Kajii-cullen | 37.Začátek

Vůbec mu nevyčítali, co se stalo. Oba mu naopak děkovali, že jim přinesl Cedrikovo tělo. Pan Diggory během jejich rozmluvy téměř stále vzlykal a paní Diggoryové na její zármutek ani nestačily slzy.

"Aspoň dlouho netrpěl," řekla, když jim Harry vylíčil, jak Cedric umřel. "A koneckonců, Amosi... umřel ve chvíli, kdy v turnaji zvítězil. Musel být velice šťastný."

Když se oba zvedli k odchodu, podívala se ještě na Harryho a řekla: "Dávej na sebe pozor, chlapče."

Harry zvedl váček zlata na svém nočním stolku a podával jí ho.

"Vezměte si to," zamumlal. "Měl patřit Cedrikovi, dorazil k Poháru první, tak si ho vezměte -"

Paní Diggoryová však ucouvla. "Ne, ten je tvůj, drahoušku, my bychom nemohli... jen si ho nech."

Téhož dne večer se Harry vrátil do nebelvírské věže. Od Hermiony a Rona se dozvěděl, že měl Brumbál ráno při snídani ke studentům řeč. Požádal je, ať Harryho nechají na pokoji, nikdo ať se ho na nic nevyptává a nenaléhá na něj, aby jim vylíčil, co se v bludišti stalo. Všiml si, že ho většina studentů na chodbách uctivým obloukem obchází a vyhýbá se jeho pohledu, a domyslel si, že mnoho z nich uvěřilo tvrzení Rity Holoubkové, že je duševně narušený a může být nebezpečný. Možná si už vytvářeli své vlastní teorie, jak vlastně Cedric umřel. Zároveň si uvědomil, že mu na tom příliš nezáleží. Cítil se nejlíp s Ronem a Hermionou, když oba mluvili o něčem jiném, nebo ho nechávali mlčky sedět a sami hráli šachy. Měl pocit, že si teď spolu rozumějí i beze slov. Všichni tři čekali na nějaké znamení, na zprávu, co se děje mimo Bradavice, a nemělo smysl spekulovat, co by se mohlo stát, dokud se nedozvědí něco konkrétního. Za celou dobu se toho dotkli jen jednou, když mu Ron líčil, jak jeho matka mluvila s Brumbálem, než odjela domů.

"Šla ho totiž požádat, jestli bys letos v létě mohl jet rovnou k nám," řekl. "Brumbál ale chce, aby ses vrátil aspoň na začátek prázdnin k Dursleyovým."

"Proč?" podivil se Harry.

"Prý k tomu má své důvody," odpověděl Ron a nasupeně zavrtěl hlavou. "Nejspíš musíme Brumbálovi věřit, nemyslíš?"

Jediný z celé školy, o kom si Harry říkal, že by s ním také dokázal mluvit, byl vedle těch dvou Hagrid. Protože zůstali bez učitele obrany proti černé magii, měli místo ní volno. Jednou ve čtvrtek odpoledne toho využili a vydali se k němu na návštěvu. Byl jasný, slunečný den. Jakmile se přiblížili k hájence, vyřítil se z otevřených dveří Tesák, štěkal a ztřeštěně vrtěl ocasem.

"Kdopak to je?" ozval se Hagrid a šel ke dveřím. "Harry!"

Vyšel ven, aby je přivítal, jednou rukou k sobě Harryho přitiskl, rozcuchal mu vlasy a řekl: "To jsem rád, že tě zas vidím, kamaráde. Vopravdu, jsem moc rád."

Když vstoupili, uviděli na dřevěném stole před ohništěm dva šálky velké jako džbery a také talířky.

"Olympa tu byla na čaj," řekl jim obr. "Zrovna vodešla."

"Kdo?" zeptal se zvědavě Ron.

"No přeci madame Maxime!" vysvětlil obr.

"Takže vy jste se usmířili?" podivil se Ron.

"Nevím, vo čem mluvíš," řekl Hagrid povzneseně a podal z příborníku další šálky. Připravil čaj, nechal kolovat talíř nedopečených sušenek a pak se zaklonil na židli a očima lesklýma jako dva švábi si Harryho zkoumavě prohlížel.

"Tak jak je? Jseš v pořádku?" zeptal se chraplavě.

"Jo," přisvědčil Harry.

"Jo, kdepak!" opáčil Hagrid. Jasně že nejseš. Ale zas budeš."

Harry na to nic neřekl.

