"Z toho se dostane," řekl pan Weasley uklidňujícně, když kráčeli přes vřesoviště. "Někteří lidé bývají nějakou dobu zmatení, když jim změní paměť... a pan Roberts musel zapomenout na opravdu silný zážitek."
Když se blížili k místu, kde ležela Přenášedla, slyšeli už naléhavé hlasy, a když tam došli, spatřili početný zástup kouzelníků a čarodějek, shromážděný kolem Basila, který je měl na starosti. Všichni se hlučně dožadovali okamžitého odbavení, aby byli co nejrychleji odtud. Pan Weasley s ním bleskově prohodil pár slov; potom se zařadili do fronty a na Kolčaví hůrku se jim podařilo odletět se starou pneumatikou, ještě než vyšlo slunce. V mdlém světle úsvitu prošli Vydrníkem svatého Drába a zamířili k Doupěti. Cestou téměř nepromluvili, jak byli unavení, a toužebně mysleli na snídani. Jakmile prošli zatáčkou a vynořilo se před nimi Doupě, rozlehlo se mokrým úvozem hlasité zvolání:
"Zaplať pánbůh, zaplať pánbůh!"
Paní Weasleyová, která na ně zřejmě čekala na předním dvorku, jim vyběhla vstříc. Byla jen v trepkách, tvář měla bledou a zkřivenou napětím a v ruce tiskla pomačkaného Denního věštce. "Arture - já jsem o vás měla takovou starost - takovou starost -" Vrhla se mu kolem krku a noviny spadly na zem. Harry se sehnul a přečetl si titulek
ÚDĚSNÉ SCÉNY NA MISTROVSTVÍ SVĚTA VE FAMFRPÁLU!
Byl doplněn mrkajícím černobílým snímkem Znamení zla nad korunami stromů.
"Takže jste se mi všichni v pořádku vrátili," zamumlala paní Weasleyová rozrušeně, vyvinula se svému muži z objetí a zarudlýma očima si všechny přeměřila. "Jste naživu... vy moji kluci..."
Potom se k všeobecnému překvapení vrhla k Fredovi a k Georgeovi a přitiskla je k sobě tak vroucně, až se dvojčata srazila hlavami.
"Auu! Mami, vždyť nás uškrtíš -"
"Křičela jsem na vás, když jste odjížděli!" rozvzlykala se. "Celou tu dobu jsem nestála za nic! Co kdyby vás Vy-víte-kdo zabil, a poslední, co byste ode mě v životě slyšeli, by byla výčitka, že jste dostali málo NKÚ? Frede... Georgi..."
"No tak, Molly, uklidni se, vždyť jsme všichni v pořádku," konejšil ji pan Weasley, odtrhl ji od dvojčat a odvedl do domu. "Bille," dodal přitom tlumeně, "vezmi ty noviny, chci si přečíst, co tam píšou..."
Když se pak všichni směstnali v maličké kuchyni a Hermiona uvařila paní Weasleyové šálek hodně silného čaje, do kterého jí pan Weasley přes její námitky přilil skleničku Ogdenské starorežné, Bill podal otci noviny. Pan Weasley zběžně přeletěl titulní stranu, do které mu přes rameno nahlížel také Percy.
"Já to věděl," poznamenal pan Weasley ztěžka. "Hrubé chyby ministerstva... pachatelé nebyli zadrženi... nedostatečná bezpečnostní opatření... Zlí černokněžníci se pohybují zcela bez překážek... Celonárodní ostuda... Kdo to napsal? No samozřejmě... Rita Holoubková."
"Ta ženská je proti ministerstvu kouzel zaujatá!" rozvzteklil se Percy. "Minulý týden napsala, že ztrácíme čas hašteřením o tloušťce stěny kotlíků, zatímco bychom měli hubit upíry! Jako by v dvanáctém článku Směrnic pro zacházení s nekouzelnickými, částečně lidskými stvořeními výslovně nestálo, že -"
"Prokaž nám laskavost, Percy," zívl Bill, "a zavři zobák."
