Náhle ho ohlušil a zmátl příval zvuků: ze všech stran zazněly hlasy, kroky a křik... zůstal ležet, kde byl, a zkřivil tvář, jako by všechen ten lomoz byl jen těžký sen, který zas pomine...
Potom se ho rázně chopily něčí ruce a převrátily ho.
"Harry! Harry!"
Otevřel oči.
Hleděl do hvězdné oblohy a nad ním se skláněl Albus Brumbál. Kolem se tlačily temné stíny bezpočtu lidí a přistupovaly stále blíž; Harry cítil, jak se zem pod jeho hlavou otřásá jejich kroky.
Byl zase zpátky, na okraji bludiště. Nad sebou viděl tyčit se tribuny a pohybující se siluety lidí, hvězdy na obloze.
Pustil Pohár, zato Cedrika k sobě přitiskl ještě pevněji. Volnou rukou uchopil Brumbála za zápěstí - jeho obličej viděl chvilkami jasně, chvílemi se mu však jevil celý rozmazaný.
"On se vrátil," šeptl. "Voldemort je zase zpátky."
"Co se děje? Co se stalo?"
Nad Harrym se vynořil obličej Korneliuse Popletala, bílý a vyděšený.
"Můj ty Bože - Diggory!" hlesl. "Brumbále - on je mrtvý!"
Jeho slova se rozletěla dál. Temné postavy, které je obklopovaly, je zajíkavě sdělovaly těm za sebou... a ti zas do tmy křičeli - nebo spíš vřískali Je mrtvý!" "Mrtvý!" "Cedric Diggory je mrtvý!"
"Pusť ho, Harry," slyšel Popletalův hlas a cítil, jak se něčí prsty pokoušejí uvolnit jeho stisk, ale on Cedrikovo bezvládné tělo nepustil.
Potom se k němu přiblížila Brumbálova tvář, ještě pořád rozmazaná a neurčitá. "Teď už mu nemůžeš pomoci, Harry. Má to za sebou. Pusť ho."
"Chtěl, abych ho vzal s sebou," zamumlal Harry - zdálo se mu důležité to vysvětlit.
"Chtěl, abych ho přinesl jeho rodičům..."
"Dobře jsi udělal, Harry... ale už ho pusť..."
Brumbál se sehnul a silou, jakou by od tak starého a hubeného muže nikdo nečekal, zdvihl Harryho ze země a postavil ho na nohy. Harry se zapotácel. V hlavě mu bušilo. Zraněná noha ho neunesla. V davu kolem do sebe strkali, tlačili se ve tmě k němu, aby se dostali co nejblíž. "Co se stalo?" "Co s ním je?" "Diggory je mrtvý!"
"Musí ihned na ošetřovnu!" halasil Popletal. "Není mu dobře, je zraněný - Brumbále, Diggoryho rodiče jsou tady, jsou na tribuně..."
"Já se o Harryho postarám, Brumbále. Odvedu ho -"
"Ne, raději bych, aby -"
"Brumbále, tamhle běží Amos Diggory... míří sem... nemyslíte, že byste mu to měl říct - dřív než uvidí...?"
"Harry, zůstaň tady -"
Děvčata ječela a hystericky vzlykala... pak se to všechno Harrymu před očima podivně rozkomíhalo...
"Už je to dobré, chlapče, držím vás... pojďte... půjdeme na ošetřovnu..."
"Brumbál říkal, že tu mám zůstat," vypravil ze sebe ztěžka a krev v jizvě mu tepala tak, jako by měl co chvíli začít zvracet; viděl ještě rozmazaněji než předtím.
"Potřebujete si lehnout... no tak, pojďte přece..."
Někdo větší a silnější než on ho napůl vlekl, napůl nesl vyděšeným davem. Harry slyšel, jak se všichni zajíkají, ječí a křičí, když si muž, který ho podpíral, mezi nimi razil cestu a odváděl ho do hradu. Šli přes louku, kolem jezera a kolem kruvalské lodi a jediné, co Harry vnímal, byl těžký dech muže, který mu pomáhal.
"Co se stalo, Harry?" zeptal se konečně, když ho vynášel po kamenném schodišti. Klap. Klap. Klap. Byl to Pošuk Moody.
"Ten Pohár byl Přenášedlo," vysvětlil Harry, když procházeli vstupní síní. "Odnesl mě i Cedrika na nějaký hřbitov... a tam byl Voldemort... lord Voldemort..."
Klap. Klap. Klap. Po mramorových schodech nahoru...
"Byl tam Pán zla? A co se dělo potom?"
"Zabili Cedrika... zabili ho..."
"A pak?"
Klap. Klap. Klap. Po chodbě...
"Připravil si lektvar... a získal zpět své tělo.
"Pán zla zas má své tělo? Takže se vrátil?"
"Pak přišli Smrtijedi... a utkali jsme se v souboji..."
"Vy jste se utkal s Pánem zla?"
"Unikl jsem mu... moje hůlka... udělala takovou zvláštní věc... viděl jsem svoji maminku a taťku... vystoupili z jeho hůlky..."
"Pojďte dál, Harry... pojďte dál a posaďte se... všechno bude zas dobré... tohleto vypijte..."
Harry slyšel, jak zaskřípal klíč v zámku, a cítil, že mu profesor vtiskl do rukou šálek.
