Druhého dne ráno Tom Harryho probudil svým obvyklým bezzubým úsměvem a šálkem čaje. Harry se oblékl a právě přesvědčoval rozladěnou Hedviku, aby si zalezla zpátky do klece, když k němu do pokoje náhle vpadl Ron, který si přes hlavu přetahoval svetr a tvářil se naštvaně.
"Čím dřív budeme v tom vlaku, tím líp," prohlásil. "Alespoň se už v Bradavicích Percyho konečně zbavím. Teď si zas vymyslel, že jsem mu polil čajem fotku Penelopy Clearwaterové. "Víš, kdo je to," ušklíbl se, "jeho přítelkyně. Schovala si obličej pod rámeček, protože jí na celém nose naskákaly uhry..."
"Musím ti něco povědět," začal Harry, vyrušili je však Fred s Georgem, kteří se zastavili, aby Ronovi pogratulovali, že opět rozzuřil Percyho.
Sešli dolů na snídani; pan Weasley si tam se svraštělým obočím pročítal titulní stránku
Denního věštce a paní Weasleyová vyprávěla Hermioně a Ginny o nápoji lásky, který kdysi jako mladá dívka namíchala.
Všechny tři se tiše pochichtávaly.
"Cos to říkal?" otočil se Ron na Harryho, když si sedali.
"Až pak," zahuhlal Harry právě v okamžiku, kdy dovnitř vtrhl Percy.
Ve všeobecném zmatku, který doprovázel jejich odjezd, neměl Harry příležitost promluvit si s Ronem ani s Hermionou. Byli příliš zaměstnáni snášením všech svých zavazadel po úzkém schodišti Děravého kotle a jejich ukládáním na jednu hromadu u dveří. Hedvika a Percyho výreček Hermes trůnili na vrcholcích svých klecí. Vedle hory kufrů stál malý proutěný košík, z něhož se ozývalo hlasité prskání.
"Všechno bude dobré, Křivonožko," šeptala konejšivě skrz košatinu Hermiona. "Ve vlaku tě pustím ven."
"To tedy ne!" utrhl se na ni Ron. "Co by si počala chudinka Prašivka?"
Ukázal si na hruď, kde velká vyboulenina svědčila o tom, že má Prašivku stočenou v kapse.
Do lokálu strčil hlavu pan Weasley, který venku vyhlížel auta z ministerstva.
"Už jsou tady," ohlásil. "Tak pojď, Harry."
Pan Weasley osobně Harryho převedl přes úzký pruh chodníku k prvnímu ze dvou staromódních tmavozelených automobilů; za volantem v každém z nich seděl nenápadný čaroděj ve smaragdově zeleném sametovém obleku.
"Tak si nastup, Harry," vybídl ho pan Weasley a rozhlížel se na obě strany přeplněné ulice.
Harry si vlezl na zadní sedadlo, kde se k němu po chvíli připojili Hermiona, Ron a k Ronovu znechucení také Percy.
V porovnání s Harryho jízdou záchranným autobusem proběhla cesta na nádraží King's Cross absolutně jednotvárně. Auta ministerstva kouzel vypadala téměř normálně, dokud si Harry nevšiml, že se dokážou prosmýknout mezerami, do nichž by se nový firemní automobil strýce Vernona rozhodně nevešel. Na King's Cross dorazili s dvacetiminutovou rezervou; ministerští řidiči jim sehnali vozíky na kufry, vyložili všechna jejich zavazadla, uctivě se uklonili panu Weasleymu a odjeli, přičemž se jim jakýmsi záhadným způsobem podařilo dostat se do čela stojící kolony, čekající před semaforem.
Pan Weasley se celou cestu do nádražní haly držel těsně vedle Harryho.
"Tak do toho," prohlásil a rozhlédl se kolem. "Je nás opravdu spousta, takže to vezmeme po dvou. Nejdřív půjdeme já a Harry."
Pan Weasley rozvážným krokem zamířil k přepážce mezi nástupišti devět a deset, tlačil před sebou Harryho vozík a podle všeho nebyl schopen spustit oči z rychlíku číslo 125, který právě přijel k devátému nástupišti. Pak významně pohlédl na Harryho a ležérně se o přepážku opřel. Harry ho napodobil.
V příštím okamžiku se pevnou kovovou přepážkou bokem napřed propadli na nástupiště devět a tři čtvrtě, a když zdvihli oči, spatřili před sebou spěšný vlak do Bradavic s nachově rudou parní lokomotivou, která vyfukovala oblaka kouře na peron, kam přišel zástup čarodějek a kouzelníků, aby doprovodili svoje potomstvo.
