"Stejně jsem ale měl v rukávu schovanou hůlku," ujišťoval Padmu Patilovou, která se o něj od chvíle, kdy se stal středem pozornosti, zajímala o hodně víc a dávala si záležet, aby si s ním popovídala pokaždé, když se někde na chodbě potkali. "Mohl jsem to těm jezerním hlupákům nandat, kdykoli by se mi zachtělo."
"A co bys asi tak dělal, chrápal bys na ně?" zeptala se Hermiona kousavě. Kdekdo si ji teď dobíral, že právě o ni Viktor Krum v životě stojí nejvíc. Měla kvůli tomu dost popudlivou náladu.
Ron zčervenal až za ušima, a od té chvíle se při svých líčeních vrátil k začarování do spánku.
S nástupem března zavládlo méně sychravé počasí, ale jakmile vyšli z hradu, krutý vítr je šlehal do rukou i tváří. Také pošta chodila opožděně, poněvadž vítr snášel sovy ze správného směru. Kalous, kterého Harry poslal Siriusovi se zprávou, kdy příště půjdou do Prasinek, přiletěl v pátek při snídani a polovina peří mu trčela opačným směrem, a sotva mu Harry sundal z nožky Siriusovu odpověď, kvapně odletěl; vysloveně se bál, aby ho znovu neposlali ven.
Siriusův dopis byl téměř stejně krátký jako ten předchozí:
Přijď v sobotu ve dvě odpoledne k přelízce na konci cesty z Prasinek (za Džinem v láhvi). Přines s sebou tolik jídla, kolik uneseš.
"Přece se nevrátil do Prasinek?" řekl nevěřícně Ron.
"Vypadá to na to, nemyslíš?" namítla Hermiona.
"Tomu se mi ani věřit nechce," znervózněl Harry. "Kdyby ho chytili..."
"Zatím mu to zřejmě vychází," mínil Ron. "A teď už se to tam aspoň nehemží mozkomory."
Harry dopis složil a zamyslel se. Upřímně řečeno se opravdu těšil, že Siriuse zase uvidí. Proto šel na odpolední vyučování - na poslední dvouhodinovku lektvarů - v daleko lepší náladě, než jakou obvykle míval, když scházel po schodech do sklepení.
Před učebnou stáli pohromadě Malfoy, Crabbe a Goyle s Pansy Parkinsonovou a její partou zmijozelských děvčat. Prohlíželi si něco, co nemohl Harry vidět, a srdečně se nad tím řehtali. Ve chvíli, kdy se Harry, Ron a Hermiona objevili, vystrčila Pansy svůj mopslí obličej vedle Goylova širokého zátylku a vzrušeně na ně pohlédla.
"Tady jsou, už jsou tady!" řehotala se a hlouček zmijozelských studentů se rozestoupil. Harry viděl, že Pansy drží v ruce nějaký časopis - byl to Týdeník čarodějek. Na titulní straně zahlédl pohyblivou fotografii kudrnaté čarodějky, která v úsměvu předváděla krásné zuby a hůlkou ukazovala na veliký piškotový dort.
"Třeba tu najdeš něco, co tě bude zajímat, Grangerová!" zahalekala Pansy a hodila časopis Hermioně, která ho zaraženě chytila. Právě v tu chvíli se dveře sklepní učebny otevřely a Snape je kývnutím vyzval, aby šli dovnitř.
Hermiona, Harry i Ron zamířili jako obvykle k zadním lavicím. Jakmile se k nim Snape otočil zády a vypisoval na tabuli jednotlivé složky lektvarů, který dnes měli probírat, Hermiona začala pod lavicí spěšně listovat v časopisu. Konečně někde uprostřed objevila to, co hledala. Harry s Ronem se k ní naklonili. V záhlaví krátkého článku, nazvaného TAJNÉ TRÁPENÍ HARRYHO POTTERA, byla jeho barevná fotografie.
Možná je jiný než ostatní - nicméně prožívá obvyklá muka dospívání. Od tragické smrti svých rodičů žije čtrnáctiletý Harry Potter v trvalém nedostatku lásky, uvěřil však, že konečně našel útěchu u přítelkyně, v jejíž společnosti se objevuje už delší dobu - Hermiony Grangerové, dívky z mudlovské rodiny. Netušil, že v životě, už tak plném osobních ztrát, ho čeká další citový otřes.
Slečna Grangerová, nehezká, ale ctižádostivá dívka, má zřejmě pro slavné kouzelníky velikou slabost, takže ji Harry sám nedokáže uspokojit. Od chvíle, kdy do Bradavic přijel Viktor Kmm, chytač bulharského národního mužstva a hrdina posledního mistrovství světa ve famfrpálu, si slečna Grangerová pohrává s city obou chlapců. Krum, kterému záludná dívka úplně popletla hlavu, ji už o letních prázdninách pozval na návštěvu do Bulharska a tvrdí, že "nic podobného k žádné jiné dívce zatím necítil".
Nelze ovšem vyloučit, že zájem obou nešťastných chlapců nevzbudily sporné tělesné půvaby slečny Grangerové.
"Je opravdu ošklivá," míní Pansy Parkinsonová, hezká a čilá studentka čtvrtého ročníku, "ovšem nápoj lásky by rozhodně byla schopná připravit, na to jí to zapaluje dobře. Myslím, že to taky udělala."
Nápoje lásky jsou v Bradavicích samozřejmě zakázané a Albus Brumbál bezpochyby bude chtít taková tvrzení prošetřit. V tuto chvíli musí příznivci Harryho Pottera doufat, že příště jejich idol věnuje své srdce někomu, kdo si to zaslouží víc.
Rita Holoubková
"Říkal jsem ti to!" sykl Ron na Hermionu, která na článek zírala s otevřenou pusou. "Říkal jsem ti, že si nemáš s Ritou Holoubkovou nic začínat! Udělala z tebe hotovou... hotovou poběhlici!"
Hermiona sklapla pusu a vyprskla smíchy.
"Říkáš poběhlici?" opakovala, obrátila se na Rona a celá se třásla, jak se musela přemáhat, aby se nahlas nerozchechtala.
"Totiž, moje mamka jim tak říká," zamumlal Ron a zase zčervenal až za ušima.