"Tady píše o mně," řekl pan Weasley a doširoka otevřel oči za brýlemi, když dospěl na konec článku v Denním věštci.
"Kde, prosím tě?" vyprskla paní Weasleyová, jak se zakuckala čajem se starorežnou. "Kdybych si toho všimla, věděla bych aspoň, že jsi naživu!"
Jméno tam neuvádí," vysvětlil pan Weasley. "Ale poslechni si to: Pokud zděšení kouzelníci a čarodějky, kteří na okraji lesa napjatě čekali, kdy se něco dozvědí, očekávali od ministerstva kouzel ujištění, že má události pod kontrolou, trpce se zklamali. Nedlouho poté, co se na obloze objevilo Znamení zla, dorazil k nim jeden z vedoucích pracovníků ministerstva a tvrdil, že se nikomu nic nestalo; jakékoli další informace však odmítl poskytnout. Zda zmíněné prohlášení dokáže umlčet šířící se pověsti, že hodinu poté vynesli z lesa několik mrtvých těl, to se teprve ukáže. - To už přestává všechno!" rozhořčil se pan Weasley a podal noviny Percymu. "Vždyť se opravdu nikomu nic nestalo, tak co jsem měl říct? Pověsti, že z lesa vynesli několik mrtvých těl... Když tohle otiskla v novinách, budou se takové pověsti šířit bez jakýchkoli pochybností."
Mohutně si povzdechl. "Musím jet do kanceláře, Molly, budeme mít spoustu práce, abychom to nějak urovnali."
"Pojedu s tebou, tati," prohlásil Percy důležitě. "Pan Skrk bude potřebovat každou ruku a svou zprávu o kotlících mu přitom mohu předat osobně."
A spěšně vyběhl z kuchyně.
Paní Weasleyová se rozčilila: "Máš přece dovolenou, Arture! A s tvým odborem to nemá vůbec nic společného, určité to dokážou zvládnout i bez tebe!"
"Musím tam jet, Molly," trval na svém pan Weasley. "Mou vinou je to ještě horší, pochop mě... Jenom si vezmu hábit a pojedu..."
"Paní Weasleyová," vmísil se do toho Harry, který už nevydržel déle čekat. "Nevrátila se Hedvika a nepřinesla mi nějaký dopis?"
"Hedvika, drahoušku?" zeptala se paní Weasleyová roztržitě. "Ne, to ne... vůbec žádná pošta nepřišla."
Ron i Hermiona byli zvědavost sama.
Harry se na ně významně podíval a řekl: "Nebude ti vadit, když teď půjdu a dám si věci k tobě do pokoje, Rone?"
"Ehm... myslím, že půjdu taky," zareagoval pohotově Ron. "A co ty, Hermiono?"
"Půjdu s vámi," přidala se honem a všichni tři vyšli z kuchyně a zamířili po schodech nahoru.
"Co se děje, Harry?" zeptal se Ron, jakmile za sebou zavřeli dveře podkrovního pokoje.
"Něco jsem vám totiž neřekl," přiznal Harry a ztišil hlas. "V sobotu ráno, když jsem se probudil, mě zase bolela ta jizva na čele."
Ron i Hermiona zareagovali téměř úplně stejně, jak si to Harry v duchu představoval u sebe v ložnici v Zobí ulici. Hermiona vyjekla a okamžitě na něj vychrlila celou řadu návrhů, co by měl udělat, vyjmenovala spoustu příruček, do kterých se určitě musí podívat, a doporučila mu poradit se s každým od Albuse Brumbála až po madame Pomfreyovou, vedoucí ošetřovny.
Ron se prostě jen tvářil ohromeně. "Ale - Ty-víš-kdo tam nebyl, nebo snad ano? Když tě ta jizva bolela naposledy, to přece v Bradavicích doopravdy byl?"
Jsem si jistý, že nebyl v Zobí ulici," řekl Harry. Ale zdálo se mi o něm... o něm a o Petrovi - víš přece, o Červíčkovi. Teď si to nedokážu všechno vybavit, ale smlouvali se, že... že někoho zabijí."
