Domácí skřítkové je uvítali opravdu srdečně: uctivě se jim klaněli a honem jim šli připravit čaj. Dobby byl z dárku celý bez sebe radostí.
"Harry Potter je k Dobbymu až příliš laskavý!" zakvílel a utíral si slzy velké jako hrách, které se mu koulely z obrovských očí.
"S tím žaberníkem jsi mi zachránil život, Dobby, namouduši," řekl Harry.
"Nemáte náhodou ještě pár těch větrníků?" zeptal se Ron a rozhlížel se po skřítcích, kteří se jim bez přestání klaněli a zářivě se na ně usmívali.
"Vždyť jsi před chvílí snídal!" pohoršovala se Hermiona, ale to už se k nim řítil obrovský stříbrný podnos plný větrníků, který nesli čtyři skřítkové.
"Měli bychom jim říct o něco, co bychom poslali Čmuchalovi," zamumlal Harry.
"To je dobrý nápad," souhlasil Ron. "Aspoň bude mít Pašík co dělat. Myslíte, že byste nám mohli dát trochu jídla navíc?" obrátil se na skřítky. Ti se potěšené usmáli a odkvapili, aby jim splnili jejich přání.
"Dobby, a kde je Winky?" rozhlížela se Hermiona.
"Winky sedí tamhle u krbu, slečno," řekl Dobby potichounku a malinko svěsil uši.
"Proboha!" vydechla Hermiona, když skřítku spatřila.
Harry se také zadíval k ohništi. Winky seděla na stoličce jako minule, zřejmě však o sebe celou dobu vůbec nedbala. Byla tak strašně špinavá, že ji Harry v první chvíli ani nerozeznal od začouzených krbových cihel. Oblečení měla potrhané a nevyprané, v ruce svírala láhev máslového ležáku a s očima upřenýma do ohně se na stoličce mírně kymácela. Jak se na ni dívali, mohutně si škytla, až to bylo slyšet po celé kuchyni.
"Winky teď spořádá šest lahví denně," šeptl Harrymu Dobby.
"Naštěstí to není nijak silné," řekl Harry.
Dobby však zavrtěl hlavou: "Pro domácího skřítka to silné je, pane," vysvětlil mu.
Winky znovu škytla. Skřítkové, kteří přinesli větrníky, se na ni pohoršeně podívali a šli si po své práci.
"Winky se trápí, pane," zašeptal mu Dobby smutně.
"Winky chce zpátky domů. Winky si myslí, že jejím pánem je pořád pan Skrk, Harry Pottere, a ať už Dobby řekne cokoli, nedokáže ji přesvědčit, že jejím pánem je teď profesor Brumbál."
"Poslyš, Winky," řekl Harry, kterého v tu chvíli něco napadlo, došel k ohništi a sehnul se, aby ho slyšela. "Nevíš náhodou, co by pan Skrk mohl mít v úmyslu? Měl dělat porotce v turnaji tří kouzelníků, ale vůbec sem už nejezdí."
Winky zamrkala a upřela na něj své obrovské zornice. Potom se znovu mírně zakymácela a zeptala se: "Takže p-pán už sem - škyt - nejezdí?"
"Ne," potvrdil Harry. "Od prvního úkolu jsme ho neviděli. V Denním věštci psali, že je nemocný."
Winky se znovu zakymácela a hleděla na Harryho rozmazaným pohledem. "Pán - škyt - pán je n-nemocný?"
Spodní ret se jí roztřásl.
"Nevíme ale jistě, jestli je to pravda," řekla Hermiona kvapně.
"Pán p-potřebuje svou - škyt - svou W-Winky!" zafňukala skřítka. "Pán se - škyt - sám nedok-káže - škyt - o sebe po-sta-rat..."
"Tak počkej, Winky, jiní se přece také dokážou postarat o vlastní domácnost," řekla přísně Hermiona.
"Jenomže Winky - škyt - se panu Skrkovi - škyt - nestarala jen o domácnost!" zakvílela pohoršené Winky, zakymácela se ještě víc a pobryndala si máslovým ležákem blůzičku, už tak špinavou až hanba. "Pán se - škyt - Winky svěřuje - škyt - se svými nejdůlež-žitějšími - škyt - se svými nejtajnějšími -"
"S čím?" zeptal se Harry.
Winky však důrazně zakroutila hlavou a přitom se znovu polila máslovým ležákem.
"Winky chrání - škyt - tajemství svého pána," prohlásila vzpurně, zakymácela se, div že nespadla, a rozmrzele se na Harryho zamračila. "A vy - škyt - vy do nich - škyt - strkáte nos."
"Takhle Winky s Harrym Potterem mluvit nesmí!" okřikl ji Dobby pobouřeně. "Harry Potter je statečný a šlechetný, a do ničeho nos nestrká!"
"Strká nos - škyt - do soukromých a tajných - škyt - věcí mého pána - škyt - Winky je dobrá domácí skřítka - škyt - dovede držet jazyk za zuby - škyt - lidé - škyt - se pokoušejí slídit - škyt - a šťourat - škyt -" Winky sklesla víčka, úplně nečekaně se svezla ze stoličky před ohniště a začala hlasitě chrápat. Prázdná láhev od máslového ležáku se po kamenných dlaždicích odkutálela pryč.
Okamžitě přispěchalo půl tuctu rozhořčených skřítků. Jeden z nich zdvihl láhev a ostatní přikryli skřítku Winky velkým kostkovaným ubrusem, jehož konce pečlivě založili, aby ji vůbec nebylo vidět.
"Omlouváme se, že jste se na to museli dívat, pánové a slečno!" zakníkal jakýsi skřítek v jejich blízkosti, potřásl hlavou a zatvářil se převelice zahanbeně. "Doufáme, že nás nebudete všechny posuzovat podle Winky, pánové a slečno!"
"Vždyť je nešťastná!" namítla Hermiona popuzeně. "Proč se ji radši nepokusíte utěšit, místo abyste ji takhle přikrývali?"
"Prosím o prominutí, slečno," řekl skřítek a znovu se hluboce uklonil, "ale domácí skřítkové nemají právo být nešťastní, když je spousta práce a oni jsou povinni obsluhovat své pány."
"Pro Boha živého!" vykřikla Hermiona rozčileně. "Teď mě poslouchejte, všichni jak tu jste! Máte úplně stejné právo být nešťastní jako kouzelníci! Máte právo na mzdu a na dovolenou a na slušné oblečení, a nemusíte udělat všechno, co vám kdo řekne - podívejte se na Dobbyho!"
"Dobbyho z toho prosím vynechte, slečno," zamumlal Dobby ustrašeně. Z tváří domácích skřítků po celé kuchyni teď srdečné úsměvy vymizely; najednou se na Hermionu dívali, jako by byla nebezpečný šílenec.
"Tady je ten přídavek!" zapištěl jakýsi skřítek Harrymu u lokte a vrazil mu do rukou velikou šunku, tucet zákusků a nějaké ovoce. "Mějte se pěkně!"
