Potom se obrátil k profesorce McGonagallové. "Minervo, mohl bych vás požádat, abyste tu zůstala hlídat, než Harryho odvedu nahoru?"
"Samozřejmě," přisvědčila profesorka McGonagallová. Vypadala, jako když je jí trochu špatně od žaludku; jako kdyby se právě dívala, jak někdo zvrací. Když však vytáhla hůlku a namířila ji na Bartyho Skrka, ruka se jí ani trochu nezachvěla.
"Severusi," obrátil se Brumbál k profesoru Snapeovi, "řekněte prosím madame Pomfreyové, aby sem přišla; Alastor Moody musí na ošetřovnu. Pak jděte ven, najděte Korneliuse Popletala a přiveďte ho sem. Bezpochyby bude chtít Skrka vyslechnout osobně. Řekněte mu, že kdyby mě potřeboval, asi tak za půl hodiny budu na ošetřovně."
Snape mlčky přikývl a vyšel z kabinetu.
"Harry?" pronesl Brumbál laskavě.
Harry vstal, ale okamžitě zavrávoral; bolest v noze, na kterou nemyslel celou dobu, co poslouchal Bartyho Skrka, se znovu ozvala. Zároveň si uvědomil, že se třese po celém těle. Brumbál ho pevně uchopil za paži a vyvedl ho do tmavé chodby.
"Chci, abys nejdřív zašel do mé pracovny, Harry," řekl potichu, když mířili chodbou vzhůru. "Čeká tam na nás Sirius."
Harry přikývl. Cítil se podivně otupělý a všechno mu připadalo naprosto neskutečné, ale nezáleželo mu na tom; byl dokonce rád. Nechtěl přemýšlet o ničem, co se stalo od chvíle, kdy se poprvé dotkl Poháru tří kouzelníků. Nechtěl zpytovat své vzpomínky, které se mu nepřestávaly honit hlavou a byly čerstvé a ostré jako fotografie: Pošuk Moody ležící v truhle. Červíček, zhroucený na zemi, jak si hladí zmrzačenou paži. Voldemort, vystupující z kotle, nad nímž se vznáší hustá pára. A Cedric... mrtvý... Cedric, který ho prosil, aby ho odnesl jeho rodičům...
"Pane profesore," zamumlal, "kde jsou Cedrikovi rodiče?"
"Jsou s profesorkou Prýtovou," řekl Brumbál. Hlas, který během celého výslechu Bartyho Skrka zůstával tak klidný, se mu teď poprvé mírně zachvěl. "Byla ředitelkou Cedrikovy koleje a znala ho ze všech nejlíp."
Právě dorazili ke kamennému chrliči. Brumbál řekl heslo, chrlič odskočil stranou a oba vyjeli po pohyblivém točitém schodišti k dubovým dveřím. Brumbál se do nich opřel a otevřel je.
Uvnitř stál Sirius. Obličej měl bílý a vychrtlý jako tenkrát, kdy uprchl z Azkabanu.
Rychle přešel přes místnost. "Harry, jsi v pořádku? Já to tušil - tušil jsem, že se něco takového - co se stalo?"
Třásly se mu ruce, když Harrymu pomáhal do křesla před psacím stolem.
"Co se stalo?" opakoval naléhavěji.
Brumbál začal Siriusovi líčit všechno, co jim Barty Skrk řekl. Harry poslouchal jen napůl. Byl tak unavený, že ho bolela každá kost v těle, a jediné, co si přál, bylo sedět tady v křesle, aby ho přitom nikdo nerušil, sedět v něm třeba celé hodiny, až konečně usne a nebude už muset na nic myslet ani cokoli cítit.
Ozvalo se tiché zašumění křídel. To se zvedl ze svého bidýlka fénix Fawkes, přeletěl pracovnu a usedl Harrymu na koleno.
"Nazdar, Fawkesi," řekl Harry tiše a hladil ptáka po nádherném rudozlatem peří. Fénix na něj přátelsky zamrkal; jak ho hřál a tížil ho na noze, Harryho kupodivu povzbuzovalo.
Brumbál mezitím domluvil. Usedl za psací stůl naproti Harrymu a díval se na něj, Harry se však jeho pohledu vyhýbal. Brumbál měl v úmyslu klást mu otázky: chtěl, aby to všechno prožil znovu.
"Potřebuji vědět, co se stalo od chvíle, kdy ses v bludišti dotkl toho Přenášedla, Harry," vybídl ho.
"Snad bychom to mohli nechat na ráno, co říkáte, Brumbále?" ozval se Sirius rázně a položil Harrymu ruku na rameno. "Nechtě ho, ať se vyspí. Ať si odpočine."
Harry pocítil ke kmotrovi nenadálou vděčnost, Brumbál si však Siriusových slov nevšímal. Naklonil se k chlapci, který jen neochotně zvedl hlavu a pohlédl do jeho modrých očí.
"Kdybych se domníval, že ti to pomůže," začal vlídně, "jestliže tě teď přivedu do kouzelného spánku a dovolím ti odložit chvíli, kdy si budeš muset vzpomenout na to, co se udalo dnes večer, rozhodně bych to udělal. Jenže by ti to nepomohlo. Potlačit na chvíli bolest vede jen k tomu, že bolí ještě víc, když ji pak ucítíš. Prokázal jsi takovou statečnost, že překonala vše, co bych od tebe očekával. Chci, abys nám teď svou odvahu předvedl ještě jednou. Řekni nám, jak to všechno bylo."
