Netrvalo dlouho a obrana proti černé magii se pro většinu žáků stala nejoblíbenějším předmětem. Jen Draco Malfoy a jeho banda zmijozelských měli proti profesoru Lupinovi výhrady.
"Podívejte se na ty jeho ošuntělé svršky," syčel Malfoy hlasitým šepotem, když profesor Lupin procházel kolem. "Obléká se jako náš starý domácí skřítek."
Nikomu jinému však nevadilo, že jsou hábity profesora Lupina záplatované a ošoupané. Několik jeho následujících hodin bylo stejně zajímavých jako ta první. Po bubácích studovali karkulinky, odpudivé drobné skřetovité tvorečky, kteří se ukrývají všude, kde došlo k nějakému krveprolití, ve sklepeních starých hradů či v jámách na opuštěných bojištích, a číhají na zbloudilé pocestné, aby je utloukli k smrti. Z karkulinek pak přešli na tůňodavy, ohavné vodní příšery, které vypadají jako šupinaté opice s plovacími blánami na rukou, jimiž s oblibou škrtí nic netušící oběti, brodí-li se jejich vodami.
Zato o některých dalších předmětech Harry bohužel nemohl říct, že by je měl rád. Ze všeho nejhorší byly lektvary. Snape byl poslední dobou v obzvlášť nevraživém rozpoložení a nikdo ani v nejmenším nepochyboval, jaký k tomu má důvod. Historka o tom, jak na sebe bubák vzal jeho podobu a jak ho Neville Longbottom převlékl do babiččiných šatů, se po škole rozlétla rychlostí lesního požáru. Snapeovi rozhodně zábavná nepřipadala. Při sebemenší zmínce o profesoru Lupinovi mu v očích výhružně zablýskalo a Nevilla sekýroval ještě víc než předtím.
Navíc se Harry pomalu začínal děsit hodin, které trávil v dusivé atmosféře věžní učebny profesorky Trelawneyové, kde se učil dešifrovat různé nepravidelné tvary a symboly a snažil se ignorovat skutečnost, že kdykoli na něj profesorka jasnovidectví pohlédla, zalily se její obrovské oči slzami. Nedokázal si ji oblíbit ani omylem, přestože někteří jeho spolužáci na ni hleděli s úctou, která dostoupila až ke zbožňování. Parvati Patilová a Levandule Brownová si navykly každou polední přestávku odběhnout do věžní učebny profesorky Trelawneyové. Vracely se pokaždé s rozčilujícím povýšeným výrazem, jako by věděly něco, o čem ostatní nemají ani ponětí. Začaly také soucitně tlumit hlas, kdykoli s Harrym mluvily, jako by už ležel na smrtelné posteli.
Nikdo si doopravdy neoblíbil péči o kouzelné tvory, ze které se po dramaticky nabité první hodině stal neobyčejně nudný předmět. Zdálo se, že Hagrid si úplně přestal věřit. Hodinu co hodinu teď trávili tím, že se učili pečovat o tlustočervy, kteří jistojistě patřili k nejnudnějším tvorům na světě.
"Proč by se o ně vůbec někdo měl chtít starat?" stěžoval si Ron po další hodině věnované tomu, že tlustočervům cpali do slizkých krků hlávkový salát.
Počátkem října ovšem přišlo něco jiného, co Harryho zaneprázdnilo, něco tak radostného, že mu to neuspokojivou školní výuku vynahradilo. Blížila se famfrpálová sezóna a Oliver Wood, kapitán nebelvírského mužstva, svolal na jeden čtvrteční večer schůzku, na níž měli hráči prodiskutovat taktiku pro nastávající ročník.
Famfrpálové mužstvo tvořilo sedm hráčů: tři střelci, jejichž úkolem bylo dávat góly, což znamenalo prohodit Camrál (červený míč o velikosti fotbalového balonu) jednou z obručí umístěných padesát stop vysoko na obou koncích hřiště, dva odrážeči, kteří byli vybaveni těžkými holemi na odrážení Potlouků (dvou těžkých černých míčů, které poletují sem a tam a snaží se útočit na hráče), jeden brankář, který chránil branky před střelami soupeřů, a jeden chytač, který měl ze všech nejtěžší úkol, protože musel chytit Zlatonku, maličký okřídlený míček o velikosti vlašského ořechu, jehož polapení znamenalo konec hry a přinášelo chytačovu mužstvu sto padesát bodů navíc.
