Po pravdě řečeno neměl tušení, zda se po setkání se Siriusem může cítit lépe, jestliže má před zraky stovek diváků předvést nějaké neznámé, obtížné a nebezpečné kouzlo, ovšem už to, že uvidí přátelskou tvář, pro něj v tu chvíli znamenalo hodně. Harry ve své odpovědi Siriusoví potvrdil, že bude u krbu ve společenské místnosti v navrhovanou dobu, a pak s Hermionou dlouhé hodiny vymýšlel, jak odtamtud 22. listopadu večer vypudí všechny opozdilce. V nejhorším případě tam hodlali hodit sáček bomb hnojůvek, doufali však, že se nebudou muset uchýlit k tak krajnímu prostředku -Filch by je zaživa stáhl z kůže.
Navíc se teď mezi studenty cítil ještě hůř: Rita Holoubková už uveřejnila svůj článek o turnaji tří kouzelnických škol a ukázalo se, že spíš než zpráva o turnaji je to barvité vylíčení jeho životního příběhu. Harryho fotografie zabrala téměř celou titulní stránku a článek (pokračující na stranách 2,6 a 7) byl prakticky výhradně o něm. Chybně uvedená jména šampiónů za Krásnohůlky a Kruval se jen taktak vešla na poslední řádek a o Cedrikovi nepadlo jediné slovo.
Článek vyšel před deseti dny a Harrymu se ze studu obracel žaludek, kdykoli si na něj vzpomněl. V podání Rity Holoubkové totiž při rozhovoru v přístěnku na košťata napovídal celou spoustu věcí, o kterých se nepamatoval, že by je kdy v životě vyslovil.
Domnívám se, že svou sílu mám po rodičích. Vím, že by na mě byli velice hrdí, kdyby mě teď mohli vidět... ano, občas v noci pro ně ještě pláču, a nestydím se to přiznat... vím, že se mi během turnaje nic zlého nestane, vždyť nade mnou budou bdít...
Rita Holoubková zašla ovšem ještě dál: nejenže z Harryho "ehm" udělala dlouhé věty, z kterých mu bylo zle, ale vyptávala se na něj i dalších studentů.
Harry v Bradavicích konečně našel lásku. Jak nám sdělil jeho dobrý kamarád, Colin Creevey, jen málokdy ho uvidíte jinak než ve společnosti jisté Hermiony Grangerové, oslnivě krásné dívky z mudlovské rodiny, která stejně jako Harry patří ve škole k nejlepším studentům.
Od chvíle, kdy článek vyšel, musel Harry snášet, že mu ho ostatní - především ti ze Zmijozelu - na potkání citovali a doprovázeli to jízlivými poznámkami.
"Nepotřebuješ kapesníček, Harry? Co kdyby ses při přeměňování najednou rozbrečel?"
"Odkdy patříš k nejlepším studentům na škole, Pottere? Nebo jste si s Longbottomem nějakou založili?"
"Haló, Harry!"
"Jo, jo, brečím, no a?" přistihl se, jak ječí, a chtěl na chodbě prudce zabočit, protože už měl všeho dost. "Zrovna teď jsem si skoro vybrečel oči kvůli své mrtvé mámě, a budu brečet dál..."
"To ne - já... promiň... totiž - vypadl ti brk."
Byla to Cho. Harry cítil, jak rudne.
"Aha - no jo - promiň," zamumlal a zvedl ho ze země.
"Ehm... v úterý zlom vaz," řekla. "Opravdu věřím, že to zvládneš."
Harry si rázem připadal jako úplný pitomec.
Hermiona si jedovatých urážek také užila, zatím se však ještě nikdy nerozječela na nikoho, kdo se stal jen jejich náhodným nezúčastněným svědkem. Harry ji upřímně obdivoval, jak se s tím dokáže vypořádat.
"Ta že je oslnivě krásná?" vyjekla Pansy Parkinsonová, když jí Hermiona po Ritině článku poprvé přišla do cesty. "Proboha, s čím ji to srovnávala - s pruhovanou veverkou?"
"Toho si nevšímej, Harry," řekla důstojně Hermiona, zvedla hlavu a zvolna prošla kolem rozhihňaných zmijozelských děvčat, jako kdyby nic neslyšela. "Prostě to ignoruj."
Harry to však nedokázal. Ron s ním nepromluvil jediné slovo od chvíle, kdy mu vyřídil termín školního trestu od Snapea: Harry napůl doufal, že se spolu smíří během těch dvou hodin, kdy v jeho podzemní učebně měli nakládat do láku krysí mozečky. Jenže právě toho dne vyšel Ritin článek a nejspíš Rona utvrdil v přesvědčení, že Harryho skutečně těší, když je středem zájmu.
Hermiona se zlobila na oba dva: chodila od jednoho k druhému a snažila se je přimět, aby spolu zase začali mluvit, Harry však byl neoblomný: začne s Ronem mluvit, až když uzná, že on své jméno do Poháru nehodil, a omluví se mu za to, že ho nazval lhářem.
"Já jsem nezačal," opakoval tvrdohlavě, "záleží jedině na něm."
"Ale vždyť jsi bez něho nešťastný!" řekla Hermiona netrpělivě. "A vím, že on je nešťastný bez tebe -"
"Já že jsem bez něho nešťastný?" protestoval Harry. Já rozhodně ne..."