Malou chvíli měl na jazyku "že mě zabijí", nakonec se však neodvážil Hermionu vyděsit ještě víc.
"Byl to jen sen," pokusil se ho povzbudit Ron. "Nějaká noční můra."
"Možná - ale byl to opravdu jenom sen?" namítl Harry a vyhlédl z okna na oblohu, která byla každým okamžikem jasnější. "Všechno je to takové podivné... Zničehonic mě rozbolí jizva, a tři dny nato už táhnou po kempu Smrtijedi a na obloze se znovu objeví Voldemortovo znamení."
"Krucinál - nevyslovuj - to - jméno!" procedil Ron skrze zaťaté zuby.
"A vzpomínáte si, co říkala profesorka Trelawneyová?" pokračoval Harry. "Myslím na konci minulého školního roku -"
Profesorka Trelawneyová vyučovala v Bradavicích jasnovidectví.
Hermiona se v tu ránu přestala tvářit zděšeně a posměšně si odfrkla: "No tak, Harry, přece bys nebral vážně, co řekne taková stará šarlatánka?"
"Ty jsi tam nebyla," namítl Harry. "A neslyšela jsi ji. To, co mám na mysli, bylo něco jiného. Říkal jsem ti, že se octla v transu - v opravdovém transu. A tvrdila, že Pán zla znovu povstane - silnější a děsivější než kdy dřív... a dokáže to proto, že se k němu vrátí jeho služebník... a právě tehdy v noci Červíček uprchl."
Na chvíli se všichni tři odmlčeli; Ron nervózně roztahoval prsty díru ve své pokrývce s Kudleyskými kanonýry.
"Proč ses ptal, jestli už Hedvika přiletěla, Harry?" ozvala se pak Hermiona. "Čekáš nějaký dopis?"
"Napsal jsem o té jizvě Siriusovi," pokrčil rameny Harry. "Čekám na jeho odpověď."
"To byl dobrý nápad!" řekl Ron a tvář se mu rozjasnila. "Vsadím se, že Sirius ti dokáže poradit!"
"Doufal jsem, že mi odpoví co nejdřív," poznamenal Harry.
"Ale vždyť nevíme, kde teď je... může být třeba v Africe nebo kdovíkde jinde, co ty víš?" namítla Hermiona rozumně. "Tak dlouhou cestu nemohla Hedvika za několik málo dnů zvládnout."
"Máš pravdu, já vím," souhlasil Harry, ale když vyhlédl z okna na oblohu, na které nebylo po Hedvice ani stopy, měl žaludek jako z olova.
"Víš co, Harry, pojďme ven, zahrajeme si famfrpál," navrhl Ron. "Pojď, tři proti třem - Bill, Charlie, Fred i George si s námi určitě zahrají... můžeš si třeba vyzkoušet tu Vronského fintu..."
"Rone," ozvala se Hermiona tónem, kterým mu jednoznačně dávala najevo, že není právě citlivý, "Harry teď určitě o žádný famfrpál nestojí... je unavený a má starosti... všichni si potřebujeme odpočinout..."
"Ale ano, famfrpál bych si zahrál docela rád," řekl však Harry nečekaně. "Počkej, dojdu si pro Kulový blesk."
Hermiona odešla z místnosti a mumlala si pro sebe něco jako "Co můžete od kluků čekat".
Ani pan Weasley, ani Percy se příští týden doma příliš neohřáli. Oba ráno odcházeli dřív, než ostatní vstali, a každý den se vraceli až dlouho po večeři.
"Takový blázinec jste ještě neviděli," sdělil jim Percy důležitě v neděli večer, když se chystali na cestu do Bradavic. "Celý týden nedělám nic jiného než hasím. Lidé nám v jednom kuse posílají Huláky, a když některý okamžitě neotevřete, samozřejmě že za chvilku vybuchne. Celý psací stůl mám propálený a můj nejlepší brk mi shořel na škvarek."