Oliver Wood byl statný sedmnáctiletý mladík, který v Bradavicích navštěvoval sedmý, závěrečný ročník. V hlase mu zazníval jakýsi podtón tichého zoufalství, když v chladné šatně vedle potemnělého famfrpálového hřiště oslovil svých šest spoluhráčů.
"Tohle je naše poslední naděje - moje poslední naděje - na získání famfrpálového poháru," konstatoval a korzoval před nimi sem a tam. "Na konci tohohle školního roku odcházím. Další šanci už nedostanu.
Nebelvír sedm let po sobě nevyhrál. Já vím, pronásledovala nás ta nejhorší smůla, jakou kdy kdo na světě měl... Zranění... Pak zase to, jak loni celý turnaj odvolali..." Wood polkl, jako by se mu při té vzpomínce dodnes svíralo hrdlo. "Taky ale víme, že fakt jsme tonejlepší - proklaté - mužstvo - na celé - škole," zdůrazňoval, bušil si pěstí do dlaně druhé ruky a do očí se mu vrátil dobře známý fanatický lesk.
"Máme tři jedinečné střelce."
Wood ukázal na Alici Spinnetovou, Angelinu Johnsonovou a Katie Bellovou.
"Máme dva nepřekonatelné odrážeče."
"Nech toho, Olivere, uvádíš nás do rozpaků," ozvali se Fred a George Weasleyovi a dělali, že se červenají.
"A máme chytače, se kterým jsme ještě neprohráli jediný zápas!" zaburácel Wood a pohlédl na Harryho s jakousi zuřivou pýchou. "A taky mě," dodal jakoby mimochodem.
"Vždyť i ty jsi vynikající, Olivere," pochválil ho George.
"Perfektní brankář," přidal se Fred.
"Vtip je v tom," pokračoval Wood a znovu začal přecházet po šatně, "že famfrpálový pohár měl nést naše jméno už v posledních dvou letech. Od chvíle, kdy do mužstva nastoupil Harry, jsem si myslel, že to máme v kapse. Jenže nám to nevyšlo a v tomhle ročníku máme poslední šanci, aby se tam naše jméno konečně dostalo..."
Nebelvírský kapitán mluvil tak schlíple, že dokonce i Fred s Georgem vypadali dojatě.
"Tenhle ročník je náš, Olivere," ujistil ho Fred.
"My to zvládneme, Olivere," připojila se Angelina.
"Určitě," dodal Harry.
S plným odhodláním zahájilo mužstvo trénink, který se konal třikrát týdně večer. Počasí se zhoršovalo, bylo stále chladněji, víc pršelo a noci byly temnější, ale sebevětší množství bahna, větru ani deště nedokázalo Harrymu zkalit onu báječnou představu, jak konečně získávají obrovský stříbrný famfrpálový pohár.
Když se Harry jednoho dne večer vrátil po tréninku do nebelvírské společenské místnosti, celý promrzlý a ztuhlý ale spokojený, jak trénink probíhal, zjistil, že celá místnost vře vzrušením.
"Děje se něco?" zeptal se Rona a Hermiony, kteří seděli v nejlepších křeslech u krbu a dodělávali hvězdné mapy pro astronomii.
"První víkend v Prasinkách," ukázal Ron na čerstvé oznámení, které viselo na otlučené staré informační tabuli. "Připadá na konec října, na svátek Všech svatých."
"Výborně!" zamnul si rukama Fred, který vstoupil za Harrym otvorem v portrétu. "Musím se stavit u Taškáře, docházejí mi smradlavé kuličky"
Harry se svezl do křesla vedle Rona a dobrá nálada z něj kvapem vyprchávala. Hermiona jako by mu četla myšlenky.
"No tak, Harry, příště určitě budeš smět jet taky," konejšila ho. "Blacka nepochybně brzy dopadnou, jednou už ho přece i viděli."
"Black není takový blázen, aby se o něco pokoušel v Prasinkách," mínil Ron. "Zeptej se McGonagallové, jestli bys nemohl jet už tentokrát, Harry, bůhví, kdy se tam pojede příště -"
"Rone!" okřikla ho Hermiona. "Víš přece, že se Harry má držet ve škole -"
"A to tady má jako jediný třeťák zkysnout?" odporoval Ron. "Popros McGonagallovou, Harry, běž -"
"Jo, myslím, že to udělám," rozhodl se Harry.
Hermiona užuž chtěla zaprotestovat, když vtom jí lehce vyskočil do klína Křivonožka. Z tlamy mu visel velký mrtvý pavouk.