To ovšem byla pustá lež. Hermionu měl Harry upřímně rád, ale nebylo to s ní takové jako s Ronem. Mít za nejlepšího kamaráda Hermionu znamenalo o dost míň se nasmát a mnohem déle tvrdnout v knihovně. Harrymu ještě pořád nešla přivolávací kouzla: jako by měl v hlavě nějaký zátaras, který mu v tom bránil, a Hermiona naléhala, že mu prospěje, když se naučí teorii. Během poledních přestávek strávili tudíž spoustu času nad knihami.
Viktor Krum také trávil v knihovně celé hodiny a Harry by moc rád věděl, co vlastně hledá. Opravdu studoval, nebo se snažil najít něco, co by mu pomohlo při prvním úkolu? Hermiona si na jeho přítomnost často stěžovala - ne snad, že by je někdy obtěžoval, do knihovny však teď chodily hloučky uhihňaných holek, které se ho snažily zpoza regálů špehovat, a jejich hihňání ji rušilo.
"Kdyby byl aspoň hezký!" mumlala zlostně a nasupeně si prohlížela Krumův ostrý profil. "Líbí se jim jen proto, že je slavný! Ani by se po něm neohlédly, kdyby neuměl tu Vranskou flintu -"
"Vronského fintu," procedil Harry skrze zaťaté zuby. Nejenže mu záleželo na tom, aby se famfrpálové výrazy užívaly správně; navíc ho přímo bodlo, když si představil, jak by se zatvářil Ron, kdyby slyšel, že Hermiona mluví o Vranských flintách.
Je to zvláštní, ale když máte z něčeho hrůzu a dali byste cokoli, abyste zpomalili čas, zjistíte, že bývá jeho nepříjemným zvykem ubíhat ještě rychleji. Dny, které zbývaly do prvního úkolu, letěly takovým tempem, jako kdyby někdo seřídil hodiny, aby šly dvojnásob rychle. Strach, který Harry jen stěží přemáhal, ho provázel na každém kroku, stejně jako jízlivé poznámky na jeho adresu po článku v Denním věštci.
V sobotu před prvním úkolem směli všichni studenti od třetího ročníku výš vyrazit do sousedních Prasinek. Hermiona Harrymu řekla, že by mu prospělo na chvíli z hradu vypadnout, a nemusela ho ani moc dlouho přesvědčovat.
"Ale co Ron?" zeptal se jenom. "Nechceš radši jít s ním?"
"Ehm... tedy..." a Hermiona se trochu začervenala. "Myslela jsem, že bychom se s ním mohli sejít U Tří košťat..."
"To tedy ne!" odmítl kategoricky.
"Prosím tě, Harry, nech už těch hloupostí -"
"Do Prasinek půjdu, ale s Ronem se nesejdu, a vezmu si neviditelný plášť."
"No dobře, když jinak nedáš," odsekla Hermiona. "Ale nerada se s tebou bavím, když ho máš na sobě, protože nikdy nevím, jestli se na tebe dívám nebo ne."
Oblékl si tedy neviditelný plášť už v ložnici, vrátil se zpátky dolů a vydal se s Hermionou do Prasinek.
V plášti si připadal podivuhodně svobodný. Díval se na jiné studenty, kteří je míjeli, když vcházeli do vesnice. Většina z nich měla na pláštích odznaky Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO, výjimečně však nemusel poslouchat žádné nechutné poznámky a nikdo mu nepřipomínal ten hloupý článek.
"Jenže teď se všichni dívají na mě," řekla Hermiona mrzutě, když chvíli nato vyšli z cukrárny Medový ráj a mlsali velké čokoládové bonbony plněné šlehanou smetanou. "Myslí, že si povídám sama pro sebe."
"Nesmíš tolik hýbat pusou."
"No tak, sundej si na chvilku ten plášť, prosím tě. Tady tě nikdo nebude obtěžovat."
"To myslíš vážně?" namítl Harry. "Tak se otoč."
Z hostince U Tří košťat v tu chvíli vyšla Rita Holoubková a její přítel fotograf. Šeptem se o něčem dohadovali a prošli těsně kolem Hermiony, aniž se na ni podívali. Harry se musel přitisknout ke zdi cukrárny, aby se o něj reportérka neotřela svou kabelkou z krokodýlí kůže.
Jakmile přešli, Harry řekl: "Bydlí tady ve vsi. Určitě sem přijela proto, že chce vidět ten první úkol."
Jen co to vyslovil, zahoupal se mu žaludek palčivým strachem. Raději však o něm pomlčel; o tom, co ho čeká při prvním úkolu, se s Hermionou nijak zvlášť nebavili. Měl pocit, že jeho kamarádka na to nechce ani pomyslet.
"Je pryč," poznamenala a dívala se přímo přes Harryho na konec Hlavní ulice. "Co kdybychom si zašli ke Třem košťatům na máslový ležák? Je docela chladno, nezdá se ti? A s Ronem se bavit nemusíš!" dodala podrážděně, když se jí nedostalo odpovědi a ona si správně vyložila jeho mlčení.
U Tří košťat bylo nabito. Převážně tam seděli studenti z Bradavic, kteří si užívali volného odpoledne, ovšem byly tam i nejrůznější bytosti ze světa čárů a kouzel, které Harry jen zřídka zahlédl někde jinde. Jelikož Prasinky byly jediná ryze kouzelnická vesnice v celé Británii, domyslel si, že je to svým způsobem útočiště třeba pro staré ježibaby, které se nedovedly maskovat tak mistrně jako kouzelníci a čarodějky.
