Červíčkův hábit se leskl krví - zabalil si do něj pahýl své paže. "Můj Pane..." zalykal se, "můj Pane... slíbil jste mi... přece jste mi slíbil..."
"Podej ruku," vybídl ho Voldemort lenivě.
"Ach Mistře... děkuji vám, Mistře..."
Natáhl k němu krvácející pahýl, Voldemort se však znovu rozchechtal. "Tu ne, Červíčku, tu druhou."
"Mistře, prosím... prosím..."
Voldemort se sklonil, vyškubl Červíčkovi levou paži a vyhrnul mu rukáv hábitu až nad loket; a vtom Harry na jeho kůži spatřil cosi jako zářivě rudé tetování - lebku, jíž z úst čouhal had - týž obraz, který se na obloze objevil při mistrovství světa ve famfrpálu: Znamení zla. Voldemort si ho bedlivě prohlížel, aniž si všímal Červíčkova neovladatelného nářku.
"Je zas zpátky," hlesl tiše, "všichni si toho museli všimnout... teď tedy uvidíme... teď se to dozvíme..."
Přiložil svůj dlouhý, bílý ukazováček ke znamení na Červíčkově paži.
Jizvu na Harryho čele opět rozpálila pronikavá bolest a Červíček táhle zaskučel. Voldemort odtáhl prsty z jeho znamení, a Harry spatřil, že teď je černé jako uhel.
S výrazem krutého uspokojení se Voldemort napřímil, pohodil hlavou a přeletěl očima po temném hřbitově.
"Kolik jich bude tak statečných, aby se vrátili, až ho ucítí?" šepotal a zářivě rudé oči upínal ke hvězdám. "A kolik jich bude tak pošetilých, aby zůstali stranou?"
Začal před Harrym a před Červíčkem přecházet nahoru dolů, ani na vteřinu však nespustil hřbitov z očí. Po nějaké chvíli znovu shlédl na Harryho a jeho hadí tvář pokřivil krutý úsměv.
"Harry Pottere, stojíš na ostatcích mého zemřelého otce," zasyčel nezvučně. "Byl to mudla, a nadto bláhový... velice se podobal tvé drahé matce. Ale oba nám dobře posloužili, co říkáš? Tvá matka zemřela, když tě bránila jako své dítě... já svého otce zabil, a sám vidíš, jak mi prospěl i po smrti..."
Voldemort se znovu zachechtal. Stále přecházel sem tam, kroužil pohledem kolem a had se pořád plazil v trávě.
"Vidíš ten dům nahoře na kopci, Pottere? Tam žil můj otec. Má matka, čarodějka, bydlela tady ve vsi a zamilovala se do něj. On ji však opustil, když mu přiznala, kdo je... čáry a kouzla můj otec neměl rád... Opustil ji a vrátil se ke svým mudlovským rodičům ještě před mým narozením, Pottere, a ona mě porodila a umřela a já vyrůstal v mudlovském sirotčinci... přísahal jsem ale, že ho najdu... a pomstil jsem se mu, tomu hlupákovi, po němž jsem dostal jméno... Tom Raddle..."
Dál zvolna kráčel tam a sem a šlehal rudýma očima z hrobu na hrob.
"Jen poslouchej, jak oživuji minulost své rodiny..." poznamenal klidně. "Proč se ale ze mě stává citlivka... A teď se dívej, Harry! Právě se vrací má opravdová rodina..."
Vzduch se náhle naplnil svištěním plášťů. Mezi hroby, za obrovský tis, na každičké temné místo se přemisťovali kouzelníci. Všichni měli kápě a masky a jeden za druhým postupovali vpřed... pomalu, opatrně, jako by nemohli uvěřit vlastním očím. Voldemort na ně čekal a setrvával v mlčení. Pak jeden Smrtijed padl na kolena, doplazil se k němu po čtyřech a políbil lem jeho černého hábitu.
"Mistře... Mistře..." mumlal přitom.
