"Nemluv tak nahlas!" okřikl ji naštvaně Harry. "Potřebuju to už jen - tak trochu doladit, rozumíš?"
Seděli všichni tři v učebně kouzelných formulí úplně vzadu a měli stůl sami pro sebe. V dnešní hodině si měli vyzkoušet opak povolávacího kouzla, to jest kouzlo zapuzovací. Jelikož předměty létající po místnosti by mohly někoho ošklivě zranit, dal profesor Kratiknot každému studentovi stoh polštářů, s nimiž to měli zkoušet. Teoreticky nemohly nikomu ublížit, i kdyby minuly cíl, v praxi to však příliš nefungovalo: Neville mířil tak špatně, že každou chvíli létaly po učebně daleko těžší předměty - například profesor Kratiknot.
"Prostě to vejce na chvilku pusť z hlavy, jasný?" syčel na ni Harry, když profesor Kratiknot odevzdaně prosvištěl kolem nich a skončil nahoře na velké skříni. "Snažím se vám říct, jak to bylo se Snapem a s Moodym..."
Hodina formulí byla ideální pro důvěrný rozhovor, protože se všichni kolem příliš dobře bavili, než aby si jich všímali. Harry oběma kamarádům už dobrou půl hodinu na pokračování šeptem líčil, co zažil včera večer.
"Takže Snape tvrdí, že jeho kabinet prohledal i Pošuk?" zašeptal Ron a oči mu zasvítily; mávnutím hůlky přitom stačil zapudit jeden z polštářů, ten se vznesl vzhůru a srazil Parvati čapku. "No a... ty si myslíš, že Moody má za úkol dávat bacha nejen na Karkarova, ale i na Snapea?"
"Co já vím, jestli ho Brumbál o něco takového požádal, ale rozhodně to dělá," přikývl Harry a dost nepozorně se rozmáchl hůlkou, až jeho polštář dopadl na plocho kus od stolu. "Moody říkal, že Brumbál nechává Snapea ve škole jen proto, aby mu dal znovu šanci, nebo něco na ten způsob..."
"Cože?" Ron vyvalil oči a jeho další polštář vyletěl vysoko vzhůru, odrazil se od lustru a ztěžka dopadl na Kratiknotovu katedru. "Harry... třeba si Moody myslí, že to byl Snape, kdo vložil tvé jméno do Ohnivého poháru!"
"Počkej, Rone," zakroutila Hermiona pochybovačně hlavou, "to už jsme si jednou mysleli, že se Snape pokouší Harryho zabít, a nakonec se ukázalo, že mu chtěl zachránit život, vzpomínáš si?"
Zapuzovacím kouzlem odrazila další polštář a ten přeletěl místnost a přistál v bedně, na kterou měli mířit všichni. Harry na svou kamarádku zamyšleně pohlédl... Ano, Snape mu opravdu kdysi zachránil život, podivné na tom však bylo, že ho vysloveně nemohl vystát, stejně jako nemohl vystát jeho otce, Jamese Pottera, když spolu chodili sem do školy. Snape se v tom přímo vyžíval, když mohl Harrymu srazit body, a nenechal si ujít jedinou příležitost, aby ho potrestal nebo dokonce navrhl, aby ho vyloučili ze školy.
"Ať si Moody říká co chce," pokračovala Hermiona, "ale Brumbál není žádný hlupák. Udělal dobře, když vsadil na Hagrida a na profesora Lupina, přestože spousta lidí by jim ta místa nesvěřila. A proč by nemohl mít pravdu zrovna tak se Snapem, i když je dost -"
"- dost zlý," doplnil ji Ron. "Dejme tomu, Hermiono - ale proč mu potom všichni ti lovci černokněžníků prohledávají kabinet?"
"Proč pan Skrk dělal, že je nemocný?" zeptala se Hermiona, která jeho otázku ignorovala. Je to trochu divné, ne, když nemůže přijet na vánoční ples, ale když chce, dostane se sem klidně uprostřed noci?"
"Ty prostě Skrka nemáš ráda kvůli té jeho skřítce Winky," mínil Ron a zapudil polštář nahoru do okna.
"Zato ty si prostě chceš myslet, že Snape chystá něco nekalého," řekla Hermiona a její polštář hladce přistál v bedně.
"Já bych jen rád věděl, co Snape udělal se svou první šancí, když to teď zkouší znovu," nasupil se Harry, a k jeho krajnímu překvapení přeletěl jeho polštář celou učebnu a hladce dopadl na ten Hermionin.
Harry nezapomněl na Siriusovu žádost, aby ho informoval o všem podivném, co by se v Bradavicích stalo, a ještě ten večer za ním poslal kalouse s dopisem. Vylíčil mu v něm, jak se pan Skrk vloupal do Snapeova kabinetu a jak spolu Moody a Snape mluvili. Potom se však už plně soustředil na to nejožehavější: co udělá, aby čtyřiadvacátého února přežil tu hodinu pod vodou.
Ronovi se docela zamlouvala představa, že by znovu použil přivolávací kouzlo - Harry mu totiž vylíčil, jak fungují potápěčské dýchací přístroje, a tak nechápal, proč by si takový akvalung nemohl přivolat z nejbližšího mudlovského města. Hermiona jeho nápad smetla. Poukázala na to, že i kdyby se Harry během hodiny, kterou na to měl, naučil s akvalungem zacházet - což bylo krajně nepravděpodobné -, určitě by ho ze soutěže vyloučili za to, že porušil Mezinárodní zákoník o utajení kouzel. Sotva by mohli spoléhat na to, že si žádný mudla nepovšimne akvalungu, který by přes pole a louky letěl k Bradavicím.
"Ideální by samozřejmě bylo, kdyby ses mohl přeměnit v ponorku nebo v něco podobného," řekla. "Mít už tak přeměňování lidí, to by byla paráda! Jenže k tomu se myslím dostaneme až v šestém ročníku, a kdybys nevěděl, co děláš, mohlo by to dopadnout hodně zle..."
"To určitě, představa, že by mi z hlavy trčel periskop, se mi ani trochu nelíbí," přisvědčil Harry. "Třeba bych ale mohl na někoho zaútočit, když by u toho byl Moody, a ten by mi to už zařídil..."
"Sotva by ale dovolil, aby sis vybral, v co tě má proměnit," namítla Hermiona věcně. "To ne. Myslím, že nejlepší bude nějaké kouzlo."
A tak se Harry - i když si říkal, že brzo bude mít knihovny plné zuby na celý život - znovu pohroužil do zaprášených knih a hledal jakékoli zaklínadlo, umožňující člověku přežít bez kyslíku. Ale ať už on sám, Ron nebo Hermiona pátrali v knihách během poledních přestávek, po večerech i celé víkendy a Harry požádal profesorku McGonagallovou o písemný souhlas, aby směl do oddělení s omezeným přístupem, a dokonce požádal o pomoc i knihovnici madame Pinceovou, popudlivou ženštinu, která vypadala jako sup, nenašli vůbec nic, co by mu dalo šanci strávit hodinu pod vodou a zůstat naživu.