"A proč vám všichni posílají Huláky?" zeptala se Ginny, která si na koberci před krbem v obývacím pokoji spravovala izolepou svých Tisíc kouzelnických bylin a hub.
"Stěžují si na nedostatečná bezpečnostní opatření během mistrovství světa," řekl Percy. "Požadují náhradu za zničený majetek. Mundungus Fletcher tvrdí, že přišel o stan s dvanácti ložnicemi a zabudovanými vodními masážemi, jenže já jsem si zjistil jeho číslo a vím s určitostí, že spal pod pláštěm, pověšeným na kolíky."
Pan Weasley se podíval na vysoké stojací hodiny v koutě. Harrymu se velice líbily. Byly úplně k ničemu, pokud jste chtěli zjistit, kolik je hodin, ovšem jinak toho pověděly spoustu. Měly devět zlatých ručiček a na každé z nich bylo vyryté jméno někoho z Weasleyových. Na ciferníku nebyly žádné číslice, nýbrž sdělení, kde kdo z rodiny v tu chvíli je. Stálo tam doma, ve škole, v práci, ale i zmizel, v nemocnici, ve vězení, a na místě, kde by na obyčejných hodinách byla číslice dvanáct, bylo dokonce ve smrtelném nebezpečí.
Osm ručiček v tu chvíli ukazovalo doma, jedině ručička pana Weasleyho, nejdelší ze všech, ještě ukazovala v práci. Paní Weasleyová si povzdechla.
"Od té doby, co Vy-víte-kdo ztratil moc, nemusel váš otec v sobotu a v neděli nikdy do kanceláře," řekla. "Zato teď toho po něm chtějí až příliš. A jestli nedorazí co nejdřív, ta večeře už vůbec nebude k jídlu."
"Otec si zřejmě myslí, že musí napravit tu chybu, které se během mistrovství dopustil," namítl Percy. "Abych pravdu řekl, bylo to od něj poněkud neuvážené, když učinil veřejné prohlášení, aniž si ho předem odsouhlasil s vedoucím odboru -"
"Neopovažuj se obviňovat svého otce z toho, co napsala ta nemožná Holoubková!" vzplanula paní Weasleyová okamžitě.
"I kdyby taťka neřekl ani slovo, tak by naše drahá Rita nepochybně napsala, jaká to je ostuda, že se k tomu nevyjádřil nikdo z ministerstva," mínil Bill, který hrál s Ronem šachy. "Rita Holoubková v životě o nikom nenapsala ani řádku dobrou. Pamatujete se, jak kdysi dělala interview se všemi, kteří dokázali zlomit zaklínadlo u Gringottových, a napsala o mně, že jsem dlouhovlasý mamlas?"
"Trochu delší je ale máš, drahoušku," řekla paní Weasleyová laskavě. "Kdybys mi dovolil -"
"Ne, mami."
Do okna obývacího pokoje šlehal déšť. Hermiona byla pohroužená do Příručky kouzelných slov a zaklínadel (4. ročník), kterou paní Weasleyová koupila Harrymu, Ronovi i jí na Příčné ulici. Charlie si zašíval ohnivzdornou kuklu. Harry si leštil Kulový blesk - soupravu na údržbu košťat, kterou dostal od Hermiony k třináctým narozeninám, měl otevřenou u nohou. Fred a George seděli s brky v ruce vzadu v koutě a něco si šuškali, skloněni nad kusem pergamenu.
"Co tam vy dva zase vymýšlíte?" zeptala se paní Weasleyová a upřela na ně ostrý, zpytavý pohled.
"Píšeme domácí úkoly," odpověděl Fred neurčitě.
"Nedělejte si legraci, přece máte ještě prázdniny," napomenula ho matka.
"To máš pravdu, pustili jsme se do nich dost pozdě," prohlásil George.
"Poslyšte, nesestavujete vy náhodou nový objednací list?" poznamenala paní Weasleyová bystrozrace. "Neuvažujete takhle, že byste znovu začali s těmi svými Kratochvilnými kouzelnickými kejkly?"