Fénix vydal jediný tichý, chvějivý zvuk; chvíli se vznášel ve vzduchu a Harry měl pocit, jako by mu hrdlem sklouzla až do žaludku krůpěj horké tekutiny, která ho zahřála a dodala mu sil.
Zhluboka se nadechl a začal vyprávět. Jako by mu přitom vyvstávalo před očima vše, co se toho večera udalo: viděl jiskřící hladinu lektvaru, který vzkřísil Voldemorta; viděl, jak se Smrtijedi přemisťují mezi okolní hroby; a viděl Cedrikovo tělo na zemi vedle Poháru.
Sirius dál pevně tiskl Harryho rameno a jednou dvakrát si odkašlal, jako by chtěl něco poznamenat. Brumbál však zvedl ruku, aby ho zarazil, a Harry byl rád: bylo snazší mluvit bez přerušování, když už jednou začal. Svým způsobem se mu dokonce ulevilo: měl pocit, že z něj tak odchází něco jedovatého. Mluvit o tom všem ho stálo spoustu sil, věděl ale, že až to dopoví, bude mu líp.
Když jim však líčil, jak ho Červíček bodl dýkou do paže, Sirius hlasitě vykřikl a Brumbál vyskočil ze židle jako blesk, až sebou Harry trhl. Brumbál obešel psací stůl a řekl mu, aby natáhl ruku. Harry oběma ukázal místo, kde měl roztržený rukáv, a šrám pod ním.
"Říkal, že moje krev mu dodá větší sílu, než kdyby použil krev někoho jiného," vysvětlil Brumbálovi. "Říkal, že tím také získá ochranu - tu, kterou mi odkázala matka. A měl pravdu - když se mě dotkl, nebolelo ho to - dotkl se mé tváře."
V jediném prchavém okamžiku měl dojem, že se Brumbálovi v očích mihlo něco vítězoslavného. Zato v příští vteřině si byl jistý, že šlo jen o zdání. Když se Brumbál znovu usadil do křesla za stolem, vypadal tak staře a unaveně, jak ho Harry ještě nezažil.
"Co se dá dělat," řekl, když si sedal. "Voldemort tedy překonal i tuhle mimořádnou překážku. Pokračuj, Harry, prosím."
Potom jim Harry vylíčil, jak se Voldemort vynořil z kotle, a zopakoval jim všechno, co si zapamatoval z jeho řeči k Smrtijedům. Popsal jim také, jak mu Voldemort dal rozvázat pouta, vrátil mu hůlku a připravil se na souboj.
Když se však dostal k tomu, jak jejich hůlky spojil zlatý paprsek světla, zadrhlo se mu hrdlo. Pokoušel se mluvit dál, jeho mysl však úplně zaplavily vzpomínky na ty, kteří vystoupili z Voldemortovy hůlky. Znovu měl před očima, jak se z ní vynořil Cedric, potom ten stařec, Berta Jorkinsová... jeho matka... otec...
Byl rád, když Sirius ticho přerušil.
"Vaše hůlky se spojily?" zeptal se a sklouzl pohledem z Harryho na Brumbála. "Ale proč?"
Harry se znovu podíval na Brumbála, v jehož tváři se teď objevil zaujatý výraz.
"Priori incantatem," zamumlal.
Upřeně Harrymu pohlédl do očí, a málem jako by mezi nimi prolétl neviditelný paprsek porozumění.
"Zaklínadlo, které se obrátí proti tomu, kdo ho vyslal?" pronesl Sirius ostře.
"Správně," přisvědčil Brumbál. "Harryho a Voldemortova hůlka mají stejné jádro. Obě obsahují pero z ocasu téhož fénixe. Po pravdě řečeno, tohohle fénixe," dodal a ukázal na ru-dozlatého ptáka, jenž klidně seděl Harrymu na koleně.
"Cože, to pero v mé hůlce ztratil Fawkes?" zeptal se Harry užasle.
"Ano," potvrdil Brumbál. "Pan Ollivander mi napsal, že sis tu druhou hůlku koupil, hned jak jsi před čtyřmi lety odešel z jeho krámu."
"A co se stane, když se nějaká hůlka setká se svou sestrou?" zeptal se Sirius.
"Jedna proti druhé nebudou účinkovat, jak by měly," vysvětlil Brumbál. "Jestliže je ovšem jejich majitelé donutí, aby proti sobě bojovaly... stane se něco mimořádně vzácného.
Jedna z hůlek donutí tu druhou, aby vydávila kouzla, která vyslala - v opačném pořadí. Nejdřív to poslední... a pak ta, která mu předcházela..."
Harry na jeho tázavý pohled přikývl.
"Což znamená," pokračoval pomalu Brumbál a dál hleděl Harrymu do tváře, "že se v té či oné podobě musel znovu objevit Cedric."
Harry znovu přikývl.
"Takže Diggory oživl?" zeptal se Sirius ostře.
"Žádné kouzlo nedokáže vzkřísit mrtvé," povzdechl si ztěžka Brumbál. "Všechno, co se mohlo stát, je jen jakýsi zpětný odraz. Z Voldemortovy hůlky se zřejmě vynořil stín živoucího Cedrika... mám pravdu, Harry?"
"Promluvil na mě," řekl Harry a náhle se znovu roztřásl. "Ten... Cedrikův duch nebo co to bylo... na mě promluvil."
"Jeho odraz, který si zachoval Cedrikovu podobu i povahu," přisvědčil Brumbál. "Tuším, že se pak objevili i další... ti, kteří se stali obětí Voldemortovy hůlky už dřív..."