Domácí skřítkové se kolem nich shlukli a začali je z kuchyně vystrkovat. Harry, Ron i Hermiona cítili, jak je do zad tlačí spousta malých ruček.
"Děkuji za ty ponožky, Harry Pottere!" křikl Dobby nešťastně od ohniště; stál tam u hromádky přikryté ubrusem - to byla Winky.
"Prosím tě, Hermiono, tos nemohla držet ten svůj zobák?" rozčiloval se Ron, když se za nimi zabouchly kuchyňské dveře. "Teď už o to nebudou stát, abychom k nim zašli na návštěvu! Třeba jsme z Winky mohli dostat ještě něco o Skrkovi!"
"Jako kdyby ti zrovna na tomhle záleželo!" ušklíbla se Hermiona. "Chodil jsi tam jenom kvůli jídlu!"
Po celý zbytek dne už oba byli podráždění: Harryho natolik omrzelo poslouchat, jak se nad domácími úkoly ve společenské místnosti strefují jeden do druhého, že zásoby pro Siriuse odnesl večer do sovince raději sám.
Papušík byl příliš malý, než aby vynesl celou šunku na horu nad Prasinkami, proto mu Harry přidal na pomoc ještě dva školní výrečky. Když vyletěli do podvečerního šera - byla to prazvláštní podívaná, jak mezi sebou nesli ten velký balík - opřel se Harry o okenní parapet a zahleděl se na školní pozemky, na tmavé, šumící koruny stromů v Zapovězeném lese a na pleskající plachty kruvalské lodi. Obláčky kouře, jenž stoupal z Hagridova komínu, proletěl velký výr, vznesl se ke hradu, zakroužil kolem sovince a zmizel z dohledu. Harry se zadíval dolů a uviděl Hagrida, jak usilovně ryje před svou boudou. Přemýšlel, co to asi dělá; vypadalo to, jako kdyby se rozhodl založit další zeleninový záhon. Zatímco ho pozoroval, vynořila se z krásnohůlského kočáru madame Maxime a zamířila k němu; vypadalo to, že se s ním pokouší promluvit. Hagrid se však opíral o rýč a očividně po tom nijak netoužil, protože zanedlouho se madame Maxime vrátila do kočáru.
Harrymu se nechtělo zpátky do nebelvírské věže, aby tam poslouchal Rona a Hermionu, jak na sebe vrčí. Raději se díval, jak Hagrid ryje, dokud ho nepohltila tma. Pak se začaly probouzet sovy a jedna za druhou kolem Harryho odsvištěly do noci.
Příští den u snídaně už Rona i Hermionu špatná nálada přešla, a k Harryho úlevě se nesplnily ani Ronovy chmurné předpovědi, že domácí skřítkové začnou k nebelvírskému stolu posílat horší jídlo, poněvadž je Hermiona urazila; slanina, vejce i uzené sledě byly dobré jako vždy.
Když dorazily poštovní sovy, Hermiona dychtivě vzhlédla, jako kdyby něco čekala.
"Percy přece ještě nemohl stačit odpovědět," řekl Ron. "Hedviku jsme poslali teprve včera."
"Já vím, taky od něj ještě nic nečekám," vysvětlila Hermiona. "Předplatila jsem si ale Denního věštce. Už mě fakt nebaví, když se mám všechno dozvídat od zmijozelských."
"To je dobrý nápad!" přisvědčil Harry a vzhlédl k sovám také. "Hele, Hermiono, myslím, že ti to vyšlo -"
K jeho kamarádce se snášela šedá sova.
"Ale noviny nenese," řekla a tvářila se zklamaně. "To je přece -"
K jejímu úžasu přistála šedá sova před jejím talířem a hned za ní následovaly čtyři sovy pálené, kalous a jeden puštík.
"Prosím tě, kolik sis těch Denních věštců předplatila?" podivil se Harry a stačil ještě zachytit její pohár dřív, než ho převrhl chumel sov, které se k ní tlačily jedna přes druhou, protože každá chtěla doručit svůj dopis jako první.
"Co to proboha je...?" užasla Hermiona, vzala si dopis od šedé sovy, otevřela ho a začala ho číst. "To už přestává všechno!" zadrmolila a celá zrudla.
"Co je?" zeptal se Ron.
"Totiž - to je přece směšné -" Hodila dopis Harrymu a ten zjistil, že není psaný rukou, ale poskládaný z nalepených písmen, která nejspíš někdo vystříhal z Denního věštce.
Jsi SprosTá nestyDA. HaRRy PottEr si zaSlouží NékoHo LepšíHo. VrAť se Zpátky k mUdlům, odkuD jsi přišla.
"Všechny jsou takové!" vykřikla Hermiona zoufale, jak otvírala jeden dopis po druhém. "Harry Potter si může najít někoho lepšího než takovou jako ty... Zasloužila bys uvařit s žabími vajíčky... Au!"
Otevřela poslední obálku a z té jí vystříkla na ruce žlutozelená tekutina, která silně páchla po benzinu a po níž jí okamžitě naskákaly veliké žluté puchýře.
"Nerozředěný hnis z dýmějových hlíz!" řekl Ron, když obálku opatrně zvedl a přičichl k ní.
"Au!" naříkala Hermiona a do očí jí vhrkly slzy, jak se pokoušela setřít si hnis ubrouskem; prsty však už měla tak plné boláků, že to vypadalo, jako kdyby na nich měla tlusté, vyboulené rukavice.
"Radši bys měla jít na ošetřovnu," vybídl ji Harry, když od ní sovy odlétly, "my už profesorce Prýtové řekneme, kde jsi.
"Já jsem ji varoval!" prohlásil Ron, když Hermiona vyběhla z Velké síně a držela si ruce na prsou, aby o něco nezavadila. "Říkal jsem jí, aby Ritu Holoubkovou nedráždila! Poslechni si tohle..." A přečetl mu nahlas jeden z dopisů, které Hermiona nechala ležet na stole. ",Četla jsem v Týdeníku čarodějek, jak jsi k Harrymu Potterovi falešná. Ten už toho v životě zakusil dost, takže ti příští poštou pošlu nějaké zlé kouzlo, jen co seženu dost velkou obálku.' Řeknu ti, že by si teď Hermiona měla opravdu dávat pozor."
Na bylinkářství jejich kamarádka nedorazila. Když potom Harry s Ronem vyšli ze skleníku a zamířili na hodinu péče o kouzelné tvory, uviděli Malfoye, Crabbeho a Goyla, jak scházejí po kamenném schodišti z hradu. Za nimi se hihňala a šuškala si s partou zmijozelských děvčat Pansy Parkinsonová. Když zahlédla Harryho, vykřikla: "Pottere, snad ses nerozešel s tou svou přítelkyní? Proč byla u snídaně tak nervózní?"
Harry si jí nevšímal. Nehodlal Pansy dopřát tu radost a prozradit jí, jaké problémy Hermioně ten článek z Týdeníku čarodějek způsobil.