"Vypijte to... udělá se vám líp... no tak, Harry, potřebuji vědět přesně, co se stalo..."
Moody mu pomohl vpravit tekutinu do krku; Harry se rozkašlal a v hrdle ucítil palčivou, pepřovou chuť. Hned nato uviděl Moodyho kabinet jasněji a profesora také... byl stejně bílý jako Popletal, a normálním i čarodějným okem upřeně zíral do jeho tváře.
"Takže Voldemort se vrátil? Jste si jistý, že se vrátil? Jak to dokázal?"
"Vzal si jisté věci z hrobu svého otce, od Červíčka a ode mě," odpověděl Harry. V hlavě měl jasněji a jizva už ho tolik nebolela; zřetelně teď rozeznával Moodyho obličej, i když v kabinetu byla tma. Ze vzdáleného famfrpálového hřiště ještě pořád slyšel jekot a křik.
"Co si Pán zla vzal od vás?" zeptal se Moody.
"Krev," řekl Harry a zvedl paži. V místě, kudy vnikla dovnitř Červíčkova dýka, měl roztržený rukáv.
Moody vydechl. Zaznělo to jako dlouhé, tiché zasyčení. "A co Smrtijedi? Vrátili se?"
"Ano," přitakal Harry. "Byla jich spousta..."
"A jak se k nim zachoval?" zeptal se Moody tiše. "Odpustil jim?"
Náhle se Harry rozpomněl. Měl o tom přece říct Brumbálovi, měl mu to povědět, hned jak ho uviděl. Jeden je tady, v Bradavicích! Smrtijed je mezi námi! To oni vhodili mé jméno do Ohnivého poháru a postarali se, abych prošel turnajem až do konce -"
Harry se pokusil vstát, Moody ho však zatlačil zpátky do křesla.
Já vím, kdo to je," řekl klidným hlasem.
"Že to je Karkarov?" vyhrkl Harry prudce. "Kde je? Chytili jste ho? Máte ho pod zámkem?"
"Karkarov?" zopakoval Moody a zasmál se podivným smíchem. "Karkarov uprchl dnes večer, když ucítil, jak ho na nadloktí pálí Znamení zla. Udal příliš mnoho věrných stoupenců Pána zla, než aby toužil se s nimi setkat... pochybuji ale, že se dostane daleko. Pán zla ví, jak vystopovat své nepřátele."
"Karkarov je pryč? Utekl z Bradavic? Takže to nebyl on, kdo vhodil mé jméno do Poháru?"
"Ne," řekl Moody. "Karkarov to nebyl. Vhodil jsem ho tam já."
Harry nevěřil vlastním uším.
"Ne, vy ne," odporoval. "Vy jste to neudělal... vy jste to nemohl udělat..."
"Ujišťuji vás, že jsem to byl já," řekl Moody, zakoulel čarodějným okem a upřel je na dveře: Harry věděl, že si ověřuje, zda za nimi nikdo není. Zároveň vytáhl profesor hůlku a namířil s ní na Harryho.
"Takže on jim odpustil?" zeptal se. "Myslím těm Smrtijedům, kteří zůstali na svobodě? Kteří se dokázali vyhnout Azkabanu?"
"Cože?" nechápal Harry.
Díval se na hůlku, kterou na něj Moody mířil. To celé musel být špatný vtip, nic jiného to být nemohlo.
"Ptal jsem se vás," řekl Moody potichu, "jestli odpustil té pakáži, která ho nikdy nešla ani hledat. Těm zrádným zbabělcům, kteří kvůli němu nechtěli čelit ani Azkabanu. Proradným ničemům, kteří měli dost odvahy, aby na mistrovství světa ve famfrpálu řádili v maskách, ale když uviděli Znamení zla, co jsem vypálil na oblohu, honem utekli."
"Vy že jste vypálil... o čem to mluvíte?"
"Už jste to ode mě slyšel, Harry... říkal jsem vám to.Jestli něco nenávidím víc než co jiného, pak je to Smrtijed, který si pěkně chodí na svobodě. Obrátili se k mému Mistrovi zády, když je nejvíc potřeboval. Doufal jsem, že je ztrestá. Věřil jsem, že je bude mučit. Povězte mi, že je ztýral, Harry..." Moodyho obličej se náhle rozjasnil nepříčetným úsměvem. "Povězte mi, že jim řekl, že já, já jediný jsem mu zůstal věrný... ochotný riskovat cokoli, jen abych mu opatřil to, co chtěl ze všeho nejvíc... vás."
"Ale vy... vy jste - vy jste přece nemohl..."
"Kdo vhodil vaše jméno do Ohnivého poháru pod jménem jiné školy? Já. Kdo zastrašil každého, o kom jsem si myslel, že by vám mohl chtít ublížit nebo vám zabránit v tom, abyste v turnaji zvítězil? Já. Kdo ponoukl Hagrida, aby vám ukázal draky? Já. A kdo vám pomohl objevit jediný způsob, jak draka přemoci? Já."