Za Harrym se náhle objevili Percy a Ginny. Hlasitě oddechovali a zdálo se, že přepážku proběhli tryskem.
"Páni, támhle je Penelopa!" vyhrkl Percy, ulízl si vlasy a znovu zrůžověl. Ginny zachytila Harryho pohled a oba se odvrátili, aby nebylo vidět, jak se chichotají, když Percy rozhodným krokem zamířil k dívce s dlouhými vlnitými vlasy. Kráčel s nápadně vypjatým hrudníkem, aby náhodou nepřehlédla jeho naleštěný odznak.
Jakmile se k nim připojili zbývající Weasleyovi s Hermionou, vydali se s Harrym a panem Weasleym v čele kolem přeplněných kupé až na konec vlaku k vagonu, který vypadal úplně prázdný. Potom si dali dovnitř kufry, uložili Hedviku a Křivonožku do zavazadlových přihrádek a ještě vystoupili, aby se rozloučili s panem a paní Weasleyovými.
Paní Weasleyová políbila všechny svoje děti, po nich Hermionu a nakonec i Harryho. Trochu ho to vyvedlo z míry, po pravdě řečeno ho to však docela potěšilo, když ho k sobě ještě jednou přivinula.
"Budeš na sebe dávat pozor, že ano, Harry?" ujišťovala se, když se narovnávala, a oči jí svítily podivným leskem. Pak otevřela svou obrovskou kabelu. "Připravila jsem vám všem sendviče," sdělila jim. "Tady máš, Rone... ne, nejsou s hovězím z konzervy... Frede? Kde je Fred? Tady jsi, miláčku..."
"Harry," ozval se tiše pan Weasley, "Pojď sem na okamžik."
Kývl směrem k jednomu sloupu; Harry ho následoval až za sloup, zatímco všichni ostatní se tlačili kolem paní Weasleyové.
"Ještě než odjedeš, musím ti něco říct," rozhovořil se nervózně pan Weasley.
"Ani nemusíte, pane Weasleyi," zarazil ho Harry. " Já už to vím."
"Ty už to víš? Jak to můžeš vědět?"
"No, totiž - slyšel jsem vás včera večer mluvit s paní Weasleyovou. Neposlouchal jsem vás schválně," dodal honem Harry. "Omlouvám se -"
"To není zrovna nejšťastnější způsob, jak se o tom dozvědět," povzdechl si pan Weasley a zatvářil se nešťastně.
"Ne - vážně, takhle je to vlastně nejlepší. Nemusel jste porušit slib, co jste dal Popletalovi, a já přitom vím, o co jde."
"Máš určitě velký strach, Harry -"
"Ani ne," ujistil ho upřímně Harry. "Vážně ne," zdůraznil, když viděl, jak nedůvěřivě se pan Weasley tváří. "Nechci si hrát na žádného hrdinu, ale uznejte sám - Sirius Black přece nemůže být horší než Voldemort, že ne?"
Panu Weasleymu se při zaslechnutí toho jména lehce zkřivil obličej, dělal ale jako by nic.
"Poslyš, Harry, věděl jsem, že jsi... no... z onačejšího těsta, než si zřejmě myslí Popletal, a samozřejmě mě těší, že se nebojíš, ale -"
"Arture!" zavolala paní Weasleyová, která právě všechny ostatní nastrkala do vlaku. "Arture, co tam děláte? Už to pojede!"
"Však už jde, Molly!" odpověděl pan Weasley, pak se však otočil zpátky k Harrymu a dál k němu promlouval tišším a uspěchanějším hlasem. "Poslouchej mě, chci, abys mi slíbil -"
"- že budu hodný hoch a nebudu z hradu nikam chodit?" zahučel rozmrzele Harry.
"Ne tak docela," zavrtěl hlavou pan Weasley a zatvářil se tak vážně, jak ho Harry ještě v životě neviděl. "Slib mi, Harry, že nebudeš po Blackovi pátrat."
"Cože?" zíral na něj vyjeveně Harry.
Ozval se hlasitý hvizd píšťaly. Průvodčí procházeli kolem vlaku a přibuchovali dveře vagonů.
"Slib mi, Harry," opakoval pan Weasley a mluvil teď ještě rychleji, "že ať se stane cokoli -"
"Proč bych měl pátrat po někom, o kom vím, že mě chce zabít?" vyptával se Harry nechápavě.