"Já to věděl, že von se vrátí," ozval se znovu Hagrid a Harry, Ron i Hermiona se na něj polekaně podívali. "Věděl jsem to kolik let, Harry. Věděl jsem, že von tam pořád někde je a čeká na svoji chvíli. Jednou se to muselo stát. Teď se to stalo, a my se s tím budem muset nějak vyrovnat. Budeme bojovat. Třeba ho dokážem zastavit, eště než se stane dovopravdy mocnej; tak to má aspoň Brumbál v plánu. Je to velkej člověk, ten Albus Brumbál. Dokud máme jeho, nedělá mně to zas až takový starosti."

Když si všiml nevěřícného výrazu v jejich tvářích, povytáhl své huňaté obočí.

"Nemá cenu tu sedět a přemejšlet vo tom," řekl. "Co má přijít, to příde, a pak se tomu postavíme. Brumbál mi vykládal, jak ses činil, Harry."

Vypjal hruď a podíval se na něho. "Zvládnul jsi to tak, jak by to zvládnul tvůj táta, víc už tě pochválit neumím."

Harry se na něj také usmál. Byl to jeho první úsměv po řadě dnů.

"Co po tobě Brumbál vlastně chtěl, Hagride?" zeptal se. "Tenkrát večer... poslal přece profesorku McGonagallovou, aby tě k němu přivedla, a madame Maxime taky."

"Dal mně takovou prácičku přes léto," řekl Hagrid. "Ale je to tajný. Nesmím vo tom mluvit, dokonce ani s várna ne. Možná se mnou pojede i Olympa - teda, pro vás madame Maxime. Myslím, že jo. Myslím, že už jsem ji přesvědčil."

"Má to co dělat s Voldemortem?"

Při tom jméně s sebou Hagrid trhl.

"Možná jo," odpověděl vyhýbavě. "A teďka - kdo se půjdete se mnou podívat na posledního skvorejše? Ale no tak - vždyť jsem si dělal jenom legraci!" dodal honem, když uviděl, jak se tváří.

Jen s těžkým srdcem si Harry sbalil v ložnici kufr, neboť už zítra se měl vrátit do Zobí ulice. Měl obavy z hostiny na rozloučenou, která bývala důvodem k oslavám, poněvadž při ní vyhlašovali vítěze školního přeboru. Od té doby, co se vrátil z ošetřovny se Velké síni vyhýbal, když tam bylo plno, a chodil se najíst, až když byla skoro prázdná, aby se vyhnul pohledům ostatních studentů.

Když do ní teď s Ronem a Hermionou vstoupili, zjistili okamžitě, že chybí obvyklá výzdoba. Při hostině na rozloučenou bývala Velká síň vyzdobená v barvách koleje, která získala školní pohár; dnes však na stěně za učitelským stolem visely černé závěsy. Harry si okamžitě domyslel, že je to na Cedrikovu počest.

Za stolem pro učitelský sbor seděl pravý Pošuk Moody; dřevěnou nohu a čarodějné oko měl zase na patřičných místech. Byl strašně nervózní a nadskočil, kdykoli na něj někdo promluvil. Harry mu to nijak nevyčítal: Moodyho věčný strach, že na něj někdo zaútočí, muselo desetiměsíční uvěznění ve vlastní truhle určitě ještě zvýšit. Židle profesora Karkarova byla prázdná. Když Harry usedal s ostatními studenty z Nebelvíru ke stolu, zauvažoval, kde teď Karkarov asi je a jestli ho Voldemort už dostihl.

Madame Maxime tu ještě pořád byla. Seděla vedle Hagrida a potichu se s ním bavila. Dál u stolu, vedle profesorky McGonagallové, seděl Snape. Když se na něj Harry podíval, profesorovy oči na něm na okamžik spočinuly také, ale v jejich výrazu se Harry nevyznal. Snape se tvářil stejně zakysle a nepříjemně jako vždy. Harry ho ještě chvíli se zájmem pozoroval, i když se profesor už díval jinam.

Co šel Snape na Brumbálův příkaz toho večera, kdy se Voldemort vrátil, zařídit? A proč... proč... si byl Brumbál tak jistý, že Snape je doopravdy na jejich straně? Sloužil jim jako špeh - aspoň Brumbál to v Myslánce tvrdil. Snape se stal "za cenu velkého osobního ohrožení" jejich špehem proti Voldemortovi. Znamenalo to snad, že v tom pokračuje? Vstoupil znovu do spojení se Smrtijedy a předstírá, že ve skutečnosti nikdy na Brumbálovu stranu nepřešel a že stejně jako sám Voldemort jen čekal na příhodnou chvíli?