Moodyho čarodějné oko sklouzlo ze dveří a spočinulo na Harrym. Křivá ústa teď sešklebil, jak ještě nikdy. "Nebylo to snadné, Harry, provést vás všemi těmi úkoly, aniž to vzbudí podezření. Musel jsem použít veškerý důmysl, který mám, aby za vašimi úspěchy nebylo znát moji ruku. Brumbál by určitě pojal krajní podezření, kdybyste to zvládl příliš snadno. Věděl jsem, že když se dostanete až do bludiště, pokud možno se slušným předstihem, budu už mít šanci zbavit se ostatních šampiónů a uvolnit vám cestu. Musel jsem se ovšem potýkat i s vaší hloupostí. Tenkrát při druhém úkolu - to jsem měl největší strach, že nám to nevyjde. Sledoval jsem vás, Pottere, a věděl jsem, že jste ještě nerozluštil tajenku ukrytou v tom vejci, takže jsem vám musel dát další radu -"
"Tu jste mi přece nedal vy," namítl Harry chraplavě. "Tu tajenku mi prozradil Cedric -"
"A kdo řekl Cedrikovi, že má vejce otevřít pod vodou? Já. Spoléhal jsem, že vám to prozradí. Se slušnými lidmi si můžete dělat, co chcete, Pottere. Byl jsem si jistý, že se vám Cedric bude chtít odvděčit za to, že jste mu řekl o těch dracích, a skutečně to udělal. Ale stejně, Pottere, i tak to vypadalo, že to nezvládnete. Sledoval jsem vás celé dny... těch hodin, které jste strávil v knihovně... Vy jste si vážně neuvědomil, že knihu, kterou potřebujete, máte celou dobu v ložnici? Nastrčil jsem vám ji už dávno, dal jsem ji Longbottomovi, copak si nevzpomínáte? Kouzelné vodní rostliny Středozemního moře a jejich vlastnosti. Byl byste v ní našel všechno, co jste potřeboval vědět o žaberníku. Spoléhal jsem, že budete hledat pomoc u každého, kdo se namane; Longbottom by vám to řekl okamžitě. Jenže vy jste nikoho o pomoc nepožádal... máte v sobě jakousi pýchu a nezávislost a ta mohla všechno zmarnit.
Co jsem tedy měl dělat? Musel jsem vám tu radu dát prostřednictvím nějakého jiného nevinného zdroje. Při vánočním plesu jste mi řekl, že jste toho dne dostal dárek od skřítka Dobbyho. Zavolal jsem si ho proto do sborovny, aby mi odnesl vyčistit nějaké hábity, a úmyslně jsem se před ním s profesorkou McGonagallovou hlasitě bavil o zajatcích, které drží jezerní lidé, a utrousil jsem poznámku, jestli Pottera napadne použít žaberník. Váš malý přítel se okamžitě rozběhl ke skříni se Snapeovými soukromými zásobami a pak spěchal za vámi..."
Moody hůlkou stále mířil Harrymu přímo na srdce. Za jeho zády se ve slídivém kukátku pohybovaly mlhavé postavy. "Byl jste v tom jezeře hrozně dlouho, Pottere. Už jsem si myslel, že jste se utopil. Naštěstí si Brumbál vaši hloupost vyložil jako ušlechtilost a dal vám vysokou známku, takže jsem si oddechl.
Dnes večer v bludišti jste to samozřejmě měl snazší, než se patřilo," pokračoval profesor. "To proto, že jsem tam hlídkoval, viděl jsem skrze krajní živé ploty a mohl jsem vám kletbami odstranit z cesty řadu překážek. To já jsem omráčil Fleur Delacourovou, když mě míjela, a já jsem použil proti Krumovi kletbu Imperius, aby vyřídil Diggoryho a vy jste měl cestu k Poháru volnou."
Harry jen třeštil oči. Vůbec nechápal, jak je to možné... Brumbálův přítel, proslulý bystrozor, který polapil tolik Smrtijedů... nedávalo to smysl... absolutně žádný smysl...
Mlhavé siluety ve slídivém kukátku se stávaly jasnější a bylo je vidět čím dál zřetelněji. Harry Moodymu přes rameno rozeznával obrysy tří lidí, kteří se blížili víc a víc. Profesor se tam však nepodíval, upíral své čarodějné oko na něj.
"Pánovi zla se nepodařilo vás zabít, Pottere, i když si to velice přál," pokračoval šeptem Moody. "Představte si ale, jak se mi odmění, až se dozví, co jsem pro něho udělal. Nejdřív jsem mu vás odevzdal - to potřeboval ze všeho nejvíc, aby se znovu narodil - a pak jsem vás ještě místo něj zabil. Dostane se mi větších poct než komukoli jinému ze Smrtijedů. Budu jeho nejdražším a nejbližším přívržencem... bližším než vlastní syn..."
Normální oko teď div nevylezlo profesorovi z důlku, a to čarodějné ulpívalo na Harrym. Dveře byly zamčené a Harry věděl, že by svoji hůlku rozhodně nestačil ani vytáhnout...
"Pán zla a já máme strašně moc společného," chvástal se Moody a vypadal teď úplně nepříčetně, jak se tyčil nad Harrym a zlovolně se šklebil. "Oba jsme například měli nemožné otce... úplně nemožné, to myslím doopravdy. Oba jsme trpěli tím ponížením, že jsme po nich dostali jméno, Harry. A oba jsme měli to potěšení... nesmírné potěšení, ujišťuji vás... že jsme je zabili, abychom zajistili další vzestup říše zla!"
"Vy jste zešílel!" vyhrkl Harry, který se už neovládl. Jste hotový šílenec!"