Hagrid, který jim minulou hodinu oznámil, že s jednorožci skončili, na ně čekal venku před hájenkou, s čerstvou zásilkou otevřených beden před sebou. Při pohledu na ně pokleslo Harrymu srdce - snad to nejsou zas nějací čerstvě vylíhlí skvorejši? - Když ale přišel blíž, tak aby viděl dovnitř, spatřil houf huňatých černých tvorečků s dlouhými rypáky. Přední pracky měli podivně ploché, takže připomínaly rýče, přimhouřenýma očima mžourali na studenty a vypadali, že zdvořile žasnou, že jsou středem všeobecné pozornosti.
"To jsou hrabáci," vysvětlil jim Hagrid, když se všichni shromáždili kolem něj. "Žijou hlavně v dolech. Líbí se jim všechno, co se blejská... No podívejte se sami."
Jeden hrabák nečekaně vyskočil, vycenil zuby a chtěl jimi Pansy Parkinsonové strhnout ze zápěstí hodinky. Pansy zaječela a zacouvala.
"Jsou užitečný při hledání pokladů," řekl Hagrid spokojeně. "Myslel jsem, že si s nima dneska užijem trochu legrace. Vidíte tamdle?" Ukázal na velký záhon čerstvě zryté půdy, na kterém ho Harry viděl včera z okna sovince. "Zahrabal jsem tam nějaký zlatý mince, a pro toho, kdo si vybere hrabáka, kterej jich najde nejvíc, mám odměnu. Takže si sundejte všecky šperky, některýho si vyberte a připravte se, ať je můžete vypustit."
Harry si sundal hodinky, které stejně nosil jenom ze zvyku, protože už mu nešly, a schoval si je do kapsy. Pak zvedl jednoho hrabáka; ten mu okamžitě strčil dlouhý rypák do ucha a nadšeně začenichal. Opravdu byl docela roztomilý.
"Počkejte," řekl Hagrid a díval se do bedny, "jeden hrabák nám zbyl... kdopak chybí? Kde je Hermiona?"
"Musela jít na ošetřovnu," řekl Ron.
"Pak ti to vysvětlíme," zamumlal Harry, poněvadž Pansy Parkinsonová je poslouchala.
Byla to nejspíš ta nejzábavnější hodina péče o kouzelné tvory, jakou zažili. Hrabáci mizeli ve zrytém záhonu a zase se z něj vynořovali, jako kdyby to byla voda, a každý hned odcupital ke studentovi, který ho vypustil, a vyplivl mu zlato do dlaní. Ronovi se obzvlášť dařilo - zakrátko měl klín plný mincí.
"Mohli bychom si některého koupit domů, Hagride?" zeptal se vzrušeně, zatímco se jeho hrabák znovu zavrtal do země a pokropil ho hlínou.
"Tvou mamku by to asi nepotěšilo, Rone," zašklebil se Hagrid, "voni totiž hrabáci jsou schopný zbořit barák. Myslím, že už by měli mít skoro všecko," dodal a přecházel kolem záhonu, kde se hrabáci ještě pořád zavrtávali do země. "Zahrabal jsem tam jenom sto mincí. Áá, tady máme Hermionu!"
Mířila k nim přes louku, obě ruce měla pevně obvázané a vypadala celá zubožená. Pansy Parkinsonová ji pozorovala slídivýma očima.
"Takže se podíváme, jak jste dopadli!" řekl Hagrid. "Každej si spočítejte mince! A nemá smysl chtět nějaký ukrást, Goyle," dodal a přimhouřil oči černé jako dva švábi. Je to zlato od leprikónů, za pár hodin zmizí."
Goyle obrátil kapsy naruby, tvářil se však přitom krajně nerudně. Ukázalo se, že nejúspěšnější byl Ronův hrabák, a Hagrid mu jako cenu předal obrovskou čokoládu z Medového ráje. Nad školními pozemky se rozezněl zvon, který všechny svolával k obědu. Celá třída zamířila do hradu, jen Harry, Ron a Hermiona se ještě chvíli zdrželi, aby Hagridovi pomohli dostat hrabáky zpátky do beden. Harry si všiml, že madame Maxime je z okna kočáru pozoruje.
"Copak máš s rukama, Hermiono?" zeptal se Hagrid starostlivě.
Hermiona mu pověděla o výhružných dopisech, které ráno dostala, včetně obálky plné hnisu z dýmějových hlíz.
"Tak s tím se netrap," řekl Hagrid vlídně a podíval se na ni. Já takový dostával taky, když Rita Holoubková napsala ten článek vo mý mamce. 'Jseš netvor a měli by s tebou udělat krátkej proces.' ,Tvoje máma zabila nevinný lidi, a kdybys v sobě měl trošku slušnosti, šel by ses utopit.'"
"To snad ne!" namítla Hermiona zděšeně.
"Ale jo," mračil se Hagrid a vyrovnával bedny s hrabáky ke stěně hájenky jednu na druhou. Jsou to prostě cvoci, Hermiono. Esli eště nějakej takovej dopis dostaneš, ani ho nevodvírej a hoď ho rovnou do vohně."
"Přišla jsi o moc pěknou hodinu," řekl jí Harry, když se vraceli do hradu. "Ti hrabáci jsou prima, viď, Rone?"
Ron se ale z nepochopitelných důvodů škaredil na čokoládu, kterou dostal od Hagrida. Vypadal, že ho něco pořádně vyvedlo z míry.
"Co je s tebou?" zeptal se Harry. "Není dobrá?"
"O to nejde," odsekl Ron. "Proč jsi mi neřekl o tom zlatu?"
"O jakém zlatu?" podivil se Harry.
"O tom, co jsem ti dal na mistrovství světa ve famfrpálu," vysvětlil mu kamarád. "O leprikónském zlatu, co jsem ti dal za ten všechnohled. Tenkrát v nejvyšší lóži. Proč jsi mi neřekl, že zmizelo?"
Harry musel chvilku přemýšlet, než si uvědomil, o čem to mluví.
"Jo tohle..." řekl, když si to všechno konečně vybavil. "Já nevím... vůbec jsem na to nepřišel, že je pryč. Větší starost mi dělala ta hůlka, copak to nechápeš?"
Vystoupili po schodech do vstupní síně a zamířili do Velké síně na oběd.
"To musí být paráda, mít tolik peněz, že si ani nevšimneš, když ti zmizí plná hrst galeonů!" vypěnil Ron, když se posadili a začali si nakládat na talíře hovězí pečeni a vaječný svítek.
"Hele, já jsem měl ten večer jiné starosti!" namítl Harry netrpělivě. "A to jsme měli všichni, copak se už nepamatuješ?"
"Nevěděl jsem, že leprikónské zlato hned zase zmizí," zamumlal Ron. "Myslel jsem, že jsem ti zaplatil. Tu čapku Kudleyských kanonýrů jsi mi k Vánocům neměl dávat."
