Oblékl se tedy a sešel po točitých schodech do společenské místnosti. Jakmile se objevil, studenti, kteří se už vraceli ze snídaně, mu začali znovu tleskat. Představa, že by měl jít do Velké síně a tam se setkat s ostatními nebelvírskými, kteří ho budou oslavovat jako nějakého hrdinu, ho nelákala; buď však musel jít tam, anebo zůstat tady a dát se zatlačit do kouta bratry Creeveyovými, kteří už na něj zběsile mávali, aby šel k nim. Rázně zamířil k otvoru v podobizně, roztáhl ho, prolezl jím a octl se tváří v tvář Hermioně.
"Ahoj," řekla a ukázala mu hromádku topinek, které nesla zabalené v ubrousku. "To je pro tebe... co kdybychom se šli projít?"
"To je dobrý nápad," souhlasil Harry vděčně.
Sešli po schodech dolů, honem prošli vstupní síní, aniž nahlédli do Velké, a zanedlouho už mířili po louce k jezeru, kde kotvila loď z Kruvalu a černě se odrážela ve vodě. Ráno bylo mrazivé a tak se ani na chvíli nezastavili; žvýkali topinky a Harry své kamarádce zevrubně líčil, co všechno se stalo od chvíle, kdy včera večer odešel od nebelvírského stolu. Byl strašně rád, že se ho Hermiona na nic nevyptávala.
"Mně bylo samozřejmě jasné, že ty ses nepřihlásil," řekla, když dovyprávěl, co se udalo v komnatě vedle Velké síně. Ještě teď vidím, jak ses tvářil, když Brumbál přečetl tvé jméno! Jde ale o to, kdo tam ten lístek hodil. Protože Moody má pravdu, Harry... Nemyslím, že to mohl udělat některý student... žádný by nedokázal přelstít Pohár ani překročit tu Brumbálovu -"
"Viděla jsi dnes ráno Rona?" přerušil ji Harry.
Hermiona zaváhala.
"Ehm... ano... byl na snídani," řekla.
"Ještě si myslí, že jsem se přihlásil sám?"
"No... řekla bych, že ne... doopravdy si to nemyslí," řekla rozpačitě Hermiona.
"Jak to myslíš, doopravdy ne?"
"Ty to vážně nechápeš, Harry?" zeptala se ho kamarádka zoufale. "Ron na tebe žárlí!"
"Žárlí?" řekl Harry nevěřícně. "A kvůli čemu, prosím tě? Chce ze sebe udělat před celou školou blbečka nebo co?"
"Podívej," pokračovala Hermiona trpělivě, "víš, že se všechna pozornost vždycky soustřeďuje na tebe.
Já vím, že to není tvoje vina," dodala honem, když viděla, jak už už otvírá navztekaně ústa. "Vím, že se o to nijak nesnažíš... Ale - víš dobře, že doma Ron musí ustavičně soupeřit se všemi svými bratry, a ty jsi jeho nejlepší kamarád a fakt ses proslavil - kdykoli tě lidi uvidí, Ron vždycky stojí stranou, ale snáší to a nikdy o tom nemluví, jenže tentokrát už to na něj bylo moc..."
"To je úžasné," poznamenal Harry trpce. "Opravdu úžasné. Vyřiď mu, že si to s ním klidně vyměním, kdykoli bude chtít. Vyřiď mu, že mu všechnu tu slávu milerád přenechám... To, jak mi každý civí na čelo, když někam přijdu..."
"Já mu nic vyřizovat nebudu," odmítla Hermiona rázně. "Řekni mu to sám, to je jediný možný způsob, jak to vyřešit."
"Já za ním přece nebudu chodit a domlouvat mu, aby měl rozum!" řekl Harry tak nahlas, že několik sov z nedalekého stromu polekaně odletělo. "Možná uvěří, že z toho nebudu mít ani trochu radost, jestli si srazím vaz nebo -"
"Tohle není žádná legrace," řekla Hermiona klidně. "Vůbec žádná, opravdu ne." Tvářila se nanejvýš ustaraně. "Harry, moc jsem o tom přemýšlela - je ti jasné, co teď musíš udělat? Okamžitě, hned jak se vrátíme do hradu?"
"Jo, najít Rona a pořádně ho nakopnout do..."
"Napsat Siriusovi. Musíš mu vylíčit, co se stalo. Chtěl přece, abys ho informoval o všem, co se v Bradavicích bude dít... skoro jako by tušil, že se stane něco takového. Vzala jsem s sebou pár listů pergamenu a brk -"
"Tak na to zapomeň," odmítl Harry a rozhlížel se, jestli je někdo neposlouchá, školní pozemky však byly zcela opuštěné. "Vrátil se do Británie jen proto, že mě bolela ta jizva. Kdybych mu teď napsal, že mě někdo přihlásil do turnaje tří kouzelnických škol, nejspíš by rovnou vtrhl do hradu -"
"Určitě by chtěl, abys mu to napsal," prohlásila Hermiona přísně. "Dozví se to tak jako tak -"
"Jak, prosím tě?"
Harry, tohle se přece neutají," řekla Hermiona velice vážně. "Turnaj tří škol je slavný, a ty jsi slavný taky. Opravdu by mě překvapilo, kdyby se v Denním věštci neobjevila zpráva, že se zúčastníš... už teď se o tobě píše v každé druhé knize, která se týká Ty-víš-koho... A Sirius by se to raději dozvěděl od tebe, tím jsem si jistá."
"Tak dobrá, dobrá, napíšu mu," souhlasil Harry a hodil poslední ždibec topinky do jezera. Chvilku tam oba stáli a dívali se, jak se kolébá na vodě, pak se však z vody vynořilo dlouhé chapadlo a stáhlo topinku pod hladinu. Harry a Hermiona zamířili zpátky do hradu.
"Po čí sově ale ten dopis pošlu?" vzpomněl si Harry, když stoupali po schodišti. "Psal mi přece, že Hedviku už nemám posílat."