"Nějaký stařec," řekl Harry s hrdlem stále staženým. "Berta Jorkinsová. A..."
"A tvoji rodiče?" zeptal se Brumbál tiše.
"Ano," odpověděl Harry.
Sirius mu stiskl rameno tak pevně, až to zabolelo.
"Poslední vraždy, které ta hůlka spáchala," přikývl Brumbál. "V opačném pořadí. Kdybys to spojení dokázal udržet, samozřejmě by se objevily ještě další oběti. Tak to je. Harry, a ty odrazy, ty stíny... co udělaly?"
Harry mu vylíčil, jak postavy, jež se vynořily z hůlky, obcházely podél zlaté pavučiny, jak z nich Voldemort zřejmě měl strach, jak mu otcův stín řekl, co má dělat, a jak Cedrikův duch vyslovil svou poslední prosbu.
V tu chvíli zjistil, že o tom nedokáže dál mluvit. Ohlédl se na Siriuse a uviděl, že jeho kmotr sedí s hlavou zabořenou v dlaních.
Najednou si také uvědomil, že Fawkes už mu nesedí na koleně. Fénix se snesl na podlahu, opřel si svou krásnou hlavu o Harryho poraněnou nohu, z očí se mu řinuly perlově bílé slzy a dopadaly na ránu, kterou mu v bludišti způsobil pavouk. Bolest zmizela a kůže se zacelila - měl nohu opět v pořádku.
"Řeknu to ještě jednou," prohlásil Brumbál, když fénix vzlétl a znovu se usadil na bidýlku u dveří. "Dnes večer jsi prokázal takovou statečnost, že jsi tím překonal veškeré moje očekávání, Harry. Prokázal jsi stejnou statečnost jako ti, kdo zahynuli v boji proti Voldemortovi, když stál na vrcholu svých sil. Nesl jsi břímě, s nímž by měl co dělat dospělý kouzelník, a vyrovnal ses s ním - dal jsi nám už vše, co jsme od tebe měli právo očekávat. Teď se mnou půjdeš na ošetřovnu. Nechci, aby ses dnes večer vracel do ložnice. Uspávací lektvar a pár hodin v klidu... Siriusi, byl bys tak laskav a zůstal u něj?"
Sirius přikývl a vstal. Přeměnil se znovu ve velkého černého psa, vyšel s Harrym a s Brumbálem z pracovny a vydal se s nimi po schodech dolů na ošetřovnu.
Jakmile Brumbál otevřel dveře, Harry uviděl paní Weasleyovou, Billa, Rona a Hermionu. Stáli kolem ustarané madame Pomfreyové a zřejmě se dožadovali, aby jim řekla, kde Harry je a co se s ním stalo.
Když Harry, Brumbál a černý pes vešli dovnitř, všichni se prudce otočili a paní Weasleyová přidušeně vykřikla: "Harry! Ach Harry!"
Okamžitě se k němu vrhla, Brumbál se však postavil mezi ně.
"Molly," řekl a zvedl ruku, "buď tak hodná a chvilku mě poslouchej. Harry dnes večer zakusil strašlivé věci, a teď si to ještě musel všechno oživit, když mi to líčil. Potřebuje se vyspat, potřebuje ticho a klid. Kdyby si přál, abyste tu s ním zůstali," dodal a díval se přitom i na Rona, Hermionu a Billa, "nic proti tomu nemám. Nechci ale, abyste se ho vyptávali, dokud nebude připravený vám odpovídat, a určitě ne dnes večer."
Paní Weasleyová přikývla. Byla bílá jako stěna.
Otočila se k Ronovi, Hermioně a Billovi, jako kdyby se chovali kdovíjak hlučně, a sykla: "Slyšeli jste? Potřebuje ticho!"
"Pane řediteli," ozvala se madame Pomfreyová a nespustila oči z velkého černého psa (což byl Sirius), "mohl byste mi vysvětlit, co má tohle -"
"Ten pes s Harrym chvíli zůstane," řekl Brumbál prostě. "Ujišťuji vás, že je velice dobře vycvičený. Harry - počkám tu, dokud si nelehneš."
Harry mu byl nevýslovně vděčný za to, že všechny požádal, aby se ho na nic nevyptávali. Ne že by nestál o to, aby tu s ním byli; ovšem představa, že by to měl všechno znovu vykládat a ještě jednou to prožít, byla nad jeho síly.
"Přijdu se na tebe ještě podívat, jen co si promluvím s Popletalem, Harry," řekl Brumbál. "Rád bych, abys tu zůstal ještě zítra, než promluvím k celé škole." Poté odešel.
Když madame Pomfreyová odváděla Harryho k nejbližší posteli, zahlédl pravého Moodyho, jak leží nehybně na lůžku na opačné straně místnosti. Dřevěnou nohu a kouzelné oko měl na nočním stolku.
"Jak je na tom?" zeptal se.
"Dostane se z toho," ujistila ho madame Pomfreyová, přinesla mu pyžamo a zatáhla kolem postele závěsy. Harry si sundal hábit, oblékl si pyžamo a lehl si. Ron, Hermiona, Bill, paní Weasleyová a černý pes závěsy obešli a usadili se na židlích po obou stranách lůžka. Ron s Hermionou se na něj dívali s jistou opatrností, jako kdyby se ho báli.
"Jsem v pořádku," řekl jim. Jenom jsem unavený."
Paní Weasleyové vhrkly do očí slzy a vcelku zbytečně mu ještě urovnávala postel.
Madame Pomfreyová, která se mezitím vyřítila do své ordinace, se vrátila s pohárkem a s malou lahvičkou jakéhosi rudofialového lektvaru.