Smrtijedi za ním učinili totéž: připlazili se k Voldemortovi po kolenou, políbili mu hábit a poté ustoupili zpět, vstali a utvořili mlčenlivý kruh. V jeho středu byl hrob Toma Raddlea, Harry, Voldemort a malá hromádka, jež vzlykala a škubala sebou - to byl Červíček. Smrtijedi v kruhu ponechali mezery, jako by měl ještě někdo přijít; Voldemort však očividně nikoho dalšího nečekal. Přeletěl obličeje zakryté kápěmi, a třebaže bylo úplné bezvětří, kruhem proběhl šustivý zvuk, jako kdyby se všichni zachvěli.
"Buďte vítáni, Smrtijedi," pronesl rozvážně Voldemort. Je to už třináct let... třináct let nás dělí od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli. A nyní přicházíte na moji výzvu, jako by to bylo včera... spojuje nás tedy stále Znamení zla! Nebo snad ne?"
Nasadil znovu děsivou tvář, roztáhl úzké nosní dírky a začenichal.
"Cítím zradu," řekl. "Ve vzduchu kolem to páchne zradou."
Kruhem proběhlo další zachvění, jako by každý čaroděj v něm toužil odstoupit od Voldemorta co nejdál, ale žádný k tomu neměl odvahu.
"Vidím, že jste všichni živi a zdrávi a stejně silní jako dřív - jak rychle jste se tu jen objevili! - a kladu si otázku... Proč se tento spolek čarodějů nikdy nevydal na pomoc svému učiteli, jemuž přísahal věrnost až na věky?"
Nikdo nepromluvil. Nikdo se nepohnul, až na Červíčka, jenž ležel na zemi a bez ustání vzlykal a hladil si krvácející ruku.
"A teď si na ni odpovím," šepotal Voldemort. "Všichni zřejmě uvěřili, že je se mnou konec a že jsem zmizel bůhvíkam. Vetřeli se zpět mezi mé nepřátele a tvrdili, že jsou nevinní, že o ničem nevěděli a že je někdo uhranul...
A hned si kladu další otázku: Jak mohli uvěřit, že už nikdy nepovstanu? Oni, kteří věděli, co jsem podnikl už dávno, abych se zajistil proti pozemské smrti? Oni, kteří viděli důkazy mé nezměrné moci v dobách, kdy jsem byl silnější než kterýkoli jiný žijící kouzelník?
I na tuto otázku si odpovím: možná uvěřili, že se na tomto světě třeba najde ještě větší síla, která porazí i lorda Voldemorta... možná teď odpřisáhli věrnost někomu jinému... třeba tomu zastánci lůzy, mudlů a mudlovských šmejdů, Albusovi Brumbálovi?"
Jakmile vyslovil Brumbálovo jméno, v kruhu to vzrušeně zašumělo a někteří kouzelníci mručeli a kroutili hlavami.
Voldemort si jich nevšímal. Je to pro mne zklamání... přiznávám, že jsem se ve vás zklamal..."
Jeden z mužů nečekaně vystoupil z kruhu a vrhl se vpřed. Padl Voldemortovi k nohám a třásl se přitom od hlavy k patě.
"Mistře!" zakvílel. "Mistře, odpusť mi! Odpusť nám všem!"
Voldemort se začal smát a pak zvedl hůlku."Crucio!"
Smrtijed na zemi se svíjel a vřeštěl. Harry si byl jistý, že jeho vřískot musí být v okolních domech slyšet... ať přijde policie, říkal si v duchu zoufale... kdokoli... cokoli...
Voldemort pozvedl hůlku. Zmučený Smrtijed ležel na zemi jak široký tak dlouhý a lapal po dechu.
"Vstaň, Avery," vyzval ho Voldemort šeptem. "Říkám ti, vstávej. Tak ty mě žádáš o odpuštění? Jenže já neodpouštím ani nezapomínám. Třináct dlouhých let... Chci, abys mi ta léta odplatil třináctiletou službou, potom ti odpustím. Tady Červíček už část svého dluhu splatil, že ano, Červíčku?"