Jeho zadumání přetrhl profesor Brumbál, když povstal za učitelským stolem. Ve Velké síni, kde už tak byl o dost menší hluk, než při hostinách na rozloučenou bývalo zvykem, se rozhostilo naprosté ticho.

"A máme tu konec dalšího školního roku," řekl do ticha Brumbál, rozhlédl se kolem a zabloudil očima k mrzimorskému stolu. Ještě než si stoupl, vládlo tam zaražené mlčení víc než u ostatních stolů a obličeje mrzimorských studentů byly nejsmutnější a nejpobledlejší v síni.

"Mám toho na srdci spoustu, co vám chci dnes večer říct," pravil po krátké odmlce. "Ze všeho nejdřív však musím připomenout, že jsme přišli o skvělého studenta, který by měl sedět tady -" ukázal posunkem k mrzimorským, "a radovat se s námi při dnešní hostině. Prosím, abyste všichni povstali a pozvedli své číše na památku Cedrika Diggoryho."

Studenti okamžitě uposlechli. Lavice zaskřípaly, jak si všichni ve Velké síni stoupli, pozvedli svorně číše a společně opakovali silným, hlubokým dunivým hlasem: "Na památku Cedrika Diggoryho."

Harry zahlédl přes hlavy ostatních Cho, které po tváři mlčky stékaly slzy. Díval se k jejich stolu dál, když už všichni zase seděli.

"Cedric byl zosobněním mnoha předností, jimiž se mrzimorská kolej vyznačuje," pokračoval Brumbál. "Byl to dobrý a spolehlivý kamarád, pilný student a chlapec, který se vždycky snažil jednat čestně. Jeho smrt se dotkla každého z vás, ať už jste ho znali víc nebo míň; a proto si myslím, že máte právo přesně vědět, jak se to stalo."

Harry zvedl hlavu a vpil se do Brumbála pohledem.

"Cedrika Diggoryho zabil lord Voldemort."

Ze všech stran Velké síně se ozvalo ustrašené šuškání a odevšud se na Brumbála upřely nevěřícné a vyděšené oči. Profesor se však tvářil naprosto klidně a čekal, až se šepot utiší.

"Ministerstvo kouzel si nepřálo, abych vám to sdělil," pokračoval Brumbál. "Rodiče některých z vás možná vyleká, že jsem vám řekl pravdu - nechtějí totiž věřit, že se lord Voldemort vrátil, anebo se domnívají, že bych vám to říkat neměl, protože jste příliš mladí. Já jsem však přesvědčen, že lepší je říkat pravdu než lhát, a jakákoli snaha předstírat, že Cedric zahynul nešťastnou náhodou či kvůli nějaké chybě, které se dopustil on sám, znamená urážet jeho památku."

Téměř celá Velká síň na něj teď hleděla ohromeně a s hrůzou... Naproti u zmijozelského stolu Harry zahlédl Draca Malfoye, jak něco šeptá Crabbemu a Goylovi, a pocítil okolo žaludku nával horoucího, zběsilého vzteku. Silou vůle od nich odvrátil zrak opět na Brumbála.

"V souvislosti s Cedrikovou smrtí se musím zmínit ještě o někom z vás," pokračoval Brumbál. "Mám samozřejmě na mysli Harryho Pottera."

Ve Velké síni to zašumělo; několik hlav se obrátilo k Harrymu, hned se však zase otočily k profesorovi.

"Harrymu Potterovi se podařilo lordu Voldemortovi uniknout," řekl Brumbál. "Dal v sázku vlastní život, aby dostal Cedrikovo tělo zpátky do Bradavic. Prokázal v každém ohledu takovou statečnost, jakou tváří v tvář lordu Voldemortovi projevilo jen málo kouzelníků, a za to mu vzdávám čest."

Brumbál se vážně otočil k Harrymu a znovu pozvedl svoji číši. Téměř všichni ve Velké síni ho následovali. Zamumlali Harryho jméno stejně jako předtím Cedrikovo a připili mu. Mezerou mezi stojícími studenty však Harry viděl, že Malfoy, Crabbe, Goyle a někteří další ze Zmijozelu zůstali vyzývavě sedět a svých číší se ani nedotkli. Brumbál ovšem neměl žádné čarodějné oko, takže je neviděl.