"To všechno musíš vypít, Harry," vysvětlila mu. "Potom usneš a nic se ti nebude zdát."
Harry si od ní pohárek vzal a usrkl několik doušků. Okamžitě na sobě pocítil, jak malátní. Vše kolem zahalila mlha. Světla na ošetřovně na něj přes závěsy kolem postele přátelsky pomrkávala a Harry se tělem bořil stále hlouběji do teplé péřové matrace. Ještě než lektvar dopil, přemohlo ho vyčerpání a usnul, aniž řekl jediné slovo.
Vtom se probudil. Bylo mu však takové teplo a byl tak ospalý, že ani neotevřel oči a chtěl spát dál. Místnost byla jen chabě osvětlená; byl si jistý, že je ještě večer, a měl pocit, že nespal nijak dlouho.
Potom zaslechl nějaké šuškání.
"Jestli s tím nepřestanou, určitě ho probudí!"
"A proč tak křičí? Nic jiného se už přece stát nemohlo, nebo snad ano?"
Harry otevřel oči, měl je však celé zalepené. Někdo mu sundal brýle. Nejasně vedle sebe rozlišil paní Weasleyovou a Billa. Paní Weasleyová stála.
"To je Popletalův hlas," šeptala. "A ten druhý je Minerva McGonagallová, že? Ale kvůli čemu se tak hádají?"
Teď už i Harry slyšel, jak venku někdo křičí a zřejmě spěchá k ošetřovně.
"Jistě je to politováníhodné, Minervo, ale přesto -" říkal zvýšeným hlasem Kornelius Popletal.
"Vůbec jste ho neměl pouštět do hradu!" ječela profesorka McGonagallová. "Až se to dozví Brumbál -"
Harry slyšel, jak se dveře na ošetřovnu rozletěly. Bill roztáhl závěsy a všichni u lůžka se upřeně zahleděli ke dveřím; nikdo z nich si nevšiml, že se Harry posadil a dal si na nos brýle.
Do místnosti právě rázně vkročil Popletal a v patách za ním následovali profesorka McGonagallová a profesor Snape.
"Kde je Brumbál?" uhodil ministr na paní Weasleyovou.
"Tady není," odsekla mu rozzlobeně. "A tohle je ošetřovna, pane ministře, raději byste měl -"
To však už se dveře otevřely znovu a Brumbál vtrhl dovnitř.
"Co se stalo?" vyjel ostře a klouzal pohledem z Popletala na profesorku McGonagallovou. "Proč tady rušíte? Překvapujete mě, Minervo - žádal jsem vás přece, abyste hlídala Bartyho Skrka -"
"Toho už nikdo hlídat nemusí, Brumbále!" ječela profesorka. "Tady pan ministr už to zařídil!"
Harry dosud nezažil, že by se takhle přestala ovládat. Ve tvářích jí naskočily rudé skvrny hněvu, ruce svírala v pěst a třásla se vzteky.
"Když jsme panu Popletalovi sdělili, že jsme zajali Smrtijeda, který zavinil, co se tu dnes večer stalo," řekl potichu Snape, "usoudil patrně, že je v sázce jeho osobní bezpečnost. Přestože jsme mu to vymlouvali, přivolal si mozkomora, aby ho do hradu doprovodil. Zavedl ho do pracovny, kde Barty Skrk -"
"Já jsem mu říkala, Brumbále, že s tím nebudete souhlasit!" vztekala se profesorka McGonagallová. "Říkala jsem mu, že byste nikdy nepřipustil, aby nějaký mozkomor vkročil do hradu, ale -"
"Vážená dámo!" zahřměl Popletal, který také vypadal rozčilenější, než jak ho Harry znal. "Jednou jsem ministrem kouzel a je na mně, pro jaký doprovod se rozhodnu, jestliže mám vyslechnout osobu, která by mohla být nebezpečná -"
Profesorka McGonagallová ho však přehlušila.
"Ve chvíli, kdy to - TO..." křičela, "vešlo dovnitř," ukazovala prstem na Popletala a třásla se po celém těle, "vrhlo se to na Skrka a - a -"
Harry ucítil v žaludku ledový chlad, zatímco profesorka hledala slova, kterými by popsala, co se stalo. Nepotřeboval, aby tu větu dokončila. Věděl, co mozkomor udělal. Vtiskl Bartymu Skrkovi smrtící polibek a ústy mu vysál duši. Bylo to horší, než kdyby zemřel.
"Buď jak buď, není ho žádná škoda!" vztekal se Popletal. "Vždyť zavinil smrt několika lidí!"
"Jenže už nemůže svědčit, Korneliusi," řekl Brumbál a změřil si Popletala tak tvrdým pohledem, jako kdyby ho právě prokoukl. "Nemůže vypovídat, proč ty lidi zabil."
"Proč je zabil? Na tom přece není nic záhadného!" vztekal se Popletal. "Byl to naprostý šílenec! Podle toho, co mi Severus a Minerva řekli, si zřejmě myslel, že to všechno dělá na příkaz Vy-víte-koho!"
"Lord Voldemort mu ovšem příkazy opravdu dával, Korneliusi," řekl Brumbál. "Smrt těch lidí byla jen okrajovou součástí jeho plánu, který mu měl vrátit všechny síly, a ten plán mu vyšel. Voldemort získal své tělo zpátky."
Popletal se zatvářil, jako kdyby dostal ránu do obličeje. Zmateně zamrkal a zíral na Brumbála tak vyjeveně, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.
