Edward mě nesl domů v náruči, protože čekal, že už bych to nezvládla. Musela jsem usnout cestou.
Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli a světlo za okny dopadalo do místnosti v podivném úhlu. Skoro jako kdyby bylo odpoledne.
Zívla jsem a protáhla se. Zašmátrala jsem prsty, ale nenašla ho.
"Edwarde?" zašeptala jsem.
Prsty náhle narazily na něco studeného a hladkého. Jeho ruka.
"Tentokrát už jsi doopravdy vzhůru?" zašeptal.
"Mmm," zavrněla jsem na znamení souhlasu. "Měla jsem hodně falešných budíčků?"
"Byla jsi velmi neklidná - celý den jsi mluvila."
"Celý den?" zamrkala jsem a podívala se znovu do oken.
"Máš za sebou dlouhou noc," řekl konejšivě. "Zasloužila sis den v posteli."
Posadila jsem se, hlava se mi točila. Slunce opravdu dopadalo do mého okna od západu. "No páni."
"Máš hlad?" zeptal se. "Chceš snídani do postele?"
"Dojdu se najíst," zasténala jsem a zase se protáhla. "Potřebuju vstát a protáhnout si nohy."
Cestou do kuchyně mě držel za ruku a pozorně mě sledoval, jako kdybych mohla omdlít. Nebo si třeba myslel, že jsem náměsíčná.
Snídani jsem měla raz dva, stačilo hodit do toustovače pár sladkých plněných toustů z mrazáku. Podívala jsem se na svůj odraz v chromovaném povrchu toustovače.
"No teda, já vypadám."
"Byla to dlouhá noc," zopakoval. "Měla jsi tu zůstat a vyspat se."
"Jasně! Abych o všechno přišla. Víš, musíš se začít smiřovat se skutečností, že jsem teď součástí tvojí rodiny."
Usmál se. "Na tu představu bych si asi dokázal zvyknout."
Posadila jsem se k snídani a on si sedl vedle mě. Když jsem zvedla toust, abych se do něj poprvé zakousla, všimla jsem si, že Edward zírá na mou ruku. Podívala jsem se dolů a viděla, že stále nosím dárek, který mi dal Jacob na oslavě.
"Můžu?" zeptal se a natáhl se pro drobného dřevěného vlčka.
Hlasitě jsem polkla. "No jasně."
Natáhl ruku pod náramek a potěžkal figurku ve sněhobílé dlani. Na prchavý okamžik jsem dostala strach. Stačilo by, kdyby nepatrně stiskl prsty, a figurka by byla na třísky.
Ale to by Edward samozřejmě neudělal. Bylo mi trapně, že mě to vůbec napadlo. Jenom na chvilku potěžkal vlčka v dlani a pak ho pustil. Lehce se mi houpal na zápěstí.
Snažila jsem se porozumět výrazu v jeho očích. Viděla jsem v nich jenom zamyšlenost; všechno ostatní schovával, jestli tam bylo něco jiného.
"Jacob Black ti může dávat dárky."
Nebyla to otázka, ani výčitka. Jenom konstatování faktu. Ale já jsem věděla, že naráží na moje loňské narozeniny a na to, jak jsem vyváděla kvůli dárkům; žádné jsem nechtěla. Hlavně ne od Edwarda. Bylo to trochu na hlavu a všichni mě samozřejmě ignorovali...
"Ty jsi mi dal dárky," připomněla jsem mu. "Víš, že mám ráda vlastnoručně vyrobené."
Na vteřinu našpulil rty. "A co z druhé ruky? Ty jsou přijatelné?"
"Jak to myslíš?"
"Tenhle náramek." Prstem přejel po kroužku kolem mého zápěstí. "Budeš to hodně nosit?"
Pokrčila jsem rameny.
"Protože bys nechtěla ranit jeho city," nadhodil úskočně.
"Jasně, asi jo."
"Nemyslíš, že je tedy spravedlivé," zeptal se a při těch slovech se mi zadíval na ruku. Obrátil ji dlaní vzhůru a přejel mi prstem po žílách na zápěstí. "Abych i já měl malé zastoupení?"
"Zastoupení?"
"Přívěsek - něco, co by ti mě připomínalo."
"Jsi v každé myšlence, kterou mám. Nepotřebuju si tě připomínat."
"Kdybych ti něco dal, nosila bys to?" naléhal.
"Z druhé ruky?" ujišťovala jsem se.
"Ano, něco, co už nějakou dobu mám." Usmál se svým andělským úsměvem.
Jestli tohle měla být jediná reakce na Jacobův dárek, tak to ráda přijmu. "Když ti to udělá radost."
"Všimla sis toho nepoměru?" zeptal se a jeho hlas nabral vyčítavý tón. "Protože já jsem si ho rozhodně všiml."
"Jakého nepoměru?"