"Jestli se Rita nezmůže na nic lepšího, ztrácí úroveň," prohlásila Hermiona a se smíchem odhodila Týdeník čarodějek na prázdnou židli vedle sebe. "Vždyť je to blábol nad blábol."
Otočila se ke studentům ze Zmijozelu, kteří ji i Harryho přes celou třídu bedlivě pozorovali, aby zjistili, jestli je ten článek vyvede z míry nebo ne. Hermiona se na ně uštěpačně ušklíbla, mávla rukou a potom s Harrym a Ronem začala rozbalovat přísady, které potřebovali na ostrovtipný lektvar.
"Ale stejně tady něco nehraje," řekla Hermiona asi po deseti minutách a znehybněla s paličkou v ruce nad miskou skarabeů. Jak se ta Rita Holoubková mohla dozvědět...."
"Dozvědět co?" skočil jí Ron do řeči. "Žádný nápoj lásky jsi přece nikomu nenamíchala."
"Nemluv hlouposti!" utrhla se na něj Hermiona a dál drtila brouky na prášek. "To ne, prostě jenom... jak se ta ženská dozvěděla, že mě Viktor pozval, abych za ním v létě přijela?"
Celá přitom zrudla v obličeji a pečlivě se vyhnula Ronovu pohledu.
"Cože?" vytřeštil na ni oči, palička mu vypadla z ruky a hlasitě zařinčela.
"Pozval mě, hned jak mě vytáhl z jezera," zamumlala Hermiona. Jen co se zbavil té žraločí hlavy. Madame Pomfreyová nám oběma dala přikrývky a on mě odtáhl trochu stranou od porotců, aby nás neslyšeli, a řekl, že pokud na léto ještě nic nemám, jestli bych chtěla -"
"A cos mu řekla?" chtěl vědět Ron, který mezitím svou paličku zvedl a teď s ní dřel lavici dobrých patnáct čísel od mísy s brouky, protože civěl na Hermionu.
"A Viktor opravdu řekl, že nic podobného zatím k žádné jiné dívce necítil," pokračovala a zrudla do žhava, až Harry málem cítil teplo, které z ní sálalo. "Ale jak ho mohla Rita Holoubková slyšet? Vždyť tam nebyla... nebo snad byla? Třeba má neviditelný plášť a na školní pozemky se vkradla, aby ten druhý úkol mohla vidět..."
"A cos mu řekla?" opakoval Ron a uhodil paličkou do lavice takovou silou, až v ní vyrazil důlek.
"Coby? V tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného, než jestli jste ty a Harry v pořádku, a -"
"I když je váš společenský život bezpochyby vzrušující, slečno Grangerová," pronesl jim za zády ledový hlas, "musím vás požádat, abyste ho nepřebírala při mé hodině. Srážím Nebelvíru deset bodů."
Zatímco se mezi sebou bavili, Snape se neslyšně přiblížil k jejich lavici. Všichni se teď otočili a civěli na ně; Malfoy využil příležitosti a přes celou třídu ukazoval Harrymu odznak POTTER JE HNUSÁK.
"Ale - a ještě ke všemu si pod lavicí čtete časopisy?" dodal Snape a zvedl Týdeník čarodějek. "Srážím Nebelvíru dalších deset bodů... Počkat - no ovšem..." a v černých očích mu zajiskřilo, když objevil článek Rity Holoubkové. "Potter samozřejmě musí denně sledovat, co o něm kde píšou..."
Podzemní učebnou zaburácel hlasitý řehot studentů ze Zmijozelu a Snapeovy úzké rty zkřivil nepěkný úsměv. K Harryho vzteku začal článek předčítat nahlas.
"Tajné trápení Harryho Pottera... Ale, ale, Pottere, copak vás teď souží? Třeba je jiný než ostatní -"
Harry cítil, jak mu hoří tváře. Snape se na konci každé věty odmlčel, aby se zmijozelští mohli do sytosti vysmát. Teď ten článek vyzníval desetkrát hůř, když ho profesor předčítal.
"...V tuto chvíli musí příznivci Harryho Pottera doufat, že příště jejich idol věnuje své srdce někomu, kdo si to zaslouží víc. Opravdu dojemné," ušklíbl se Snape a za neustálého řehotu všech zmijozelských časopis stočil. "Bude asi nejlíp, když vás tři rozsadím, abyste se mohli soustředit spíš na lektvary než na svůj složitý milostný život. Vy zůstanete tady, Weasleyi. Slečno Grangerová, vy si půjdete sednout tamhle, vedle slečny Parkinsonové. A vy, Pottere, si sednete do té lavice před katedrou. Už ať jste tam."
Harry vztekle naházel do kotlíku všechny přísady i svou brašnu a odtáhl ho k prázdné lavici v přední části učebny. Snape šel za ním, posadil se za katedru a pozoroval ho, jak vybírá věci z kotlíku. Harry se v duchu zařekl, že se na něj ani nepodívá. Znovu se pustil do rozmačkávání skarabeů a představoval si přitom, že mají Snapeův obličej.
"Vy si o sobě odjakživa myslíte kdovíco, Pottere, ovšem ty články v novinách tomu nasadily korunu," pronesl Snape klidně, když se třída zase usadila.
Harry neřekl ani ň. Věděl, že se ho Snape pokouší vyprovokovat; nebylo to poprvé. Bezpochyby doufal, že mu Harry poskytne záminku, aby do konce hodiny srazil Nebelvíru ještě celých padesát bodů.
"Možná trpíte klamnou představou, že celý kouzelnický svět vás obdivuje," pokračoval Snape tak potichu, že ho nikdo jiný nemohl slyšet (Harry přitom dál tloukl paličkou do svých skarabeů, i když už byli úplně na prášek), "ale mně je úplně jedno, kolikrát se vaše fotografie objeví v novinách. Pro mě, Pottere, jste jenom drzý fracek, který si myslí, že pro něj školní řád neplatí!"
Harry vysypal rozdrcené brouky do kotlíku a začal krájet oddenky zázvoru. Ruce se mu vztekem trochu třásly, zarputile však zíral na pracovní plochu, jako by ani neslyšel, co mu Snape říká.
