Na hrad i na školní pozemky teď hustě padal sníh. Šmolkově modrý kočár z Krásnohůlek vypadal jako obrovská studená dýně pokrytá jinovatkou, postavená vedle ledové perníkové chaloupky, v niž se proměnila Hagridova hájenka. Také kruhová okna kruvalské lodi pokrýval led a na ráhnoví byla námraza. Domácí skřítkové dole v kuchyni vymýšleli stále nová sytá jídla, která by všechny zahřála, a lahodné pudinky, a jediná Fleur Delacourová byla schopná stěžovat si kvůli kdejaké maličkosti.
"Jsou strašně těžká, vššecka ta brradavická jídla," slyšeli ji mrzoutit, když jednou večer vycházeli z Velké síně hned za ní (Ron se schovával za Harrym, aby ho nezahlédla). "Takhle sse brrzo nevejdu do ssvého společšensského hábitu!"
"To by bylo fakt neštěstí," podotkla Hermiona kousavě, když Fleur vyšla do vstupní síně. "Ta si o sobě vážně moc myslí, co říkáte?"
"Hermiono - s kým na ten ples jdeš?" vypálil místo odpovědi Ron.
Takhle na ni vybafl každou chvíli. Doufal, že když se jí zeptá v nestřeženém okamžiku, zapomene se a řekne mu to; Hermiona však jen zamračeně odsekla: "To ti nepovím, protože by ses mi posmíval."
"Ty si snad děláš legraci, Weasleyi?" ozval se za nimi hlas Draca Malfoye. "Přece mi neříkej, že takovou šeredku někdo pozval na ples? Tuhletu dlouhozubou mudlovskou šmejdku?"
Harry s Ronem se prudce otočili, Hermiona však přes Malfoye na někoho zamávala a hlasitě pozdravila: "Dobrý večer, pane profesore Moody!"
Malfoy zbledl jako stěna, uskočil a polekaně se ohlédl. Moody však ještě seděl u učitelského stolu a dojídal večeři.
"Jako fretce se ti to moc nelíbilo, co, Malfoyi?" připomněla mu Hermiona jízlivě. Všichni tři se pak rozeběhli po mramorovém schodišti a srdečně se smáli.
"Poslyš, Hermiono," Ron se najednou zamračil, jak se na ni zadíval z profilu, "co to máš se zuby?"
"A co bych s nimi měla mít?" zeptala se.
"Tak, jsou prostě jiné... zrovna jsem si toho všiml..."
"Jasně že jsou jiné - nebo sis myslel, že budu chodit s těmi tesáky, které mi Malfoy přičaroval?"
"Ne, ale máš je jiné než před tím očarováním... teď jsou všechny... rovné - a normálně velké."
Hermiona se najednou uličnicky usmála a Harry si také všiml, že se usmívá úplně jinak než dřív.
"Totiž... když jsem byla za madame Pomfreyovou, aby mi je zmenšila, postavila přede mě zrcadlo a nařídila mi, abych jí řekla, až je budu mít zas jako předtím," vysvětlila. "A já... prostě jsem ji nechala kouzlit o chvilku déle." Roztáhla ústa k ještě širšímu úsměvu. "Mamka a taťka z toho valnou radost mít nebudou. Celé roky jsem je přemlouvala, abych si je směla zmenšit, ale oni chtěli, abych nosila rovnátka. Oba dva jsou zubaři a prostě si nemyslí, že zuby a kouzla se dají - podívejte se! Papušík se vrátil!"
Na zábradlí, z kterého visely rampouchy, ztřeštěně pohoukávala Ronova sovička; na nožce měla přivázaný svitek pergamenu. Kolemjdoucí studenti si na ni ukazovali a smáli se a hlouček dívek z třetího ročníku se u ní zastavil: Je, to je mrňavá sovička! Ta je roztomilá!"
"Ty hloupý, načepýřený prevíte!" vztekal se Ron, vyřítil se do schodů a popadl Papušíka do ruky. "Dopisy musíš nosit rovnou tomu, komu patří, a ne tu okounět a předvádět se!"
Papušík spokojeně houkal, jen hlavičku vystrkoval z Ronovy dlaně. Třeťačky ohromeně koukaly.
"Kliďte se odtud!" utrhl se na ně Ron a zaháněl je rukou, ve které sovičku držel. Papušík začal houkat ještě šťastněji, když jakoby plachtil vzduchem. "Tady to máš, Harry," dodal Ron šeptem, a zatímco dívky z třetího ročníku pobouřeně prchaly, sundal Papušíkovi z nožky Siriusovu odpověď. Harry si ji strčil do kapsy a pak honem spěchali do nebelvírské věže, aby si ji přečetli.
Ve společenské místnosti nikdo nemyslel na nic jiného než na to, aby si o prázdninách užil co nejvíc, a nevšímal si, co dělají ostatní. Harry, Ron a Hermiona se posadili stranou u temného okna, které bylo čím dál víc zasněžené, a Harry četl nahlas:
Milý Harry,
gratuluji ti, žes tu trnoocasou dračici tak pěkně obešel. Ať už tvé jméno vhodil do Poháru kdokoli, asi se teď moc neraduje! Chtěl jsem ti poradit kletbu Konjunktivitus, protože nejslabším místem každého draka jsou oči -
"Tu právě použil Krum!" zašeptala Hermiona.
ale tvůj nápad byl lepší. Opravdu se ti to povedlo.
Nedej se tím ovšem ukolébat, Harry. Máš za sebou teprve první úkol, a ten, kdo tě do turnaje přihlásil, bude mít ještě spoustu příležitostí, aby ti ublížil. Dál měj oči na stopkách - zejména bude-li nablízku osoba, o které jsme hovořili - a dávej pozor, ať se ti nic nestane.
Kdyby se událo něco neobvyklého, dej mi okamžitě vědět! To platí pořád.
Sirius
Jako kdybych slyšel Moodyho," utrousil Harry potichu a zastrčil dopis do hábitu. ",Musíte být ustavičně na pozoru!' Jeden by si myslel, že snad chodím se zavřenýma očima a každou chvíli vrážím do zdí..."
"Ale on má pravdu, Harry," prohlásila Hermiona, "ještě máš před sebou dva úkoly. Myslím, že by ses už opravdu měl podívat na to vejce a začít zkoumat, co znamená ten..."
"Hermiono, vždyť na to má ještě spoustu času!" vyjel na ni Ron. "Zahrál by sis šachy, Harry?"
"Tak jo, fajn," souhlasil ochotně, ale když si všiml výrazu v Hermionině tváři, dodal: "Prosím tě, copak bych se v tomhle rámusu mohl soustředit? Vždyť bych to vejce ani neslyšel!"
"Nejspíš máš pravdu," vzdychla, přisedla si k nim a sledovala jejich partii. Vyznamenali se při ní dva přehnaně odvážní pěšci a rozběsněný střelec a Harry dal v dramatickém závěru Ronovi mat.
Ráno na Boží hod procitl Harry tak náhle, jako by ho píchla vosa. Malou chvilku uvažoval, čím to mohlo být. Potom však zvedl víčka a uviděl něco s velikýma kulatýma zelenýma očima, které se na něj poulily ve tmě tak zblízka, až se s tou bytostí málem dotýkal nosem.