Pohlédl na vzlykajícího služebníka.
"Vrátil ses ke mně nikoli z oddanosti, ale ze strachu před svými někdejšími přáteli. Tu bolest si zasloužíš, Červíčku - to přece víš, že ano?"
"Ano, Mistře," zasténal Červíček. "Prosím, Mistře... prosím.
"Pomohl jsi mi ovšem, abych získal zpět své tělo," poznamenal chladně Voldemort a díval se, jak Červíček na zemi vzlyká. "Třebaže jsi podlý a zrádný, pomohls mi... a lord Voldemort se odměňuje těm, kteří mu pomohou..."
Znovu pozvedl hůlku a zakroužil s ní ve vzduchu. Vytryskl z ní zářivý pás, jenž připomínal roztavené stříbro. V první chvíli neměl tvar - jenom se svíjel, než se proměnil v třpytivou napodobeninu lidské ruky. Zářila jako měsíční světlo, poté se snesla dolů a ulpěla na Červíčkově krvácejícím zápěstí.
Červíček rázem přestal vzlykat. Stále ztěžka, přerývaně dýchal, zvedl však hlavu a nevěřícně hleděl na stříbrnou ruku, jež mu dokonale přirostla k paži, jako kdyby na ní měl oslni vou rukavici. Zahýbal zářícími prsty, potom ze země roztřeseně zvedl malou větvičku a rozmačkal ji.
"Můj Pane," zašeptal. "Ta je tak krásná... děkuji vám, Mistře... děkuji vám..."
Po kolenou se k němu doplazil a políbil mu lem hábitu.
"Ať ve své oddanosti už nikdy nezakolísáš, Červíčku," varoval ho Voldemort.
"Ne, můj Pane... nikdy, můj Pane..."
Červíček vstal a zaujal své místo v kruhu; v obličeji se mu ještě třpytily slzy, ale mohl oči nechat na své nové silné ruce. Poté Voldemort přistoupil ke kouzelníkovi po Červíčkově pravici.
"Luciusi, můj kluzký příteli," zašeptal a zastavil se před ním. "Slyšel jsem, že ses nezřekl starých mravů, i když před světem se tváříš ctihodně. Ještě pořád by ses nabídl jako první, kdyby se naskytla příležitost zmučit nějakého mudlu, že ano? Mě ses však nikdy najít nepokusil, Luciusi... to, co jsi předvedl na mistrovství světa ve famfrpálu, byla jistě náramná legrace... ovšem neudělal bys líp, kdybys své úsilí vynaložil na to, abys našel svého Mistra a pomohl mu?"
"Můj Pane, byl jsem neustále ve střehu," ozval se zpod kápě spěšně hlas Luciuse Malfoye. "Kdybych o vás dostal jakoukoli zprávu, kdyby se mi třeba potajmu doneslo, kde se nacházíte, stanul bych okamžitě po vašem boku a nic by mi nedokázalo zabránit -"
"Nicméně jsi před mým Znamením uprchl, když ho můj věrný Smrtijed loni v létě vyslal na oblohu," poznamenal Voldemort lenivě a pan Malfoy rázem zmlkl. "Ano, vím o tom všechno, Luciusi... zklamal jsi mne... očekávám, že napříště mi budeš sloužit věrněji."
"Ovšemže ano,můj Pane, ovšemže... jste milostivý, děkuji vám..."
Voldemort se pohnul a hned zase zůstal stát - zíral na mezeru v kruhu, dost velkou pro dva, jež byla mezi Malfoyem a dalším kouzelníkem.
"Tady by měli stát Lestrangeovi," řekl potichu, "ti jsou však zaživa pohřbení v Azkabanu. Zůstali mi věrní a šli raději do vězení, než by se mne zřekli... až otevřeme brány Azkabanu, dostane se jim poct, o jakých se jim ani nesnilo. Mozkomorove se k nám přidají... jsou to naši přirození spojenci... povoláme zpět vypuzené obry... všichni mí oddaní služebníci se ke mně navrátí a já budu mít celou armádu kreatur, které všem nahánějí strach..."