Protlačit se v neviditelném plášti mezi tolika lidmi dalo Harrymu pořádně zabrat, když nechtěl někomu náhodou šlápnout na nohu, což mohlo vést k nepříjemným otázkám. Pomalu se přesouval k volnému stolu v koutě, zatímco Hermiona šla pro pití. Jak procházel mezi stoly, zahlédl Rona, který seděl s Fredem, Georgem a Lee Jordanem. Na okamžik byl v pokušení uštědřit Ronovi zezadu pořádný štulec, ale přemohl se.
Nakonec se také dostal k volnému stolu a posadil se. Za chvíli za ním dorazila i Hermiona a podstrčila mu pod plášť sklenici máslového ležáku.
"Vypadám úplně idiotsky, když tu sedím sama," zamumlala. Ještě štěstí, že jsem si vzala nějakou práci."
Vytáhla zápisník, v kterém si vedla přehled členů SPOŽÚS. Harry zahlédl na prvních místech kratičkého seznamu své a Ronovo jméno. Připadalo mu to už bůhvíjak dávno, kdy s Ronem předvídali pro profesorku Trelawneyovou, co se jim stane, a do toho přišla Hermiona a jmenovala ho tajemníkem a Rona pokladníkem.
"Víš co, možná bych to mohla zkusit a získat pro SPOŽÚS někoho z vesnice," řekla Hermiona zamyšleně a rozhlížela se kolem.
"No samozřejmě," poznamenal uštěpačně Harry a dal si pod pláštěm pořádný hlt máslového ležáku. "Kdy už s tím nesmyslným SPOŽÚS přestaneš, Hermiono?"
"Až budou domácí skřítkové mít slušné platy a pracovní podmínky!" osopila se na něj. "Řeknu ti ale, že začínám uvažovat o něčem účinnějším! Nevíš, jak se dostat do školní kuchyně?"
"Nemám tušení. Zeptej se Freda a George," doporučil jí.
Hermiona se zamyšleně odmlčela, zatímco Harry popíjel máslový ležák a pozoroval ostatní návštěvníky. Všichni vypadali, že jsou v pohodě a spokojení. U sousedního stolu si Ernie Macmillan a Hannah Abbottová vyměňovali karty, které našli v čokoládových žabkách. Oba měli na pláštích odznaky Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO. Hned u dveří zahlédl Cho s celým houfem jejích kamarádek z Havraspáru. Ta ovšem odznak s CEDRIKEM neměla, což Harryho aspoň trochu potěšilo...
Co by za to dal, být jedním z těch, kteří tu seděli, smáli se a bavili se spolu, a starost jim dělaly jedině domácí úkoly? Představil si, jak by mu tu teď bylo, kdyby Ohnivý pohár nevyhlásil jeho jméno. Především by na sobě neměl neviditelný plášť, a Ron by tu seděl s ním. Všichni tři by si nejspíš zafantazírovali, jaké smrtelně nebezpečné úkoly na školní šampióny v úterý čekají. Upřímně by se na to těšil a díval by se na ně, ať už by dělali cokoli... stejně jako ostatní by povzbuzoval Cedrika, a sám by přitom seděl pěkně v bezpečí někde vzadu na tribuně...
Uvažoval, jak se asi cítí ostatní šampióni. Kdykoli v posledních dnech viděl Cedrika, byl obklopený fanynkami a vypadal nervózně, ale nadšeně. Čas od času zahlédl na chodbě i Fleur Delacourovou; tvářila se jako vždy, klidně a nadutě. Zato Krum vysedával pořád jen v knihovně, zahloubaný do knih.
Harry si vzpomněl na Siriuse, a stažený uzlíček v prsou plný napětí jakoby trochu povolil. Za pouhých dvanáct hodin už spolu budou mluvit, dnes večer se totiž mají setkat u krbu ve společenské místnosti, jestliže všechno vyjde - jenže v posledních dnech nevycházelo vůbec nic...
"Podívej, tamhle je Hagrid!" upozornila ho Hermiona.
Nad záplavou návštěvníků se vynořila Hagridova obrovská rozježená hlava - naštěstí si už přestal česat ty štětky. Harry se podivil, že si ho nevšiml hned, ale když opatrně vstal, zjistil, že se obr naklání k profesorovi Moodymu a něco mu vykládá. Měl před sebou svůj obvyklý obrovitý korbel, Moody však usrkával ze své placatky. Madame Rosmertě, pohledné hostinské, se to zřejmě dvakrát nezamlouvalo a vrhala na Moodyho křivé pohledy, když uklízela sklenice z okolních stolů. Nejspíš to brala jako urážku své slazené a kořeněné medoviny Harry však věděl, jak se věci mají: při poslední hodině obrany proti černé magii jim Moody vysvětlil, že si raději denně připravuje vlastní jídlo i pití, protože pro zlé čaroděje není nic snadnějšího než otrávit pohár, který nikdo nehlídá.
Ještě chvíli je pozoroval a potom viděl, že vstávají a mají se k odchodu. Zamával jim, hned si však uvědomil, že ho Hagrid nevidí. Moody se však zarazil a svým čarodějným okem se zahleděl do kouta, kde Harry stál. Poklepal Hagridovi na záda (na rameno mu totiž nedosáhl), něco zamumlal a pak oba zamířili přes celý hostinec ke stolu, kde seděl Harry s Hermionou.
"Jak se máš, Hermiono?" zeptal se Hagrid hlasitě.
"Jé, nazdar," řekla Hermiona a usmála se na něj.
Moody překulhal kolem stolu a sklonil se; Harry si nejdřív myslel, že si čte zápisy SPOŽÚS, potom však profesor zamumlal: "Máte pěkný plášť, Pottere."
