Tamhle je, podívejte!"
"Kde?"
"Vedle toho vysokého kluka s rudými vlasy."
"Ten s těmi brýlemi?"
"Viděl jsi mu do tváře?"
"Viděls tu jeho jizvu?"
Od chvíle, kdy Harry příštího dne ráno vyšel z ložnice, nepřestával kolem sebe slyšet šuškání. Studenti, kteří čekali před učebnami, si stoupali na špičky, aby si ho prohlédli, nebo se otáčeli a s vyvalenýma očima šli chodbou nazpátek, jen aby ho mohli potkat. Harry by si býval přál, aby to nedělali; sám se totiž soustřeďoval na to, aby našel učebnu, kam má jít.
V Bradavicích bylo sto čtyřicet dva schodišť; některá široká a prostorná, jiná naopak úzká a rozviklaná. Některá v pátek vedla jinam než jindy a na dalších v půli najednou zmizel schod a museli jste si pamatovat, že ho máte přeskočit. Byly tam dveře, které se neotevřely, pokud jste je o to zdvořile nepožádali nebo jste se jich nedotkli na jediném správném místě, a dveře, které vůbec nebyly dveře, nýbrž pevné zdi, a ty to jen předstíraly. Právě tohle bylo velice těžké - zapamatovat si, kde co je, poněvadž všecko jako by bylo neustále v pohybu. Lidé na obrazech se každou chvíli navzájem navštěvovali a Harry si byl jist, že dokonce i brnění mohou chodit.
Pomoc se nedala čekat ani od duchů. Vždycky jste se ošklivě polekali, když některý zničehonic proklouzl dveřmi, které jste se pokoušeli otevřít. Skoro bezhlavý Nick novým nebelvírským studentům vždycky ochotně ukázal, kam mají jít, zato potkat strašidlo Protivu, když jste už tak šli pozdě na vyučování, bylo horší než dvoje zamčené dveře a záludné schodiště. Určitě vám vysypal na hlavu koš na papír, podtrhl vám koberec pod nohama, házel po vás kousky křídy nebo se připlížil zezadu, abyste ho neviděli, chytil vás za nos a zavřeštěl: "DRŽÍM TĚ ZA FRŇÁK!"
Ještě horší než Protiva - pokud to vůbec bylo možné - byl školník Argus Filch. Harry a Ron si to u něj stačili rozlít hned první den ráno. Filch je přistihl, jak se pokoušejí násilím otevřít jakési dveře, které naneštěstí vedly právě do zakázané chodby ve třetím patře. Nechtěl věřit, že jen zabloudili, naopak byl přesvědčen, že se je pokoušejí vypáčit úmyslně, a hrozil jim, že je zavře do kobky ve sklepě; nakonec je zachránil profesor Quirrell, který zrovna šel kolem.
Filch měl kočku, které říkali paní Norrisová, takové vychrtlé, špinavě hnědožluté stvoření s vypoulenýma očima jako dvě lampy, úplně stejnýma, jako měl školník. Paní Norrisová hlídkovala po chodbách sama; a pokud jste před ní porušili školní řád, třeba jen palcem u nohy překročili povolenou čáru, bleskurychle zmizela a dvě vteřiny nato už tu stál udýchaný Filch. Ten znal tajné chodby po celé škole líp než kdo jiný (snad s výjimkou dvojčat Weasleyových) a dokázal se objevit stejně nenadále jako duchové. Všichni studenti ho nenáviděli a mnoho z nich si ze všeho nejvíc přálo, aby mohli paní Norrisovou pořádně nakopnout.
Pokud se vám nakonec podařilo učebnu najít, byly tu ještě samotné hodiny: jak Harry zakrátko zjistil, čáry a kouzla obnášely daleko víc než jenom mávnout hůlkou a pronést několik podivných slov.
Každou středu o půlnoci museli svými dalekohledy zkoumat roční oblohu a učit se názvy různých hvězd a pohyby planet. Třikrát týdně chodili do skleníků vzadu za hradem a pod vedením obtloustlé malé čarodějky, profesorky Prýtové, studovali bylinkářství: učili se, jak zacházet se všemi těmi podivnými rostlinami a houbami, a dozvídali se, k čemu se jich používá.