"Dobby!" vyjekl Harry a odtáhl se od skřítka, div že přitom nespadl z postele. "Tohle mi nedělej!."
"Dobby se omlouvá, pane!" zapištěl skřítek úzkostně, uskočil a dlouhými prsty si zakrýval ústa. "Dobby chtěl Harrymu Potterovi popřát jen veselé Vánoce a přinést mu dárek, pane! Harry Potter přece řekl, že za ním Dobby může občas přijít, pane!"
"No jasně," řekl Harry. Dech měl ještě pořád zrychlený, ale tep už byl zase normální. Jenom do mě příště trochu šťouchni, rozumíš? Takhle se ke mně nenakláněj..."
Roztáhl závěsy u své postele s nebesy, vzal si z nočního stolku brýle a nasadil si je. Jak předtím vyjekl, probudil ostatní: Ron, Seamus, Dean i Neville vykukovali štěrbinami v závěsech celí rozcuchaní a s očima napůl zalepenýma.
"Někdo tě přepadl, Harry?" zeptal se rozespale Seamus.
"Ne, ne, to je jenom Dobby," zamumlal Harry. "Spi klidně dál."
"Jé - vždyť už tu máme dárky!" probral se najednou Seamus, když postřehl hromadu balíčků v nohách své postele. Ron, Dean i Neville se také rozhodli, že si nějaké dárky rozbalí, když už jsou vzhůru. Harry se znovu obrátil k Dobbymu, který nervózně postával u jeho postele. Očividně ho mrzelo, že Harryho předtím tak vylekal. Nahoře na poutku svého ubrousku na čajník měl přivázanou nějakou vánoční cetku.
"Může Dobby dát Harrymu Potterovi svůj dárek?" vypískl nejistě.
"To víš, že můžeš," ujistil ho Harry. "Ehm... já pro tebe taky něco mám."
Nebyla to pravda: vůbec nic Dobbymu nekoupil, honem však otevřel kufr a vytáhl z něj obzvlášť vytahané stočené ponožky. Byly hořčicově žluté, nejstarší a nejošklivější ze všech. Kdysi patřily strýci Vernonovi a byly tak vytahané proto, že do nich Harry už víc než rok balil svůj lotroskop. Teď ho vytáhl, dal ponožky Dobbymu a řekl: "Nezlob se, ale zapomněl jsem je zabalit..."
Dobbyho však ten dárek nesmírně potěšil.
"Ponožky jsou Dobbyho nejoblíbenější oblečení, pane!" spěšně si stáhl nestejný pár, který měl na nohou, a vzal si ponožky po strýci Vernonovi. "Mám jich teď sedm, pane... ale... pane!" vyvalil oči, jak si ponožky natáhl až k dolnímu okraji trenek. "V krámě se museli splést, Harry Pottere! Vždyť vám dali dvě stejné!"
"Teda, Harry! Jak to, že sis toho nevšiml?" pohoršil se Ron a šklebil se na ně z postele, která teď byla samý balicí papír. "Koukni, Dobby - tu máš, vezmi si ještě tyhle ponožky a můžeš si je všechny pomíchat, jak budeš chtít. A tady máš ten svetr, co jsem ti slíbil."
Hodil skřítkovi pár fialových ponožek, které právě vybalil, a ručně pletený svetr, který mu poslala maminka.
Dobbyho úplně přemohlo dojetí. "Pán je na mě moc laskavý!" zapištěl, do očí mu znovu vhrkly slzy a hluboce se Ronovi uklonil. "Dobby věděl, že pán bude velký kouzelník, když to je nejlepší kamarád Harryho Pottera, nevěděl ale, že je taky tak velkomyslný, šlechetný a nesobecký -"
"Vždyť jsou to jenom ponožky," zamumlal Ron a lehce mu zčervenaly uši. Tvářil se ale potěšeně. "No ne, Harry -" zajásal nad dárkem,který od něj dostal. "Teda to je senzace!" a narazil si na hlavu čapku Kudleyských kanonýrů, i když s jeho vlasy nešla ani trochu dohromady.
Dobby podal Harrymu svůj malý balíček, ve kterém byly - jak jinak - ponožky. "Dobby je sám plete, pane!" prohlásil šťastně. "A vlnu si kupuje ze svého platu, pane!"
Levá ponožka byla zářivě červená a byl na ní vzor košťat; pravá byla zelená a zářila na ní Zlatonka.
"Ty jsou opravdu... opravdu... děkuji ti, Dobby," řekl Harry a natáhl si je.
Dobby se znovu rozslzel štěstím. "Ale teď Dobby musí jít, pane, v kuchyni už chystáme vánoční večeři!" řekl skřítek, zamával na rozloučenou Ronovi i ostatním a odspěchal.
Z ostatních dárků měl Harry větší radost než z Dobbyho nestejných ponožek - samozřejmě až na balíček od Dursleyových, jenž obsahoval jediný papírový kapesníček. Takhle málo od nich ještě nikdy nedostal. Domyslel si, že mu prostě nemohou zapomenout karamely Jazyk jako jelito. Od Hermiony dostal knihu Famfrpálová mužstva v Británii a v Irsku; od Rona plný sáček bomb hnojůvek; Sirius mu poslal pěkný kapesní nůž s přídavným náčiním, s nímž se dal odemknout každý zámek a rozvázat každý uzel, a Hagrid ho obšťastnil velikou krabicí cukroví, které měl nejraději - Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, čokoládové žabky, Maxovy maxižvýkačky a šumivé bzučivky. Samozřejmě nechyběl obvyklý balíček od paní Weasleyové, v němž byl nový svetr (zelený, s velkým drakem - Charlie už jí očividně napsal dopodrobna o tom maďarském trnoocasém) a spousta domácích bochánků plněných mletým masem.
Ve společenské místnosti se Harry a Ron sešli s Hermionou a na snídani šli společně. Většinu dopoledne strávili v nebelvírské věži a těšili se z dárků. Potom se vrátili do Velké síně na velkolepý oběd, při kterém bylo na stolech přinejmenším sto krocanů a vánočních pudinků a obrovské hromady mariášových kouzelnických žabek.
Odpoledne se šli projít po školních pozemcích. Až na hluboké brázdy, které cestou do hradu vyšlapali studenti z Kruvalu a z Krásnohůlek, byl sníh neporušený. Hermiona přihlížela, jak se Harry a sourozenci Weasleyovi koulují, ale raději se k nim nepřidala, a v pět hodin jim oznámila, že půjde nahoru, aby se připravila na ples.
"Prosím tě, copak na to potřebuješ tři hodiny?" nevěřil svým uším Ron a okamžitě zaplatil za chvilkovou nepozornost: veliká sněhová koule, kterou hodil George, ho prudce zasáhla do spánku. "A s kým vůbec jdeš?" křikl za ní. Hermiona jen mávla rukou a vytratila se po kamenných schodech do hradu.
Vánoční svačina se ten den nepodávala, součástí plesu byla i hostina: v sedm hodin, když už pro samou tmu nemohli ani mířit, kluci s koulováním přestali a vrátili se do společenské místnosti. Buclatá dáma seděla v rámu se svou přítelkyní Violetou z přízemí. Obě měly pěknou opičku - ve spodní části obrazu se všude povalovaly prázdné krabice od čokoládových likérových bonbonů.