"Musí to žrát takhle před námi?" rozčiloval se Ron a zlostně na kocoura zahlížel.
"Křivonožko, ty šikulko, tos chytil úplně sám?" rozplývala se Hermiona.
Křivonožka pomalu žvýkal pavouka a žlutýma očima vyzývavě zíral na Rona.
"Hlavně si ho drž pěkně u sebe na klíně, nic jiného po tobě nechci," zabručel podrážděně Ron a sklonil se ke své hvězdné mapě. "Mám tady v brašně Prašivku, spí."
Harry zazíval. Už se mu strašně chtělo spát, musel ale ještě dokreslit svoji hvězdnou mapu. Přitáhl si k sobě brašnu, vytáhl z ní pergamen, inkoust a brk a dal se do práce.
"Jestli chceš, můžeš si obkreslit tu moji," nabídl se Ron, rozmáchlým gestem vyznačil na mapě poslední chybějící hvězdu a přistrčil ji k Harrymu.
Hermiona, která byla proti opisování, našpulila rty, nic však neřekla. Křivonožka stále ještě bez mrknutí zíral na Rona a koncem svého huňatého ocasu švihal sem a tam. Pak zničehonic skočil.
"HEJ!" zařval Ron a popadl svou brašnu, když do ní Křivonožka zabořil drápy všech čtyř tlap a začal zuřivě trhat. "PUSŤ, TY ZVÍŘE PITOMÝ!"
Ron se snažil brašnu Křivonožkovi vytrhnout, ale kocour ji držel dál a vztekle sápal.
"Rone, neubližuj mu!" ječela Hermiona. Celá společenská místnost zaujatě přihlížela. Ron brašnu popadl a zatočil jí i s kocourem nad hlavou, až Prašivka obloukem vyletěla z brašny do vzduchu.
"CHYŤTE TU KOČKU!" zahulákal Ron, když se Křivonožka vysvobodil z pozůstatků brašny, přeskočil stůl a hnal se za vyděšenou krysou.
George Weasley po Křivonožkovi skočil, ale minul ho. Prašivka se bleskově propletla mezi dvaceti páry nohou a zmizela pod starou komodou. Křivonožka prudce zabrzdil, přikrčil se na prohnutých tlapách a jednou přední začal rozzuřeně hrabat pod komodou.
Ron s Hermionou se vrhli za nimi; Hermiona popadla Křivonožku pod břichem a odtáhla ho pryč, zatímco Ron si lehl na zem a s velkými obtížemi vytáhl Prašivku za ocas ven.
"Podívej se na ni!" vyjel vztekle na Hermionu a mával jí Prašivkou před očima. "Je chudinka kost a kůže! Nepouštěj k ní toho kocoura!"
"Křivonožka nechápe, že to nesmí dělat!" bránila se Hermiona roztřeseným hlasem. "Všechny kočky přece honí krysy, Rone!"
"Na tom tvém zvířeti je něco divného!" rozčiloval se Ron a snažil se přimět Prašivku, která sebou zoufale kroutila, aby si zalezla k němu do kapsy. "Slyšel mě, jak říkám, že mám Prašivku v brašně!"
"To je přece hloupost!" odsekla netrpělivě Hermiona. "Křivonožka ji prostě cítil, Rone, jak jinak si myslíš, že -"
"Ta kočka je na Prašivku vysazená!" běsnil Ron a nevšímal si ostatních kolem sebe, kteří se začínali pobaveně chichotat. "A Prašivka tady byla dřív a ještě ke všemu je nemocná!"
Ron prkenně prošel společenskou místností a zmizel na schodech k chlapeckým ložnicím.
Následujícího dne byl Ron na Hermionu pořád ještě naštvaný. Po celou hodinu bylinkářství s ní sotva promluvil, přestože jejich obvyklý trojlístek pracoval společně na jednom tlustolusku.
"Jak je Prašivce?" zeptala se nesměle Hermiona, když z rostlin obírali silné růžové lusky a vysypávali lesklé boby do dřevěného vědra.
"Schovává se mi v nohách postele a třese se jako ratlík," odpověděl nerudně Ron, minul vědro a rozsypal několik bobů po podlaze skleníku.
"No tak, Weasleyi, dávejte přece pozor!" napomenula ho hlasitě profesorka Prýtová, když jim z bobů před očima vyrazily květy.