Rozhodně nejnudnější ze všech předmětů byly dějiny čar a kouzel, jediný předmět, na který měli ducha. Profesor Binns byl už opravdu velice starý; jednou usnul před krbem ve sborovně, a když příštího dne ráno vstal a šel na hodinu, své tělo tam nechal. Profesor Binns jednotvárně mumlal a žáci si zapisovali jména a data, ovšem Emerich Zlý a Uric Podivný se jim pořád pletli dohromady.
Profesor Kratiknot, který je měl učit kouzelné formule, byl maličký hubený kouzelník, který se vždycky musel postavit na hromádku knih, aby viděl přes stůl. Na začátku první hodiny si udělal seznam studentů, a když se dostal k Harryho jménu, vzrušeně zapištěl a zmizel jim z očí.
Profesorka McGonagallová byla zase úplně jiná. Harry měl úplnou pravdu, když si říkal, že by nebylo dobré dostat se s ní do sporu. Byla přísná a chytrá, a sotva se při její první hodině posadili, řekla jim svoje.
"K přeměňování patří některá z nejsložitějších a nejnebezpečnějších kouzel, kterým se v Bradavicích budete učit," prohlásila. "Každý, kdo by si při mých hodinách chtěl nějak zahrávat, půjde a už se nevrátí. Berte to jako první a poslední varování."
Pak proměnila svůj psací stůl v prase a to zase zpátky v psací stůl. Na všechny to udělalo veliký dojem a nemohli se dočkat, kdy začnou také, brzy však zjistili, že ještě dlouho nebudou měnit kusy nábytku ve zvířata. Poté, co si zapsali spoustu složitých pokynů, dostal každý zápalku, aby se pokusili udělat z ní jehlu. Na konci hodiny jediná Hermiona Grangerová dokázala svou zápalku aspoň trochu změnit; profesorka; McGonagallová třídě ukázala, jak je teď stříbrná a špičatá, a obdařila Hermionu jedním ze svých vzácných úsměvů.
Předmět, na který se všichni těšili, byla obrana proti černé magii, ukázalo se však, že hodiny profesora Quirrella jsou spíš legrační. V jeho učebně to úporně páchlo česnekem a všichni tvrdili, že má odehnat upíra, se kterým se Quirrell kdysi setkal v Rumunsku, a že prý se obává, že se jednoho dne vrátí, aby ho přece dostal. O svém turbanu jim profesor navykládal, že jej dostal od jistého afrického vladaře z vděčnosti za to, že ho zbavil oživlého nebožtíka, jenž řádil v jeho říši, studenti tomu však příliš nevěřili. Když totiž Seamus Finnigan dychtivě požádal, aby jim Quirrell vypravoval, jak toho zloducha přemohl, profesor se začervenal a začal mluvit o počasí; navíc si všimli, že turban podivně zapáchá, a Weasleyova dvojčata prohlašovala, že je také napěchovaný česnekem, takže Quirrell se ochraňuje na každém kroku.
Harrymu se velice ulevilo, když zjistil, že není míle za všemi ostatními. Celá řada žáků pocházela z mudlovských rodin a stejně jako on donedávna neměla tušení, že jsou kouzelníci nebo čarodějky; a všichni se museli naučit tolika věcem, že dokonce ani takoví jako Ron neměli nijak velký předstih.
Pátek se stal pro Harryho a pro Rona významným dnem: konečně se jim totiž podařilo dostat se do Velké síně na snídani, aniž by cestou jedinkrát zabloudili.
"Co dnes máme?" zeptal se Harry Rona, zatímco si sypal cukr na vločkovou kaši.
"Dvouhodinovku lektvarů společně se Zmijozelem," řekl Ron. "Snape je ředitelem zmijozelské koleje. Říká se, že jim vždycky nadržuje - teď uvidíme, jestli je to pravda."
"Škoda že profesorka McGonagallová zase nenadržuje nám," řekl Harry. Profesorka McGonagallová stála v čele nebelvírské koleje, to jí však nezabránilo, aby jim den předtím neuložila celou haldu domácích cvičení.
V tu chvíli dorazila pošta. Teď už si na to Harry zvykl, ale první den ho patřičně vylekalo, když při snídani zničehonic vletěla do Velké síně snad stovka sov a všechny kroužily kolem stolů, až objevily své majitele a upustily jim do klína dopisy a balíčky.