Znovu ho začaly přepadat návaly strachu a při vyučování se už zas jen stěží dokázal soustředit. Jezero, které vždy pokládal za samozřejmou součást školních pozemků, ho teď k sobě připoutávalo jako magnet, jakmile se octl někde u okna. Vnímal obrovskou, ocelově šedou spoustu studené vody, jejíž temné a ledové hlubiny se mu zdály stejně vzdálené jako měsíc.
Stejně jako tenkrát, než se utkal s trnoocasým drakem, mu teď čas doslova letěl, jako kdyby někdo očaroval hodiny, aby nasadily tu nejvyšší rychlost. Do čtyřiadvacátého února zbýval týden (ještě pořad měl čas)... pět dnů (musí rychle něco vymyslet)... tři dny (ať na něco přijdu... prosím... prosím!)...
Když už mu zbývaly pouhé dva dny, opět přestal jíst. V pondělí při snídani ho potěšilo jen to, že se vrátil kalous, kterého poslal Siriusovi. Vzal si od něj pergamen, rozvinul ho a uviděl nejkratší dopis, jaký od svého kmotra kdy dostal.
Sděl obratem, který víkend půjdete příště do Prasinek!
Harry pergamen otočil a podíval se na rub - doufal, že tam ještě něco najde, ale byl prázdný.
"Přespříští víkend," šeptla Hermiona, která si vzkaz přečetla Harrymu přes rameno. "Tady máš brk - a pošli tu sovu hned zpátky."
Harry načmáral víkendový termín na rub Siriusova dopisu, znovu přivázal pergamen kalousovi na nožku a díval se za ním, jak odlétá. Co vlastně od Siriuse čekal? Radu, jak přežít pod vodou? Natolik se předtím soustředil na to, aby mu sdělil vše o Snapeovi a Moodym, že se úplně zapomněl zmínit o klíči, který rozluštil.
"Proč vlastně chce vědět, kdy příště půjdeme do Prasinek?" zeptal se Ron.
"To nevím," přiznal Harry sklesle. Radost, kterou pocítil ve chvíli, kdy uviděl sovu, ho už opustila. "Pojďte... jdeme na péči o kouzelné tvory."
Zda se Hagrid snažil odškodnit je nějak za třaskavé skvorejše, nebo to dělal proto, že už mu zbyli jen dva, nebo se pokoušel dokázat, že dovede totéž co profesorka Červotočková, to Harry nevěděl. Od té doby, kdy se vrátil do práce, však pokračoval v jejím výkladu o jednorožcích. Ukázalo se, že toho o nich ví stejně jako o nebezpečných nestvůrách, i když bylo vidět, jak ho mrzí, že nemají aspoň jedovaté zuby.
Na dnešní hodinu se Hagridovi podařilo chytit dvě hříbata. Na rozdíl od dospělých jednorožců měla úplně zlatou srst. Parvati a Levandule na nich doslova visely očima, a Pansy Parkinsonové dalo pořadně zabrat, aby nedala najevo, jak se jí líbí.
"Daj se najít snáz než dospělý," vysvětlil jim Hagrid. "Začnou bejt stříbrný, když jsou jim asi dva roky, a ve čtyřech jim naroste roh. Úplně bílý budou až dospělý, asi tak v sedmi letech. Jako mladý jsou vo dost důvěřivější... ani kluci jim tak nevaděj... tak poďte blíž, můžete si je pohladit, esli chcete, a tady máte pár kostek cukru, ty jim můžete dát..."
"Jak jsi na tom, Harry, dobrý?" zamumlal potom a ustoupil malinko stranou, zatímco většina studentů se nahrnula kolem jednorožcích mláďat.
"Jo," přikývl.
"Jenom jseš nervózní, co?" zeptal se ho Hagrid.
"Trochu," přiznal.
"Harry," oslovil chlapce a obrovskou rukou ho popleskal tak mocně po rameni, až z toho chudák poklesl v kolenou, "do tý doby, než jsem tě viděl, jak jsi zvládnul toho trnovocasýho draka, jsem vo tebe měl starost, ale teď vím, že si poradíš se vším, do čeho se pustíš, a žádný starosti si nedělám. Prostě to bude paráda. Ten klíč máš už rozluštěnej, ne?"
Harry přikývl, ačkoli měl zároveň zoufalé nutkání přiznat, že nemá nejmenší tušení, jak přežije na dně jezera celou hodinu. Vzhlédl k Hagridovi - třeba někdy musel dolů do jezera a měl co dělat s tvory, kteří tam žijí. Ostatně se stará o všechno, co je na školních pozemcích -
"Však to vyhraješ," zabručel Hagrid a znovu ho popleskal tak mocně po rameni, až Harry cítil, že se doopravdy zabořil pěkných pár čísel do rozblácené půdy. Já to vím. Cejtím to. Ty to vyhraješ, Harry."
Úplně ho to odzbrojilo: nenašel v sobě sílu, aby smazal ten blažený, důvěřivý úsměv z obrovy tváře. Na oplátku se také usmál, i když nuceně, a pak předstíral, že ho zaujali mladí jednorožci a šel si je pohladit s ostatními.
Večer před druhým úkolem měl Harry pocit, jako by na něj sedla tíživá noční můra. Uvědomoval si, že i kdyby nějakým zázrakem příhodné kouzlo objevil, sotva by se ho přes noc naučil používat. Jak něco takového vůbec mohl připustit? Proč nerozluštil ten klíč dřív? A proč při vyučování nedával vždycky pozor - co když se některý z učitelů někdy zmínil o tom, jak se má dýchat pod vodou?
Zatímco venku zapadalo slunce, on seděl s Ronem a s Hermionou v knihovně a všichni tři horečně listovali příručkami zaklínadel. Každý měl na stole před sebou takovou haldu knih, že jeden na druhého ani neviděli. Harrymu pokaždé poskočilo srdce, když na některé stránce zahlédl slovo voda, obvykle to ovšem bylo jen takové "Vezmi dvě pinty vody, půl libry strouhaných listů z mandragory a jednoho čolka.
"Myslím, že s tím prostě nic nenaděláme," ozval se na opačné straně stolu rozhodným hlasem Ron. "Nikde nic. Vůbec nic. Nejblíž ze všeho byl ten návod, jak vysušit kaluže a rybníky - myslím to vysušovací kouzlo - ale ani to není tak mocné, aby vyprázdnilo celé jezero."
"Něco na to být musí," mumlala Hermiona a přitáhla si blíž svíci. Oči už měla tak unavené, že na maličká písmenka v Zaříkáních a kouzleních starobylých a zapomenutých koukala s nosem skoro přilepeným do stránky. "Přece by nezadali úkol, který je neproveditelný."
"A vidíš, zadali," řekl Ron. "Prostě jdi zítra k jezeru, Harry, strč hlavu pod vodu, zařvi na jezerní lidi, ať ti vrátí, co ti šlohli, a uvidíš, jestli to z nich vypadne. To je to nejlepší, co můžeš udělat, kamaráde."
