Harry uběhl několik bloků, než se zhroutil na nízkou zídku v Magnoliové ulici a namáhavě oddechoval, protože vláčet se s těžkým kufrem ho zmohlo. Zůstal nehybně sedět, cítil, jak jím stále ještě cloumá vztek, a naslouchal divokému tlukotu vlastního srdce.
Po deseti minutách o samotě v temné ulici ho však přepadl jiný pocit: pocit zděšení. Ať to posuzoval z kterékoli stránky, ještě nikdy se neocitl v takové kaši. Zůstal tu trčet úplně sám, ve ztemnělém mudlovském světě, a neměl absolutně kam jít. A vůbec nejhorší bylo, že právě udělal tohle nebezpečné kouzlo, což prakticky znamenalo, že bude zcela jistě vyloučen z bradavické školy. Dopustil se tak závažného porušení Výnosu o omezení kouzel a čar nezletilých kouzelníků, že ho překvapovalo, že se to tady, kde seděl, dosud nehemží zástupci ministerstva kouzel.
Roztřeseně se rozhlédl po obou koncích Magnoliové ulice. Co s ním teď bude? Zatknou ho, nebo bude prostě vypovězen z kouzelnického světa? Vzpomněl si na Rona a na Hermionu a srdce mu pokleslo ještě níž. Nepochyboval o tom, že bez ohledu na přečiny, jichž se dopustil, by mu teď Ron i Hermiona ochotně pomohli, oba však byli v zahraničí, a protože u sebe neměl ani Hedviku, nemohl se s nimi nijak spojit.
A neměl také žádné mudlovské peníze. Ve váčku schovaném na dně kufru měl sice trochu kouzelnického zlata, jenže zbytek pokladu, který mu zanechali rodiče, byl uložen v trezoru Gringottovy kouzelnické banky v Londýně. Neměl sebemenší naději, že by se mu podařilo dovláčet se s tím kufrem až do Londýna. Pokud ovšem...
Sklopil oči a podíval se na hůlku, kterou dosud svíral v ruce. Má-li být tak jako tak vyloučen (srdce mu teď bušilo přímo bolestivě rychle), trocha dalšího kouzlení už mu jistě neublíží. Má přece neviditelný plášť, který zdědil po otci - co kdyby očaroval kufr, aby byl lehký jak pírko, přivázal jej ke svému koštěti, zakryl se neviditelným pláštěm a odletěl do Londýna? Tam by si mohl z trezoru vybrat zbytek svých peněz a... začít s životem vyděděnce. Byla to příšerná perspektiva, ale nemohl přece na téhle zídce sedět donekonečna, vždyť zanedlouho by musel složitě vysvětlovat mudlovské policii, proč je uprostřed noci venku na ulici s kufrem plným učebnic čar a kouzel a s koštětem.
Znovu otevřel kufr, odhrnul jeho obsah stranou a hledal neviditelný plášť - než ho však stačil najít, znenadání se vzpřímil a ještě jednou se rozhlédl kolem.
Jakési podivné svědění v týle v něm vyvolalo pocit, že ho někdo pozoruje. Ulice se ale zdála být opuštěná a v žádném z velkých hranatých domů se nesvítilo.
Znovu se sklonil ke kufru, prakticky vzápětí se však vztyčil a hůlku pevně stiskl v ruce. Spíš to vycítil než zaslechl: někdo nebo něco v úzké mezeře mezi garáží a plotem mu stálo za zády. Harry přimhouřil oči a pátravě zkoumal černou uličku. Kdyby se to alespoň pohnulo, měl by šanci rozeznat, jestli je to jen zatoulaná kočka nebo - něco jiného.
"Lumos," zamumlal tiše a z konečku jeho hůlky vytrysklo světlo tak silné, že ho téměř oslnilo. Přidržel ji vysoko nad hlavou a hrubá omítka domu číslo dvě se náhle rozzářila, vrata garáže zaplála světlem a Harry mezi domem a garáží naprosto zřetelně spatřil přikrčenou siluetu něčeho hrozně velkého, co mělo široce rozevřené planoucí oči.
Jak ustoupil o krok dozadu, zavadil nohama o kufr a svalil se na zem. Hůlka mu vyletěla z ruky, když mávl paží, aby ztlumil svůj pád, a těžce sebou praštil do odpadní strouhy.