Znovu vykročil. Kolem některých Smrtijedů prošel mlčky, u jiných se však zastavil a oslovil je.
"Macnaire... ty prý teď pro ministerstvo kouzel zabíjíš nebezpečná zvířata, říkal mi Červíček... Už brzy se ti dostanou lepší oběti, Macnaire. Lord Voldemort se o to postará.
"Děkuji vám, Mistře... děkuji vám," zamumlal Macnair.
"Ale!" Voldemort přistoupil k největším dlouhánům skrytým pod kápěmi. "Tady máme Crabbeho... tentokrát to zvládneš líp, viď, Crabbe? A ty také, Goyle?"
Oba se těžkopádně uklonili a sotva srozumitelně něco zamumlali.
"Ano, Mistře..."
"Jistě, Mistře..."
"Totéž platí pro tebe, Notte," šeptl Voldemort, když míjel shrbenou postavu ve stínu pana Goyla.
"Můj Pane, padám před vámi na tvář. Jsem váš nejvěrnější -"
"To stačí," sykl Voldemort.
Právě došel k největší mezeře v kruhu: zastavil se a zíral na ni prázdnýma, rudýma očima, jako by viděl kouzelníky, kteří tam měli stát.
"A tady chybí hned šest Smrtijedů... tři z nich zahynuli v mých službách. Jeden je příliš zbabělý, než aby se vrátil, a zaplatí za to. Jeden, o němž si myslím, že mě opustil navždy... toho zabijeme... a pak můj nejvěrnější, který už se vrátil do mých služeb."
Mezi Smrtijedy to zašumělo. Harry viděl, jak přes masky po sobě těkají pohledy.
"Onen věrný služebník přebývá v Bradavicích, a jeho přičiněním je tu dnes večer s námi náš mladý přítel...
"Ano," potvrdil Voldemort a bezretá ústa mu zkřivil úšklebek, když se oči všech upnuly k Harrymu. "Harry Potter byl tak laskav a přišel na oslavu mého znovuzrození. Dalo by se dokonce říct, že je mým čestným hostem."
Nastalo hrobové ticho. Potom pokročil vpřed Smrtijed napravo od Červíčka a zpod masky se ozval hlas Luciuse Malfoye.
"Mistře, všichni dychtíme dozvědět se... snažně vás prosíme, povězte nám... jak jste to dokázal... takový zázrak... jak se vám podařilo vrátit se zpět..."
"Ano, Luciusi, je to neuvěřitelný příběh," přisvědčil Voldemort. "A začíná - i končí - naším mladým přítelem tady."
Lenivě došel k Harrymu a postavil se vedle něj, takže se na ně upřely oči všech v kruhu. Had se neustále plazil kolem.
"Všichni samozřejmě víte, co se o tomhle chlapci říká - že způsobil moji zkázu?" pronesl tiše a spočinul rudýma očima na Harrym, kterého začala jizva na čele pálit tak úporně, že se bolestí div nerozkřičel. "Víte, že onoho večera, kdy jsem ztratil svoji moc i své vlastní tělo, pokusil jsem se ho zabít. Jeho matka zemřela, když ho chtěla zachránit - a bezděčně mu poskytla ochranu, s níž jsem upřímně řečeno nepočítal... nedokázal jsem se ho vůbec dotknout."
Voldemort pozvedl dlouhý bílý prst a přidržel ho Harrymu u obličeje. Jeho matka na něm zanechala stopy svého sebeobětování... je to starobylé kouzlo a já jsem si na ně měl vzpomenout, byl jsem však tak bláhový, že jsem to přehlédl... ale na tom nezáleží. Teď už se ho dotknout můžu."
Harry cítil, jak se chladná špička dlouhého bílého prstu dotkla jeho čela, a myslel, že se mu hlava rozskočí bolestí.