Přimhouřil oči. "Každému jinému projde, když ti něco dá. Každému, jenom mně ne. Moc jsem ti chtěl koupit dárek k zakončení studia, ale neudělal jsem to. Věděl jsem, že ode mě by tě to rozčílilo víc než od jiných. To je hrozně nespravedlivé. Jak si to vysvětluješ?"
"Snadno." Pokrčila jsem rameny. "Ty jsi důležitější než všichni ostatní. A dal jsi mi sebe. Samo o sobě je to víc, než si zasloužím, a cokoliv mi dáš nadto, jen zvyšuje nepoměr mezi námi."
Chviličku nad tím uvažoval a pak obrátil oči v sloup. "To je směšné, jak se na mě díváš."
Klidně jsem žvýkala snídani. Věděla jsem, že by mi nevěřil, kdybych mu řekla, že v tomhle jsme na tom stejně.
Edwardovi zabzučel telefon.
Podíval se na číslo, než ho otevřel. "Co se děje, Alice?"
Poslouchal a já jsem čekala na jeho reakci, najednou celá nervózní. Ale ať Alice řekla cokoliv, jeho to nepřekvapilo. Několikrát si povzdychl.
"Já jsem to tušil," řekl jí a podíval se mi do očí. Nesouhlasně se přitom mračil. "Mluvila ze spaní."
Začervenala jsem se. Co jsem asi řekla tentokrát?
"Postarám se o to," slíbil.
Zavřel telefon a hněvivě se na mě díval. "Nechtěla bys mi něco povědět?"
Chviličku jsem uvažovala. Když jsem si vzpomněla na Alicino varování včera v noci, dovedla jsem uhodnout, proč volala. A pak se mi vybavily tíživé sny, které se mi zdály, jak jsem prospala celý den - v těch snech jsem pronásledovala Jaspera, snažila jsem se ho dohonit a najít mýtinu v lese, který připomínal bludiště, protože jsem věděla, že tam najdu Edwarda... Edwarda a ty zrůdy, které mě chtějí zabít, ale o ty jsem se nestarala, protože už jsem se rozhodla - taky jsem dokázala uhodnout, co si Edward vyslechl, zatímco jsem spala.
Našpulila jsem rty a nedokázala se mu podívat do očí. Čekal.
"Mně se Jasperův nápad líbí," řekla jsem nakonec.
Zasténal.
"Chci pomoct. Musím něco udělat," naléhala jsem.
"Vystavit tě nebezpečí by ničemu nepomohlo."
"Jasper si myslí, že ano. Tady je odborník on."
Edward se na mě rozzlobeně díval.
"Nedokážeš mi v tom zabránit," vyhrožovala jsem. "Nebudu sedět schovaná někde v lese, když kvůli mně všichni budete riskovat."
Najednou přemáhal úsměv. "Alice tě nevidí na mýtině, Bello. Vidí tě, jak klopýtáš ztracená v lese. Nedokážeš nás najít; jenom mi pak zabere víc času, než najdu já tebe, až to skončí."
Snažila jsem se zachovat stejně klidný výraz jako on. "To proto, že Alice nevzala v úvahu Setha Clearwatera," řekla jsem odměřeně. "Kdyby to udělala, tak by samozřejmě nebyla schopná vidět vůbec nic. Ale mně se zdá, že Seth tam chce být stejně tolik jako já. Nemělo by být tak těžké přesvědčit ho, aby mě tam dovedl."
Po tváři mu přelétl hněv, pak se zhluboka nadechl a uklidnil. "To by mohlo vyjít... kdybys mi to neřekla. Teď prostě požádám Sama, aby dal Sethovi určité rozkazy. I kdyby Seth chtěl, nebude moct takové nařízení ignorovat."
Zachovávala jsem si příjemný úsměv. "Ale proč by Sam takové rozkazy vydával? Když mu řeknu, jak by to pomohlo, kdybych tam byla? Vsadím se, že Sam radši udělá službu mně než tobě."
Znovu se musel uklidnit. "Možná máš pravdu. Ale jsem si jistý že když to neudělá Sam, Jacob to udělá víc než ochotně."
Zamračila jsem se. "Jacob?"
"Jacob je ve velení druhý nejvyšší. On ti to nikdy neřekl? I jeho příkazy se musí poslouchat."
Dostal mě, a podle úsměvu na tváři o tom věděl. Čelo se mi zkrabatilo. Jacob bude stát na jeho straně - v tomhle jediném případě -, tím jsem si byla jistá. A Jacob mi to opravdu nikdy neřekl.
Edward využil toho, že dočasně nejsem schopna slova, a pokračoval podezřele klidným a chlácholivým tónem.
"Včera v noci jsem získal fascinující náhled do mysli smečky. Bylo to lepší než telenovela. Neměl jsem ponětí, jak komplexní je dynamika u tak velké smečky. Působení jedince proti pluralitní psyché... Naprosto fascinující."
Zjevně se snažil odvést mou pozornost jinam. Rozzlobeně jsem se na něj dívala.
"Jacob si zachovává mnohá tajemství," řekl s úsměvem.