Ozvalo se ohlušující KŘACH a Harry zdvihl ruce, aby si zakryl oči před nečekaným oslepujícím světlem...
S vyděšeným výkřikem se v poslední chvíli převalil na chodník. O vteřinu později přesně tam, kde ještě před okamžikem ležel, zastavila za svitu reflektorů a za hlasitého skřípění brzd obrovitá kola. Kola i reflektory patřily - jak Harry zjistil, když zdvihl hlavu - třípodlažnímu křiklavě nachovému autobusu, který se tu zjevil jako blesk z čistého nebe. Zlatý nápis nad předním sklem hlásal:
Záchranný autobus
Na zlomek vteřiny Harryho napadlo, jestli ho ten pád nepřipravil o rozum. Potom však z autobusu vyskočil průvodčí v zářivě červené uniformě a začal hlasitě promlouvat do noci.
"Vítejte na palubě Záchranného autobusu, nouzového dopravního prostředku pro čarodějnice a kouzelníky v nesnázích. Stačí natáhnout ruku s hůlkou, nastoupit a odvezeme vás, kamkoli si budete přát. Mé jméno je Stan Silnička a pro dnešní večer budu vaším průvod..."
Průvodčí se náhle zarazil. Právě si totiž všiml Harryho, který stále ještě dřepěl na zemi. Harry znovu popadl hůlku a vyškrábal se na nohy. Když přistoupil blíž, zjistil, že Stan Silnička je jen o pár let starší než on sám; mohlo mu být maximálně osmnáct devatenáct let, měl odstálé uši a slušnou řádku uhrů.
"Ty jó, co to tam dole děláš?" hvízdl Stan a jeho profesionální způsoby byly tytam.
"Upadl jsem," vysvětloval Harry.
"A co to, žes upad?" zahihňal se Stan.
"Neupadl jsem schválně," ohradil se podrážděně Harry. Džínsy měl na jednom koleně roztržené a ruka, kterou se snažil ztlumit svůj pád, mu krvácela. Náhle si vzpomněl, proč vlastně upadl, rychle se otočil a zadíval se do uličky mezi garáží a plotem. Reflektory záchranného autobusu ji zalévaly světlem, byla však prázdná.
"Kam to brejlíš?" zajímal se Stan.
"Bylo tam něco velkého a černého," odpověděl Harry a nejistě ukázal prstem. "Něco jako pes... ale bylo to hrozně velké..."
Pohlédl na Stana, který na něj zíral s pootevřenou pusou. Znepokojeně si všiml, že Stanov pohled ulpěl na jizvě na jeho čele.
"Co to máš na kebuli?" zeptal se najednou Stan.
"To nic není," vyhrkl honem Harry a přihladil si vlasy přes jizvu. Jestli po něm ministerstvo kouzel začalo pátrat, neměl v úmyslu mu to nějak ulehčovat.
"Hele, jak se vlastně jmenuješ?" dorážel na něj Stan.
"Neville Longbottom," vypálil Harry první jméno, které ho napadlo. "Takže - takže tenhle autobus," pokračoval rychle a doufal, že odvede Stanovu pozornost jinam, "říkal jsi, že může jet kamkoli?"
"Jasnačka," potvrdil hrdě Stan, "kamkoli budeš chtít, pokud to teda bude na zemi. Pod vodou jezdit neumí. Hele," zatvářil se znovu podezřívavě, "přece sis nás vodmávnul, nebo snad ne? Vystrčils přece ruku s hůlkou, žejo?"
"Ano," ujistil ho spěšně Harry. "Poslyš, kolik by mě stálo, kdybych chtěl odvézt do Londýna?"
"Jedenáct srpců," informoval ho Stan, "ale když dáš štrnáct, dostaneš horkou čekuládu a za patnáct dokonce vohřívací láhev a kartáček na zuby v barvě, jakou si vybereš."
Harry se ještě jednou ponořil do útrob svého kufru, vytáhl váček s penězi a strčil Stanovi do ruky několik stříbrňáků. Pak kufr, na němž se kymácela Hedvičina klec, společnými silami zdvihli a vynesli po schůdcích do autobusu.