Harry na něj užasle pohlédl. Ze vzdálenosti pouhých pár centimetrů teď obzvlášť dobře viděl, že Moodymu chybí pořádný kus nosu. Profesor se ušklíbl.
"Takže to vaše oko - chci říct, vy dokážete -"
"Ano, mé oko dokáže prohlédnout i neviditelný plášť," přisvědčil Moody klidně. "Řeknu vám, že občas se to docela hodí."
Hagrid se na něj také usmíval. Harry věděl, že ho obr určitě nevidí, Moody mu však zřejmě prozradil, že tady je.
Pod záminkou, že si čte zápisy SPOŽÚS, se teď obr také sklonil a zašeptal tak potichu, aby to slyšel jen on: "Harry, přijď o půlnoci ke mně do srubu. Vezmi si tenhle plášť."
Potom se napřímil a řekl nahlas: "Rád jsem tě zas jednou viděl, Hermiono," zamrkal a zamířil pryč. Moody ho následoval.
"Proč chce, abych k němu o půlnoci přišel?" zeptal se Harry, kterého to překvapilo.
"To ti říkal?" podivila se Hermiona. "To by mě zajímalo, co má za lubem. Nevím, jestli se tam máš vydávat, Harry..." Nervózně se rozhlédla a sykla: "Abys nezmeškal tu schůzku se Siriusem!"
Jít o půlnoci k Hagridovi opravdu znamenalo, že by si musel vyměřit čas na minutu přesně, aby se stačil vrátit. Hermiona navrhla, aby k Hagridovi poslal Hedviku se vzkazem, že nemůže přijít - pokud by ovšem byla ochotná jej doručit - Harry si však říkal, že udělá líp, když tam zajde a vyřídí to co nejrychleji, ať už to bude cokoli. Byl strašně zvědavý, co to může být; Hagrid ho ještě nikdy nepožádal, aby ho navštívil uprostřed noci.
Toho večera předstíral, že si jde brzo lehnout. O půl dvanácté si znovu natáhl neviditelný plášť a po špičkách se vykradl do společenské místnosti. Ještě pořád v ní zůstávalo pár lidí. Bratři Creeveyovi se někde zmocnili celé hromady odznaků Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO a snažili se je očarovat, aby na nich místo toho stálo Podporujte HARRYHO POTTERA. Až dosud však dokázali jen to, že se jim odznaky zasekly na POTTER JE HNUSÁK. Harry se kolem nich proplížil k otvoru v podobizně Buclaté dámy a minutu nebo dvě čekal s pohledem upřeným na hodinky. Potom Hermiona otevřela otvor zvenčí, jak se předtím domluvili. Proklouzl kolem ní, zašeptal "Díky!" a vydal se z hradu ven.
Na školních pozemcích byla už úplná tma. Harry scházel po louce ke světlu z Hagridovy boudy. V obrovitém kočáru z Krásnohůlek se také svítilo; když zaklepal na Hagridovy dveře, zaslechl uvnitř kočáru mluvit madame Maxime.
"Jseš to ty, Harry?" zašeptal Hagrid, otevřel dveře a opatrně se rozhlížel.
"Jo," řekl Harry, vklouzl do srubu a stáhl si plášť z hlavy. "Co se děje?"
"Musím ti něco důležitýho vokázat," řekl Hagrid.
Vše nasvědčovalo tomu, že je krajně rozrušený. V knoflíkové dírce měl květinu, která připomínala přerostlý artyčok. Kolomaz už zřejmě nepoužíval, rozhodně se ale snažil učesat - Harry si všiml, že mu ve vlasech zůstaly ulámané zuby z hřebenu.
"A co mi chceš ukázat?" zeptal se obezřetně. Přemýšlel, jestli snad skvorejši nakladli vejce, nebo jestli se Hagridovi podařilo od nějakého cizince v hospodě koupit dalšího obrovského tříhlavého psa.
"Poď se mnou, přehoď si ten plášť přes sebe a buď potichu," vyzval ho obr. "Tesáka s sebou brát nebudem, tomu by se to nelíbilo..."
"Hele, Hagride, já se ale nemůžu dlouho zdržet... V jednu hodinu musím být zpátky na hradě -"
Hagrid ho však neposlouchal; otevřel dveře srubu a vykročil do tmy. Harry vyběhl za ním a velmi ho překvapilo, že jej obr vede ke kočáru z Krásnohůlek.
"Hagride, co to má -"
"Psst!" sykl Hagrid a třikrát zaklepal na dveře se zkříženými zlatými hůlkami.
Otevřela jim madame Maxime; kolem mohutných ramen měla hedvábný šál a usmála se, když obra uviděla. "Dobrrý ve-čerr, Hagrride... už je čas?"
"K vašim službám," řekl Hagrid, zářivě se na ni usmál a podal jí ruku, aby jí pomohl sestoupit po zlatých schůdcích.
Madame Maxime za sebou zavřela, Hagrid jí nabídl rámě a vydali se podél oploceného výběhu, v němž byli její obrovští okřídlení koně. Vyjevený Harry musel doslova běžet, aby těm dvěma stačil. Chtěl mu snad Hagrid ukázat madame Maxime? Tu přece mohl vidět, kdykoli se mu zachtělo... byla dost těžko přehlédnutelná...
Zdálo se však, že madame Maxime je z toho zmatená stejně jako on, poněvadž po chvíli laškovně prohodila: "A kam mě vůbec prrovádíte, Hagrride?"
"Určitě nebudete litovat, že jste šla," řekl Hagrid chraplavě. "Vopravdu to stojí za to. Jenom nesmíte nikomu říct, že jsem vám to vokázal, jasný? Poněvač vy správně nemáte nic vědět."