Neodpověděla jsem, jenom jsem se dál rozzlobeně dívala. Chtěla jsem pokračovat v hádce a čekala, až se k tomu vrátí.
"Například, všimla sis včera v noci toho menšího šedého vlka?"
Upjatě jsem přikývla.
Zachechtal se. "Berou všechny ty legendy tak vážně. Vypadá to, že jsou věci, na které je žádné jejich příběhy nepřipravily."
Vzdychla jsem. "Dobře, tak jo. O čem to mluvíš?"
"Vždycky přijali bez pochybností, že jenom přímí potomci původních vlků mají moc se transformovat."
"Takže se proměnil někdo, kdo není přímým potomkem?"
"Ne. Ona je přímým potomkem, to je v pořádku."
Zamrkala jsem a vykulila oči. "Ona?"
Přikývl. "Zná tě. Jmenuje se Leah Clearwaterová."
"Leah je vlkodlak!" vykřikla jsem. "Cože? Jak dlouho? Proč mi to Jacob neřekl?"
"Jsou věci, které nesmí vykládat - například kolik jich je. Jak už jsem říkal, když Sam vydá příkaz, smečka ho prostě nemůže ignorovat. Jacob byl vždycky velmi opatrný aby si nemyslel, co nemá, když jsme se setkali. Samozřejmě, po té včerejší noci je všechno venku."
"Tomu nemůžu uvěřit. Leah Clearwaterová!" Najednou jsem si vzpomněla, jak Jacob mluvil o Lee a Samovi a jak se choval, jako kdyby prozradil příliš mnoho - když mluvil o tom, jak se Sam musí Lee každý den dívat do očí a vědět, že porušil všechny svoje sliby... Leah na útesu, na tváři se jí leskla slza, když Starý Quil vyprávěl o břemenu a oběti, které quileutští synové nesou... A Billy, který tráví hodně času se Sue, protože má potíže s dětmi... a ty potíže pramení z toho, že jsou teď z obou vlkodlaci!
Nepřemýšlela jsem moc o Lee Clearwaterové, jenom mi jí bylo líto, když Harry zemřel, a pak jsem ji litovala znovu, když mi Jacob vyprávěl její příběh, o tom zvláštním otištění mezi Samem a její sestřenicí Emily, které Lee zlomilo srdce.
A teď byla součástí Samovy smečky, slyšela jeho myšlenky... a nedokázala skrýt svoje vlastní.
To na tom opravdu nenávidím, řekl Jacob. Všechno, zač se stydíš, je vyložené všem na očích.
"Chudák Leah," zašeptala jsem.
Edward se ušklíbl. "Však taky všem ostatním pořádně znepříjemňuje život. Nejsem si jistý, jestli si tvůj soucit zaslouží."
"Jak to myslíš?"
"Je to pro ně dost těžké, že se musí dělit o všechny své myšlenky. Většina z nich se snaží spolupracovat, usnadnit si to navzájem. Když je byť i jediný člen schválně zlomyslný, je to nepříjemné pro všechny."
"Ona má dostatečný důvod," zamumlala jsem, stále na její straně.
"Ach, já vím," řekl. "Ta záležitost s otiskem je ta nejdivnější věc, jaké jsem byl v životě svědkem, a že už jsem podivných věcí viděl." Udiveně zavrtěl hlavou. "Způsob, jakým je Sam připoután ke své Emily, se nedá popsat - nebo bych měl říkat její Sam. Sam skutečně neměl na vybranou. Připomíná mi to Sen noci svatojánské se vším tím zmatkem kolem očarovaných milenců... je to jako kouzlo." Usmál se. "Je to skoro tak silné jako můj cit k tobě."
"Chudák Leah," politovala jsem ji znovu. "Ale jak to myslíš, že je zlomyslná?"
"Neustále vyvolává věci, na které by ostatní radši nemysleli," vysvětloval. "Například Embry."
"Co je s Embrym?" zeptala jsem se překvapeně.
"Jeho matka se přistěhovala z rezervace Makahů před sedmnácti lety, když ho čekala. Není Quileutka. Všichni si mysleli, že Embryho otec je Makah, kterého jeho matka opustila. Ale pak se Embry přidal ke smečce."
"Takže?"
"Takže přední kandidáti na otcovství jsou Quil Ateara starší, Joshua Uley nebo Billy Black, kteří byli všichni samozřejmě tou dobou ženatí."
"Ne!" zalapala jsem po dechu. Edward měl pravdu - bylo to přesně jako v telenovele.
"Takže teď Sam, Jacob a Quil všichni dumají, který z nich má polovičního bratra. Všichni se přiklánějí k názoru, že je to Sam, protože jeho otec nikdy za moc nestál. Ale pochybnost je tam pořád. Jacob se na to Billyho nikdy nedokázal zeptat."
"No tohle. Jak je možné, že jsi toho tolik pochytil za jedinou noc?"
"Mysl smečky je fascinující. Všichni myslí dohromady a současně ještě každý zvlášť. Je toho tolik, co by stálo za přečtení!"