"Ano, šampionky, správně!" zahihňala se, když jí řekli heslo, vyklonila se a pustila je dovnitř.
Když se Harry, Ron, Seamus, Dean i Neville v ložnici převlékli do společenských hábitů, byli z toho rozpačití a vyjevení. Nejvíc pochopitelně Ron, který se zděšeně prohlížel v dlouhém zrcadle v koutě. Nemělo smysl, aby si cokoli namlouval: jeho hábit prostě vypadal jako dámské šaty. Aby mu dodal víc pánskou fazónu, Ron ze zoufalství použil na límec a na manžety oddělovací kouzlo. Účinkovalo celkem dobře: hábit už přinejmenším neměl nikde krajky, i když jeho okraje zůstaly žalostně roztřepené.
"Co fakt nedokážu pochopit, jak jste vy dva přišli k těm nejhezčím holkám z ročníku," reptal Dean, když společně odcházeli.
"To dělá ta živočišná přitažlivost," vysvětlil zasmušile Ron a vytahoval uvolněné nitky z manžet.
Společenská místnost se neuvěřitelně proměnila: obvyklou záplavu černi vystřídaly pestré hábity studentů, kteří se v ní shromáždili. Parvati čekala na Harryho dole pod schody. Opravdu jí to slušelo: měla na sobě křiklavě růžový hábit, v dlouhém tmavém copu zlaté stužky a na zápěstích se jí třpytily zlaté náramky. Harrymu se ulevilo, že se nehihňá.
"Ehm - moc ti to sluší," vypravil ze sebe nemotorně.
"Díky," řekla. "Padma na tebe bude čekat ve vstupní síni," sdělila ještě Ronovi.
"Prima," přikývl a rozhlížel se. "Kde je Hermiona?"
Parvati pokrčila rameny. "Tak půjdeme dolů, Harry, ne?"
"Dobrá," přitakal, ale v duchu si přál, aby mohl zůstat, kde je. Fred na něho zamrkal, když ho předešel u výstupu z podobizny.
Vstupní síň byla také plná studentů. Všichni přecházeli sem tam a čekali, až bude osm a dveře do Velké síně se otevřou dokořán. Ti, kdo se tu měli sejít s partnery z jiných kolejí, se prodírali tlačenicí a snažili se objevit jeden druhého. Parvati objevila svoji sestru Padmu a přivedla ji k Harrymu a Ronovi.
"Ahoj," řekla Padma, které to v zářivě tyrkysovém hábitu slušelo stejně jako Parvati. Zřejmě ji příliš nenadchlo, že má za partnera Rona. Tmavýma očima si ho prohlédla od hlavy k patě a dlouhým pohledem spočinula na otřepeném límci a rukávech jeho společenského hábitu.
"Ahoj," pozdravil také, ale nepodíval se na ni, rozhlížel se kolem. "Ne, to ne..."
Poklesl v kolenou a schoval se Harrymu za zády, protože kolem právě prošustila Fleur Delacourová. V hábitu ze stříbrošedého saténu vypadala fantasticky a doprovázel ji Roger Davies, kapitán havraspárského famfrpálového družstva. Když byli konečně pryč, Ron se opět narovnal a rozhlížel se přes hlavy zástupu.
"Kde je ta Hermiona?" opakoval.
V tu chvíli dorazil ze své podzemní společenské místnosti hlouček studentů ze Zmijozelu. Malfoy kráčel v čele; na sobě měl společenský hábit z černého sametu s vysokým límcem, ve kterém podle Harryho mínění vypadal jako farář. Na ruce mu křečovitě visela Pansy Parkinsonová v jemně růžovém hábitu se spoustou volánků. Crabbe a Goyle, oba v zeleném, připomínali balvany porostlé mechem, a Harry si potěšeně uvědomil, že ani jeden si nedokázal najít partnerku.
Nenadále se otevřela vstupní dubová vrata. Všichni se k nim otočili a dívali se, jak vcházejí studenti z Kruvalu s profesorem Karkarovem. V čele šel Krum s půvabnou dívkou v modrém hábitu, kterou Harry neznal. Přes hlavy kruvalských bylo vidět, že kus louky pod hradem proměnili v jakousi umělou jeskyni, ozářenou barevnými světly, a v přikouzlených růžových keřích seděly stovky opravdových živých rusalek a mihotaly se nad sochami, které nejspíš představovaly Santa Clause a jeho sobí spřežení.
Potom se ozval hlas profesorky McGonagallové: "Šampióni se svými partnery sem ke mně, prosím!"
Parvati, zářící štěstím, si upravila náramky. "Tak ahoj za chvilku," řekla Ronovi a Padmě a vykročili s Harrym vpřed. Tlachající studenti se rozestoupili, aby mohli projít. Profesorka McGonagallová v červeně kostkovaném společenském hábitu a s kouzelnickou čapkou ozdobenou kolem krempy bodláky je vyzvala, ať počkají u dveří, než se ostatní nahrnou dovnitř. Šampióni se svými partnery totiž měli vejít do Velké síně pěkně seřazení, až budou ostatní studenti sedět.
Fleur Delacourová a Roger Davies se postavili hned u dveří; Davies byl štěstím bez sebe, že má za partnerku Fleur, a nemohl z ní spustit oči. Cedric a Cho se postavili téměř těsně vedle Harryho, který se honem odvrátil jinam, aby se s nimi nemusel bavit. Pohled mu sklouzl na dívku vedle Kruma a ztuhl jako solný sloup.
Byla to Hermiona!
Vůbec však jako Hermiona nevypadala. Něco si musela udělat s vlasy: neměla je už rozježené, nýbrž uhlazené a lesklé, vzadu v týlu sčesané do slušivého uzlu. Na sobě měla hábit z jakési splývavé látky modré jako barvínek, a držení těla měla také úplně jiné - i když to možná bylo tím, že teď nevláčela na zádech obvyklých dvacet či ještě víc knih. Kromě toho se usmívala - sice dost nervózně, zato víc než kdy jindy bylo vidět, o kolik menší má teď přední zuby. Harry nechápal, jak je možné, že si toho nevšiml dřív.
"Ahoj, Harry!" pozdravila, "ahoj, Parvati!"
Parvati na ni jen nevěřícně zírala a bylo znát, že jí to není ani trochu po chuti. Zdaleka nebyla jediná: když se dveře do Velké síně konečně otevřely prošly kolem nich Krumovy fanynky z knihovny a vrhaly na Hermionu pohledy plné nejhlubšího opovržení. Pansy Parkinsonová na ni jen vytřeštila oči, když ji s Malfoyem míjeli, a Draco se dokonce ani nezmohl na žádnou urážku. Zato Ron kolem Hermiony prošel, aniž o ni zavadil třeba jen pohledem.
Jakmile se všichni ve Velké síni usadili, profesorka McGonagallová vyzvala šampionské páry, aby se seřadily a šly za ní. Všichni ve Velké síni začali tleskat, když dvojice vstoupily a zamířily k velkému kulatému stolu v hořejší části síně, kde seděli členové poroty.