Hedvika až dosud nepřinesla Harrymu nic. Občas přiletěla, kousala ho do ucha a vzala si od něj ždibec topinky, než se v sovinci znovu uložila ke spánku spolu s ostatními školními sovami. Toho rána se však snesla mezi misku s marmeládou a cukřenku a upustila Harrymu na talíř nějaký vzkaz. Harry ho okamžitě otevřel.
Milý Harry
vím, že máte v pátek vodpoledne volno, tak kdybys tak ve tři přišel a dal si se mnou šálek čaje? Rád bych slyšel všecko vo tvým prvním tejdnu ve škole. Pošli mi odpověď po Hedvice.
Hagrid
Harry si od Rona vypůjčil husí brk, načmáral na zadní stranu lístku "Dobrá, tak nashle odpoledne" a poslal s ním Hedviku zase pryč.
Měl vlastně štěstí, že se mohl těšit na čaj u Hagrida, poněvadž hodina lektvarů byla to nejhorší, co Harryho v Bradavicích do té chvíle potkalo.
Během hostiny na zahájení školního roku Harry postřehl, že se profesoru Snapeovi nezamlouvá. Na konci první hodiny lektvarů zjistil, že se mýlil: ne že by se mu nezamlouval - profesor Snape ho prostě nenáviděl.
Hodiny lektvarů se konaly v jedné podzemní místnosti. Byla tam větší zima než nahoře na hradě a studentům by tam běhala po zádech husí kůže i bez všelijakých živočichů, naložených v láku ve skleněných nádobách všude po stěnách.
Stejně jako Kratiknot si i Snape na začátku hodiny pořídil seznam nových žáků, a stejně jako Kratiknot se u Harryho jména zastavil.
"Ano, ovšem," řekl tiše. "Harry Potter. Naše nová - hvězda."
Draco Malfoy a jeho přítelíčkové Crabbe a Goyle si zakryli ústa dlaněmi a hihňali se. Snape vyvolal poslední jméno a pak se rozhlédl po učebně. Oči měl stejně černé jako Hagrid, nebylo v nich však vůbec nic z obrovy srdečnosti. Byly studené a prázdné, a když jste do nich pohlédli, museli jste myslet na temné tunely.
"Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů," začal. Spíš jen šeptal než mluvil, studenti však slyšeli každé slovo - stejně jako profesorka McGonagallová si i Snape dovedl bez námahy udržet ve třídě ticho. ,Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt - pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit."
Po tomto proslovu zavládlo v učebně znovu ticho. Harry a Ron jen povytáhli obočí a podívali se jeden na druhého. Hermiona Grangerová seděla na okraji sedačky, jako by za každou cenu chtěla co nejdřív dokázat, že ona tupohlavá není.
"Pottere!" vyvolal ho náhle Snape. "Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?"
Rozdrcený kořen čeho k výluhu z čeho? Harry se podíval na Rona, který se tvářil stejně zmateně jako on. Hermiona se horlivě hlásila.
"To nevím, pane," řekl Harry.
Snape se jízlivě ušklíbl.
"Ale, ale - sláva zřejmě není všecko."
Hermioniny zdvižené ruky si nevšímal.
"Zkusíme to ještě jednou. Pottere: kdybych vám řekl, ať mi přinesete bezoár, kde byste ho hledal?"
Hermiona vystřelila ruku tak vysoko, jak jen bylo možné, aniž by přitom vstala ze sedačky, Harry však neměl sebemenší tušení, co to bezoár je. Snažil se nevidět Malfoye, Crabbeho a Goyla, kteří se svíjeli smíchy.
"To nevím, pane."
"Myslel jste, že je zbytečné otvírat nějakou učebnici, než přijedete sem, že ano, Pottere?"
Harry se přemohl a zpříma pohlédl do Snapeových studených očí. Samozřejmě že si u Dursleyových všechny učebnice předem prošel; jak si však Snape mohl myslet, že si z Tisíce kouzelnických bylin a hub zapamatuje úplně všecko?
Hermiona mávala zdviženou rukou, Snape si jí však nadále nevšímal.
"Pottere, jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?"
To už Hermiona vstala a natahovala ruku až ke stropu sklepení.