"Já a šílenec?" ohradil se Moody a nevědomky zvýšil hlas. "To se ještě uvidí! Uvidíme, kdo je šílenec, teď, když se Pán zla vrátil a já stojím na jeho straně! Je znovu tady, Harry Pottere, neporazil jste ho - zato já teď porazím vás!"
Pozvedl hůlku a otevřel ústa, a Harry honem hmátl do hábitu -
"Mdloby na tebe!" Vyšlehlo oslnivě červené světlo, cosi zapraskalo, všude kolem svištěly třísky, dveře Moodyho kabinetu byly napadrť -
Profesora to srazilo na podlahu. Harry dosud třeštil oči na místo, kde ještě před chvílí byla Pošukova tvář, a spatřil Albuse Brumbála, profesora Snapea a profesorku McGonagallovou, jak se na něj dívají ze slídivého kukátka. A vtom už uviděl všechny tři na prahu. Brumbál stál v čele s napřaženou hůlkou.
Teprve v tu chvíli si Harry doopravdy poprvé úplně uvědomil, proč se o Brumbálovi tvrdilo, že to je jediný kouzelník, kterého se Voldemort kdy bál. Výraz, který měl ve tváři, když shlížel na bezvědomé tělo Pošuka Moodyho, byl strašnější, než by si Harry v životě dokázal představit. Laskavý úsměv z ní zmizel a v očích za brýlemi nesvítila jediná jiskřička. V každé vrásce toho letitého obličeje tepal ledový hněv. Z celé Brumbálovy postavy ovšem vyzařovala taková síla, jako by ji živil sálavý oheň.
Vkročil rázně do kabinetu, podsunul nohu pod Moodyho bezvládné tělo a kopnutím je převrátil na záda, aby mu viděl do obličeje. V patách za ním vstoupil Snape s očima upřenýma do slídivého kukátka, v němž ještě mohl vidět vlastní tvář, jak zlobně nahlíží dovnitř.
Profesorka McGonagallová zamířila přímo k Harrymu.
"Pojďte, Pottere," vybídla ho šeptem. V úzkých rtech jí cukalo, jako kdyby se měla každou chvíli rozplakat. "Pojďte se mnou - odvedu vás na ošetřovnu..."
"To ne," rozhodl Brumbál rázně.
"Brumbále, ale měl by - podívejte se na něj - dnes večer už zakusil dost -"
"Zůstane tady, Minervo! Musí pochopit, co se vlastně stalo," pronesl Brumbál stroze. "Pochopit je první krok k tomu, aby se s tím vším vyrovnal, a teprve až se s tím vyrovná, může se z toho dostat. Potřebuje si uvědomit, kdo mu způsobil ta muka, která dnes večer zažil, a proč."
"Ale Moody..." ozval se Harry, který tomu všemu pořád nedokázal uvěřit. Jak mohl Moody něco takového udělat?"
"Tohle není Alastor Moody," řekl mu Brumbál klidným hlasem. "Ty jsi Alastora Moodyho nikdy neviděl. Po tom všem, co se dnes večer událo, by tě skutečný Moody nikdy neodvedl pryč. Ve chvíli, kdy to tenhle Moody udělal, mi bylo všechno jasné - a vydal jsem se za ním."
Sehnul se k bezvládnému tělu na podlaze a hmatal v jeho hábitu. Vytáhl placatku a kroužek s klíči. Potom se obrátil k profesorce McGonagallové a Snapeovi.
"Severusi, přineste mi prosím ten nejsilnější pravdomluvný lektvar, který máte, a pak zajděte dolů do kuchyně a přiveďte sem domácí skřítku Winky. A vy, Minervo, zajděte prosím k Hagridovi. Na záhonu s dýněmi tam najdete sedět velkého černého psa. Odveďte ho do mé pracovny, řekněte mu, že za chvíli přijdu, a vraťte se sem."
Pokud připadaly oběma profesorům jeho pokyny podivné, nedali to na sobě znát. Okamžitě se otočili a odešli z kabinetu. Brumbál zamířil k truhle se sedmi zámky, zastrčil do ní první klíč a otevřel ji. Uvnitř byla celá spousta příruček kouzelných slov a zaklínadel. Brumbál truhlu zavřel, zastrčil druhý klíč do druhého zámku a znovu ji otevřel. Knihy zmizely; tentokrát v ní byla hromada polámaných lotroskopů, nějaké pergameny a brky a ještě cosi jako stříbřitý neviditelný plášť. Harry užasle přihlížel, jak Brumbál zastrčil i třetí, čtvrtý, pátý a šestý klíč do zámků, do kterých patřily, pokaždé truhlu zase otevřel a vždycky tam našel něco jiného. Potom zastrčil do zámku i sedmý klíč, zvedl víko a Harry ohromeně vykřikl.
Hleděl do jakési šachty, do podzemní místnosti, v níž na podlaze o nějaké tři metry hlouběji ležel - očividně v hlubokém spánku a očividně vyzáblý po dlouhém hladovění - pravý Pošuk Moody. Dřevěnou nohu neměl, důlek, v němž mělo spočívat čarodějné oko, byl pod víčkem prázdný, a chyběly mu celé chomáče prošedivělých vlasů. Harry užasle přejížděl pohledem od spícího Moodyho v truhle k bezvědomému Moodymu ležícímu na podlaze kabinetu.