"Řekni Ronovi, jestli by ti půjčil -"
"Ronovi o nic říkat nebudu," odmítl rozhodně.
"Tak si půjčíš jednu ze školních sov, ty přece může posílat každý," navrhla Hermiona.
A tak vystoupili nahoru do sovince a Hermiona dala Harrymu kus pergamenu, brk a lahvičku inkoustu. Potom obcházela kolem dlouhých hřadů a prohlížela si nejrůznější sovy, které na nich seděly, zatímco Harry se posadil u stěny a psal dopis svému kmotrovi.
Milý Siriusi,
Chtěl jsi, abych tě informoval o všem, co se v Bradavicích stane, takže tady jsou poslední novinky - nevím, jestli už to víš, ale v letošním roce se koná turnaj tří kouzelnických škol a v sobotu večer mě Ohnivý pohár vybral jako čtvrtého šampióna. Nevím, kdo do něj vhodil mé jméno, poněvadž já jsem to neudělal. Druhým bradavickým šampiónem je Cedric Diggory z Mrzimoru.
Na chvilku se zamyslel a přestal psát. Cítil, jak potřebuje Siriusovi napsat o tíživé úzkosti, která mu od včerejšího večera leží na prsou, nedokázal to však vyjádřit slovy, a tak prostě jen znovu namočil brk do lahvičky s inkoustem a napsal:
Doufám, že jsi v pořádku a Klofan taky - zdraví Harry.
"A je to," řekl Hermioně, vstal a setřásl si slámu z hábitu. V dalším okamžiku se mu na rameno snesla Hedvika a nastavovala mu nožku.
"Tebe já poslat nemůžu," řekl jí Harry a rozhlížel se po školních sovách. "Musím poslat některou tady z těch..."
Hedvika nespokojeně, strašně hlasitě zahoukala, a jak se prudce vznesla do vzduchu, zaryla mu pařáty do ramene. Po celou dobu, kdy Harry přivazoval svůj dopis k nožce veliké sovy pálené, zůstala k němu otočená obráceně. Když potom druhá sova odletěla, Harry vztáhl ruku a chtěl Hedviku pohladit, ale jen zacvakala vztekle zobákem a vyletěla mezi podkrovní trámy, aby na ni nedosáhl.
"Nejdřív Ron, a teď ty," zlobil se Harry. "Ale já za to vážně nemůžu."
Pokud Harry doufal, že se věci zase urovnají, až si všichni zvyknou na to, že se stal šampiónem, hned příští den mu ukázal, jak se mýlí. Jakmile znovu začalo vyučování, nemohl se už vyhýbat ostatním studentům - a bylo zřejmé, že stejně jako ti z Nebelvíru si i ostatní myslí, že se do turnaje přihlásil sám. Na rozdíl od spolužáků z jeho koleje ho však za to nijak neobdivovali.
Studenti z Mrzimoru, kteří s nebelvírskými vycházeli vždy výborně, se k nim teď chovali mimořádně chladně. Jediná hodina bylinkářství stačila, aby to vyšlo najevo. Bylo zřejmé, že celý Mrzimor je přesvědčený o tom, že Harry připravil jejich šampióna o slávu: možná k tomu přispívalo i to, že mrzimorská kolej nikdy mnoho slávy nesklidila a Cedric byl jeden z mála, kteří jí kdy nějakou přinesli, když tenkrát díky jemu zvítězili nad Nebelvírem ve famfrpálu. Ernie Macmillan a Justin Finch-Fletchley, se kterými Harry obvykle vycházel velice dobře, s ním teď nepromluvili jediné slovo, dokonce ani když přesazovali hopsavé hlízy do stejného truhlíku - zato se dost jízlivě rozesmáli, když se jedna z nich vysmekla Harrymu z ruky a pořádně ho udeřila do obličeje. Ron s ním také nemluvil. Hermiona seděla mezi nimi a urputně se snažila, aby si povídali společně, ale i když jí oba odpovídali jako jindy, vyhýbali se pohledem jeden druhému. Harrymu se zdálo, že i profesorka Prýtová se k němu chová odměřeně - stála v čele mrzimorské koleje.
Za jiných okolností by se těšil, až se uvidí s Hagridem, ovšem hodina péče o kouzelné tvory znamenala, že tam přijdou i studenti ze Zmijozelu - a Harry se s nimi měl setkat poprvé od chvíle, kdy byl vyhlášen jako šampion.
Jak se dalo čekat, Malfoy dorazil k Hagridově boudě se svým obvyklým jízlivým úšklebkem ve tváři.
"Jen se, chlapci, podívejte, máme tady šampióna," řekl Crabbemu a Goylovi, jakmile se octl tak blízko, aby ho Harry slyšel. "Máte s sebou památník? Radši si mu řekněte o podpis hned, dost totiž pochybuju, že nám dlouho vydrží... Polovina těch, co kdy o Pohár soutěžili, při tom zahynula... jak dlouho myslíš, že zůstaneš naživu, Pottere? Počítám, že takových deset minut od chvíle, kdy začne první úkol. Delší dobu sotva."
Crabbe a Goyle se patolízalsky rozchechtali, to však už Malfoy musel s posměšky přestat, protože z hájenky vyšel ven Hagrid a nesl před sebou rozkymácenou haldu beden: v každé byl jeden obrovský třaskavý skvorejš. K všeobecnému zděšení začal Hagrid svým žákům vysvětlovat, že skvorejši zabíjejí jeden druhého jen proto, že v sobě mají příliš mnoho nevybité energie a nejlepší bude, když si každý student vezme jednoho na řemínek a půjde s ním na krátkou procházku. Jedinou předností Hagridova plánu bylo, že odvedl Malfoyovy myšlenky úplně jinam.
"S něčím takovým máme jít na procházku?" ohradil se zhnuseně a zadíval se do jedné bedny. "A kam bychom jim asi tak měli ten řemínek připevnit? Kolem jedového trhu, třaskavého zadku, nebo kolem přísavek?"