Pak začal koktat: "C-c-c-cože? Vy-víte-kdo že se vrátil? T-to je přece n-nesmysl! Co to povídáte, Brumbále..." poulil na něj oči.
"Minerva a Severus vám nepochybně řekli, že jsme vyslechli doznání Bartyho Skrka," trval na svém Brumbál. "Dali jsme mu totiž veritasérum a on se přiznal, že ho otec potají dostal z Azkabanu a Voldemort - který se od Berty Jorkinsové dozvěděl, že je naživu - ho přišel osvobodit. Potom ho využil k tomu, aby se zmocnil Harryho. A jejich plán bohužel vyšel. Skrk Voldemortovi pomohl, aby se vrátil."
"Podívejte se, Brumbále," řekl Popletal a Harry s úžasem zjistil, že jeho tvář rozjasnil lehký úsměv. "Tomu snad - tomu ani vy sám přece nevěříte. Vy-víte-kdo že by se vrátil? Ale, prosím vás... Skrk samozřejmě mohl věřit, že jedná na jeho příkaz... ale že byste bral vážně něco, co tvrdil takový šílenec, právě vy, Brumbále..."
"Když se Harry dnes večer dotkl Poháru tří kouzelníků, ten ho odnesl přímo k Voldemortovi," poznamenal věcně Brumbál. "Byl svědkem toho, jak se lord Voldemort znovu narodil. Pojďte laskavě ke mně do pracovny, já vám to všechno vysvětlím."
Ohlédl se na Harryho a zjistil, že je vzhůru, zavrtěl však hlavou a řekl: "Bohužel vám nemohu dovolit, abyste dnes večer Harryho vyslechl."Popletal se jen podivně usmíval.
Podíval se na Harryho, potom na Brumbála a zeptal se ho: "A vy - ehm - vy věříte tomu, co Harry říká, Brumbále?"
Na okamžik zavládlo v místnosti ticho, které porušil jen Sirius - černý pes zavrčel, naježil srst a vycenil na Popletala zuby.
"Ovšemže Harrymu věřím," prohlásil Brumbál a v očích mu vztekle zaplálo. "Slyšel jsem Skrkovo doznání a slyšel jsem, jak Harry líčil, co se stalo, když se Poháru dotkl. Obojí to do sebe zapadá a dohromady se tím vysvětluje všechno, co se udalo od minulého léta, kdy zmizela Berta Jorkinsová."
Popletal se podivně usmíval dál. Ještě jednou se podíval na Harryho a potom řekl: "Takže vy jste ochoten věřit, že se lord Voldemort vrátil, jenom proto, že to tvrdí nějaký šílený vrah a chlapec, který... ehm..."
Ministr na něj sklouzl pohledem, a Harry náhle pochopil.
"To máte z těch článků Rity Holoubkové, pane Popletale," poznamenal klidně.
Ron, Hermiona, paní Weasleyová i Bill rázem nadskočili. Nikdo z nich si nevšiml, že je Harry vzhůru.
Popletal mírně zrudl, pak se však v jeho tváři objevil vzdorný, urputný výraz.
"A co má být?" řekl a díval se přitom na Brumbála. "Co mám dělat, jestliže jsem zjistil, že se o tom chlapci snažíte ledacos ututlat? Je přece hadí jazyk, že? A každou chvíli mívá všelijaké záchvaty -"
"Teď zřejmě máte na mysli bolesti, které Harry občas pociťuje ve své jizvě?" zeptal se Brumbál chladně.
"Připouštíte tedy, že je mívá?" vyhrkl Popletal. "Bolesti hlavy? Těžké sny? A možná - možná i přeludy?"
"Něco vám řeknu, Korneliusi," Brumbál k ministrovi přistoupil o krok blíž, a znovu jako by z něj vyzařovala ona nepojmenovatelná síla, kterou Harry vycítil, už když omráčil mladého Skrka. "Harry není o nic méně duševně zdravý než vy a já. Ta jizva na čele nemá s pomatením nic společného. Myslím, že ho bolí, když je lord Voldemort nablízku, nebo když obzvlášť touží vraždit."
Popletal o půl kroku ucouvl, ale tvářil se stejně zatvrzele jako předtím. "Promiňte, Brumbále, ale o té jeho jizvě, kterou způsobila kletba a která účinkovala jako poplašný zvon, neslyším poprvé..."
"Ale já jsem viděl, jak se Voldemort vrátil!" Harry se znovu pokusil vylézt z postele, paní Weasleyová ho však přiměla, aby si lehl. "Viděl jsem také Smrtijedy a mohu vám je vyjmenovat! Byl tam Lucius Malfoy -"
Snape sebou prudce trhl, ale když se na něj Harry podíval, sklouzl očima zpátky k Popletalovi.
"Malfoy byl obžaloby zproštěn!" namítl Popletal, kterého se to očividně dotklo. "Je to velice stará kouzelnická rodina - navíc přispěli na významné akce -"
"Macnair!" pokračoval Harry.
"I ten byl zproštěn obžaloby, a teď pracuje pro ministerstvo!"
"Avery - Nott - Crabbe - Goyle -"
"Jen opakuješ jména těch, kteří před třinácti lety byli zproštěni obvinění, že patřili k Smrtijedům!" řekl Popletal rozzlobeně. "Možná jsi jejich jména našel v protokolech z tehdejších procesů! Pro boha živého, Brumbále - už na konci minulého roku ten chlapec přišel s nějakou potrhlou historkou - to, co vykládá, je den ze dne neuvěřitelnější, a vy mu vždycky znovu skočíte na špek - ten chlapec dovede mluvit s hady, Brumbále, a vy si ještě myslíte, že mu můžete důvěřovat?"