"To nevím," odpověděl Harry klidně. "Myslím ale, že Hermiona to ví, tak proč se nezeptáte jí?"
Několik studentů se zasmálo; Harry postřehl Seamusův pohled i jak na něj zamrkal. Snapeovi se však jeho návrh ani trochu nelíbil.
"Sedněte si," utrhl se na Hermionu. "Pro vaši informaci, Pottere, asfodel a pelyněk spolu vytvářejí uspávací prostředek tak silný, že se mu říká Doušek živé smrti. Bezoár je kámen, který se nachází v žaludku koz a uchrání vás před většinou jedů. Pokud jde o šalamounek a mordovník, jedná se o stejnou bylinu, které se také říká oměj. Co se děje? Proč si to všecko nezapisujete?"
Naráz všichni začali hledat brky a pergamen. Do toho tartasu Snape ještě řekl: "Za vaši drzost Nebelvír přichází o jeden bod, Pottere."
S tím, jak hodina lektvarů pokračovala, se pro nebelvírskou kolej věci ani trochu nezlepšily. Snape je rozdělil do dvojic a uložil jim namíchat jednoduchý lektvar na léčení vředů. Přecházel po místnosti ve svém dlouhém černém plášti, díval se, jak odvažují sušené kopřivy a rozdrcené hadí zuby, a našel něco špatného málem na každém s výjimkou Malfoye, který mu zřejmě padl do oka. Právě všechny vyzýval, ať se podívají, jak dokonale Malfoy podusil hlemýždě, když celé sklepení naplnil oblak nakyslého zeleného dýmu a hlasitý sykot. Nevillovi se bůhvíjak podařilo roztavit Seamusův kotlík, až z něj zbyla jen pokroucená hrouda kovu, a jejich lektvar se roztékal po kamenné podlaze a vypaloval ostatním díry do bot. Během několika vteřin už celá třída stála na sedačkách, zatímco Neville, kterého ve chvíli, kdy se kotlík roztrhl, lektvar celého zmáčel, jen bolestně sténal a na rukou i na nohou mu naskakovaly červené puchýře.
"Vrtáku jeden!" utrhl se na něj Snape a jediným mávnutím hůlky louži zase odstranil, "to jste tam určitě přidali dikobrazí ostny dřív, než jste kotlík odstavili z ohně!"
Neville tiše kňučel a puchýře mu naskakovaly už i na nose.
"Odveďte ho na ošetřovnu," štěkl Snape na Seamuse. Pak došel k Harrymu a k Ronovi, kteří pracovali hned vedle Nevilla.
"A vy, Pottere, proč jste mu neřekl, ať tam ty ostny nedává? Myslel jste, že když on to zkazí, budete vypadat o to líp, že ano? Tím jste Nebelvír připravil o další bod."
To už bylo tak nespravedlivé, že Harry otevřel ústa a chtěl se bránit, Ron ho však za kotlíkem kopl do kotníku. "Nehádej se s ním," zamumlal. "Slyšel jsem, že Snape umí být pěkný parchant."
Když hodinu nato stoupali po schodech ze sklepení, Harrymu se hlavou honila jedna myšlenka za druhou a cítil se pod psa. Hned v prvním týdnu připravil Nebelvír o dva body - ale proč ho Snape tak nenávidí?
"Neber si to tak," řekl mu Ron. "Fredovi a Georgeovi Snape taky pořád sráží body. Mohu jít k Hagridovi s tebou?"
Pět minut před třetí vyšli z hradu a vydali se přes školní pozemky. Hagrid bydlel v malém dřevěném domku na okraji zapovězeného lesa. Přede dveřmi uviděli samostříl a pár galoší.
Jakmile Harry zaklepal, ozvalo se zevnitř divoké škrábání a hromový štěkot. Pak uslyšeli Hagrida, jak křičí: "Zpátky, Tesáku, zpátky!"
To už pootevřel dveře a štěrbinou zahlédli jeho veliký, zarostlý obličej.
"Počkejte chvilku," vyzval je. "Tesáku, zpátky!"
Pustil je dovnitř a s námahou přitom držel za obojek obrovského černého psa, cvičeného na černou zvěř.
V domku byla jen jedna místnost. Od stropu viseli bažanti a šunky, v měděné konvici na otevřeném ohni vřela voda a v koutě stála mohutná postel s pokrývkou, sešitou z malých kousků.