Uvnitř nebyla sedadla; místo nich stál u okének zatažených záclonami půltucet mosazných postelí. Na konzolách vedle každé postele hořely svíce a osvětlovaly stěny obkládané dřevem. Drobounký kouzelník s nočním čepcem na hlavě, který ležel v zadní části autobusu, zamumlal: "Teď ne, díky, zrovna si připravuji marinované slimáky," a přetočil se ve spánku na druhý bok.
"Ty spíš tady," zašeptal Stan a zastrčil Harryho kufr pod postel přímo za řidičem, který seděl v klubovce za volantem. "Tohle je náš řidič, Ernie Bourák. Seznam se s Nevillem Longbottomem, Erne."
Ernie Bourák, postarší kouzelník s mimořádně silnými brýlemi, pokývl na Harryho, který si znovu nervózně připlácl čupřinu k čelu a posadil se na svou postel.
"Tak to rozjeď, Erne," zavelel Stan a posadil se do druhé klubovky vedle Ernieho.
Ozvalo se další hromové prásknutí a v příštím okamžiku Harry zjistil, že leží jak široký tak dlouhý na posteli, na niž se svalil při bleskovém startu záchranného autobusu. Zvedl se, vyhlédl ven temným okénkem a uviděl, že už se řítí nějakou úplně jinou ulicí. Stan sledoval Harryho ohromený výraz a nesmírně se bavil.
"Zrovinka tady jsme byli, než sis nás vodmávnul," ozval se. "Kdeže teď jsme, Erne? Někde ve Walesu?"
"Jo," přikývl Ernie.
"Jak je možné, že mudlové ten autobus neslyší?" podivil se Harry.
"Sím tě, mudlové!" řekl pohrdavě Stan. "Dyť neuměj kloudně poslouchat, hele. Neuměj ani kloudně koukat. Nikdy si ničeho nevšimnou, ani omylem."
"Měl bys asi jít vzbudit madame Marshovou, Stane," ozval se Ern. "Za chviličku budeme v Abergavenny"
Stan se protáhl kolem Harryho postele a zmizel na úzkém dřevěném schodišti. Harry se stále ještě díval z okna a jeho nervozita vzrůstala. Připadalo mu, že se Ernie dosud nenaučil správně zacházet s volantem. Záchranný autobus každou chvíli vjížděl na chodník, nikdy však do ničeho nenarazil; řady kandelábrů, poštovních schránek a popelnic mu uskakovaly z cesty, jakmile se k nim přiblížil, a zase se vracely na místo, když projel.
Stan scházel po schodech nazpátek, následován jemně nazelenalou čarodějkou zahalenou v cestovním plášti. "Tak jsme tady, madame Marshová," konstatoval spokojeně, když Ern šlápl na brzdu a postele v autobusu se posunuly asi tak o stopu dopředu. Madame Marshová si přitiskla k ústům kapesník a třaslavě vystoupila po schůdcích ven. Stan za ní vyhodil její zavazadlo a přibouchl dveře. Ozvalo se další hlasité KŘACH a autobus se řítil po úzké venkovské silničce, sotva mu stromy stačily uskakovat z cesty.
Harry by nebyl schopen usnout ani v případě, že by cestoval autobusem, v němž by se neozývalo neustálé hlasité řachání a který by jedním rázem neskákal stovky mil. Stáhl se mu žaludek, když začal znovu uvažovat o tom, co s ním asi bude a jestli se už Dursleyovým podařilo stáhnout tetu Marge od stropu dolů.
Stan si rozložil Denního věštce a četl si v něm s jazykem vystrčeným mezi zuby. Z titulní stránky na Harryho s líným pomrkáváním pohlížel jakýsi muž s propadlými tvářemi a dlouhými zcuchanými vlasy. Připadal mu podivně povědomý.
"Ten chlap!" vyhrkl Harry a na okamžik zapomněl na vlastní potíže. "Byl v mudlovských zprávách!"
Stanley se podíval na titulní stránku a uchechtl se.
"Sirius Black," přikývl. "Samozřejmě že byl v mudlovskejch zprávách, Neville. Depak ses skovával?"