Brumbál vlezl do truhly, spustil se dolů, zlehka dopadl na podlahu vedle spícího Moodyho a okamžitě se k němu sklonil.
"Je omráčený - pod vlivem kletby Imperius - a strašně zesláblý," řekl. "Potřebovali samozřejmě, aby zůstal naživu. Harry, hoď mi sem plášť toho podvodníka! Alastor je úplně zmrzlý. Bude třeba, aby si ho vzala na starost madame Pomfreyová, ale vypadá to, že bezprostřední nebezpečí mu nehrozí."
Harry vyhověl jeho přání. Brumbál přikryl Moodyho pláštěm, zachumlal ho do něj a vyšplhal zase nahoru. Pak zvedl placatku stojící na psacím stole, odšrouboval její uzávěr a otočil ji hrdlem dolů; na podlahu kabinetu kapala hustá, lepkavá tekutina.
"Mnoholičný lektvar, Harry," vysvětlil Brumbál. "Bylo to úplně prosté, a tudíž dokonalé. Poněvadž Moody vždycky pije jen a jen ze své placatky, což všichni vědí. Falešný Moody samozřejmě musel mít toho pravého neustále nablízku, aby si mohl pravidelně připravovat lektvar. Jen se podívej na jeho vlasy..." Brumbál pohlédl na Alastora v truhle. "Náš falešný Moody mu je po celý rok stříhal, vidíš, jaké mu v nich nadělal zuby? Myslím ale, že v tom vzrušení, které přinesl dnešní večer, asi zapomněl brát svůj lektvar pravidelně... přesně v celou hodinu... a každou hodinu... to se hned dozvíme."
Vytáhl židli od psacího stolu, posadil se a bedlivě sledoval bezvědomého Moodyho na podlaze. Harry ho pozoroval také. V tichu plynula minuta za minutou...
Pak se Harrymu přímo před očima začala proměňovat tvář muže na podlaze. Jizvy mizely jedna za druhou, až měl pokožku opět hladkou; i znetvořený nos měl znovu celý, a nadto se mu zmenšoval. Dlouhou hřívu prošedivělých vlasů nahradila čupřina slámově žluté barvy; nato hlasitě klapla dřevěná noha, odpadla a místo ní mu narostla ta původní, a v příští chvíli mu z očního důlku vypadlo čarodějné oko a vrátilo se do něj to opravdové. Čarodějné oko se odkutálelo po podlaze a dál se otáčelo na všechny strany.
Harry zíral na ležícího muže před sebou, který teď měl bledý, trochu pihovatý obličej a čupřinu světlých vlasů. Věděl, kdo to je: viděl ho v Brumbálově Myslánce. Díval se tenkrát, jak ho mozkomorové odvádějí ze soudní síně, zatímco se marně pokoušel přesvědčit pana Skrka, že je nevinný... Teď však měl kolem očí vrásky a vypadal o hodně starší...
Z chodby venku se ozvaly spěšné kroky: vrátil se Snape a v patách za ním šla Winky. Vzápětí dorazila i profesorka McGonagallová.
"Vždyť to je Skrk!" řekl Snape a zůstal stát na prahu. "Barty Skrk!"
"Můj ty bože!" vyjekla profesorka McGonagallová, úplně strnula a beze slova zírala na muže ležícího na podlaze.
Špinavá, rozcuchaná Winky proklouzla kolem Snapeových nohou, doširoka otevřela ústa a pronikavě zaječela: "Pane Barty, co tady děláte, pane Barty?"
Vrhla se vpřed a padla mladému muži na prsa. "Vy jste ho zabili! Vy jste ho zabili! Zabili jste pánova syna!"
"Je jenom omráčený, Winky," řekl Brumbál. "Uhni, prosím tě. Přinesl jste ten lektvar, Severusi?"
Snape mu podal malou skleněnou lahvičku úplně čiré tekutiny: bylo to veritasérum, kterým Harryho ještě nedávno strašil při hodině lektvarů. Brumbál vstal, sklonil se nad ležícím mužem a vsedě ho opřel o stěnu pod slídivým kukátkem, z něhož na trojici profesorů dosud zlobně shlížely jejich vlastní zrcadlové obrazy. Winky zůstala klečet na kolenou, třásla se po celém těle a rukama si zakrývala tvář. Brumbál násilím otevřel muži ústa a vlil mu do nich tři kapky lektvarů. Potom mu namířil hůlkou na prsa a přikázal: "Enervate!"Skrkův syn otevřel oči. Tvář měl ochablou a nepřítomně zíral do neznáma. Brumbál si před něj klekl, takže měli obličeje přímo proti sobě.
"Slyšíš mě?" zeptal se klidným hlasem Skrka.
Muž pohnul očními víčky.
"Ano," zamumlal.
"Chci, abys nám řekl," pokračoval Brumbál tiše, "jak ses sem dostal. Jak se ti podařilo z Azkabanu uniknout?"
Skrk se zhluboka nadechl, až všechny přítomné zamrazilo, a pak jednotvárným, bezvýrazným hlasem spustil: "Zachránila mě matka. Věděla, že umírá, a přiměla otce, aby mě vysvobodil. Byla to poslední laskavost, kterou jí ještě mohl prokázat. Miloval ji tak, jako mě nikdy, proto jí vyhověl. Přijeli za mnou na návštěvu a dali mi napít mnoholičného lektvarů, v kterém byl matčin vlas, a ona vypila lektvar, ve kterém byl můj; takže jsem vypadal jako ona, a matka zase jako já."