Když se potom všichni znovu posadili, Brumbál pokračoval: "Cílem turnaje tří kouzelnických škol bylo podpořit a prohloubit porozumění mezi kouzelníky. Vzhledem k tomu, že došlo k návratu lorda Voldemorta, jsou takové svazky ještě důležitější než dřív."

Sklouzl pohledem od madame Maxime a Hagrida k Fleur Delacourové a jejím spolužákům z Krásnohůlek, a pak k Viktoru Krumovi a studentům z Kruvalu u zmijozelského stolu. Harry si všiml, že Krum je ve střehu a tváří se téměř ustrašeně, jako by čekal, že Brumbál teď o něm řekne něco nelichotivého.

"Všichni, kdo jsou v této síni přítomni jako hosté," prohlásil Brumbál a spočinul očima na studentech z Kruvalu, "budou u nás kdykoli znovu vítáni, jestliže budou chtít přijet. Znovu vám všem opakuji - vzhledem k tomu, že se lord Voldemort vrátil, budeme silní jen tehdy, jestliže dokážeme být jednotní, a budeme slabí, jestliže se nedokážeme dohodnout.

Lord Voldemort má obrovský dar rozsévat kolem sebe nešváry a nepřátelství. Můžeme tomu čelit jedině tím, že nás spojí stejně pevné pouto přátelství a důvěry. Rozdíly v řeči a ve zvyklostech neznamenají vůbec nic, budeme-li mít stejné cíle a otevřená srdce.

Jsem skálopevně přesvědčen - a nikdy jsem si tolik nepřál, abych se mýlil - že nás všechny čekají zlé, nelehké časy. Některým z vás, kteří tu dnes sedí, už on osobně způsobil utrpení. Mnoho vašich rodin roztrhl a rozdělil; a před týdnem jsme přišli o jednoho studenta ze svého středu.

Nikdy na Cedrika nezapomeňte. Kdyby nastala chvíle, že byste museli volit mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné, připomeňte si, co se stalo chlapci, který měl dobré srdce a byl laskavý a statečný, jen proto, že náhodou zkřížil cestu lorda Voldemorta. Nezapomeňte na Cedrika Diggoryho."

Harry měl sbaleno a Hedvika seděla v kleci nahoře na bidýlku. Čekali s Ronem, Hermionou a s ostatními studenty ze čtvrtého ročníku v přeplněné vstupní síni, až přijedou kočáry a odvezou je na nádraží v Prasinkách. Opět byl krásný letní den. Harry si představil, že až dnes večer dorazí do Zobí ulice, bude tam horko, stromy budou plné listí a květinové záhony budou hýřit všemi barvami, ale ta představa ho nijak nepotěšila.

"Arry!"

Otočil se. Po kamenném schodišti běžela do hradu Fleur Delacourová; daleko za ní, přes luka, viděl Hagrida, jak pomáhá madame Maxime zapřáhnout dva obrovité koně. Krásnohůlský kočár měl každou chvíli odletět.

"My dva se urrčitě zasse uvidíme, doufám," řekla Fleur, když k němu doběhla a podávala mu ruku. "Chtěla bych si tu najít nějakou prráci, abych se zlepčila v angličtině."

"Už teď mluvíš víc než dobře," řekl Ron přidušeným hlasem. Fleur se na něj usmála, zato Hermiona se zaškaredila.

"Sbohem, Arry," otočila se Fleur k odchodu. Jsem rráda, že jsem tě poznala!"

Harry se za ní díval, jak uhání přes louku zpátky k madame Maxime a stříbřité vlasy jí vlají v sluneční záři, a přece jen mu to pozvedlo trochu náladu.

"To bych rád věděl, jak se dostanou zpátky ti z Kruvalu," nadhodil Ron. "Myslíš, že tu loď dokážou řídit i bez Karkarova?"

"Karkarov stéjně neřídil," ozval se za nimi chraplavý hlas. "Byl ve sve kajutě a néchaval to na nás." To se Krum přišel rozloučit s Hermionou. "Můžu s tebou mlúvit?" zeptal se jí.

"Ale jo... jistěže," vyhrkla Hermiona trochu zmateně a společně se pak tlačili zástupem, až téměř zmizeli Harrymu a Ronovi z dohledu.

"Radši si pospěš!" ještě za ní křikl Ron. "Kočáry tu budou každou chvíli!"