"Určitě existuje způsob, jak na to vyzrát!" utrhla se na něj Hermiona. "Něco na to prostě být musí!"
Brala to jako osobní urážku, že v knihovně nedokázali najít potřebnou informaci - až dosud ji knihovna nikdy nezklamala.
"Vím, co jsem měl udělat," řekl Harry a položil si hlavu na Fajn finty pro fikané frajery. "Měl jsem se naučit, jak se stát zvěromágem jako Sirius."
"No jasně, to by ses mohl proměnit ve zlatou rybku, kdykoli by se ti zachtělo!" řekl Ron.
"Anebo v žábu," zívl Harry. Byl úplně vyčerpaný.
"To trvá celé roky, než se někdo stane zvěromágem, a taky by ses musel přihlásit a to všechno okolo," namítla neurčitě Hermiona. Právě pročítala s přimhouřenýma očima rejstřík příručky Jak na taje navzájem se vylučujících kouzel a čárů. "Profesorka McGonagallová nám to přece říkala... musíte se přihlásit u odboru nepatřičného užívání kouzel... v jaké zvíře se proměňujete a jaké máte poznávací znaky, abyste toho nemohli zneužít..."
"Vždyť jsem si dělal jenom legraci, Hermiono," řekl Harry unaveně. "Vím, že to nejde, abych se do rána proměnil v žábu..."
"Tohle není k ničemu," prohlásila Hermiona a Jak na taje sklapla. "Kdo by si proboha přál, aby se mu chloupky v nose kroutily do prstýnků?"
"Mně by to nevadilo," ozval se hlas Freda Weasleyho. "Aspoň by si lidi měli o čem povídat, nemyslíš?"
Celá trojice zvedla hlavu. Za knižními policemi se právě vynořili Fred a George.
"Co tu děláte?" zeptal se Ron.
"Hledáme vás," řekl George. "McGonagallová s tebou chce mluvit, Rone. A s tebou taky, Hermiono."
"A proč?" podivila se Hermiona.
"To nevím... ale moc přívětivě se netvářila," odpověděl Fred.
"Máme vás přivést k ní do kabinetu," dodal George.
Ron s Hermionou upřeně pohlédli na Harryho a ten pocítil nečekanou tíhu v žaludku. Chce snad profesorka Ronovi a Hermioně doporučit, aby šli od toho? Možná si všimla, jak mu usilovně pomáhají, ačkoli na to, jak bude úkol řešit, měl přijít sám.
"Sejdeme se ve společenské místnosti," řekla mu Hermiona, když se s Ronem zvedli - oba vypadali znepokojeně. "Vezmi s sebou všechny knížky, co pobereš, jasný?"
"Dobrá," hlesl rozpačitě Harry.
V osm hodin pozhasínala madame Pinceová všechny lampy a přišla ho z knihovny vystrnadit. Pod tíhou knih, které si s sebou odnášel, se doslova prohýbal. Když dorazil do nebelvírské společenské místnosti, odtáhl si do kouta stolek a pokračoval v hledání. V Kujónských kouzlech pro čaroděje čímany však nic neobjevil, v Průvodci středověkým kouzelným uměním jakbysmet... a zrovna tak nenašel jedinou zmínku o životě pod vodou ve Výboru ze zaklínadel osmnáctého století, v Hrůzných hlídačích hlubin, či ve Schopnostech, o nichž jste netušili, že je máte, a jak s nimi teď naložit, když o nich konečně víte.
Křivonožka mu vylezl na klín, stočil se do klubíčka a hlasitě předl. Společenská místnost se pozvolna vyprazdňovala: odcházející spolužáci mu přáli na zítřek mnoho štěstí a říkali to stejně radostně a důvěřivě jako Hagrid. Všichni byli očividně přesvědčení, že zítra znovu předvede hotovou senzaci jako při prvním úkolu. Harry jim nebyl s to nic říct - vždycky jen přikývl, jako kdyby měl v krku golfový míček. Deset minut před půlnocí zůstal ve společenské místnosti s Křivonožkou sám. Měl už prolistované všechny zbývající knihy, a Ron s Hermionou pořád nikde.
To je konec, pomyslel si. Nedokážeš to, a hotovo. Ráno budeš muset sejít k jezeru a říct to porotcům...
Představoval si, jak jim vysvětluje, že ten úkol nezvládne. Jako živé měl před očima Pytlouna s ohromeným výrazem a Karkarova se spokojeným úsměvem, který odhalil jeho žluté zuby. Téměř už slyšel Fleur Delacourovou, jak říká: "Já jssem to hned rršíkala... je prršílíš mladý, je to ještě chlapečšek." Viděl Malfoye, jak ukazuje divákům svůj odznak POTTER JE HNUSÁK, a sklíčeného Hagrida a jeho nevěřící výraz v obličeji...
Zapomněl, že má na klíně Křivonožku, a prudce vstal. Kocour na něho vztekle sykl, jak přistál na podlaze, znechuceně si ho změřil a kráčel pryč; ocasem, který připomínal štětku na čištění lahví, mával ve vzduchu. To však už Harry běžel po točitých schodech nahoru do ložnice... Vezme si neviditelný plášť, vrátí se do knihovny a zůstane tam třeba celou noc, když to bude potřeba...
"Lumos," zašeptal čtvrt hodiny nato, když otevřel dveře knihovny.
S rozsvícenou hůlkou se plížil kolem polic a vytahoval z nich jeden svazek po druhém - sbírky uřknutí a zaklínadel, knihy o jezerních lidech a vodních příšerách, knihy o slavných čarodějkách a kouzelnících, o kouzelných vynálezech, jakékoli knihy, kde by se mohla objevit aspoň letmá zmínka, jak přežít pod vodou. Odnesl si je ke stolu a dal se do práce. Nahlížel do nich v úzkém paprsku světla z hůlky a občas pohlédl na hodinky...
Jedna hodina po půlnoci... dvě po půlnoci... aby se přinutil pokračovat dál, opakoval si znovu a znovu: V téhleté už to bude... teď už určitě... tak hned v té další...
Jezerní panna na obrazu v koupelně prefektů se smála. Harry se jako zátka pohupoval v bublinkové koupeli vedle jejího útesu, a panna držela nad hlavou jeho Kulový blesk.
"Tak si pro něj pojď!" hihňala se škodolibě. "No tak, vyskoč!"
"Nemůžu," zasupěl Harry, sápal se po koštěti a dělal přitom co mohl, aby se nepotopil. "Dej ho sem!"
Panna ho však jen násadou koštěte bolestně šťouchla do boku a smála se mu.
"To bolí - nech mě - au -"
"Harry Potter se musí probudit, pane!"
"Přestaň do mě šťouchat -"
"Dobby musí do Harryho Pottera šťouchat, pane, protože Harry Potter se musí probudit!"
Harry otevřel oči. Byl ještě pořád v knihovně; neviditelný plášť mu ve spánku sklouzl z hlavy a tvář měl přitisknutou ke stránkám knihy S hůlkou jde všechno. Posadil se, narovnal si brýle a zamrkal do jasného denního světla.