Když viděl nechápavý výraz v Harryho tváři, přezíravě si odfrkl, oddělil od novin titulní stránku a podal ji Harrymu.
"Měl bys častějc číst noviny, Neville."
Harry si přidržel noviny u plamene svíčky a četl:
BLACK STÁLE NA SVOBODĚ
Sirius Black, pravděpodobně nejhanebnější ze všech vězňů, kteří kdy byli drženi v azkabanské pevnosti, i nadále uniká spravedlnosti, jak dnes potvrdilo ministerstvo kouzel. "Děláme vše, co je v našich silách, abychom Blacka znovu dopadli," prohlásil dnes dopoledne ministr kouzel Kornelius Popletal, "a apelujeme na kouzelnickou veřejnost, aby zachovala klid."
Popletal se stal terčem kritiky některých členů Mezinárodní federace kouzelníků, kteří nesouhlasí s tím, že o nastalé krizi informoval mudlovského ministerského předsedu. "Ale jistě, musel jsem to udělat, chápejte," nechal se slyšet rozhořčený Popletal. "Black je šílenec. Je nebezpečím pro každého, kdo mu zkříží cestu, ať je to kouzelník nebo mudla." Od ministerského předsedy se mi dostalo ujištění, že se nikomu ani slůvkem nezmíní o Blackově pravé totožnosti. A řekněme si upřímně - i kdyby to udělal, kdo by mu uvěřil?
Zatímco mudlové byli informováni, že je Black ozbrojen pistolí (jakousi kovovou hůlkou, již mudlové užívají, chtějí-li se zavraždit navzájem), kouzelnická komunita žije v neustálém strachu z toho, že dojde k podobnému masakru jako před dvanácti lety, kdy Black jediným zaklínadlem zavraždil třináct lidí.
Harry se zahleděl do zapadlých očí Siriuse Blacka, jediné části jeho vyzáblého obličeje, která působila živě. Dosud nikdy se nesetkal s upírem, viděl však jejich podobizny v hodinách obrany proti černé magii a Black se svou voskově bílou pletí vypadal přesně jako jeden z nich.
"Pěkně strašidelnej zjev, co?" poznamenal Stan, který Harryho při čtení článku pozoroval.
"Zavraždil třináct lidí?" zamumlal Harry a podal stránku zpět Stanovi. "Jediným zaklínadlem?"
"Jo," přikývl Stan. "A eště ke všemu před svědkama. Za denního světla! Byl z toho hroznej malér, žejo, Erne?"
"Hmm," zabručel ponuře Ern.
Stan se ve své klubovce otočil a ruce položil na zadní opěrku, aby na Harryho lépe viděl.
"Black byl horlivej zastánce Ty-víš-koho," poznamenal.
"Myslíš Voldemorta?" zeptal se bezmyšlenkovitě Harry. Stan se vyděsil tak, že mu zbělely i uhry; Ern trhl volantem tak prudce, že musel uskočit stranou celý jeden statek, aby se vyhnul srážce s autobusem.
"Přeskočilo ti?" vyštěkl Stan. "Co tě to napadá, vyslovovat jeho jméno?"
"Promiňte," vyhrkl Harry. "Promiňte, já... no, zapomněl jsem..."
"On zapomněl!" kvílel slabým hláskem Stan. "Hrom a blesky, srdce mi tluče tak silně, že..."
"Takže - takže Black byl příznivcem Ty-víš-koho?" vyptával se Harry omluvným tónem.
"Jo," přikývl Stan a pořád ještě si masíroval hrudník. Jo, to teda byl. Říká se, že byl Ty-víš-s-kým jedna ruka... Každopádně je jasný, že když dal malej Harry Potter" - Harry si znovu nervózně připlácl čupřinu vlasů k čelu - "Ty-víš-komu na frak, ouřady všechny jeho přívržence vyčenichaly, nemám pravdu, Erne? Většina se smířila s tím, že je po všem, a když byl Ty-víš-kdo pryč, bez vodporu se vzdali. Sirius Black ale ne. Slyšel jsem, že počítal, že až se Ty-víš-kdo dostane k moci, stane se jeho prvním zástupcem."