Znělo to lehce lítostivě, jako od někoho, kdo musel odložit dobrou knihu, než došlo k rozuzlení. Zasmála jsem se.
"Smečka je fascinující," souhlasila jsem. "Skoro tak fascinující jako ty, když se snažíš svést mou pozornost jinam."
Jeho výraz se zase srovnal - nasadil dokonalou masku hráče pokeru.
"Musím být na té mýtině, Edwarde."
"Ne," řekl velmi rozhodným tónem.
V tu chvíli mě napadlo jiné řešení.
Nešlo ani tak o to, abych byla na té mýtině. Jenom jsem potřebovala být tam, kde bude Edward.
Jsi krutá, obviňovala jsem se. Sobče, sobče, sobče! Nedělej to!
Svého lepšího já jsem si nevšímala. Nedokázala jsem se ovšem podívat Edwardovi do očí, takže jsem promluvila s pohledem přilepeným na desku stolu:
"Tak dobře, podívej, Edwarde," zašeptala jsem. "Já ti povím, o co jde... Já už jsem se jednou zbláznila. Vím, kde jsou moje hranice. A nesnesla bych, kdybys mě zase opustil."
Nevzhlédla jsem, abych se podívala, jak bude reagovat, bála jsem se vidět, jakou bolest jsem mu přivodila. Slyšela jsem, jak se ostře nadechl, a ticho, které následovalo. Zírala jsem na tmavou dřevěnou desku stolu a přála si, abych ta slova mohla vzít zpátky. Ale věděla jsem, že bych je nakonec stejně asi zpátky nevzala. Ne, pokud na něj zapůsobí, jak doufám.
Najednou mě objímal a hladil mě po tvářích, po rukou. On uklidňoval mě. Pocit viny ještě zesílil. Ale instinkt k přežití byl silnější. A já jsem nepochybovala o tom, že on je pro mé přežití nezbytný.
"Víš, že to tak není, Bello," zašeptal. "Nebudu daleko a bude to rychle odbyté."
"Já to nevydržím," stála jsem si na svém a pořád jsem se dívala dolů. "Nevědět, jestli se vrátíš, nebo nevrátíš. Mně je jedno, jak rychle to bude odbyté, já to stejně nevydržím!"
Povzdechl si. "Bude to snadné, Bello. Není žádný důvod k obavám."
"Vůbec žádný?"
"Vůbec žádný."
"A nikomu se nic nestane?"
"Nikomu," slíbil.
"Takže vůbec nepřipadá v úvahu, že byste mě na mýtině potřebovali?"
"Samozřejmě, že ne. Alice mi právě řekla, že se jejich počet snížil na devatenáct. Dokážeme si s nimi snadno poradit."
"To je pravda - říkal jsi, že je to tak snadné, že někteří ani nebudou mít co na práci," opakovala jsem jeho slova z minulé noci. "Myslel jsi to vážně?"
"Ano."
Připadalo mi to moc snadné - musel vědět, že to přijde.
"Tak snadné, že bys mohl zůstat bez práce ty?"
Po dlouhé chvíli ticha jsem se mu konečně podívala do tváře.
Hráč pokeru byl ten tam.
Zhluboka jsem se nadechla. "Takže si vyber, buď tak, nebo onak. Buďto je nebezpečí větší, než mi chceš přiznat, a v tom případě bude správné, abych tam byla a pomohla, jak jen budu schopná. Nebo... to bude tak snadné, že se bez tebe obejdou. Tak jak to je?"
Nemluvil.
Věděla jsem, na co myslí - na to samé, co já. Na Carlislea. Esme. Emmetta. Rosalii. Jaspera. A... přinutila jsem se pomyslet si to poslední jméno. A Alici.
Říkala jsem si, jestli se chovám jako příšera. Ne ta, za jakou se sám považoval, ale ta skutečná. Ta, která ubližuje lidem. Ta, která nezná hranic, když dojde na to, co chce.
Já jsem chtěla, aby byl v bezpečí, v bezpečí se mnou. Měla jsem nějakou hranici, za kterou bych nešla, bylo něco, co bych neobětovala? Nebyla jsem si jistá.
"Žádáš mě, abych je nechal bojovat, a sám jim nepomohl?" zeptal se mě tichým hlasem.
"Ano." Byla jsem překvapená, že dokážu udržet klidný hlas, když jsem si uvnitř připadala tak zkažená. "Nebo mi dovol, abych tam mohla být. Jedno nebo druhé, hlavně ať jsme spolu."
Zhluboka se nadechl a pak pomalu vydechoval. Natáhl ruce, vzal mi obličej do dlaní a přinutil mě setkat se s jeho pohledem. Dlouho se mi díval do očí. Přemítala jsem, co tam hledá a co tam asi našel. Měla jsem pocit viny ve tváři vepsaný tak silně, jako jsem ho cítila v žaludku - až se mi dělalo špatně?