"Harry Potter si musí pospíšit!" vřískl Dobby. "Druhý úkol začíná za deset minut, a Harry Potter -"
"Za deset minut?" zakrákal Harry. "Cože - za deset minut?"
Podíval se na hodinky. Dobby měl pravdu: bylo dvacet minut po deváté. Jakási nesmírná, drtivá tíha jako by mu z prsou spadla rovnou do žaludku.
"Pospěšte si, Harry Portere!" vřeštěl Dobby a tahal ho za rukáv. "Už máte být s ostatními šampióny dole u jezera, pane!"
"Na to je pozdě, Dobby," řekl Harry zoufale. "Ani k tomu úkolu nenastoupím, vůbec nevím, jak bych to -"
"Harry Potter tam půjde a ten úkol zvládne!" vřeštěl skřítek. "Dobby věděl, že Harry nenašel tu správnou knihu, a tak ji našel za něho!"
"Cože?" strnul Harry. "Vždyť ani nevíš, co při tom druhém úkolu máme -"
"Dobby to ví, pane! Harry Potter musí do jezera, musí tam najít svého Funíka -"
"Svého co?"
"- a odvést svého Funíka od jezerních lidí nazpátek!"
"Co je to, ten Funík?"
"Přece váš Funík, pane - Funík, co Dobbymu dal tenhle svetr!"A Dobby zatahal za sražený kaštanově hnědý svetr, který měl přes trenýrky.
"Cože?" vyjekl Harry. "Oni... oni unesli Rona?"
"To, o co Harry Potter v životě stojí nejvíc," kvílel Dobby. "A za hodinu -"
"- pak ti však černé zrcadlo -" odříkával zpaměti Harry a zděšeně na něj třeštil oči, "řekne: je marné hledat dál... Dobby, co mám dělat?"
"Musíte sníst tohle, pane!" zakvičel skřítek dál, sáhl do kapsy trenýrek a vytáhl jakousi kouli, jež vypadala jako slizké, šedozelené myší ocásky. "Těsně předtím, než skočíte do jezera, pane - to je žaberník!"
"A k čemu je to dobré?" zeptal se Harry a bedlivě si žaberník prohlížel.
"Když ho Harry Potter sní, dokáže dýchat pod vodou, pane!"
"Poslechni, Dobby," zeptal se horečně, "víš to jistě?"
Ještě úplně nezapomněl, jak se mu Dobby naposled snažil "pomoci", a skončilo to tím, že v pravé ruce neměl jedinou kost.
"Dobby to ví naprosto jistě, pane!" řekl skřítek vážně. "Dobby leccos zaslechne, je přece domácí skřítek, a když zatápí v krbech a stírá podlahy, chodí po celém hradu. Dobby slyšel profesorku McGonagallovou a profesora Moodyho, jak se ve sborovně bavili o příštím úkolu... Dobby nemůže dopustit, aby Harry Potter přišel o svého Funíka!"
Všechny Harryho pochybnosti byly rázem tytam. Vyskočil, svlékl neviditelný plášť, nacpal jej do brašny, popadl žaberník a strčil si ho do kapsy a pak už se řítil z knihovny s Dobbym v patách.
"Dobby už má být v kuchyni, pane!" vřískl skřítek, když vyběhli na chodbu. "Určitě ho už hledají - mnoho štěstí, Harry Pottere - pane, mnoho štěstí!"
"Uvidíme se potom, Dobby!" křikl Harry a hnal se chodbou a po schodech dolů, a bral je po třech.
Ve vstupní síni bylo ještě pár posledních opozdilců, kteří po snídani společně vycházeli z Velké síně a dvojitou dubovou branou ven, aby zhlédli druhý úkol. Všichni vytřeštili oči, když se Harry přehnal kolem nich, cestou porazil Colina a Dennise Creeveyovy, několika skoky seběhl po kamenném schodišti a už se řítil na studené školní pozemky, zalité zimním sluncem.
Když dusal po louce dolů, viděl, že sedadla, v listopadu rozestavěná kolem ohrady s draky, stojí teď stupňovitě v řadách podél protějšího břehu. Vzniklé tribuny už byly nabité k prasknutí a odrážely se dole v jezeře. Ozvěnou přes vodu kupodivu doléhalo až k němu vzrušené tlachání diváků. Harry uháněl jako s větrem o závod po opačném břehu jezera k porotcům. Seděli opět u stolu pokrytého zlatým suknem, přímo u vody. Cedric, Fleur a Krum stáli vedle stolu porotců a dívali se, jak se k nim Harry řítí.
"Už jsem... tu..." zasupěl,smykem zabrzdil a bezděčně postříkal Fleur její hábit bahnem.
"Kdes byl tak dlouho?" ozval se pánovitý, rozhořčený hlas. "Úkol už má začít!"
Harry se otočil. Mezi porotci seděl Percy Weasley - pan Skrk ani tentokrát nepřijel.
"Ale no tak, Percy!" klidnil ho Ludo Pytloun, kterému se očividně ulevilo, když se Harry objevil. "Nech ho vydechnout!"
Zatímco Brumbál se na Harryho usmál, Karkarov ani madame Maxime se netvářili nijak potěšené... bylo na nich vidět, že si oba už mysleli, že vůbec nedorazí.
Harry se shýbl, opřel se dlaněmi o kolena a lapal po dechu. V boku ho píchalo, jako kdyby měl nůž mezi žebry, nebyl však čas, aby se ho zbavil. Ludo Pytloun teď chodil mezi šampióny a rozestavoval je podél břehu po třech metrech od sebe. Harry stál úplně na konci, vedle Kruma, který na sobě měl plavky a v ruce držel připravenou hůlku.
"Všechno v pořádku, Harry?" zašeptal Pytloun a posunul ho ještě o tři metry dál od Kruma. "Víš, jak na to půjdeš?"
"J-jo," lapal po dechu Harry a masíroval si žebra.
Pytloun ho přátelsky klepl po rameni a vrátil se ke stolu porotců; poté si namířil hůlkou na hrdlo, stejně jako tenkrát na mistrovství světa, zvolal "Sonorus!" a jeho hlas zahřímal přes temné jezero k tribunám.
"Nuže - všichni naši šampióni jsou hotovi vykonat svůj druhý úkol a pustí se do něj, jakmile zapískám. Mají přesně hodinu na to, aby získali zpět to, o co přišli. Takže počítám do tří - raz... dva... tři!"
Hvizd píšťalky ostře prořízl nehybný, studený vzduch a tribuny propukly v jásavý potlesk a křik. Harry se ani nepodíval, co dělají ostatní šampióni: sundal si boty a ponožky, vytáhl z kapsy hrst žaberníku, strčil si ho do úst a vkročil do vody.
