Kajii-cullen | 6. Pařáty a čajové lístky

"Nevšímej si ho," utrousila Hermiona, která šla Harrymu v patách. "Prostě si ho nevšímej, nestojí ti za to..."

"Hej, Pottere!" zaječela Pansy Parkinsonová, zmijozelská žačka s obličejem boxera. "Pottere! Mozkomorové přicházejí, Pottere! Bububu!"

Harry se zhroutil na židli u nebelvírského stolu vedle George Weasleyho.

"Nové rozvrhy pro třetí ročník," oznámil George a začal jim je rozdávat. "Co je s tebou, Harry?"

"To Malfoy," vysvětloval Ron, který se posadil vedle George z druhé strany a zlostně zahlížel ke zmijozelskému stolu.

George vzhlédl právě včas, aby se mohl podíval, jak Malfoy znovu předstírá, že omdlel hrůzou.

"Ten ubožáček," poznamenal klidně. "Včera večer si takhle nevyskakoval, když mozkomorové procházeli náš konec vlaku. Vletěl k nám do kupé, jako by mu hořela koudel u zadku, že jo, Frede?"

"Jen taktak, že si nepustil do kalhot," přisvědčil Fred a vrhl po Malfoyovi pohrdavý pohled.

"Já jsem z toho taky neměl nejlepší pocit," pokračoval George. "Tihle mozkomorové, to je horor..."

"Tak nějak v tobě vevnitř všechno ztuhne, co?" přizvukoval mu Fred.

"Jenže vy jste neomdleli, že ne?" zamumlal nezřetelně Harry.

"Pusť to z hlavy, Harry," povzbuzoval ho George. "Taťka jednou musel jet do Azkabanu, vzpomínáš, Frede? A říkal, že to bylo to nejhorší, co v životě viděl. Vrátil se celý zničený a roztřesený... Tihle mozkomorové dokážou odevšad vycucnout i tu poslední kapičku štěstí. Většina vězňů tam v Azkabanu zešílí."

"Jen počkej, uvidíme, jak spokojeně se bude Malfoy tvářit, až si to spolu poprvé rozdáme ve famfrpálu," ušklíbl se Fred. "Vzpomínáš si? Nebelvír proti Zmijozelu, první utkání sezony."

Ze zatím jediné příležitosti, kdy Harry s Malfoyem ve famfrpálu nastoupili proti sobě, vyšel Malfoy prokazatelně mnohem hůř. Tohle pomyšlení Harrymu přece jen nepatrně pozvedlo náladu, takže si naložil na talíř párky a smažená rajčata.

Hermiona zkoumala svůj nový rozvrh.

"No báječně," pochvalovala si spokojeně, "začínáme dnes několik nových předmětů."

"Hermiono," upozorňoval ji Ron, který jí se svraštělým čelem nakukoval přes rameno, "ten tvůj rozvrh někdo zpackal. Podívej - zapsali tě asi tak na deset hodin denně. Na to není dost času."

"Já to zvládnu. Všechno jsem si dohodla s profesorkou McGonagallovou."

"Podívej se ale," ukazoval se smíchem Ron, "vidíš dnešní dopoledne? Na devátou tady máš jasnovidectví. A pod tím, taky na devátou, máš studium mudlů. A tady -" Ron se s nevěřícím výrazem v obličeji sklonil blíž k rozvrhu, "- no podívej, pod tím máš věštění z čísel, a zase od devíti hodin. Chci říct - já vím, že jsi dobrá, Hermiono, ale takhle dobrý není nikdo. Jak můžeš být na třech hodinách současně?"

"Nebuď hloupý," odbyla ho Hermiona. "Samozřejmě že nebudu na třech hodinách najednou."

"No tak v tom případě -"

"Podej mi zavařeninu," požádala ho Hermiona.

"Ale -"

"Hele, Rone, co ti vadí na tom, že mám trochu plnější rozvrh?" vyštěkla Hermiona. "Už jsem ti říkala, že jsem si všechno domluvila s profesorkou McGonagallovou."