Winky kroutila hlavou a třásla se. "Už nic neříkejte, pane Barty, neříkejte už vůbec nic, nebo z toho váš otec bude mít malér!"
Skrk se však znovu zhluboka nadechl a pokračoval stejně jednotvárným hlasem: "Mozkomorové jsou slepí. Vnímali, že do Azkabanu vstoupil jeden zdravý člověk a jeden umírající, a potom vnímali, že jeden zdravý a jeden umírající zase odešli. Můj otec mě propašoval ven přestrojeného za moji matku, pro případ, že by nás někdo z vězňů dveřmi pozoroval.
Krátce nato má matka v Azkabanu zemřela. Dbala na to, aby až do poslední chvíle pila mnoholičný lektvar. Pohřbili ji pod mým jménem, vždyť vypadala jako já a všichni věřili, že to já opravdu jsem."
Mladému Skrkovi cosi zacukalo očními víčky.
"A co udělal tvůj otec, když tě dopravil domů?" zeptal se Brumbál klidně.
"Předstíral, že matka umřela, a vystrojil jí tichý pohřeb s vyloučením veřejnosti. Ten hrob je prázdný. O mě se starala naše domácí skřítka, dokud jsem se neuzdravil. Potom mě museli ukrývat a mít mě pořád pod kontrolou. Otec musel použít celou řadu kouzel, aby si mě úplně podrobil. Když se mi vrátily síly, myslel jsem jen na to, jak bych našel svého Mistra... a vrátil se do jeho služeb."
"Jak si tě otec podrobil?" zeptal se Brumbál.
"Použil kletbu Imperius," vysvětlil Skrk. "Ovládl moji vůli. Musel jsem ve dne v noci nosit neviditelný plášť a naše domácí skřítka byla neustále se mnou. To ona se o mě starala a pečovala o mě. A také mě litovala: přesvědčila otce, aby mi občas dopřál nějakou radost, jako odměnu za to, že se dobře chovám."
"Pane Barty, no tak, pane Barty," vzlykala Winky do složených dlaní. "Tohle jim přece neříkejte, budeme z toho mít potíže..."
"Přišel někdy někdo na to, že žiješ?" zeptal se Brumbál potichu. "Věděl o tom ještě někdo, kromě tvého otce a vaší skřítky?"
"Ano," přisvědčil Skrk a víčka se mu znovu zakomíhala. Jistá Berta Jorkinsová, čarodějka z otcova odboru. Jednou k nám přišla s papíry, které měl můj otec podepsat, ale on nebyl doma. Winky ji pozvala dál a pak se vrátila za mnou do kuchyně. Jenže Berta Jorkinsová ji slyšela, jak s někým mluví, a zvědavost jí nedala, aby nezačala čmuchat. Vyslechla dost, aby si domyslela, kdo se pod neviditelným pláštěm skrývá. Když se vrátil můj otec, vmetla mu Berta do tváře, co to udělal. Použil proti ní čaromocné paměťové kouzlo, aby zapomněla, co se dozvěděla. Zřejmě však bylo až příliš mocné. Otec říkal, že jí trvale poškodilo paměť."
"Proč přišla čmuchat v soukromých věcech mého pána?" vzlykala Winky. "Proč nás nenechala na pokoji?"
"Pověz mi, co se stalo při mistrovství světa ve famfrpálu," vyzval mladého Skrka Brumbál.
"Winky otce přesvědčila, aby mě tam vzal," odpověděl stále stejně jednotvárným hlasem. "Přemlouvala ho k tomu celé měsíce: že jsem už léta nevykročil z domu a famfrpál že jsem vždycky miloval. Vezměte ho s sebou, žadonila. Bude mít na sobě neviditelný plášť. Může se dívat na zápas, a taky se jednou nadýchá čerstvého vzduchu. Řekla otci, že moje matka by mi to určitě přála. Řekla mu také, že matka zemřela, aby mi dala svobodu, a ne abych trávil celý život ve vězení. A tak nakonec svolil.
Všechno jsme pečlivě promysleli. Otec mě s Winky odvedl do nejvyšší lóže už brzy odpoledne: Winky měla tvrdit, že drží otci místo, a já jsem tam měl sedět, aniž mě kdo uvidí. Z lóže jsme měli vyjít, teprve až odejdou ostatní. Všichni si měli myslet, že Winky je tam sama. Nikdo by se nic nedozvěděl.
Winky ale netušila, že mi přibývá sil. Začal jsem vzdorovat otcově kletbě Imperius a míval jsem někdy pocit, že se zase chovám jako kdysi. Občas se mi na okamžik zdálo, že už mě otec neovládá, a právě k tomu došlo i v nejvyšší lóži. Jako kdybych se probudil z hlubokého spánku: zjistil jsem, že jsem mezi lidmi a zápas že je v nejlepším, a pak jsem si všiml, že nějakému chlapci přede mnou čouhá z kapsy hůlka. Už před odsouzením do Azkabanu jsem žádnou mít nesměl, a tak jsem mu ji ukradl. Winky o ničem nevěděla. Winky se bojí výšek, proto si celou dobu zakrývala obličej."
"Vy jste ošklivý chlapec, pane Barty!" zašeptala vyčítavě Winky a mezi prsty se jí řinuly slzy.