Jezero bylo tak studené, že cítil, jak ho kůže na nohou pálí, jako by vstoupil do ohně a ne do ledové vody. Jakmile zašel hloub, zmáčený hábit ho začal stahovat dolů; teď už mu voda sahala nad kolena a chodidla, v nichž rychle ztrácel cit, se mu smekala v bahně a po plochých, kluzkých kamenech. Žvýkal žaberník ostošest, úporně a rychle; chutnal nepříjemně slizce a gumovitě, asi jako chapadla chobotnice. Když už byl v mrazivé vodě po pás, zůstal stát, polkl a čekal, co se bude dít.
Zaslechl mezi diváky smích a věděl, že musí vypadat hloupě, když jen tak vkročil do jezera a nepředvedl žádné kouzlo. Od pasu nahoru, kde byl ještě suchý, mu naskočila husí kůže, a jak byl napolo v ledové vodě a nelítostný vítr mu čuchal vlasy, začal se prudce třást. Na tribuny se raději ani nedíval; smích nabýval na síle a z míst, kde seděli studenti ze Zmijozelu, bylo slyšet pískot a posměšky...
A pak měl Harry zničehonic pocit, jako by mu někdo přitiskl na ústa a na nos neviditelný polštář. Pokoušel se nadechnout, začala se mu však točit hlava: plíce měl prázdné, a posléze po obou stranách krku pocítil řezavou bolest -
Přitiskl ruce k hrdlu a přímo pod ušima nahmatal dvě veliké štěrbiny, jejichž okraje pleskaly do studeného větru... narostly mu žábry! Nerozmýšlel se ani chvíli a udělal jedinou rozumnou věc - šipkou se vrhl vpřed.
S prvním douškem ledové jezerní vody jako by do sebe vdechl život. Hlava se mu přestala točit; znovu si mocně lokl a cítil, jak mu voda hladce prochází žábrami a znovu dodává jeho mozku kyslík. Natáhl obě ruce před sebe a uviděl, že pod vodou jsou zelené a strašidelné a že dostaly plovací blány. Převrátil se a pohlédl na své bosé nohy - byly delší než předtím a mezi prsty také měly plovací blány - jako kdyby mu narostly ploutve.
Ani voda už mu nepřipadala ledová... naopak, příjemně chladila a nadnášela ho jako pírko... Harry se rozmáchl k dalšímu tempu, aby zjistil, jak daleko a jak rychle ho jeho ploutvovité nohy zanesou, a přitom si uvědomil, jak jasně vidí a že už vůbec nepotřebuje přivírat oči. Zakrátko doplaval tak daleko, že už nedohlédl na dno. Převrátil se a střemhlav zamířil dolů.
Ticho ho tlačilo do uší, jak plul nad onou podivnou, temnou a nezřetelnou krajinou. Viděl jen na tři metry kolem sebe, a jak se řítil vodou dál, vynořovaly se ze tmy před ním bez ustání nové a nové výjevy: porosty rozvlněných i spletených černých řas a rozlehlé bažinaté plochy posázené kameny, jež se matně blyštěly. Plaval hloub a hloub, k samému středu jezera, s očima dokořán, a skrze všeobjímající vodu, prozářenou neskutečně šedavým světlem, se pokoušel dohlédnout do šera za ní, kde už přestávala být průzračná.
Kolem se jako stříbrné šipky míhaly drobné rybičky. Jednou dvakrát měl dojem, že se před ním pohybuje něco většího, ale když doplul blíž, zjistil, že je to jen velká zčernalá kláda nebo hustý trs chaluh. Nikde ani stopa po ostatních šampiónech, jezerních lidech a Ronovi - a bohudík, ani po obří sépii.
Kam až dohlédl, prostíraly se teď před ním světlezelené vodní rostliny asi půl metru vysoké, jako nějaká louka s hodně přerostlou trávou. Harry bez mrknutí zíral bedlivě před sebe, aby v tom přítmí zachytil každý stín... a pak ho nečekaně chňaplo něco za kotník.
Prudce se otočil a spatřil ďasovce - malého rohatého vodního raracha, který si ho vyčíhl z podrostu, dlouhými prsty ho pevně držel za nohu a cenil špičaté zuby - Harry honem zašmátral rukou s plovací blánou po své hůlce, kterou měl v hábitu - ale dřív než ji stačil popadnout, vyletěli z chaluh další dva ďasovci, drapli ho za hábit a pokoušeli se ho stáhnout dolů.
"Relashio!" zvolal Harry, ale žádný zvuk se neozval... zato z úst mu vyklouzla veliká bublina a jeho hůlka, místo aby ďasovce zasypala jiskrami, vyslala proti nim cosi jako proud vařící vody: tam, kde je zasáhl, jim totiž na zelené kůži naskákaly zlostné červené skvrny. Harry vyprostil kotník z ďasovcova sevření a plaval pryč, jak nejrychleji dovedl, jen tu a tam bez míření vyslal přes rameno další proudy horké vody. Co chvíli mu nějaký ďasovec vždy znovu chňapl po noze a on po něm vší silou kopl; nakonec ucítil, jak nohou narazil na rohatou lebku, a když se ohlédl, viděl, jak omráčeného a zmateného raracha odnáší voda pryč. Jeho druhové ještě zahrozili Harrymu pěstmi a pak zahučeli zpátky do podrostu.
Harry malinko zpomalil. Schoval si hůlku do hábitu, rozhlédl se a znovu se zaposlouchal. Otočil se ve vodě kolem dokola a ticho mu bušilo do ušních bubínků ještě víc než předtím. Věděl, že tak hluboko se v jezeře do této chvíle nedostal, až na rozvlněné chaluhy se v něm však nic nepohnulo.
"Tak jak jsi na tom?"
Harry myslel, že ho snad raní mrtvice. Bleskurychle se otočil a uviděl, jak se před ním nezřetelně vznáší Ufňukaná Uršula a civí na něj přes tlusté perleťové brýle.
"Uršulo!" pokusil se na ni křiknout, znovu mu však místo slov vyšla z úst jen veliká bublina. Ufňukaná Uršula se doopravdy zahihňala.
"Zkus to tamhletudy!" ukázala mu rukou směr. "Ale já s tebou nepoplavu... nemám je ráda, vždycky mě ženou pryč, když se objevím moc blízko..."
Harry ji místo poděkování pozdravil zvednutými palci a pustil se dál; z opatrnosti teď plaval o trochu výš nad vodním podrostem, aby se vyhnul dalším ďasovcům, kteří by tam mohli číhat.
Měl pocit, že plave už aspoň dvacet minut. Vznášel se teď nad rozlehlými plochami černého bahna, jež kalně vířilo, jak čeřil vodu. A potom k němu konečně dolehl útržek jezerního zpěvu, který se mu neodbytně vracel na mysl:
"Máš hodinu, jen krátký čas,
abys to získal zpátky zas..."
Znovu plaval rychleji a zanedlouho uviděl, jak se z kalné vody před ním vynořil veliký útes. Byli na něm vyobrazeni jezerní lidé: měli v rukou oštěpy a pronásledovali něco, co vypadalo jako obří sépie. Harry proplul kolem útesu a dál mířil za jezerním zpěvem.