Potom ale nechal kočáry vyhlížet Harryho a sám pěkných pár minut natahoval krk, aby na Kruma s Hermionou aspoň trochu viděl. Vrátili se docela brzy; Ron si Hermionu pěkně změřil, z její tváře se však nedalo nic vyčíst.

"Měl jsem Diggoryho rád," řekl Krum úsečně Harrymu. "Vždycky se ke mně chovál slušně. Vždycky. I když ja
byl z Kruvalu - patříl jsem ke Karkarovovi."

"Máte už nového ředitele?" zeptal se Harry.

Krum pokrčil rameny. Natáhl ruku, stejně jako předtím Fleur, a stiskl si ji s Harrym a pak i s Ronem.

Ron vypadal, jako kdyby sám se sebou sváděl těžký boj. Krum už byl na odchodu, když to ze sebe konečně vypravil: "Mohl bys mi dát autogram?"

Hermiona se k nim otočila zády a usmívala se na kočáry bez koní, které k nim právě mířily po příjezdové cestě, zatímco překvapený Krum se Ronovi potěšené podepisoval na útržek pergamenu.

Teď už s nimi vlak mířil zpět na nádraží King's Cross, a počasí, které měli, se snad ani nemohlo víc lišit od toho, které je loni v září provázelo cestou do Bradavic. Na obloze nebyl jeden jediný mráček. Harrymu, Ronovi a Hermioně se podařilo najít si kupé jenom pro sebe. Přes Papušíka opět přehodili Ronův společenský hábit, aby pořád nehoukal, Hedvika dřímala s hlavou pod křídlem a Křivonožka se stočil na volné sedadlo jako velký polštář zrzavých chlupů. Vlak s nimi ujížděl na jih a oni tři si teď mohli na rozdíl od předchozího týdne promluvit opravdu kloudně a bez ostychu. Harry měl pocit, jako by ho Brumbálův proslov během hostiny na rozloučenou zbavil zábran, které mu až dosud svazovaly jazyk. Už pro něj nebylo tak bolestné mluvit o tom, co se stalo. Teprve když dorazil vozík s obědem, přestali na chvíli debatovat o tom, co Brumbál možná právě v tu chvíli už podniká, aby Voldemorta zastavil.

Když se Hermiona vrátila do kupé a zastrkovala si peníze zpátky do školní brašny, vypadlo jí ven číslo Denního věštce, které v ní měla.

Harry se na něj podíval, ale nebyl si jistý, jestli vůbec chce vědět, co v něm stojí. Ovšem Hermiona, která jeho pohled postřehla, řekla klidně: "Není tam vůbec nic. Jestli chceš, podívej se sám, ale nic zajímavého tam není. Sledovala jsem to každý den. Akorát po třetím úkolu tam dali krátkou zprávu, že jsi v turnaji vyhrál. O Cedrikovi se vůbec nezmínili, a o všem ostatním taky ne. Já myslím, že je Popletal nutí, aby to ututlali."

"Ritu v životě nedonutí, aby něco ututlala," namítl Harry. "A takovouhle story už vůbec ne."

Jenže Rita už od třetího úkolu nenapsala ani řádek," řekla Hermiona podivně přiškrceným hlasem. "Dokonce bych řekla," dodala a hlas se jí trochu zachvěl, "že ještě dost dlouho nic nenapíše. Ledaže by jí nevadilo, kdybych vyklopila všechno, co já vím o ní."

"Co tím jako myslíš?" podivil se Ron.

"Přišla jsem na to, jak se jí podařilo vyslechnout, co si lidi povídají v soukromí, když vlastně měla zakázaný vstup na školní pozemky," vychrlila ze sebe.

Harry měl dojem, že strašně toužila jim to říct už pěkných pár dnů, ale vzhledem k tomu všemu, co se stalo, si to nechala pro sebe.

"A jak to udělala?" chtěl hned vědět.

"Jak jsi na to přišla?" vyhrkl Ron a vytřeštil na ni oči.

"Totiž - vlastně jsi mě na to přivedl ty, Harry," řekla Hermiona.

"Cože, já?" užasl. "A jak, prosím tě?"

"S těmi štěnicemi, víš?" vysvětlila mu pyšně kamarádka.

"Říkala jsi přece, že v Bradavicích žádné štěnice nefungují -"

Já nemyslím elektronické broučky," dodala. "Abys věděl... Rita Holoubková -" teď v Hermionině hlasu zazněla tichá vítězosláva, "je nepřihlášený zvěromág. Dokáže se proměnit -"

Vytáhla z brašny malou skleněnou lahvičku, zalitou voskem.