"Asi tak doprostřed," řekl Hagrid a předvedl jim to. "Ehm - možná uděláte dobře, když si natáhnete rukavice z dračí kůže, jenom tak pro jistotu, rozumíte. Harry - moh bys jít sem a pomoct mně s tímhle velikým..."
Ve skutečnosti si ovšem chtěl s Harrym promluvit stranou od ostatních. Počkal, až se studenti soustředili každý na svého skvorejše, potom se obrátil k Harrymu a řekl velice vážně: "Tak ty budeš soutěžit v turnaji, Harry. Jako bradavickej šampión."
"Jeden ze šampiónů," opravil ho Harry.
Hagrid měl v lesklých očích pod rozcuchaným obočím velice ustaraný výraz. "Eslipak vůbec tušíš, kdo tě to asi moh přihlásit?"
"Tak ty si nemyslíš, že jsem se přihlásil sám?" zeptal se Harry a jen stěží potlačil nával vděčnosti, který při Hagridově otázce pocítil.
"To je přeci jasný," zabručel Hagrid. "Říkáš, žes to neudělal, a já ti věřím - vždyť Brumbál ti to věří taky, a vůbec."
"Moc rád bych věděl, kdo to udělal," řekl Harry trpce. Oba se pozorně rozhlédli po louce: studenti už byli každý jinde a všichni měli plné ruce práce. Skvorejši teď měřili víc než tři stopy a měli obrovskou sílu. Nebyli už holí a bezbarví, všem naopak narostl silný, leskle šedý krunýř. Vypadali jako kříženci obrovitého štíra a nějakého dlouhého kraba - pořád se však nedalo poznat, kde mají hlavu a oči. Byli tak silní, že je sotvakdo mohl zvládnout.
"Vypadá to, že se docela baví, že jo?" poznamenal Hagrid spokojeně. Harry si domyslel, že mluví o skvorejších, protože jeho spolužáci se rozhodně nebavili: každou chvíli s děsivým třesknutím některému skvorejšovi vyšlehly ze zadku jiskry, až popoletěl o několik yardů dopředu, a nejeden student okusil, jaké to je být vláčen po zemi po břiše a zoufale se snažit vstát.
"Já vopravdu nevím, Harry," vzdychl zničehonic Hagrid a znovu se na něj ustaraně podíval. "Bradavickej šampión... Ty jako by sis prostě musel užít vode všeho, co?"
Harry neodpověděl. Opravdu to vypadalo, že je mu souzeno užít si všeho... Více méně totéž mu řekla Hermiona, když se spolu procházeli u jezera, a podle ní to byl i důvod, proč s ním teď Ron nemluvil.
Příštích několik dnů patřilo k nejhorším, které Harry za celou dobu v Bradavicích zažil. Podobně se cítil snad jenom tenkrát v druhém ročníku, když ho několik měsíců skoro celá škola podezírala, že to je on, kdo přepadá svoje spolužáky. Tehdy ovšem stál Ron na jeho straně. Harry si v duchu říkal, že by se snad dokázal vyrovnat s tím, jak se k němu chovají ostatní kdyby s ním Ron začal znovu kamarádit; nehodlal ho však přesvědčovat, aby s ním začal zase mluvit, jestliže sám nebude chtít. Cítil se osamělý - vždyť kdekdo mu dával najevo, že si o něm myslí to nejhorší.
Chápal, že se k němu tak chovají studenti z Mrzimoru, i když z toho žádnou radost neměl; museli ale podporovat svého šampióna. Od Zmijozelu nic jiného než zlobné urážky nečekal. Tam ho vždycky se vší upřímností neměli v oblibě, protože jeho zásluhou je Nebelvír už nejednou porazil - ve famfrpálu i ve školním přeboru. Doufal ale, že v Havraspáru by mohli být velkodušní a podpořit ho stejně jako Cedrika, v tom se však mýlil. Většina havraspárských studentů si zřejmě myslela, že se za každou cenu chce proslavit ještě víc, a že proto lstí přiměl Pohár, aby přijal lístek s jeho jménem.
Kromě toho vypadal Cedric mnohem víc jako šampión. Se svým rovným nosem, tmavými vlasy a šedýma očima byl mimořádně hezký a bylo těžké říct, koho v těch dnech v Bradavicích obdivovali víc, jestli Cedrika nebo Viktora Kruma. Harry na vlastní oči viděl tytéž studentky z šestého ročníku, které nedávno tolik chtěly získat Krumův autogram, jak během přestávky na oběd škemrají, aby se jim Cedric podepsal na školní brašny.
Sirius Harrymu dosud neodpověděl, Hedvika se k němu odmítala vůbec přiblížit, profesorka Trelawneyová mu předpovídala smrt s ještě větší jistotou než obvykle, a když při hodině profesora Kratiknota měl předvést přivolávací kouzlo, počínal si tak nemotorně, že vedle Nevilla jako jediný ze třídy dostal mimořádný domácí úkol na procvičení navíc.
"Opravdu to není tak těžké, Harry," snažila se ho ujistit Hermiona, když odcházeli z učebny - během hodiny k ní na povel svištěly nejrůznější předměty jeden za druhým, jako když nějaký podivný magnet přitahuje hadry na tabuli, koše na papír a lunoskopy. "Prostě ses dost nesoustředil -"
"A co myslíš, proč asi?" zeptal se ponuře Harry, protože v tu chvíli prošel kolem Cedric Diggory s početným houfem dívek, které se na něho culily jedna přes druhou. Zato na Harryho se dívaly, jako kdyby byl nějaký obzvlášť veliký třaskavý skvorejš. "Ale to nic, viď? Dneska odpoledne se přece můžeme těšit na dvouhodinovku lektvarů..."
Dvouhodinovka lektvarů pro Harryho vždycky znamenala něco děsného, teď však to byla úplná muka. Strávit půldruhé hodiny ve sklepení se Snapem a studenty ze Zmijozelu, kteří ho očividně hodlali co možná nejvíc potrestat za to, že se odvážil stát šampiónem, bylo nejspíš to nejhorší, co si vůbec dokázal představit. Jeden pátek už sice přežil díky Hermioně, která seděla vedle něj a neustále mu šeptem vyzpěvovala "Nevšímej si jich, nevšímej si jich, vůbec si jich nevšímej", ale neviděl důvod, proč by to dnes mělo být lepší.