"Čas letí, co ti drahé je,
když nenajdeš, zde zetleje..."
Z příšeří, které ho ze všech stran obklopovalo, se náhle vynořil shluk neumělých kamenných obydlí, porostlých řasami. Tu a tam v temných oknech zahlédl tváře... tváře, jež se ani v nejmenším nepodobaly obrazu jezerní panny v koupelně prefektů...
Jezerní lidé měli našedlou pleť a dlouhé, temně zelené rozcuchané vlasy. Oči měli žluté, stejně jako polámané zuby, a kolem krku jim visely šňůry plné oblázků. Potměšile si ho prohlíželi, když plaval kolem, a jeden či dva dokonce opustili svoji jeskyni, aby si ho mohli lépe prohlédnout. Mohutnými stříbrnými rybími ocasy přitom bičovali vodu a v rukou svírali oštěpy.
Harry zrychlil a rozhlížel se. Zakrátko začalo příbytků jezerních lidí přibývat; u některých byly i zahrady vodních rostlin a před jedněmi dveřmi zahlédl dokonce malého ďasovce, uvázaného u kolíku. Jezerní lidé se teď vynořovali ze všech stran a zvědavě si ho prohlíželi, ukazovali si na jeho žábry a ruce s plovacími blánami, zakrývali si ústa rukama a šuškali si mezi sebou. Harry spěšně obeplul roh jednoho domu, a tu se jeho očím naskytla velice podivná podívaná.
Před domy vroubícími jakousi jezerní obecní náves, plavaly davy jezerních lidí. Uprostřed návsi zpíval sbor, jenž měl přivolat šampióny, a za ním se tyčila jakási neumělá socha: obrovitý příslušník jezerního národa, vytesaný z omletého balvanu. K ocasu sochy byli pevně připoutáni čtyři lidé.
Ron byl uvázaný mezi Hermionou a Cho Changovou a čtvrtým zajatcem byla dívenka, které nemohlo být víc než osm let. Podle záplavy stříbřitých vlasů si Harry domyslel, že to nejspíš bude sestra Fleur Delacourové. Všichni čtyři vypadali, že jsou pohrouženi do hlubokého spánku: hlavy jim padaly na ramena a z úst jim ustavičně proudily úzké pramínky bublinek.
Harry si pospíšil k zajatcům. Napůl očekával, že jezerní lidé skloní své oštěpy a zaútočí na něj, zůstali však nehybně stát. Provazy z chaluh, jimiž byli zajatci připoutáni k soše, byly tlusté, slizké a velice pevné. Na zlomek vteřiny si Harry vzpomněl na nůž, který mu Sirius přinesl k Vánocům - měl ho zamčený v kufru na hradě čtvrt míle odtud, takže mu nebyl nic platný.
Rozhlédl se. Mnozí jezerní lidé kolem měli v rukou oštěpy. Kvapně doplaval k dvoumetrovému muži s dlouhou zelenou bradou a náhrdelníkem ze žralocích zubů a posunky se mu pokoušel naznačit, aby mu svůj oštěp půjčil. Muž se však jenom zasmál a zavrtěl hlavou.
"My tu nejsme od toho, abychom někomu pomáhali," odmítl ostrým, kvákavým hlasem.
"No tak, prosím!" zaúpěl Harry (z úst mu však vytryskly zase jen bublinky) a pokusil se mu oštěp vytrhnout, dlouhán se mu však vzepřel, smál se a vrtěl hlavou dál.
Harry se otočil jako káča a pátral očima kolem. Potřeboval něco ostrého... cokoli...
Dno jezera pokrývaly celé haldy kamenů. Harry se tam spustil, zvedl jeden obzvlášť zubatý a vrátil se k soše. Začal jím sekat do provazů, jimiž byl Ron spoutaný, a po několika minutách houževnaté práce je opravdu přesekal. Ron se bezduše vznášel pár čísel nad jezerním dnem a proud ho pomalu unášel pryč.
Harry se rozhlédl. Po ostatních šampiónech nikde ani vidu. Nač si to hrají? Proč si nepospíší? Obrátil se k Hermioně, znovu uchopil zubatý kámen a začal přeřezávat pouta i jí -
A tu ho draplo několik párů silných šedých rukou. Snad půl tuctu jezerních lidí se ho snažilo od Hermiony odtrhnout - kroutili zelenými hlavami a smáli se.
"Ty si vezmi svého zajatce," řekl mu jeden z nich, "těch ostatních si nevšímej ..."
"A to zas ne!" vybuchl Harry hněvivě - z úst mu však vyklouzly jen dvě velké bubliny.
"Tvým úkolem je zachránit kamaráda... ty ostatní nech být..."
"Jenže ona je taky kamarádka!" křičel Harry, posunky ukazoval na Hermionu a z úst mu nezvučně vyplula obrovská stříbrná bublina. "Přeju si, aby neumřely ani tyhle tři!"
Hlava Cho Changové spočívala na rameni Hermioně a malé stříbrovlasé děvčátko bylo přízračně zelené a bledé. Harry se pokusil jezerní lidi ze sebe setřást, ti se však smáli ještě víc a pevně ho drželi, aby k zajatým dívkám nemohl. Rozhlédl se kolem jako šílený. Kde jsou ostatní šampióni? Stačil by doplavat s Ronem na hladinu a pak se vrátit pro Hermionu a pro ostatní? Dokázal by je vůbec znovu najít? Pohlédl na hodinky, kolik mu zbývá času - zastavily se mu.
Vtom si jezerní lidé začali vzrušeně ukazovat někam nad jeho hlavu. Vzhlédl a spatřil Cedrika, jak plave směrem k nim. Obrovská bublina, kterou měl kolem hlavy, způsobila, že jeho obličej vypadal podivně rozšířený strachem a vypětím.
"Zabloudil jsem!" vysvětlil Harrymu nehlasně a tvářil se zděšeně. "Fleur a Krum tu musí být každou chvíli!"
V Harryho očích se objevila obrovská úleva. Díval se, jak Cedric vytáhl z kapsy nůž, přeřezal Cho pouta, přitáhl si ji k sobě, zamířil s ní vzhůru a zmizel.
Harry jezdil očima sem tam a čekal. Kde jsou Fleur a Krum? Čas se rychle krátil - podle písně měli zajatci po uplynutí hodiny propadnout životem...
A tu začali jezerní lidé rozčileně vřískat. Ti, kteří Harryho drželi, ho pustili a vytřeštěně zírali kamsi za jeho záda. Otočil se - řítila se k nim nestvůra - lidské tělo v plavkách, ale se žraločí hlavou... Byl to Krum. Očividně se přeměnil, avšak příliš se mu to nepovedlo.
Člověk-žralok doplul přímo k Hermioně, začal chňapat po provazech, které ji poutaly, a snažil se je přehryznout. Neštěstí bylo, že zuby měl teď tak nevhodně narostlé, že cokoli menšího než delfína by spíš rozsápal, a Harry nepochyboval, že pokud si Krum nedá pozor, překousne Hermionu na dvě půlky. Vrhl se k němu, důrazně ho klepl do ramene a ukázal na zubatý kámen. Krum po něm okamžitě chňapl a začal Hermioně přeřezávat pouta. Během několika vteřin se mu to povedlo - uchopil ji kolem pasu a bez jediného ohlédnutí s ní jako o závod plaval vzhůru k hladině.