"- proměňuje se v brouka."

"Nedělej si legraci," řekl Ron. "Přece jsi ji... to snad není..."

"Ale je," prohlásila Hermiona spokojeně a zamávala jim lahvičkou před očima.

Uvnitř bylo několik větviček a listů a veliký, bachratý brouk.

"To není možné - ty si děláš legraci -" šeptal Ron a přidržel si lahvičku u očí.

"Ale nedělám," a Hermiona se zářivě usmála. "Chytila jsem ji na ošetřovně, na okenním parapetu. Prohlédněte si ji opravdu pořadně a uvidíte, že ty značky, co má kolem tykadel, vypadají úplně stejně jako ty nemožné brýle, které nosí."

Harry se podíval a zjistil, že má pravdu. Kromě toho si na něco vzpomněl. "Ten večer, kdy jsme slyšeli, jak Hagrid vykládá madame Maxime o své mamince, seděl na té soše taky nějaký brouk!"

"Přesně tak," přisvědčila Hermiona. "A když jsme si povídali s Viktorem u jezera, on mi pak vytáhl brouka z vlasů; a jestli se nemýlím, při té hodině jasnovidectví, kdy tě rozbolela ta jizva, seděla Rita na okenním parapetu. Celý rok bzučela kolem nás a poslouchala, aby měla o čem psát."

"A tenkrát, když jsme viděli Malfoye pod tím stromem..." řekl Ron pomalu.

"To ji držel v ruce a mluvil s ní," potvrdila Hermiona. "Malfoy to o ní samozřejmě věděl. No a takhle tedy pořizovala všechny ty roztomilé rozhovory se svými kamarádíčky ze Zmijozelu. Nevadilo jim, že dělá něco proti zákonu, jen když jí mohli o nás a o Hagridovi navykládat to nejhorší."

Vzala si lahvičku od Rona zpátky a usmála se na brouka, který s hněvivým zabzučením narazil do skla.

"Slíbila jsem Ritě, že ji pustím, až budeme v Londýně," dodala ještě. "Použila jsem totiž na tu lahvičku nerozbitné kouzlo, takže se nemůže přeměnit; a řekla jsem jí, že celý rok nesmí ten svůj brk vůbec vytáhnout. Uvidíme, jestli ji to odnaučí psát o někom takové hrozné lži."

S úsměvem plným spokojenosti zastrčila brouka v lahvičce zase do brašny.

Vtom někdo otevřel dveře do kupé.

"To bylo skutečně chytré, Grangerová," poznamenal Draco Malfoy.

Za ním stáli Crabbe s Goylem. Všichni tři se tvářili tak samolibě, nafoukaně a výhružně, jak je Harry ještě neviděl.

"Takže, Grangerová," řekl líně Malfoy, pokročil dovnitř, rozhlédl se po kupé a na rtech mu pohrával nepěkný úšklebek. "Ty jsi chytila nějakou nemožnou reportérku, a Potter už je zase Brumbálův oblíbený chlapeček. To jsi fakt udělala díru do světa, Grangerová."

Zašklebil se ještě víc a Crabbe s Goylem škodolibě přihlíželi.

"A teď se snažíme na to už nemyslet, co?" pronesl Malfoy potichu a přejížděl po všech třech očima. "Děláme, jako že se nic nestalo?"

"Vypadni," vyzval ho Harry.

Od chvíle, kdy při Brumbálově proslovu Malfoye pozoroval, jak o Cedrikovi něco šeptá Crabbemu a Goylovi, se dosud neoctl tak blízko něj. Teď cítil, jak mu hučí v uších, a vytrhl zpod hábitu hůlku.

"Vybral sis špatnou stranu, Pottere! Já jsem tě varoval! Říkal jsem ti přece, že by sis měl dávat větší pozor, s kým se stýkáš! Tenkrát ve vlaku, když jsme poprvé jeli do Bradavic! Říkal jsem ti, ať nedržíš s takovou holotou!" a škubl hlavou k Ronovi a k Hermioně. "Teď už je pozdě, Pottere! Teď, když se Pán zla vrátil, budou na řadě první - mudlovští šmejdi a ti, co jsou zamilovaní do mudlů! Vlastně až druzí - první byl Dig..."

Jako by v kupé někdo odpálil celý ohňostroj. Harryho oslepila záře kouzel, která sršela ze všech stran, a ohlušilo ho hned několik výbuchů; jen zamrkal a podíval se na podlahu.