Právě v tom okamžiku vešel do Velké síně Hagrid. Na sobě měl svůj dlouhý spratkový kožich a v obrovité ruce jakoby nepřítomně pohupoval mrtvým tchořem.

"Jak jste na tom?" vyptával se dychtivě a zastavil se u nich cestou k profesorskému stolu. "Mám vás hned na svou první hodinu! Rovnou po vobědě! Jsem vzhůru už vod pěti a dávám si všechno dohromady... doufám, že to zvládnu... Já jako učitel...! No to mě teda podržte..."

Zeširoka se na ně usmál a zamířil k profesorskému stolu; v ruce pořád pohupoval tchořem.

"To by mě zajímalo, co si vlastně dával dohromady," poznamenal Ron poněkud nervózním hlasem.

Velká síň se začala vyprazdňovat a všichni se rozcházeli na první hodiny. Ron pohlédl do svého rozvrhu.

"Už bychom asi měli jít. Podívej, jasnovidectví máme až úplně nahoře v severní věži. Bude nám trvat deset minut, než se tam dostaneme..."

Rychle dojedli snídani, rozloučili se s Fredem a Georgem a prošli síní ke vchodu. Když míjeli zmijozelský stůl, sehrál Malfoy další mdlobný záchvat. Hlasitý výbuch smíchu pronásledoval Harryho až do vstupní síně.

Cesta hradem do severní věže jim zabrala celou věčnost. Ani po dvou letech v Bradavicích neznali dopodrobna uspořádání hradu a v prostorách severní věže dosud nikdy nebyli.

"Musí tam - přece vést - nějaká - zkratka," supěl Ron, když vylezli na konec už sedmého dlouhého schodiště a ocitli se na naprosto nepovědomém odpočívadle, kde nebylo nic kromě velkého obrazu pusté travnaté pláně, jenž visel na kamenné zdi.

"Myslím, že bychom měli jít tudy," usoudila Hermiona, když nahlédla do prázdné chodby napravo.

"To je nesmysl," odporoval Ron. "Ta vede jižním směrem. Podívejte, když se kouknete z okna, vidíte částečně na jezero..."

Harry se mezitím díval na obraz. Na travnatou plochu se přiloudal tlustý šedě grošovaný poník a začal se nonšalantně popásat. Harry už byl zvyklý na to, že se osoby na bradavických obrazech přemisťovaly a opouštěly své rámy, aby se mohly vzájemně navštěvovat, odjakživa ho ale bavilo je pozorovat. O chviličku později na zobrazenou louku s hlasitým řinčením dorazil malý zavalitý rytíř v kovovém brnění, pronásledující svého poníka. Podle skvrn od trávy, které měl na kolenou, z něj nejspíš před chvílí spadl.

"Hej!" zahulákal, když spatřil Harryho, Rona a Hermionu. "Jak se, vy padouši, opovažujete bez povolení vstoupit na mé soukromé pozemky? Přišli jste se mi snad vysmívat kvůli mému pádu? Taste, vy pacholci, vy mizerní psi!"

Užasle pozorovali, jak malý rytíř vytahuje z pochvy meč, zuřivě jím mává ve vzduchu a vztekle přitom poskakuje. Meč pro něj byl ovšem příliš dlouhý, takže při jednom obzvlášť rozzuřeném máchnutí ztratil rovnováhu a svalil se tváří do trávy.

"Neublížil jste si?" staral se Harry a přistoupil blíž k obrazu.

"Nepřibližuj se, ty chvastoune hnusný! Zpátky, ničemníku!"

Rytíř se znovu chopil meče a opřel se o něj, aby vůbec mohl vstát, čepel se však zabořila hluboko do trávy, takže ať tahal za jílec sebevíc, nedokázal meč vytáhnout. Nakonec mu nezbylo než svalit se znovu do trávy a zdvihnout hledí přilby, aby si otřel zpocený obličej.