A co teď? pomyslel si Harry zoufale. Kdyby měl jistotu, že Fleur opravdu dorazí... Stále po ní nebylo ani stopy. Nic jiného mu nezbývalo...
Zdvihl kámen, který Krum předtím upustil, ale jezerní lidé se ihned natlačili kolem Rona a toho malého děvčátka a nesouhlasně kroutili hlavami.
Harry vytáhl hůlku. "Uhněte, všichni!"
Opět mu z úst vytryskly pouze bublinky, měl však zřetelný pocit, že mu rozumějí, protože se náhle přestali smát. Nažloutlýma očima viseli na jeho hůlce a tvářili se vylekaně. Byli samozřejmě v přesile, podle výrazu v jejich tvářích se však Harry dovtípil, že neznají o nic víc kouzel než obří sépie.
"Počítám do tří!" rozkřikl se a z úst mu vyrazil mohutný proud bublinek. Aby měl jistotu, že mu rozumějí, zvedl tři prsty: "Raz..." (zalomil jeden prst) - "dva..." (zalomil druhý) -
Jezerní lidé se rozprchli. Harry se vrhl vpřed a začal přeřezávat provazy, jimiž bylo děvčátko připoutané k soše, až je konečně také vysvobodil. Uchopil dívenku kolem pasu, Rona chytil za límec hábitu a odrazil se ode dna.
Plavalo se mu velice pomalu. Teď už si nemohl pomáhat dopředu rukama, třebaže na nich měl plovací blány; místo toho ze všech sil zabíral ploutvemi, ale Ron i Fleuřina sestra byli jako pytle brambor a táhly ho nazpátek... upřel oči k obloze, i když věděl, že je ještě velice hluboko, neboť voda kolem byla úplně temná...
Jezerní lidé stoupali vzhůru s ním. Viděl, jak bez nejmenší námahy krouží kolem něj a sledují, jak zápasí s vodou... že by ho stáhli zpátky ke dnu, až vyprší čas? Jedí snad lidské maso? Snažil se ze všech sil plavat dál, ale začal dostávat křeče do nohou a obě ramena ho strašlivě bolela, jak vlekl Rona i děvčátko...
Lapal po dechu jen s největší námahou. Znovu ucítil bolest po obou stranách krku a najednou začal vnímat, že má zas ústa vlhká od vody... ale také tma se už rozjasňovala a nad sebou zahlédl denní světlo...
Mohutně se odrazil ploutvemi a zjistil, že místo nich má opět jen chodidla... voda mu vnikala ústy do plic... Začínala se mu točit hlava, ale on věděl, že světlo a vzduch jsou pouhé tři metry nad ním... Musí se tam dostat... prostě musí...
Odrazil se oběma nohama s takovou silou a tak rychle, až cítil, jak se tomu všechny svaly v jeho těle bolestně brání; dokonce i mozek jako by měl už nasáklý vodou - nemohl dýchat, potřeboval kyslík, musel plavat dál, nesměl se zastavit...
Konečně vystrčil hlavu nad hladinu a nádherný, chladný a čistý vzduch ho štípal do mokré tváře. Vdechl ho, jako by nikdy předtím ještě doopravdy nedýchal, a s hlasitým funěním táhl Rona i děvčátko za sebou vzhůru. Všude kolem dokola se vynořovaly z vody hlavy s rozcuchanými zelenými vlasy, ale teď se na něj usmívaly.
Diváci na tribunách v tu chvíli strhli mohutný povyk: křičeli a ječeli a všichni byli na nohou. Napadlo ho, jestli se snad nedomnívají, že Ron i děvčátko jsou mrtví, ale to by se mýlili... oba právě otevřeli oči. Děvčátko se tvářilo zmateně a vystrašeně, zato Ron vychrlil jen pořádný gejzír vody, zamrkal do jasného světla, obrátil se k Harrymu a řekl: "To je ale mokro, co?" Potom si všiml Fleuřiny sestry. "Proč jsi ji bral s sebou?"
"Fleur tam vůbec nedorazila," lapal po dechu Harry. "Přece jsem ji tam nemohl nechat."
"Harry, ty blbečku," namítl Ron, "snad jsi tu písničku nebral vážně? Brumbál by přece nedopustil, aby se někdo z nás utopil!"
"Ale v té písni se přece -"
"Chtěli jen mít jistotu, že se za hodinu určitě vrátíte!" řekl Ron. "Doufám, že jsi tam dole nemařil čas a nehrál sis na hrdinu!"
Harry si připadal jako hlupák, zároveň ho to ale naštvalo. Ronovi se to mluví, když všechno prospal a nemá tušení, jakou hrůzu tam na dně prožíval on, obklopen jezerními lidmi s oštěpy, kteří vypadali, že by jim nepřišlo nijak těžké ho zabít.
"Tak dělej," řekl úsečně, "a pomoz mi s ní, myslím, že moc plavat neumí."
Táhli Fleuřinu sestru ke břehu, kde už stáli porotci a sledovali je, a dvacet jezerních lidí, kteří je doprovázeli jako čestná stráž, zpívalo své příšerné, ječivé písně.
Harry viděl, jak madame Pomfreyová horlivě pečuje o Hermionu, Kruma, Cedrika i Cho, zabalené do silných přikrývek. Jak připlouvali blíž, Brumbál a Ludo Pytloun se na ně ze břehu zářivě usmívali, ale Percy, který byl v obličeji bílý jako stěna a vypadal mnohem mladší než obvykle, se vrhl do vody a s hlasitým cákáním jim plaval naproti. Madame Maxime se mezitím snažila zadržet Fleur Delacourovou, která se chovala až nepříčetně a stůj co stůj se hodlala vrátit zpátky do vody.
"Gabrrielo! Gabrrielo! Je naživu? Nesstalo se jí něcco?"
"Ne, je živá a zdravá!" byl by jí rád odpověděl Harry, byl však natolik vyčerpaný, že mohl sotva mluvit, natož aby křičel.
Percy popadl Rona a táhl ho na břeh ("Nech mě být, Percy, já jsem úplně v pořádku!"); Brumbál a Pytloun vytáhli z vody Harryho a postavili ho na nohy, a Fleur se vytrhla madame Maxime a objímala svou sestru.
"To vššecko ti ďassovsové... vrrhli se na mě...Gabrrielo, už jsem měla strrach... takový hrrosný strrach.
"Pojďte sem," zazněl hlas madame Pomfreyové. Odtáhla Harryho za ruku k Hermioně a ostatním, zabalila ho do přikrývky tak těsně, až měl pocit, že se octl ve svěrací kazajce, a vlila mu do hrdla důkladnou dávku tak horkého lektvaru, až mu z uší vyrazila pára.