"Přísahej, že ať se doslechneš cokoli -"
"Tak dělejte, Arture!" křičela na ně paní Weasleyová.
Z lokomotivy se vyvalil oblak páry a vlak se dal do pohybu. Harry se rozběhl ke dveřím vagonu, Ron mu otevřel a ustoupil stranou, aby mohl Harry naskočit. Pak se vyklonili z okna a mávali Weasleyovým, dokud vlak nevjel do zatáčky, v níž se jim ztratili z dohledu.
"Musím si s vámi promluvit o samotě," pošeptal Harry Ronovi a Hermioně, zatímco vlak nabíral rychlost.
"Běž si po svých, Ginny," přikázal sestřičce Ron.
"No to je od vás pěkné," zabručela nedůtklivě Ginny a uraženě se vzdálila.
Harry, Ron a Hermiona procházeli chodbičkou a hledali prázdné kupé; všude však bylo plno, až na úplně poslední kupé na samotném konci vlaku.
Seděl tam jediný cestující, jakýsi muž, který u okna spal hlubokým spánkem. Harry, Ron a Hermiona se zarazili ve dveřích. Spěšný vlak do Bradavic byl obvykle vyhrazen žákům školy; nikdy v něm dosud neviděli žádného dospělého kromě čarodějky, která rozvážela občerstvení.
Tenhle cizinec na sobě měl obzvlášť ošuntělý kouzelnický hábit, který byl dokonce na několika místech vyspravovaný. Vypadal nemocně a vyčerpaně. I když byl ještě poměrně mladý, světlehnědé vlasy měl protkané stříbrem.
"Co myslíte, co je ten chlap zač?" zeptal se tlumeně Ron, když se posadili a zavřeli za sebou; vybrali si sedadla co nejdál od okna.
"Profesor R. J. Lupin," šeptla vzápětí Hermiona. jak to víš?"
"Má to napsané na kufru," vysvětlila Hermiona a ukázala na zavazadlovou síť nad spáčovou hlavou, kde ležel malý otlučený kufřík, převázaný mnoha smyčkami pečlivě zauzlovaného provázku. Na rohu kufříku byl odlupující se nápis Profesor R. J. Lupin.
"Zajímalo by mě, co učí," zabručel Ron a zamračeně si prohlížel profesorův sinalý profil.
"To je přece jasné," zašeptala Hermiona. "V profesorském sboru je jen jedno neobsazené místo, ne? Obrana proti černé magii."
Harry, Ron a Hermiona už na obranu proti černé magii měli dva různé učitele, přičemž oba ve škole vydrželi jeden jediný rok. Kolovaly fámy, že tahle profesorská funkce je nějak zakletá.
"No, doufám, že na to bude stačit," zamumlal Ron hlasem plným pochyb. Vypadá, jako by ho mohlo vyřídit každé pořádnější zaklínadlo, nezdá se vám? Teď ale..." obrátil se k Harrymu, "cos nám to vlastně chtěl říct?"
Harry kamarádům podrobně vylíčil rozmíšku mezi panem a paní Weasleyovými i varování, které mu pan Weasley před chviličkou dal. Když domluvil, Ron vypadal dokonale ohromeně a Hermiona si oběma rukama vyděšeně zakrývala pusu. Konečně je spustila a promluvila: "Tak Sirius Black utekl, protože jde po tobě? Ach, Harry.. budeš si muset doopravdy, doopravdy dávat velký pozor! Nevyhledávat žádné problémy..."
"Já problémy nevyhledávám," odsekl popuzeně Harry. "Obvykle si problémy vyhledávajímě."
"To by Harry musel být úplný pitomec, kdyby se snažil najít nějakého cvoka, který ho chce zabít," přidal se k němu otřeseně Ron.
Vyrovnávali se s jeho novinkami hůř, než čekal. Připadalo mu, že oba mají z Blacka mnohem větší strach než on sám.
"Nikdo neví, jak se vlastně dostal z Azkabanu," pokračoval nervózně Ron. "Před ním se to ještě nikomu nepodařilo. A navíc to byl vězeň se zpřísněnou ostrahou."
"Však oni ho chytí, nemyslíte?" otázala se ustaraně Hermiona. "Zařídili to přece tak, že po něm pátrají i všichni mudlové..."
"Co to bylo?" zpozorněl náhle Ron.