No, rozhodně to dopadlo tak, že Blacka vobklíčili uprostřed ulice plný mudlů a Black vytáh hůlku a polovinu tý ulice rozmetal na hadry; schytal to jeden kouzelník a s ním na tucet mudlů, co se jim připletli do cesty. Hrůza, co? A víš, co pak Black udělal?" pokračoval Stan dramatickým šepotem.
"Co?" zeptal se Harry.
"Rozchechtal se!" odpověděl Stan. "Prostě tam stál a chechtal se. A když dorazily posily z ministerstva kouzel, šel s nima klidně jako beránek a pořád eště se řehtal jak blázen. Von je totiž úplnej šílenec, žejo, Erne? Že je to cvok?"
"Pokud eště nebyl, když šel do Azkabanu, tak teď už určitě bude," přitakal Ern rozvážným hlasem. "To bych dal radši hlavu na špalek, než jít tam. Jemu to ale patří... po tom, co udělal..."
"Byla to pořádná fuška, než to všechno zatušovali, žejo, Erne," pokračoval Stan. "Celá ulice na cucky a spousta mrtvejch mudlů. Co vlastně nakonec řekli, že se stalo, Erne?"
"Že bouchnul plyn," zabručel Ernie.
"A teď je zas venku," zavrtěl hlavou Stan a znovu si prohlížel novinovou fotografii s Blackovou vyhublou tváří. "Z Azkabanu zatím eště nikdy nikdo neutek, že ne, Erne? Nechápu, jak se mu to povedlo. Člověka z toho mrazí, co? Stejně si ale myslím, že proti těm azkabanskejm strážnejm nemá šanci, co říkáš, Erne?"
Ernie se náhle otřásl.
"Buď vod tý dobroty, Stane, a mluv vo něčem jiným. Při pomyšlení na ty azkabanský strážný mi naskakuje husí kůže."
Stan jen neochotně odložil noviny a Harry si opřel hlavu o okno záchranného autobusu; cítil se ještě hůř než předtím. Bezděčně si představoval, co asi bude Stan vykládat cestujícím svého autobusu o pár nocí později.
"Slyšeli ste vo tom Harry Potterovi? Jak nafouknul svou tetičku? Měli jsme ho tady v našem záchranným autobusu, žejo, Erne? Chtěl prásknout do bot..."
Harrymu bylo jasné, že se kouzelnickým zákonům zpronevěřil úplně stejně jako Sirius Black. Bylo to, že nafouknul tetu Marge, natolik vážným prohřeškem, aby ho za něj zavřeli do Azkabanu? Harry o tomhle kouzelnickém vězení nic nevěděl, ale každý, koho o něm kdy slyšel mluvit, hovořil stejně ustrašeným tónem. Zrovna v loňském roce tam dva měsíce strávil bradavický hajný Hagrid. Harry věděl, že jen tak nezapomene na výraz hrůzy v Hagridově obličeji, když mu řekli, kam ho vezou; a Hagrid byl přitom jedním z nejstatečnějších lidí, jaké Harry znal.
Záchranný autobus se valil temnotou, rozháněl na všechny strany keře i refýžové sloupky, telefonní budky i stromy, a Harry nešťastně a zbědovaně ležel na měkké posteli. Po chvíli si Stan vzpomněl, že si Harry zaplatil horkou čokoládu, většinu mu jí však vybryndal na polštář, když autobus nečekaně poskočil z Anglesea do Aberdeenu. Z horních podlaží autobusu jeden po druhém scházeli kouzelníci a čarodějnice v županech a trepkách a vystupovali. Všichni se tvářili, jako by se jim nesmírně ulevilo, že mají jízdu za sebou.
Konečně byl jediným zbývajícím cestujícím Harry.
"Teď jseš na řadě ty, Neville," obrátil se k němu Stan a zamnul si ruce, "kampak to v Londýně bude?"
"Do Příčné ulice," odpověděl Harry.
"Jasnačka," přikývl Stan. "Tak se drž, protože..."
KŘACH!
S rachotem uháněli po Charing Cross Road. Harry se posadil a sledoval, jak budovy a lavičky na poslední chvíli uskakují záchrannému autobusu z cesty. Obloha poznenáhlu bledla. Říkal si, že na pár hodin se někde schová, zajde ke Gringottovým, jakmile banka otevře, a pak se vypraví - kam, to však nevěděl.