Na stěnách Velké síně se třpytila stříbrná jinovatka a černý strop posetý hvězdami křižovaly nesčetné girlandy z břečťanu a jmelí. Velké stoly patřící jednotlivým kolejím pro dnešní večer zmizely: nahradila je snad stovka menších, ozářených lampičkami, a u každého sedělo asi tucet studentů.
Zatímco Harry se soustředil především na to, aby neškobrtl, Parvati se výborně bavila: rozdávala zářivé úsměvy na všechny strany a vedla Harryho tak energicky, že si připadal jako pejsek na výstavě, který má předvést vše, co dovede. Když se blížili k čestnému stolu, zahlédl ještě Rona a Padmu: Ron sledoval Hermionu přimhouřenýma očima a Padma se tvářila rozmrzele.
Brumbál se spokojeně usmíval, když šampióni kráčeli k čestnému stolu, kdežto Karkarov se na Kruma a Hermionu tvářil podobně jako Ron. Ludo Pytloun, který si oblékl zářivě rudý hábit s velkými žlutými hvězdami, tleskal stejně nadšeně jako studenti, a madame Maxime, která svůj obvyklý stejnokroj z černého saténu vyměnila za volnou hedvábnou řízu levandulové barvy, jim také zdvořile tleskala. Vtom si Harry uvědomil, že chybí pan Skrk. Na páté židli seděl místo něj Percy Weasley.
Když šampióni se svými partnery dokráčeli k čestnému stolu, Percy povytáhl volnou židli vedle sebe a významně se na Harryho podíval. Harry se dovtípil a přisedl si k němu. Percy měl na sobě úplně nový tmavomodrý společenský hábit a tvářil se nadmíru domýšlivě.
"Povýšili mě," vysvětlil svoji přítomnost u čestného stolu dřív, než se Harry stačil zeptat, a podle tónu, jakým to řekl, by se dalo usuzovat, že ho právě zvolili nejvyšším vládcem vesmíru. Jsem teď osobním asistentem pana Skrka a zde jej zastupuji."
"A proč nepřijel osobně?" zeptal se Harry. Nijak nestál o to, aby celou večeři musel poslouchat přednášku o dnech kotlíků.
"Obávám se, že pan Skrk se necítí dobře, opravdu ne. Není na tom valně už od mistrovství světa, a kdo by se tomu také divil - to má z přepracování. Není už nejmladší - je sice pořád vynikající a skvěle mu to myslí jako vždycky, jenže mistrovství světa ve famfrpálu skončilo pro celé ministerstvo fiaskem a pan Skrk navíc utrpěl osobní otřes z nepatřičného chování své domácí skřítky, té Blinky nebo jak se jmenovala. Přirozeně že ji hned nato propustil, ale - jak jsem říkal - není už nejmladší a potřebuje, aby se o něj někdo staral. Myslím, že od té doby, co od něj odešla, zdaleka už doma nemá takové pohodlí jako dřív. A pak jsme museli připravovat turnaj a vypořádat se s důsledky mistrovství světa - ta odporná Holoubková nám nedala ani na chvíli pokoj - ne, ten chudák si teď užívá opravdu zasloužené klidné Vánoce. Jsem jenom rád, že si uvědomil, že má někoho, na koho se může spolehnout, někoho, kdo ho zastoupí."
Harry měl sto chutí zeptat se, jestli už mu pan Skrk přestal říkat Weatherby, nakonec však to pokušení překonal.
Na zářících zlatých talířích nebylo zatím nic k jídlu, každý v síni však měl před sebou malý jídelní lístek. Harry jej nejistě zvedl a rozhlédl se, ale žádné číšníky nespatřil. Brumbál, který si pečlivě prostudoval svůj lístek, pak sdělil svému talíři jasným hlasem: "Vepřové kotlety!"
Vzápětí měl vepřové kotlety na talíři a podle jeho vzoru zadali talířům své objednávky i ostatní. Harry zamžoural po Hermioně, co si o tom novém a náročnějším způsobu stolování myslí - pro domácí skřítky to přece muselo znamenat spoustu práce navíc -, jejich ochránkyně však aspoň projednou na SPOŽÚS nemyslela. Zaujatě se bavila s Viktorem Krumem a nejspíš ani nevěděla, co jí.
Harry si náhle uvědomil, že vlastně Kruma nikdy neslyšel promluvit jediné slovo. Zato teď si s Hermionou povídal opravdu s nadšením.
"Totíš, my máme hrád taky, jenže né tak véliký a asi né tak pohodlný," vysvětloval Hermioně. "Má jen čtýři patra a óhně se zapalújí jedině kvůli kóuzlum. Záto školní pozemky máme větší - jenže v zímě jsou u nás dni vélice krátké a ták si je neužíjeme. Záto v létě létáme káždý den, nad jezéry a hórami -"
"Nonono, Viktore!" napomenul ho Karkarov a smál se, jeho chladné oči se však vůbec neusmívaly. "Nic dalšího už neprozrazuj, nebo tvá půvabná partnerka bude přesně vědět, kde nás najít!"
Brumbál se usmál a v očích mu zajiskřilo. "K čemu to tajnůstkářství, Igore... člověk by si málem myslel, že o návštěvy nestojíte."
"To víte, Brumbále," opáčil Karkarov a úplně vystavil své zažloutlé zuby. "Všichni si přece chráníme svá hájemství, nemyslíte? Cožpak žárlivě nestřežíme učebny a posluchárny, které nám byly svěřeny? A nejsme po právu hrdí na to, že jako jediní známe tajemství naší školy, a proto je plným právem chráníme?"
"Nic ve zlém, Igore, ale v životě bych se neodvážil tvrdit, že znám všechna tajemství Bradavic," řekl Brumbál smířlivě. "Zrovna dnes ráno jsem například cestou na toaletu špatně odbočil a octl jsem se v útulné místnůstce, kterou jsem ještě nikdy neviděl a kde byla překrásná sbírka nočníků. Když jsem se pak vrátil, abych si ji prohlédl důkladněji, zjistil jsem, že zmizela. Řekl jsem si ale, že si na ni dám pozor: třeba je přístupná jen o půl šesté ráno, nebo se objevuje, jen když je měsíc v první čtvrti, anebo jen tehdy, když ten, kdo ji hledá, má obzvlášť plný měchýř."
Harry vyprskl smíchy do svého talíře s gulášem a byl by odpřísáhl, že na něj Brumbál nepatrně zamrkal. Zato Percy se zakabonil.Fleur Delacourová mezitím před Rogerem Daviesem kritizovala výzdobu bradavického hradu.
"Naprrostá slabota," řekla pohrdavě, jak se rozhlížela po třpytivých stěnách Velké síně. "V paláci v Krrásnohůlkách máme o Vánocsích kolem celého Večšeršadla sochy s ledu, kterré samosršejmě nerrostají... jsou jako velké sochy z démantů, a tršpytí se po celé síni. Jídlo je prrosstě úšasné, a máme i sborry lesních víl, kterré nám prši jídle hrrají zastaveníčka. Nikde v síních nemáme šádné oššklivé brrnění jako tady, a kdyby se do Krrásnohůlek někdy vloudilo strrašidlo, vyhnali bychom ho takle," a netrpělivě uhodila pěstí do stolu.