"Takže vás důrazně varuji, Pottere," pokračoval Snape ještě tišším a zlovolnějším hlasem, "vy naše pidihvězdičko či co - jestli vás nachytám, že jste se mi zase vloupal do kabinetu -"
"Já do vašeho kabinetu v životě nepáchl!" utrhl se Harry. Natolik se naštval, až pro tu chvíli zapomněl, že dělá, jako když Snapea neslyší.
"Nelžete mi tady," syčel Snape a doslova se do Harryho zavrtával neproniknutelnýma černýma očima. "Kůže z hřímala. Žaberník. Obojí z mých soukromých zásob - a já vím, kdo to ukradl."
Harry mu oplatil stejně bodavým pohledem a dal si záležet, aby nezamrkal ani se netvářil provinile. Ovšemže Snapeovi nic z toho neukradl. Kůži z hřímala mu sebrala Hermiona, když byli v druhém ročníku - potřebovali ji na mnoholičný lektvar - a i když Snape podezříval Harryho už tenkrát, nikdy nebyl s to mu nic dokázat. Žaberník samozřejmě ukradl Dobby
"Nevím, o čem mluvíte," zalhal Harry s lhostejným výrazem.
"Té noci, kdy se do mého kabinetu někdo vloupal, jste nebyl ve své posteli!" dál syčel Snape. Já to vím, Pottere! Možná že Pošuk Moody vstoupil do klubu vašich fanoušků, ale já vám takové chování trpět nebudu! Ještě jednou se v noci vypravíte do mého kabinetu, Pottere, a odnesete si to!"
"Beru na vědomí," řekl Harry s bohorovným klidem a vrátil se k zázvorovým oddenkům. "Připomenu si to, kdybych snad někdy pocítil nutkání k vám zajít."
Snapeovi se zablesklo v očích a sáhl rukou do svého černého hábitu. V jednom šíleném okamžiku si Harry pomyslel, že snad vytáhne hůlku a použije proti němu nějaké kouzlo - ale pak uviděl, že profesor drží v ruce malou křišťálovou lahvičku s jakýmsi čirým lektvarem. Upřeně na ni zíral.
"Víte, co je tohle, Pottere?" zeptal se Snape a v očích mu znovu nebezpečně zablýskalo.
"Ne," přiznal Harry, tentokrát naprosto upřímně.
"To je veritasérum - lektvar pravdy. Je tak účinný, že po třech kapkách byste celé třídě vyklopil svá nejskrytější tajemství," řekl Snape jízlivě. "Pro jeho použití samozřejmě platí nanejvýš přísné směrnice ministerstva; pokud si ovšem opravdu nedáte pozor, může se stát, že mi uklouzne ruka -" zlehka potřásl křišťálovou lahvičkou - "právě nad vaší dýňovou šťávou u večeře. A potom, Pottere... potom se dozvíme, jestli jste byl v mém kabinetu nebo ne."
Harry mlčel jako zařezaný. Opět se sklonil k zázvorovým oddenkům, vytáhl nůž a znovu je začal krájet. Představa lektvaru pravdy se mu ani trochu nezamlouvala, a od Snapea se snadno dalo čekat, že by mu ho podstrčil. Úplně ho zamrazilo, když si uvědomil, co všechno by mohl vyžvanit, kdyby to profesor opravdu udělal... kolik lidí by přivedl do nesnází - v první řadě Hermionu a Dobbyho - ale tajil i spoustu dalších věcí... třeba to, že si píše se Siriusem... a také - při tom pomyšlení se v něm všechno obrátilo naruby - své city k Cho Changové... Přisypal do kotlíku i zázvorové oddenky a uvažoval, jestli by si do budoucna neměl vzít příklad z Moodyho a pít jedině z vlastní placatky.
Na dveře sklepení někdo zaklepal.
"Dále," pronesl Snape už normálním hlasem.
Celá třída se ohlédla, když se dveře otevřely a vešel profesor Karkarov. Všichni se dívali, jak jde ke katedře a natáčí si na prst svou kozí bradku. Vypadal rozčileně.
"Potřebuji si s tebou promluvit," ucedil, když došel ke Snapeovi. Zřejmě mu velice záleželo na tom, aby nikdo neslyšel, co říká, protože sotva otvíral ústa. Působil jako dost špatný břichomluvec. Harry nespustil oči ze zázvorových oddenků a natahoval uši, jak mohl.
"Promluvíme si, až skončím hodinu -" zamumlal Snape, ale Karkarov mu skočil do řeči.
"Chci s tebou mluvit hned, tady mi nemůžeš vyklouznout, Severusi. Ty se mi totiž vyhýbáš."
"Až po hodině!" vyštěkl Snape.
Harry předstíral, že zvedá odměrku, aby viděl, jestli do lektvaru přidal dost žluče z pásovce, a potají úkosem pohlédl na oba profesory. Karkarov se tvářil velice znepokojeně a Snape byl rozzlobený.
Po celý zbytek dvouhodinovky pak ředitel kruvalské školy postával u Snapeovy katedry, očividně odhodlán mu zabránit, aby mu na konci vyučování vyklouzl. Harry byl zvědavý, co má Karkarov na srdci, a když do zvonění zbývaly už jen dvě minuty, úmyslně převrhl lahvičku se žlučí z pásovce, aby měl záminku dřepnout si za kotlík a utírat louži, zatímco se celá třída hlučně pohrne ke dveřím.
"Co máš tak naléhavého?" slyšel, jak Snape sykl na Karkarova.
"Tohle," řekl Karkarov, a když Harry opatrně vyhlédl přes okraj kotlíku, viděl, jak si vyhrnul levý rukáv hábitu a ukazuje Snapeovi něco na svém nadloktí.
"Co tomu říkáš?" zeptal se Karkarov a stále si dával záležet, aby nepohyboval rty. "Vidíš to? Takhle zřetelné jsem ho ještě nikdy neměl, od té doby, co -"
"Schovej to!" zavrčel Snape a černýma očima přeletěl učebnu.
"Určitě sis všiml -" spustil Karkarov rozčileně.
"O tom si můžeme promluvit později!" utrhl se na něj Snape. "Pottere! Co tu ještě děláte?"