Odněkud se ozývalo jakési tlumené kovové pískání. Rozhlíželi se po celém kupé.
"Vychází to z tvého kufru, Harry," konstatoval Ron, vstal a natáhl se do přihrádky na zavazadla. O chviličku později už zpod Harryho hábitů vytahoval kapesní lotroskop. Kouzelnická pomůcka se mu na dlani obrovskou rychlostí roztočila a jasně zářila.
"Není to lotroskop?" zajímala se Hermiona a také hned vstala, aby si ho lépe prohlédla.
"Ano, ale - víš, je to jen hrozně laciná hračka," přikývl Ron. "Dělal strašlivý randál, už když jsem ho Errol přivazoval k noze, abych ho poslal Harrymu."
"A nevyváděl jsi tou dobou zrovna nějaké lumpárny?" pohlédla na něj podezřívavě Hermiona.
"Ne! No, totiž - neměl jsem povolení posílat ho po Errol. Vždyť víš, ona už na dlouhé cesty moc není... Jak jinak jsem ale měl Harrymu dopravit dárek?"
"Zastrč to zpátky do kufru," radil Harry, když lotroskop vydal pronikavý svist, "ať ho to neprobudí," kývl hlavou směrem k profesoru Lupinovi.
Ron nacpal lotroskop do obzvlášť ohavného páru obnošených ponožek strýce Vernona, které utlumily jeho pištění, a přiklapl víko kufru. "Mohli bychom ho nechat prohlédnout v Prasinkách," poznamenal, když si znovu sedal. "Fred s Georgem mi říkali, že se tam podobné věci prodávají u Džina v láhvi, to je krám s kouzelnickými nástroji a pomůckami."
"Kolik toho o Prasinkách víš?" zeptala se zaujatě Hermiona. "Četla jsem, že je to jediná absolutně nemudlovská obec v celé Británii -"
"Jo, mám dojem, že to je pravda," přisvědčil Ron lhostejným tónem, "proto se tam ale tak netěším. Úplně mi bude stačit, když se dostanu do Medového ráje."
"Co to je?" zajímala se Hermiona.
"To je místní cukrárna," vysvětloval Ron a do tváře se mu vloudil zasněný výraz, "kde mají úplně všechno... Pepřové kapsle - když je rozkousnete, kouří se vám od úst - a velké tlusté čokobomby plněné mraženou jahodovou pěnou a smetanovými hrudkami a vážně vynikající cukrová párátka, která můžete přežvykovat při hodině a vypadáte přitom, jako byste přemýšleli, co ještě napsat -"
"Prasinky jsou ale i jinak hrozně zajímavé, že?" skočila mu dychtivě do řeči Hermiona. "VHistorickém přehledu kouzelnických lokalit se píše, že v místním hostinci byl roku 1612 hlavní štáb vzpoury skřetů, a Chroptící chýše je údajně nejstrašidelnější dům v celé Británii..."
"- a obrovské šerbetové koule, které tě dokážou zdvihnout několik centimetrů nad podlahu, když z nich upíjíš," pokračoval Ron, který zřejmě nevnímal nic z toho, co říkala Hermiona.
"No, nebude to paráda, vypadnout na chvíli ze školy a porozhlédnout se po Prasinkách?" ohlédla se na Harryho.
"Nejspíš ano," přitakal zasmušile Harry. "Až si to vyzkoušíte, budete mi o tom muset vyprávět."
"Jak to myslíš?" nechápal Ron.
"Já tam nesmím. Dursleyovi mi nepodepsali povolení a Popletal to taky odmítl udělat."
Ron se zatvářil zděšeně.
"Cože - ty tam nesmíš? Ale - to přece - McGonagallová nebo někdo ti určitě povolení dá..."
Harry se dutě zasmál. Profesorka McGonagallová, ředitelka nebelvírské koleje, byla nesmírně přísná dáma.
"- nebo se můžeme zeptat Freda a George, ti znají všechny tajné chodby, co vedou ven z hradu -"
"Rone!" přerušila ho úsečně Hermiona. "Nemyslím, že by měl Harry potají utíkat ze školy, když je Black pořád ještě na svobodě -"
"No, a přesně tohle mi nejspíš řekne McGonagallová, jestli ji o to povolení požádám," postěžoval si trpce Harry.
"Když s ním ale budeme my," přesvědčoval Ron vášnivě Hermionu, "Black se neodváží -"
Zpět na hlavní stranu blogu