"Vy hlupáku!" rozkřikla se profesorka McGonagallová. "A co Cedric Diggory? Co pan Skrk? Ty přece nezabil žádný šílenec, a k tomu čirou náhodou!"
"Nevím o ničem, co by to vyvracelo!" rozkřikl se Popletal a samým rozčilením zrudl ve tváři stejně jako ona. "Zato se mi zdá, že jste si všichni usmysleli vyvolat paniku, která by rozvrátila všechno, o co jsme těch třináct let usilovali!"
Harry nemohl uvěřit vlastním uším. Vždycky Popletala považoval za laskavého člověka, snad trochu chvástavého a trochu nafoukaného, v jádru ale dobráka. Teď však před ním stál malý, navztekaný kouzelník, který se rozhodně odmítal smířit s tím, že by jeho pohodlný a spořádaný svět mohlo něco narušit - odmítal uvěřit, že by Voldemort znovu povstal.
"Voldemort se vrátil," opakoval Brumbál. Jestli před tím konečně přestanete zavírat oči, Popletale, a učiníte nezbytná opatření, snad ještě můžeme všechno zachránit. První a nejdůležitější krok je vyhnat z Azkabanu mozkomory, kteří ho teď ovládají -"
"Co je to za nesmysl!" rozkřikl se Popletal znovu. "Vyhnat mozkomory! Kdybych to vůbec jen navrhl, okamžitě by mě z ministerstva vykopli! Polovina z nás se v noci cítí v posteli v bezpečí jen proto, že víme, že v Azkabanu hlídají mozkomorové!"
"Zato my ostatní už tak klidně nespíme, Korneliusi, když pomyslíme na to, že jste dozorem nad nejnebezpečnějšími stoupenci lorda Voldemorta pověřil tvory, kteří se přidají na jeho stranu, jakmile je zavolá," řekl Brumbál. "Nemyslete si, že vám zůstanou věrní! Voldemort jim dokáže nabídnout daleko větší prostor, aby uplatnili své síly a libůstky, než vy! Až se k němu připojí mozkomorové a jeho dřívější stoupenci se k němu vrátí, sotva mu dokážete zabránit, aby znovu získal takovou moc, jakou měl před třinácti lety!"
Popletal jen naprázdno otvíral a zavíral ústa, jako kdyby mu chyběla slova, jimiž by vyjádřil své rozhořčení.
"Druhý krok, který musíte podniknout - a hned," naléhal Brumbál, "je vyslat posly k obrům."
"Vyslat posly k obrům?" zaječel Popletal, jak se mu znovu vrátila řeč. "Co je zas tohle za šílený nápad?"
"Nabídněte jim přátelskou ruku, dřív než bude pozdě," řekl Brumbál, "nebo je Voldemort stejně jako v minulosti přesvědčí, že on jediný ze všech kouzelníků jim vrátí jejich práva a svobodu!"
"To - to přece nemůžete myslet vážně!" zalapal po dechu Popletal, zakroutil hlavou a zacouval od něj ještě dál. "Kdyby se kouzelnická veřejnost doslechla, že jsem vešel do styku s obry - lidé je nenávidí, Brumbále - měl bych po kariéře -"
"Vás totiž zaslepuje láska k úřadu, který zastáváte, Korneliusi!" řekl Brumbál; zvýšil teď hlas, kolem hlavy se mu rozzářila aura moci a oči mu znovu zaplály. "Přikládáte přílišnou důležitost - a dělal jste to vždycky - takzvaným čistokrevným rodům! Nechápete, že nezáleží na tom, jak se kdo narodí, ale co se z něj stane! Váš mozkomor před chvílí zlikvidoval posledního žijícího člena čistokrevného rodu, který patřil k těm nejstarším - a sám vidíte, co se svým životem Skrk udělal! Něco vám řeknu, Korneliusi - udělejte, co jsem vám navrhl, a všichni na vás budou vzpomínat jako na jednoho z nejstatečnějších a největších ministrů kouzel, které jsme kdy měli, ať už zůstanete v úřadě nebo ne. Nebo nedělejte nic - a zůstanete v dějinách jako ten, kdo Voldemortovi ustoupil z cesty a umožnil mu, aby se znovu pokusil zničit svět, který jsme se snažili obnovit!"
"Ten člověk mluví z cesty," šeptl Popletal. "Úplně zešílel..."
Potom se v místnosti rozhostilo ticho. Madame Pomfreyová strnule stála u nohou Harryho postele a zakrývala si dlaněmi ústa. Paní Weasleyová byla k Harrymu skloněná a ještě pořád ho držela za rameno, aby nemohl vstát. Bill, Ron a Hermiona na Popletala třeštili oči.
"Jestli jste se rozhodl před tím vším zavřít oči a necháte tomu volný průběh, Korneliusi," řekl Brumbál, "naše cesty se rozcházejí. Vy musíte jednat tak, jak považujete za správné. A já - já budu jednat, jak považuji za správné já."
V jeho hlasu nezněla sebemenší výhrůžka: jako by jen shrnul, jak se věci mají. Popletal se však naježil, jako kdyby se k němu Brumbál blížil s hůlkou v ruce.