"Rozlil jsem žluč z pásovce, pane profesore, a tak ji uklízím," řekl Harry nevinně, napřímil se a ukázal Snapeovi nasáklý hadr, který držel v ruce.
Karkarov se otočil na podpatku a vyšel ze sklepní učebny. Tvářil se znepokojeně a vztekle. Harry si vskutku nepřál zůstat sám se Snapem, který se tvářil mimořádně nasupeně: v rychlosti naházel učebnice i všechny přísady do brašny a upaloval pryč, aby Ronovi a Hermioně svěřil, čeho byl právě svědkem.
Když další den v poledne vyšli z hradu, svítilo na školní pozemky chabé stříbrné slunce. Počasí bylo příjemnější než během celého roku, a než dorazili do Prasinek, všichni tři si už sundali pláště a nesli je přes rameno. Jídlo, o které Sirius prosil, měl Harry v batohu: potají si při obědě odnesli ze stolu tucet kuřecích stehýnek, bochník chleba a láhev dýňové šťávy.
Zašli do krámu s kouzelnickým gala oblečením, aby koupili dárek Dobbymu, a aspoň si užili zábavy, když vybrali ty nejkřiklavější ponožky, jaké vůbec mohou být, potom pár se světélkujícími zlatými a stříbrnými hvězdami, a ještě jedny, které se měly rozječet pokaždé, když by moc zapáchaly. O půl druhé se vydali vzhůru po Hlavní ulici, kolem Džina v láhvi, na samý okraj vesnice.
Harry tím směrem ještě nikdy nešel. Klikatá cesta je vedla do volné přírody kolem Prasinek. Domů tu ubývalo a zahrady u nich byly větší; směřovali k úpatí hory, pod níž Prasinky ležely. Potom zahnuli za roh a na konci ulice opravdu uviděli přelízku přes plot. Tam už na ně čekal obrovský chundelatý černý pes, s předními tlapami na nejvyšší laťce. V tlamě držel nějaké noviny a připadal jim velice povědomý...
"Ahoj, Siriusi," řekl Harry, když k němu došli.
Černý pes dychtivě očichal Harryho batoh, zavrtěl ocasem, pak se otočil a vzal to klusem pryč, po svahu zarostlém křovím. Na jeho konci začínalo skalnaté úpatí. Harry, Ron a Hermiona přelezli přelízku a pustili se za ním.
Sirius je vedl až k samému úpatí hory, kde už byly jen bludné balvany a skaliska. Vzhledem k tomu, že měl čtyři tlapy, mu to nedělalo potíže, zato Harry, Ron i Hermiona zakrátko sotva popadali dech. Stoupali však za Siriusem stále výš, až na samotnou horu; téměř půl hodiny se škrábali po strmé a křivolaké kamenité stezce za černým psem, který stále vrtěl ocasem. Potili se na slunci a Harrymu se řemínky batohu zařezávaly do ramen.
Potom jim Sirius konečně zmizel z očí, a když dorazili k místu, kde se jim ztratil, spatřili úzkou puklinu ve skále. Vtěsnali se dovnitř a ocitli se ve studené, chabě osvětlené jeskyni. Úplně vzadu byl uvázaný hypogrif Klofan, napůl šedý kůň, napůl obrovský orel. Jeden konec provazu měl omotaný kolem velikého balvanu a jeho sveřepé oranžové oko se rozzářilo, jakmile je spatřil. Všichni tři se Klofanovi hluboce uklonili, a po chvíli, kdy na ně pánovitě zíral, spustil se hipogryf na svá šupinatá kolena a dovolil Hermioně, aby se k němu přiblížila a pohladila ho po opeřeném krku. Harry se však díval na černého psa, který se právě proměnil v jeho kmotra.
Sirius na sobě měl potrhaný šedivý hábit, který nosil od svého útěku z Azkabanu. Černé vlasy měl delší než tehdy večer, kdy se Harrymu ukázal v krbu, a měl je už zase rozcuchané a špinavé. Byl velice vychrtlý.
"Kuřata!" zachraplal, jakmile upustil stará čísla Denního věštce na podlahu jeskyně.
Harry otevřel batoh a podal mu bochníček chleba a balíček kuřecích stehen.
"Díky," řekl Sirius a spěšně ho rozbalil; uchopil pečené stehýnko, posadil se na zem a zuby odtrhl pořádný kus masa. "V poslední době jsem lovil hlavně krysy. Nemůžu krást v Prasinkách moc jídla, abych na sebe neupozornil."
Zakřenil se na Harryho, ale jeho kmotřenec mu to oplatil jen váhavě.
"Co tady vůbec děláš, Siriusi?" zeptal se.
"Plním svou povinnost jako tvůj kmotr," řekl Sirius a okusoval kuřecí kost úplně jako pes. "Nedělej si kvůli mně starosti; chovám se jako roztomilý pejsek, který se zatoulal."
Zubil se dál, ale když viděl, jak ustaraně se Harry tváří, dodal vážněji: "Chci být tady. To, cos mi napsal naposled... zkrátka a dobře, je to všechno čím dál podezřelejší. Kradl jsem noviny pokaždé, když je někdo odhodil, a podle toho, co v nich píšou, nejsem jediný, komu to dělá starosti."
Ukázal hlavou na zažloutlé výtisky Denního věštce na zemi a Ron je zvedl a rozložil.
Harry však nespouštěl oči ze Siriuse. "A co když tě chytí? Co jestli tě viděli?"
"Vy tři a Brumbál jste jediní, kdo vědí, že jsem zvěromág," namítl Sirius, pokrčil rameny a dál hltavě hryzal kuřecí stehno.
Ron žďuchl do Harryho a podal mu Denní věštce. Byla to jen dvě čísla: první přinášelo na titulní stránce článek Záhadné onemocnění Bartemiuse Skrka, druhé upoutávalo titulkem Čarodějka z ministerstva nadále pohřešována - proč zmizela, zjišťuje ministr kouzel osobně.
Harry nahlédl do článku o Skrkovi. Před očima mu vyskakovaly jednotlivé věty: od listopadu se neukázal na veřejnosti... dům vypadá opuštěný... Nemocnice svatého Munga pro kouzelné choroby se k tomu nemíní vyjádřit... ministerstvo odmítá potvrdit domněnky, že Skrk těžce onemocněl...