"No tak, mami," řekl Fred a podíval se na ni dotčeně a bolestně. "Kdyby spěšný vlak do Bradavic zítra vykolejil a my s Georgem bychom to nepřežili, jak by ses cítila při pomyšlení, že poslední, co jsme od tebe v životě slyšeli, bylo bezdůvodné obvinění?"
Všichni se tomu zasmáli, dokonce i paní Weasleyová.
"Zaplať pánbůh, váš otec je konečně na cestě!" řekla nečekaně, když znovu pohlédla na hodiny.
Ručička se jménem pana Weasleyho najednou přeskočila z polohy v práci do polohy na cestě; v příštím okamžiku se třaslavě zastavila na doma a pak už slyšeli, jak na ně z kuchyně volá hlava rodiny.
"Už běžím, Arture," křikla paní Weasleyová a vyběhla z pokoje.
Zakrátko pan Weasley přišel do vyhřátého obývacího pokoje a na podnosu si přinesl večeři. Vypadal úplně vyčerpaný.
"Takže teď je opravdu oheň na střeše," sděloval paní Weasleyové, když se posadil do křesla u krbu a bez nadšení se nimral v poněkud vysušeném květáku. "Rita Holoubková celý týden pilně slídila po něčem dalším, co ministerstvo zpackalo, aby o tom mohla napsat. A teď se dozvěděla, že chudák stará Berta se ještě pořád pohřešuje, takže o tom bude úvodník v zítřejším Věštci. Říkal jsem Pytlounovi, že už dávno měl někoho poslat, aby po ní pátral."
"Pan Skrk to říká už kolik týdnů," přispíšil si s poznámkou Percy.
"Skrk má náramné štěstí, že se Rita nedozvěděla o Winky," odsekl pan Weasley podrážděně. "To, že jeho domácí skřítku přistihli s hůlkou, která vykouzlila Znamení zla, by jí vystačilo na úvodníky na celý týden."
"Přece jsme se shodli na tom, že ta skřítka se sice zachovala nezodpovědně, ale Znamení že nevykouzlila?" namítl prudce Percy.
"Jestli chcete něco vědět, pan Skrk má hlavně štěstí, že nikdo v Denním věštci o něm neví, jak hanebně se chová ke skřítkům!" vyhrkla Hermiona rozzlobeně.
"Tak počkej, Hermiono!" okřikl ji Percy. "Ministerský činitel v tak vysokém postavení jako pan Skrk si od svých služebníků zaslouží bezvýhradnou poslušnost -"
"Chceš říct od svých otroků!" zaječela Hermiona. "Protože on přece Winky nic neplatil, nebo snad ano?"
"Myslím, že byste všichni radši měli jít nahoru a přesvědčit se, zda máte s sebou všechno, co potřebujete!" přerušila jejich spor paní Weasleyová. "No tak, zvedněte se..."
Harry si složil soupravu na údržbu košťat, přehodil si Kulový blesk přes rameno a odešel nahoru s Ronem. V hořejších patrech domu bylo bubnování deště o dost silnější a doprovázelo ho hlasité hvízdání a sténání větru; do toho všeho občas zavyl ghúl, který tu žil v podkroví. Sovička Papušík začala znovu houkat a kroužit po kleci, když vešli do místnosti. Pohled na napůl sbalené kufry ji zřejmě rozrušil natolik, že málem šílela.
"Dej Pašíkovi nějaké Soví mlsky," řekl Ron a hodil Harrymu přes pokoj celý balíček, "třeba zavře na chvíli zobák."
Harry do klece prostrčil skrz mříže několik Sovích mlsků a pak se otočil ke svému kufru. Hedvičina klec byla pořád prázdná.
"Už je pryč víc než týden," řekl a díval se na Hedvičino opuštěné bidýlko. "Rone, pověz mi upřímně - nemyslíš si, že Siriuse chytili?"