Malfoy, Crabbe a Goyle leželi v bezvědomí ve dveřích. Ron, Hermiona i on stáli, každý z nich použil jiné zaklínadlo. Navíc nebyli sami, kdo to udělal.

"Řekli jsme si, že se podíváme, co mají za lubem," vysvětlil Fred věcně, šlápl na Goyla a vešel do kupé. Hůlku ještě držel v ruce, stejně jako George, který si dal záležet, aby cestou dovnitř stoupl na Malfoye.

"Tyjó, ten ale vypadá," ocenil ho George, když si prohlížel Crabbeho obličej. "Kdo jste použil bolákové zaklínadlo?"

"Já," odpověděl Harry.

"Zvláštní," dodal George rozpustile. Já použil sulcové zaklínadlo, ale asi by se ta dvě neměla míchat: vždyť mu v obličeji pučí samá chapadla. Radši je někam odklidíme, žádnou parádu nám tady nedělají."

Dvojčata spolu s Ronem a Harrym vykopali, vykutáleli a vyvlekli bezvědomého Malfoye, Crabbeho a Goyla ven na chodbičku - vypadali teď všichni tři dost špatně po tom přívalu očarování, která je zasáhla - a pak se vrátili do kupé a zatáhli za sebou dveře.

"Nezahrajete si někdo Řachavého Petra?" navrhl Fred a vytáhl balíček karet.

Byli už v polovině páté hry, když se Harry odhodlal zeptat se jich na jednu neujasněnou věc.

"Tak co, povíte nám už konečně, koho jste vlastně tenkrát vydírali?" obrátil se na George.

"Jo, o tohle ti jde," řekl George ponuře.

"Na tom nezáleží," prohlásil Fred a netrpělivě zakroutil hlavou. "Nebylo to nic důležitého. Hlavně teď už ne."

"Prostě jsme to vzdali," pokrčil George rameny.

Harry, Ron i Hermiona však nepřestali naléhat, až Fred nakonec řekl: "Tak dobrá, když to tolik potřebujete vědět... byl to Ludo Pytloun."

"Pytloun?" vyjel ostře Harry. "Chceš říct, že měl něco společného s..."

"To ne," odpověděl George zasmušile. "Nic takového. Na to by ten cvok ani neměl."

"A o co teda šlo?" zeptal se Ron.

Fred chvíli zaváhal, než odpověděl: "Vzpomínáte si na tu sázku, co jsme s ním uzavřeli na mistrovství světa ve famfrpálu? Že Irsko vyhraje, ale Krum získá Zlatonku?"

"No jasně," odpověděli Harry a Ron pomalu.

"Ten syčák nám zaplatil leprikónským zlatem, které posbíral, když ho irští maskoti rozhazovali."

"No a?"

"Jak - no a?" řekl Fred netrpělivě. "Samozřejmě že zmizelo, co jiného? Druhý den ráno bylo fuč!"

"Ale - to muselo být nějaké nedopatření, nebo snad ne?" podivila se Hermiona.

George se trpce zasmál. Jo, to jsme si napřed mysleli taky. Říkali jsme si, že stačí, když mu napíšem, že se spletl, a všechno nám vysolí. Ani náhodou. Vůbec nám neodpověděl. Chtěli jsme si s ním o tom promluvit v Bradavicích, ale vždycky si našel nějakou výmluvu, aby před námi utekl."

"Nakonec už byl pěkně hnusný," připojil Fred. "Prohlásil, že jsme na to moc mladí, abychom uzavírali sázky, a že nám nic nedá."

"Tak jsme ho požádali, ať nám aspoň vrátí naše peníze," řekl George zachmuřeně.

"Ale to snad už neodmítl?" vyjekla Hermiona.

"Právě že ano," řekl Fred.

"Přece to byly všechny vaše úspory!" namítl Ron.

"To mi povídej," zabručel George. "Samozřejmě jsme nakonec zjistili, co za tím je. Tátovi Leeho Jordana taky dalo spoustu práce, než z něho svý prachy vyrazil. Ukázalo se, že Pytloun je v pořádné kaši - půjčil si totiž hromadu zlata od skřetů. Hned po mistrovství ho v lese přepadli a sebrali mu všechno, co u sebe měl, a ještě to nestačilo, aby splatil všechny svoje dluhy. Proto ho sledovali až do Bradavic, aby jim neutekl. Prosázel všechno - nedá dohromady ani dva galeony. A víte, jak se ten idiot pokusil se skřety vyrovnat?"