"Spolehněte se," ujistila ho madame Maxime a zamihotala dlouhými černými řasami.
Šli pořád dál a Harry jim klusal v patách a byl čím dál víc nervózní, jak se každou chvíli díval na hodinky. Hagrid si zřejmě usmyslel nějakou ztřeštěnost, a on kvůli tomu nakonec zmešká schůzku se Siriusem. Jestli co nejdřív nedojdou k tomu, co měl Harry vidět, nezbude mu než se otočit, vrátit se nejkratší cestou na hrad a nechat Hagrida, ať se při měsíci dál prochází s madame Maxime...
Ale najednou - to už po okraji Zapovězeného lesa došli tak daleko, že nebylo vidět hrad ani jezero - Harry uslyšel jakýsi křik. Nějací muži před nimi na sebe pokřikovali... a do toho vpadl ohlušující řev, jenž rval uši...
Hagrid provedl madame Maxime kolem skupinky stromů, a tam se zastavil. Harry je tryskem doběhl - na zlomek vteřiny si myslel, že vidí hořet ohně, kolem nichž pobíhá spousta lidí - a pak zůstal stát s ústy dokořán.
Draci!V ohradě stlučené z bytelných fošen stáli na zadních nohách čtyři dospělí, obrovští a děsiví draci, řvali a hlasitě supěli - natahovali krky, hlavami klátili padesát stop nad zemí a z otevřených tlam plných ostrých zubů chrlili do černé oblohy gejzíry ohně. Jeden, stříbřitě modrý a s dlouhými špičatými rohy, ryčel a chňapal po kouzelnících pobíhajících kolem; druhý, zelený a s hladkými šupinami, se zmítal sem tam a zlostně dupal ze všech sil. Červený drak měl kolem tlamy podivnou obrubu tenkých zlatých trnů a vystřeloval do vzduchu ohnivé mraky podobné hřibům, a nejblíž od nich se vzpínal obrovský černý drak, který víc než ti ostatní vypadal jako ještěr.
Přinejmenším třicet kouzelníků, sedm či osm na každého draka, tahalo za řetězy připevněné k silným koženým řemenům, které obludy měly na krku a na nohou, a snažili se je zvládnout. Harry vzhlédl jako uhranutý a vysoko nad sebou spatřil oči černého draka se svislými, jakoby kočičími zornicemi, z nichž sálal strach či vztek, těžko říct... a vyrážel tak ječivé, skřípavé skřeky, že mu z toho div nepraskly bubínky...
"Blíž už nechoďte, Hagride!" křikl kouzelník, který stál hned u ohrady a vší silou napínal řetěz, jejž držel. "Dokážou chrlit oheň až na dvacet stop! A ten černý na čtyřicet!"
"Řekněte, není nádhernej?" rozplýval se Hagrid potichu blahem.
"Tohle je k ničemu!" řval jiný kouzelník. "To chce omračovací kouzlo, a hned - počítám do tří!"
Harry viděl, jak ošetřovatelé draků vytáhli hůlky.
"Mdloby na vás!" vykřikli všichni najednou. Omračovací kouzla vystřelila do tmy jak hořící rakety a v dešti jisker se rozprskla na šupinaté kůži všech čtyř netvorů...
Harry viděl, jak nejbližší drak nejistě zavrávoral na zadních a rozevřel tlamu dokořán. Už z ní však nevyšel sebemenší zvuk a z nozder mu nesršel oheň, i když se z nich dosud kouřilo; a potom se drak pomaloučku sesouval - několik tun šlachovitého těla pokrytého černými šupinami zadunělo o zem tak mocně, až by Harry odpřisáhl, že se zatřásly i stromy za jeho zády.
Kouzelníci sklonili hůlky a vykročili ke svým padlým svěřencům, z nichž každý připomínal menší pahorek. Bleskurychle jim utáhli řetězy a bezpečně je připevnili k železným kolíkům, které pomocí hůlek zarazili hluboko do země.
"Chcete se na ně podívat víc zblízka?" zeptal se Hagrid madame Maxime rozrušeně. Oba došli až k ohradě a Harry je následoval. Kouzelník, který předtím obra varoval, aby už nechodil blíž, se otočil, a Harry v něm poznal Charlieho.
"Všechno v pořádku, Hagride?" zasupěl a popošel blíž, aby si s nimi mohl popovídat. "Teď už by to mělo být bez problémů - na cestu sem jsme jim dali uspávací lektvar, mysleli jsme si, že bude lepší, když se probudí potmě a v klidu, ale jak jsi viděl, nelíbilo se jim to, vůbec se jim to nelíbilo -"
"Jaký tu máš druhy, Charlie?" zeptal se Hagrid a zíral na nejbližšího draka - toho černého a obrovského - s výrazem, téměř nábožné úcty. Obluda měla dosud pootevřené oči a pod krabatými černými víčky bylo vidět úzký, zářivě žlutý pruh.
"Tohle je maďarský trnoocasý," odpověděl mladý Weasley. "Ten menší za ním je obyčejný velšský zelený - ten modrošedý je švédský krátkonosý, a pak tu ještě máme čínského ohniváče, to je ten červený."
Rozhlédl se a viděl, že madame Maxime obchází kolem ohrady a se zájmem si omráčené draky prohlíží.
"Nevěděl jsem, že ji vezmeš s sebou, Hagride," zamračil se. "Šampióni přece nemají vědět, co je čeká - a ona to té jejich studentce určitě prozradí."