Ern dupl na brzdy a záchranný autobus smykem zastavil před malou, ošuntěle vyhlížející hospodou zvanou Děravý kotel, za níž se nacházel čarodějný vstup do Příčné ulice.
"Díky," řekl Harry Ernovi.
Seskočil ze schůdků a pomohl Stanovi, který mu na chodník podával kufr a Hedvičinu klec.
"No," poznamenal, "tak zatím sbohem."
Stan si ho však ani v nejmenším nevšímal. Pořád ještě stál ve dveřích autobusu a valil oči na tajemný vchod do Děravého kotle.
"Tady tě máme, Harry," ozvalo se.
Ještě než se Harry stačil otočit, cítil, že mu na rameno dopadla něčí ruka. V tomtéž okamžiku Stan zaječel: "Hrome! Pocem, Erne! Dělej!"
Harry zdvihl oči k muži, jehož ruka mu spočinula na rameni, a měl pocit, jako by mu do žaludku vyklopili celý kbelík ledu - padl rovnou do rány Korneliusi Popletalovi, samotnému ministrovi kouzel.
Stan se jediným skokem ocitl na chodníku vedle nich.
"Jak že jste to říkal Nevillovi, pane ministře?" vyptával se vzrušeně.
Popletal, tělnatý malý chlapík v dlouhém proužkovaném plášti, vypadal prochladle a vyčerpaně.
"Nevillovi?" opakoval a nechápavě svraštil čelo. "Tohle je Harry Potter."
"Já to věděl!" zahulákal triumfálně Stan. "Erne! Erne! Hádej, co je Neville zač, Erne! Je to Harry Potter! Vidím jeho jizvu!"
"Dobrá, dobrá," přitakal podrážděně Popletal. "Jsem moc rád, že záchranný autobus Harryho vyzdvihl, jenže teď si oba potřebujeme zajít do Děravého kotle..."
Popletal stiskl Harryho rameno pevněji a Harry zjistil, že ho ministr strká do hostince. Za dveřmi u výčepního pultu se objevila přihrbená postava s lucernou v ruce. Byl to Tom, scvrklý a bezzubý hostinský.
"Tak ho máte, pane ministře!" konstatoval. "Dáte si něco? Pivo? Brandy?"
"Nejspíš šálek čaje," odpověděl Popletal, který Harryho stále ještě držel.
Za jejich zády se ozvalo hlasité šoupání a namáhavé oddechování; byli to Stan s Ernem, nesli Harryho kufr a Hedvičinu klec a dychtivě se rozhlíželi kolem.
"Hele, jakto žes nám neřek, co jsi zač, co, Neville?" vyzvídal Stan a široce se na Harryho usmíval, zatímco Ernie na něho přes Stanovo rameno upřeně a pozorně zíral jako sova.
"A prosil bych soukromý salonek," dodal Popletal výmluvně.
"Sbohem," loučil se Harry utrápeně se Stanem a Ernem, když Tom Popletala gestem ruky vyzval, aby zamířil do chodby za barem.
"Sbohem, Neville," volal za ním Stan.
Popletal kráčel za světlem Tomovy lucerny, prošel úzkou chodbičkou a vstoupil do malého salonku. Tom luskl prsty, takže v krbu se rozhořel oheň, uctivě se uklonil a opustil místnost.
"Posaď se, Harry," promluvil Popletal a ukázal na židli u ohně.
Když si Harry sedal, cítil, jak mu navzdory hřejivému ohni naskakuje na rukou husí kůže. Popletal si svlékl proužkovaný plášť a odhodil ho stranou; pak si povytáhl nohavice svého lahvově zeleného obleku a posadil se proti Harrymu.
"Jmenuji se Kornelius Popletal, Harry. Jsem ministrem kouzel."
Tohle Harry samozřejmě věděl. Už jednou se s Popletalem setkal, protože však na sobě tehdy měl otcův neviditelný plášť, nemohl si to Popletal pamatovat.
Znovu se objevil hostinský Tom; přes noční košili si převázal zástěru a přinášel podnos s čajem a plackami s máslem. Položil ho na stůl mezi Popletala a Harryho, opustil salonek a zavřel za sebou dveře.