Jeho oči se zúžily a po tváři mu přeběhla emoce, kterou jsem nedokázala rozluštit. Spustil ruku, aby zase vytáhl telefon.
"Alice," vzdychl. "Mohla bys přijet a pohlídat na chvilku Bellu?" Zvedl obočí, abych si nedovolila nic namítat. "Potřebuju si promluvit s Jasperem."
Zjevně souhlasila. Položil telefon a zase se mi zadíval do obličeje.
"O čem chceš mluvit s Jasperem?" zašeptala jsem.
"Chci si s ním promluvit... o tom, že bych se nezúčastnil."
Bylo snadné vyčíst v jeho obličeji, jak těžká ta slova pro něj jsou.
"Mrzí mě to."
Opravdu mě to mrzelo. Vadilo mi, že mu to musím udělat. Ale ne tolik, abych ho s předstíraným úsměvem vybídla, aby šel bojovat sám, beze mě. Tolik tedy rozhodně ne.
"Neomlouvej se," řekl a trošičku se pousmál. "Nikdy se neboj říct mi, co cítíš, Bello. Jestli to potřebuješ..." Pokrčil rameny. "Ty jsi pro mě ze všeho nejdůležitější."
"Nemyslela jsem to tak - nechtěla jsem tě nutit, abys mi dal přednost před svou rodinou."
"Já to vím. Navíc, o to jsi nežádala. Dala jsi mi dvě alternativy, které jsi schopná přežít, a já jsem si vybral tu, kterou jsem schopný přežít já. Takhle nějak má fungovat kompromis."
Naklonila jsem se dopředu a opřela se mu čelem o prsa. "Děkuju," zašeptala jsem.
"Kdykoliv," odpověděl a políbil mě do vlasů. "Cokoliv."
Dlouho jsme stáli bez pohnutí. Nechala jsem hlavu skloněnou, obličej schovaný. V mém nitru se hádaly dva hlasy. Jeden, který chtěl být hodný a statečný, a druhý, který tomu prvnímu nakazoval, aby držel pusu.
"Kdo je třetí žena?" zeptal se mě najednou.
"Co?" zvedla jsem hlavu. Nevzpomínala jsem si, že se mi o tom zase zdálo.
"Včera v noci jsi mumlala něco o 'třetí ženě'. Zbytek dával trochu smysl, ale tohle jsem nechápal."
"Aha. Hm, jo. To byl jeden z těch příběhů, které jsem slyšela tenkrát u ohně." Pokrčila jsem rameny. "Asi mi to utkvělo v paměti."
Edward se ode mě odtáhl a naklonil hlavu na stranu, pravděpodobně zmatený rozpačitým podtónem mého hlasu.
Než se mohl zeptat, objevila se v kuchyňských dveřích Alice s kyselým výrazem ve tváři.
"Přijdeš o všechnu zábavu," bručela.
"Ahoj, Alice," pozdravil ji. Položil mi jeden prst pod bradu a zvedl mi obličej, aby mě políbil na rozloučenou.
"Vrátím se později večer," slíbil mi. "Musím to probrat s ostatními, předělat plány."
"Dobře."
"Není moc co předělávat," řekla Alice. "Už jsem jim to řekla. Emmett má radost."
Edward si vzdychl. "Jasně, že má."
Vyšel ze dveří a nechal mě samotnou s Alicí.
Rozhněvaně se na mě dívala.
"Mrzí mě to," omlouvala jsem se znovu. "Myslíš, že to pro vás bude nebezpečnější?"
Pohrdlivě si odfrkla. "Děláš si moc velké starosti, Bello. Budeš z toho mít šediny."
"Tak proč se tedy zlobíš?"
"Edward je takový bručoun, když si neprosadí svou. Jenom si představuju, jak se nám s ním bude žít dalších pár měsíců." Ušklíbla se. "Jestli je v sázce tvoje duševní zdraví, tak to za to asi stojí. Ale přála bych si, abys dokázala potlačit ten pesimismus, Bello. Je tak zbytečný."
"Nechala bys Jaspera, aby šel bez tebe?" zeptala jsem se.
Alice se zašklebila. "To je něco jiného."
"No jistě."
"Jdi se umýt," poručila mi. "Charlie bude doma za čtvrt hodiny, a když budeš vypadat takhle zdrchaně, nedovolí ti jít zase ven."
No tedy, já jsem opravdu ztratila celý den. Připadalo mi to jako hrozné plýtvání. Těšila jsem se, že už brzy přestanu marnit čas spánkem.
Byla jsem jako ze škatulky, když se Charlie vrátil domů - patřičně oblečená, učesaná, a v kuchyni jsem mu předkládala večeři na stůl. Alice seděla na Edwardově obvyklém místě a zdálo se, že to Charliemu zvedlo náladu.
"Nazdárek, Alice! Jak se máš, holčičko?"
"Dobře, Charlie, děkuju."