"Takže jsi mu tu hůlku sebral," poznamenal Brumbál. "A co jsi s ní udělal?"
"Vrátili jsme se do stanu," vysvětlil Skrk, "a potom jsme je uslyšeli: myslím Smrtijedy. Ty, kteří nezakusili Azkaban na vlastní kůži, nikdy netrpěli pro mého Mistra a obrátili se k němu zády. Nikdo je neuvrhl do vězení jako mě, a mohli se za ním vydat a hledat ho, ale neudělali to. Zato teď si dělali legraci z mudlů. Zvuk jejich hlasů mě probudil a hlavu jsem měl jasnější než kdykoli předtím. Dostal jsem vztek a měl jsem hůlku. Chtěl jsem si to s nimi vyřídit za to, že se zpronevěřili mému pánovi. Můj otec už ve stanu nebyl; šel osvobodit ty mudly. Winky dostala strach, když viděla, jak zuřím. Použila skřítčí kouzlo, aby mě k sobě připoutala. Vyvlekla mě ze stanu a odtáhla mě do lesa, co nejdál od Smrtijedů. Snažil jsem se jí v tom zabránit, protože jsem se chtěl vrátit do kempu. Chtěl jsem těm Smrtijedům ukázat, co znamená věrnost Pánovi zla, a potrestat je za to, že se mu zpronevěřili. Použil jsem tu ukradenou hůlku a vykouzlil jsem na obloze Znamení zla.
Pak už dorazili kouzelníci z ministerstva a vysílali na všechny strany omračující kouzla. Jedno z nich proniklo i mezi stromy, kde jsme s Winky stáli, přerušilo pouto, které nás spojovalo, a oba nás omráčilo.
Když potom objevili Winky, můj otec věděl, že musím být nablízku. Prohledal křoví, kde ji našli, a zjistil, že tam ležím. Počkal, až ostatní ministerští kouzelníci z lesa odešli, znovu si mě podrobil kletbou Imperius a odvezl mě domů. Winky propustil. Nesplnila úkol, který jí dal. Dopustila, abych si opatřil hůlku, a málem mě nechala utéct."
Winky zakvílela zoufalstvím.
"Takže pak už jsme v domě byli jenom dva, otec a já. A potom... potom..." Skrk zakroutil hlavou a po tváři se mu rozlil nepříčetný úsměv. "Potom si pro mě přišel můj Mistr.
Dorazil k nám jednou pozdě večer, byl v náručí svého služebníka Červíčka. Dozvěděl se totiž, že jsem naživu: V Albánii zajal Bertu Jorkinsovou a mučil ji tak dlouho, až mu prozradila spoustu věcí. Řekla mu o turnaji tří kouzelnických škol. Řekla mu, že starý bystrozor Moody bude učit v Bradavicích. Mučil ji, až se mu podařilo prolomit paměťové kouzlo, které na ni uvalil můj otec. Řekla mu, že jsem uprchl z Azkabanu a že mě otec vězní, aby mi zabránil ho hledat. A tak se můj Mistr dozvěděl, že jsem stále jeho věrným služebníkem - možná nejvěrnějším ze všech. Můj Mistr pojal plán, který založil na tom, co se dozvěděl od Berty. Potřeboval mě. Přišel k nám okolo půlnoci. Můj otec mu otevřel."
Úsměv ve Skrkově tváři byl teď ještě širší, jako by si vybavoval nejsladší vzpomínku svého života. Na Winky bylo vidět, že má úplně strnulé hnědé oči, třebaže je měla téměř schované za vějířem prstů. Vypadala příliš vyděšeně, než aby promluvila jediné slovo.
"Proběhlo to velice rychle. Můj Mistr použil proti otci kletbu Imperius. Teď to byl on, koho drželi ve vězení a ovládali jeho mysl. Můj Mistr ho donutil, aby se dál věnoval svým povinnostem a choval se, jako kdyby se nic nestalo. A já jsem se dostal na svobodu. Úplně jsem ožil. Byl jsem to zase já, tak plný sil a života, jako jsem nebyl už kolik let."
"A co ti lord Voldemort řekl, že máš udělat?" chtěl vědět Brumbál.
"Zeptal se, jestli jsem ochotný odvážit se pro něj všeho, a to jsem byl. Sloužit mu byl můj sen, má největší touha, a chtěl jsem mu to dokázat. Řekl mi, že potřebuje dostat do Bradavic věrného služebníka, který by Harryho Pottera provedl turnajem tří kouzelnických škol, aniž to kdo postřehne. Služebníka, který by si vzal Harryho Pottera na mušku a zařídil by, aby se do turnaje dostal, a potom proměnil Pohár v Přenášedlo, které by prvního, kdo se ho dotkne, dopravilo k mému Mistrovi. Ovšem nejdřív -"
"- jste potřebovali Alastora Moodyho," dořekl za něho Brumbál. Modré oči mu planuly, třebaže jeho hlas zůstával klidný.