"Prostě jsem myslel, že by je ráda viděla," pokrčil Hagrid rameny a zíral na draky celý uchvácený.
"Tak tomu říkám romantická schůzka," a Charlie jen zakroutil hlavou.
"Čtyry..." řekl Hagrid, "to znamená jeden na každýho šampióna, viď? A jakej dostanou úkol - budou s nima zápasit?"
"Myslím, že se jim mají dostat jen za záda," odpověděl Charlie. "Budeme po ruce, kdyby se něco semlelo, a hasicí kouzla budeme mít připravená. Nevím proč chtěli samice na vejcích... ale něco ti povím: tomu, kdo dostane toho trnoocasého, nezávidím. Je opravdu zákeřný a zezadu je stejně nebezpečný jako zepředu, jen se podívej."
Charlie ukázal na drakův ocas a Harry spatřil dlouhé, bronzově zbarvené trny, které mu z něj nepravidelně trčely.
Právě v tu chvíli k černému drakovi doklopýtalo pět jiných ošetřovatelů. Na roztažené přikrývce přinášeli hnízdo s obrovskými, žulově šedými vejci a pečlivě je uložili vedle něj.
Hagrid jen toužebně zasténal. "Mám je spočítaná, Hagride!" upozornil ho Charlie přísně. Potom se zeptal: "A co Harry?"
"Dobrý," řekl obr. Nemohl od vajec odtrhnout oči.
"Doufám, že bude v pořádku i potom, až se tomuhle všemu postaví," poznamenal Charlie ponuře a hleděl do dračí ohrady. "Neodvážil jsem se mamce říct, jaký ho čeká první úkol, takhle už si o něj dělá starosti..." a napodobil úzkostný hlas své matky: "'Jak mohli připustit, aby se vůbec přihlásil, vždyť je mu tak málo! Myslela jsem, že žádnému z nich nic nehrozí, myslela jsem, že stanoví nějakou věkovou hranici!' Měla slzy v očích, když o něm v Denním věštci vyšel ten článek: ,Tak on ještě pláče kvůli svým rodičům! Chudáček jeden, to jsem opravdu nevěděla!'"
Harry už měl všeho dost. Věřil, že si Hagrid jeho odchodu ani nevšimne - měl oči jen pro čtyři nádherné draky a pro madame Maxime - potichu se otočil a zamířil zpátky ke hradu.
Viděl, co ho čeká, a nebyl si jistý, jestli je tomu rád nebo ne. Snad je to takhle lepší. První šok měl za sebou. Možná že kdyby draky poprvé uviděl až v úterý, omdlel by před očima celé školy... i když možná omdlí stejně, až bude se svou hůlkou - která mu v tu chvíli připadala jako titěrný kousek dřeva - stát proti drakovi vysokému padesát stop, obrněnému šupinami, plnému ostnů a chrlícímu oheň. A on se mu má dostat za záda. Všichni se na to budou dívat. Ale jak to udělá?
Kráčel podél Zapovězeného lesa a zrychloval; zbývalo mu sotva patnáct minut do setkání se Siriusem u krbu, a nevzpomínal si, že by v životě chtěl s někým mluvit tolik jako teď s ním. A vtom nečekaně vrazil do něčeho tvrdého.
Dopadl na záda, s brýlemi nakřivo, a okamžitě si přitáhl neviditelný plášť co nejtěsněji. "Au! Kdo je tu?" pronesl nablízku něčí hlas.
Harry si honem ověřil, zda ho plášť zakrývá celého, zůstal tiše ležet a pozvedl oči k nejasné siluetě kouzelníka, do něhož vrazil. Tu kozí bradku poznal... byl to Karkarov.
"Kdo je to tady?" zeptal se profesor znovu a podezřívavě se rozhlížel ve tmě. Harry dál tiše a nehybně ležel. Přibližně minutu trvalo, než Karkarov nejspíš uvěřil, že se asi srazil s nějakým zvířetem; pátral očima tak ve výši pasu, jako by čekal, že uvidí nějakého psa. Potom se odplížil pod stromy, aby ho nebylo vidět, a podél lesa se kradl k místu, kde leželi draci.
Harry se pomalu a velice opatrně zvedl a co nejrychleji a nehlučně dál spěchal tmou do Bradavic. Nepochyboval ani v nejmenším, co má Karkarov v úmyslu. Vykradl se z lodi, aby se pokusil zjistit, oč půjde při prvním úkolu. Možná dokonce zahlédl Hagrida a madame Maxime, jak spolu jdou podél Zapovězeného lesa - ty dva nebylo nijak těžké postřehnout i na dálku... a teď úplně stačilo, aby šel po hlasech, a stejně jako madame Maxime zjistí, co na šampióny čeká. Vypadalo to, že jediný šampión, který v úterý bude čelit neznámému, je Cedric.
Jakmile Harry dorazil ke hradu, vklouzl vstupní branou dovnitř a pustil se po mramorovém schodišti vzhůru. Lapal po dechu, neodvážil se však zpomalit... nezbývalo mu už ani celých pět minut, aby se dostal včas ke krbu...
"Třesky plesky!" vyjekl na Buclatou dámu, která klímala ve svém rámu před otvorem do společenské místnosti.
"Když to říkáš," zamumlala ospale, ani neotevřela oči, a obraz se vyklonil dopředu, aby ho vpustil. Harry prolezl otvorem. Společenská místnost byla prázdná a nic v ní nezapáchalo, takže Hermiona zřejmě nemusela použít žádné bombičky hnojůvky, aby Harrymu a Siriusovi zajistila soukromí.