"Nechtěl bys toho nechat?" ohradil se Harry.
Ron si na vidličku nabodl pečený brambor a nasupeně mu pohlédl do očí. "Už toho mám plné zuby, být chudý," dodal.
Harry s Hermionou se na sebe podívali; ani jeden nevěděl, co na to říct.
"Je to všechno na draka," hartusil Ron a zíral na nabodnutý brambor. "Vůbec Fredovi a Georgeovi nevyčítám, že si chtějí přivydělat nějaké peníze. Co bych za to dal, kdybych to taky dovedl. Takový hrabák by mi bodl."
"Aspoň víme, co ti dát příště k Vánocům," poznamenala Hermiona s úsměvem, a když se Ron mračil dál, dodala ještě: "No tak, Rone, mohlo by to být i horší. Ty aspoň nemáš prsty samý hnis." S nožem a vidličkou jí to šlo těžko, měla prsty ztuhlé a oteklé. Jak já tu Holoubkovou nenávidím! vybuchla divoce. "Tohle si s ní ale vyřídím, i kdyby to mělo být poslední, co v životě udělám!"
Celý příští týden chodily Hermioně výhružné dopisy dál, a i když se řídila Hagridovou radou a neotvírala je, několik jejích nepřátel jí poslalo Huláky, které vybuchly u nebelvírského stolu a vykřikovaly na ni urážky, které samozřejmě slyšela celá síň. Dokonce i ti, kdo nečetli Týdeník čarodějek, teď už o domnělém trojúhelníku Harry - Krum - Hermiona věděli všechno. Harryho už unavovalo kdekomu vysvětlovat, že s Hermionou fakt nechodí.
"Ono to zas utichne," snažil se přesvědčit Hermionu, "když si toho prostě nebudeme všímat... to, co o mně napsala naposled, nakonec lidi taky začalo nudit..."
"Ráda bych věděla, jak může odposlouchávat, co si spolu lidi povídají, když má na školní pozemky vstup zakázaný!" rozčilovala se Hermiona.
Na příští hodině obrany proti černé magii se zdržela ve třídě pod záminkou, že se profesora Moodyho potřebuje na něco zeptat. Všichni ostatní se už nemohli dočkat, až budou smět odejít; Moody se na ně vytasil s tak přísnou zkouškou na odvracení zaklínadel, že si nejeden z nich ošetřoval oděrky a škrábance. Harryho postihlo takové cukání ušima, že si na nich musel držet ruce, když odcházel ze třídy.
"Teď aspoň víme, že neviditelný plášť Rita určitě nepoužívá!" zasupěla Hermiona, když je pět minut poté dohnala ve vstupní síni a odtáhla Harrymu ruku z pleskajícího ucha, aby ji vůbec slyšel. "Moody říká, že ji při druhém úkolu neviděl ani u stolu porotců, ani nikde u jezera!"
"Hermiono, prosím tě, má vůbec smysl tě přesvědčovat, abys to pustila z hlavy?" zeptal se jí Ron.
"Ne!" prohlásila Hermiona zarytě. "Chci vědět, jak mohla vyslechnout, co jsme si s Viktorem povídali! A jak se dozvěděla o Hagridově mamince!"
"Možná si na tebe pořídila nějaké štěnice," nadhodil Harry.
"Štěnice?" zeptal se Ron nechápavě. "Co tím jako myslíš - ty přece štípou, nebo ne?"
Harry mu vysvětlil, že se tak říká skrytým mikrofonům a nahrávacím zařízením, a vyložil mu, jak fungují.
Rona to strašně zaujalo, Hermiona je však přerušila: "Copak vy dva si nikdy nepřečtete Dějiny bradavické školy?"
"A proč?" namítl Ron. "Ty je přece umíš nazpaměť, stačí, když se tě zeptáme."
"Všechny ty náhražky kouzel, které mudlové používají - elektřina a počítače, radar a takové ty věci - tady kolem Bradavic nefungují, protože tu je ve vzduchu příliš mnoho kouzel a čárů. Rita rozhodně používá nějaké kouzlo, aby všechno potajmu odposlouchávala... kdyby se mi tak podařilo zjistit, jaké... A jestli je to něco nezákonného, postarám se, aby si to odskákala..."
"Copak už takhle nemáme starostí dost?" otočil se na ni Ron. "To musíme ještě vyhlásit krevní mstu Ritě Holoubkové?"
"Já přece nechci, abyste mi pomáhali!" vyštěkla Hermiona. "S tou si to vyřídím sama!"
Vypochodovala nahoru po mramorovém schodišti, aniž se ohlédla. Harry si byl jistý, že míří do knihovny.
"Pojď se vsadit, že se vrátí s krabicí odznaků Nenávidím Ritu Holoubkovou!" navrhl Ron.
Hermiona však nepožádala ani jednoho z nich, aby jí v jejím tažení proti zákeřné reportérce pomohli, a oba jí za to byli vděční; jak se blížily velikonoční prázdniny, všichni učitelé jim totiž nakládali pořád víc úkolů. Harry upřímně žasl, že Hermiona kromě všeho ostatního, co museli dělat, ještě stihla studovat kouzelné způsoby odposlouchávání. Sám dřel do úmoru, aby vůbec zvládl všechny domácí úkoly, ovšem nezapomínal také pravidelně posílat Siriusovi do jeho horské jeskyně balíčky s jídlem. Po tom, co zažil loni v létě, věděl, jaké to je, když někdo celé dny hladoví. Připisoval mu k balíčku vzkazy, že se nic mimořádného nestalo a že pořád ještě čekají na odpověď od Percyho.
Hedvika se vrátila až na konci velikonočních prázdnin. Percyho dopis přišel v balíčku velikonočních vajec, která jim poslala paní Weasleyová. Harryho i Ronovo byla veliká jako od draka a plná domácích karamel, ale to Hermionino bylo menší než slepičí, a když to viděla, protáhl se jí obličej.
"Rone, nečte tvoje mamka náhodou Týdeník čarodějek?" zeptala se potichu.
"Čte," přikývl Ron s ústy plnými karamel. "Odebírá ho kvůli receptům."
Hermiona se smutně dívala na svoje maličké vajíčko.
"Nechceš se podívat, co píše Percy?" honem se jí zeptal Harry.
Percyho dopis byl krátký a podrážděný.
Zas a znovu vysvětluji Dennímu věštci, že si pan Skrk užívá zaslouženého odpočinku a že mi pravidelně posílá sovy s pokyny. Ne, neviděl jsem ho, snad mi ale můžete důvěřovat, že znám písmo svého nadřízeného. Mám v tuto chvíli opravdu dost práce, než abych se ještě pokoušel vyvracet všechny ty směšné pověsti. Buďte tak laskaví a už mě neobtěžuje, pokud nepůjde o něco opravdu důležitého.
Přeji vám veselé Velikonoce.