Voldemort se mu potichu zasmál do ucha; potom prst odtáhl a dál hovořil ke shromážděným Smrtijedům. "Přátelé, přiznávám, že jsem se přepočítal. Pošetilá oběť té ženy mou kletbu odklonila, takže se odrazila proti mně. Ach... byla to bolest nad bolest a nic mě na ni nemohlo připravit, přátelé. Ta kletba mě vyrvala z vlastního těla - byl jsem míň než duch, míň než to nejubožejší strašidlo... ale zůstal jsem naživu. Co jsem vlastně byl, nevím ani já sám... já, který po cestě k nesmrtelnosti dospěl dál než kdokoli jiný. Vy víte, jaký mám cíl - přemoci smrt. Teď jsem byl podroben zkoušce a ukázalo se, že jeden či více mých experimentů funguje... vždyť ta kletba mě neusmrtila, ačkoli měla. Nicméně jsem byl stejně bezmocný jako ta nejnicotnější havěť a nijak jsem si nemohl pomoci... neměl jsem tělo, a já potřeboval hůlku ke každému zaklínadlu, jež by mi pomohlo...
Pamatuji se jen, jak jsem se vteřinu co vteřinu, bez ustání, beze spánku nutil do bytí... Usadil jsem se na odlehlém místě v lese a čekal... někdo z mých věrných Smrtijedů se mě určitě pokusí najít... jeden z nich přijde, vykoná kouzla, jež jsem já vykonat nemohl, a vrátí mi zpět mé tělo... jenže jsem čekal marně..."
Smrtijedi v kruhu se znovu zachvěli, jako by jim přeběhl mráz po zádech. Voldemort se odmlčel, a teprve když ticho dostoupilo vrcholu, pokračoval: "Z mé moci mi zbylo jediné: dokázal jsem ovládat těla jiných tvorů. Neodvážil jsem se však vydat mezi větší počet lidí - věděl jsem, že bystrozorové jsou na pozoru a pátrají po mně. Občas jsem přebýval v tělech všelijakých živočichů - nejraději jsem volil hady; ovšem byl jsem na tom jen o málo líp než čirý duch, neboť jejich těla nebyla způsobilá k tomu, abych čaroval... a to, že jsem je posedl, jim zkracovalo život; žádný z nich dlouho nevydržel...
A pak... před čtyřmi lety... už jsem si myslel, že jsem objevil spolehlivý způsob, jak se vrátit. Na stezku v lese, kde jsem se usadil, se zatoulal kouzelník - byl mladý, pošetilý a důvěřivý. Doufal jsem, že právě to je ta příležitost, o jaké jsem celou dobu snil... byl totiž učitelem v Brumbálově škole... nebylo nijak těžké podřídit ho mé vůli... přenesl mě zpět do těchto krajů a po čase jsem se zmocnil i jeho těla, abych zblízka dohlédl na to, jak plní mé příkazy. Můj plán však selhal. Ukrást Kámen mudrců se mi nepodařilo a nesmrtelnost jsem nezískal. Někdo totiž zhatil mé plány... opět mi zkřížil cestu Harry Potter..."
Znovu nastalo ticho. Nikde se nic nepohnulo, ani jediná jehlička na tisu. Smrtijedi stáli zcela nehybně a zářící oči pod maskami upírali na Voldemorta a na Harryho.
"Můj služebník zemřel, jakmile jsem opustil jeho tělo, a já byl opět sláb, stejně jako předtím," pokračoval Voldemort. "Vrátil jsem se do svého vzdáleného úkrytu a lhal bych, kdybych tvrdil, že mě v té době nesužovaly obavy, zda svou moc vůbec kdy získám zpátky... ano, to byly nejspíš mé nejčernější chvíle... nemohl jsem doufat, že mi přijde do cesty jiný kouzelník, do jehož těla bych vstoupil... a vzdal jsem se už naděje, že některému z mých Smrtijedů záleží na tom, co se se mnou stalo..."
Jeden či dva maskovaní kouzelníci rozpačitě přešlápli v kruhu, Voldemort si toho však nevšímal.