Roger Davies ji poslouchal s natolik omámeným výrazem, že se často netrefil vidličkou do úst. Harry měl pocit, že na Fleur příliš visí očima, než aby vnímal, co mu vlastně povídá.
"To máš naprostou pravdu," honem přitakal a také uhodil pěstí do stolu, aby ji napodobil. "Takhle. Samozřejmě."
Harry se rozhlédl po Velké síni. Hagrida uviděl u dalšího stolu pro učitele - zas už měl na sobě ten hrozný hnědý oblek a upřeně zíral k čestnému stolu. Vtom lehce zamával rukou a Harry si všiml, že madame Maxime jeho pozdrav opětovala a její opály se v záři svící zatřpytily.
Hermiona právě učila Kruma správně vyslovovat její jméno: pořád jí totiž říkal Herm-jóna.
"Her-mi-o-na," slabikovala pomalu a zřetelně.
"Herm-iou-na."
"To už je skoro dobře," řekla, a když postřehla Harryho pohled, usmála se na něho.
Když úplně všechno snědli, Brumbál se zvedl a vyzval studenty, aby také povstali. Poté mávl hůlkou a stoly odletěly ke stěnám dozadu, takže uprostřed síně vzniklo volné prostranství, a podél pravé stěny ještě vykouzlil zvýšené pódium, na kterém byla připravena souprava bicích nástrojů, několik kytar, loutna, cello a jedny či dvoje dudy.
Vzápětí na pódium vkráčely za divokého, nadšeného potlesku Sudičky. Měly na sobě černé hábity, důmyslně rozpárané a potrhané, a velice dlouhé vlasy. Chopily se svých nástrojů a Harry, který na nich mohl oči nechat a málem zapomněl, co má následovat, si náhle uvědomil, že lampičky na všech stolech v síni zhasly a ostatní šampionské páry že se zvedají.
"Tak pojď!" sykla Parvati. "Teď máme tančit!"
Harry vstal a klopýtl o svůj společenský hábit. Sudičky právě začaly hrát pomalou, tesknou melodii. Když vkročil na zářivě osvětlený taneční parket, urputně se vyhýbal všem pohledům (neušlo mu, jak na něho Seamus a Dean mávají a chichotají se mu), ale v příštím okamžiku už ho Parvati vzala za ruce, jednu si ovinula kolem pasu a druhou pevně stiskla ve své dlani.
Není to tak strašné, jak se obával, uvědomoval si, když se pomalu otáčel na místě (Parvati ho vedla) a civěl kamsi přes hlavy diváků. Zanedlouho mnozí z nich přišli na parket také a šampióni přestali být středem pozornosti. Kousek od Harryho se vytáčeli Neville s Ginny - viděl, jak sebou každou chvíli trhla, když jí Neville šlápl na nohu -, a Brumbál tančil valčík s madame Maxime. Byl proti ní tak malý, že ji svou špičatou čapkou sotva šimral pod bradou; na to, jak byla obrovská, se však ředitelka Krásnohůlek pohybovala velice šarmantně. Pošuk Moody tančil strašně nemotorně twostep s profesorkou Sinistrovou, která se nervózně vyhýbala jeho dřevěné noze.
"Máte pěkné ponožky, Pottere," zamručel Moody, když se míjeli, neboť jeho čarodějné oko dokázalo Harryho hábit prohlédnout.
"Ano - díky; ty mi upletl Dobby, ten domácí skřítek," zazubil se Harry.
"Mně z toho Moodyho vysloveně naskakuje husí kůže!" postýskla si potichu Parvati, když se profesor s hlasitým klapáním vzdálil. "Podle mě by mu takové oko měli zakázat!"
Harrymu se ulevilo, když uslyšel poslední rozechvělý tón dud. Sudičky přestaly hrát, Velkou síní znovu zabouřil potlesk a Harry svou tanečnici okamžitě pustil. "Nepůjdeme se posadit?" navrhl jí.
"Hm - ale víš, zrovna tenhle kousek je takový pěkný!" zaškemrala Parvati, když Sudičky začaly hrát další skladbu, tentokrát mnohem rychlejší.
"Jenže mně se nelíbí," zalhal Harry a odváděl Parvati z tanečního parketu kolem Freda a Angeliny, kteří tančili tak divoce, že všichni kolem uhýbali, aby se jim něco nestalo. Zamířil ke stolu, kde seděli Ron s Padmou.
"Tak co, jak to jde?" zeptal se Harry Rona, posadil se a otevřel si láhev máslového ležáku.
Ron neodpověděl. Nasupeně zíral na Hermionu a na Kruma, kteří tančili jen pár kroků od nich. Padma seděla se zkříženýma rukama i nohama, jednou nohou pohupovala do taktu a čas od času rozladěně pohlédla na Rona, který si jí vůbec nevšímal. Parvati si přisedla k Harrymu se zkříženýma rukama a nohama jako její sestra. Zanedlouho ji požádal o tanec nějaký chlapec z Krásnohůlek.
"Nebudeš proti tomu nic mít, že ne, Harry?" zeptala se Parvati.
"Cože?" ozval se nepřítomně, neboť právě sledoval Cho a Cedrika.
"Ale nic," pokrčila nos Parvati a odešla na parket s chlapcem z Krásnohůlek. Když dotančili, už se nevrátila.
Místo ní se u nich zastavila Hermiona a sedla si na židli po Parvati. V obličeji byla trochu uzardělá z tance.
"Ahoj," pozdravil ji Harry. Ron ani nemukl.
"Je tady horko, viďte?" řekla Hermiona a ovívala se rukou. "Viktor šel pro něco k pití."
Ron si ji změřil zdrcujícím pohledem.
"Viktor?" zeptal se. "Copak on ti ještě nenabídl, abys mu říkala Viky?"
Hermiona na něj překvapeně pohlédla.
"Co je to s tebou?" zeptala se.
"Jestli to sama nechápeš," řekl Ron sžíravě, "tak já ti to říkat nebudu."
Hermiona na něj vytřeštila oči a podívala se tázavé na Harryho, který jen pokrčil rameny. "Rone, co to všechno -"
"Vždyť je z Kruvalu!" vyjel na ni Ron. Je to Harryho protivník! Soupeř Bradavic! A ty - ty -" Ron hledal správně silná slova, jež by vystihla Hermionin poklesek, "ty se bratříčkuješ s nepřítelem, jinak se to nedá nazvat!"
Hermiona zalapala po dechu.
"Nebuď přece hloupý!" prohlásila po chvíli. "S jakým nepřítelem? Jen si vzpomeň, kdo z nás byl celý pryč, když tenkrát přijel? Kdo ho chtěl požádat o autogram? A kdo má nahoře v ložnici jeho figurku?"
Ron její otázky ignoroval. "Určitě ti řekl, jestli bys s ním šla na ples, když jste byli v knihovně!"
"Ano, to je pravda," přisvědčila Hermiona a zrůžověla rozpaky. "A co má být?"
"Určitě jsi po něm chtěla, aby vstoupil do SPOŽÚS, co?"