Konec velikonočních prázdnin by jindy pro Harryho znamenal, že by usilovně trénoval na poslední famfrpálový zápas ve školním roce; letos však se musel připravit na třetí, závěrečný úkol v turnaji tří kouzelnických škol a ještě pořád netušil, co ho vůbec čeká. Až v posledním květnovém týdnu si ho profesorka McGonagallová na konci hodiny přeměňování konečně přivolala.
"Dnes večer v devět hodin máte přijít na famfrpálové hřiště," oznámila mu. "Bude tam pan Pytloun a řekne vám, jaký dostanete třetí úkol."
Večer o půl deváté tudíž nechal Rona a Hermionu v nebelvírské věži a vydal se dolů. Právě když procházel vstupní síní, vyšel z mrzimorské společenské místnosti také Cedric.
"Co myslíš, že to bude?" zeptal se Harryho, když společně scházeli po kamenném schodišti do podmračného večera. "Fleur pořád něco vykládá o podzemních chodbách, myslí si, že budeme hledat poklad."
"To by nebylo nejhorší," mínil Harry a v duchu si řekl, že by prostě požádal Hagrida o nějakého hrabáka, aby to udělal za něj.
Sešli po temné louce až k famfrpálovému stadionu, zahnuli do uličky mezi tribunami a vyšli na hřiště.
"Co to tu provedli?" pohoršil se Cedric a zůstal stát na místě.
Famfrpálové hřiště už nebylo hladké a rovné; vypadalo to, že na něm od jednoho konce až na druhý někdo vystavěl dlouhé, nízké zdi, které se na všech stranách kroutily a křižovaly.
"To jsou přece živé ploty!" řekl Harry, sehnul se a prohlížel si ten nejbližší.
"Tak pojďte, vy dva, vítám vás!" pozdravil je okázale srdečný hlas.
Uprostřed hřiště stál Ludo Pytloun s Krumem a s Fleur. Harry a Cedric zamířili k nim a přelézali jeden plot za druhým. Fleur se na Harryho zářivě usmála, když přišel blíž; od té doby, co vytáhl z jezera její sestru, se její chování k němu úplně změnilo.
"Tak co tomu říkáte?" zeptal se Pytloun spokojeně, když Harry a Cedric přelezli poslední živý plot. "Ty ale rostou, co? Dejte jim ještě měsíc a Hagrid se postará, aby byly vysoké dvacet stop. Nemusíte si ale dělat starosti," dodal s úsměvem, když si všiml nepříliš nadšeného výrazu v Harryho i Cedrikově obličeji. Jakmile třetí úkol skončí, bude vaše famfrpálové hřiště zase úplně normální! A teď už byste snad mohli uhádnout, co tu stavíme?"
Malou chvíli všichni mlčeli. A potom -
"Bludiště," zavrčel Krum.
"Naprosto správně!" potvrdil Pytloun. "Ano, bludiště. Třetí úkol je vlastně velice jednoduchý: Pohár tří kouzelníků bude stát uprostřed bludiště a šampión, který se ho dotkne první, dostane nejvyšší známku."
"Stačí, kdyšš tím bloudišštěm prrojdeme?" zeptala se Fleur.
"Samozřejmě tam budou překážky," řekl Pytloun rozverně a pohupoval se na chodidlech. "Hagrid dodá nějaké nestvůry... a budete se muset postavit nějakým kouzlům a zaklínadlům, která tam budou... prostě samé takové věcičky, rozumíte. Jako první se vydají do bludiště šampióni, kteří mají nejvíc bodů," a zazubil se na Harryho a na Cedrika. "Potom půjde pan Krum... a nakonec slečna Delacourová. Všichni ovsem budete mít šanci uspět, podle toho, jak se vyrovnáte s překážkami. Měla by to být docela legrace, co říkáte?"
Harry, který až příliš dobře věděl, jaké nestvůry Hagrid pro takovou soutěž může dodat, si v duchu řekl, že to moc velká legrace nebude. Přesto zdvořile přikývl, stejně jako ostatní šampióni.
"Výtečně... pokud nemáte žádné dotazy, vrátíme se do hradu, co říkáte... je tu dost chladno..."
Jakmile se vymotali z rostoucího bludiště ven, Pytloun se hned připojil k Harrymu. Ten si pomyslel, že mu nejspíš začne znovu nabízet pomoc, když vtom mu poklepal na rameno Krum.
"Mužu s tebou mlúvit?"
"Jo, jistě," přisvědčil Harry poněkud překvapeně.
"A šel bys se mnou?"
"No ovšem," řekl Harry zvědavě.
Pytloun se zatvářil poněkud rozpačitě. "Já tu na tebe počkám, Harry, chceš?"
"Ne, to nebude nutné, pane Pytloune," odmítl a potlačil úsměv. "Děkuji vám, ale do hradu snad ještě trefím sám."
Oba chlapci odešli ze stadionu společně, Krum však nezamířil ke kruvalské lodi; místo toho vykročil k Zapovězenému lesu.
"Proč jdeme zrovna sem?" zeptal se Harry, když minuli Hagridovu hájenku a zářivě osvětlený kočár z Krásnohůlek.
"Že aby nás níkdo neposluchál," vysvětlil mu Krum.
Když konečně dorazili na klidné místo poblíž oploceného výběhu, kde byli krásnohůlští koně, Krum zůstal stát ve stínu stromů a obrátil se k Harrymu.
"Chci se zeptat," pronesl nasupeně, "co je mezi tebou a Hermi-iou-nou."
Harry, který očekával něco daleko závažnějšího, podle toho, jak tajnůstkářsky se Krum choval, na něj jen užasle pohlédl.
"Vůbec nic," odpověděl. Krum se však na něj zamračil, a Harry, znovu užaslý nad tím, jak je jeho soupeř vysoký, ještě dodal: Jsme jenom kamarádi. Nechodíme spolu a nikdy jsme spolu nechodili. To všecko jsou jenom výmysly té ženské Holoubkové."
"Ale Hermi-iou-na o tebe mlúvi velíce částo," namítl Krum a podezíravě se na něj podíval.
"No jasně," přisvědčil Harry, "vždyť jsme kamarádi."
Ani se mu věřit nechtělo, že takhle mluví s Viktorem Krumem, proslulým reprezentantem Bulharska ve famfrpálu. Jako by si osmnáctiletý Krum opravdu myslel, že on, Harry, se mu může rovnat - být mu opravdu sokem.
"Takže tys nigdy - tys ne -"
"Ne," potvrdil rázně.
Krum se zatvářil o poznání klidněji. Pár vteřin ještě na Harryho zíral, potom ale řekl: "Lítaš oprávdu dobře. Podívál se na tébe při prvnim ukólu."
"Díky," řekl Harry, zeširoka se usmál a najednou si sám připadal o dost větší. "Já jsem tě zase viděl na mistrovství světa. Tu Vronského fintu jsi opravdu -"
Vtom se mezi stromy za Krumovými zády něco pohnulo a Harry, který už měl svoje zkušenosti s tvory, kteří se plížili po Zapovězeném lese, bezděky Kruma uchopil za ruku a obrátil ho.