"Koukám, že ses konečně vykulila z postele, ospalče," řekl mi, když jsem se posadila vedle něj, než se otočil zpátky k Alici. "Všichni mluví o tom večírku, který tvoji rodiče včera pořádali. Vsadím se, že máte zatraceně práce, než to uklidíte."
Alice pokrčila rameny. Jak jsem ji znala, už to bylo hotové.
"Stálo to za to," řekla. "Byl to skvělý večírek."
"Kde je Edward?" zeptal se Charlie trochu nabručeně. "Pomáhá s úklidem?"
Alice si vzdychla a nasadila tragickou masku. Pravděpodobně byla předstíraná, ale tak dokonale, že jsem si najednou nebyla jistá. "Ne. Odjel naplánovat víkend s Emmettem a Carlislem."
"Zase výlet do hor?"
Alice přikývla a najednou se zatvářila hrozně smutně. "Ano. Pojedou všichni, jenom já ne. Vždycky jezdíme tábořit na konci školního roku, je to taková oslava, ale já jsem se letos rozhodla, že budu radši nakupovat než kempovat, a nikdo z nich se mnou nechtěl zůstat. Jsem opuštěná."
Nasadila tak zničený výraz, vypadalo to, že má na krajíčku, takže se k ní Charlie automaticky naklonil s jednou rukou nataženou, a hledal, jak by jí pomohl. Podezíravě jsem si ji měřila. Co to dělá?
"Alice, holčičko, co kdybys zůstala u nás," nabídl jí Charlie. "Nelíbí se mi představa, že bys měla být v tom velkém domě sama."
Vzdychla. Něco mi pod stolem duplo na nohu.
"Au!" zaprotestovala jsem.
Charlie se ke mně otočil. "Co se děje?"
Alice po mně vrhla frustrovaný pohled. Pochopila jsem, že si myslí, že mi to dnes večer pomalu zapaluje.
"Nakopla jsem si palec," zamručela jsem.
"Aha." Podíval se zpátky na Alici. "Tak co tomu říkáš?"
Znovu mi stoupla na nohu, tentokrát ne tak ztěžka.
"No, tati, víš, my tady zrovna nenabízíme nejlepší ubytování. Vsadím se, že Alice nechce spát u mě na podlaze..."
Charlie našpulil rty. Alice znovu nasadila ten zničený výraz.
"Možná by Bella mohla zůstat s tebou u vás," navrhl tedy. "Aspoň dokud se vaši nevrátí."
"Vážně bys to udělala, Bello?" usmála se na mě Alice zářivě. "Nevadilo by ti jet se mnou na nákupy, že ne?"
"Jasně že ne," souhlasila jsem. "Pojedeme nakupovat. Super."
"Kdy vaši odjíždějí?" zeptal se Charlie.
Alice se zase zašklebila. "Zítra."
"Kdy chceš, abych u vás byla?"
"Asi po večeři, myslím," řekla a pak si dala zamyšleně prst pod bradu. "Nemáš v sobotu nic na programu, že ne? Chci jet nakupovat mimo město, a bude to na celý den."
"Jenom ne do Seattlu," vložil se do toho Charlie a zamračil se.
"Samozřejmě že ne," souhlasila Alice okamžitě, ačkoliv jsme obě věděly, že Seattle bude v sobotu dokonale bezpečný. "Říkala jsem si, že snad do Olympie."
"To se ti bude líbit, Bello," horoval Charlie s úlevou. "Jeď si užívat velkoměsta."
"Jo, tati. To bude skvělé."
Jedním snadným rozhovorem mi Alice vyčistila rozvrh, abych měla volné místo na bitvu.
O chvilku později se vrátil Edward. Nehnul brvou, když mu Charlie popřál hezký výlet. Řekl, že odjíždějí brzy ráno a rozloučil se dřív než obvykle. Alice odjela s ním.
Omluvila jsem se brzy poté, co odjeli.
"Nemůžeš být unavená," protestoval Charlie.
"Trošku," lhala jsem.
"Není divu, že se vyhýbáš večírkům," zamručel. "Trvá ti dlouho, než se dáš dohromady."
Nahoře jsem našla Edwarda ležet na posteli.
"V kolik se máme setkat s vlky?" zašeptala jsem, když jsem si lehala vedle něj.
"Za hodinu."
"To je dobře. Jake a jeho kamarádi se potřebují trochu vyspat."
"Nepotřebují to tolik jako ty," podotkl.
Změnila jsem téma, aby se mě nesnažil přemlouvat, abych zůstala doma. "Řekla ti Alice, že mě hodlá zase unést?"
Zakřenil se. "Vlastně to není ona."
Zmateně jsem na něj zírala a on se tomu tiše zasmál.
"Jsem jediný, kdo má svolení držet tě jako rukojmí, vzpomínáš?" zeptal se. "Alice pojede lovit s ostatními." Vzdychl. "Myslím, že já to teď nepotřebuju."
"Takže to ty mě chceš unést?"
Přikývl.