"Ne, to ne! Když to doopravdy chceš vědět - řekl mi, že chodil do knihovny každý den, aby se mnou mohl mluvit, ale nenašel k tomu odvahu!"
Doslova to ze sebe vychrlila a zrůžověla do sytosti hábitu Parvati Patilové.
Jo - ale to říká on," odsekl ošklivě.
"A co tím chceš říct?"
"To je snad jasné, nebo ne? Je to Karkarovův žák, nemyslíš? Ví moc dobře, s kým se kamarádíš... prostě se chce dostat blíž k Harrymu... dozvědět se o něm co nejvíc z první ruky... nebo se k němu dostat tak blízko, aby ho mohl uřknout -"
Hermiona se zatvářila, jako kdyby ji Ron uhodil, a když konečně promluvila, třásl se jí hlas. "Abys věděl, nevyptával se mě vůbec na nic, co by se týkalo Harryho... nechtěl vědět ani ň -"
Ron bleskově přehodil výhybku: "V tom případě doufá, že mu pomůžeš rozluštit, jaké tajemství skrývá to jeho vejce! Při těch vašich roztomilých sedánkách v knihovně jste už jistě dali hlavy dohromady -"
"To tedy ne! Rozluštit tajemství vejce bych mu nikdy nepomohla!" a Hermiona se zatvářila uraženě. "Rozumíš, nikdy! Jak můžeš něco takového říct - já přece chci, aby v turnaji zvítězil Harry! A on to ví. Že to víš, Harry?"
"Máš dost zvláštní způsob, jak to dát najevo," ušklíbl se Ron jízlivě.
"Hlavním cílem turnaje přece je, abychom se seznámili s kouzelníky z jiných zemí a spřátelili se s nimi!" ostře se ohradila Hermiona.
"Ne, to ne!" rozkřikl se na ni Ron. "Hlavní je zvítězit!"
Mnozí se po nich začali otáčet.
"Rone," ozval se Harry klidným hlasem, "mně vůbec nevadí, že Hermiona šla na ples s Krumem -"
Ron si však nevšímal ani jeho.
"Proč se vůbec nejdeš po tom svém Vikym podívat? Určitě se diví, kde ses ztratila," řekl Hermioně.
"Neříkej mu Viky!" vyskočila, vyřítila se přes zaplněný parket a vnořila se mezi tančící. Ron sledoval, jak mizí, vzteklý a uspokojený zároveň.
"Hodláš si se mnou ještě vůbec zatancovat?" chtěla vědět Padma.
"Ne," odsekl Ron a dál nasupeně zíral za Hermionou.
"Prima," utrhla se na něj Padma, vstala a připojila se k Parvati a k jejímu tanečníkovi z Krásnohůlek, který vykouzlil jednoho ze svých kamarádů takovou rychlostí, až by Harry přísahal, že k tomu použil přivolávací kouzlo.
"Kde je Herm-iou-na?" ozval se něčí hlas.
Byl to Krum, který se k jejich stolu protlačil se dvěma lahvemi máslového ležáku.
"Nemám tušení," zabručel paličák Ron a podíval se na něj. "Ona se ti ztratila, co?"
Krum se už zase tvářil rozmrzele.
"Tak kdybýste ji uvidíli, vyříďte jí, že mám ten léžak," řekl a shrbeně zamířil pryč.
"Vidím, že ses spřátelil s Viktorem Krumem, Rone, viď?"
Právě v tu chvíli se k nim přihnal Percy, mnul si ruce a tvářil se patřičně důležitě. "Výtečně! Právě o to totiž jde - o mezinárodní kouzelnickou spolupráci!"
Harryho rozladilo, že se Ronův starší bratr okamžitě usadil na volnou židli, kde předtím seděla Padma. U čestného stolu bylo momentálně prázdno: profesor Brumbál tančil s profesorkou Prýtovou, Ludo Pytloun s profesorkou McGonagallovou, madame Maxime a Hagrid si mezi studenty na parketu razili hotovou dálnici; jenom Karkarova nebylo nikde vidět. Když skončila další skladba, všichni znovu zatleskali a Harry viděl, jak Ludo Pytloun políbil profesorce McGonagallové ruku a zamířil zástupem studentů zpátky k učitelskému stolu. Vtom mu zastoupili cestu Fred s Georgem.
"Co je to proboha napadá, obtěžovat významné činitele ministerstva?" syčel Percy a podezíravě na ně zahlížel. "Nevědí, co je úcta..."
Ludo Pytloun se však obou bratří poměrně rychle zbavil, a když zahlédl Harryho, zamával na něj a přišel k jejich stolu.
"Doufám, že vás bratři neobtěžovali, pane Pytloune?" zeptal se ihned Percy.
"Cože? Ale ne, vůbec ne!" prohlásil Pytloun. Jenom mi dali trochu víc informací o těch svých falešných hůlkách. Zajímali se, jestli bych jim mohl poradit, jak je nejlíp prodávat, a já jsem jim slíbil pár kontaktů, které mám v Taškářových žertovných rekvizitách..."
Percyho to nijak nepotěšilo a Harry byl ochoten se vsadit, že jakmile dorazí domů, ihned to všechno vyklopí matce. Fred a George evidentně měli ještě ctižádostivější záměry než dřív, když chtěli začít prodávat široké veřejnosti.
Pytloun právě otvíral ústa, aby se Harryho na něco zeptal, Percy však strhl jeho pozornost na sebe. "Co říkáte tomu, jak nám zatím probíhá turnaj, pane Pytloune? Náš odbor je vcelku spokojený - ten zádrhel s Ohnivým pohárem -" a podíval se na Harryho - "byl samozřejmě trochu nešťastný, ale od té doby jde všechno úplně hladce, co říkáte?"
"No to jistě," přisvědčil Pytloun spokojeně. "Zatím to bylo ohromně fajn. Jak se vůbec daří Bartymu? Škoda že nemohl přijet."
"Jsem přesvědčen, že pan Skrk bude brzy zase fit," prohlásil Percy důležitě, "ovšem do té doby jsem ochoten ho kdykoli zastoupit. Samozřejmě mi nejde o to, abych místo něj chodil na plesy -" a povzneseně se zasmál - "to opravdu ne. Musel jsem už zvládnout spoustu věcí, které se vynořily během jeho nepřítomnosti - nejspíš jste slyšel, že Aliho Bašíra přistihli, když do Británie pašoval zásilku létajících koberců? A kromě toho jsme se snažili přesvědčit Transylvánce, aby podepsali mezinárodní dohodu o zákazu soubojů. V příštím roce mám schůzku s jejich ředitelem pro kouzelnickou spolupráci -"
"Pojď se projít," šeptl Ron Harrymu. "Hlavně ať jsme co nejdál od Percyho -"
Oba vstali od stolu, že si zajdou ještě pro něco k pití, obešli taneční parket a nepozorovaně se vytratili do vstupní síně. Hlavní brána byla otevřená, a jak scházeli po předním schodišti, mihotavé barevné lampióny dole mžikaly a třpytily se. Octli se v růžové zahradě, kde je obklopily keře, klikaté okrasné pěšiny a veliké kamenné sochy. Harry slyšel, jak někde cáká voda, nejspíš to byl vodotrysk. Na přitesaných lavičkách tu a tam někdo seděl. Vydali se s Ronem po jedné klikaté pěšině mezi růžovými keři, sotva však udělali pár kroků, zaslechli nepříjemně známý hlas:
"...nechápu, proč si děláš starosti, Igore."