"Tedy, Harry," začal Popletal a naléval si čaj, "dal jsi nám všem pořádně zabrat, to ti povím. Takhle utéct od tety a strýčka! Už jsem si pomalu myslel... ale jsi v bezpečí a to je hlavní."
Namazal si máslem jednu placku a posunul podnos k Harrymu.
"Jez, vypadáš, jako by ses sotva držel na nohou. Takže Harry... Jistě tě potěší, když ti řeknu, že to nešťastné nafouknutí slečny Marjorie Dursleyové už jsme dali do pořádku. Před několika hodinami jsme do Zobí ulice vyslali dva pracovníky odboru pro nápravu nevydařených kouzel. Ti slečnu Dursleyovou propíchli a postarali se o její paměť. Vůbec si na celý ten incident nevzpomíná. Tím je tedy vyřízená, k žádnému trvalému poškození nedošlo."
Popletal se na Harryho usmál přes okraj šálku s čajem a tvářil se jako strýček, který si prohlíží oblíbeného synovce. Harry, který nevěřil vlastním uším, užuž otevíral ústa a chtěl promluvit, nenapadlo ho však, co by měl říct, a tak je zase zavřel.
"Hmm, nejspíš ti dělá starosti, jak na to reagovali strýc s tetou, že?" pokračoval Popletal. "No, nepopírám, že jsou nadmíru rozzlobení, Harry, ale přesto jsou ochotni vzít si tě příští léto zase k sobě pod podmínkou, že na Vánoce a na Velikonoce zůstaneš v Bradavicích."
Harrymu se konečně uvolnilo hrdlo.
"Já na vánoční a velikonoční prázdniny vždycky zůstávám v Bradavicích," vysvětloval. "a do Zobí ulice už se v životě vrátit nechci."
"Ale no tak, určitě se na to budeš dívat jinak, až se trochu uklidníš," zamumlal Popletal znepokojeně. "Jsou to koneckonců tvoji příbuzní a určitě se máte... hmm... někde hodně v hloubi duše... navzájem rádi."
Harryho ani nenapadlo Popletala opravovat. Stále ještě čekal, až uslyší, co teď bude s ním.
"Takže už nezbývá než rozhodnout," pokračoval Popletal a mazal si máslem druhou placku, "kde vlastně strávíš poslední dva týdny prázdnin. Osobně bych navrhoval, aby sis pronajal pokoj tady v Děravém kotli a -"
"Tak moment," vyhrkl Harry, "a co můj trest?"
Popletal zmateně zamrkal.
"Trest?"
"Porušil jsem zákon," vysvětloval Harry. "Výnos o omezení kouzel a čar nezletilých kouzelníků."
"Ale prosím tě, chlapče drahý, za takovou prkotinu tě přece nebudeme trestat!" ujistil ho hlasitě Popletal a netrpělivě mávl plackou. "Byla to jenom nehoda! Za to, že někdo nafoukl svou tetičku, ho přece nepošleme do Azkabanu!"
To ovšem bylo v příkrém rozporu s Harryho dosavadními zkušenostmi s ministerstvem kouzel.
"V loňském roce jsem dostal oficiální důtku jen proto, že jeden domácí skřítek vyklopil doma u strýce na podlahu pudink!" protestoval zamračeně Harry. "Ministerstvo kouzel mi napsalo, že pokud tam ještě jednou budu kouzlit, vyloučí mě z Bradavic!"
Pokud Harryho nešálil zrak, Popletal se náhle zatvářil rozpačitě.
"Okolnosti se mění, Harry.. Musíme vzít v úvahu... za současné situace... Ty přece nechceš být vyloučen?"
"Samozřejmě že ne," ujistil ho Harry.
"Tak proč kolem toho vedeš všechny ty řeči?" zasmál se Popletal. "No tak, Harry, vezmi si placku, já se zatím půjdu podívat, jestli má Tom pro tebe pokoj."
Popletal vyšel ze salonku a Harry za ním ještě hodnou chvíli upřeně zíral. Dělo se tu něco nanejvýš podivného. Proč na něj vlastně Popletal u Děravého kotle čekal, jestliže ne proto, aby ho potrestal za to, čeho se dopustil? A když o tom teď Harry přemýšlel, určitě nebylo obvyklé, aby se ministr kouzel osobně angažoval v záležitostech tykajících se prohřešků nezletilých kouzelníků.