"A potom - ještě tomu není ani rok a už jsem se téměř vzdal naděje - potom se to konečně stalo... vrátil se ke mně můj služebník: Červíček. Kdysi předstíral svou vlastní smrt, aby unikl spravedlnosti, a teď byl vypuzen z úkrytu těmi, jež v minulosti pokládal za svoje přátele. Proto se rozhodl vrátit ke svému Mistrovi. Vydal se mě hledat do země, o níž už dlouho kolovaly pověsti, že se tam skrývám... samozřejmě mu pomohly krysy, které cestou potkal. On totiž s krysami měl opravdu leccos společného, že ano, Červíčku? Jeho odporní malí kamarádíčkové mu prozradili, že hluboko v albánských lesích je místo, jemuž se vyhýbají, neboť malé tvory, jako jsou oni, tam už kolikrát připravil o život temný stín, který do nich vstoupil...
Cesta za mnou se však neobešla bez překážek, je to tak, Červíčku? Když jednou večer měl hlad, ač byl na okraji lesa, kde mě doufal najít, zastavil se pošetile v zájezdním hostinci, aby trochu pojedl... a koho tam nepotkal než jistou Bertu Jorkinsovou, čarodějku z ministerstva kouzel?
Z toho vidíte, že osud straní lordu Voldemortovi. Mohl to být Červíčkův konec a s ním i konec mé poslední naděje, že se kdy znovu zrodím. Ovšem Červíček - s duchapřítomností, jakou bych od něj nikdy nečekal - přesvědčil Bertu Jorkinsovou, aby si s ním vyšla na večerní toulku. Přemohl ji... a přivedl mi ji. A z Berty Jorkinsové, která mohla vše pokazit, se místo toho stal dar, o jakém se mi v životě nesnilo... neboť - za cenu jistého přesvědčování - mi posloužila jako opravdová studnice informací.
Prozradila mi, že se letos v Bradavicích bude konat turnaj tří kouzelnických škol. Prozradila mi, že ví o věrném Smrtijedovi, který by byl víc než ochoten mi pomoci, kdybych se s ním spojil. Prozradila mi spoustu věcí... jenže prostředky, jichž jsem použil, abych zlomil její paměťové kouzlo, byly tak mocné, že když jsem z ní dostal všechny užitečné informace, její duch i tělo byly nenapravitelně poškozeny. Mému účelu už posloužila: ovládnout jsem ji nemohl, a tak jsem se jí zbavil."
Voldemort se usmál svým hrůzným úsměvem; rudé oči měl prázdné a nelítostné.
"Ani Červíčkovo tělo se ovšem nehodilo k tomu, abych do něj vstoupil, protože ho všichni považovali za mrtvého, a kdyby ho někdo spatřil, vzbudilo by to přílišnou pozornost. Fyzicky to však byl služebník, jakého jsem potřeboval, a i když jako kouzelník za mnoho nestojí, dokázal plnit pokyny, jež jsem mu dával a jež mi vrátily jakési nedokonalé, chabé tělo. Patřilo však mně a mohl jsem v něm přebývat, zatímco jsem čekal na základní přísady potřebné k mému opravdovému znovuzrození... jedno či dvě zaklínadla, která jsem vymyslel... jistá pomoc od mého drahého Naginiho -" Voldemortovy rudé oči utkvěly na hadovi, který se neustále plazil kolem, "lektvar připravený z krve jednorožce a hadí jed, jejž mi poskytl Nagini... To stačilo, abych zakrátko nabyl takřka lidskou podobu a byl dost silný na nadcházející cestu.
Nemohl jsem už doufat, že by se mi podařilo ukrást Kámen mudrců; věděl jsem, že Brumbál dohlédl na to, aby ho zničili. Byl jsem však ochoten přijmout znovu smrtelný život, než zase začnu usilovat o nesmrtelnost. Stanovil jsem si nižší cíl... stačilo by mi, kdybych znovu získal své dřívější tělo a dřívější sílu.
Věděl jsem, jak toho dosáhnout - onen lektvar, který mě dnes večer oživil, je staré kouzlo z černé magie - potřeboval jsem k němu tři velice účinné přísady. Jedna z nich byla už po ruce, že ano, Červíčku? Maso služebníka, darované dobrovolně...