"Severusi, nechceš mi přece tvrdit, že se nic neděje!" Karkarovův hlas zněl úzkostně a přitlumeně; nepochybně mu záleželo na tom, aby ho nikdo neslyšel. "Měsíc od měsíce je to pořád jasnější, a nemůžu popřít, že mě to vážně znepokojuje -"
"Tak uteč," radil mu Snape odměřeně. "Uteč, a já tě nějak omluvím. Ale co se mě týče, zůstanu v Bradavicích."
Snape a Karkarov se vynořili ze zátočiny. Snape držel v ruce hůlku a s tím nejzlobnějším výrazem rozhrnoval růžové keře; co chvíli se z houští ozvalo bolestné zaúpění a vystupovaly odtamtud temné stíny.
"Srážím Mrzimoru deset bodů, Fawcettová!" zavrčel Snape, když kolem něj přeběhla jakási dívka. "A Havraspáru také, Sebbinsi!" křikl za chlapcem, který se za ní vyřítil. "Ale - copak tu děláte vy dva?" dodal, když na pěšině před sebou zahlédl Harryho s Ronem. Harry postřehl, že se Karkarov zatvářil poněkud nejistě, když je uviděl. Nervózně zvedl ruku ke své kozí bradce a začal si ji natáčet na prst.
"Chtěli jsme se projít," odvětil Ron úsečně. "Na tom přece není nic špatného, nebo snad ano?"
"Tak se procházejte dál!" vyjel na něho Snape a svižně kolem nich prošel; jeho dlouhý černý plášť vlál za ním. Karkarov profesora lektvarů urychleně následoval a Harry s Ronem se pustili pěšinou dál.
"Co asi dělá Karkarovovi takové starosti?" zamumlal Ron.
"A odkdy si ti dva spolu tykají?" řekl Harry zamyšleně.
Pomalu došli k velikému kamennému sobovi, nad kterým viděli třpytivé krůpěje vysoké kašny. Na kamenné lavičce mlhavě zahlédli dvě obrovité postavy, jak pozorují vodu ozářenou měsíčním svitem, a potom Harry uslyšel Hagridův hlas:
"Bylo mně to úplně jasný, hned jak jsem vás uviděl," říkal podivně chraplavým tónem.
Harry s Ronem zůstali stát jako přimrazení. Tohle nevypadalo na výstup, do kterého by bylo radno se připlést... Harry obhlédl nejbližší okolí a vzadu u pěšiny postřehl Fleur Delacourovou a Rogera Daviese, napůl skryté v nedalekém růžovém keři. Poklepal Ronovi na rameno a pokývl hlavou směrem k nim, aby kamarádovi naznačil, že se prostě mohou tamtudy odkrást a nikdo si jich nevšimne (Fleur a Davies vypadali velice zaneprázdnění). Jakmile však Ron spatřil Fleur, zděšeně vytřeštil oči, důrazně zakroutil hlavou a zatáhl Harryho hlouběji do šera za kamenným sobem.
"A co vám bylo jassné, Agrride?" zeptala se madame Maxime potichu, jako když přede kočka.
Harry opravdu nebyl zvědavý, co si ti dva povídají. Věděl, že by se Hagrida nepříjemně dotklo, kdyby věděl, že ho někdo v takové chvíli potají poslouchá (jeho samotného by se to dotklo určitě) - a kdyby to šlo, strčil by si prsty do uší a začal hlasitě bzučet, to však nepřipadalo v úvahu. A tak se pokusil soustředit pozornost na brouka, který lezl po zádech kamenného soba; brouk však nebyl dost zajímavý, aby kvůli němu přeslechl Hagridova další slova.
"Prostě jsem poznal... poznal jsem, že jste jako já... byla to vaše matka nebo váš otec?"
"Nevím - nerrozumím - o čem to mluvíte, Agrride..."
"V mým případě to byla matka," svěřoval se Hagrid potichu. "Patřila k posledním, co v Británii zbyli. Já se na ni moc nepamatuju... poněvač vod nás vodešla, rozumíte. To mně mohly bejt asi tři roky. Nebyla zrovna mateřskej typ... voni to v sobě prostě nemaj, viďte? Vopravdu nevím, co se s ní stalo... třeba je už dávno po smrti..."
Madame Maxime ani nehlesla. Harry bezděčně spustil oči z brouka, zadíval se přes parohy kamenného soba a zaposlouchal se... ještě nikdy neslyšel Hagrida mluvit o jeho dětství.
"Mýmu taťkovi to zlomilo srdce, když vodešla. Von sám byl takovej mužíček. Když mně bylo šest, klidně jsem ho zved a postavil na prádelník, když mě namíchnul... Vždycky ho to rozesmálo..." Hagridův hluboký hlas se zlomil. Madame Maxime ho poslouchala, ani se nepohnula, jen upřeně zírala na stříbrnou kašnu. "Taťka mě vychovával... jenomže umřel, sotva jsem začal chodit do školy. Potom už jsem se vlastně musel vo sebe starat sám. Brumbál mně vopravdu pomoh, to je fakt. Byl na mě strašně hodnej..."
Hagrid vytáhl obrovský hedvábný kapesník s puntíky a hlučně se vysmrkal. "No... koneckonců... vo sobě už jsem vám toho řek dost. A co vy? Z čí strany to máte?"
Madame Maxime však nečekaně vstala.
"Je chladno," řekla. Ale ať už povětří bylo, jaké chtělo, ani zdaleka nemohlo být tak chladné jako její hlas. "Myslím, že se vrátím dovnitř."
"Cože?" vyhrkl Hagrid rozpačitě. "To ne - ne, nechoďte pryč! Já - já ještě nikdy nikoho takovýho nepotkal!"
"Nikoho jakého, prrosím?" otázala, se madame Maxime ledovým tónem.
Harry by Hagridovi rád poradil, že nejlépe udělá, když neodpoví. Stál tam ve tmě, skřípal zuby a utěšoval se marnou nadějí, že jeho přítel tu otázku přejde mlčením - ale nevyšlo to.
"Přeci nikoho, kdo by taky byl napůl obr!" vysvětlil Hagrid.
"Co se to opovaššujete?" vyjekla madame Maxime. Její hlas se rozlehl klidným večerním vzduchem jako mlhový roh. Někde za svými zády Harry zaslechl, jak Fleur a Roger nahonem vyběhli z růžového keříku. "Takhle mě v šživotě ještě nikdo neurrassil! Napůl obr? Moi? Já... já mám jen velké kosti!"
Rozzuřeně se vyřítila pryč, a jak utíkala a vztekle rozrážela růžové keře, zvedaly se do vzduchu celé mraky pestrobarevných rusalek. Hagrid zůstal sedět na lavičce a zíral, jak od něj prchá. Byla už příliš velká tma, než aby viděli, jak se tváří. Za nějakou minutu se zvedl také a dlouhými kroky zamířil nikoli zpátky do hradu, ale přes setmělé školní pozemky ke své boudě.