"Poslyšte," využil Harry jeho vyčerpání, "potřebujeme se dostat do severní věže. Neznáte náhodou cestu?"

"Vy jste svatá výprava!" Rytířův vztek jako by se rázem vypařil. Vyskočil a zvolal: "Pojďte a následujte mě, přátelé drazí; buď váš cíl najdeme, nebo při jeho hledání zhyneme hrdinskou smrtí!"

Ještě jednou marně zatáhl za jílec meče, bezúspěšně se pokusil nasednout na tlustého poníka a vykřikl: "Tak tedy půjdeme pěšky, stateční rytíři a ctná dámo! Za mnou! Za mnou!"

A s hlasitým řinčením se rozběhl k levé straně rámu a zmizel jim z očí.

Pospíšili si chodbou za ním a dali se vést rachotem jeho brnění. Tu a tam ho zahlédli, jak přebíhá některý obraz, visící před nimi.

"Neklesejte na duchu, to nejhorší teprve přijde!" vykřikoval rytíř; viděli, jak se vynořil před vyděšenou skupinkou žen v krinolínách, jejichž obraz visel na zdi úzkého točitého schodiště.

Harry, Ron a Hermiona s hlasitým supěním vybíhali po křivolakých schodech, hlava se jim točila čím dál víc, až konečně nad sebou zaslechli šum hlasů, který jim prozradil, že už budou u cíle.

"Sbohem!" zaburácel rytíř a vykoukl z obrazu nějakých zlověstně vyhlížejících mnichů. "Sbohem, moji přátelé ve zbrani! Kdykoli budete potřebovat služby ušlechtilého srdce a ocelových svalů, obraťte se na sira Cadogana!"

"To víš, že se na tebe obrátíme," zamumlal Ron, když rytíř zmizel, "jestli někdy budeme potřebovat služby duševně postiženého."

Vystoupili po několika zbývajících schodech na maličké odpočívadlo, kde už byla shromážděna většina třídy. Nikde nebylo vidět žádné dveře; vtom šťouchl Ron do Harryho a ukázal prstem ke stropu, kde byly kulaté padací dveře s mosazným štítkem.

"Sibyla Trelawneyová, učitelka jasnovidectví," přečetl Harry. "Jak se tam nahoru máme dostat?"

Jakoby v odpověď na jeho otázku se padací dveře náhle otevřely a přímo k Harryho nohám se z nich spustil stříbřitý žebřík. Všichni ztichli.

"Až po tobě," dal mu Ron s úšklebkem přednost, takže Harry se vyšplhal nahoru jako první.

Vynořil se v té nejpodivněji vyhlížející učebně, jakou kdy viděl. Místnost vlastně vůbec nevypadala jako učebna, vypadala spíš jako něco mezi půdou rodinného domku a starosvětskou čajovnou. Bylo v ní nacpáno na dvacet malých kulatých stolků obklopených pestře čalouněnými křesly a malými boubelatými taburetkami. Celá místnost byla osvětlena tlumenou karmínovou září, závěsy na všech oknech byly zatažené a četná svítidla překryta tmavočervenými šátky. Bylo tu vedro k zalknutí a z ohně pod přeplněnou krbovou římsou, který zahříval velký měděný kotel, vycházela jakási těžká, nepříjemně nasládlá vůně. Police, lemující kolem dokola oválné zdi, byly narvané zaprášenými pery, oharky svíček, četnými balíčky ohmataných hracích karet, záplavou stříbřitých křišťálových koulí a obrovskou sbírkou čajových šálků.

Harrymu za zády vylezl Ron a za chvíli se kolem nich shromáždila celá třída; všichni se mezi sebou šeptem bavili.

"Kde vlastně je?" otázal se Ron.

Ze stínů náhle promluvil něčí hlas - byl tichý a zastřený.

"Vítejte," oslovil je. "Je báječné konečně vás vidět v hmotném světě!"