"Có je?"Harry zavrtěl hlavou a soustředěně zíral na místo, kde předtím zaznamenal pohyb. Zároveň zajel rukou do hábitu a vytáhl hůlku.
Vzápětí se zpoza vysokého dubu kdosi vypotácel. Harry ho v první chvíli nepoznal... poté si však uvědomil, že je to pan Skrk.
Vypadal, jako když je už kolik dnů na cestě: na kolenou měl hábit potrhaný a zakrvácený, kdovíjak dlouho už se neholil a tvář, zšedlou vyčerpáním, měl samý škrábanec. Jeho obvykle vzorně upravené vlasy a knírek potřebovaly umýt a učesat. Vypadal opravdu podivně, to ovšem ještě nebylo nic proti tomu, jak se choval. Neustále si cosi mumlal a dělal posunky, jako by mluvil s někým, koho viděl jedině on; živě tím Harrymu připomněl starého tuláka, kterého potkal kdysi dávno, když jel s Dursleyovými na nákup: ten také vzrušeně rozmlouval s někým, koho ostatní neviděli. Teta Petunie tenkrát chytila Dudleyho za ruku a odtáhla ho přes ulici na druhou stranu, jen aby se tulákovi vyhnuli, a strýc Vernon pak před celou rodinou dlouho hartusil, jak by se s takovými žebráky a pobudy nejraději vypořádal on sám.
"A nébyl von v pórotě?" zeptal se Krum a třeštil oči na pana Skrka. "Néni z vášeho mínisterstva?"
Harry přikývl a po vteřince váhání zvolna vykročil k panu Skrkovi, který se na něj ani nepodíval a dál mluvil ke stromu, u něhož stál: "... a až s tím budete hotov, Weatherby, pošlete sovu Brumbálovi a potvrďte mu, kolik studentů z Kruvalu na turnaj přijede. Karkarov právě oznámil, že jich bude dvanáct..."
"Pane Skrku?" oslovil ho opatrně Harry.
"...a potom ještě pošlete sovu madame Maxime, protože i ona možná bude chtít zvýšit počet studentů, které přiveze, když to teď Karkarov zvedl na celý tucet... zařídíte to, Weatherby? Mohu se na vás spolehnout...?" panu Skrkovi div nevylezly oči z důlků. Stál, zíral na strom a tlumeně na něj mumlal. Náhle zavrávoral stranou a padl na kolena.
"Pane Skrku?" promluvil Harry hlasitěji. "Jste v pořádku?"
Skrk koulel očima sem tam. Harry se obrátil ke Krumovi, který šel mezi stromy za ním a teď na pana Skrka zděšeně zíral.
"Có to s nim je?"
"Nemám tušení," zamumlal Harry. "Asi by bylo dobře, kdybys šel a někoho sehnal -"
"Brumbála!" zasípěl pan Skrk. Natáhl ruku, popadl Harryho za hábit a přitáhl si ho k sobě, třebaže oči třeštil někam za jeho hlavu. "Musím... mluvit... s Brumbálem..."
"Dobře, dobře," chlácholil ho Harry. Jestli vstanete, pane Skrku, můžeme jít spolu do -"
"Já udělal... hroznou hloupost..." supěl pan Skrk. Vypadal jako naprostý šílenec. Koulel očima, poulil je a po bradě mu stékaly sliny. Každé pronesené slovo ho stálo nesmírné úsilí. "Musím... říct... Brumbálovi..."
"Vstaňte, pane Skrku!" zřetelně křikl Harry. "Vstaňte, a já vás k Brumbálovi odvedu!"
Pan Skrk konečně stočil zrak na něj.
"A vy... vy jste kdo?" ztlumil hlas.
"Jsem student zdejší školy," vysvětlil mu Harry a otočil se ke Krumovi. Byl by od něj potřeboval pomoc, nervózní kruvalský šampión se však držel zpátky.
"Ale vy... vy nepatříte k němu?" hlesl Skrk a poklesla mu brada.
"Ne," potvrdil Harry, i když neměl sebemenší tušení, o čem to Skrk mluví.
"Patříte k Brumbálovi?"
"Přesně tak," přisvědčil Harry.
Skrk si ho přitahoval k sobě stále těsněji. Harry se pokusil z jeho sevření uvolnit, ale držel ho za hábit příliš pevně.
"Musíte... musíte Brumbála varovat..."
"Jestli mě pustíte, seženu ho," ujišťoval ho. "Hlavně mě pusťte, pane Skrku, a já už ho seženu..."
"Děkuji vám, Weatherby, a až s tím budete hotov, dal bych si šálek čaje. Moje žena a syn už tu musí být každou chvíli; dnes večer jdeme s Popletalovými na koncert." Skrk už zas plynně promlouval k nějakému stromu a očividně si ani v nejmenším neuvědomoval chlapcovu přítomnost. Harryho to natolik překvapilo, že si ani nevšiml, kdy ho Skrk konečně pustil. "Ano, můj syn nedávno získal dvanáct NKÚ, takže jsem nesmírně spokojen. Ano, děkuji vám, ano, jsem na něj opravdu hrdý. Buďte tak laskav a přineste mi to memorandum od andorského ministra kouzel, myslím, že teď budu mít čas na to, abych připravil koncept odpovědi.
"Zůstaň tu s ním," požádal Harry Kruma. "Pro Brumbála dojdu já. To bude rychlejší, vím, kde má pracovnu -"
"Ten je úplně šilény," řekl Krum nedůvěřivě a nespouštěl z pana Skrka oči, protože pořád něco vykládal stromu před sebou. Zřejmě byl přesvědčen, že je to Percy.
"Prostě tu s ním zůstaň," znovu ho požádal Harry a začal se zvedat. Jeho pohyb však u pana Skrka vyvolal další nečekanou změnu: chytil Harryho pevně kolem kolen a stáhl ho zpátky na zem.
"Nenechávejte... mě... tady!" šeptal a oči mu poznovu vylézaly z důlků. "Já jim utekl... potřebuji... potřebuji mluvit s Brumbálem... musím ho varovat... musím mu všechno říct... je to má vina... všechno jen má vina... Berta... ona je po smrti... všechno jen má vina... a můj syn... má vina... povězte Brumbálovi... Harry Potter... Pán zla... on je silnější... Harry Potter..."
"Jestli mě pustíte, pane Skrku, tak Brumbála seženu!" ujišťoval ho Harry a vztekle se otočil na Kruma: "Pomoz mi konečně - můžeš?!"
Krum k nim přistoupil s výrazem plným úzkosti a dřepl si vedle pana Skrka.
"Prostě ho hlídej, aby tu zůstal," řekl Harry a vyprostil se ze Skrkova sevření. "Za chvíli jsem tu s Brumbálem zpátky."