Krátce jsem se nad tím zamyslela. Žádný Charlie, který by dole poslouchal a každou chvíli mě kontroloval. A žádný dům plný upírů s protivně citlivým sluchem, kteří nikdy nespí... Jenom on a já - opravdu sami.
"Nevadí ti to?" zeptal se, znepokojený mým mlčením.
"No... jasně že ne, až na jednu věc."
"Jakou věc?" Podíval se po mně neklidným pohledem. Udivovalo mě, že si mnou pořád není jistý. Možná bych mu to měla dát najevo jasněji.
"Proč Alice neřekla Charliemu, že odjíždíte dnes v noci?" zeptala jsem se.
S úlevou se zasmál.
* * *
Výlet na mýtinu se mi líbil víc než včera v noci. Pořád jsem se cítila provinile, pořád jsem se bála, ale už jsem nebyla vyděšená. Dokázala jsem fungovat. Dokázala jsem se dívat na to, co má přijít, a skoro jsem uvěřila, že to možná opravdu dopadne dobře. Edwardovi zjevně představa, že si nechá ujít bitvu, tolik nevadila... takže jsem mu nemohla nevěřit, když říkal, že to bude snadné. Neopustil by svou rodinu, kdyby o tom sám nebyl přesvědčený. Možná měla Alice pravdu a já jsem se opravdu strachovala až příliš.
Dorazili jsme na mýtinu jako poslední.
Jasper a Emmett už zápasili - jenom se tak zahřívali, podle toho, jak se u toho smáli. Alice a Rosalie seděly na tvrdé zemi a dívaly se. Esme s Carlislem si povídali pár metrů od nich, hlavy blízko u sebe, prsty propletené, a nevěnovali pozornost tomu, co se kolem nich děje.
Dnes v noci bylo mnohem jasněji, měsíc svítil skrz tenké mraky a já jsem snadno viděla tři vlky, kteří seděli na kraji zápasiště, rozmístěni daleko od sebe, aby se dívali z různých úhlů.
Bylo také snadné rozeznat Jacoba; okamžitě bych ho poznala, i kdyby nevzhlédl a nepodíval se, když nás slyšel přicházet.
"Kde jsou ostatní vlci?" divila jsem se.
"Nepotřebují tu být všichni. Stačil by jeden, ale Sam nám nevěří dost na to, aby poslal Jacoba samotného, ačkoliv se Jacob nabídl. Quil a Embry jsou s ním jako obvykle... asi aby ho podpořili."
"Jacob ti věří."
Edward přikývl. "Věří nám, že se nebudeme snažit ho zabít. Ale to je všechno."
"Budeš se dnes večer účastnit tréninku?" zeptala jsem se váhavě. Věděla jsem, že to pro něj bude skoro stejně těžké, jako by bylo těžké pro mě, kdyby mě nechal doma. Možná těžší.
"Pomůžu Jasperovi, když bude potřebovat. Chce vyzkoušet nějaká nevyrovnaná uskupení, naučit je, jak si poradit s více útočníky najednou."
Zachvěl se.
A silná vlna paniky otřásla mým čerstvě nabytým pocitem důvěry.
Pořád jich bylo méně než těch druhých. A já jsem to zhoršovala.
Zírala jsem na pole a snažila se skrýt svou reakci.
Nevybrala jsem si dobré místo, kam se dívat, když jsem se teď potřebovala obelhat, namluvit si, že všechno vyjde, jak má. Protože když jsem odtrhla oči od Cullenových a přestala sledovat jejich stínovaný souboj, který bude už za pár dní skutečný, na život a na smrt, zachytil můj pohled Jacob a usmál se na mě.
Byl to stejný vlčí úsměv jako předtím, ale oči mu zajiskřily, jako když byl člověkem.
Bylo těžké uvěřit, že mi ještě přednedávnem vlkodlaci připadali děsiví a nemohla jsem spát, protože se mi o nich zdály zlé sny.
Věděla jsem bez ptaní, který z těch druhých dvou je Embry a který je Quil. Protože Embry byl jednoznačně ten hubenější šedý vlk s tmavými skvrnami na zádech, který seděl a tak trpělivě se díval, zatímco Quil - temně čokoládově hnědý, světlejší v obličeji - se neustále vrtěl a vypadalo to, že zmírá touhou přidat se k předstíranému boji. Nebyli příšery, ani v téhle podobě. Byli to kamarádi.
Kamarádi, kteří nevypadali ani zdaleka tak nezničitelní jako Emmett s Jasperem, kteří teď prováděli rychlejší výpady než kobra, a měsíční světlo se jim odráželo od žulově tvrdé kůže. Kamarádi, kteří asi nechápali, jaké tu hrozí nebezpečí. Kamarádi, kteří byli stále tak nějak smrtelní, kamarádi, kteří mohou krvácet, kamarádi, kteří mohou zemřít...
Edwardova důvěra mě uklidňovala, protože bylo jasné, že si o svou rodinu opravdu starost nedělá. Ale vadilo by mu, kdyby se něco stalo vlkům? Měl důvod k úzkosti, když ho ta možnost netrápila? Edwardova důvěra platila jenom na jeden z mých strachů.