Harryho bezprostřední dojem byl, že má před sebou nějaký obrovský lesklý hmyz. Profesorka Trelawneyová vstoupila do světla od ohně a děti uviděly, že je velice hubená. Na nose měla obrovské brýle, pod nimiž její oči nabyly několikanásobné velikosti, byla zahalena do třpytivé perlinkové štóly na vyzáblém krku jí visely nesčetné řetízky a korálkové náhrdelníky a paže i ruce měla pokryty náramky a prsteny.

"Posaďte se, děti moje, posaďte se," vyzvala je. Všichni se neohrabaně zabořili do křesel nebo se usadili na taburetky. Také Harry, Ron a Hermiona se uvelebili u jednoho kulatého stolku.

"Vítejte na hodině jasnovidectví," pokračovala a posadila se do pohodlného ušáku před krbem. "Jsem profesorka Trelawneyová a pravděpodobně jste mě ještě nikdy neviděli. Zjistila jsem totiž, že scházím-li příliš často do toho mumraje, který panuje v hlavních prostorách školy, zamlžuje se tím mé vnitřní oko."

Nikdo na toto neobyčejné prohlášení nezareagoval jediným slovem. Profesorka Trelawneyová si vybraným gestem upravila štólu a pokračovala: "Vy jste se tedy rozhodli studovat jasnovidectví, nejobtížnější disciplínu všech kouzelných umění. Musím vás ovšem hned na samém začátku varovat, že pokud vám chybí dar vidění, je jen velice málo věcí, které vás budu schopna naučit. Učebnice vám v tomto směru poskytnou jen velice omezenou pomoc..."

Při těchto slovech Harry i Ron s úšklebkem pohlédli na Hermionu, kterou sdělení, že jí učebnice v tomhle předmětu nebudou příliš platné, očividně zaskočilo.

"Mnoho čarodějek a kouzelníků má sice talent, pokud jde o hlasité třesky, zápachy a náhlá zmizení, nejsou však schopni z budoucnosti poodhalit roušku tajemství," pokračovala profesorka Trelawneyová a její obrovské třpytivé oči přeskakovaly z jednoho nervózního obličeje na druhý. "Tento dar byl dán jen několika málo jedincům. Pověz, chlapče drahá," obrátila se znenadání k Nevillovi, který překvapením div nespadl z taburetky, "je tvoje babička v pořádku?"

"Řekl bych, že ano," odpověděl roztřeseně Neville.

"Na tvém místě bych si tím nebyla tak jistá, drahoušku," prohlásila profesorka Trelawneyová a odraz plamenů z krbu se zableskl na jejích dlouhých smaragdových náušnicích. Neville nervózně polkl. Profesorka Trelawneyová mluvila nevzrušeně dál. "V tomto školním roce budeme probírat základní metody jasnovidectví. Nejdřív ze všeho se budeme věnovat čtení z čajových lístků a poté přejdeme k věštění z ruky. Mimochodem, zlatíčko," vypálila nečekaně na Parvati Patilovou, "dávej si pozor na rudovlasého mládence!"

Parvati vyděšeně pohlédla na Rona, který seděl hned za ní, a odtáhla si křeslo kousek dál od něj.

"Ve druhém pololetí," pokračovala profesorka Trelawneyová, "nás čekají křišťálové koule - pokud do té doby zvládneme ohňová znamení. V únoru bude bohužel výuka přerušena ošklivou epidemií chřipky. Já sama při ní přijdu o hlas. A někdy kolem Velikonoc nás jeden z vás opustí navždy."

Po tomto prohlášení nastalo napjaté ticho, profesorka Trelawneyová však vypadala, jako by si toho nebyla vědoma.

"Mohla bych tě požádat, drahoušku," obrátila se k Levanduli Brownové, která seděla nejblíž a poplašeně se přikrčila v křesle, "abys mi podala tamhletu největší stříbrnou čajovou konvici?"

Levandule s výrazem úlevy vstala, sundala z police obrovskou čajovou konvici a položila ji na stůl před profesorku Trelawneyovou.