Když s Hermionou po obědě dorazili ke Snapeově sklepní učebně, zmijozelští studenti už čekali přede dveřmi a každý z nich měl vpředu na hábitu veliký odznak. Harryho na okamžik napadla pošetilá myšlenka, že to jsou odznaky SPOŽÚS, vzápětí však zjistil, že na všech stojí zářivě rudým písmem, které žhnulo v chabě osvětlené podzemní chodbě jako oheň, výzva:
Podporujte
CEDRIKA DIGGORYHO -
OPRAVDOVÉHO
šampiona Bradavic!
"Co tomu říkáš, Pottere?" zeptal se Malfoy nahlas, když Harry přišel blíž. "Ale to není všechno - podívej!"
Přitiskl si odznak na prsa a výzva na něm zmizela, jen aby ji vystřídal další slogan, tentokrát zelený:
POTTER JE
HNUSÁK
Všichni zmijozelští zavyli smíchy, a všichni si také přitiskli odznaky na prsa, až všude kolem Harryho jasně zářil slogan POTTER JE HNUSÁK. Cítil, jak mu obličej i krk zalévá horko.
To je opravdu k smíchu," řekla Hermiona uštěpačně Pansy Parkinsonové a její partě zmijozelských dívek, které se řehtaly nejvíc, "opravdu duchaplné."
Ron stál s Deanem a Seamusem a opíral se o zeď. Sice se nesmál, ale taky se Harryho nezastal.
"Chceš jeden, Grangerová?" zeptal se Malfoy a podával jí odznak. "Mám jich spoustu; ale nesahej mi na ruku, zrovna jsem si ji umyl a nechci ji mít oslizlou po nějaké mudlovské šmejdce."
Část zloby, kterou v sobě Harry nosil už řadu dní, jako by v tu chvíli protrhla jakousi hráz. Sáhl pro hůlku dřív, než vůbec začal uvažovat, co vlastně chce udělat. Studenti kolem před ním chvatně uhnuli a couvali chodbou pryč.
"Harry!" vykřikla Hermiona varovně.
"Jen do toho, Pottere," popichoval ho chladnokrevně Malfoy a vytáhl také hůlku. "Tentokrát tu není Moody, aby tě chránil - takže se do toho pusť, jestli máš odvahu..."
Na zlomek vteřiny si hleděli do očí, a pak - oba zároveň - na sebe zaútočili.
"Furnunculus!" zaječel Harry.
"Densaugeo!" vykřikl Malfoy.
Z obou hůlek vytryskly proudy světla, střetly se ve vzduchu a odrazily se každý jinam - Harryho paprsek zasáhl Goyla do obličeje, a Malfoyův zasáhl Hermionu. Goyle zařval a sáhl si oběma rukama na nos, kde mu naskakovaly veliké ošklivé puchýře, a Hermiona zděšeně fňukala a tiskla si ústa.
"Hermiono!" Ron se k ní vrhl, aby zjistil, co se jí stalo.
Harry se otočil a viděl, jak Hermioně odtahuje ruku z obličeje. Nebyl to hezký pohled. Přední zuby - beztak větší, než bývá obvyklé - jí úděsnou rychlostí rostly, a jak se prodlužovaly přes dolní ret k bradě, vypadala čím dál víc jako bobr. Vyděšená Hermiona to samozřejmě cítila a zoufale vykřikla.
"Co má ten kravál znamenat?" zaslechli za sebou tichý, ledový hlas. To přišel Snape.
Studenti ze Zmijozelu se hlasitě dožadovali, aby mu to mohli vysvětlit, a Snape ukázal dlouhým žlutým prstem na Malfoye a řekl: "Povězte mi, co se tu stalo."
"Potter na mě zaútočil, pane -"
"Zaútočili jsme na sebe zároveň!" křikl Harry.
"- a zasáhl Goyla - podívejte se -"
Snape se podíval na Goyla, jehož tvář v tu chvíli připomínala něco, co by se docela dobře vyjímalo v knize o jedovatých houbách.
"Jděte na ošetřovnu, Goyle," vyzval ho Snape klidným hlasem.
"Ale Malfoy zasáhl zase Hermionu!" namítl Ron." Podívejte!"
Donutil ji, aby profesorovi ukázala své zuby, které se urputně snažila zakrýt rukama; bylo to ovšem těžké, protože rostly dál a sahaly už jí až na límec. Pansy Parkinsonová s ostatními děvčaty ze Zmijozelu stály Snapeovi za zády, ukazovaly si na ni a hihňaly se, až se prohýbaly.
Snape si Hermionu změřil studeným pohledem a řekl: "Nevidím žádný rozdíl."
Hermiona hlasitě zakňučela; do očí jí vhrkly slzy, otočila se na podpatku a vyrazila pryč. Utíkala chodbou nahoru, a za chvíli už ji neviděli.
Bylo nejspíš štěstí, že Harry s Ronem začali na Snapea křičet současně: v kamenné chodbě se jejich hlasy tak rozléhaly (navíc ještě ozvěnou), že v tom šíleném řevu dost dobře neslyšel, co na něj hulákají. Že mu spílají, to ovšem pochopil.
"Takže, holenkové," pronesl tím nejmedovějším hlasem. "Srážím Nebelvíru padesát bodů a Potter i Weasley si odpykají školní trest. A teď do třídy, nebo dostanete školní tresty na celý týden."