"Ále pospjéš si, áno?" křikl za ním ještě, zatímco Harry už upaloval z lesa a hnal se vzhůru po ztemnělých školních pozemcích. Byly liduprázdné - Pytloun, Cedric i Fleur už zmizeli. Harry se vyřítil po kamenných schodech, proběhl dubovou hlavní bránou a hnal se dál po mramorovém schodišti do druhého poschodí.
Pět minut nato tryskem dorazil ke kamennému chrliči v polovině prázdné chodby.
"Citró-citrónová zmrzlina!" zasupěl bez dechu.
To bylo heslo k tajnému schodišti, jež vedlo k Brumbálově pracovně - nebo to tak aspoň bylo před dvěma lety. Mezitím se však heslo očividně změnilo, neboť kamenný chrlič neožil a neuskočil stranou - trčel tu dál jako přimrazený a zlovolně na Harryho civěl.
"No tak!" křikl na něj Harry. "Pohni se už!"
Nic v Bradavicích se ovšem nikdy nepohnulo jen proto, že jste na to křičeli: Harry věděl, že mu to nepomůže. Rozhlížel se temnou chodbou nahoru dolů. Co když je Brumbál ve sborovně? Rozběhl se ke schodišti, jak nejrychleji uměl -
"POTTERE!"
Harry se smykem zastavil a otočil se.
Z tajného schodiště za kamenným chrličem se vynořil Snape. Stěna za jeho zády se ještě ani nestačila zavřít, profesor však už kýval na Harryho, aby se k němu vrátil. "Co tady děláte, Pottere?"
"Musím mluvit s profesorem Brumbálem!" křikl Harry, rozběhl se chodbou zpátky a před Snapem prudce zabrzdil. Jde o pana Skrka... právě se objevil... je v Zapovězeném lese... a chce -"
"Co je to zas za nesmysly?" hřímal Snape a černé oči se mu jen leskly. "O čem to tu vykládáte?"
"O panu Skrkovi!" rozkřikl se Harry. "O tom z ministerstva! Je nemocný nebo něco takového - a je v lese, a chce mluvit s Brumbálem! Prostě mi řekněte heslo, ať můžu -"
"Pan ředitel teď nemá čas, Pottere," řekl Snape a úzké rty se mu zkřivily nepříjemným úsměvem.
"Ale já to Brumbálovi říct musím!" vyjekl Harry.
"Neslyšel jste, co jsem říkal, Pottere?"
Harrymu bylo jasné, že z toho má Snape potěšení, když mu může odmítnout právě ve chvíli, kdy panikaří.
"Podívejte se," řekl rozčileně. "Skrk je na tom zle - není - myslím, že není - při smyslech... říká, že chce Brumbála varovat -"
Kamenná stěna za Snapeovými zády se rozevřela. Brumbál v dlouhém zeleném hábitu tam stál s lehce zvědavým výrazem.
"Copak, děje se něco?" zeptal se a střídavě hleděl na Harryho a Snapea.
"Pane profesore!" vyhrkl Harry a obešel Snapea, ještě než stačil promluvit. Je tu pan Skrk - tam dole v lese - chce s vámi mluvit!"
Myslel si, že se ho ředitel začne vyptávat, a ulevilo se mu, že Brumbál nic takového neudělal. "Zaveď mě k němu!" vybídl ho a ihned kvapně vykročil chodbou za ním. Snape zůstal stát u chrlíce a tvářil se dvakrát tak zle než obvykle.
"Co pan Skrk říkal, Harry?" zeptal se Brumbál, když spěšně scházeli po mramorovém schodišti.
"Říkal, že vás chce varovat... že udělal něco hrozného... mluvil o svém synovi... o Bertě Jorkinsové... a - o Voldemortovi... něco jako že Voldemort je silnější než dřív..."
"To jsem si mohl myslet," zamumlal Brumbál a zrychlil, jakmile vykročili do černé tmy venku.
"Vůbec se nechová normálně," sděloval mu Harry a pospíchal vedle něj. Jako když ani neví, kde je. Pořad mluví, jako by si myslel, že je s ním Percy Weasley, ale pak to změní a říká, že chce mluvit s vámi... Nechal jsem ho tam s Viktorem Krumem."
"Cože?" zbystřil Brumbál a začal dělat tak dlouhé kroky, že Harry musel běžet, aby mu stačil. "Nevíš, jestli ho viděl ještě někdo jiný?"
"Ne," odpověděl Harry. "Povídali jsme si s Krumem. Předtím nám pan Pytloun vysvětlil, jak to bude s třetím úkolem, a my jsme se zdrželi vzadu, a pak jsme viděli, jak z lesa vyšel pan Skrk -"
"Kde vůbec jsou?" zeptal se Brumbál, když se ze tmy před nimi vynořil krásnohůlský kočár.
"Tamhle," řekl Harry. Šel teď před Brumbálem a mezi stromy mu ukazoval cestu. Skrkův hlas už sice neslyšel, věděl však, kam míří; bylo to jen pár kroků za krásnohůlským kočárem... někde tady...
"Viktore?" křikl do tmy.
Nikdo neodpověděl.
"Jsou tady," ujišťoval profesora. "Určitě jsou tu někde blízko..."
"Lumos," řekl Brumbál, rozsvítil svoji hůlku a zvedl ji.
Uzounký paprsek putoval od jednoho tmavého kmene ke druhému a osvětloval zem. A pak dopadl na pár ležících nohou.
Harry s Brumbálem se tam okamžitě vrhli. Na lesní půdě s nohama i rukama rozhozenýma ležel Krum. Nejspíš byl v bezvědomí. Po panu Skrkovi nebylo ani stopy. Brumbál se k ležícímu sklonil a opatrně mu nadzvedl oční víčko.
"Někdo ho omráčil," řekl tichým hlasem. V záři hůlky se zatřpytily jeho půlměsícové brýle, jak zapátral mezi okolními stromy.
"Mám pro někoho dojít?" zeptal se Harry. "Třeba pro madame Pomfreyovou?"
"Ne," odmítl Brumbál spěšně. "Zůstaň tady."
Zvedl hůlku do vzduchu a nastavil ji směrem k Hagridově boudě. Harry viděl, jak z ní vystřelilo cosi stříbrného a řítilo se to mezi stromy pryč jako nějaký přeludný pták. Potom se Brumbál znovu sklonil ke Krumovi, tentokrát namířil hůlkou na něj a zamumlal "Enervate".
Krum otevřel oči. Vypadal omámeně. Když spatřil Brumbála, pokusil se posadit, ten mu však položil ruku na rameno a přiměl ho, aby zůstal ležet.
"On mě nápadl!" zašeptal Krum a sáhl si rukou na hlavu. "Ten stáry blázen mě nápadl! Rózhližel jsem se, abych víděl, kam Potter vlastně šél, a on mě nápadl zézadu!"
"Zůstaňte ještě chvilku ležet," vyzval ho Brumbál.