"Ne, to by to už bylo v Denním věštci," mínil Ron. "Ministerstvo by se chtělo pochlubit, že vůbec někoho chytilo, to je přece jasné."
"Hm, to máš asi pravdu..."
"Koukni, tohle ti mamka koupila na Příčné ulici. Taky ti vyzvedla z trezoru nějaké zlato... a vyprala ti všechny ponožky."
Vysypal na Harryho skládací lůžko hromadu balíčků a potom k ní ještě přihodil váček s penězi a spoustu ponožek. Harry začal nákupy rozbalovat. Kromě Příručky kouzelných slov a zaklínadel (4. ročník) tu měl hrst nových brků, tucet svitků pergamenu a nové zásoby na přípravu lektvarů - už mu totiž docházely trny z perutína a rulíková tresť. Právě si rovnal do kotlíku spodní prádlo, když Ron za jeho zády znechuceně zařval.
"Co má být proboha tohle?"
Držel před sebou cosi, co Harrymu připadalo jako dámské večerní šaty z kaštanově hnědého sametu. Nahoře měly značně otřepaný krajkový límec a na rukávech stejné krajkové manžety.
Vtom někdo zaklepal a vešla paní Weasleyová s náručí plnou vypraných a vyžehlených bradavických hábitů.
"Tady máte," řekla a rozdělila je na dvě hromádky. "A koukejte si je pořádně uložit, ať se vám nezmačkají."
"Mami, tys mi dala omylem Ginniny nové šaty," ozval se Ron a ukazoval jí je.
"To víš, že ne," řekla mu matka. "To je tvůj společenský hábit."
"Cože?" zatvářil se Ron zděšeně.
"Společenský hábit!" opakovala paní Weasleyová. "Na vašem školním seznamu stojí, že letos máte mít společenské hábity... oblečení na slavnostní příležitosti.
"Ty si snad děláš legraci," řekl Ron nevěřícně. "Tohle si na sebe nevezmu, ani nápad."
"Společenské hábity přece nosí všichni!" ohradila se Ronova matka. "A všechny vypadají takhle! I tvůj otec má takové, na slavnostní večírky!"
"To radši půjdu nahatý, než bych si tohle oblékl," protestoval dál Ron.
"Nemluv hlouposti," domlouvala mu matka, "společenský hábit mít musíš, máš ho na seznamu! Ostatně Harrymu jsem ho koupila taky... Víš co, ukaž mu ho..."
Harry poněkud rozechvěle otevřel poslední balíček na svém lůžku. Nebylo to však tak strašné, jak se obával: jeho společenský hábit neměl žádné krajky a vypadal skoro stejně jako ty, které nosil do školy, až na to, že nebyl černý, nýbrž lahvově zelený.
"Říkala jsem si, že ti půjde k očím, drahoušku," vysvětlila paní Weasleyová laskavě.
"Jo, tenhleten hábit je normální!" řekl Ron vztekle, když si ho prohlédl. "Proč ale nemůžu mít taky takový?"
"Protože... tobě jsem ho musela koupit z druhé ruky a neměla jsem moc na vybranou!" zrudla jeho matka.
Harry honem uhnul očima jinam. Býval by se s Weasleyovými ochotně podělil o všechny peníze, které v trezoru u Gringottových měl, věděl však, že by to nikdy nepřijali.
"V životě tohle na sebe nevezmu," opakoval Ron zarputile. "Ani za nic!"
"Tak si choď nahý," utrhla se na něj paní Weasleyová. "A ty, Harry, mi ho přitom pěkně vyfotografuješ. Ví Bůh, že s radostí uvítám něco, čemu se budu moct zasmát."
Vyšla z pokoje a bouchla za sebou dveřmi. Najednou zaslechli za zády podivný, prskavý zvuk: Papušík se dusil příliš velkým Sovím mlskem.
"Proč všechno, co mám, musí být samé šunty?" zuřil Ron a dlouhými kroky přešel přes pokoj, aby sovičce rozlepil zobák.