Harrymu zvonilo v uších. Bylo to tak nespravedlivé, že by proti Snapeovi nejraději použil nějaké kouzlo a nadělal z něj tisíc slizkých kousků. Prošel kolem něj, zamířil s Ronem do zadní části učebny a hodil brašnu na stolek. Ron se také třásl vzteky - chviličku se zdálo, že to mezi nimi bude všechno jako dřív, pak se ale Ron otočil a přisedl si k Deanovi a Seamusovi. Harry zůstal u stolku sám. Na opačné straně sklepení se Malfoy otočil zády ke Snapeovi a se samolibým úšklebkem stiskl svůj odznak. Učebnou se znovu rozzářila písmena POTTER JE HNUSÁK.
Hodina začala. Harry zarputile civěl na Snapea a představoval si, co nejhoršího by se mu mohlo stát... Kdyby tak věděl, jak použít kletbu Cruciatus... aby tu Snape najednou ležel na zádech jako ten pavouk, cukal sebou a škubal...
"Takže se pustíme do protijedů!" řekl Snape, rozhlédl se po sklepení a chladné černé oči se mu nepříjemně zaleskly. "Každý už byste měl mít připravenou svoji recepturu. Podle ní pečlivě umícháte jednu várku a pak vybereme někoho, na kom jeho protijed vyzkoušíme.
Harrymu bylo hned jasné, co přijde, když na něm utkvěl pohledem. Snape má v úmyslu otrávit jeho! Představil si, jak zvedá svůj kotlík, upaluje ke Snapeovi a třískne ho s ním po mastných vlasech...
Vtom někdo zaklepal na dveře a vytrhl ho z jeho fantazírování.
Byl to Colin Creevey; vletěl dovnitř, zářivě se usmál na Harryho a zamířil ke Snapeově katedře v přední části učebny.
"Co je?" zeptal se Snape úsečně.
"Prosím, pane profesore, mám přivést nahoru Harryho Pottera."
Snape si ho přeměřil přes hákovitý nos, a Colinův natěšený úsměv byl rázem tentam.
"Potter má ještě další hodinu lektvarů," řekl profesor chladně. "Přijde nahoru, až skončíme."
Colin se začervenal. "Totiž, pane - on ho chce pan Pytloun," vysvětloval nervózně. "Chce, aby přišli všichni šampióni. Myslím, že se mají fotografovat..."
Harry by dal kdovíco za to, kdyby Colinovi mohl zabránit, aby vyslovil tu poslední větu. Po očku se ohlédl na Rona, ten však upřeně zíral do stropu.
"Tak dobrá,dobrá," vyštěkl Snape. "Věci si nechte tady, Pottere, a hned se vraťte, vyzkoušíme si váš protijed."
"Prosím, pane - věci si musí vzít s sebou," zapištěl Colin. "Všichni šampióni -"
"Skvělé!" vztekal se Snape. "Pottere - sbalte si tašku a ať už vás nevidím!"
V momentě byl Harry hotov, popadl brašnu, vstal a zamířil ke dveřím. Ze zmijozelských lavic na něj ze všech stran svítilo POTTER JE HNUSÁK.
"To je senzace, Harry, viď?" spustil Colin, jakmile Harry za sebou zavřel dveře sklepní učebny. "Že ano? Myslím to, že jsi šampión?"
"Jo, opravdu senzace," řekl Harry s těžkým srdcem, když zamířili ke schodům do vstupní síně. "K čemu ty fotky chtějí Coline?"
"Myslím, že pro Denního věštce!"
"Prima," povzdechl Harry sklesle. "Přesně to potřebuji - aby se o mně mluvilo ještě víc."
"Zlom vaz!" řekl Colin, když dorazili ke správné místnosti. Harry zaklepal a vstoupil.
Stál v poměrně malé učebně; většinu lavic posunuli dozadu, takže uprostřed vzniklo dost místa, tři lavice však srazili vedle sebe před tabulí a přikryli je dlouhým pásem sametu. Přistavili k nim pět židlí a na jedné z nich seděl v tu chvíli Ludo Pytloun. Mluvil s jakousi čarodějkou ve fuchsiově červeném hábitu, kterou Harry ještě nikdy neviděl.
Viktor Krum jako obvykle mrzutě postával v koutě a s nikým nemluvil. Cedric a Fleur se bavili spolu. Fleur vypadala tak šťastně, jak ji Harry ještě nikdy neviděl, a co chvíli pohodila hlavou dozadu, až se jí dlouhé stříbřité vlasy pokaždé zaleskly, jak na ně dopadlo světlo. Jakýsi břichatý muž s velikým černým fotoaparátem, z kterého se mírně kouřilo, ji po očku sledoval.
Pytloun náhle postřehl, že Harry už dorazil také, honem vyskočil a hnal se k němu. "Á - tady ho máme! Tohle je šampión číslo čtyři! Pojď dál, Harry, pojď dál... ničeho se neboj, čeká nás jenom obřad převažování hůlek, ostatní členové poroty tu budou za okamžik -"
"Převažování hůlek?" opakoval Harry nervózně.
"Musíme se totiž ujistit, že vaše hůlky jsou v naprostém pořádku a budou vám spolehlivě sloužit, poněvadž při úkolech, které na vás čekají, to bude váš nejdůležitější nástroj," vysvětloval Pytloun. "Expert na hůlky je teď nahoře u Brumbála. A pak si ještě uděláme nějaké fotky. Tohle je Rita Holoubková," dodal a mávl rukou k čarodějce ve fuchsiově červeném hábitu, "napíše o turnaji pár řádek do Denního věštce..."
"Možná víc než pár řádek, Ludo," řekla Rita Holoubková a upřeně si Harryho prohlížela.
Vlasy měla vyčesané do umných a překvapivě tuhých lokýnek, které byly v podivném protikladu k její tváři s mohutnými čelistmi. Brýle měla posázené drahokamy a na tlustých prstech, v nichž svírala kabelku z krokodýlí kůže, měla pěticentimetrové nehty s karmínovým lakem.
"Mohla bych si s Harrym ještě promluvit pár slov, než začneme?" zeptala se Pytlouna, aniž spustila oči z Pottera. "Nejmladší šampión, rozumíš... aby to mělo trochu šťávy?!"