"Podle toho, co píšou, jako by už byl jednou nohou v hrobě," řekl Harry zamyšleně. "Ale tak nemocný zas být nemůže, když se dostal až sem..."
"Můj bratr mu dělá osobního asistenta," sdělil Siriusovi Ron. "Tvrdí, že Skrk je nemocný z přepracování."
"No a když jsem ho já naposled viděl zblízka, vypadal nemocný," dodal Harry pomalu, ještě když článek dočítal. "Tenkrát večer, když Pohár vyhlásil mé jméno..."
"Co když pyká za to, že propustil Winky?" poznamenala chladně Hermiona; hladila přitom Klofana, který chroustal kuřecí kosti od Siriuse. "Určitě ho teď mrzí, že to udělal - určitě už poznal, jaké to je, když nemá žádnou skřítku, která by se o něj starala."
"Hermiona je domácími skřítky úplně posedlá," šeptl Ron Siriusovi a vrhl na ni temný pohled.
Siriuse to však očividně zaujalo. "Takže Skrk vyhodil svoji domácí skřítku?"
"Ano, při mistrovství světa ve famfrpálu," přisvědčil Harry a vylíčil kmotrovi, jak se na obloze objevilo Znamení zla, jak Winky přistihli s jeho hůlkou v ruce a jak se pan Skrk rozzuřil.
Když dovyprávěl, byl Sirius už zase na nohou a přecházel po jeskyni sem tam. "Abych si to ujasnil," řekl po chvíli a držel v ruce další kuřecí stehno, "napřed jste tu skřítku viděli v nejvyšší lóži, kde držela Skrkovi místo, že?"
"Ano," přisvědčili svorně Harry, Ron i Hermiona.
"Ale Skrk nakonec na zápas nepřišel?"
"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Říkal myslím, že byl příliš zaneprázdněn."
Sirius mlčky přecházel po jeskyni a pak se zeptal: "Harry, a když jste odcházeli z nejvyšší lóže, přesvědčil ses, jestli máš hůlku v kapse?"
"Ehm..." Harry se hluboce zamyslel. "To ne," řekl nakonec.
"Nepotřeboval jsem ji, dokud jsme nepřišli do lesa. Teprve tam jsem si sáhl do kapsy a našel jsem tam jenom všechnohled." Upřeně pohlédl na Siriuse. "Myslíš, že ten, kdo vykouzlil Znamení zla, mi mohl v nejvyšší lóži hůlku ukrást?"
"Je to možné," souhlasil Sirius.
"Ale Winky ji určitě neukradla!" namítla Hermiona ječivým hlasem.
"Jenže v té lóži nebyla jen Skrkova skřítka," Sirius svraštil obočí a nepřestával pochodovat po jeskyni. "Kdo ještě za vámi seděl?"
"Spousta lidí," řekl Harry. "Nějací bulharští ministři... Kornelius Popletal... Malfoyovi..."
"Malfoyovi!" ozval se Ron najednou tak důrazně, že se jeho hlas rozlehl po celé jeskyni a Klofan nervózně pohodil hlavou. "Vsadím se, že to udělal Lucius Malfoy!"
"Byl tam ještě někdo?" zeptal se Sirius.
"Ne, už nikdo," odpověděl Harry.
"Ale ano, ještě tam byl Ludo Pytloun," připomněla Hermiona.
"No jo, vlastně..."
"O Pytlounovi nevím vůbec nic, jen to, že býval odrážečem Wimbournských vos," řekl Sirius a dál přecházel sem a tam. Jaký je?""Prima," mínil Harry. "Pořád mi nabízí, že mně v turnaji tří kouzelnických škol pomůže."
"Opravdu?" zeptal se Sirius a zamračil se víc než předtím. "To bych rád věděl proč?"
"Tvrdí, že si mě oblíbil," vysvětloval Harry.
"Hmm," procedil Sirius a tvářil se zamyšleně.
"Viděli jsme ho v lese malou chvíli předtím, než se objevilo Znamení zla," řekla Hermiona. "Pamatujete se na to?" obrátila se na Harryho a na Rona.
"To jo, ale on přece v lese nezůstal," namítl Ron. Jakmile jsme mu řekli, co se děje, zamířil do kempu."
"Jak to můžeš vědět?" odsekla Hermiona. Jak víš, kam se přemístil?"
"Tak počkej," zarazil ji Ron nevěřícně, "ty si vážně myslíš, že Znamení zla vykouzlil Ludo Pytloun?"
"Určitě spíš on než Winky," řekla Hermiona zarytě.
"Už jsem ti to říkal," prohlásil Ron, "říkal jsem ti, že je úplně posedlá domácími -"
Sirius však zvedl ruku, aby ho umlčel. "A když pak někdo vykouzlil Znamení zla a tu skřítku našli s Harryho hůlkou v ruce, co Skrk udělal?"
"Šel se podívat do křoví," řekl Harry, "ale nikdo jiný tam nebyl."
"Samozřejmě," zamumlal Sirius a přecházel sem tam, "samozřejmě chtěl, aby vina padla na někoho jiného než na jeho skřítku... a pak ji vyhodil?"
"Ano," rozohnila se Hermiona. "Vyhodil ji jen proto, že nezůstala sedět ve stanu a nedala se ušlapat -"
"Hermiono, dala bys s tou skřítkou konečně pokoj?" vyjel na ni Ron.
Sirius však zavrtěl hlavou a řekl: "Dokázala Skrka odhadnout líp než ty, Rone. Pokud chceš vědět, jaký někdo doopravdy je, všimni si, jak se chová ke svým podřízeným, ne k sobě rovným."
Přejel si dlaní po neoholené tváři a bylo zřejmé, že usilovně přemýšlí. Jak to, že se Skrk najednou nikde neukáže... postará se, aby mu jeho domácí skřítka na mistrovství světa ve famfrpálu držela místo, ale pak se už nenamáhá přijít se na ten zápas podívat. Usilovně pracuje na tom, aby se obnovil turnaj tří kouzelnických škol, ale pak i na něj přestane jezdit... To se Skrkovi ani trochu nepodobá. Sním na posezení celého Klofana, jestli kdy dřív zůstal třeba jenom den doma kvůli tomu, že byl nemocný."