Ozval se zvuk dunivých kroků a vzápětí k nim dorazil udýchaný Hagrid s Tesákem v patách. V ruce držel samostříl.
"Pane profesore Brumbále!" vytřeštil užasle oči. "Harry - co se to tady -"
"Potřebuji, Hagride, abys došel pro profesora Karkarova," sdělil mu Brumbál. "Na jeho studenta někdo zaútočil. A až to vyřídíš, zburcuj profesora Moodyho -"
"To nebude třeba, Brumbále," zafuněl kdosi bručivě. "Už jsem tady." S rozsvícenou hůlkou se k nim belhal Moody a opíral se o hůl.
"Zatracená noha!" vztekal se. "Nebýt jí, byl bych tu dřív... co se tu stalo? Snape říkal něco o Skrkovi -"
"O Skrkovi?" opakoval Hagrid nechápavě.
"Tak jdi už pro toho Karkarova, Hagride!" vybídl ho Brumbál ostře.
"Jo... už běžím, pane profesore," řekl Hagrid, otočil se a zmizel ve tmě mezi stromy. Tesák klusal za ním.
"Nevím, kde Barty Skrk je," řekl Brumbál Moodymu, "ale je nutné, abychom ho našli."
"Taky už ho hledám," zavrčel Moody, vytáhl svou hůlku a odkulhal do Zapovězeného lesa. Brumbál ani Harry pak nepromluvili jediné slovo, dokud nezaslechli nezaměnitelné zvuky, ohlašující Hagridův a Tesákův návrat. V závěsu za nimi spěchal Karkarov. Měl na sobě plášť z hladkých stříbrných kožešin a z rozčilení byl celý bledý.
"Co to má znamenat?" vykřikl, když spatřil Kruma na zemi a Brumbála i Harryho vedle něj. "Co se to tu děje?"
"Ón na mě záutočil!" řekl Krum. Právě se posadil a třel si rukama hlavu. "Ten pán Skrk nébo jak se ménuje -"
"Skrk že na tebe zaútočil? Opravdu na tebe zaútočil Skrk? Člen poroty v turnaji tří kouzelníků?"
"Igore," začal Brumbál, ale Karkarov se napřímil, přitáhl si těsněji kožešinový plášť a v obličeji zesinal vzteky.
"To je zrada!" rozkřikl se a ukazoval prstem na Brumbála. "To je spiknutí! Vy a to vaše ministerstvo kouzel jste mne sem vlákali pod falešnou záminkou, Brumbále! Tohle není rovná soutěž! Nejdřív propašujete do turnaje Pottera, ačkoli ještě není plnoletý! A teď se jeden z vašich přítelíčků na ministerstvu pokouší dostat ze hry mého šampióna! Cítím z toho všeho obojetnost a úplatnost - a pokud jde o vás, Brumbále, s těmi vašimi řečičkami o mezinárodním sblížení mezi kouzelníky, o tom, jak musíme obnovit staré svazky a zapomenout na staré sváry - tak o vás si myslím tohle!"
Karkarov plivl Brumbálovi pod nohy. Vzápětí ho Hagrid jediným pohybem uchopil za klopy kožešinového pláště, vyzvedl ho do vzduchu a přirazil na nejbližší strom.
"Okamžitě se omluvte!" zavrčel na něho vztekle, mohutnou pěst mu tlačil na hrdlo, až Karkarov lapal po dechu, a nohy se mu klátily ve vzduchu.
"Tohle ne, Hagride!" rozkřikl se Brumbál a v očích se mu zablesklo.
Hagrid odtáhl ruku, kterou tiskl Karkarova ke stromu, a kruvalský ředitel se svezl po kmeni dolů a zůstal ležet na hromádce mezi kořeny; na hlavu mu ještě spadlo několik větviček a listů.
"Buď tak laskav a odveď Harryho zpátky do hradu, Hagride," přikázal mu Brumbál.
Hagrid ztěžka oddechoval a ještě vrhl na Karkarova zlostný pohled. "Možná bych tu radši měl zůstat, pane řediteli..."
"Odvedeš Harryho zpátky do školy, Hagride," opakoval Brumbál rázně. Jdi s ním až nahoru do nebelvírské věže. A ty, Harry - chci, aby ses odtamtud nehnul. Cokoli, co bys chtěl udělat - třeba sovy, které bys chtěl poslat - to všechno počká do rána, rozumíš?"
"Ehm - ano," přislíbil Harry a upřeně se na něj zadíval. Jak mohl Brumbál vědět, že právě uvažuje o tom, že okamžitě pošle Papušíka k Siriusovi, aby mu oznámil, co se stalo?
"Nechám vám tu Tesáka, pane řediteli," prohlásil Hagrid a dál vrhal výhružné pohledy na Karkarova, který dosud ležel pod stromem, zapletený do kožešin a kořenů. "Tesáku, zůstaň. Pojď, Harry."
Mlčky prošli kolem krásnohůlského kočáru a vydali se nahoru k hradu.
"Co se to vopovažuje?" vrčel Hagrid, když šli po břehu jezera. Jak se vopovažuje takhle Brumbála vobviňovat? Jako kdyby Brumbál moh něco takovyho províst. Jako kdyby Brumbál vůbec stál vo to, aby ty ses toho turnaje zúčastnil! Vždyť je z toho celej ustaranej! Ani nepamatuju, kďy jsem ho viděl ustaranějšího než teď. A ty taky jako bys vůbec neměl rozum!" osopil se na svého oblíbence tak nečekaně, že k němu Harry jen zaraženě vzhlédl. "Co tě to napadlo, někde se toulat s tím zatraceným Krumem? Je přeci z Kruvalu, Harry! Klidně tě tam moh někde uhranout! Copak tě Moody nic nenaučil? Když si pomyslím, že ses vod něj nechal takhle vylákat, úplně sám -"
"Krum takový není!" odsekl Harry, zatímco vystupovali po schodech do vstupní síně. "A nepokoušel se mě uhranout, chtěl se mnou jen mluvit o Hermioně -"
"Tak s tou si to taky vyříkám," hartusil Hagrid zamračeně a dusal do schodů. "Čím míň si budete se všema těma cizákama začínat, tím líp pro vás. Žádnýmu z nich nemůžete věřit."
"Co já vím, ty jsi snad s madame Maxime vycházel docela dobře, ne?" namítl Harry dotčeně.
"Tak vo tý mně nic nepovídej!" utrhl se na něj Hagrid a jistou chvíli vypadal až děsivě. "Vo ty už vím, co je zač! Až teďka si to u mě snaží vyžehlit - moc by chtěla, abych jí řek, co vobnáší ten třetí úkol. Žádnýmu z nich se nedá věřit!"
Hagrid měl tak špatnou náladu, že Harry docela uvítal, když se s ním před Buclatou dámou rozloučil. Prolezl otvorem v podobizně do společenské místnosti a spěchal rovnou do kouta, kde seděli Ron s Hermionou, aby jim vylíčil, co se stalo.