"Aby bylo jasné, Brumbále," řekl a pohrozil mu prstem. "Vždycky jsem vám nechával volnou ruku a vážil jsem si vás. S vašimi rozhodnutími jsem snad vždycky nesouhlasil, ale nemluvil jsem vám do nich. Jiní by vám na mém místě sotva dovolili zaměstnávat vlkodlaky, nechávat si tu Hagrida nebo sám za sebe rozhodovat, čemu budete studenty učit, aniž byste to projednal s ministerstvem. Pokud jste se však rozhodl bojovat proti mně -"
"Jediný, proti komu hodlám bojovat," řekl Brumbál, "je lord Voldemort. Jste-li i vy proti němu, Korneliusi, zůstáváme na stejné lodi."
Vše nasvědčovalo tomu, že na tohle už Popletal najít odpověď nedokáže. Chvilku se pohupoval na krátkých nožkách dozadu a dopředu a točil v rukou svojí buřinkou.
Nakonec téměř prosebně zakňoural: "Přece se nemohl vrátit, Brumbále, to prostě není možné..."
Vtom vykročil vpřed Snape, prošel kolem Brumbála a už cestou si vyhrnoval levý rukáv hábitu. Napřáhl k Popletalovi paži, a když ministr pohlédl na jeho nadloktí, polekaně couvl.
"Jen se podívejte," řekl Snape drsně. "Takhle vypadá Znamení zla. Není už znát tak jasně jako možná před hodinou, kdy žhnulo až do černa, ale ještě vidět je. Tohle znamení vypálil Pán zla všem Smrtijedům. Jeho prostřednictvím jsme se mohli navzájem poznat, a Pán zla nás také mohl s jeho pomocí přivolat. Jakmile se dotkl znamení kteréhokoli ze Smrtijedů, musel se okamžitě přemístit tam, kde se Pán právě nacházel. Během minulého roku bylo moje znamení stále znatelnější, a Karkarovovo také. Proč myslíte, že Karkarov dnes večer uprchl? Oba jsme cítili, jak nás to Znamení pálí. Oba jsme věděli, že se Vy-víte-kdo vrátil. Karkarov se bojí jeho msty. Ví, že udal příliš mnoho jiných Smrtijedů, než aby mohl doufat, že ho zase přijmou mezi sebe."
Popletal ucouvl i před Snapem a kroutil hlavou. Zdálo se, že nepochopil ani slovo z toho, co profesor říkal. Se zjevným odporem chvíli civěl na ošklivé znamení na Snapeově paži, pak se podíval na Brumbála a zašeptal: "Nevím, co to vy a ten váš spolek na Brumbála hrajete, ale už jsem slyšel dost. Nemám k tomu co dodat. Zítra se vám ozvu, Brumbále, a promluvíme si o tom, jak vedete zdejší školu. Teď se musím vrátit na ministerstvo."
Byl už téměř u dveří, když se zastavil. Otočil se a vrátil se k Harryho posteli.
"Tady máš svoji výhru," řekl úsečně, vytáhl z kapsy veliký váček zlata a hodil jej Harrymu na noční stolek. "Tisíc galeonů. Mělo to být předáno na slavnosti, ovšem za těchto okolností..."
Narazil si buřinku na hlavu, vyšel z místnosti a zabouchl za sebou. Jakmile byl pryč, Brumbál se otočil k hloučku u Harryho lůžka.
"Čeká nás spousta práce," řekl. "Molly... doufám, že s vámi i s Arturem mohu počítat?"
"Ovšemže ano," potvrdila paní Weasleyová. Byla úplně bílá, i rty měla bezkrevné, tvářila se však rozhodně. "Artur ví, jaký Popletal je. Mého muže celá ta léta na ministerstvu držely jedině jeho sympatie k mudlům a Popletal si o něm myslí, že mu chybí opravdová kouzelnická hrdost."
"Takže teď potřebuji poslat Arturovi zprávu," řekl Brumbál. "Musíme okamžitě vyrozumět všechny, kdo budou ochotni slyšet na to, jak se věci doopravdy mají, a Artur je v dobrém postavení, aby se mohl spojit s těmi na ministerstvu, kteří na rozdíl od Korneliuse vidí dál než jen na špičku vlastního nosu."
"Já se za ním vypravím," prohlásil Bill a vstal. Ještě teď večer."
"Výtečně," pronesl Brumbál. "Řekni mu, co se stalo. Řekni mu, že se s ním co nejdřív spojím přímo. Musí si ovšem počínat opatrně. Kdyby Popletal tušil, že na ministerstvu zasahuji -"
"Nechte to na mě," řekl Bill.
Popleskal Harryho po rameni, políbil matku na tvář, oblékl si plášť a spěšně vyšel z místnosti.
"Minervo," Brumbál se otočil k profesorce McGonagallové. "Chci, aby Hagrid co nejdřív přišel ke mně do pracovny. A také - pokud bude ochotná přijít - i madame Maxime."
Profesorka přikývla a bez jediného slova odešla.
"Poppy" obrátil se Brumbál na madame Pomfreyovou, "byla byste tak hodná a zašla do kabinetu profesora Moodyho? Zřejmě tam najdete velice zoufalou domácí skřítku Winky. Udělejte pro ni, co můžete, a odveďte ji zpátky do kuchyně. Myslím, že Dobby se o ni už postará."
"Ovšem - samozřejmě," řekla madame Pomfreyová užasle a odešla také. Brumbál se přesvědčil, že dveře jsou zavřené, a teprve když nebylo slyšet ani kroky madame Pomfreyové, promluvil znovu.
"A teď je načase," řekl, "aby si dva z nás ujasnili, kdo je kdo doopravdy. Siriusi - vezměte prosím na sebe svoji normální podobu."