Harry si sundal neviditelný plášť a svalil se do křesla před krbem. V místnosti bylo pološero, ozařovaly ji jenom plameny z ohniště. V jejich záři se na jednom stolku blýskaly odznaky Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO, které se bratři Creeveyovi snažili vylepšit. Teď na nich stálo POTTER JE OPRAVDU HNUSÁK. Harry se znovu zahleděl do ohně a nadskočil.
Uprostřed plamenů seděla Siriusova hlava. Kdyby Harry tenkrát v kuchyni u Weasleyových neviděl pana Diggoryho, jak provedl přesně totéž, bývalo by ho to vyděsilo k smrti. Takhle se poprvé za řadu dnů usmál, zvedl se z křesla, přidřepl si k ohništi a řekl: "Siriusi - jak se máš?"
Jeho kmotr vypadal jinak, než jak si ho pamatoval. Když se spolu loučili, měl vychrtlý, vpadlý obličej a hnízdo dlouhých, černých umolousaných vlasů - ty měl teď čisté a nakrátko ostříhané, obličej měl plnější a vypadal mladší, mnohem spíš jako na té jediné fotografii, kterou Harry měl a která byla ze svatby jeho rodičů, Lily a Jamese Porterových.
"Na mně nezáleží, ale jak se máš ty?" zeptal se Sirius vážně.
"Já se mám -" Harry byl chvíli v pokušení odpovědět "prima", ale nedokázal to. Neovládl se a vyklopil ze sebe daleko víc, než vůbec pověděl za bůhvíkolik dní - jak mu nikdo nevěří, že se do Poháru nedostal z vlastní vůle, co o něm Rita Holoubková nalhala v Denním věštci, a že neprojde po chodbě, aniž zaslechne posměšky - a také o Ronovi, o tom, že mu Ron nevěří a žárlí na něho...
"...a před chvílí mi Hagrid ukázal, co nás čeká při prvním úkolu; jsou to draci, Siriusi, a se mnou je amen," skončil zoufale.
Sirius se na něj ustaraně podíval. Z očí se mu dosud nevytratil onen otupělý a uštvaný pohled, který si odnesl z Azkabanu. Až doteď nechal Harryho mluvit, ani jednou ho nepřerušil, teď však řekl: "S draky si už nějak poradíme, Harry, k tomu se dostaneme za chvilku - jenom se nemůžu dlouho zdržet... Vloupal jsem se do domu jedné kouzelnické rodiny, abych mohl použít jejich krb, mohou se ovšem kdykoli vrátit. Jsou ale věci, před kterými tě musím varovat."
"Cože?" podivil se Harry a cítil, jak klesá na duchu ještě o pár čísel níž... nic horšího než draci už ho snad potkat nemohlo?
"Jedná se o Karkarova, Harry," řekl Sirius. "Abys věděl, kdysi patřil ke Smrtijedům. Víš přece, kdo to byl, že ano?"
"Ano - ale on - cože?"
"Dopadli ho a byl se mnou v Azkabanu, ale pak ho propustili. Vsadím se s tebou, oč chceš, že proto Brumbál chce mít letos v Bradavicích bystrozora - chce, aby na Karkarova dohlédl. To Moody ho tenkrát dopadl, jeho přičiněním se octl v Azkabanu."
"A pak ho propustili?" soukal ze sebe Harry pomalu, jako by se jeho mozek vzpíral přijmout další šokující zvěst. "Ale proč?"
"Uzavřel dohodu s ministerstvem kouzel," pronesl Sirius trpce. "Prohlásil, že chápe, jak pomýleně si počínal, a začal uvádět jména... takže místo něj se do Azkabanu dostala spousta jiných... jistě chápeš, že tam zrovna moc sympatií nemá. Od vězňů z Azkabanu také vím, že od té doby, co Karkarov vyšel z vězení, učí černé magii všechny studenty, kteří chodí do té jeho školy... Takže si musíš dát pozor i na šampióna z Kruvalu."
"Dobrá," přitakával Harry pomalu. "Ale... chceš říct, že to byl Karkarov, kdo vhodil mé jméno do poháru? Protože jestli to udělal, tak je opravdu dobrý herec. Strašně kvůli tomu zuřil a chtěl mi zabránit, abych se turnaje zúčastnil."
"Víme, že je dobrý herec," přisvědčil Sirius, "jinak by přece ministerstvo nepřesvědčil, aby ho propustili, nemyslíš? Totiž... Harry, sledoval jsem teď pravidelně Denního věštce -"
"Jako všichni," přikývl Harry trpce.
"- a minulý měsíc jsem v článku té Holoubkové mezi řádky vyčetl, že tu noc před tím, než měl Moody odjet do Bradavic, ho někdo přepadl. Já vím, že podle Holoubkové to byl jen další planý poplach," dodal honem, když viděl, že Harry chce něco namítnout, "ale mně to tak nepřipadá. Myslím, že někdo chtěl Moodymu zabránit, aby sem přijel. Někdo zřejmě pochopil, že pro něj bude daleko těžší uskutečnit svoje plány, když Pošuk bude v Bradavicích. Věděl, že se tím přepadením nebude nikdo moc zabývat, protože Moody slýchá vetřelce příliš často; to ale neznamená, že nedokáže poznat, kdy jde o opravdu vážnou věc. Byl to nejlepší bystrozor, kterého ministerstvo kdy mělo."
"Takže... co tím chceš říct?" zeptal se Harry pomalu. "Že se mě Karkarov snaží zabít? Ale - proč?"
Sirius zaváhal.