Snažila jsem se opětovat Jacobův úsměv a polkla jsem, protože jsem měla v krku knedlík. Nepovedlo se.
Jacob zlehka vyskočil na nohy - divila jsem se, kde se v tom obrovském těle bere taková hbitost - a přiklusal na místo, kde jsme s Edwardem stáli.
"Jacobe," pozdravil ho Edward zdvořile.
Jacob ho ignoroval, jeho temné oči se upíraly na mě. Sklonil hlavu na mou úroveň, jako to udělal včera, a naklonil ji ke straně. Z tlamy mu vycházelo tiché mručení.
"Nic mi není," odpověděla jsem bez potřeby překladu, který se mi Edward chystal poskytnout. "Jenom mám starosti, víš."
Jacob na mě dál zíral.
"Chce vědět proč," zamručel Edward.
Jacob zavrčel - nebyl to hrozivý zvuk, ale otrávený - a Edward semknul rty.
"Cože?" zeptala jsem se.
"Vadí mu, že nepřevádím všechno doslova. Ve skutečnosti si myslel: 'To je vážně hloupost. Kvůli čemu bys měla mít starosti?' Vynechal jsem to, protože jsem to považoval za neslušné."
Pousmála jsem se, příliš sevřená úzkostí, aby mě to skutečně pobavilo. "Je toho hodně, co mě trápí," svěřovala jsem se Jacobovi. "Třeba jedna partička hloupých vlků, kterým je jedno, jestli se jim něco stane."
Jacob se zasmál svým kašlavým štěkotem.
Edward si vzdychl. "Jasper chce pomoct. Obejdeš se bez tlumočníka?"
"Jo, já si poradím."
Edward se na mě chviličku významně díval, jeho výraz bylo těžké pochopit, pak se otočil zády a šel k místu, kde čekal Jasper.
Posadila jsem se. Zem byla studená a nepohodlná.
Jacob udělal krok dopředu, pak se podíval zpátky na mě, a v hrdle se mu ozvalo tiché skučení. Udělal další půlkrok.
"Jdi tam beze mě," pobídla jsem ho. "Já se nechci dívat."
Jacob znovu krátce naklonil hlavu ke straně a pak se s bručivým povzdechem položil na zem vedle mě.
"Vážně, klidně tam jdi," ujišťovala jsem ho. Neodpověděl, jenom si složil hlavu na tlapy.
Zírala jsem na jasné stříbrné mraky, nechtěla jsem vidět bitku. Moje představivost měla i tak dost paliva. Mýtinou povíval větřík a já jsem se zachvěla.
Jacob se posunul blíž ke mně a přitiskl mi svůj teplý kožich k levému boku.
"Mm, díky," zamručela jsem.
Po pár minutách jsem se opřela o jeho široké rameno. Bylo to takhle pohodlnější.
Mraky se pohybovaly pomalu po nebi, které matnělo a zjasňovalo se pokaždé, když zastínily měsíc a odplouvaly dál.
Nepřítomně jsem Jacobovi začala prsty pročesávat kožich na krku. V hrdle se mu rozezvučel ten samý zvláštní melodický zvuk jako včera. Byl to takový vlídný, důvěrný zvuk. Hrubší, divočejší než kočičí předení, ale prozrazoval stejnou spokojenost.
"Víš, nikdy jsem neměla psa," uvažovala jsem nahlas. "Vždycky jsem ho chtěla, ale Renée je alergická."
Jacob se zasmál; jeho tělo se pode mnou otřásalo.
"Ty se vůbec nebojíš, co se v sobotu bude dít?" zeptala jsem se.
Otočil ohromnou hlavu ke mně, takže jsem viděla, jak se jedno jeho oko stočilo k nebi.
"Taky bych si chtěla být tak jistá."
Opřel si hlavu o mou nohu a začal zase broukat. A já jsem se opravdu cítila o trošku lépe.
"Takže zítra si spolu trochu vyrazíme do přírody, viď?"
Zavrčel; ten zvuk byl nadšený.
"Mohl by to být dlouhý výlet," varovala jsem ho. "Edward neposuzuje vzdálenosti tak jako normální lidé."
Jacob vyštěkl dalším smíchem.
Uvelebila jsem se pohodlněji v jeho teplém kožiše a položila si mu hlavu na krk.
Bylo to zvláštní. I když byl v téhle bizarní podobě, připadala jsem si spíš jako v dobách, kdy jsme měli to snadné, bezpracné přátelství, které bylo přirozené jako dýchání, než při těch posledních několika setkáních, která jsem zažila s Jacobem v podobě lidské. Bylo zvláštní, že jsem to přátelství znovu našla zrovna teď, když jsem si myslela, že je to právě Jakova vlčí podstata, která mi ho vzala.
Zabijácké hry na mýtině pokračovaly a já jsem zírala na zastřený měsíc.