"Samozřejmě!" souhlasil Pytloun. "Tedy - pokud proti tomu Harry nebude nic mít -"
"Ehm -" hlesl Harry.
"Fajn," řekla Rita Holoubková a v dalším okamžiku Harrymu stiskla svými zářivě rudými pařáty až podivuhodně pevně paži, vyvedla ho ven a otevřela sousední dveře.
"Přece spolu nebudeme mluvit v takovém kraválu," prohlásila. "Podíváme se sem... ano, tady to bude útulné a příjemné."
Byl to přístěnek na košťata. Harry na ni jen vytřeštil oči.
"Tak pojď, zlatíčko - to je ono - fajn," opakovala Rita Holoubková pořád dokola, vratce usedla na převrácený kbelík, posadila Harryho na lepenkovou krabici a zavřela dveře. Octli se ve tmě. "Hned se na to podíváme..."
Cvakla uzávěrem na kabelce z krokodýlí kůže, vytáhla z ní hrst svíček, mávnutím hůlky je zapálila a kouzlem rozmístila ve vzduchu, takže na sebe viděli.
"Nebude ti vadit, Harry, když použiji svůj Bleskobrk? Umožní mi totiž mluvit s tebou normálně.
"Cože použijete?" podivil se Harry.
Reportérka se usmála ještě víc, a Harry jí napočítal tři zlaté zuby. Znovu sáhla do kabelky z krokodýlí kůže, vytáhla dlouhý, jedovatě zelený brk a svitek pergamenu a roztáhla ho po bedně s nápisem Univerzální čistič kouzelných nečistot od paní Skowerové. Potom si strčila špičku zeleného brku do úst, chvilku ho se zjevným potěšením cumlala a pak ho vzpřímeně postavila na pergamen; brk zůstal stát na špičce a lehce se zachvíval.
"Zkouška... jmenuji se Rita Holoubková, reportérka Denního věštce."
Harry bleskově mrkl na zelený brk. Ve chvíli, kdy Rita Holoubková promluvila, se rozlétl po pergamenu a spěšně čmáral jedno slovo za druhým:
Přitažlivá plavovláska Rita Holoubková (43), pod jejímž nelítostným brkem už splasklo mnoho nafoukanců..."Fajn," řekla znovu reportérka, odtrhla vrchní díl pergamenu, zmačkala ho a nacpala si ho do kabelky. Potom se naklonila k Harrymu a zeptala se: "Tak, Harry... co tě přimělo, aby ses přihlásil do turnaje tří škol?"
"Ehm -" hlesl znovu Harry, v tu chvíli však jeho pozornost upoutal Ritin brk. Ačkoli ještě nic neřekl, brk už se řítil po pergamenu, a Harry si mohl přečíst:
Ošklivá jizva, památka na tragickou minulost,hyzdí jinak hezký obličej Harryho Pottera, jehož oči -
"Toho brku si nevšímej, Harry," řekla Rita Holoubková přísně, a tak zvedl oči k ní. "Takže znovu - proč ses rozhodl přihlásit do turnaje, Harry?"
"Ale já jsem se nepřihlásil," odpověděl. "Nevím, jak se mé jméno do Ohnivého poháru dostalo. Já jsem tam žádný lístek nehodil."
Rita Holoubková povytáhla výrazně namalované obočí. "No tak, Harry, vždyť se kvůli tomu nemusíš bát žádných nepříjemností. Všichni víme, že ses vlastně vůbec neměl hlásit, ale s tím si nedělej starosti. Naši čtenáři milují rebely."
"Ale já se fakt nepřihlásil," opakoval Harry. "A opravdu nevím, kdo -"
"S jakými pocity myslíš na úkoly, které tě čekají?" zeptala se reportérka. "Vzrušuje tě to? Jsi nervózní?"
"Vlastně jsem o tom ještě neuvažoval... ano, řekl bych, že jsem nervózní," přisvědčil a žaludek se mu obracel naruby.
"V minulosti ovšem někteří šampióni při turnajích zahynuli, že?" připomněla Rita Holoubková rázně. "Myslel jsi na to vůbec?"
"Totiž... letos prý to tak nebezpečné nebude," řekl.
Brk svištěl po pergamenu mezi nimi, dopředu i dozadu, jako by po něm bruslil.
"Ty ses ovšem už díval smrti do tváře někdy dřív, že?" a reportérka se do něj vpíjela očima. Jak to na tebe zapůsobilo?"
"Ehm," hlesl Harry znovu.
"Myslíš, že právě to trauma z minulosti může za to, proč neustále toužíš všem předvést, co dokážeš? Chovat se tak, aby to bylo hodno tvého jména? Myslíš, že tě třeba zlákalo přihlásit se do turnaje, protože -"
"Já jsem se nepřihlásil!" opakoval Harry. Začínal být podrážděný.
"Pamatuješ se vůbec na svoje rodiče?" ptala se dál Rita Holoubková, jako by ani neslyšela, co řekl.
"Ne," odpověděl.
"Kdyby věděli, že se zúčastníš poháru tří kouzelnických škol, co by tomu asi říkali? Byli by na tebe hrdí? Měli by o tebe starost, nebo by se zlobili?"
Její otázky ho už opravdu rozčilovaly. Jak měl proboha vědět, co by si mysleli jeho rodiče, kdyby byli naživu? Cítil, jak bedlivě ho Rita Holoubková pozoruje. Zamračil se, vyhnul se jejímu pohledu a přečetl si, co brk právě napsal:
Ve chvíli, kdy se náš rozhovor stočil na jeho rodiče, na něž se sotva pamatuje, vhrkly mu do překvapivě zelených očí slzy.
"Ale já žádné slzy v očích NEMÁM!" zaprotestoval nahlas.
Než Rita Holoubková stačila říct jediné slovo, dveře přístěnku na košťata se nečekaně otevřely. Harry se otočil a v jasném světle zamrkal. Na prahu stál Albus Brumbál a díval se na ně, jak se tam tísní.