"Takže ty Skrka znáš?" zeptal se Harry.
Siriusův obličej potemněl a náhle vypadal stejně hrozivě jako onoho večera, kdy se s ním Harry setkal poprvé - tenkrát, kdy si o něm ještě myslel, že je vrah.
"Samozřejmě že Skrka znám," odpověděl klidně. "To on nařídil, aby mě poslali do Azkabanu - a bez soudního řízení."
"Cože?" vyjekli Ron s Hermionou.
"To si děláš legraci?" zeptal se Harry.
"Ani trochu," řekl Sirius a ukousl si pořádný kus kuřecího masa. "Skrk šéfoval odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů - to jste nevěděli?"
Harry, Ron i Hermiona jen zakroutili hlavou.
"Všeobecně se čekalo, že se stane ministrem kouzel," vysvětloval Sirius. "Barty Skrk je veliký kouzelník, má mocné čarodějné schopnosti - a touží po moci. Ale pozor, Voldemortovým stoupencem nikdy nebyl," řekl, když si povšiml výrazu v Harryho tváři. "Barty Skrk se vždycky jednoznačně stavěl proti mocnostem zla. Jenže mnoho těch, kteří se proti nim stavěli... ale tomu byste nerozuměli... na to jste ještě moc mladí..."
"To nám říkal můj taťka na mistrovství světa taky," ozval se Ron podrážděně. "Co kdybys nám to přece jen zkusil říct?"
Po Siriusově vyhublé tváři se mihl úsměv. "Tak dobrá, zkusím to..."
Ještě jednou přešel po jeskyni tam a zpátky a pak začal: "Představte si, že Voldemort znovu získal svoji moc. Nevíte, kdo jsou jeho stoupenci, nevíte, kdo pracuje pro něj a kdo ne. Víte ale, že je schopen lidi přimět, aby páchali strašlivé věci, a oni se tomu nedokážou vzepřít. Bojíte se o sebe, o svoji rodinu, o přátele... a týden co týden se dozvídáte, kdo další umřel, kdo zmizel, koho mučili... na ministerstvu kouzel panuje zmatek, nevědí tam co dělat, snaží se všechno před mudly ututlat, jenomže mudlové umírají také... Všude kolem jen samá hrůza... strach... nejistota... Tak to tenkrát chodilo.
Takové časy vykřešou z některých lidí to nejlepší, a z jiných zas to nejhorší. Skrk možná zpočátku vycházel z dobrých zásad - co já vím. Postupoval na ministerstvu rychle nahoru a začal uplatňovat proti Voldemortovým stoupencům velice tvrdá opatření. Bystrozorové dostali nové pravomoci - například směli dát přednost zabití před dopadením. Nebyl jsem jediný, koho bez soudního řízení předali přímo mozkomorům; Skrk proti násilí postavil násilí a povolil používat proti podezřelým dokonce i kletby, které se nepromíjejí. Myslím, že nakonec byl stejně nelítostný a krutý jako mnozí z těch, kdo se hlásili k Voldemortovi. Spousta lidí byla se Skrkem zajedno - byli přesvědčeni, že to dělá dobře, a mnoho čarodějek a kouzelníků požadovalo, aby se ujal řízení ministerstva kouzel. Když pak Voldemort zmizel, vypadalo to, že všechno je jen otázkou času, kdy nejvyšší funkci opravdu převezme. Pak se ale stala ta neblahá věc -" Sirius se ponuře usmál. "Skrkova vlastního syna chytili se skupinou Smrtijedů, kteří se ovšem dík své výřečnosti Azkabanu do té doby vyhnuli. Podle všeho se snažili najít Voldemorta a dosadit ho zpátky."
"Cože, oni chytili Skrkova syna!" Hermioně to úplně vyrazilo dech.
"Přesně tak," potvrdil Sirius, hodil kuřecí kost Klofanovi, vrhl se na bochníček chleba vedle sebe na zemi a roztrhl ho v půli. "Pro starého Bartyho to musel být pořádný šok. Nejspíš měl víc času věnovat rodině, že? Aspoň jednou za čas přijít z kanceláře dřív... aby se vyznal ve svém vlastním synovi."
Začal hltavě polykat veliké kusy chleba.
"Copak jeho syn doopravdy patřil ke Smrtijedům?" zeptal se Harry.
"Nemám tušení," odpověděl Sirius a dál se cpal chlebem. "Já sám jsem už byl v Azkabanu, když ho tam přivezli, a tohle všechno jsem se většinou dozvěděl, až když jsem uprchl. Rozhodně ho ale chytili ve společnosti lidí, u nichž vsadím krk, že to Smrtijedi jsou - a chlapec možná byl jen v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, stejně jako ta skřítka."
"A pokusil se ho Skrk zachránit?" zeptala se šeptem Hermiona.
Sirius se zachechtal, i když to spíš znělo, jako kdyby štěkal. "Skrk - a pokusit se o záchranu svého syna? Myslel jsem, že jsi odhadla, co je zač, Hermiono. Vše, co by mohlo jakkoli poškodit jeho pověst, muselo pryč - celý svůj život zasvětil tomu, aby se stal ministrem kouzel. Sami jste viděli, jak propustil svou věrnou domácí skřítku, protože ho znovu přivedla do spojitosti se Znamením zla - nenapovědělo vám to, co je to za člověka? Skrkova otcovská láska sahala jen tak daleko, že svému synovi zajistil soudní řízení, a říká se, že to pro něj byla spíš záminka, aby dal najevo, jak ho nenávidí - a pak toho chlapce poslal rovnou do Azkabanu."
"On dal vlastního syna mozkomorům?" zeptal se potichounku Harry.
"Přesně to udělal," potvrdil Sirius a jízlivý úsměv z jeho tváře zmizel. "Viděl jsem mozkomory, jak ho vedou dovnitř; díval jsem se na ně mřížemi ve dveřích své cely. Nebylo mu víc než devatenáct. Zavřeli ho do cely, která byla pár kroků ode mě. Za soumraku křičel a volal matku, ale po několika dnech utichl... nakonec vždycky všichni ztichli... nanejvýš ještě křičeli ze spaní..."
