = "ca-pub-6005638369389360"; google_ad_slot = "8287562953"; google_ad_width = 300; google_ad_height = 250;