Velký černý pes pohlédl na Brumbála a v mžiku se proměnil zpět v člověka.
Paní Weasleyová vykřikla a odskočila od postele.
"Vždyť to je Sirius Black!" zavřeštěla a ukazovala na něj.
"Nekřič, mami!" vyjekl Ron. "To je v pořádku!"
Snape nevykřikl ani sebou neškubl, v jeho pohledu se však mísil vztek a zděšení.
"Black a v Bradavicích!" zavrčel a civěl na Siriuse, v jehož obličeji byla stejná nechuť. "Co tady pohledává?"
"Je tu na mé pozvání," řekl Brumbál a hleděl z jednoho na druhého, "stejně jako vy, Severusi. Já totiž důvěřuji vám oběma. Je načase, abyste své staré spory odložili a věřili si navzájem."
Harry si v duchu říkal, že po nich Brumbál chce hotový zázrak. Sirius a Snape se na sebe dívali s krajním odporem.
"Pro nejbližší dobu se spokojím s tím," řekl Brumbál s trochou netrpělivosti v hlasu, "když upustíte od otevřeného nepřátelství a podáte si ruce. Stojíte teď na téže straně. Času není nazbyt, a pokud my, kteří známe pravdu - přitom, jak je nás málo - nebudeme jednotní, nikdo z nás nemá sebemenší naději."
Sirius a Snape na sebe ještě vrhali nasupené pohledy, jako by jeden druhému přál jen to nejhorší, pak ale k sobě pomaličku přistoupili a podali si ruce, ovšem vzápětí od sebe hned zas ucukli.
"To pro začátek stačí," řekl Brumbál a postavil se mezi ně. "A teď mám pro vás práci. Popletalův postoj, i když nijak nepřekvapuje, mění všechno. Siriusi, potřebuji, abyste se ihned vydal na cestu. Musíte zburcovat Remuse Lupina, Arabelu Figgovou, Mundunguse Fletchera - celou starou partu. Potom se na čas schovejte u Lupina, já se tam s vámi spojím."
"Ale -" namítl Harry.
Přál si, aby tu Sirius zůstal. Nechtěl se s ním tak rychle zase rozloučit.
"Uvidíme se brzy, Harry," otočil se k němu Sirius. "Slibuju ti to. Ale teď musím udělat, co můžu, to přece chápeš, ne?"
"Ano," přisvědčil Harry. Jo... jistěže chápu."
Sirius mu krátce stiskl ruku, kývl na rozloučenou Brumbálovi, znovu se přeměnil ve velkého černého psa, doběhl ke dveřím, tlapou stiskl kliku a byl pryč.
"Severusi," řekl Brumbál a otočil se k Snapeovi, "vy víte, oč vás teď musím požádat. Pokud jste ochoten to udělat... pokud jste připraven..."
"Jsem," řekl Snape.
"Pak tedy mnoho štěstí," popřál mu Brumbál a se stínem obav ve tváři ho sledoval, jak beze slova vyšel za Siriusem.
Trvalo několik minut, než Brumbál znovu promluvil.
"Musím ještě dolů," řekl konečně. "Musím zajít za panem Diggorym a za jeho ženou. Harry - dopij si ten lektvar. Uvidíme se později."
Jakmile zavřel dveře, Harry sklesl zpátky na polštář. Hermiona, Ron a paní Weasleyová se na něj mlčky dívali. Drahnou chvíli nikdo z nich nepromluvil ani slovo.
"Musíš dopít zbytek toho lektvaru, Harry," připomněla paní Weasleyová nakonec. Jak se natahovala pro lahvičku a pro pohárek, zavadila rukou o váček zlata na nočním stolku. "Budeš dlouho a dobře spát. Pokus se chviličku myslet na něco jiného... přemýšlej, co si koupíš za tu svou výhru!"
"Já to zlato nechci," řekl Harry mdlým hlasem. "Vezměte si ho vy. Ať si ho vezme, kdo chce. Já jsem ho vyhrát neměl. Mělo patřit Cedrikovi."
To, s čím zápasil od chvíle, kdy vykročil z bludiště, ho teď hrozilo přemoci. Ve vnitřních koutcích očí mu zacukalo palčivou, bodavou bolestí. Zamrkal a zahleděl se do stropu.
"Tys za to přece nemohl, Harry," zašeptala paní Weasleyová.
"To já jsem mu řekl, aby ten Pohár zvedl se mnou," namítl Harry.
Ucítil tu palčivou bolest i v krku. Přál si, aby se na něj Ron nedíval.
Paní Weasleyová postavila lektvar na noční stolek, sklonila se k Harrymu a objala ho. Nepamatoval se, že by ho kdy v životě někdo tak mateřsky sevřel v náručí. S jejím objetím jako by na něj celou tíhou dolehlo všechno, co ten večer zažil. Matčina tvář, otcův hlas, pohled na mrtvého Cedrika na zemi - to vše mu teď začalo vířit hlavou, až to téměř neunesl, až úplně zkřivil obličej, aby potlačil zoufalé zaskučení, které se mu užuž dralo z hrdla.
Pak cosi hlasitě bouchlo a Harry s paní Weasleyovou se napřímili. U okna stála Hermiona a svírala cosi pevně v ruce.
"Promiňte," zašeptala.
"Tvůj lektvar, Harry," řekla paní Weasleyová a hřbetem ruky si otřela oči.
Harry ho naráz dopil. Účinek se projevil okamžitě: převalily se přes něj mocné, nezastavitelné vlny bezesného spánku a klesl na polštář. Nepřemýšlel už o ničem.