Kost mého otce samozřejmě znamenala, že musíme přijít sem, kde je pohřbený. Ovšem krev nepřítele... Podle Červíčka by stačila krev kteréhokoli kouzelníka, že, Červíčku? Kteréhokoli kouzelníka, který mě nenávidí... a takových jsou ještě spousty. Já však věděl, čí krev musím použít, jestliže chci znovu povstat a být mocnější, než jsem býval před svým pádem. Přál jsem si krev Harryho Pottera. Toužil jsem po krvi toho, kdo mě před třinácti lety připravil o moji moc, neboť ona dávná a trvalá ochrana, kterou mu kdysi poskytla jeho matka, by tím pronikla i do mých žil...
Ale jak se dostat Harrymu Potterovi na kůži? Byl totiž chráněn líp, než on sám nejspíš tuší, chránily jej prostředky, jež kdysi vymyslel Brumbál, když na něj připadlo postarat se o chlapcovu budoucnost. Brumbál se uchýlil k starodávnému kouzlu, které mělo Harryho Pottera ochraňovat, dokud bude v péči svých příbuzných. Ani já jsem tam na něj nemohl... pak ovšem přišlo mistrovství světa ve famfrpálu... doufal jsem, že tam - daleko od příbuzných i od Brumbála - může být jeho ochrana slabší; dosud jsem však nebyl dost silný, abych se ho pokusil unést, když se kolem něj motalo tolik kouzelníků z ministerstva. A pak se zas vrátil do Bradavic, kde ho má ten blázen a obdivovatel mudlů od rána do večera na očích. Jak jsem se ho mohl zmocnit?
Nuže... samozřejmě tak, že jsem využil informací Berty Jorkinsové. Využil jsem onoho jediného věrného Smrtijeda, který už byl v Bradavicích a postaral se o to, aby se Potterovo jméno dostalo do Ohnivého poháru. S jeho přispěním jsem docílil toho, že Potter v turnaji zvítězil - že se jako první dotkl Poháru tří kouzelníků - Poháru, který můj věrný Smrtijed proměnil v Přenášedlo, aby ho přeneslo sem, z dosahu Brumbálovy ochrany a pomoci a do mé čekající náruče. Teď tu tedy stojí... chlapec, o němž jste si všichni mysleli, že způsobil můj pád..."
Voldemort se pomalu pohnul vpřed a otočil se k Harrymu. Pak zvedl hůlku. "Crucio!"
Takovou bolest Harry dosud nezakusil: i všechny kosti v těle jako by měl v jednom ohni, a hlava každou chvíli jen a jen puknout podél nachové jizvy; oči se mu kroutily v hlavě sem tam. Zoufale si přál, aby to už skončilo... aby ztratil vědomí... aby umřel...
A pak bolest ustala. Ochable visel v provazech, jež ho poutaly k náhrobku Voldemortova otce, a hleděl do černokněžníkových zářivě rudých očí skrze jakousi mlhu, jež mezi nimi stála. Nocí se rozléhal halasný chechtot Smrtijedů.
"Teď už snad vidíte, jak pošetilé bylo předpokládat, že by tenhle kluk mohl kdy být silnější než já," prohlásil Voldemort. "Chci však, aby v mysli žádného z vás nezůstal ani stín pochybnosti: Harry Potter mi unikl jen šťastnou náhodou a já vám svoji moc dokážu tím, že ho přímo před vašima očima zabiju, tady a teď, když tu není žádný Brumbál, který by mu pomáhal, ani jeho matka, která by pro něj položila život. Dám mu šanci. Dovolím mu, aby se mi postavil v boji, a pak už nezapochybujete, kdo z nás je silnější. Ještě chvilku počkej, Nagini," šeptl a had se odplazil travou tam, kde stáli Smrtijedi a dívali se na ně.
"Odvaž ho, Červíčku, a vrať mu jeho hůlku."