"Jak?" zeptal se Harry.

"Uzavřel na tebe sázku, kamaráde," vysvětlil Fred. "Vsadil se se skřety o těžké prachy, že turnaj vyhraješ."

"Tak proto se mi pořád snažil pomáhat!" pochopil Harry. "Ovšemže - a já přece vyhrál, že? Tak vám teď může všechno zaplatit!"

"Ani náhodou," zavrtěl hlavou George. "Skřetové jsou stejní parchanti jako on. Tvrdí, že jste na prvním místě byli ty a Diggory, ale Pytloun se vsadil, že první budeš ty. Takže Pytlounovi nezbylo nic jiného než utéct - zmizel hned po třetím úkolu."

George si zhluboka vzdychl a začal znovu rozdávat.

Zbytek cesty proběhl docela příjemně - Harry si upřímně řečeno přál, aby trvala celé léto a vlak aby na nádraží King's Cross vůbec nedojel... Ale jak se letos na vlastní kůži přesvědčil, čas se nezpomalí, když před vámi stojí něco nepříjemného, a tak netrvalo dlouho a spěšný vlak z Bradavic zastavil na nástupišti devět a tři čtvrtě. Na chodbičkách propukl obvyklý halas a taras, když začali studenti vystupovat. Ron a Hermiona se i s kufry protlačili ven přes Malfoye, Crabbeho a Goyla.

Harry však ještě zůstal sedět. "Frede, Georgi - počkejte chvilku."

Dvojčata se otočila. Harry otevřel kufr a vytáhl z něj svou výhru z Poháru tří kouzelníků.

"Vezměte si to," vtiskl váček Georgeovi do rukou.

"Co to děláš?" vyhrkl Fred užasle.

"Vezměte si to," opakoval energicky Harry. Já to nechci."

"Tobě snad přeskočilo," řekl George a pokoušel se vnutit ho Harrymu zpátky.

"Vůbec ne," řekl Harry. "Vezměte si je a vymýšlejte dál. To máte na ten svůj obchod s žertovnými rekvizitami."

"Jemu fakt přeskočilo," vydechl Fred div ne s nábožnou úctou v hlasu.

"Víte co?" řekl Harry naoko naštvaně. Jestli si ty peníze nevezmete, hodím je do záchodu. Nestojím o ně, ani je nepotřebuju. Zato by mě docela potěšilo, kdybych se občas mohl něčemu zasmát. Myslím, že by to potěšilo každého z nás a že to brzo budeme potřebovat víc než kdy dřív."

"Harry," šeptl George chabě a potěžkával váček s penězi v rukou, "vždyť tam je celých tisíc galeonů."

"Jo," zašklebil se Harry. "Představ si, kolik je to kanářích piškotů."

Dvojčata na něj vytřeštila oči.

"Jen neříkejte mamce, odkud je máte... ačkoli, když o tom teď uvažuju, třeba jí už nebude tolik záležet na tom, abyste šli na ministerstvo..."

"Harry," začal Fred.

"Víte co," pronesl rozhodně a vytáhl hůlku. "Koukejte si ty prachy vzít, nebo vás začaruju. Znám teď pár opravdu dobrých kouzel. Ale něco pro mě přece jen můžete udělat... Kupte Ronovi nějaký jiný společenský hábit a řekněte mu, že ho má od vás."

Vyšel z kupé dřív, než se zmohli na jediné slovo, a pečlivě překročil Malfoye, Crabbeho a Goyla, kteří dosud leželi na podlaze očarovaní všemi kouzly, která je zasáhla.

Strýc Vernon čekal za turniketem a hned vedle něj stála paní Weasleyová Jakmile Harryho uviděla, sevřela ho v náručí a pošeptala mu:

"Myslím, že Brumbál dovolí, abys k nám během léta přijel. Brzo se ozvi, Harry."

"Ahoj, Harry," řekl Ron a popleskal ho po zádech.

"Tak ahoj," připojila se Hermiona a pak udělala něco, co ještě nikdy neudělala - políbila Harryho na tvář.

"Harry - díky," zamumlal George a Fred vedle něj horlivě přikyvoval.

Harry na ně zamrkal, pak se otočil k panu Dursleyovi a mlčky za ním vyšel z nádraží. Není zatím žádný důvod k obavám, pomyslel si, když nastupoval dozadu do strýcova auta.

Jak řekl Hagrid, co má přijít, to přijde... a pak se tomu bude muset postavit.