"To jsme udělali s Červíčkem. Napřed jsme si připravili mnoholičný lektvar a pak jsme se vydali k jeho domu. Pošuk Moody nám ovšem kladl odpor a byla z toho pořádná mela. Přemohli jsme ho právě včas. Vecpali jsme ho do jednoho oddílu jeho kouzelné truhly. Vytrhl jsem mu několik vlasů, přidal jsem je do lektvaru, a když jsem ho vypil, stal se ze mě jeho dvojník. Vzal jsem si jeho nohu a oko, a když dorazil Artur Weasley aby to vyřídil s mudly kteří ten rámus slyšeli, byl jsem na něho připravený. Nechal jsem po dvoře poskakovat popelnice, a pak jsem Weasleymu řekl, že jsem odtamtud slyšel nějaké vetřelce, a ti že to asi způsobili. Potom jsem sbalil Moodyho oblečení a jeho detektory černé magie, přidal jsem je k němu do truhly a vydal jsem se do Bradavic. Udržoval jsem ho při životě, ovšem pod kletbou Imperius. Potřeboval jsem ho důkladně vyzpovídat, dozvědět se co nejvíc o jeho minulosti a osvojit si jeho zvyky, abych dokázal oklamat i bradavického ředitele. Navíc jsem potřeboval Moodyho vlasy, abych si mohl připravovat mnoholičný lektvar. S ostatními přísadami to bylo snadné: kůži z hřímala jsem ukradl ve sklepení, a když mě učitel lektvarů přistihl u sebe v kabinetu, řekl jsem, že mám příkaz ho prohledat."
"A co se po vašem útoku na Moodyho stalo s Červíčkem?" chtěl vědět Brumbál.
"Červíček se vrátil do otcova domu, aby se staral o mého Mistra a dohlížel na otce."
"Ovšem ten uprchl," namítl Brumbál.
"Ano. Po nějaké době se otec začal kletbě Imperius vzpírat stejně jako předtím já. Občas si uvědomoval, co se děje. Můj Mistr usoudil, že už není bezpečné, aby vycházel z domu. Donutil ho, aby přestal chodit do práce a posílal na ministerstvo jen dopisy, a také jim musel sdělit, že je nemocný. Jenže Červíček zanedbal svoje povinnosti: nebyl dost ostražitý, a otec uprchl. Můj Mistr si domyslel, že má namířeno do Bradavic, aby Brumbálovi úplně všechno řekl. Chtěl se přiznat, že mě potají dostal z Azkabanu.
Můj Mistr mi sdělil, že otec uprchl, a nařídil mi, že ho musím za každou cenu zadržet. A tak jsem čekal a byl jsem ve střehu. Hodně mi pomáhal plánek, který jsem Harrymu Potterovi sebral a který to málem všechno zmařil."
"Plánek?" zeptal se Brumbál spěšně. "O jakém plánku to mluvíš?"
"O Potterově plánku Bradavic. On mě na něm totiž našel. Jednou večer mě přistihl, jak kradu ze Snapeova kabinetu další dávku přísad do mnoholičného lektvaru. Myslel ovšem, že je to ministr Skrk, můj otec, protože máme stejné křestní jméno. Ještě toho večera jsem od Pottera ten plánek získal a vysvětlil jsem mu, že Barty Skrk nenávidí zlé černokněžníky. Potter uvěřil, že jde po Snapeovi.
Týden jsem čekal, až otec dorazí do Bradavic. Jednou večer jsem díky tomu plánku zjistil, že konečně vstoupil na školní pozemky. Oblékl jsem si neviditelný plášť a vydal jsem se mu naproti. Šel právě po okraji Zapovězeného lesa, jenže v tu chvíli se tam objevili také Potter a Krum. Čekal jsem. Potterovi jsem ublížit nemohl, toho můj Mistr potřeboval. Když se ale rozběhl pro Brumbála, omráčil jsem Kruma a otce jsem zabil."
"To nééé!" zakvílela Winky. "Pane Barty, pane Barty, co to říkáte?"
"Takže jsi svého otce zabil," poznamenal Brumbál stále týmž klidným hlasem. "A co jsi udělal s jeho tělem?"
"Odnesl jsem ho do Zapovězeného lesa a přikryl jsem ho neviditelným pláštěm. Plánek jsem měl s sebou. Sledoval jsem na něm Pottera, jak běží do hradu. Narazil tam na Snapea. Pak se k nim připojil i Brumbál. Sledoval jsem, jak Potter odvádí Brumbála z hradu. Vyšel jsem z lesa, obešel jsem je, až jsem se jim octl za zády, a pak jsem přišel za nimi. Brumbálovi jsem vysvětlil, že mi Snape řekl, kam mám jít.
Brumbál mi uložil, abych šel Bartyho Skrka hledat, takže jsem se vrátil k otcově mrtvole. Sledoval jsem plánek, a když už byli všichni pryč, přeměnil jsem otcovo mrtvé tělo v pouhou kost... Pak jsem si oblékl neviditelný plášť a tu kost jsem zahrabal do čerstvě zrytého záhonu před Hagridovou boudou."
V místnosti se rozhostilo naprosté ticho, do něhož jen Winky vzlykala dál.
"A dnes večer...?" ozval se konečně Brumbál.
"Nabídl jsem se, že před večeří zanesu Pohár tří kouzelníků do bludiště," zašeptal Barty Skrk. "Proměnil jsem ho v Přenášedlo. Plán mého Mistra se zdařil. Získal zpátky moc, a mně se dostane poct, o jakých se žádnému kouzelníkovi ani nesnilo."
Jeho tvář znovu rozjasnil nepříčetný úsměv a pak mu hlava klesla na rameno, zatímco Winky vedle něj skučela a vzlykala.