"Brumbále!" vykřikla Rita Holoubková, jako by z toho měla upřímné potěšení - Harrymu však neušlo, že její brk i pergamen z bedny s čističem kouzelných nečistot rázem zmizely a prsty s dlouhými drápy spěšně zaklaply přezku kabelky z krokodýlí kůže. Jak se máte?" řekla, vstala a podávala Brumbálovi dlouhou, téměř mužskou ruku. "Doufám, že jste v létě četl můj článek o zasedání Mezinárodního sdružení kouzelníků?"
"Byl obdivuhodně nechutný," odpověděl Brumbál úsečně a v očích mu studeně zajiskřilo. "Obzvlášť jsem ocenil, když jste mě popsala jako morouse, který už patří do starého železa."
Ritu Holoubkovou to ovšem ani trochu nepřivedlo do rozpaků. "Chtěla jsem jenom poukázat na to, že některé vaše představy jsou poněkud starosvětské, Brumbále, a že mnoho obyčejných kouzelníků -"
"Milerád si vyslechnu argumenty, kvůli kterým jste tu sprosťárnu napsala, Rito," usmál se Brumbál a zdvořile se jí uklonil, "obávám se však, že se k tomu budeme muset vrátit později. Za okamžik má začít převažování hůlek, a dokud je jeden z šampiónů schovaný v přístěnku na košťata, zahájení se odkládá."
Harry byl opravdu rád, že reportérce konečně unikne, a spěchal zpátky do učebny. Ostatní šampióni už seděli na židlích u dveří. Honem se posadil vedle Cedrika a podíval se na improvizovaný stůl přikrytý sametem, za nímž teď seděli čtyři z pěti členů poroty - profesor Karkarov, madame Maxime, pan Skrk a Ludo Pytloun. Rita Holoubková se usadila v koutě; Harry viděl, jak nenápadně vytáhla opět pergamen, rozložila si ho na koleně, olízla špičku Bleskobrku a znovu ho na něj postavila.
"Dovolte, abych vám představil pana Ollivandera," řekl šampiónům Brumbál, který už také zaujal místo u stolu poroty. "Překontroluje vaše hůlky, abychom měli jistotu, že je máte před turnajem v naprostém pořádku."
Harry se otočil a překvapeně sebou trhl, když u okna uviděl starého kouzelníka s velkýma bledýma očima. Harry se s panem Ollivanderem už setkal - byl to výrobce hůlek, u kterého si před víc než třemi lety na Příčné ulici koupil tu svou.
"Mademoiselle Delacourová, můžeme začít od vás, prosím?" řekl pan Ollivander. Stál teď na volném prostranství uprostřed místnosti.
Fleur Delacourová k němu důstojně přistoupila a podala mu svoji hůlku.
"Hmm..." ocenil ji beze slov.
Potom dlouhými prsty hůlkou zatočil, jako kdyby to byla taktovka, a z jejího konce vytryskly růžové a zlaté jiskry. Přidržel si hůlku před očima a chvíli ji bedlivě zkoumal.
"Ano," řekl klidně, "devět a půl palce... tuhá... z růžového dřeva... a uvnitř je... můj ty bože..."
"Vlas s hlavy víly," přisvědčila Fleur. "Patrršil jedné s mých babičšek."
Fleur tedy opravdu byla zčásti víla, pochopil Harry a pomyslel si, že to musí říct Ronovi... ale potom si vzpomněl, že s ním Ron přece nemluví.
"Ano," řekl pan Ollivander, "ano, já sám jsem ovšem vlasů víly nikdy nepoužil. Podle mého názoru jsou takové hůlky příliš temperamentní a rozmarné... každý ovšem musí volit podle svého, a pokud vám to vyhovuje..."
Přejel prsty po hůlce a zřejmě zjišťoval, jestli není poškrábaná nebo otlučená; potom zamumlal: "Orchidejovou!" a ze špičky okamžitě vyletěla veliká kytice.
"Výborně, výborně, máte ji v naprostém pořádku," přikývl pan Ollivander, přitáhl květiny k sobě a podal je Fleur i s hůlkou. "Pane Diggory, jste na řadě."
Fleur se ladným krokem vrátila na místo, a když se míjela s Cedrikem, usmála se na něj.
"Ááá, tohle je jedna z mých hůlek, že ano?" řekl pan Ollivander mnohem nadšeněji, když mu ji Cedric podal. "Ovšem, dobře se na ni pamatuji. Uvnitř je jediná žíně z ohonu mimořádně krásného jednorožce... byl to samec, a musel mít na výšku sedmnáct dlaní. Když jsem mu ji vytrhl z ohonu, málem mě probodl rohem. Dvanáct a čtvrt palce... jasanové dřevo... příjemně pružná. A je ve výtečném stavu... pečujete o ni pravidelně?"
"Leštil jsem ji včera večer," usmál se zeširoka Cedric.
Harry pohlédl na svoji hůlku. Kam se jen podíval, byly na ní otisky prstů. Shrnul si na koleně hábit a pokoušel se ji potají otřít, z hůlky však vyšlehlo několik zlatých jisker. Fleur Delacourová ho sjela tak povýšeneckým pohledem, že toho raději nechal.
Pan Ollivander vyslal ze špičky Cedrikovy hůlky přes celou místnost proud kroužků ze stříbrného dýmu, potvrdil, že je s ní spokojen, a potom řekl: "Pane Krume, buďte tak laskav."
Viktor Krum vstal, ještě víc nahrbil svá kulatá záda a kachní chůzí připochodoval k panu Ollivanderovi. Podal mu hůlku a zamračeně zůstal stát s rukama v kapsách hábitu.
"Hmm," zamumlal pan Ollivander. "Pokud se příliš nepletu, je to Gregorovičova práce? Velice dobrý výrobce hůlek, i když nikdy nejsou tak úplně, co bych já... ale přesto..."
Zvedl hůlku, znovu a znovu si ji otáčel před očima a zevrubně ji prohlížel.
"Habrové dřevo a blána z dračího srdce, že?" zeptal se znenadání a Krum přikývl. "O dost silnější, než bývá zvykem... neprohne se ani trochu... deset a čtvrt palce... Avis!"