Popletal se vrátil v doprovodu hostinského Toma.
"Pokoj číslo jedenáct je volný, Harry," oznámil. "Myslím, že tam budeš mít veškeré pohodlí. Jen jedno ti chci říct a myslím, že mě pochopíš. Nechci, aby ses potuloval někde po mudlovském Londýně, jasné? Drž se Příčné ulice. A každý večer musíš být před setměním doma. Určitě to chápeš. Tady Tom na tebe za mě dohlédne."
"Dobrá," přikývl pomalu Harry, "proč ale -"
"Nechceme přece, aby ses nám zase ztratil, že ne?" zasmál se žoviálně Popletal. "Ne, ne... bude lepší, když o tobě budeme vědět... totiž..."
Hlasitě si odkašlal a zdvihl svůj proužkovaný plášť.
"Tak já už půjdu, vždyť víš, že mám spoustu práce."
"Už jste dosáhli nějakého pokroku v Blackově případu?" zajímal se Harry.
Popletalovi vyklouzly z prstů stříbrné přezky pláště.
"Co to povídáš? Ach tak, tys slyšel... No, ne, ještě ne, ale je to jen otázka času. Azkabanští strážní ještě nikdy neselhali... a jsou rozčilenější, než jsem je kdy dřív viděl."
Popletal se nepatrně zachvěl.
"Takže se s tebou rozloučím."
Napřáhl ruku, a když mu s ní Harry potřásal, náhle ho něco napadlo.
"Hmm, pane ministře? Můžu se na něco zeptat?"
"Jistěže," usmál se Popletal.
"Totiž, v Bradavicích mají žáci třetího ročníku povolené návštěvy Prasinek, ale teta ani strýc mi nepodepsali povolení. Myslíte, že byste to mohl udělat vy?"
Popletal se zatvářil rozpačitě.
"Aha," zamumlal. "Ne. Ne, je mi to velice líto, Harry, ale protože nejsem tvůj rodič ani poručník..."
"Jste ale přece ministr kouzel," přesvědčoval ho Harry s nadějí v hlase. "Kdybyste mi dal svolení..."
"Ne. Je mi líto, Harry, ale předpisy jsou předpisy, zarazil ho komisně Popletal. "Možná budeš smět do Prasinek jezdit v příštím školním roce. Po pravdě řečeno si myslím, že bude lepší, když ne... No ano... Tak já už půjdu. Užij si to tady, Harry."
A ještě naposledy se na Harryho usmál, potřásl mu rukou a odešel. K Harrymu teď se širokým úsměvem ve tváři přistoupil Tom.
"Pojďte laskavě za mnou, pane Pottere," vyzval ho. "Vaše věci už jsem vynesl nahoru..."
Harry následoval Toma po úhledném dřevěném schodišti ke dveřím, na nichž byla mosazná jedenáctka; Tom je odemkl a přidržel mu je otevřené.
Uvnitř byla velice pohodlně vyhlížející postel, pár kousků zářivě naleštěného dubového nábytku, vesele praskající oheň a nahoře na prádelníku seděla...
"Hedviko!" zajíkl se Harry.
"Ta vaše sova má ale za ušima," uchechtl se Tom. "Dorazila asi tak pět minut po vás. Pokud budete cokoli potřebovat, pane Pottere, klidně si o to řekněte."
Ještě jednou se uklonil a odešel.
Harry zůstal dlouhou dobu sedět na posteli a roztržitě hladil Hedviku. Obloha za oknem se rychle přebarvila ze sytě sametové modři na chladně ocelovou šeď a pak pomalu zrůžověla a objevily se na ní zlatavé skvrny. Harry byl stěží schopen uvěřit, že před pouhými několika hodinami utekl ze Zobí ulice, že ho nevyloučili ze školy a že ho teď čekají dva týdny naprostého odpoutání od celého Dursleyovic klanu.
"Tohle byla opravdu noc plná tajemství, Hedviko," zívl.
Ani si nesundal brýle, položil hlavu na polštář a okamžitě usnul.