Otupělý výraz v jeho očích na chvilku nápadně převážil, jako kdyby měl přes ně závěs.
"A to je pořád ještě v Azkabanu?" zeptal se Harry.
"Ne," odpověděl dutým hlasem. "Ne, už dávno ne. Umřel asi rok poté, co ho zavřeli."
"On umřel?"
"Nebyl jediný," poznamenal zahořkle. "Většina se jich tam zblázní, a mnozí nakonec přestanou jíst. Ztratí vůli k životu. Tam vždycky poznáte, že brzy někdo umře - mozkomorové to cítí a jsou rozrušení, a ten chlapec vypadal dost nemocně, už když ho přivezli. Jelikož Skrk má na ministerstvu významné postavení, dovolili jemu a jeho ženě navštívit syna ještě na smrtelné posteli. Tenkrát jsem Bartyho Skrka viděl naposledy, když napůl nesl svou ženu kolem mé cely. Nedlouho poté prý umřela, zřejmě zármutkem. Utrápila se stejně jako ten chlapec. Skrk si ani nepřijel pro synovo tělo; mozkomorové ho pohřbili venku před pevností, viděl jsem to na vlastní oči."
Sirius odložil chléb, který právě pozvedal k ústům, a místo toho uchopil láhev dýňové šťávy a celou ji vypil.
"A tak vážený pan Skrk přišel o vše ve chvíli, kdy se domníval, že už to má v kapse," pokračoval a hřbetem ruky si otřel ústa. Ještě včera to byl hrdina, předurčený stát se ministrem kouzel... a den nato byl jeho syn mrtvý, žena mrtvá, rodinné jméno zostuzené - a jak jsem se doslechl, když jsem se dostal z Azkabanu, přestal být i oblíbený. Když jeho syn umřel, lidé toho chlapce začali aspoň trochu litovat a kladli si otázku, jak mohl takový milý hoch z dobré rodiny tak špatně skončit, a došli k závěru, že jeho otci na něm nikdy moc nezáleželo. A tak se ministrem stal Kornelius Popletal, zatímco Skrka odsunuli do odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci."
Drahnou chvíli pak bylo v jeskyni ticho. Harry si připomněl, jak Skrkovi div nevylezly oči z důlků, když při mistrovství světa ve famfrpálu civěl v lese na svou neposlušnou domácí skřítku Winky. To byl zřejmě důvod, proč reagoval tak přehnaně, když ji našli pod Znamením zla: vzpomněl si přitom na syna, na ten starý skandál a na to, jak přišel o své výsadní postavení na ministerstvu.
"Moody tvrdí, že Skrk je posedlý pátráním po zlých černokněžnících," řekl Siriusovi.
"Ano, slyšel jsem, že už to u něj je tak trochu mánie," přikývl. "Podle mě si pořád myslí, že kdyby chytil ještě jednoho Smrtijeda, znovu by získal mezi lidmi popularitu."
"A proto se potají vkradl sem a prohledal Snapeův kabinet!" řekl vítězoslavně Ron a podíval se na Hermionu.
"Ano, ale vůbec to nedává smysl," mínil Sirius.
"Právě že dává!" řekl Ron vzrušeně.
Sirius však zakroutil hlavou. "Poslyš, jestli si chce Skrk Snapea prověřit, proč nejezdí na turnaj jako porotce? Vždyť to je ta nejlepší záminka, aby pravidelně zajížděl do Bradavic a dohlížel na něj."
"Takže ty si myslíš, že Snape může mít něco za lubem?" zeptal se Harry, ale Hermiona ho přerušila.
"Podívej, říkej si co chceš, ale Brumbál Snapeovi důvěřuje..."
"Tak počkej, Hermiono," řekl netrpělivě Ron. Já vím, že Brumbálovi to fantasticky myslí a tak dále, ale to ještě neznamená, že by ho opravdu hodně vychytralý černokněžník nemohl obelstít -"
"A proč tedy Snape zachránil Harrymu v prvním ročníku život? Proč ho prostě nenechal umřít?"
"To nevím - možná si říkal, že by s ním Brumbál vyrazil dveře -"
"Co si o tom myslíš ty, Siriusi?" zeptal se Harry nahlas, a Ron s Hermionou se přestali hašteřit a čekali, co na to jeho kmotr odpoví.
"Myslím, že na tom, co říkají, něco je," prohlásil Sirius a zamyšleně si je prohlížel. "Od chvíle, kdy jsem zjistil, že tu Snape učí, pořád přemýšlím, proč ho Brumbál přijal. Snapea černá magie vždycky přitahovala, už jako student tím byl pověstný. Býval to podlézavý, úlisný kluk s mastnými vlasy," dodal a Harry s Ronem se na sebe zašklebili. "Hned od samých začátků v Bradavicích znal víc zaklínadel než polovina kluků ze sedmého ročníku, a patřil k partě ze Zmijozelu, z které pak skoro všichni skončili jako Smrtijedi."
Sirius začal na prstech odpočítávat jednotlivá jména. "Rosier a Wilkes - tyhle dva zabili bystrozorové rok předtím, než Voldemort padl. Lestrangeovi - to jsou manželé - sedí v Azkabanu. Avery - jak jsem slyšel, tvrdil, že byl a jednal pod vlivem kletby Imperius a nakonec se ze všeho vykroutil, takže je na svobodě. Ale pokud vím, Snapea nikdy ani neobvinili, že by byl Smrtijed - i když to příliš neznamená. Spoustu jich nikdy nechytili, a Snape je rozhodně dost mazaný a chytrý, než aby se dostal do maléru."
"Snape se zná moc dobře s Karkarovem, ale nechce, aby se o tom vědělo," připomněl Ron.
"To je pravda, měli jste vidět, jak se tvářil, když za ním včera Karkarov přišel do hodiny lektvarů!" dodal Harry spěšně. "Chtěl s ním mluvit a tvrdil, že se mu Snape vyhýbá. Vypadal, že je strachy bez sebe a ukazoval mu něco na svém nadloktí. Nedokázal jsem ale rozpoznat, co je to."