Z habrové hůlky vyšla hlasitá rána jako z pušky, z její špice vyrazilo hejno malých čiřikajících ptáčků a otevřeným oknem vyletěli ven do mdlého slunečního svitu.
"Dobrá," ocenil hůlku pan Ollivander a vrátil ji kruvalskému šampiónovi. "Takže nám zbývá... pan Potter."
Harry vstal, cestou minul Kruma a podal starému kouzelníkovi svou hůlku.
"Áááá, ovšem," řekl pan Ollivander a jeho bledé oči se náhle rozzářily. "Ano, ano, jistěže. Na tu se pamatuji velice dobře."
Harry se pamatoval také. Viděl to všechno před očima, jako by se to stalo včera...
Před čtyřmi lety, v den svých jedenáctých narozenin, přišel s Hagridem do obchodu pana Ollivandera, aby si koupil hůlku. Pan Ollivander mu vzal míry a pak mu začal podávat hůlky, aby si je vyzkoušel. Harrymu se zdálo, že mu snad prošly rukama všechny hůlky v krámě, nakonec však přece objevil tu, která mu vyhovovala a kterou obchodník držel nyní v ruce: byla z cesmínového dřeva, jedenáct palců dlouhá, a uvnitř měla jediné pero z ocasu ptáka fénixe. Pana Ollivandera překvapilo, jak velice s Harrym ladily dohromady. "Zvláštní," řekl tenkrát, "velice zvláštní." A teprve když se Harry zeptal, co je na tom zvláštního, vysvětlil mu pan Ollivander, že pero fénixe v té hůlce pochází od stejného ptáka jako pero v hůlce lorda Voldemorta.
S tím se Harry nikdy nikomu nesvěřil. Měl svou hůlku nade vše rád, a že měla něco společného s Voldemortovou, s tím nemohl nic dělat - jako nemohl nic dělat třeba s tím, že je příbuzný s tetou Petunií. Upřímně však doufal, že pan Ollivander o tom nebude tady mluvit: měl legrační pocit, že kdyby to řekl, Bleskobrk Rity Holoubkové by samým vzrušením explodoval.
Jeho hůlku pan Ollivander zkoumal déle než ostatní: nakonec jí však zamával, až z ní proudem vystříklo víno, a vrátil ji Harrymu se slovy, že zatím je v naprostém pořádku.
"Děkuji vám všem," vstal u porotního stolu Brumbál. "Můžete se vrátit do tříd - nebo snad bude rychlejší, když půjdete rovnou dolů na večeři, protože za chvilku hodina stejně skončí -"
Harry měl nakonec pocit, že aspoň něco ten den dopadlo dobře. Vstal a zamířil ke dveřím, když vtom vyskočil muž s černým fotoaparátem a významně zakašlal.
"Fotky, Brumbále, ještě fotky!" vykřikl Pytloun vzrušeně. "Všichni členové poroty a šampióni. Co říkáš, Rito?"
"Ehm - ano, tím začneme," souhlasila Rita Holoubková,která už zase měla oči jen pro Harryho. "A potom možná nějaké individuální snímky."
Fotografování trvalo nekonečně dlouho. Ať se madame Maxime postavila kdekoli, zastínila všechny ostatní, a fotograf si nedokázal stoupnout tak daleko od ní, aby se mu vešla do záběru: nakonec se musela posadit a všichni ostatní stáli kolem ní. Karkarov si v jednom kuse natáčel na prst svou kozí bradku, aby si na ní udělal ještě jednu kudrlinku; Krum, o kterém si Harry myslel, že je na takové věci jako fotografování zvyklý, se krčil vzadu za ostatními, takže ho málem nebylo vidět. Fotografovi zřejmě nejvíc ze všeho záleželo na tom, aby dostal do čela Fleur, ale Rita Holoubková se k nim znovu a znovu vrhala a tahala dopředu Harryho. Pak si ještě prosadila samostatné snímky každého šampióna zvlášť, než konečně mohli odejít.
Harry zamířil dolů na večeři. Hermiona tam nebyla - domyslel se, že jí na ošetřovně dosud dávají do pořádku ty zuby. Najedl se sám, v ústraní na konci stolu, a pak se vrátil do nebelvírské věže. Cestou přemýšlel o domácím cvičení, které dostal navíc z přivolávacích kouzel. Nahoře v ložnici se setkal s Ronem.
"Přiletěla ti sova," oznámil mu Ron stroze, jakmile vešel, a ukazoval na jeho postel. Na polštáři na něho čekala školní sova pálená.
"Á - výborně," řekl Harry.
"A zítra večer máme ten školní trest, dole ve Snapeově sklepení," oznámil mu ještě.
Hned nato odešel a na Harryho se ani neohlédl. Harry chvíli uvažoval, že půjde za ním - nebyl si jistý, jestli by si s ním chtěl spíš promluvit nebo mu jednu vrazit, vlastně ho lákalo obojí -, Siriusová odpověď ho však zajímala nejvíc. Došel k sově pálené, sundal jí dopis z nožky a rozvinul stočený pergamen.
Harry,
Bohužel ti nemohu napsat všechno, co bych chtěl, je to příliš nebezpečné - co kdyby tu sovu někde chytili - musíme si ale promluvit mezi čtyřma očima. Můžeš zajistit, abys byl 22.listopadu v jednu hodinu ráno u krbu v nebelvírské věži sám?
Vím líp než kdo jiný, že se o sebe dokážeš postarat, a dokud jsou v Bradavicích Brumbál a Moody, nemyslím že by ti někdo mohl ublížit. Vypadá to ale, že se o to někdo usilovně snaží: přihlásit tě do turnaje bylo nanejvíš riskantní, zvlášť Brumbálovi rovnou pod nosem.
Dávej na sebe pozor, Harry. I nadále chci vědět o všem neobvyklém, co by se stalo. A o tom 22. listopadu mi dej zprávu co nejdřív.