"Tak pojď," vyzval Harry potichu Rona. "Vrátíme se..."
Ron se však ani nepohnul.
"Co je?" zeptal se Harry a podíval se na něj.
Kamarád se k němu otočil s velice vážnou tváří.
"Ty jsi to věděl?" zašeptal. "Věděl jsi, že Hagrid je napůl obr?"
"Ne," Harry pokrčil rameny. "A co má být?"
Podle výrazu v Ronových očích však okamžitě pochopil, že znovu vyšlo najevo, jak málo zná kouzelnický svět. Vyrůstal u Dursleyových, a proto celá řada věcí, které kouzelníci měli za samozřejmé, pro něj znamenala naprostou novinku. S tím, jak postupoval do vyšších ročníků, takových překvapení přece jen ubývalo. Teď si však uvědomil, že většina kouzelníků by neřekla "A co má být?", kdyby zjistili, že matkou některého jejich přítele byla obryně.
"Vysvětlím ti to vevnitř," šeptl Ron. "Pojď..."
Fleur a Roger Davies se mezitím vypařili, nejspíš do nějakých jiných keřů, kde by je nikdo nerušil. Harry a Ron se vrátili do Velké síně. Parvati a Padma teď seděly u jednoho stolu vzadu s partou chlapců z Krásnohůlek a Hermiona znovu tančila s Krumem. Harry s Ronem se posadili k jednomu stolu, který byl dost daleko od tanečního parketu.
"Tak povídej!" vybídl Rona. Jak je to s těmi obry?"
"Totiž... oni nejsou..." Ron těžko hledal správný výraz. "Nejsou zrovna nejhodnější," dořekl nepříliš obratně.
"Záleží na tom?" namítl Harry. "Hagrid přece hodný je!"
"To vím taky, ale... kruci, vůbec se mu nedivím, že to tají," a Ron zakroutil hlavou. "Vždycky jsem si myslel, že proti němu někdo použil zlé vykrmovací kouzlo, když byl ještě malý, nebo něco takového. Nikdy o tom nechtěl mluvit.
"A copak to vadí, jestli jeho matka byla obryně?" zeptal se Harry.
"Ehm... nikomu, kdo ho zná, na tom samozřejmě nezáleží, každý ví, že není nebezpečný," říkal pomalu Ron. Jenže... obři jsou prostě zlí, Harry. Jak Hagrid říkal, mají to v sobě, jsou jako trollové... líbí se jim, když mohou někoho zabít, to ví každý. Ale v Británii už žádní obři nejsou."
"A co se s nimi stalo?"
"Tak - postupně vymřeli a spoustu jich zabili bystrozorové. Někde prý ale ještě nějací zůstali... většinou se schovávají v horách..."
"Nevím, komu by Maxime chtěla co namluvit," řekl Harry a díval se na ředitelku z Krásnohůlek, která teď seděla u stolu porotců sama a tvářila se pochmurně. Jestli je Hagrid napůl obr, tak ona určitě taky. Velké kosti... větší kosti než ona snad mají jedině dinosauři."
Oba strávili zbytek plesu v koutku a celou dobu se bavili o obrech; tančit už se nechtělo ani jednomu. Harry se snažil nedívat na Cho a na Cedrika, protože měl pokaždé hroznou chuť do něčeho kopnout, jakmile je zahlédl.
Když Sudičky přestaly o půlnoci hrát, všichni jim naposledy hlasitě zatleskali a začali se trousit do vstupní síně. Spousta studentů by si přála, aby ples ještě neskončil, ale Harry byl docela rád, že si už půjde lehnout. Pro něj to žádná velká zábava nebyla.
Ve vstupní síni narazili na Hermionu. Právě se loučila s Krumem, který se vracel na kruvalskou loď. Vrhla na Rona téměř ledový pohled a beze slova kolem něj prošla po mramorových schodech. Harry a Ron se za ní rozeběhli, ale když byli v polovině schodiště, zaslechl Harry, jak ho někdo volá.
"Haló - Harry!"
Byl to Cedric Diggory. Harry uviděl Cho, která na svého tanečníka čekala dole ve vstupní síni.
"Co je?" zeptal se chladně, když Cedric vyběhl po schodech až k němu.
Ať už ale chtěl sdělit Harrymu cokoli, zřejmě to nehodlal vyslovit před Ronem, který jen nerudně pokrčil rameny a pak se pustil po schodech vzhůru sám.
"Poslyš..." Cedric ztišil hlas, když Ron konečně zmizel. "Jsem ti ještě dlužen za to, žes mi řekl o dracích. Víš, s tím zlatým vejcem... to tvoje taky ječí, když ho otevřeš?"
"Hmm," přisvědčil Harry.
"To souhlasí... tak se jdi vykoupat, dobře?"
"Cože?"
"Jdi se vykoupat a - ehm - vezmi si to vejce s sebou - ehm - a prostě nad ním v té horké vodě pořádně zapřemýšlej. Ta koupel ti pomůže... dej na mě."
Harry na něho vyvalil oči.
"A ještě něco," pokračoval Cedric. Jdi do koupelny prefektů, páté patro, čtvrté dveře vlevo od sochy Borise Bezradného. Heslo Lesní vůně. Už musím jít... chci se ještě rozloučit -"
Zazubil se na Harryho a honem seběhl dolů k Cho.
Do nebelvírské věže dokráčel Harry sám. Cedrikova rada mu připadala víc než divná: jak mu koupel může ulehčit vyluštění záhady ječícího vejce? Že by si z něj Cedric dělal dobrý den? Chce z něho udělat hlupáka, aby se Cho ve srovnání s ním ještě víc zalíbil?
Buclatá dáma a její přítelkyně Viola klímaly na obrazu nad otvorem do nebelvírské společenské místnosti. Harry musel heslo Lampionky zakřičet, aby je probudil, a když se mu to konečně podařilo, byly obě velice rozčilené. Prolezl do společenské místnosti a tam zastihl Rona a Hermionu v divoké hádce. Stáli na tři metry od sebe, ve tváři úplně rudí, a hulákali jeden na druhého.
"Jestli se ti to nelíbí, víš přece, co se má dělat!" křičela Hermiona. Slušivý drdol se jí už uvolnil a vlasy jí z něj padaly dolů; tvář měla zkřivenou hněvem.
"Jo?" vřískal neméně ostře Ron. "A co jako?"
"Až příště bude nějaký ples, pozvi mě dřív, než to udělá někdo jiný, a ne až na poslední chvíli!"
Ron jen němě pohyboval ústy jako zlatá rybka vytažená z vody; Hermiona se otočila na podpatku a vyřítila se po schodišti k dívčím ložnicím. Ron se otočil a podíval se na Harryho.
"Tyjó," zadrmolil a tvářil se, jako když do něj uhodí hrom. "To přece - to jenom dokazuje - ona vůbec nepochopila, o co tady jde -"
Harry neřekl ani slovo. Byl příliš rád, že už spolu zase mluví, než aby mu řekl, co si doopravdy myslí - měl však dojem, že Hermiona pochopila mnohem víc než Ron, jak se věci doopravdy mají.