"Slyšel jsem v poslední době velice podivné věci," řekl také pomalu. "Smrtijedi o sobě dávají vědět víc, než je obvyklé. Během mistrovství světa ve famfrpálu přece vystoupili veřejně, že? Někdo vypustil Znamení zla... a navíc - slyšel jsi o té čarodějce z ministerstva kouzel, která se záhadně ztratila?"
"Myslíš Bertu Jorkinsovou?" zeptal se Harry.
"Správně... zmizela v Albánii, a poslední fámy tvrdily, že právě tam se zdržuje Voldemort... a Berta určitě věděla, že se bude konat turnaj tří kouzelnických škol, nebo ne?"
"To ano, ale... že by na Voldemorta jen tak narazila, to nezní zrovna pravděpodobně, nemyslíš?" namítl Harry.
"Poslyš, já jsem Jorkinsovou znal," řekl Sirius chmurně. "Studovala v Bradavicích, když jsem sem chodil, o pár ročníků výš než tvůj taťka a já. A byla tupá jak poleno. Do všeho strkala nos, ale místo mozku měla v hlavě piliny. To není dobré spojení, Harry. Řekl bych, že právě ji mohl někdo velice snadno vlákat do pasti."
"Takže... takže Voldemort se o tom turnaji mohl dozvědět?" pochopil Harry. "Tohle máš na mysli? A Karkarov že by tu byl na jeho příkaz?"
"Já nevím," řekl Sirius pomalu, "já opravdu nevím... Karkarov mi nepřipadá jako týpek, který by se vrátil na Voldemortovu stranu, pokud by s určitostí nevěděl, že je znovu natolik mocný, aby ho ochránil... Ale ať tvé jméno vhodil do Poháru kdokoli, udělal to záměrně, a já si zkrátka myslím, že právě turnaj poskytuje velice dobrou příležitost na tebe zaútočit, aby to přitom dělalo dojem nešťastné náhody."
"To opravdu vypadá jako dobrý plán," řekl sklíčeně Harry. "Stačí, když ustoupí stranou a nechají draky, aby to vyřídili za ně."
"Správně - k těm drakům," řekl Sirius a mluvil teď velice rychle. "Dá se to zvládnout, Harry. Ne abys na ně zkoušel omračovací kouzlo - draci jsou silní a mají příliš velkou čarodějnou moc, než aby je dokázalo uspat jediné omračovací kouzlo. Abys přemohl draka, potřeboval bys k tomu tak půl tuctu kouzelníků -"
"Ano, já vím; před chvílí jsem to viděl," přisvědčil Harry.
"Ale můžeš to dokázat sám," řekl Sirius. "Dá se to zvládnout, a přitom vystačíš s úplně jednoduchým kouzlem. Prostě -"
Harry však zvedl ruku, aby ho umlčel, a srdce se mu najednou rozbušilo, jako by mělo puknout. Zezadu zaslechl kroky - někdo scházel po točitých schodech.
"Musíš zmizet!" sykl na Siriuse. "Honem! Někdo sem jde!"
S námahou se zvedl a postavil se před oheň - kdyby někdo uvnitř bradavického hradu spatřil Siriusovu tvář, byl by z toho strašlivý malér - zatáhli by do toho ministerstvo kouzel - a jeho by vyslýchali, kde se Sirius zdržuje...
Z ohniště za sebou uslyšel slabé pufnutí, takže věděl, že Sirius je pryč - pak se zadíval na spodek točitého schodiště: kdo si to usmyslel jít na couračku v jednu hodinu ráno a znemožnit tak Siriusovi, aby mu dopověděl, jak se dostat drakovi za záda?
Byl to Ron. Na sobě měl své hnědé pyžamo s esovitým vzorem a zůstal na Harryho vytřeštěně zírat.
"S kým jsi to mluvil?" rozhlížel se kolem.
"Co je ti sakra do toho?" osopil se na něj Harry. "A co tu pohledáváš - teď, v noci?"
"Jen jsem se divil, kam jsi -" zarazil se Ron a pokrčil rameny. "No nic. Půjdu si zase lehnout."
"Tebe prostě napadlo, že bys mě moh špehovat, co?" rozkřikl se Harry. Věděl, že Ron nemá tušení, při čem ho vyrušil, věděl, že to neudělal naschvál, ale bylo mu to jedno - v tu chvíli na něm nenáviděl úplně všechno, včetně holých kotníků, které mu vyčuhovaly zpod pyžamových kalhot.
"Velice se ti omlouvám," řekl Ron a zrudl vztekem. "Měl jsem si uvědomit, že si nepřeješ, aby tě někdo rušil. Nechám tě, aby sis v klidu mohl nacvičit svůj příští rozhovor pro noviny.
"Harry zvedl ze stolku jeden z odznaků POTTER JE OPRAVDU HNUSÁK a mrštil jím vší silou přes celou místnost. Zasáhl jím Rona do čela.
"A padej!" křikl na něho. "V úterý si ten odznak můžeš připíchnout... Jestli budeš mít štěstí, možná získáš i jizvu, po té přece tolik toužíš, nebo ne?"
Dlouhými kroky si to namířil přes společenskou místnost ke schodišti. Napůl čekal, že mu Ron zastoupí cestu, dokonce si přál, aby od něho dostal pěstí do zubů. Ron tam však jenom stál ve svém příliš malém pyžamu a Harry, který se vyřítil nahoru, pak ještě dlouho ležel v posteli a samým vztekem nemohl usnout. Vůbec neslyšel, kdy si Ron šel lehnout.