"Ukazoval mu něco nad loktem?" podivil se upřímně Sirius. Roztržitě si prohrábl špinavé vlasy a pak znovu pokrčil rameny. "Nemám vůbec tušení, oč jde... ale jestli má Karkarov skutečně z něčeho strach a chodí kvůli tomu za Snapem..."
Chvíli zíral na stěnu jeskyně a pak se znechucené ušklíbl. "Navíc nesmíme zapomínat, že Brumbál Snapeovi důvěřuje, a i když vím, že má důvěru i k lidem, ke kterým by ji mnozí neměli ani náhodou, neumím si představit, že by mu dovolil v Bradavicích učit, pokud by někdy v minulosti sloužil Voldemortovi."
"A proč se tedy Moody i Skrk tak úporně snaží dostat do Snapeova kabinetu?" stál Ron tvrdohlavě na svém.
"Což o to," rozvažoval Sirius. "Vlastně bych se nedivil, kdyby Moody, když nastoupil, prohledal kabinety všech učitelů v Bradavicích. Bere totiž obranu proti černé magii opravdu vážně. Pochybuji, že vůbec někomu důvěřuje, a po tom, co v životě viděl, mě to nepřekvapuje. V jedné věci se ho ovšem musím zastat: nikdy nikoho nezabil, když nemusel. Když to jen trochu šlo, přiváděl zajatce živé. Byl tvrdý, ale nikdy neklesl na úroveň Smrtijedů. Kdežto Skrk... to je něco jiného... a doopravdy je nemocný? Jestliže ano, proč se tak namáhal a dovlekl se až do Snapeova kabinetu? A jestli ne, co má vlastně za lubem? Co bylo při mistrovství světa tak důležitého, že kvůli tomu do nejvyšší lóže vůbec nepřišel? A co dělá teď, když má jako porotce při turnaji být tady?"
Zmlkl a dál civěl na stěnu jeskyně. Klofan zatím čenichal po kamenech na zemi, jestli snad nepřehlédl nějaké kosti.
Nakonec se Sirius podíval na Rona. "Říkal jsi, že tvůj bratr dělá Skrkovi osobního asistenta. Myslíš, že by ses ho mohl zeptat, jestli ho v poslední době viděl?"
"Můžu to zkusit," odpověděl s jistými pochybnostmi. "Ovšem nesmí to vyznít tak, jako bych si myslel, že jeho šéf má za lubem nějakou křivárnu. Percy ho totiž miluje."
"A pokus se taky zjistit, jestli už objevili nějakou stopu Berty Jorkinsové," řekl Sirius a posunkem ukázal na druhé číslo Denního věštce.
"Pytloun mi říkal, že ne," ozval se Harry.
"Ano, tady v tom článku se na něj odvolávají," přikývl Sirius. "Vykládají tam, jakou má Berta špatnou paměť. Vím, že od té doby, co jsem ji znal, se mohla změnit, ale tenkrát vůbec nebyla zapomnětlivá - právě naopak. Trochu hloupější byla, to ano, ale na klepy a na fámy měla výtečnou paměť. Každou chvíli kvůli tomu způsobila nějaký malér, protože nikdy nevěděla, kdy má mlčet. Dovedu si představit, že pro ministerstvo kouzel mohla být docela přítěží - možná proto se Pytloun po ní tak dlouho nenamáhal pátrat.
Sirius ztěžka, hlasitě vzdychl a mnul si zakalené oči.
"Kolik je hodin?" Harry se podíval na hodinky, ale vzápětí si uvědomil, že od té doby, co je měl s sebou v jezeře, mu nejdou.
"Půl čtvrté," řekla Hermiona.
"Už byste se raději měli vrátit do Bradavic," řekl Sirius a vstal. "A ještě něco..." podíval se obzvlášť přísně na Harryho, "ať vás nikoho ani nenapadne vykrást se ze školy, abyste za mnou zašli, rozumíte? Prostě mi posílejte vzkazy. I nadále chci vědět o všem, co by se stalo divného, ale nikdo z vás nesmí z Bradavic bez dovolení: to by byla ta nejlepší příležitost, aby na vás někdo zaútočil."
"Zatím na mě nezaútočil nikdo, akorát jeden drak a pár ďasovců," namítl Harry.
Sirius se však na něj zamračil. "To není podstatné... Začnu zas klidněji dýchat, teprve až tenhle turnaj skončí. A to bude nejdřív v červnu. Ještě na jednu věc nezapomeňte - když o mně budete mluvit, říkejte mi Čmuchal, dobře?"
Vrátil Harrymu ubrousek a láhev a popleskal Klofana jakoby na rozloučenou. "Půjdu s vámi až k Prasinkám," řekl, "třeba zas najdu nějaké noviny."
Než vyšli z jeskyně, proměnil se ve velkého černého psa a potom se všichni společně vydali po svahu dolů, přes úsek posetý bludnými balvany, zpátky k přelízce. Tam všem třem ještě dovolil, aby ho pohladili po hlavě, otočil se a odklusal po humnech pryč.
Harry, Ron a Hermiona se vydali do Prasinek a hned pokračovali dál do Bradavic.
"Opravdu by mě zajímalo, jestli Percy tohle všechno o Skrkovi ví," poznamenal Ron, když vystupovali po příjezdové cestě k hradu. "Ale možná mu na tom nezáleží... nejspíš by svého šéfa kvůli tomu obdivoval ještě víc. On totiž Percy miluje řád. Prostě by řekl, že Skrk jej odmítá přestoupit, i když se jedná o vlastního syna."
"Percy by nikoho z rodiny mozkomorům nepředhodil!" namítla přísně Hermiona.
"Tím si nejsem úplně jistý," poznamenal Ron. "Kdyby si myslel, že mu překážíme v kariéře... Je totiž opravdu ctižádostivý..."
Vystoupili po kamenném schodišti do vstupní síně, kam už k nim z Velké síně zavanula lahodná vůně večeře.
"Chudák Čmuchal," řekl Ron a zhluboka se nadechl. "Musí tě mít opravdu rád, Harry... když si představím tu hrůzu živit se krysami."