"Udělejte si pohodlí, jako doma," prohlásil Hagrid a pustil Tesáka, který se okamžitě vrhl na Rona a začal mu olizovat uši. Stejně jako Hagrid, ani Tesák očividně nebyl tak hrozný, jak vypadal.
"Tohle je Ron," řekl Harry Hagridovi, který v tu chvíli naléval vařící vodu do velkého čajníku a vyrovnával na talíř griliášové hrudky.
"Takže tu máme dalšího Weasleyho, co?" řekl Hagrid a díval se na Ronovy pihy. "Vod rána do večera nedělám málem nic jinýho, než že honím ty vaše dvojčata z lesa."
Na griliášových hrudkách si Harry i Ron málem polámali zuby, oba však předstírali, jak jim chutnají, a pověděli Hagridovi všechno o svých prvních vyučovacích hodinách. Tesák si opřel hlavu Harrymu o koleno a celého ho poslintal.
Harryho i Rona velice potěšilo, když Hagrid nazval Filche "ten syčák starej".
"A když příde na tu kočku, paní Norrisovou, tu bych rád jednou seznámil tadydle s Tesákem. Estlipak víte, že vždycky když přídu do školy, chodí pořád za mnou? Nemůžu se jí zbavit - má to vod Filche nařízený."
Harry vypravoval o hodině u Snapea a Hagrid mu stejně jako Ron řekl, aby si s tím nedělal těžkou hlavu, poněvadž Snape nejspíš ze studentů nemá rád vůbec nikoho.
"Mně to ale připadalo, že mě doopravdy nenávidí."
"Hlouposti!" řekl Hagrid. "Proč by tě nenáviděl?"
Harrymu se nicméně zdálo, že se mu Hagrid při těch slovech nedívá zpříma do očí.
"A co tvůj bratr Charlie?" zeptal se Hagrid Rona. "Toho já vždycky měl rád - se zvířatama to vopravdu uměl."
Harry přemítal, jestli Hagrid úmyslně odvedl řeč na něco jiného. Ron mu začal vypravovat o Charlieho práci s draky a Harry mezitím zvedl kus papíru, který ležel na stole pod čajovou panenkou. Byl to výstřižek z Denního věštce:
POSLEDNÍ ZPRÁVY O VLOUPÁNÍ U GRINGOTTOVÝCH
Vyšetřovatelé se nadále zabývají vloupáním u Gringottových 31. července, všeobecně připisovaným neznámému zlému černokněžníkovi nebo čarodějnici. Skřetové z Gringottovy banky dnes znovu zdůraznili, že neznámý lupič si nic neodnesl. Trezor, který prohledal totiž jeho vlastník právě toho dne vyprázdnil. "Ale co tam bylo, vám neřekneme, takže do toho nestrkejte nos, pokud víte, co je pro vás dobré," uvedl mluvčí skřet banky dnes odpoledne.
Harry si vzpomněl, jak mu Ron ve vlaku říkal, že se někdo pokusil vyloupit Gringottovu banku, nezmínil se však, kdy se to stalo.
"Hagride!" řekl Harry. "K tomu vloupání u Gringottových došlo na moje narozeniny! Mohlo se to stát právě v době, kdy jsme tam byli!"
Tentokrát už nebylo pochyb; Hagrid se zcela určitě vyhnul jeho pohledu. Jen něco zamručel a nabídl mu další griliášovou hrudku. Harry si zprávu znova přečetl. Trezor, který prohledal, totiž jeho vlastník právě toho dne vyprázdnil. Hagrid toho dne vyprázdnil trezor číslo sedm set třináct, pokud se dá mluvit o vyprázdnění, když si někdo odnese malý umolousaný balíček. Že by zloději pásli právě po něm?
Když se pak Harry a Ron vraceli do hradu na večeři, kapsy nacpané griliášovými hrudkami, které ze zdvořilosti nedokázali odmítnout, uvědomil si Harry že o žádné z hodin, které až dosud ve škole měli, nemusel uvažovat tolik jako o čaji u Hagrida. Že by Hagrid ten balíček vyzvedl právě včas? A kde je teď? Věděl snad Hagrid o Snapeovi něco, co mu nechtěl prozradit?