Poté měli hodinu přeměňování. Harry, rozhodnutý požádat po jejím skončení profesorku McGonagallovou, aby směl jet s ostatními do Prasinek, se připojil k frontě před učebnou a přemýšlel, jakými argumenty by měl svou žádost podpořit. Vytrhl jej však z toho incident, ke kterému došlo na začátku fronty.
Vypadalo to, že Levandule Brownová pláče. Parvati ji jednou rukou objímala a zároveň něco vysvětlovala Seamusi Finniganovi a Deanu Thomasovi, kteří se tvářili nesmírně vážně.
"Stalo se něco, Levandule?" zeptala se ustaraně Hermiona, když ke shromážděné skupince přistoupila s Harrym a s Ronem.
"Dostala dnes ráno dopis z domova," vysvětlovala šeptem Parvati. "Jejího králíka Binkyho zadávila liška."
"Ach ne," zajíkla se Hermiona. "To je mi líto, Levandule."
"Měla jsem to vědět!" zaštkala Levandule tragicky. "Víte, kolikátého dnes je?"
"No -"
"Šestnáctého října! 'Ta věc, které se tak hrozně bojíš - dojde k ní v pátek šestnáctého října!' Vzpomínáte si? Ona měla pravdu, fakt měla pravdu!"
Teď už se kolem Levandule shromáždila celá třída. Seamus vážně zavrtěl hlavou. Hermiona zaváhala a pak se zeptala: "Tys - tys měla nějaké obavy, že Binkyho zabije liška?"
"Teda, že to bude zrovna liška, jsem nevěděla," připustila Levandule a vzhlédla k Hermioně uslzenýma očima, "ale samozřejmě jsem se bála, aby mi neumřel, to je snad jasné, ne?"
"Ach tak," přikývla Hermiona a znovu se odmlčela. Pak se opět ozvala.
"Binky už byl starý králík?"
"N-ne!" vzlykla Levandule. "B-bylo to ještě mládě!"
Parvati k sobě kamarádku přivinula pevněji.
"Tak proč jsi v tom případě měla takový strach, že ti umře?" zajímala se Hermiona.
Parvati po ní střelila zlobným pohledem.
"No ne, vždyť se na to podívejte logicky," pokračovala Hermiona a obrátila se k celé skupince. "Chci říct, že Binky dokonce ani neumřel dnes, že ne? Levandule se o tom dnes jenom dozvěděla" - Levandule hlasitě zaštkala - "a nemohla z toho mít takový strach, spíš to na ni zapůsobilo jako opravdový šok..."
"Hermiony si nevšímej, Levandule," skočil jí hlasitě do řeči Ron, "ona si totiž myslí, že na domácích miláčcích, kteří patří někomu jinému než jí, nijak zvlášť nezáleží."
Právě v tom okamžiku otevřela profesorka McGonagallová dveře učebny, což bylo možná štěstí. Hermiona a Ron se navzájem probodávali nenávistnými pohledy, a když vešli dovnitř, posadili se vedle Harryho každý na opačnou stranu a po celou hodinu spolu nepromluvili.
Harry si pořád ještě nerozmyslel, jak bude svou žádost profesorce McGonagallové formulovat, když zazvonil zvonek oznamující konec hodiny; byla to však ona sama, kdo na téma Prasinek promluvil jako první.
"Počkejte okamžik, prosím!" zavolala, když se třída chystala k odchodu. "Protože všichni patříte do mé koleje, měli byste mi do Všech svatých odevzdat od rodičů podepsané formuláře s povolením návštěvy Prasinek. Kdo neodevzdá formulář, ten do vesnice nepojede, tak na to nezapomeňte!"
Neville zdvihl ruku.
"Prosím, paní profesorko, já - myslím, že jsem ho ztratil -"
"Vaše babička poslala váš formulář přímo mně, Longbottome," přerušila ho profesorka McGonagallová. "Myslela si zřejmě, že to tak bude bezpečnější. Tak to je všechno, můžete jít."
"Zeptej se jí hned teď," pobídl Ron šeptem Harryho.
"No, ale -" nadechla se Hermiona.
"Zkus to, Harry," opakoval paličatě Ron.
Harry počkal, dokud se zbytek třídy nevytratil, a nervózně zamířil ke stolu profesorky McGonagallové.
"Copak, Pottere?"
Harry se zhluboka nadechl.
"Paní profesorko, moje teta a strýc - totiž - oni mi zapomněli ten formulář podepsat," vykoktal.