"Děkuji ti, drahoušku. Mimochodem, ta věc, které se tak bojíš - dojde k ní v pátek šestnáctého října."

Levandule se zachvěla.

Teď vás prosím, abyste se rozdělili do dvojic. Každý si z poličky vezme čajový šálek, přijde ke mně a já mu ho naplním. Potom se posadíte a čaj vypijete. Vypijete ho do dna, takže z něj zůstanou jen vylouhované lístky. Těmi pak levou rukou zatočíte v šálku třikrát kolem dokola, šálek převrátíte a položíte na podšálek. Počkáte, dokud z něj nevyteče poslední kapka čaje, a dáte jej svému partnerovi, který v něm bude číst. Obrazce budete vykládat podle pokynů na stranách pět a šest v Odhalování věcí budoucích. Já budu procházet mezi vámi, pomáhat vám a radit. A ještě něco, drahoušku -" popadla Nevilla za ruku, právě když se chystal vstát, "až rozbiješ ten první šálek, buď tak laskav a vyber si šálek s modrým vzorem. Na těch růžových totiž nesmírně lpím."

A samozřejmě - jakmile Neville došel k polici s čajovými šálky, ozval se vzápětí cinkot rozbíjeného porcelánu. Profesorka Trelawneyová k chlapci okamžitě přiskočila se smetáčkem a lopatkou v ruce a požádala ho: "Teď si vezmi jeden z těch modrých, drahoušku, buď tak laskav... děkuji..."

Když si Harry s Ronem nechali naplnit čajové šálky, vrátili se ke stolu a snažili se vřelý čaj rychle vypít. Pak zatočili sedlinou, jak jim profesorka Trelawneyová nařídila, počkali, až proschne, a šálky si vyměnili.

"Jdeme na věc," řekl Ron, když oba otevřeli učebnice na stranách pět a šest. "Co vidíš v mém šálku?"

"Spoustu nacucaného hnědého svinstva," odpověděl Harry.

Intenzivně voňavý kouř v místnosti v něm vyvolával pocit ospalosti a otupělosti.

"Popusťte uzdu své fantazii, drahouškové, a nechte své oči proniknout pod povrch pozemské všednosti!" rozlehl se přítmím hlas profesorky Trelawneyové.

Harry se pokusil soustředit.

"Dobrá, máš tady něco jako pokřivený kříž..." začal a četl přitom v Odhalování věcí budoucích. "To znamená, že tě čekají zkoušky a utrpení - to je mi tedy líto - ale je tady taky něco, co by se dalo pokládat za slunce. Počkej moment... to znamená obrovské štěstí... takže budeš sice trpět, ale budeš moc a moc šťastný..."

"Tak abys věděl, já si myslím, že by sis to svoje vnitřní oko měl nechat prohlédnout," prohlásil Ron a oba museli potlačit smích, když profesorka Trelawneyová pohlédla jejich směrem.

"A teď já..." Ron zkoumal Harryho obrazce v šálku a čelo měl svraštělé soustředěním. "Je tam nějaký flek, vypadá trochu jako buřinka," oznámil. "Možná dostaneš místo na ministerstvu kouzel..."

Pak šálek převrátil.

"Z téhle strany to ale vypadá spíš jako žalud... a to znamená co?" Zadíval se do své učebnice. "Vynikající! Peníze, nečekané zbohatnutí - třeba mi půjčíš. A pak je tady ještě něco," znovu otočil šálek, "vypadá to jako nějaké zvíře. Jasně, pokud je tohle hlava... tak to vypadá jako hroch... ne, spíš jako ovce..."

Profesorka Trelawneyová se prudce otočila, když zaslechla, jak Harry vyprskl smíchy.

"Dovol, abych se podívala, drahoušku," obrátila se káravě na Rona, přistoupila k němu a vytrhla mu Harryho šálek z ruky. Všichni ztichli a sledovali je.

google_ad_client = "ca-pub-6005638369389360"; google_ad_slot = "8287562953"; google_ad_width = 300; google_ad_height = 250;