"Byl jsi skvělý, Harry!" vykřikla Hermiona. "Dokázal jsi to a přišel jsi na to sám, jak to máš udělat!"
"No víš -" začal Harry. Málem se jí už svěřil, jak mu pomohl Dobby, když si povšiml, že ho pozoruje Karkarov. Jako jediný z poroty se nezvedl od stolu a neprojevil sebemenší radost ani úlevu, že se Harry, Ron i Fleuřina sestra vrátili živí a zdraví. Jasně, máš pravdu," přisvědčil a trochu zvýšil hlas, aby to Karkarov určitě slyšel.
"Máš ve vlasech potápníka, Herm - iou - no," ozval se Krum.
Harry měl dojem, že se pokouší znovu upoutat její pozornost, snad aby jí připomněl, že ji právě vytáhl z jezera. Hermiona však brouka jen netrpělivě smetla a řekla: "Ovšem ten časový limit jsi o dost překročil, Harry... to ti trvalo tak dlouho, než jsi nás našel?"
"Ne... našel jsem vás docela rychle..."
S každým dalším okamžikem si připadal jako stále větší hlupák. Teď, když už byl z vody venku, mu bylo naprosto jasné, že Brumbálova bezpečnostní opatření by nepřipustila, aby někdo ze zajatců přišel o život jen proto, že by k němu jeho šampión nedorazil. Proč prostě nepopadl Rona a neplaval s ním pryč? Mohl se vrátit jako první... Cedric ani Krum neztráceli čas tím, že by se starali o někoho dalšího; nebrali tu jezerní píseň vážně...
Brumbál dřepěl na břehu a byl úplně zabraný do řeči s jednou obzvlášť rozcuchanou a divoce vyhlížející ženou, zřejmě náčelnicí jezerního národa. Vyrážel stejně vřeštivé zvuky jako její poddaní, když se octli nad hladinou; bylo zřejmé, že umí jezersky. Posléze se napřímil, obrátil se k ostatním porotcům a řekl: "Myslím, že bychom se ještě měli poradit, než šampióny ohodnotíme."
Porotci utvořili hlouček. Madame Pomfreyová šla zachránit Rona z Percyho spárů, odvedla ho k Harrymu a k ostatním, dala mu přikrývku a trochu Životobudiče, a potom došla i pro Fleur a její sestru. Fleur měla v obličeji a na rukou spoustu škrábanců a hábit celý potrhaný, očividně jí však na tom nezáleželo a nedovolila madame Pomfreyové, aby jí rány vyčistila.
"Hlavně sse posstarrejte o Gabrrielu," řekla a obrátila se k Harrymu. "Tyss ji sachrránil," řekla bez dechu, "i kdyšš nebyla tvoje zajatkyně."
"No jo," odtušil Harry a upřímně teď litoval, že všechny tři dívky nenechal přivázané k soše.
Fleur se k němu sklonila a dvakrát ho políbila na každou tvář (cítil, že mu celý obličej hoří a vůbec by se nedivil, kdyby mu z uší znovu vyrazila pára). Potom řekla Ronovi: "A ty taky, tys mu prššece pomáhal -"
"Jo," přitakal Ron a zřejmě doufal v nejlepší, "jo, trošinku -"
Fleur se vrhla i na něj a políbila ho také. Hermiona z toho byla vzteky bez sebe, to však už vedle nich zaburácel kouzlem zesílený hlas Luda Fytlouna, takže všichni vylekaně nadskočili a davy diváků na tribunách rázem zmlkly.
"Dámy a pánové, dospěli jsme k následujícímu rozhodnutí. Murcus, náčelnice jezerního národa, nám zevrubně vylíčila, jak vše probíhalo dole na dně, a proto jsme se rozhodli udělit každému šampiónovi odpovídající podíl z padesáti bodů, a to následovně...
Slečna Fleur Delacourová sice prokázala, že bublinové kouzlo ovládá mistrně, když však už byla téměř u cíle, zaútočili na ni ďasovci, a tudíž se jí nepodařilo její zajatkyni zachránit. Dáváme jí dvacet pět bodů."
Z tribun se ozval potlesk.
"Nezassloužila jsem ssi ani jeden," řekla Fleur chraplavě a zakroutila svou nádhernou hlavou.
"Pan Cedric Diggory, jenž také použil bublinové kouzlo, se vrátil se svou zajatkyni jako první, ale povolený limit jedné hodiny o minutu překročil." Všichni z Mrzimoru na tribunách nadšeně zajásali a Harry si všiml, jak Cho na Cedrika zářivě pohlédla. "Dáváme mu tudíž čtyřicet sedm bodů."
Harrymu pokleslo srdce. Jestliže Cedric překročil povolený čas, pak on určitě také.
"Pan Viktor Krum použil neúplnou formu přeměňování, která mu nicméně přinesla úspěch, a se svou zajatkyní se vrátil jako druhý. Dáváme mu čtyřicet bodů."
Karkarov se div neutleskal a tvářil se povýšeně.
"Pan Harry Potter použil velice úspěšně žaberník," pokračoval Pytloun. "Vrátil se jako poslední a značně překročil povolenou hranici jedné hodiny. Náčelnice jezerních lidí nám ovšem sdělila, že se tak dlouho zdržel jen proto, že chtěl dostat do bezpečí všechny zajatce, ne jenom toho svého."
Ron s Hermionou se na Harryho podívali napůl rozzlobeně, napůl soucitně.
"Většina porotců se domnívá -" a při těch slovech Pytloun vrhl velice ošklivý pohled na Karkarova - "že tím projevil mravní sílu a zaslouží si nejvyšší známku. Nicméně... pan Potter dostává čtyřicet pět bodů."
Harrymu poskočilo srdce - dělí se s Cedrikem o první místo! Ron i Hermiona na něj překvapeně vytřeštili oči, pak se ale rozesmáli a spolu s ostatními diváky začali tleskat jako diví.
"A máš to, Harry!" rozkřikl se Ron, aby ho v tom rámusu bylo slyšet. "Takže ses nezachoval jako hlupák - a ještě je z tebe mravný hrdina!"
Také Fleur tleskala ze všech sil, jenom Krum se netvářil ani trochu nadšeně. Znovu se pokusil zapříst s Hermionou řeč, ta však příliš tleskala Harrymu, než aby ho poslouchala.
"Třetí a poslední úkol se bude konat za soumraku dvacátého čtvrtého června," pokračoval Pytloun. "Šampióni se dozvědí, co je čeká, přesně o měsíc dřív. Děkuji vám všem za podporu, kterou jste jim poskytli."
A je to za námi, řekl si v duchu užasle Harry, zatímco madame Pomfreyová už naháněla všechny šampióny i zajatce do houfu, aby se vrátili do hradu a převlékli se do suchého... Mají to za sebou a zvládl to... a teď si až do čtyřiadvacátého června nemusí s ničím dělat starosti...
Když stoupal po kamenných schodech do hradu, umínil si, že až příště půjde do Prasinek, koupí Dobbymu pár ponožek na každý den v roce.